Jdi na obsah Jdi na menu
 


Indigové děti: Atlantida Kapitola pátá

Indigové děti Atlantida

 

 

id-archa.jpg

 

 

 

 
Kapitola pátá: Tajemství Francesca De Pasty
 
„I na Podzemní města padá tma. Samozřejmě tato tma ztrácí něco ze záhadnosti a romantičnosti svojí sestry na povrchu, avšak neztrácí nejistota a strach, jenž přináší chodcům, procházejícím skrz některou z technických čtvrtí Podzemních měst.
Úchylka obyvatel Podzemních měst pro obrovské interiéry se samozřejmě odráží v jejich potřebě stavět nehorázně velké budovy, které pak zůstávají poloprázdné a jediný argument, který vám architekt poskytne, při žádosti o vysvětlení této nepraktické výšky je, že Podzemní města mají omezenou kapacitu pozemků a tudíž se musí stavět do výšky. To, že například všichni obyvatelé Podzemní prahy by se vešli do tří nejvyšších staveb ve městě, je už pramálo platný argument pro tyto architekty. Odpovědí vám totiž, že jednou těch obyvatel bude více.
                Pokud teď k padající tmě ještě připočítat obrovské, prázdné, tiché budovy, dostanete obrázek noční Podzemní Prahy v celé kráse. Ostatně proto se ve všech průvodcích městem případným návštěvníkům toužícím po nočních radovánkách, aby raději využili bezplatného, bezdrátového a všudypřítomného připojení k místnímu internetu a nacházeli zábavu raději v bezpečí virtuální sítě.
Alternativou by mohl být ještě podnik druhé nejkrásnější ženy v Podzemní Praze, slečny Laury Vznešené, která si zajišťuje bezpečnost kolem svého podniku nejen svým šarmem, ale hlavně několika desítkami monumentálních a úctu vzbuzujících laserových děl. Vlastně, nejdůležitějším…“
 
Lukáš zvedl hlavu od nejnovějšího vydání Praktického průvodce zákoutími a taji Podzemní Prahy, které běželo v televizi,a napůl rozespale pohlédl na displej domovního počítače. Blikalo na něm oznámení o tom, že někdo stojí za dveřmi.
„Někdo stojí za dveřmi.“ Vcelku zbytečně zopakoval ospalý Lukáš a stiskl příslušný příkaz na displeji, kterým zahájil videohovor s osobou stojící dole u vchodu.
Kamera ukázala podlouhlý obličej v brýlých s úzkými bílými obroučkami. Dlouhé, husté a uhelně černé vlasy splývaly s černí okolní noci.
„Lucko?“ Podivil se Lukáš a snažil se zaostřit svůj ospalý zrak.
„Malé překvapení, pusť mě nahoru, mám chuť na kávu a chvíli nezávazného a nenáročného rozhovoru.“
Lukáš nadzvedl obočí, ale protože jeho mozek stále ještě spal, nebyl schopný domyslet, co ho právě napadlo, a Lucce odzvonil. Displej zhasl a Lukáš ještě několik vteřin stál a přemýšlel. Nakonec usoudil, že v této pozici nemá cenu nadále zůstávat a začal panikařit. Shodil ze sebe domácí tričko, začal hledat kalhoty, přičemž si málem ukopl palec o roh stolu. Byl v bytě teprve krátce, a když tu tak zmateně pobíhal v pološeru, neustále do něčeho narážel a boural. Bylo velkým výkonem, že hledané věci našel včas, dokonce se i stihl vsoukat do košile, než se ozvalo zaklepání na dveře bytu. 
Dlouhým skokem přistál u dveří. Zastavil se, dvakrát se zhluboka nadechl a s klidným dechem, jakoby nic otočil klíčem ve dveřích.
„Proč sis odpojil interkom u dveří?“ zeptala se Lucka bez pozdravu, a ukazovala na ztmavlý displej u dveří.
„To jsem se naučil v Podzemním Brně, tamní výrostci totiž uměli otevřít dveře, když byly uzamčeny jen elektronicky.“
„To bych měla oznámit Daně, dnes tam tráví první noc.“ Pokývala Lucka a vešla do bytu, „Tak jak ses zabydlel?“
Lukáš zavřel dveře a pokrčil rameny. „No, na rozdíl od Podzemního Brna mohu mít večer otevřené okno i bez toho, aby mi do něj někdo střílel, a pravda, taky to zde vypadá lépe než v tom krytu, který jsem zdědil po Müllerovi.“
„Věděla jsem, že se ti tu bude líbit, sama jsem ten byt vybírala. Je hodně velký, hodně rozlehlý, má velkou knihovnu a je strašně vysoko, tak aby ses mohl kochat pohledem na Podzemní Prahu. Ber to jako moji omluvu.“
„Omluvu za co?“ zamračil se Lukáš.
„Omluvu za tu výměnu pozice v Podzemním Brně, to, že jsem jmenovala za tvými zády Danu a tebe odstavila bez tvého vědomí, bylo dost bezohledné, ale…“
„Ale zasloužil jsem si to, já vím.“
Lucka nic nedodala, jen kývla hlavou.
„Dáš si kávu?“
„Klidně.“
Lucka se posadila v hlavní obývací místnosti tak, aby viděla na noční panorama Podzemní Prahy. Strop města již rozehrál svou noční show, na obloze poblikávaly hvězdy společně s míhajícími se kupami galaxií nebo spirálního ramene.  Lucka se nemohla vynadívat, toto vylepšení bylo instalováno celkem nedávno v rámci obnovy města po bojích s Temnými.
„Fascinující, že.“ Poznamenal Lukáš, který mezitím přinesl kávu a posadil se naproti Lucce. „Včera v noci jsem nespal a celou dobu jen pozoroval tuhle nádheru. Připomnělo mi to ale, jak dlouho už jsem nebyl nadzemí, trochu mi schází příroda a vzduch plný vůně květin a čerstvého deště.“
„Tak to by se ti dnes venku příliš nelíbilo,“ utnula Lukášovo snění Lucka. „Je leden, venku sníh a tuhá zima.“
Lukáš se jen zamračil a raději změnil téma. „Tvá poznámka o nenáročném rozhovoru byla natolik nenápadná, že se začínám bát, co jsi to se mnou vlastně přišla probrat.“
Lucka si povzdechla.  „Ale no tak, já si vážně jen přišla pročistit hlavu.“ Když na ní Lukáš dál pobaveně koukal, pokračovala, „Dobře, přišla jsem si pročistit hlavu a zároveň se tě na něco zeptat.“
„To už zní upřímněji. Ostatně, já už si s tebou chtěl taky promluvit mezi čtyřma očima. Tak začni.“
„No, abych se přiznala, tak jsem konečně měla taky chvilku času si sednout a přemýšlet. Což mi dovedlo k tomu, že bych se ti chtěla omluvit za můj přístup, nervy kolem všeho, plus tvé prapodivné názory a poslání, o kterých nikomu nechceš nic říct, no zkrátka jsem byla dost ostrá.“ Lucka se zhluboka nadechla a pokračovala: „Prostě jsme si uvědomila, že bychom my oba mohli změnit přístup.“
Lukáš se opřel a založil si ruce. „Nebylo třeba se omlouvat, vím, že jsem ti trošku komplikoval práci, ale zajímalo by mě, co myslíš tím, že bychom oba mohli změnit přístup?“
„No, napadlo mě, že jsme se tě ještě vůbec nezeptala, za čím se to vlastně honíš a že je možná ideální doba, abys mi to řekl. Při minulé krizi nám tvůj ztřeštěný plán taky pomohl, třeba to tentokrát také k něčemu bude.“
„Trvalo ti tři měsíce, než tě tohle napadlo?“ Lukáš si užíval krátkou chvilku převahy nad Luckou. Fakt, že normálně to bývalo obráceně, teď s chutí ignoroval.
Lucka si také založila ruce na prsou a klidně odpověděla: „Ptala jsem se tě na to před třemi měsíci, ale ty jsi měl plnou pusu tajemství a toho, že bys to nedokázal vysvětlit, pokud si dobře vzpomínám.“
„Na tom něco bude.“ Ustoupil Lukáš, zvedl svůj hrnek s kávou a dělal, že se nutně potřebuje napít.
„Takže?“ Významně se zeptala Lucka a ignorovala Lukášovo cuknutí, když si horkou kávou spálil jazyk.
Lukáš znechuceně odložil hrneček a na chvíli se zamyslel. Nakonec se postavil a přešel k oknu. Chvíli se zdálo, že sleduje noční panorama, načež odpověděl: „Slyšela jsi někdy o Loca fatalis?“
„Neslyšela, jestli je to nějaká uhozená legenda z dob, kdy lidé neznali deodoranty, tak jsou mé znalosti poměrně chudé.“
„No, je to spíše legenda z dob, kdy je ještě znali.“
Lucka zatřásla hlavou a popuzeně odpověděla: „Hele, přestaň dělat tajemného, nebo tě už vážně něčím přetáhnu. Mohl bys jednou v životě mluvit jasně, stručně a bez tvých tajemných otázek a hlubokomyslných narážek?“
„Nevím, jestli budu mluvit stručně, ale pokusím se to vysvětlit, co nejjasněji to půjde. Ale předem upozorňuji, abys mě nepřerušovala, bude to zpočátku znít jako báchorka, bez špetky reality, ale pak to uvedu do souvislostí a vysvětlím, proč jsem tomu uvěřil.“
„No jo,“ řekla s nadzvednutím obočím po chvilce váhání Lucka. „Nakonec, je večer, máš tady tlumená světla, dokonce nechybí ani svíčka, takže na podobné příběhy je ideální doba.“
„Už v době, kdy jsme pátrali po Arše,“ začal Lukáš vyprávět a pomalu přecházel před velkým oknem s výhledem na noční Podzemní Prahu, „se každou chvíli někde vynořovaly náznaky toho, že Archa je jen dílčím produktem, nebo artefaktem něčeho mnohem většího. Nikdy to však nebyly informace, které by nám jasně řekly, zda je to jen zdání, nebo fakt. Až ve chvíli, kdy jsme na Pražském hradě našli trojúhelníkový klíč a knihu Poznání, jak se jí dnes říká, teprve tehdy se nám do ruky dostal první důkaz toho, že Archa je starší, než jsme si mysleli a hlavně, že je to jen první díl skládačky.
V knize Poznání se totiž objevilo několik indicií, které se zmiňovaly i o jiných věcech, než jen o Arše. Mimochodem, překlad této knihy byl hotov až po tom, co skončila krize a po tom, co Míša Archu použila. Až tehdy jsme konečně pochopili, že Archa není Archa úmluvy, jak jsme si z počátku mysleli. Jsou to dva zcela rozdílné artefakty. Zatímco Archa úmluvy je památka na počátky židovského náboženství a s největší pravděpodobností už zanikla, protože to, co mají v Etiopii a nazývají to Mojžíšova deska Zákona, je jen pozdější přepis původních desek od Mrtvého moře.  Archa, s kterou jsme měli dočinění my, je mnohem starší a první zmínky o ní pocházejí už ze starého Egypta, jak se mi podařilo před měsícem dopátrat. Proto se dnes Arše říká už jen prostě Archa, nikoli Archa úmluvy.“
„Ale kniha Poznání byla přeci mnohem mladší a informace v ní obsažené…“ Přerušila Lukáše Lucka.
„Ano, ano, však k tomu se dostanu.“  Netrpělivě utnul Lucku. „Kniha Poznání pochází z dob, jak je v médiích neustále omíláno, Rudolfa II. Tento císař, jak jistě víš, se velice rád věnoval všemožným okultním vědám, prastarým znalostem a v Praze ve své době shromáždil mnoho velice zajímavých osobností a badatelů, kteří se věnovali mnoha rozličným vědám a okultismům. Jeden z nich se věnoval i studiu Archy, a i on už tehdy věděl, že to není Archa úmluvy, nicméně pro císaře svůj výzkum prezentoval jako bájné hledání tehdy velice oblíbené Archy úmluvy. Ten člověk se jmenoval Francesco De Pasta a na dvoře Rudolfa II. působil ze všech jeho alchymistů a vědců nejdéle. Měl proto dostatek času dostat se ve svém hledání poměrně daleko.
Avšak když přišel k Rudolfovi, tak už za sebou měl velice zajímavou životní cestu. Bylo mu tehdy třicet a už v té době měl za sebou několik cest po Evropě a Africe. Dobové prameny o něm hovoří jako o ztřeštěném, ale velice chytrém člověku, který se sice málem dostal do velkých problémů s církví, ale se svým duchem pro diplomacii nakonec vše ututlal, jeho život byl vůbec plný neuvěřitelných příběhů…“
„K věci, Lukáši, k věci.“
„Promiň, trošku jsem odbočil. Zkrátka a dobře, to byl on, kdo našel první trojúhelníkový klíč. Dle toho, co jsem měl možnost si zatím přečíst, ho našel buď to v Egyptě, nebo na Maltě. To je zase velice zajímavá historie, ale tu mohu přeskočit. Každopádně ho další indicie dovedly až do Prahy. To, že se přidal k Rudolfu II., nebylo tedy zcela bez vedlejších úmyslů. Císař mu nejen poskytoval finance a zázemí, ale Francesco sem šel hlavně dále hledat. Zřejmě nečekal, že tu stráví celý zbytek života. Tak či tak, později zde začal sepisovat knihu Poznání a to ve staročeštině, což je další zajímavý bod. Psal ji, jako vzpomínku na to, že nepátral po Arše úmluvy, jak slíbil císaři. Ale po něčem docela jiném. Právě tehdy se poprvé objevuje pojem Loca Fatalis.
Loca Fatalis je latinsky, ale nabízí to mnoho významů. V knize Poznání to Francesco upřesňuje jako Místo Osudu, zároveň však říká, že tohle místo, nebo legendu o tomto místě znali už v dávnověku, ať už to byli Sumerové, Egypťané, nebo Řekové a nazývali ho různě: Kruh Osudu, Místo smrti, Démonský kruh, nebo Peklo. Akorát Řekové o tom místě mluvili jako o Atlantidě.“
„Počkat, počkat,“ skočila Lukášovi do řeči Lucka. „Myslíš Platónovu Atlantidu? Pokud vím, tak většina lidí jeho vyprávění o Atlantidě bere jen jako vzorový výklad toho, jak by mohla vypadat ideální civilizace a jak by mohla zaniknout. Navíc, spojení Atlantida a peklo je poněkud kostrbaté.“
„K vysvětlení bych se dostal. Co my dnes můžeme vědět o tom, kde čerpal Platón. Sám Platón se odkazuje na Alexandrijskou knihovnu, která v té době skutečně mohla obsahovat mnoho a mnoho zajímavých informací. Nicméně Francesco říká, že se dostal ke svitkům, které údajně pamatují nejen Platóna, ale i původní Alexandrijskou knihovnu. Nepřibližuje více, co v nich je napsáno, jen říká, že spojení Atlantidy a pekla, nebo kruhu smrti je logické. Atlantida nakonec zaniká smetena bohy, protože se tamní obyvatelé nechovali slušně, nebo lidsky, propadli vlastnímu božství, jakožto nejmocnější město na planetě a bozi je za to ztrestali. Zajímavé je však poznámka, že bohové povstali z Atlanťanů, že byli výplodem místních obyvatel a že právě na to lidé z Atlantidy dojeli. Bohové se postavili proti nim a smetli město pod hladinu moře a Atlantida se stala světem mrtvých, kam odcházejí duše těch, kteří nekonají dobro, aneb první vize pekla je na světě.“
„Takže peklo je Atlantida. Hezké, nicméně, začínám se ztrácet v tom, co mi chceš vlastně říci.“
„Peklo má mnoho podob a významů a to co z něj udělalo křesťanství je úplně jiná věc. Chci tím jen říct, že to, co hledal Francesco De Pasta, bylo hlavně místo Loca Fatalis. Archa dle jeho slov, měla být vstupem do tohoto místa. Ale na konci knihy poznamenává, že právě tímto, ač si tím byl tolik jist, si teď jistý vůbec není. On totiž Archu našel, jak víme.
Přes Podzemní tunely, které kdysi vedly na Radyni, se prokopal až k dnešní Síni archy. Nebo prokopal, zdá se, že to místo bylo známé už mnohem déle a sahalo do germánského, možná i Keltského osídlení Čech. Ale to už je jen můj poznatek, s tím bych si nebyl jistý.
Každopádně našel dveře se zámkem, kam přesně pasoval trojúhelníkový klíč. Sám v knize píše, že dveře byly používány jako oltář nějakého místního zakázaného nekřesťanského kultu a dostat se sem znamenalo uplatit mnoho místních lidí. Vzal si sebou ozbrojený doprovod, samotného císaře Rudolfa a několik dalších významných lidí. Přiložil klíč k zámku a dveře se začaly otevírat, avšak prostor před dveřmi nevydržel náhlé otřesy a jeskyně, ve které původně byl vchod do Síně archy, se zřítila. On sám vyvázl s nějakým zraněným, přežil i císař, ale většinu jejich skupiny zasypala skála. Nicméně jim se podařilo proniknout do Síně archy. Ohromeni nádherou a velikášstvím zapomněli na to, že se nemají jak dostat z místnosti a začali stoupat k Arše. Císař jej rovnou nabádal, aby znovu použil klíč a otevřel archu, a v domnění, že je to Archa úmluvy, nečekal nic jiného, než desky od Mrtvého moře. Avšak Francesco tušil, že tohle je něco zcela jiného a pokoušel se císaře přesvědčit, aby s otevřením nespěchal. Císař však trval na svém a společně přiložili Trojúhelníkový kříž.
Francesco i císař, byli dle popisu v knize, oslněni jasným světlem a s obrovskou bolestí hlavy odhozeni přes celou místnost. Dle slov Francesca oba pak dlouho prožívali zvláštní noční můry a halucinace, které nakonec u císaře Rudolfa vedly k velkým psychickým problémům, které se pak odrážely v jeho vládě.“
„Takže se ze Síně archy dostali?“
„Dostali, zával nebyl velký a místní okamžitě spravili císařův doprovod, který je osvobodil. Což tomuto doprovodu bylo nakonec osudné, protože spatřili Síň archy, takže byli všichni bez milosti popraveni, protože se císař bál prozrazení. Považoval Síň archy za nekřesťanský dóm hrůzy, ale Francesco ho nakonec přesvědčil, aby sám mohl ve zkoumání pokračovat. Císař nakonec uvolil i k opravě a zajištění vchodu do Síně archy, tak jak ho známe dnes. Samozřejmě vše pod přísným utajením, kdyby se Evropa a papež dozvěděl, co právě dělá, tak by ho čekali nepříjemné chvilky.
Francesco však také začal pomalu podléhat tíživým představám, neustálým bolestem hlavy a divným vizím. Nakonec další zkoumání vzdal, opustil síň archy, zapečetil ji, ale nechal dvě indicie. Jenda byla kniha Poznání a druhá byla krabička se vzkazem, která ležela u vstupu do Síně archy, tu jsem našel a nechal si ji.“
„A co bylo napsáno na tom vzkazu?“ chtěla vědět Lucka.
Lukáš vytáhl z kapsy zažloutlý papír a podal ho Lucce.
 
Ty, jenž nalezneš tyto slova, věz, že život já svůj, zasvětil hledání archy. O to víc jsem zklamán, že je jen hvězdou noční oblohy. Tajemství svá skrývá pevně, ale já nalezl klíč. Bohužel můj život je příliš krátký. Pokračuje tam, kde já už nemohl.
 
Pět klíčů více než dveře otevírá. Tři vrcholy, pět středů a temnotu překonat.
Loca Fatalis, tam je pravda.
 
Lucka po přečetní vzhlédla. „To moc smysl nedává.“
„Ale dává, je tam hodně informací. Podle mě ten vzkaz psal napůl v mdlobách, protože prameny mluví o tom, že zemřel na těžké psychické vize ďáblovi. Víme, že klíčů je pět a těchto pět klíčů je potřeba pro nalezení Loca Fatalis a právě to je to, co hledám. Proto jsem chtěl do Podzemního Brna, dělat starostu. Celé tři měsíce jsem hledal bývalé bláznivé spolupracovníky Müllera, protože on hledal různé věci, byl svým způsobem sběratel podivností a shromažďoval kolem sebe své vědce, jak jim říkal. A jeden z jeho vědců bádal právě nad trojúhelníkovým klíčem, ten který si našla v Müllerově pracovně. Bohužel tohoto vědce zabili ve stejný den, kdy jsi mě uvedla do funkce starosty Podzemního Brna. Trvalo dlouho, než sem zjistil, kde vlastně bydlel, a když sem se do jeho domu konečně vypravil, překvapila mě tam Eva, která jistě také hledala něco, co s tímhle vším souvisí.“
„Chceš mi říct, že ty hledáš tajemných pět klíčů a Atlantidu? Víš Lukáši, tohle je bláznovství.“
„Ale vše nasvědčuje tomu, že to není jen výplod pomatených a pověrčivých myslí. Celý ten příběh zapadá do kontextu. Máme dva trojúhelníkové klíče, našli jsme Archu a Síň archy. Před dvěma dny jsme otevřeli další místnost za Síní archy, která opět dokazuje, že to nemůže být jen ojedinělá věc. Lidé, kteří Síň archy a Archu postavili, nebyli zrovna zaostalí a jejich znalosti v mnohém převyšovaly ty naše. Navíc, zdá se, že už chápu, proč císaře a Francesca tehdy Archa tak poškodila, nebo jim ublížila.“
„Vidíš, to mě taky už napadlo, proč vlastně Míša získala sílu, nebo co že to získala a je dva to málem zabilo.“
„To je právě to nejzajímavější. Zdá se, nebo aspoň já si to myslím, že aby byl člověk schopen použít Archu, musí mít jisté vyšší mozkové schopnosti, kterými se vyznačujeme my, Indigoví.“
„Chceš tím říct, že ti, co postavili Archu, počítali s tím, že ji objevíme my?“ Zeptala se silným sarkastickým tónem v hlase Lucka.
„Nech si ten sarkastický podtón, ono to totiž může být ještě fantasknější. Já osobně si myslím, že ti, kdo postavili, Archu byli ve skutečnosti taky Indigoví, nebo minimálně podobně vyspělí jako my. V místnosti za Síní archy jsme našli počítač, který se zřejmě ovládá myslí a to ovládání není zrovna jednoduché, když jsme to před dvěma dny zjistil a použil ho, tehdy mi vše zapadlo do zatím nepochopitelné skládačky. Vzhledem k tomu, že počítač byl součástí nějaké laboratoře, nebo aspoň na to ta místnost vypadá, tak to musel být pracovní nástroj. A pokud ho ti, kteří tam pracovali, používali na mentální úrovni, museli toho být schopní.“
„Geniální úvaha, Lukáši, to už mi také došlo. Zní to celé úžasně, ale co to vlastně znamená pro nás, pro dnešek?“
„Stala se z tebe strašná realistka, to je špatné.“ Lukáš nechal Lucku chvilku nabývat rudých odstínů její tváře a pak pokračoval. „Pro nás to může znamenat mnoho. Už jen výzkum toho počítače by nám mohl mnohé přinést, ale je tu jiná věc. Dovedeš si představit, co by mohlo skrývat místo Loca Fatalis, samotná Atlantida, když tohle je jen místnost pro Archu?“
Lucka vstala a začala přecházet po místnosti. „Dobře, nechám chvilku současnost být. Uznávám, že chápu, proč tě to tak zaujalo. Nicméně, pořád mi ještě nejde do hlavy jedna věc, nebo je tu věc, která se mi vůbec nelíbí. Když řekneš, že chceš najít Atlantidu, tak to zní dobře, ovšem když posuneš název a chceš vlastně najít peklo, tak už to tak příjemně nezdí. Jsi si jistý tím, že nám Loca Fatalis může přinést jen dobré věci? Protože další velký problém je v současné situaci přesně to, co teď potřebujeme.“
Lukáš pokrčil rameny. „Těžko říct, nicméně, já si myslím a cítím, že Atlant…“
„Tak ty to tak cítíš. Já sem možná více realistická, než jsem byla, ale ty jsi furt stejný snílek, jako vždycky, člověk by řekl, že už ses poučil.“ Opět se posadila na sedačku a napila se kávy. „Moc dobře vím, že mě chceš přesvědčit, abych ti ten výzkum povolila jako další z náplní tvé práce, jsem si jistá, že bys mi slíbil, že budeš dělat i na hledání Temných, třeba i na úkor tvého spánku, ale tohle nejde. Temní jsou v současnosti příliš aktuální a reálnou hrozbou, a musíme udělat vše, abychom našli a vyřešili hlavně je. Nemůžu si dovolit nikoho z vás postrádat. Máš vůbec tušení, kde by Loca Fatalis mohlo být?“
„No, upřímně jsem doufal, že kdyby mi zbylo trochu času, tak bych mohl použít ten počítač v Síni archy.“
„S tím bych raději nespěchala, pokud ten stroj komunikuje na mentální úrovni, mám trošku obavy, že je to poněkud nebezpečné a vůbec. V pátek letíš do Podzemní Paříže a tam prostě poletíš, já to nemůžu odložit, potřebujeme jakoukoli informaci, která nám pomůže zjistit, co Temní dělají a kde jsou.“
„Co když Temní dělají to samé, co chci dělat já. Eva přeci byla v domě toho Müllerova vědce.“
„Ale to ještě nic neznamená. Navíc, podle zpráv, které jsou k dispozici, je opět hlavním problémem Müller. Temní se rozpadli na několik frakcí, ale tu největší, světovou vede stále náš oblíbenec Müller. Co dělá Eva je teď trošku vedlejší.“
„Ale…“
„Lukáši, dost. Uznávám, že Loca Fatalis je lákadlem, které zaujalo i mě, ale my musíme nejdříve vyřešit akutní problémy, které se nás bezprostředně týkají a to jsou Temní. Pokud tajemství Loca Fatalis vydrželo až doposud, což je v řádu tisíců let, tak ještě nějakou chvíli vydrží. Pokud se nám podaří vyřešit Temné, slibuji, že ty budeš ten, kdo bude vést výzkum Loca Fatalis, očividně toho víš dost.“
Lukáš zakroutil hlavou a šel si sednout opět naproti Lucce. „A co když to najdou dříve Temní?“
Lucka přimhouřila oči. „O to více, by ses měl snažit o Temných zjistit co nejvíce.“
To byl pádný argument a Lukáš neměl co dodat. Bylo ještě několik věcí, které chtěl Lucce o Atlantidě říci, ale dnes už to nemělo smysl. Nakonec, pokud skutečně Temní Loca Fatalis hledají, tak jako on, mohou se skutečně obě věci spojit. Samozřejmě, o tom by ale Lucka neměla vědět.
„Občas bych chtěla vědět, o čem přemýšlíš, zvlášť, když se tváříš takhle zamyšleně.“ Řekla Lucka, která pozorovala Lukášův zamyšlený pohled.
„Myslím, že bys byla zklamaná, to není nic zajímavého.“ Odpověděl s úsměvem.
 
„Jde mi z toho hlava kolem, abys věděl.“ Zhodnotila situaci Míša po tom, co vyslechla obdobné Lukášovo vysvětlení toho, co vlastně hledá, jako Lucka včerejší večer.
Míša, Fuchy i Lukáš už hodinu seděli v restauraci McDvoři a Míša s Fuchym podezírali Lukáše, že se musel něčeho napít, než se s nimi sešel. Nicméně i po hodině se vytrvale a přesvědčivě držel svého příběhu a nezdálo se, že by byl pod vlivem něčeho jiného, než vlastní bláznivé mysli.
Lukáš naproti tomu oba podezíral z naprosté natvrdlosti, když jim prakticky vše musel dvakrát zopakovat. Fuchy se samozřejmě neustále dožadoval naprosto nepodstatných detailů a snažil se najít něco, čím by to vše Lukášovi mohl vyvrátit. A Míša, no, ta zřejmě ze strachu, že si budou muset zopakovat události z doby, kdy hledali Archu, naprosto odmítala přijmout cokoli, co jí Lukáš říkal a vytrvale požadovala, aby navštívil nejbližší psychiatrickou léčebnu.
„No, stejně teď máme na práci jiné věci.“ Poznamenal Fuchy a zřejmě už vším znuděn chtěl změnit téma.
„Já si naopak myslím,“ pokračoval trpělivě Lukáš, „že spolu obě věci úzce souvisí. Opět to totiž vypadá, že Eva hledá to samé, co hledám já. Víte, jak sem vám říkal o té události v Podzemním Brně. Takže můžeme hledat Temné a dělat to, co po nás chce Lucka a zároveň se pokusit najít to, o čem tady mluvím.“
„Když už jsme u toho,“ promluvil Fuchy, „říkal jsi už tohle vše Lucce. Moc by mě zajímal její názor, a zda tuhle teorii o propojení těchto dvou věcí uznává.“
                „No, abych řekl pravdu, Lucka u mě byla včera večer, mluvili jsme o tom…“ Protáhl Lukáš a poněkud neohrabaně se napil toho už aspoň půl hodiny naprosto studeného kafe, značky McDvoři Café.
„Předpokládám, že ti to neschválila.“ Uhodl Fuchy.
Míšu však zaujalo něco zcela jiného. „Včera večer u tebe byla Lucka?“ Až překvapivě kladla důraz na slovo večer.
„Jen si přišla promluvit.“ Krátce odpověděl Lukáš, který nechtěl toto téma dále rozvíjet. „Nicméně co se týká Loca Fatalis, tak to úplně nezazdila. Samozřejmě jsme také přišli na spojení těchto dvou věcí a řekněme, že mi to výslovně nezakázala.“
„Takže ti řekla, ať hledáš Temné a potom se uvidí?“ Zhodnotila Míša.
„No, řekněme, že závěr naší diskuze se dal vyložit mnoha způsoby.“
„To zní velice podezřele, Lukáši.“ Usmála se Míša.
„Nevím, na co furt narážíš, Míšo, každopádně si myslím, že když narazíme na něco, co souvisí s tím, co hledám já, během toho, co budeme hledat Temné, tak bychom si mohli udělat malou odbočku.“
„Myslím, že to necháme na tom, jak se bude situace vyvíjet v té dané chvíli.“ Poznamenal Fuchy.
„To zní jako dohoda.“ Ustoupil Lukáš a dopil zbytek studené kávy.
„No a teď bys nám mohl říct, o čem dalším ses s Luckou bavil?“
„Míšo, určitě o ničem, co by tě zajímalo. Znáš to, náš čistě pracovní vztah si vyžaduje čistě pracovní debaty.“
„Seš ztracenej případ.“ Ohodnotil Lukáše Fuchy. „Ale ještě mě něco napadlo k tomu tvému dobrodružnému příběhu. Shrňme si to. Většinu informací co máš, máš z té knihy, od toho, jak že se jmenoval, František? To je fuk, každopádně co do zdrojů informací je to dost jednostranné, nemyslíš?“
„Krom úchylky pro genetické úpravy, měl Müller taky jistou zálibu ve sbírání starých knih, svitků a podivností, mezi kterými se ledacos najde. Ostatně to byl další důvod, proč jsem chtěl využít příležitosti starostovat Podzemnímu Brnu. Jeho knihovna je vůbec velice zajímavá. I když, některé knihy jsou fakt ohavné.“
„Takže tam jsi našel co?“
„No, některé doplňující informace o trojúhelníkových klíčích, něco o Rudolfu II. a jeho alchymistech a mnoho dalších dílčích poznatků, které mi pomohly dokreslit celý příběh, který jsem vám vyprávěl.“
„A co další klíče?“ Přerušila další Fuchyho námitku Míša. „Mluvíš o pěti klíčích, máš dva. Tedy, logicky se musím ptát, zda tušíš, kde jsou ty další.“
„Dobrá otázka. Nicméně, víte jakými dvěma pozoruhodnostmi se pyšní Podzemní Paříž?“
Když viděl, jak na něj oba podezíravě koukají, zakroutil hlavou a pokračoval. „Ale no tak, tohle ví o Podzemní Paříži každý, vždyť jsi tam byl Fuchy, určitě tě tam vzali.“
„No, popravdě,“ zapřemýšlel Fuchy, „moje návštěva Podzemní Paříže byla plná oslav, večírků a setkání se zajímavými lidmi. V podstatě jsem neměl moc čas si prohlížet město.“
„Jasně.“ Mávl rukou Lukáš. „Podzemní Paříž má za prvé největší knihovnu z Podzemních měst, ve které je shromážděna velice zajímavá sbírka knih, které jsou v nadzemním světě často považovány za ztracené, a pak je tam taky muzeu Nálezů.“
„Divný název pro muzeum.“ Řekla Míša a protáhla se.
„To je. Tohle muzeum totiž shromažďuje vše, co se nalezne při budování Podzemních měst. Posuvně deformační bagry samozřejmě před odsunem zeminy dokáží odhadnout co v přesouvané mase je, třeba pokud je tam nějaký kovový prvek, či nerostná žíla. Tak či tak, tohle muzeum od doby svého založení shromáždilo poměrně zajímavou sbírku věcí, o kterých nikdo neví, co jsou zač. Tyto věci pochází z celého světa a jsou samozřejmě veřejně přístupné.“
„Podzemní města se budují poměrně hluboko.“ Nadhodil Fuchy a mávnul na Tomáše, který akorát vydával hamburgery u baru.
„To je právě to nejzajímavější na všech těch nálezech, většinou je našly v takových místech a takové hloubce, kde je nikdo nečekal.“ Lukáš poslední slova řekl potichu, protože se k nim blížil Tomáš.
„Hele Fuchy, já nejsem žádný číšník.“ Znělým hlasem za pochodu a s úsměvem řekl Tomáš, než dospěl ke stolu. „Co jsi chtěl.“
„Promiň, Lukáš nám tu něco vypráví a nemá tečku, chtěl jsem se zeptat, zda tu nemáš něco k jídlu, jakože pořádného. Slyšel jsem, že vaříš výjimečně jídla, která vážně stoj za to.“
„No, ty vařím pro fakt výjimečné hosty, naposledy starostovi města. Neříkej, že bych to měl vařit i tobě?“
„No tak, když jsme ti slavní zachránci Podzemního světa.“ Zkoušel to s humorem Fuchy.
„No, upřímně jste už dlouho nic nepředvedli a Míšo, za hodinu začíná přehlídka, nezapomeň na to, než odjedeš do Paříže, tak bys měla něco předvést a co vůbec tvá náhrada?“
„Jak víš o Podzemní Paříži?“ Udiveně se zeptal Lukáš.
Tomáš se zasmál. „Podzemní Praha je malá. Ne, dnes ráno tu byla Lucka a říkala, že na vás mám dát pozor a konkrétně tobě, Lukáši vzkazuje, že si u tebe nechala bundu, tak abys jí tu bundu přinesl do kanceláře, ale až večer, protože se prý dneska musí taky trochu vyspat.“
 Lukáš začal nabývat nepřirozených odstínů rudé barvy obličeje a snažil se vyhnout pohledům všem, jen zamručel, že za ní večer skočí. Míša se vskutku nenápadně chichotala, ale pak pokračovala k Tomášovi.
„Vyřiď Dvořimu, že s mojí náhradou bude spokojen, a že program zůstává beze změn.“
„A kdo to teda je?“ Chtěl vědět Tomáš.
„Ale slíbíš mi, že to tu hodinu vydržíš a nikomu to neřekneš, bude to překvapení.“
„Jasně, povídej.“
„No, domluvila jsem s Luckou, že dvakrát týdně omluví Marušku, která teď bude dělat přehlídky za mě.“
„Jako fakt? To je skvělý! Díky Míšo.“
Fuchy vycítil svoji příležitost a vstoupil do Tomášovy radosti. „A uděláš mi tedy tu tvojí specialitu? Míša strašně vaří.“
Míša se přestala smát a začala dělat uraženou.
„Jistě, že jste mi dnes udělali takovou radost, udělám to pro všechny tři!“ S radostí se otočil a zmizel v kuchyni.
„Míšo, proč mám pocit, že ta Maruška je překvapení jen pro Tomáše, nebo spíše malý dárek?“ Pobaveně se zeptal Lukáš, sledující radostný Tomášův krok.
„Chtěla jsem ho vidět, až mu to oznámím, na pódiu bych na něj neviděla. Každopádně, neodcházejme od tématu. Co to, že Lucka se dnes potřebuje vyspat přes den, za poslední tři měsíce jsem ji neviděla odpočívat.“
„To ale není téma, o kterém jsme se bavili před tím. Dobře no, říkala, že toho má už dost a že si taky potřebuje odpočinout, nic pod tím nehledejte.“
„Jasně.“ Řekl ironicky Fuchy. „Ale ještě k té Podzemní Paříži. Je ti jasné, že možná nebude čas chodit po muzeích.“
„Uvidíme, nakonec jedeme tam na čtyři dny, nějaký čas se najde.“
„Připadá mi dost riskantní, že Lucka říká Tomášovi takové informace,“ pokračovala tiše Míša. „Ještě před dvěma dny nám kladla na srdce, abychom si na dvojici Dvoři a Tomáš dávali pozor a dnes mu vyzrazuje takové věci. Já jsem jim řekl, že tam jedu, ale když Lucka prozradila spojení s IWA, tak je něco špatně.“
„Stejně si nemyslím, že by Tomáš i nadále sympatizoval s Temnými.“ Zamyslel se Lukáš. „Na rozdíl od jiných případů, on byl při výsleších skutečně zmaten a neměl tušení, jak ho mohla Eva ovládnout, jako jeden z mála vypadal přesvědčivě. A vůbec, známe Tomáše, dobrák od kosti, jemu se dá věřit.“
„Spolupracovala jsem s ním dva měsíce, taky si to nemyslím, jen mě Lucka nepřestává překvapovat.“
„To bylo rychlé.“ Lukáš překvapeně zpozoroval Tomáše, jak se k nim blíží se třemi velkými talíři.
„Tak tady to je.“ Řekl Tomáš, když k nim přišel a na stůl jim položil jejich porce.
„Zajímavé.“ Usmál se Lukáš.
Na třech talířích byly tři totožné porce jídla, tedy, velice zvláštního jídla. Byl tam kopeček něčeho, co ze všeho nejvíce připomínalo matné želé sytě rudé barvy. Okolo něj byla nasypaná rýže, politá fosforeskující omáčkou a celé to bylo obloženo zeleninou a kousky masa.“
„Ehm, co že to přesně je?“ Překvapeně se zeptal Fuchy.
Tomáš nahodil profesionální úsměv. „To je specialita našeho podniku. Receptura je samozřejmě tajemstvím, ale je to ideální mix chutí a energetických hodnot. Když to sníte, nejméně dva dny nemusíte nic jíst, ač se vám to bude zdát jako lehké jídlo, v žaludku se to bude postupně uvolňovat a dodávat vám dostatek energie po 48 hodin. A co se týká masa, tak to je velká novinka. Je to první ryze Podzemní maso z tvora, který žije jedině podzemí. Ale to je zatím naše největší tajemství. Dobrou chuť.“ Bez možnosti na další otázky se Tomáš otočil a zmizel za barem.
„Přemýšlím, zda mám dostatek odvahy se do toho pustit.“ Řekla Míša a vidličkou zkoumavě nadzvedla rudou hmotu, která se začala podivně vlnit.
Fuchy se zamračil. „Bojujeme s Temnými, cestujeme po celém světě, přece se nezalekneme jídla.“ A pustil se do jídla.
„Jaký to je?“ Zeptal se Lukáš po prvním Fuchyho soustu.
„Ono je to vážně docela dobré.“ Odpověděl s plnou pusou a zakousl další sousto.
„Já vím, že budu litovat.“ Řekla Míša a také se pustila do jídla.
 
Přestavba Podzemní Prahy z let 2009 až 2018:
Jak krásné to město se nyní třpytí,
Když sedám na nábřeží novém.
Tak nutí mě snít, ne, není zbytí!
Teskně, dlouze řvou psové.
 
Tolik nám zanechal Jan Bohémský k tomuto encyklopedickému heslu. Přestavba po ničivých událostech roku 2009 nám zanechala Podzemní Prahu v novém kabátě, který z ní konečně udělal město pro život. Mnoho úředníků se bránilo a pořádalo protesty, když viděli, jak se má jejich skleněná a betonová Podzemní Praha změnit v živoucí město plné života a zelně, leč, bylo jim to houby platné.
Na některých dílčích úpravách se podílel i Lukáš Fachman a Lukáš Houška, kteří společně dbali o stavbu nových kulturních zařízení města. Zvláště galerie Fuchy je i do dnes světovým střediskem moderní fotografie a umění. Hlavním architektem města byl však Přemysl Bohémský, bratr Jana Bohémského, jehož dílčí úpravy dodnes vyvolávají umělecké záchvaty turistů, jež nejsou na některé jeho nápady připraveni. (A to byl o mnoho normálnější, než jeho bratr. Poznámka redakce)
Tato přestavba mimo jiné v Podzemní Praze zanechala i řeku, která před ní městem neprotékala. Je to technický unikát, který má svoji předlohu snad jen v Podzemní Paříži. Podzemní voda, která byla původně vedena technickým zázemím města, se částečně vlévá do kanálu, který protéká přes většinu čtvrtí. Kolonády a parky, které vznikly kolem této umělé řeky, pak dodaly Podzemní Praze ten dnešní nádech svěžesti a nápaditosti.
Říká se, že Přemysl Bohémský většinu návrhů budov vymýšlel, zatímco posedával v restauraci McDvoři, tehdejší raritě Podzemní Prahy. Díky tomu dodnes nese budova hlavního finančního, kontrolního úřadu tvar trojitého hamburgeru se šunkou, plátkem telecího a notnou dávkou kečupu.
Pravděpodobnější však je, že Přemysl Bohémský tuto budovu, navrhl jako odplatu pro úředníky, kteří proti jeho návrhům neustále protestovali. Avšak jeho rukopis nese mnohem více budov ve městě…
 
Pátá mezihra
 
Hanka Kočková se doposud vzpamatovávala z mnoha překvapení, které jí přinesly poslední dny. Bez jakékoli přípravy se ocitla uprostřed dění podivného světa, kterému sice zatím vůbec nerozumněla, přesto ji naprosto fascinoval.
Před třemi dny ji navštívil Müller a popsal jí kam má večer přijít. Místo které zvolil ke schůzce, bylo svým způsobem až pohádkově komické, odpovídalo přesně tomu, jak si Hanka Müllera představovala – postarší, přespříliš romantický pohádkový děda, který skrývá své schopnosti a reálnou tvář pod maskou galantnosti a staromilství.
Večer proto čekala pod vysokou kamennou zdí a snažila se ignorovat studený lednový vítr, který se do stejně studené zdi prudce opíral. Na nebi byly vidět hvězdy a teplota kolem poměrně rychle klesala hluboko pod nulu. Nyní však Hanka nemohla využít svých schopností, díky kterým by se mohla zahřát, aby Müllerovi, který se mohl každou chvíli objevit, neprozradila to, co se jí před ním dařilo všech pět setkání skrývat.
Müller se nakonec vynořil ze tmy a odvedl ji ke skalnatému výstupku, který byl obezděn velkými kameny u paty vysoké zdi. Skála se zachvěla a slabé namodralé světlo ozářilo jejich tváře. Ve stěně byly najednou dveře a dlouhé schodiště směřující hluboko pod zem. Tehdy si Hanka svým způsobem oddechla. Teď už bylo jasné, že konečně našla něco, na co neustále skrytě narážela a tušila už několik let. Vzpomněla si na jeden zážitek před pěti lety, který tehdy odstartoval něco, co jí nadobro změnilo. Tyto změny ji nakonec přímo dovedly až k těmto dveřím, vedoucím do neznámého světa, mezi lidi, či bytosti, které jsou jí svým způsobem podobní, avšak ona dobře věděla, že nikdy nebudou tak dokonalí, jako ona sama. Cítila totiž jejich pochyby, jejich pocity a jejich sílu, tu neurčitelnou energii, která jí říkala, že na rozdíl od nich, je mnohem dál. Sama však nedovedla přesně určit, co to vše znamená.
Ocitla se ve spleti úzkých chodeb a neútulných místností, obývaných všelijakými lidmi, jež zřejmě prošli mnoha genetickými úpravami, někteří více, někteří méně. I oni v sobě skrývali tu zvláštní energii, ten dar, který je řadil nad běžné lidi. Hanka se snažila vnímat vše, co k ní v tomto tajemném prostoru doléhalo. Bylo to velice těžce uchopitelné, ale na to nakonec bude mít ještě čas.
Müller toho moc neřekl, za celou cestu jí jen upozornil, že jí seznámí s dvěma ženami, které jsou velice mocné a jejichž spolupráce by jí mohla pomoc se rychle sžít s tímto světem. To Hanku velice zaujalo, ne obsahově a nezaujalo ji ani to, že jí seznámí s mocnými zástupkyněmi tohoto světa, ale zajímavé bylo, že ji Müller automaticky přiřazuje k těm nejlepším, které má k dispozici.
Všimla si, že on byl na rozdíl od všech ostatních, co na chodbách potkali klidný a jeho mysl byla velice dobře chráněná. Cítila, že něco skrývá a tón jeho řeči se dal vyložit všelijak.  Müllerovi pocity se daly číst jen velice složitě, ovládal zřejmě stejné metody ochrany svých tajemství, jakých se naučila sama Hanka. Možná, že si toho všiml a právě to ho zaujalo, proto v ní vkládá tolik nadějí, jistě to je ono. Cítila naději, že by právě ona mohla něco změnit, a tušila, že i on má podobný pocit.
Nakonec vešli do velké haly, nahrubo vytesané ve skále, ze které vedly jediné masivní dřevěné dveře. Už tehdy pocítila velice silnou energii a moc. Když vešla do místnosti, poprvé dostala snad i strach, ocitla se vedle dvou žen, které byly nesporně velice silné a mocné. Cítila to, sálalo to i přes kamenné zdi. Jedna z nich byla zajímavější. Neproniknutelná mysl, která šířila jen negaci a strach, Hanka z ní nemohla zpustit oči a ona si toho všimla, očividně se zaujaly navzájem, protože neznámá žena se k ní otočila a zkoumavě si jí prohlížela, najednou z její mysli ucítila zájem, střídaný s odstupem a despektem, byl to nejzajímavější zážitek, který zatím zažila.
Po zbytek dne se snažila více poznat své nové spolupracovnice. Nicméně, Katja se jen zběžně domluvila na setkání příští den a zmizela ve svém pokoji. Eva jí povrchně vysvětlila, o co jim jde a čeho se snaží dosáhnout. Dověděla se tak o dlouho trvajícím boji mezi dvěma skupinami Indigových, zatímco ti druzí jsou zřejmě jen smutnou parodií na běžný svět, který pouze využívá svých schopností k ulehčení života, Temní se dle Eviných slov snaží najít ideální způsob nového řádu světa. Pravděpodobně ani jedna z informací nebude tak pravdivá, jak se jí Eva snažila prezentovat, ostatně, bude mít ještě dost času poznat, co je ve skutečnosti pravdou.
Nejvíce jí však zaujala informace o jakémsi křesle povznesení, které technickým zásahem vylepší určitou část mozku, čímž se pak znásobí indigové schopnosti. Jak směšné. Hanka měla co dělat, aby se nerozesmála. Takže oni jsou jen jakýmsi mezistupněm, který se musí uměle dotvořit. Je to jednoduší, než si myslela. Po křesle povznesení prý následuje ještě nějaká genetická úprava, kterou procházejí všichni, vyjma té druhé skupiny indigových. To už je druhotná věc, Hanky pobyt v křesle povznesení, má dle Evy slov přijít do týdne. Nejdříve si jí budou chtít prověřit, což je aktuální problém, který bude muset řešit. Jak nenápadně zařídit, aby nebylo poznat, že to jejich křeslo už nemá co vylepšovat. To zatím ještě nevymyslela.
Druhý den se Katja objevila také jen na chvíli. Den proběhl celkem nudně. Hanka si prošla sídlo těchto lidí, ale nebylo zde nic moc ke koukání. Dozvěděla se o nedávném boji s druhými Indigovými, kteří našli nějakou záhadnou věc, která jim umožnila tyto porazit, takže nyní žijí jen provizorně. Další zajímavý kousek do skládačky, kterou se snažila pochopit. Dala se do řeči s několika náhodnými lidmi, které zde potkala, a neustále ji překvapovalo, jak jsou zdejší lidé odtažití, udivoval jí i ten podivný strach, jenž zde vládl, a nemohla si nevšimnout, že mnozí při rozhovoru s ní znervózní, a neustále se rozhlížejí, zda je nikdo nepozoruje. Zdejší systém nebude zřejmě příliš příjemný.
Hanka se tedy přiřadila do role pasivního pozorovatele, snažila se nedávat najevo nic, co by někomu mohlo pomoci jí lépe poznat a zdálo se, že tímto přístupem sem perfektně zapadá. Jediný, kdo se s ní za celé tři dny výrazněji bavil, byla Eva, a to byla velice rozporuplná osobnost. Na jednu stranu odtažitá, se stejným despektem, jako všichni kolem, na druhou stranu z ní vyzařovala jakási snad i pozitivní energie a kouzlo osobnosti, které muselo kde koho zaujmout. Hanku však stále mrzelo, že Katja i Müller se objevovali jen zřídka. Katja ze svého přirozeného pocitu nadřízenosti s nimi nechtěla mít příliš společného a Müller, zdá se, stále podnikal nějaké výpravy mimo jejich úkryt.
„Zdá se, že jsi ponořena do hlubokých myšlenek.“ Hanka se ohlédla a zjistila, že zatímco zde uvažovala nad událostmi posledních dní, tak vešel Müller.
„Čekám tu na Evu a Katju, prý budeme mít nějakou poradu.“
„Výborně, zjistil jsem totiž zajímavé informace. Rovnou to tedy spojíme se zadáním vašeho prvního společného úkolu.“
Hanka pozorovala Müllera, jak s dobrou náladou usedá do velkého křesla u krbu.
„A co to bude za úkol?“
„Podrobněji to vysvětlím, až tu budete všechny. Nicméně, měla bys přemýšlet, co si sebou vezmeš na cestu do Podzemní Paříže.“
 
 
 
 

Autor: Lukáš Houška

Korektura: Pyxy

Odborné rady a návrhy:  Kateřina Malá, Eliška, Mysti, Fuchy a Martina Voříšková

Grafická spolupráce: Fuchy

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA