Indigové děti: Atlantida, Kapitola šestá
Kapitola šestá: Podzemní Paříž
„To byl zase jednou zážitek.“ prskal Lukáš po tom, co vyšli z budovy letiště.
„Kdybys poslední dobu furt nebyl jen v Podzemí, tak bys to tak neprožíval.“ odvětil mu Fuchy a nadhodil si svůj batoh z krokodýlí kůže, přičemž mu jeho kovbojský klobouk s pásem mrtvých SD karet zakryl ještě více jeho čelo. Fuchy teď společně s jeho červeným melírem vypadal vskutku originálně, i když mnohem více přirozeně zde v Paříži, než v Podzemní Praze.
Ono, jak bylo známo, lidé v Podzemní Paříži zdědili po svých vzorech z nadzemní Paříže i jistou oblibu v nutnosti udávat světu aktuální módní trendy – ať se to lidem líbí, nebo ne. Každý totiž chtěl být in a proto i poslední móda z Podzemní Paříže, která si nezadala s tou nadzemní, byla hned ve všech módních časopisech a živých 3D vizích. Nic to však neměnilo na tom, že stejně tak jako v nadzemí byla móda z Paříže vychvalována odborníky, nošena ženami, které se s normálními smrtelníky (Popřípadě normálními indigovými) setkávali jen zřídka a bláznivými umělci, zbytek populace však zatvrzele a dlouhodobě klepal na svá čela a vyčkával, až přijdou do prodeje zase modré džíny a kostkovaná košile.
Letiště Charlese de Gaulla bylo lidmi přeplněné bludiště, kde naše trojice strávila posledních pár hodin, protože museli vynaložit velké úsilí, aby prošli přes kontroly se vším svým vybavením, které jakožto agenti IWA měli a které se zásadně nelíbilo místním celníkům. Způsob jakým nakonec prošli, byl ve svých důsledcích poněkud zneklidňující, při představě, že by Temní měli stejný nápad jako oni, mohli by se klidně stát teroristy, jímž by nestálo nic v cestě v touze spáchat nějaký nebezpečný a zavrženíhodný čin. Pravda, jen v nadzemí, což je vlastně nepodstatné.
Ukázalo se totiž, že psychologická úroveň celníků je na tak nízké hladině, že i poměrně nedokonalé a fádní umění ovládat pocitově mysli okolních lidí, kterou měli právě Indigový, byla dostatečná k tomu, aby celníci přimhouřili oko nad podezřele vypadajícími věcmi, jako byly třeba jejich příruční laserové zbraně a některé další, v rukou teroristů jistě velice ceněné, věci.
„Už aby bylo hotové propojení Podzemních měst. Je pro mě stále těžší pohybovat se mezi těmi miliony lidí.“ Lukáš na slovo „lidí“ dal tak odpudivý a pohrdající tón, že i ten největší ignorant z řad lidského druhu by se cítil jako průměrně obtloustlí, do padnoucího obleku navlečený úředník s LP deskou Beethovena na Hard metalovém koncertě - poněkud nadbytečně.
„Kde máme vlastně tu schůzku?“ chtěla vědět Míša a rozhlížela se po ohromném parkovišti.
„Četla jsi vůbec ty pokyny, které nám dala Lucka?“ zamračil se Lukáš.
„Jaké pokyny?“ zeptal se zmateně Fuchy.
„Jasně,“ zakroutil hlavou Lukáš, „oba se podívejte do té příruční tašky, kterou nám dali v Praze a přečtěte si ty etikety té limonády, která tam je, musíte si však na ní posvítit svítilnou, která má ultrafialové světlo, ta je v boční kapse.“
„Mám pocit, že se někdo z nás zbláznil.“ nadhodila Míša.
Lukáš se podíval na Míšu s Fuchym, jak ho sledují pohledem, kterým běžní lidé sledují těžkého magora, v bílé svěrací kazajce, který je právě eskortován do zařízení v Bohnicích a s úsměvem jen dodal. „Měli byste se více koukat na Jamese Bonda, a když ne na něj, tak byste si mohli občas přečíst ty časové maily od IWA.“
„Vždycky, než ho přečtu, tak zmizí.“ pohrdavě odpověděl Fuchy.
„Jistě, neříká se jim časové jen proto, že to zní cool, že.“
„No, bude lepší, když nás povedeš.“ navrhla Míša.
„Začneme tím, že si najdeme taxi a zamíříme k Eiffelovce.“
„Tak jsem se chtěl vždy podívat.“ řekl Lukáš, nadšeně pozorující známé panorama Eiffelovi věže a přilehlých parků a náměstí.
„Furt stejné, halda turistů, obdivující obrovskou hromadu železa.“ zhodnotil panorama Fuchy, který se právě vysoukal z taxíku.
„Ty jsi tu už vlastně byl.“ poznamenala Míša, platící taxikáři požadovanou cenu.
„No, já byl spíše v Podzemním městě. Tohle profláknuté panorama mě zas tolik nezaujalo. Kde máme tu schůzku?“
„Přímo pod věží.“ odpověděl Lukáš a začal hledat nejbližší přechod, kterým by se dostali přes ulici do parku, směřujícího k věži.
„To je pěkná dálka, taky jsme mohli zajet blíž.“ postěžoval si Fuchy.
„Malá procházka neuškodí.“
„Řekl bych, že půjdeme do restaurace nahoru, ale když vidím tu frontu, tak bych raději počkal tady dole.“ řekl Lukáš po tom, co přišli pod Eiffelovu věž.
Fronta směřující ke vchodu k výtahům se kroutila mezi stánky s typicky francouzským jídlem až do přilehlé ulice plné aut.
„Bonne journée . Parfois, le soleil se couche derrière la tour?“ zazněl znělý ženský hlas za trojicí a jediný Lukáš se v klidu otočil a se zmatenými pohledy Fuchyho a Míši odpověděl.
„Soleil est une tour et la flèche est éternel.“
Hnědé oči, dlouhé rozevláté tmavé vlasy, a nyní i velký sympatický úsměv, to bylo to hlavní, co teď Lukáš vnímal. Většina lidí, která se s touto ženou setkala, však vnímala povětšinou poněkud jiné partie. Jiní by si však všimli té kabelky z kůže blikavého Zlovousa, který jen tak mimochodem, byl prvním Podzemním živočišným druhem, který vznikl při pokusech křížení podzemních červů s krtky a krysami. Za výzkum genetických modifikací a křížení, dostal vědec, který tohoto tvora měl na svědomí, spravedlivou odměnu – byl zavřen do nejhlubší kobky Mansfeldova vězení.
„Grand. Já ráda vás vidím. Já jmenovat se Sarah O´dellame.“ řekla s velkým úsměvem a podala Lukášovi ruku.“
Lukáš po krátkém zaváhání ruku přijal a pravil: “Těší mě, Já jsem Luká…“
„Lukáš Houška, jistě, já na vás čekat, pověsti o vás nelžou.“ mrkla na Lukáše, ale než stačil utišit svoji zvědavost a zeptat se na pověsti, které o něm kolují, otočila se na Fuchyho a také mu podala ruku.
„Vy muset být Lukáš, zvaný Fuchy, vy už tu být a poznat starosta a jeho rodina. Bienvenue v Paris.“
Fuchy trošku zmateně přijal ruku na pozdrav a než mu Míša uštědřila nenápadný kopanec do nohy, tak se topil v hnědi jejích očí.
„A vy muset být Michaela Morávková. Rrráda vás poznávat. Jak se vám líbit Paris?“
Míša se trochu uklidnila: „Hezké město, jen trochu moc lidí.“
„Oui, vrai. Podle mne je toto město ošklivá, jak se to říkat, kulisa, krásy a slávy, která o ní kolovat. Souterrain Paris být mnohem hezčí.“
Sarah se otočila zpět na Lukáše a usmála se. „Prosím, jít se mnou, já vás zavést do Paris la IWA.“
„Bude mi ctí.“
Sarah O´dellame: (1987-2098) Jedna z nejzajímavějších osob mimo Podzemní Prahu. Tato neuvěřitelně kreativní a nevypočitatelná osoba, začínala celkem nenápadně. Před tím, než se nesmazatelným kulturně politickým způsobem zapsala do dějin Podzemního světa, byla jen pouhou agentkou IWA. Její funkce, kterou zastávala v Podzemní Paříži, sice nebyla nejhorší, ale při zpětném pohledu byla pro ni naprosto nekreativní a fádní.
V roce 2010 se seznámila s Lukášem Fachmanem a společně pak začali pracovat na těch několika neuvěřitelných projektech, které dnes zná celý Podzemní svět…
Sarah kráčela rázným a hrdým krokem ulicemi Paříže a bez jediného slova je vedla k jednomu z vchodů do Podzemní Paříže. Přešli rušnou ulici u Eiffelovy věže a sestoupili k nábřeží. Několik minut šli po turisty přecpané říční promenádě a kolem nich proudil život běžných Pařížanů. Zpívající umělci, malíři a davy turistů vůbec neprozrazovali, že by někde v blízkosti měl být utajený vchod do Podzemního města.
Po pár minutách chůze po nábřeží se Sarah zastavila, mrkla na své společníky a ihned po té zmizela ve dveřích restaurace, která měla svůj vchod tak nenápadně zastrčení v jednom z výklenků nábřeží, že ji každý běžný náhodný kolemjdoucí musel minout. Lukáš tedy pokrčil rameny a vypravil se za Sarah, následován Míšou a Fuchym.
Míša vešla jako poslední a po prvním nádechu se zašklebila a přes nos si přetáhla své tričko, aby nemusela čichat místní nečekané pachy. Je na místě přiznat, že pojem restaurace, byl příliš nadnesený. Jednalo se spíše o knajpu nejhorší cenové kategorie, která by dle všech logických úvah rozhodně neměla mít dostatek financí na to, být takhle blízko středu města.
Místí šero bylo zamlženo kouřem z cigaret a doutníku, od těch několika štamgastů, kteří seděli nad svými rozpitými skleničkami vína a kávy. Všudypřítomný čpící zápach spáleného jídla, kouře z nekvalitních doutníků a lidského puchu pálil v očích. Nepřítomnost oken a jen několik svítících žárovek dodávaly prostoru velice dekadentní ráz. Ostatně tak to bylo lepší, více světla, které by odhalilo všechny detaily tohoto podivného prostoru, skýtajícího dostatek klidu a potravy pro všemožné drobné životní formy, by mohlo na nové návštěvníky mít opravdu neblahý vliv.
Za barem stál barman jak vystřižený z amerických westernů - pupkatý plešatý pán se špinavou, zřejmě kdysi bílou utěrkou v ruce. Znuděně se opíral o umaštěný barový pult a nepohnul ani brvou, když vešli čtyři noví návštěvníci.
Sarah si to bez přemýšlení zamířila k pultu. Šťouchla do hostinského, který něco zamručel, otočil se, vyndal z baru čtyři špinavé skleničky, hodil je na pult a nalil do nich rudou tekutinu. Ani jedna sklenička se mu nepodařila nalít správně a tak pokaždé trochu vylil. Přelitá tekutina po stečení na mastný pult jemně zasyčela.
„Ona se zbláznila, to pít nebudu.“ Poznamenala Míša.
„Chtělas poznat kolorit Paříže, máš jedinečnou příležitost, tak si nestěžuj.“ Odpověděl Lukáš a odvážně vyrazil k Sarah. Fuchy ho následoval.
Míša zatřepala rukou, když nechtěně šáhla na okraj jedné z židlí a málem se k ní přilepila. „Jo, já kolorit klidně poznám, jen doufám, že si nepropálím žaludeční stěnu.“ Poznamenala a opatrně následovala své přátele.
„Alkohol desinfikuje.“ Pokrčil rameny Fuchy a dosedl na jednu z barových židlí, vedle Lukáše a Sarah.
„Rráda bych vám ukázat, místní výborrrné pití. Být to specialita Podzemní Paris. Vy nedát se zmást tím, že to pít zde, tato rrrestaurrace mít dovoz pouze z Podzemní ville.“ Řekla Sarah, když všichni dosedli k pultu (Míša se přilepila) a pozvedla skleničku se svým pitím k přípitku.
Lukáš s Fuchym ji napodobili, Míša si vyndala kapesník a chytla skleničku do kapesníku. Když všichni drželi skleničky, Sarah se narovnala v zádech a řekla.
„Cheers!“ A vyprázdnila obsah skleničky do svého hrdla.
Lukáš s Fuchym na sebe mrkli a učinili to samé, následování opatrným napitím se Míši.
Zatímco Lukáš s Fuchym popadali dech a snažili se najít něco, čím by zchladili svá popálená ústa, Míša jen prskala to trochu, čeho si usrkla.
„Doufám, že už nic podobného nebudeme muset pít.“ Řekl sípavě Lukáš.
Sarah se usmála, „To být naše úprava vašeho Sub-alkoholického blesk.“
Po tomto pálivém uvítání je Sarah zavedla do kuchyně tohoto podniku. Hostinský jim opět nevěnoval ani pohled. Kuchyně byla v podobně otřesném stavu, jako byla samotná hospoda, prostě ráj pro hygienické kontroly, což bylo důkazem, že tuto hospodu zřejmě vždy míjeli, podle neumytých talířů a podivného, jemně svíticího útvaru v jednom rohu, nejméně několik posledních let.
Zastavili se před chladicím boxem.
„S'il vous plaît, cette façon.“ řekla Sarah a pobídla je, ať jdou do chladicího boxu.
„Mě ale není horko.“ zatvářil se zmateně Fuchy.
„Vy důvěřovat mi. Jen jít.“
Fuchy tedy otevřel dveře boxu a vešel mezi skromnou zásobu ořezaného chlazeného masa. Lukáš s Míšou a Sarah ho následovali. Když však Sarah zabouchla dveře a jediná zářivka stěží osvětlující prostor zhasla, tak se jich zmocnilo nepříjemné podezření.
„Vy nemít strach,“ řekla Sarah, „počkat un minute.“
A skutečně po necelé minutě se objevilo světlo, rozevřela se jedna ze stěn a otevřela vstup do výtahu, samozřejmě enormně velkého výtahu.
Oproti Pražským výtahům, měl tento krom kožené sedací soupravy, velké televize, knihovny, umyvadla, WC, sprchy a jídelního stolu ještě automat na víno. Dle všech zákonitostí Podzemního světa, by se dalo odhadnout, že nikdo ještě nenašel dostatek času vyzkoušet, jak takové víno z automatu chutná.
Sarah vešla jako poslední, zavřely se dveře výtahu a náhle v něm bylo příjemně teplo. Po stisknutí tlačítka a stěží citelném rozjetí a zase zastavení, se však po několika vteřinách dveře opět otevřely a všechny nečekaně ovanul slabý vítr.
Výtah je dovezl na malou plošinu, která byla zavěšena pár stovek metrů pod kopulí Podzemního města a přibližně tak jeden a půl kilometru nad samotným Podzemním městem. Podzemní Paříž byla přibližně stejně velká jako Podzemní Praha a tak nikoho enormní rozměry kupule už nepřekvapily. Výtah byl jediný vertikální prvek, spojující vrchol kopule s úrovní samotného města. Z této plošiny vedla zavěšená, svažující se dráha, na které zřejmě jezdila místní městská doprava až na úroveň Podzemní-země.
„Já vás chtěla vzít nejdřříve sem, aby vy vidět celá ville Paris.“
A byl to pohled úchvatný. Hrdí obyvatelé podzemní Paříže se nechtěli zahanbit svojí starší nadzemní sestřičkou a ve středu města si vystavěli obdobu Eiffelovi věže. Tedy, velice vzdálenou podobě té nadzemní. Vysoká věž, která mohla mít výšku někde kolem kilometru, vystupovala jako elegantní spirálovitý prvek nad město. Věž měla stříbrný, lesknoucí se povrch, který odrážel světlo ze stropu města. Celá spirálovitá konstrukce se dokonce pomalu otáčela a tak odlesky od jednotlivých ploch stavby vytvářeli zajímavou hru světel.
Město pod věží bylo specifické ohromným množstvím věží a věžiček. Podzemní Paříž tím byla známá. Pokud v nadzemí platilo, že stověžatá je Praha, tak v Podzemí platilo, že tisíci-věžaté město je jednoznačně Paříž. Místí obyvatelé navíc trpěli úchylkou své věže co nejvíce zdobit a tak zároveň mělo město titul nejkýčovitějšího města Podzemí a přilehlých galaxií.
Z prohlídky města trojici vyrušil příjezd malého vozu pro deset osob, který zastavil na okraji plošiny. Přijel po dráze, směřující odněkud z vrcholu. Všichni si do něj nasedli a stroj se velkou rychlostí, bez přítomnosti řidiče, rozjel po svažité dráze směrem do středu města. Během cesty mohli sledovat blížící se věžaté město. Nakonec se dráha narovnala a ujížděli těsně nad ulicemi mezi domy města. A skutečně každý jeden dům se snažil nějak odlišit. Některé byly podivně barevné, jiné byly zdobeny historickými architektonickými slohy a celkově působilo město velice nesourodě, i takové Rio se svým karnevalem, by se muselo stydět za svoji šedost a uniformitu.
Je na místě připomenout, že když město poprvé navštívil Viktor Uhlazený, nejznámější architekt Podzemního světa, tak po několika minutách musel být převezen do nejbližší nemocnice s těžkým poškozením sítnice a psychickou poruchou. Díky tomuto zážitku se zcela změnil jeho styl navrhování staveb. Vytvořil vlastní uzavřené město, kam mě zákaz vstupu kdokoli z podzemní Paříže. Jeho město bylo označováno jako bílý sen, protože všechny budovy byly nabíleny na zářící bílou barvu, srovnány do úhledné uliční sítě a v celém městě nebyla jediná věž.
Jejich vozidlo zastavilo před budovou, která byla úplně jiná, než ostatní. Ovšem, to tady znamenalo, že to byla jediná budova, která byla úplně normální. Průměrně vysoký mrakodrap s nezajímavým jednoduchým tvarem a jednobarevnými okny po celé své fasádě. Nad vchodem byl nápis „IWA la Paris“, čím se vše vysvětlovalo. Budovy vedlejších centrál IWA byly vždy stavěny podle návrhů z Podzemní Prahy.
„To byla tedy přínosná schůzka.“ zavrčel Fuchy.
Právě se za nimi zavřely dveře jednací místnosti, kde měli schůzku s místním ředitelem IWA. Měl jim sdělit podstatné informace o Temných o tom, jak fungují v Podzemní Paříži, kde mají hledat, koho se mají ptát, zkrátka je měl zasvětit do záležitostí Podzemní Paříže okolo Temných a odboje.
„Je to ale divné, místní ředitel měl být velice znalý aktuálních problémů.“ dumal Lukáš a přivolal výtah.
„Třeba nám nedůvěřoval.“ poznamenala Míša.
„Těžko, sám Kratochvíl mu volal a doporučil nás, jsou to dobří přátelé.“
Výtah hned přijel, nastoupili do něj a sjeli do přízemí budovy, kde na ně měla čekat Sarah.
„To co nám řekl, bychom si klidně mohli zjistit sami v Podzemní Paříži.“ dál prskal Fuchy, který byl rozladěný ze zbytečné ztráty tolika času.
„Aspoň víme, že s ochotou tady počítat nemůžeme. Máme týden na to něco vypátrat, třeba budeme mít štěstí. Nakonec, Temní budou dobře vědět, že jsme sem jeli, pochybuji, že to zůstalo utajeno.“
„Myslíš, že se o něco pokusí.“
„Je o nich teď dost slyšet, uvidíme.“
Prošli hlavní halou budovy až k sedačkám u vchodu, kde seděla Sarah.
„Tak jaká být schůzka?“ Zářivě se usmívala.
„Poněkud zbytečná.“ Řekl krátce Lukáš.
„Zbytečná? Ředitel mi před několika dny říkat, že prro vás mít mnoho informace.“
„V tom případě je asi mezitím zapomněl, protože jediné, co jsme se dozvěděli podstatného je, že tady byla spatřena Eva, což už dávno stejně víme.“ Znechuceně řekl Fuchy a posadil se vedle Sarah.
„To být divné, ředitel nemít důvod vám něco zamlčet.“
„To je teď vedlejší.“ Řekl Lukáš, „Pro náš pobyt zde bude asi lepší, když nebudeme spolupracovat s agenty Pařížské IWA, bojím se, že by nám příliš nepomáhali.“
Sarah se napřímila. „Attendez! Pokud vám neporradit ředitel, já vám vše podstatné říci. Přřeci si vy nemyslet, že v Paris vše zvládnout sami. Ani nevíte, kde hledat. Já pomáhat v mnoha přřípadech kolem Temných.“
Fuchy se podíval na Lukáše, potom se otočil zpět na Sarah. „Popravdě máme trošku obavy z důvěřování vaší organizaci.“
„Maudit! Pak vám tedy muset dokázat opak. Ještě včerrra tedy všichni naplno bojovali prroti Temným. Já budu bojovat dál, i kdyby se ředitel právě zbláznit.“ Rozhořčeně gestikulovala.
„Dobře, pro začátek bys nám mohla ukázat nějaké místo, kde se najde někdo, kdo by mohl o místním podsvětí něco vědět, tak říkajíc z první ruky.“ Navrhl Fuchy.
„Já rrozumět, vy jít se mnou.“
Podzemní Paříž, jako všechna Podzemní města měla i své temné čtvrti. Bylo to zvláštní, když velká Podzemní města podléhala přesně danému urbanistickému plánu a přesto se vždy našly lokality, kde se třeba setkávaly dvě různé úrovně města a vytvořily zapadlá zákoutí plná stínů, trubek, páry, odpadků a hyper pozitivních robotů. V některých částech zase na základech starší zástavby vyrostl obrovský dům a podzemí původních objektů bylo opuštěno. Navíc každé Podzemní město má rozlehlé pod-podzemní prostory, nacházející se pod samotným městem, kde je ukryto veškeré technické zázemí. Podzemí bývají podobně rozlehlá jako samotné město a v několika desítkách pater proto zákonitě vznikne obrovské množství oblastí, kam chodí jen tři druhy lidí. První jsou překupníci drog a pampelišek, druzí jsou spotřebitelé drog a sběrači pampelišek a třetí jsou sebevrazi, protože zajít do takové čtvrti, když hledáte jistou smrt, je mnohdy jistější, než se nechat rozmačkat Magvají, jedoucí plnou rychlostí, bez světel a s řídícím programem, ve kterém je chytrý vir, který vyřadil všechny systémy, které mají kontrolovat případné překážky na trati.
„Proč to tady tak smrdí?“ Míša položila otázku, kterou si ponejvíce přál položit její nos.
Sestupovali po dlouhých příkrých schodech, jen střídmě osvětlených občasnou zářivkou. Schody byly obklopeny množstvím trubek, ze kterých tu a tam odkapávala jakási tekutina, jejíž složení opravdu nikdo nechtěl vědět, z jiných zase stoupala pára. Vzduch začal pomalu houstnout podivnou směsicí zápachů technického rázu, lidských nemytých těl, špíny, pampelišek a hniloby.
„Kam vlastně míříme?“ zeptal se Lukáš Sarah.
„Místní Pod-Podzemní město. Zde být soustředěni lidé vyřřazení ze společnosti.“
„podzemní město v Podzemním městě. Já tenhle svět zbožňuji.“ poznamenal Fuchy a sundal si svůj SD-klobouk, který už po několikáté zavadil o nějakou trubku.
Jako v každé společnosti existovala i ve společnosti Indigových dětí skupina lidí, kteří byly vyloučeni, byli chudí, diskriminovaní, nebo se zabývali zločinem. Tato specifická skupina obyvatel se vždy stahovala do odlehlých částí Podzemních měst. Zatímco v Podzemní Praze byl podobných lidí málo, protože se většina z nich stáhla do Podzemního Brna. V jiných městech existovali celé čtvrti, dobře skryté, kam byli dislokováni ti nepotřební, nechtění, nebo prostě ti, kteří se snažili i v této skupině lidí najít své uplatnění. Sociální politiky Podzemního světa byla zkrátka dost tvrdá a tak se v některých Podzemních městech počtem obyvatel tato nechtěná skupina lidí, blížila počtu obyvatel těch, kteří žili v nablýskaných mrakodrapech. Jak už bylo lidským zvykem, tito problémoví lidé byli i v této společnosti pečlivě skryti, aby nenarušovali estetický ráz města. V některých věcech se zkrátka Indigová společnost absolutně nelišila od té nadzemní.
Došli až k velkým kovovým dveří, po kterých stékali čůrky nasrážené vody. Kulatý uzávěr byl značně osahaný, jasný znak toho, že byl často používán. Sarah jim několikrát otočila a dveře se odlepily od futer. Doslova odlepily.
V tu chvíli se sílící pach zněkolikanásobil a zároveň otevřené dveře uvolnily prostor zvukům, které se za nimi doposud tiše skrývaly. Byl to klasický šum velkého davu lidí. Byly slyšet hlasy, cinkání kovu, nadávání, sem tam i výstřel a mnoho dalších zvuků, jejichž bližší popsání by se vám vůbec nemuselo líbit.
Když se podařilo dveře naplno otevřít, odhalila se nečekaná scéna, kterou nikdo z trojice přátel rozhodně nečekal. Sarah se tvářila, že už zde byla mnohokrát a prostě vešla. Dveře vedly na malou kovovou plošinu, ze které bylo vidět něco jako ulici, tvořenou trubkami a různými přístroji, mezi které byly vmáčknuté obchody, hospody a stísněné domovy místních obyvatel, sestavené z nepotřebných zbytků strojového vybavení, které se dalo v podzemí Podzemních měst najít. Bylo zde až nečekaně mnoho lidí a také nečekaně mnoho robotů – až příliš pozitivních robotů. Tlačili se v úzkém prostoru místní ulice, dá-li se tomu tak říkat, postávali u výloh místních hospod a popíjeli neznámé drinky, roboti samozřejmě nepopíjeli nic, jen si mazaly své převody. Občas ulicí projelo otřískané vozidlo bez střechy, ze kterého povykovali mladíci s láhvemi alkoholu v ruce a jen náhodou nikoho nepřejeli. Lidé zde byli oblečeni do ušmudlaného oblečení, bez jasných barev a střihů. Prostě naprosto diametrálně odlišný obraz, od společnosti, která se pohybovala jen několik metrů nad touto.
„Měla jsme jít raději nakupovat.“ Usoudila Míša a opět si zakrývala nos svým tričkem.
Příchod tří naprosto odlišných návštěvníků však překvapivě nevyvolal žádný velký zájem. Trojice proto následovala Sarah a sestoupila na ulici, mezi dav zapáchajících lidí a smějících se robotů – dáli se tomu tak říkat.
Sarah je sebevědomě vedla davem, někteří z místních obyvatel ji i pozdravili, jiní je nedůvěřivě sledovali, občas si někdo odplivl, a vypudil ze sebe několik poznámek na jejich adresu. Roboti se sem tam přestali přihlouple smát.
„Upřímně, když jsem byl naposled v Podzemní Paříži, tak se nikdo ani nezmínil o tomhle.“ řekl Fuchy.
„Tak byl jsi na audienci nejvyšších představitelů města. Myslím si, že ti jsou snad i duševně přesvědčeni, že v jejich městě nic podobného neexistuje a tvrdili by to, i kdyby to tady viděli na vlastní oči.“ usoudil znechuceně Lukáš.
„Tohle člověku dost zkazí smýšlení o Indigovém světě.“ řekla Míša.
„Je to úžasný svět, dokud se pohybuješ jen po běžných veřejných místech Podzemního města,“ promluvil Lukáš, „ale je to svět nový, vycházející z toho zkaženého, většinu neduhů si přinesl s sebou a ještě mnohé přidal. Nikdy nevěř tomu, co říkají v Podzemní 3Dvizi, řeči o tom, jak jsme lepší, než svět nahoře jsou jen prostředkem, jak přesně tohle zatajit. Podzemní Brno bylo podobné, když sem tam poprvé vstoupil, nevěřil jsem, že tohle je Indigová společnost schopna vytvořit. Ale říkal jsem si, že to byl svět Temných, že tohle u nás nehrozí. No a podívej se.“
Fuchy nenápadně vytáhl foťák a chtěl udělat pár snímků.
„Ne.“ zarazila ho Sarah, když spatřila, co se chystá dělat. „I kdyby vás zde neoloupit, nahoře byste to nesmět nikde ukázat, tohle je tabu.“
Fuchy se jen zamračil a schoval foťák.
„Tam.“ najednou řekla Sarah a zamířila k jednomu z barů.
O bar stál opřený muž v dlouhém hnědém kabátě, plném skvrn, dlouhé vlasy měl mastné a zplihle mu přiléhaly ke kabátu. Hrál si s jedinou skleničkou podivné žluté tekutiny a nevnímal své okolí.
Sarah se protlačila skrz dav žebráků a poklepala muži na rameno. Ten se pomalu otočil a chtěl něco říct, jenže když spatřil tvář Sarah tak se mu v obličeji objevil vyděšený výraz, něco zakoktal, spadl z barové židle, rychle se vyškrabal na nohy a začal se prodírat davem pryč.
„Kdo to byl?“ pobaveně se zeptal Lukáš, v domnění, že Sarah zde má zřejmě hodně drsnou pověst.
„Můj inforrmátor, tohle se ještě nestát.“ Sarah se podívala na Lukáše, zamračila se, „Za ním!“
Začala se prodírat davem za mužem, který se mezitím vymanil z davu a právě zahnul do nějaké postranní chodby. Lukáš s Míšou, Fuchym a Sarah jej následovali. Dav jim cestu příliš neulehčoval, snad se ještě více semkl, aby umožnil muži rychle utéct.
Lukáš dohnal Sarah, následován svými přáteli a nyní běželi potemnělou chodbou, lemovanou z jedné strany velkou nádrží s vodou a z druhé spoustou trubek směřující daleko před ně po celém břehu nádrže.
Muže viděli několik desítek metrů před sebou, jak se občas jeho silueta mihla ve slabém světle zrovna svíticí zářivky. Míša začínala ztrácet dech, ale běžela dál. Sarah se najednou zastavila u žebříku, vedoucím o patro víš.
„Běžet dál za ním, já mu naběhnout!“
Sarah se ztratila v temnotě nad žebříkem, Míša zůstala raději stát u žebříku, protože už nemohla a Lukáš s Fuchym jej dál pronásledovali.
Najednou silueta muže zmizela za rohem v místech, kde končila nádrž. Lukáš s Fuchym tam co nejrychleji doběhli a znovu zahlédli muže, jak utíká po břehu druhé, zřejmě stejně velké, nádrže. Opět neměl kam uhnout, jedině vylézt žebříkem o patro víš, ale na to už neměl tolik času, protože zvláště Fuchy ho začínal dohánět.
Najednou muž prudce zabrzdil a přeci jen se pokusil vylézt po žebříku. Lukáš vytáhl zbraň a vystřelil nad něj. Paprsek minul hlavu muže, který mezitím vyskočil na žebřík a trefil jednu z tyčí žebříku, ten se naklonil a muž spadl.
Těžce se vyškrábal na nohy a chtěl dál utíkat, ale už bylo pozdě. Fuchy ho chytil za límec kabátu, ale muž se prudce otočil, uštědřil Fcuhymu ránu do nosu a shodil ho do nádrže, Fuchy však stačil chytit jeho rukáv a muže porazil, sice s ním nespadl do nádrže, kam Fuchy zahučel, ale Lukášovi poskytl dostatek času, aby ho doběhl.
„Stůjte! Nebo střelím!“ zařval Lukáš v běhu s napřaženou zbraní.
Muž na chvíli zastavil, ale pak se vší silou rozběhl proti trubkám a s praskotem drceného plechu, za závojem páry, která vytryskla z potrubí, zmizel za nimi.
„Seš v pořádku?“ křikl Lukáš na Fuchyho, který zrovna vylézal z nádrže, celý se klepal.
„Jo, běž!“
Lukáš bez velkého rozmyslu proskočil dírou v trubkách a s úlevou na druhé straně našel pevnou zem. Prodral se skrz páru na jednu ze stran a uviděl dlouhou spoře osvětlenou chodbu, tentokrát lemovanou z obou stran trubkami, ale nikde ani pohyb. Proběhl tedy párou na druhou stranu této chodby a konečně v dálce spatřil siluetu muže, jak běží do tmy. Rozběhl se za ním, když v tom na muže v dálce shora spadla další silueta, která ho přimáčkla k zemi. Chvíli se dvě siluety praly, ale pak zůstala jedna nad druhou sedět.
Lukáš doběhl a zjistil, že se Sarah podařilo muže chytit. Postavila ho zpět na nohy. Ruce měl zavřené v poutech a už se ani tolik nevzpíral.
„Jdeme.“ pobídla muže a společně s Lukášem zamířili k díře ve stěně.
Výslech muže byl zdlouhavý. Sarah se s ním neustále snažila na něčem domluvit a muž stále dokola opakoval nějakou Francouzskou frázi. Nakonec však mluvit začal, pořád se kolem sebe ale rozhlížel, v očích měl strach, a když mu Sarah sundala pouta, nechtěl odejít. Nakonec mu dala nějakou finanční částku a on zmizel v chodbách Pařížského podzemí.
„Něco zajímavého?“ zeptal se Lukáš po té, co muž konečně kulhavě zmizel.
„Hodně.“ konstatovala Sarah.
„Ano?“
„Nechat mi chvíli přemýšlet.“
Pomalou chůzí vyrazili zpět po břehu nádrží. Míšu našli přesně tam, co ji opustili. Byla poněkud vystrašená, zřejmě z dlouhého pobytu na tak bezútěšném místě.
„Někdo všem tady vyhrrrožovat a nabírrrat nové lidi. Ti kdo s ním nejít, hrrrozit décès. Nový Boss. Jméno prý neznat. Speciálně na mého informátorrra byl vyvíjen enorrrmní nátlak. Prrrý ti, kdo s ním nejít a dělat prrroblémy minulé lundi nechat demonstrrrativně poprrravit přřřed zrrraky všech.“
„Neřekl, proč vlastně ten nový boss nabírá lidi?“
„Řřřekl, to být intéressant, prý se chystat něco velkého, souviset to s Ceux qui marchent dans la nuit. Což by mohl být místní označení, pro Dark – Temné.“
„To by mohl být problém. Pokud Temní nabírají lidi a tvoří organizace přímo pod Podzemními městy, tak by to mohl být opr…“
Vedle Lukáše se roztříštila trubka a tlaková vlna jej shodila do vody. Než se stačil vzpamatovat, musel začít plavat vzhůru, aby se dostal z ledové vody. Nad hladinou byl vidět další záblesk, který pak následovalo mnoho dalších záblesků. Lukáš ještě pod hladinou vytál zbraň a jen co se vyhoupl z nádrže, skočil za roztříštěnou stěnu trubek, začal pálit do mlhy, na protějším břehu, stejně jako Fuchy a Míša.
„Kde je Sarah?“ zeptal se Fuchyho, ten jen pokrčil rameny a dál střílel.
„Já být zde, zasáhnout moji nohu. Muset odsud pryč. Špatné místo.“ ozval se hlas Sarah a posléze se přikrčeně vynořila z poza páry, nohu měla celou od krve, ale dokázala stát.
„Dobře, tak padáme. Fuchy, ještě chvíli střílej, pak nás doběhni.“
Fucyh kývl a dál střílel proti neviditelným nepřátelům na druhém břehu nádrže. Z mlhy, která byla mezi nimi, lítalo mnoho rudých paprsků, které neustále v okolí ničili vše, do čeho se trefily.
Lukáš poskytl Sarah oporu a skrčeni vběhli do chodby, která byla za trubkami. Za chvíli se k nim přidal Fuchy.
„Mám málo energie ve zbrani.“ konstatoval.
„Paráda, ty sis jí nenabil.“
„Stane se.“
Všude bylo ticho, jen jejich kroky se dunivě rozléhaly po nekonečné rovné chodbě, nebylo to zrovna strategické místo pro případnou obranu.
„Nahorrru!“ Upozornila Sarah na žebřík. Lukáš ji pomohl se vyšplhat do dalšího patra a všichni ji pak následovali. Doběhli k dalšímu žebříku a zdolali následující patro.
„Snad jsme je setřásli.“ Řekla Míša a obhlédla nový prostor. Byly ve velkém sále, po jehož obvodu byly zapnuté pece, ve kterých rudě žhnulo. Bylo zde o poznání větší teplo, vlastně dost nepříjemné vedro.
„Automatická továrrrna na železo.“ Řekla Sarah. „Muset k tomu žebřřříku.“
Žebřík byl uprostřed této pekelné kulaté místnosti a stoupal dobrých deset metrů ke stropu. Doběhli k žebříku a Lukáš opět pomohl Sarah, aby mohla stoupat, ale víko dveří nad žebříkem se náhle prudce zavřelo. Sarah se lekla a spadla. Lukáš ještě stál na pevné zemi, takže ji chytil a její pád ztlumil. Čtvery dveře vetknuté do stěn mezi kotly se také zavřely.
„Co se to dít!?“ otázala se zmateně Sarah a doklopýtala k blízkému obslužnému pultu. Po chvíli konstatovala, že někdo zablokoval všechny dveře.
„No, aspoň nám nebude zima.“ poznamenal Fuchy s výrazem, že je nic horšího už snad nemůže potkat.
Mýlil se.
Ozvalo se nehezké zadunění. Červená světla nad víky tavících pecí se rozblikala a místností se rozezněl hlas: Une minute dans l'ouverture.
„Co to bylo?!“ Zapískla Míša, její znalost francouzštiny však byla dostatečná, aby věděla, co to bylo, to se jen její podvědomí snažilo přesvědčit celý svět, že to, co slyšelo, se v mezidobí stalo úplně novým francouzským slovem, které značí něco krásného, příjemného a už vůbec ne nebezpečného.
„Za une minute se otevřřřít víka kotlů a žhavé železo zaplavit tuto místnost.“ Řekla Sarah bez ohledu, aby poslechla své svědomí, které jí napovídalo dost podobné věci, jako Míše. Unaveně klesla na zem.
„Paráda, jak to jde odblokovat?“ neztrácel chladnou hlavu Lukáš.
„Nejít. Tady to nejít.“ zazněla odpověď.
„Tak se s někým domluvíme, máme přeci komunikátory.“ řekl Lukáš a snažil se ten svůj oživit.
„Přříliš elektrrromagnetických přřřístrojů, železa kolem všude a být hodně hluboko.“
Lukáš vzdal pokusy o zapnutí svého komunikátoru a začal bušit do obslužného panelu.
„Rozstřílíme dveře!“ navrhl Fuchy.
„Přřříliš tlusté dveřřře z odolných materriálů. Pak také magnetická ochrana, když dojde k vylití železa. Jsou nám k ničemu i Indigové schopnost – na to být příliš málo čas.“
Quarante- cinq secondes .
„Sakra, vždyť to musí mít nějakou ochranu, kdyby zde někdo zůstal.“ zavrčel Fuchy a odstrčil Lukáše od obslužného panelu. „Tady není displej!“ Konstatoval zděšeně. Jak by řekl nedostudovaný psycholog, právě se mu zhroutil svět. Dostudovaný by řekl, že právě prožil těžký historicko-kulturní šok, ve výsledku by to však znamenalo jedno a to samé.
„Vítej v pekle.“ odpověděl ironicky Lukáš.
„Dobře, tak systematicky. Deset přepínačů, osm diod, a jeden ručičkový ukazatel a spousta Francouzských nápisů, hmm.“ prokázal svoji znalost matematiky Fuchy.
Trente secondes. Zazněl zase hlas v místnosti.
„Kašlu na systematičnost!“ řekl Fuchy a začal zmateně otáčet přepínači. Nic se nestalo.
„Ustup.“ řekl najednou Lukáš.
Fuchy se otočil a začal mávat rukama. „Ne, nemůžeš to rozstřílet, je to jediná šance, jak se odtud dostat.“
„Důvěřuj mi.“ odpověděl Lukáš, mířící zbraní na pult.
„Dej mi ještě chvíli, musí to jít.“ Pokoušel se smlouvat Fuchy.
Quinze secondes.
„Dobře, střílej.“ usoudil Fuchy situaci za bezvýchodnou a přešel k Míše, která se snažila podpírat Sarah.
Lukáš vystřelil. V panelu to zajiskřilo, ale zůstal v celku.
Dix secondes. Neu , huit…
Lukáš se rozkročil, namířil přesně na obslužnou část pultu a začal střílet celé dávky energie.
Panel se konečně odlomil, u země to zajiskřilo z utržených drátů a hlas odpočítávající poslední sekundy se odmlčel. Chvíli se zdálo, že Lukáš prostě jen rozstřílel ovládání hlasového výstupu.
D'arrêt d'urgence des fours. Zaznělo však nakonec. Světla nad pecemi se rozsvítila zeleně.
„Co to bylo?“ vyděšeně se zeptal Lukáš, momentálně stojící na pokraji infarktu.
Sarah se napřímila, opřela o Míšu, zvedla se a doslova padla Lukášovi kolem ramen, ten jí sotva udržel. „Nouzové odstavení pecí!“ oddychla si Sarah. „Merci.“ dodala.
Po chvíli se otevřely všechny dveře.
„Navrhoval bych vypadnout, než někdo vběhne a postřílí nás.“ navrhl Fuchy.
Velké povstání příliš pozitivních robotů: Je známo, že indigový vědci vymysleli dostatečně sofistikované přístroje, jinak řečeno roboty, které dokázaly samostatně myslet, dávno před tím, než se to povedlo jejich méně modrým bratrům z nadzemí. Problém však byl, že roboti byly až příliš pozitivní. Ač se lidé snažili, jak se snažili, tak prostě všichni roboti s různými inovacemi jejich softwaru byly furt děsně pozitivní a furt viděli vše růžově a to i v případě když stáli na skokanském můstku nad tavící pecí.
Pro lidi to bylo peklo. Představte si to, jdete v podvečer, smutný po ulici, po té, co vás vyhodili z práce, vaše manželka vám oznámila, že odchází s vaším sousedem založit nové Podzemní město a váš počítač vám právě vypověděl službu včetně smazání veškerých dat, co jste měli na disku a nyní ještě potkáte robota. Roboti, i když to povětšinou byly jen neforemné krabice, nemajíc ani jeden mimický sval, se už na dálku tak nějak tvářili až příliš pozitivně. Když vás pak potkal, chtěl vás obveselit, pořád se usmíval, dával vám naději, no, mnoho robotů tehdy skončilo nabodnuto na sloupu pouličního osvětlení. Avšak, i tak se furt usmívali.
Jednou tak došlo k tomu, že roboti byli vyloučeni z veřejných míst Podzemních měst. Většina z nich se vesele stáhla do zapadlých zákoutí a technických prostor měst a vesele se snažila navázat kontakt s novými, tolik jinými lidmi.
A jak to tak bývá, největší zločinci dokáží vždy vše využít ve svůj prospěch. I když z počátku mnoho robotů skončilo na dně zásobních nádrží, kam je hodili optimismem zhnusení obyvatelé pochybných čtvrtí, tak nakonec si roboti našli místo v této společnosti. Byly z toho neuvěřitelně nadšení, konečně mohli s někým spolupracovat, a tak za odměnu úsměvu, který na lidském těle považovali za jedinou skutečně zábavnou věc, plnili svým novým majitelům, co jim na úsměvu viděli. A jak už to tak bývá, netrvalo dlouho a leckterého vraha a sběratele pampelišek, napadlo, že tohle by se mělo využít. A tak začalo první povstání pozitivních robotů. Bylo to hrozivé… První povstání, ve kterém byl smích ustanoven za nejhrozivější zbraň povstalců.
Následky povstání byly dalekosáhlé. Roboti usmáli, upozitivnili a k smrti uřechtali tolik lidí, že mezi roky 2014-2017 byl smích postaven mimo zákon.
Šestá mezihra:
Camille Musaraigne byla nezvykle neklidná. Kdyby jí tak viděl kdokoli z jejich podřízených, kteří mimochodem neměli zrovna ideální pracovní podmínky, tak by se nestačil divit. Její povětšinou bezvýrazná tvář měla na veřejnosti úplně jiné kontury a obsah výrazů, než ty, které teď předváděla. Nutno říci, že i Camille ve střetu se zrcadlem v tomto okamžiku by se úplně nepoznala. Možná proto v její potemnělé kancelář, dá-li se tak říkat spoře osvětlené velké nefunkční kovové jímce, žádné zrcadlo neměla.
Na stole se rozblikal komunikační přístroj. Ač u většiny komunikačních přístrojů byla zelená barva vyhrazena pro příchozí hovor, tento se na truc rozblikal červeně a umocnil tak neblahé tušení, které v sobě Camille měla.
Přešla ke stolu a stiskla tlačítko a ani se nepodivili nad tím, že se tlačítko od posledního hovoru přebarvilo na červeno. Pro klid mysli a rozvážnost odsunula drink z pampeliškových květů a přepnula na hlasitý odposlech.
„Zdravím vás.“ Zazněl plynulou francouzštinou podezřele známý hluboký mužský hlas. Reproduktory v rozích místností s jeho podivným zabarvením měly jisté potíže a minimálně jeden z nich se chtěl odvolat k nejvyššímu soudu, že podobné hlasy by vůbec neměly být používány a ještě k tomu reprodukovány v reproduktorech.
„Lorde, ráda vás slyším, myslím však…“
„Ale ale, tolik ironie hned v prvních pár slovech.“ Přerušil jí temný hlas.
Chvíli bylo ticho – reproduktory sbíraly odvahu na další slova nepříjemného volajícího.
„Tím jsem chtěl jen říct, že moc dobře vím, co se stalo. Váš plán, zdá se, opět nevyšel.“ Řekl muž do telefonu.
„Nevím jak je to možné, ale ráda bych vás ujist…“
„Ujistila? Ale no tak, buďte v klidu, srážet hlavu vám nebudu.“ Po chvilce rozpačitého ticha dodal, „Prozatím.“
„Co máme dále podniknout?“ Zeptala se Camille a snažila se vnést do svého hlasu špetku jistoty. Nešlo jí to.
„Vy už nic, jen se nedejte zatknout, zatím vám posílám posilu.“ Řekl muž a položil telefon.
V místnosti se rozhostilo ticho, reproduktory byly spokojené, že už mají za sebou svoji noční můru. Camille byla ovšem ještě více znepokojena, ale to už je pro příběh nepodstatné.
Bylo poledne. Kdybychom nestáli uprostřed Podzemního města, tak by nad námi v plné síle zářilo slunce. Zde se to dalo poznat jen díky tomu, že strop zesílil svůj jas na maximum a své světlo zjemnil nádechem sluneční nažloutlé barvy. Nicméně kdybychom se nepodívali na klenbu nad námi, tak bychom na ulici ani nepoznali, že tady to slunce skutečně chybí.
„Tohle už tady jednou bylo.“ vrčel Lukáš.
„Možná, ale nikdy jsem ještě nešla takhle špinavá po ulici Podzemní Paříže.“ poznamenala Míša, na které bylo znatelně poznat, že její ušpiněné oblečení, nevábný zápach, který si přinesla z Podzemí, ji nedělá zrovna dvakrát dobře.
Ironií bylo, že Pařížané, ač posedlí oblékáním a moderním stylem si jich příliš nevšímali. Naši přátelé však netušili, že předchozí den v pravidelném vydání módního pařížského týdeníku, který určoval aktuální trendy v módě, zazněla věta o tom, že pro tento týden je moderní být trošku nedbalí. Slovo trošku ve slovníku Pařížských návrhářů bylo vyhrazeno pro extrémy, které nedělaly dobře ani očím, ani žaludku. Pařížané proto jejich vzhled považovali jen za mírnou interpretaci aktuálních módních trendů a rovnou je tedy řadili do skupiny místních bláznivých módních návrhářů.
„Myslel jsem ta prohnilost našeho vedení a rostoucí vliv Temných.“ řekl netrpělivě Lukáš.
„Divím se, že je to tak podobné tomu, co se stalo loni.“ poznamenal Fuchy. Jistě by k tomu měla co říct i Sarah, ale tu nechali v místní nemocnici a zamířili do hotelu se převléct a vymyslet co dál.
„Právě,“ souhlasil Lukáš, „mám dojem, že je to jen nějaký zastírací manévr, že ve skutečnosti touhle okatou snahou nás zabít a upozornit na to, že se vlastně nic nezměnilo, chtějí jen zastínit něco jiného, předpokládám, že něco mnohem horšího.“
„Vždyť ani nevíme, zda to byli temní.“ nadhodila Míša.
„A kdo jiný by to byl, zase tolik nepřátel nemáme a je více než výmluvné, když se to stalo ve chvíli, kdy hledáme stopy Temných.“
„Já jen jestli v té tvé teorii zastíracích manévrů není tohle zastírací manévr někoho jiného.“
Lukáš musel uznat, že na tom něco je. „Musíme zjistit víc.“ konstatoval nakonec, protože nejistota v tom, co mají činit dále, byla pro ně osobně hodně nebezpečná.
Mezitím se pod kopcem, na kterém stál hrad Radyně, rozblikala jedna stará červená kontrolka. Jak je známo, červená brava, napříč celým vesmírem, nikdy nevěstila nic dobrého. Snad jen Ohnivý Jednuručkový Mordýři, měli červenou barvu tak moc rádi, že jejich kůže v průběhu místní poslední kulturní revoluce pro klid jejich duší změnila barvu také na rudě červenou. To, že tato rasa nejvíce vynikala ve vraždách na zakázku, jistě nikoho nepřekvapí.
Alexandr Kratochvíl akorát četl nejnovější vydání novin z Podzemní Prahy a popíjel kávu v jeho kanceláři v komplexu laboratoří na výzkum Archy, když se dveře jeho pracovny otevřely. Muž, který za nimi stál, měl přesně ten výraz, co mývají piloti letadla poté, co jim v deseti kilometrech nad zemí oznámí počítač, že zapomněli na letišti natankovat.
„Co se děje?“ vzhlédl od novin Kratochvíl a s obavami pozoroval, jak se jeden z jeho vědců snaží chytit dech a rychle něco říct.
„Tak mluvte, člověče!“
„Ono to začalo blikat!“ vydechl nakonec a mával rukama, aby ho Kratochvíl následoval.
Alexandr vstal od stolu a přešel k vědci. „Co bliká?“
„Nejdřív jedna kontrolka, teď všechno. Pojďte, musíte to vidět.“
Kratochvíl usoudil, že mu nic jiného nezbude a vyrazil rychlým krokem za vědcem.
Prošli skrz Rudolfovu předsíň do Síně archy a novým průchodem do místnosti, kterou nedávno objevili s Lukášem.
A skutečně, několik vědců rozpačitě pobíhalo kolem všech obslužných pultů a nevěřícně obdivovalo všemožné přístroje, které až doposud mlčely. Nyní se místností nesl podivní šramot běžících počítačů a všude možně leccos poblikávalo. Na displejích u hlavního středového počítače problikávalo několik červeně podbarvených hlášek v písmu, kterému nikdo nerozuměl. Nejhorší byl však pohled na velkou červenou kontrolku, umístěnou kousek pod stropem. Zlověstně v pravidelném rytmu blikala a svojí září neustále kouzlila na obličejích vědců rudé stíny.
„To nevypadá dobře.“ konstatoval Kratochvíl. „Kdo jste co zmáčkl?“
„Nikdo se ničeho ani nedotkl, za to vám ručím.“ odpověděl vědec.
Autor: Lakely
Korekce: Kristýnka
Odborné rady: Fuchy, Sandra