Jdi na obsah Jdi na menu
 


Indigové děti: Atlantida Kapitola první

id-archa.jpg

 

 

 

Je tomu už více jak rok, co jsem uvedl svoji první knihu Indigové děti: Archa úmluvy. Už od začátku bylo jasné, že nezůstane u dílu jediného. Dnes konečně přináším pokračování a to ve formě první kapitoly knihy: Indigové děti: Atlantida.

 

Děj navazuje přímo na závěrečné události první knihy. Znovu se setkáváme se slavnou trojicí přátel Lukáše Houšky, Michaely Morávkové a Lukáše Fachmana, které nespojuje jen přátelství a společná výjimečnost, řadící je do světa Indigové společnosti, ale také jakási zatím neznámá společná „moc tří“.

Pokusil jsem se zapracovat mnohé připomínky a názory k ději první knihy, tak aby se svět stal přehlednějším, ale i tak jsem nemohl vyhovět každému. Asi nic nezměníme na tom, že jsem poněkud bláznivý autor a občas si pevně trvám na svých nesmyslech. Nebojte se však, vše se časem vysvětlí.

Pro ty, kteří nečetli první díl, budou možná některé věci poněkud nejasné. Snažil jsem se navázat s co možná nejvíce jasným dějem, který se dá pochopit i bez ucelené znalosti celého světa předešlé knihy. Avšak ne všude to šlo a tak některé věci vysvětlím hned z počátku.

Tak předně, nejsou to žádní kouzelníci. Svět a moc zdejších lidí je založena na technologickém zdokonalení jistých genetických předností, které se objevily v souvislosti s nástupem lidí nového věku. I když se to zdá být důležité, nic se nemá brát příliš vážně a i z této skutečnosti si občas dělám srandu.

Narážím tedy na další věc, kniha je laděná do mírné ironické nadsázky. Občas rád paroduji lidské typy a obecné zvyklosti lidstva, pokud se tedy někoho dotknu, budu pevně věřit, že mi tu troufalost odpustí.

 

Nebudu vás déle zdržovat, můžete se pustit do čtení. Ocením jakékoli připomínky a názory. Nebojte se kritizovat, jsem vám otevřen. Nezaručuji však, že vaše rady náležitě ocením.

 

ida-2-promo2.jpg

 

Indigové děti: Atlantida

 

Kapitola první: V kruhu

 

Klikaté a nevzhledné ulice podivného města se pomalu nořily do tmy. Pouliční světla zde nebyla, v této čtvrti se dalo považovat za štěstí, když vůbec elektřina proudila do domů. I když i to se mělo zanedlouho změnit.

Ač to bylo nepravděpodobné a všemožné systémy tomu měly zabránit, z potemnělého stropu na rozbitou ulici dopadaly kapky vody a umocňovaly tak nehostinnost tohoto zákoutí. Každý rozumný tvor by se v tuto hodinu zdejší čtvrti obloukem vyhnul - a také že to většina dělala. I když v tento den by mnozí mohli podlehnout dojmu, že už zde nic nehrozí, opak byl pravdou. Městem se sice minulý týden prohnala nejdříve válka, pak revoluční vlna a následně i oslavné průvody, avšak zdejší genius loci zůstal nadále tvrdošíjně stálý. Bylo to nepříjemné, černé, krví nasáklé město, skýtající bydlení jen pro největší zvrhlíky, podivné tvory a masové vrahy v kožených bundách.

Uplynulé události si však vynutily, aby i zde bydlelo několik lidí, kteří sem nezapadali a za normálních okolností by je zde nikdo nečekal.

Stalo se. Právě v tuto nebezpečnou hodinu se jednou z odporných ulic tohoto města plíživě pohyboval malý muž se šedivými vlasy, vykukující zpod kapuce jeho černého pláště, ve kterém nabýval klamného pocitu nenápadnosti.

Pod pláštěm co možná nejméně nápadně schovával hranatý předmět, kterému zasvětil svůj zdejší život a který se za současné situace stal nebezpečným a žádaným zbožím.  Jeho současný majitel ho však nechtěl svěřit jen tak někomu. Byl určen jedinému člověku. Muž sám byl odsouzen k smrti a jediné, co chtěl za život ještě stihnout, byl tento úkol.

Nejdříve kráčel nejistě, schovával se za černé stíny nepojízdných vozidel a před každým přesunem do jiného stínu pečlivě kontroloval ulici. Až když zahlédl vzdálené chabé světlo hlavní ulice, kam tato zapadlá ulička směřovala, odhodlal se vyjít ze stínu a rychlým krokem se vydal ke světlu. Zvládl projít celou tuto nehostinnou čtvrť a byl si jistý, že v posledních desítkách metrů jeho cesty už nemůže být zastaven.

Jakmile se dostane na hlavní ulici, musí najít prvního příslušníka pořádkové služby – ta si tu dnes odbývá svoji premiéru - a požádat jej o pomoc.

Po několika letech vlády zla vnímal tyto nové strážce skoro jako anděly, rozsévající konečně světlo do života tohoto zatuchlého místa.

Ve chvíli, kdy se vyhýbal převrženému dopravnímu prostředku, zaslechl spadnout nějaký kovový předmět, zřejmě plechovku.

Stalo se to ve chvíli, kdy se chtěl radostí rozběhnout a překonat posledních snad ani ne sto metrů k hlavní ulici. Zvuk měl však mrazící efekt. Bílý obličej staříka ještě více zbledl a on, vystrašen, nebyl chvíli schopný pohybu.

Vzpamatoval se a zalezl za převrácený stroj. Snažil se najít dveře do kabiny, kam by se mohl schovat. Uslyšel šouravé kroky, jako by jejich majitel spíše posouval nohy po vozovce, než je zvedal. Konečně nahmatal dveře. Vzal za kliku a zjistil, že je kabina otevřená. Trochu se mu ulevilo. Lehce trhnul dveřmi, ale ty se vrhly proti němu, jako by na ně někdo tlačil zevnitř. Muž se lekl a posadil se na zadek, avšak na jeho nohou přistálo něco těžkého, doprovázeného nechutným nasládlým pachem, ze kterého se mu zvedl žaludek a musel vynaložit obrovské úsilí, aby se nepozvracel.

Snažil se odsunout od mrtvoly a nechtěně tak ukopl zřejmě její hlavu, což mělo za následek další příval hnusného zápachu.  Tentokrát to už nevydržel a jeho oběd skončil na ulici, vše doprovázené zadušeným kašláním.

Veškeré utajení bylo v háji. Nedokázal však nyní racionálně myslet. Instinkt, ten základní pud uzavřený pod naučenými zvyky našeho mozku, se ujal moci a dělal vše pro to, aby se jeho nositel dostal od mrtvoly co nejdál. Avšak cesta od smrti druhého vede do náruče smrti mnohem aktuálnější.

Muž se po čtyřech pomalu vzdaloval od hrůzné scény a nedokázal zastavit kašel, který se snažil vypudit z těla hroznou příchuť zetlelé hniloby. Narazil však na něco tvrdého. Zděšeně se zastavil a opatrně ohmatal překážku. Byly to boty a v nich nohy. V ruce sevřel hranatý předmět a zaklonil hlavu, aby viděl do tváře příchozího. Než se však mohl zadívat do tmy nad ním, ucítil, jak mu tělem projela bolest, napínající každý jeho nerv, jako by ho zasáhl blesk. Vtržen do naprostého šoku a bolesti najednou přestal existovat.

Temná postava oddálila podivnou zbraň od zátylku ochablého těla starce a její ruce začaly hrubě prohrabávat jeho hábit.

Ze ztuhlé ruky mu vytrhly hranatou bedničku opatřenou kovovým kováním. Skříňka zmizela v batohu útočníka a ten se vytratil do tmy.

Další duše v tomto smutném městě odešla násilnou smrtí. Ve chvíli, kdy se mělo stát nejstřeženějším Podzemním městem planety, byl v jeho útrobách spáchán další hnusný čin.

 

Podzemní Brno: Jak už název napovídá, bylo to Podzemní město, avšak na rozdíl od většiny jiných Podzemních měst bylo toto město tajné i pro většinu Podzemní populace. Důvod byl nasnadě: bylo to totiž dlouho hledané hlavní město temných.

Dle dostupných pramenů bylo založeno 1. ledna 2004. Na rozdíl od všeobecné koncepce Podzemních měst se s tím temní nepárali a spíše než město postavili obrovskou halu. napěchovanou ošklivými, nevzhlednými a žádným normám neodpovídajícími budovami.

Koncept byl velice svérázný a sloužil pouze svému účelu - nabídnout ani ne moc útulný jako spíše deprimující prostor pro dostatečný počet lumpů, darebáků, vrahů a jiných nepříjemných stvoření.

Tuto funkci plnilo město skvěle už od chvíle založení.

Horší to však bylo s funkcemi technické podpory města. Bylo to asi jediné Podzemní město v dějinách, kde bez zvláštních technických vychytávek pršelo, občas proběhla nějaká ta záplava a dokonce se dle dochovaných svědectví jednou stalo, že padaly kroupy.

Temná historie města však netrvala dlouho. Na konci roku 2009 bylo zasaženo „světlem archy“ a jeho ponuří, smutní a špinaví obyvatelé byli povětšinou zabiti nebo se zbláznili ze svých nově nabytých dobrých vlastností. Bylo to však takové neutěšené semeniště zla a genetických her temných, že spousta obyvatel odolala a vytvořila poslední bojovou linii před vstupem jednotek IWA do města a proběhla tak poslední bitva první krize Podzemního světa.

Po dobytí města a jeho správního přiřazení k Podzemní Praze byl jeho dočasným správcem zvolen Lukáš Houška, který měl za úkol město očistit a ustanovit vlastní samosprávu a ekonomickou soběstačnost.

Avšak slavný člen „velké trojky“ se více než správě města věnoval jiným záležitostem a tak i přesto, že nalezl velice zajímavé věci, které vedly k dalším velkým historickým událostem našeho světa, jako správce města to těžce projel a po krátkém čase byl raději odvolán.

 

Bylo to sice teprve týden, co Lukáš stál společně s Míšou a Fuchym na pokraji trosek Podzemní Plzně a sledoval pád temných za pomoci sil, jež chvíli ovládala Míša a kterým nikdo z nich nerozuměl, ale už teď litoval všeho, co vedlo k tomu, že mu za zadkem neustále šmátrá slušná tlupa novinářů a senzacechtivých bláznů.

Nutno podotknout, že ani ten harém slečen, který ho pronásledoval, nebyl už takovým lákadlem a vlastně ho strašně otravoval. Snad proto učinil tento nesmyslný čin a ujal se spravovat dobyté Podzemní Brno, špinavé a bezútěšné místo, jak o něm všichni říkali.

Tajně doufal, že zde bude mít dost klidu i času věnovat se svému novému cíli. Podzemní Brno bylo pečlivě střežené místo plné neobjevených podivností temných. Lukáš tak tajně doufal, že začít s hledáním zde bude tím nejlepším začátkem.

Už nějakou chvíli procházel zchátralou industriální částí Brna s Luckou, novou ředitelkou IWA a hlavně dobrou kamarádkou, která mu hlavně v tomto prvním týdnu poskytla neocenitelnou podporu při všech možných snahách o jeho získání do té a té funkce a všemožných rozhovorů, pomáhala a poskytovala mu možnost úniku.

Kulisa rozpadajících se továrních hal z industriálního věku byla tím nejpříhodnějším místem pro vchod do zatuchlého, temnotou prolezlého Podzemního města. V Brně nebylo ošklivější části města, než byla tato zanedbaná tovární památka z konce devatenáctého století.

Támhle to je,“ oznámila stručně Lucka a popoběhla k malému výklenku v cihlové zdi, stejně silně okousané zubem času jako vše kolem.

 „Už jste změnili přístup?“ chtěl vědět Lukáš a došel Lucku.

Ne, příští týden to přijdou předělat. Buď rád, že jdeme tudy. Druhý vstup má ještě horší opatření.“

Lukáš si ani nechtěl domýšlet, co by to mohlo být, a vytáhl nůž. Řízl se do prstu a přiložil ho k cihle, kterou mu Lucka ukazovala. Nic se nestalo. Tedy až na to, že se Lucka usmála a prošla skrz stěnu. Lukáš pokrčil rameny a vešel za ní.

Za imaginární stěnou stála stráž IWA. Když viděla Lukáše, zasalutovala. Lukáš jim mávnul, jako to dělala jedna jeho oblíbená postava ze seriálu Hvězdná Brána, a s úšklebkem doběhl Lucku. V chodbě to zapáchalo hnilobou a po necelých sto metrech ústila k výtahu. Červeně podsvícené tlačítko byl jediný jeho ovládací prvek.

Lucka stiskla tlačítko a nic se nestalo. Podívala se na Lukáše a uchechtla se.

Mají tu normální výtahy. Přijede za chvíli.“

To už jsem vážně tolik zdeformovaný Podzemním světem?“ zakroutil hlavou Lukáš a nastoupil do výtahu, který mezitím přijel. Klecovitá konstrukce a poměrně stísněný prostor zrovna nelahodily oku. A pohodlný tento výtah rozhodně také nebyl. O pár minut později vystoupili v černé kovové hale, kde byla další stráž.

Když procházeli halou k velkým dveřím na jejím konci, Lukáš si všiml trojúhelníkového ornamentu na podlaze. Nezastavil se a prošel tak, aby si Lucka nevšimla, na co se kouká.

Ještě více se utvrdil v tom, že začal pátrat na správném místě.

Prošli velkými kovovými dveřmi, které nesly ještě stále krvavé stopy, a vstoupili na nevelkou kovovou plošinu, ze které byl výhled na celé Podzemní Brno. Nebylo to nic úchvatného, ba naopak, oproti jiným Podzemním městům to byl pohled spíše k pláči.

Lukáš si povzdechl a detailně si prohlédl město. Strop Podzemní Prahy sahal do výšky dvou a tři čtvrtě kilometru a jeho bělostné klenutí imitovalo pocit skutečného nebe. Zde to však byla jen dlouhá hala zaklenutá kovovou konstrukcí, připomínající výrobní prostory z dob budování pevného socialismu, ze které visely k zemi zářivky, velice často utrhané, jejichž chabá záře sotva osvětlovala křivolaké ulice, lemované shlukem nevzhledných, povětšinou kovově tmavých domů. Na délku tato hala mohla mít něco kolem kilometru.

Uprostřed shluku bezútěšných domů se zvedala zřejmě přírodní skála, kterou architekti tohoto města intuitivně využili pro umístění „hradu“, aspoň tak tu hrůznou stavbu na vrcholu nazývali místní lidé.

Ve skutečnosti to nejvíce připomínalo rozlehlý betonový bunkr, nešťastně umístěný na místo, kde je nejvíce na ráně. A právě tam mířili. Lukáš se měl usídlit v pracovně Müllera, dosud nejhledanějšího temného, který nějakým záhadným způsobem zmizel a jeho tělo nebylo doposud nalezeno.

Zkrátka první dojem z Podzemního Brna by se mohl rovnat prvnímu dojmu anděla, pokud hypoteticky připustíme jejich existenci, který se vydal na výměnný pobyt a poprvé hledí do pekelných ubikací. Jak už bylo řečeno, každý rozumný tvor by se tomuto město raději vyhnul.

Po stěnách této haly, která architektonickým řešením velice vzdáleně připomínala centrálu IWA, se táhly tisíce kilometrů trubek, ze kterých často stoupala pára, ještě častěji byly zohýbané a stržené a ve většině případů tvořily nevzhledný shluk podivných tvarů.

Netuším, proč sis tohle vybral jako svoji odměnu,“ povzdechla si Lucka, „nemusel jsi vzít hned první pozici, kterou ti nabídli, vlastně se počítalo, že to odmítneš.“

Lukáš pokrčil rameny. „Je to výzva. A navíc zde se nějakou dobu nesetkám s tou tlupou novinářů, kteří mi neustále řádí za zadkem.“

Jo, to je akceptovatelná výhoda,“ zasmála se Lucka. „Pojď.“

Na úroveň země Podzemního Brna vedlo z můstku, na kterém stáli, dlouhé točité kovové schodiště.

Velice nepraktický koridor jak pro příchozí, tak pro převoz jakéhokoli materiálu. Zřejmě měl znesnadnit přístup případným nezvaným hostům.

 

První mezihra:

 

Hanka Kočková, na první pohled obyčejná mladá studentka prvního ročníku psychologie na Karlově univerzitě. Na pohled druhý záhadné stvoření, ke kterému bylo těžké najít přístup. Její hluboké hnědé oči vždy pátravě zkoumaly kohokoli, kdo se s ní dostal do kontaktu. Každý nabýval pocitu, jako by mu hleděla přímo do duše, a i profesoři si jí více všímali. Cítili v ní po dlouhé době opět nadějnou studentkou, která nevynikala jen studijními úspěchy, ale právě to něco, co v ní sídlilo a co jí dovolovalo vidět do druhých, ji předurčovalo pro toto těžké studium.

Neměla moc přátel, okruh lidí, v kterém se pohybovala, naopak vyvolával pochybnosti. Byla to její černá stránka, aspoň tak to vnímali běžní lidé. Už tak záhadná osobnost každý druhý den mizela do zákoutí Starého Města pražského, kde v jedné zapadlé a povětšinou opomíjené hospodě usedala ke stolu se zvláštní sortou lidí. I když by ve většině jiných hospod působili nepatřičně a vzbuzovali nechtěnou pozornost, sem dokonale zapadali. Bylo to snad poslední místo staré Prahy, kde vládla podivná atmosféra, snad nejvíce se blížící středověku a původnímu genius loci Prahy.

A právě tato slečna teď, když jí skončila poslední přednáška, kráčela stmívající se starou Prahou do zapadlých ulic, kde se už z generace na generaci předávala rodinná hospoda U Zbořené brány.

Jako již mnohokrát předtím prošla průchodem skrz starý dům. Průchod ústil do další ulice, kde konečně utichl šum turistů, přestaly blýskat blesky fotoaparátů Japonců a fasády domů byly mnohem méně honosné.

Konečně se cítila jistěji. Přesně sem dokonale zapadala.

Zde lidé méně dbali na své oblečení, nechodili pečlivě oholení, bylo to zvláštní zákoutí Prahy, kde jakoby groteskní kulturní návyky naší současné civilizace těžce narážely na praktičnost ověřenou staletími, neochotu přijímat nesmyslné pořádky a těžkou skálu původních zvyků.

Za dalším rohem odbočila do těsné uličky mezi domy, bez oken, bez pouličních lamp, plnou stínů a plíživých zvuků utíkajících myší. Neměla vůbec strach, konečně vstoupila do svého světa, ale tentokrát cítila něco zvláštního, nějaké zvláštní narušení.

Nebylo to nic konkrétního, byl to zvláštní pocit, který ji přinutil být více ostražitá. Cítila neznámé narušení rovnováhy, když se na konci úzké uličky objevila černá silueta postavy v plášti. Hanka zrychlila a s neprostupným pohledem chtěla projít. Zdejší muži občas zbytečně okatě strašili slečny, nikdy se jí však nestalo, že by některého z nich nedokázala zvládnout nebo obejít.

Přiblížila se k muži, který se ani nepohnul, obešla ho tedy, a chystala se pokračovat v cestě, když za svými zády zaslechla chraplavý, ale velice autoritativní hlas.

Slečno Kočková, měla byste být obezřetná v temných zákoutích tohoto města.“

Zastavila se a pomalu se otočila. Jediné co jí zaujalo, byla znalost jejího jména. Naplnila ji zvědavost, strach by byl jen na obtíž.

Odkud znáte mé jméno?“

Zpola zastíněná tvář poměrně vysokého muže udělal grimasu, která měla být zřejmě úsměvem.

Mám své zdroje a mám čuch na nebojácné a výjimečné lidi.“

Máte spíš příliš silných slov. Co chcete?“ odsekla, protože jí začalo připadat, že zde jen ztrácí čas.

Dobře, to se mi líbí, vaše vzpurnost a odhodlání, to je správné.“

Buď mi řekněte, co chcete, nebo se rozloučíme,“ řekla a už se obracela k odchodu.

To bych nedělal, ač se to nezdá, mohu vám nabídnout velice zajímavé věci.“

To už mi řeklo mnoho mužů. Věřte mi, já jsem poměrně náročná a vybíravá.“

Muž se chraplavě zasmál a pobaveně pokračoval.

Věřte mi, slečno Kočková, že vám nabízím něco, co vám nikdo jiný nabídnout nemůže. Nabízím vám totiž vaši sílu a svět, kam skutečně patříte.“

To ji zaujalo, otočila se zpět k muži a se zájmem si ho prohlížela, chtěla mu odpovědět, ale on jí předběhl.

Věřte mi, stojí to za to. Pokud budete mít zájem, tady najdete instrukce,“ podal jí obálku, kterou přijala. „Můžete mě považovat jen za devianta, ale povězte mi, poznal by deviant, že barva vaší aury je indigová a že dokážete ovládat oheň?“

Hanka se zatvářila poprvé zmateně. Pokud v ní muž před chvíli vyvolal zájem, tak nyní poprvé pocítila, že před ní stojí někdo, koho by se možná měla i bát. Indigová aura a oheň k sobě moc nešly, kdyby ten blázen pouze viděl její auru, těžko by mohl přijít na to zvláštní spojení s ohněm.

Sbohem slečno Kočková, možná se ještě setkáme. To je na vás,“ řekl a otočil se na podpatku, jeho plášť zavlál v temné uličce a zmizel.

Hanka otevřela obálku a přečetla si obsah dopisu v ní skrytém, následně jej zavřela, přeložila a odhodila, při letu na ní ukázala svým ukazováčkem a obálka se vzňala, na zem dopadl už jen rozfoukaný popel. Obsah sdělení měla nyní jen ve své hlavě, v bezpečí.

 

Lukáš s Luckou procházeli dlouhou betonovou chodbou, která byla asi tak útulná jako středně velký kráter na odvrácené straně Měsíce. Nacházeli se v srdci bývalé moci temných, jak byl tento bunkr, nazývaný hradem Podzemního Brna, označován.

Po podlaze se ještě stále válely různé artefakty naznačující, že zde nedávno proběhla bitva. Tento bunkr byl totiž dobyt jako poslední a dobré čtyři dny odolával s poslední domobranou temných. Přišlo se na to, že Müllerova pracovna v samém srdci tohoto bunkru zůstala stále ještě uzavřena a právě za přítomnosti Lukáše a ředitelky IWA měla být otevřena.

Prošli skrz velké vyvrácené železné dveře a ocitli se v malém atriu s klenutým stropem, ohořelým kobercem, něčím, co kdysi asi bývalo ústřednou, dle velkého množství počítačových terminálů. Místnost nyní doplňovaly asi dva tucty pohlavárů z Podzemní Prahy.

Čert ví, jak ty dveře budou zabezpečené. Nelíbí se mi, že tady budeme mít tohle publikum,“ řekl Lukáš Lucce.

Budou se hodit, když nepřišla Míša s Fuchym. Jejich síla nám pomůže dveře otevřít. Bude to sice asi dost náročné a je škoda, že nemáme k dispozici vaši moc tří…“

Nediv se jim, Lucko. Prožili pěkně nabitých pár měsíců a ani jeden na to nebyl připraven. Já jsem jen posedlý blázen, který nemá rád nicnedělání, oba si odpočinek zaslouží.“

Ale jo, já vím. Kde vůbec jsou?“

No, Míša zřejmě leží a odpočívá. Když ji pustili z nemocnice, tak hned zabydlela ten nový byt, co jste jí poskytli, a jasně mi říkala, že mě aspoň měsíc nechce vidět. Zřejmě tuší, že bych ji zase někam tahal. No a Fuchy využil tu odměnu, nakoupil si nové fotografické vybavení, a když jsem ho naposledy viděl, mluvil něco o cestě po Podzemních městech celého světa.“

Mají asi více rozumu než my,“ usoudila Lucka a nahlas zakašlala.

Oči přítomných, doposud se upírající víceméně na zavřené dveře Müllerovy pracovny, se k ní otočili.

Á, slečna Morávková! Těší mě, že vás konečně poznávám.“ S rozjařeným gestem a rychlým krokem se k Lucce blížil postarší obtloustlý muž, „A dokonce pan Houška, taktéž mě moc těší!“ Potřásl rukou nejdříve Lucce a pak i Lukášovi.

Mé jméno je Gabriel Šedý.“ Z jeho tmavě zelených očí sršela energie. Lukášovi to nebylo moc příjemné, nicméně už mu došlo, kdo to je.

Vy jste nový starosta Podzemní Prahy, že?

Přesně tak,“ usmál se zářivým úsměvem, který odhalil jeho oslňující zlaté zuby. „Až to tady skončíme, rád bych si s vámi promluvil. Doufám, že si najdete chvilku,“ pomrkával na Lucku.

Jistě, nedříve však otevřeme ty dveře.“

Lucka se protlačila přes les postarších pánů a žen, vesměs stejně obtloustlých, a stanula před kovovými dveřmi, vykládanými vyřezávanými dřevěnými lebkami a ornamenty neurčitelných tvarů.

Už to někdo zkoušel?“ zeptal se do davu Lukáš, tlačící se přes pupky za Luckou.

Já. Je to velice dobře zabezpečené,“ promluvil tichý hlas někde v závalu masitých těl.

Lukáš se otočil po hlase a konečně uviděl malého, hubeného, nenápadného muže s šedivými vlasy a hranatým obličejem, kterého si předtím nevšiml. Ten se za ním protlačil a podal mu kostnatou ruku.

Dobrý den, já jsem Arnošt Stinný, pracuji v odboru pro uplatnění a výzkum nových technologií při Ústavu věd Podzemní Prahy. Mým oborem je právě výzkum energetických stop po uplatnění našich vlastních technologií a psychotronických akcí.“

Lukáš si chvíli skládal záplavu nových informací, ale pak rezignoval. „Můžete mi to zjednodušit?“

Muž se usmál „Jistě. Každá naše psychotronická nebo telekinetická akce či technologie založená na posilování energie z Indigových zanechává jisté stopy, které se buď dají zjistit přístrojem, který jsme k tomuto účelu vyvinuli, nebo se dají vycítit, když jste vytrénovaní.“

Jistě, jistě, to je super, můj milý, ale na vysvětlování svých teorií budete mít dostatek času, až budete obhajovat vaše finanční potřeby před Senátem, teď se do toho pusťte,“ zasáhl do rozhovoru Gabriel Šedý a popostrčil muže, aby byl blíže dveřím.

Stinný se na Lukáše zašklebil, ten jen kývnul.

 „Používat naše smysly je jen polovina našeho umu,“ začal hubený vědec a pomalu procházel kolem dveří, kterých se dotýkal dlaní. „Podstatné je používat také rozum. Když se podíváte na zárubně, spatříte malé otvory, skoro nejsou vidět.“ Ukázal svoji hubenou rukou na zárubně dveří. „Bude to nějaká mechanická obranná pojistka, kdyby se někdo pokoušel překonat energetickou obranu.“

Vědec přešel okraji dveří a požádal Lukáše, aby si stoupl na druhou stranu.

Použijte svojí zbraň. Tady pomůže jedině hrubá síla.“

Sám vědec vytáhl malou ruční zbraň a mrkl na Lukáše. Oba několikrát vystřelili, až se kovové zárubně na několika místech roztříštily a odhalily schovaný obranný mechanismus, který následně také rozstříleli.

Jak barbarské,“ poznamenal žertem Lukáš, obdivující ohořelé kovové zbytky neznámé zbraně.

Ale účinné,“ poklepala mu na rameno Lucka.

Předpokládám, že tu už nic mechanického nebude,“ pokračoval v obhlídce Stinný. „Přeci jen jeho pracovna byla v samém středu jeho bunkru, sám bych to asi o moc víc nezabezpečoval.“

Chvíli přecházel kolem dveří a zlehka se jich dotýkal. „Zkuste na ty dveře vystřelit,“ pořádal Lukáše, „a poprosím vážené obecenstvo, aby se schovalo v chodbě, nevíme, co to udělá.“

Les pupků a drahých obleků zmizel do bezpečí. Lukáš namířil na dveře svoji zbraň a s maniakálním výrazem se těšil na další létající železo. Výsledek ho však poněkud šokoval. Odražený svazek energie z jeho zbraně si to zamířil na opačnou stranu místnosti a málem trefil Lukáše. Ve zdi, těsně vedle ústí chodby, odkud teď nakukovalo několik vypoulených očí, si to vězela díra, ze které se spokojeně kouřilo.

To bylo jen na ukázku, abych vám dokázal, že tu jen nemachruji, ale hrubá síla na tuto ochranu skutečně nezabere,“ řekl s úsměvem vyzubený vědec.

Paráda, příště mi aspoň řekněte, ať nemířím přímo před sebe, mohl jsem mít odvětrání žaludku, v tom lepším případě,“ řekl rozmrzele Lukáš.

Co je to vůbec za ochranu? Chápala bych, kdyby uvnitř byl skutečně Müller a měl před dveřmi svůj energetický štít, ale to zřejmě nepřipadá v úvahu. Udržování štítu na dálku taky není příliš efektivní a je to poměrně vyčerpávající,“ uvažovala nahlas Lucka.

Správná poznámka, i když zrovna u vás bych čekal, že to budete vědět. V Podzemní Praze je také několik budov chráněných podobným způsobem. Například sejf, kde jsou výplaty pro úředníky, protože to je asi to nejdražší, co má Podzemní Praha.“

Dobře, jsem nevzdělaná,“ popuzeně zamumlala Lucka, „přestaňte poučovat a vysvětlete mi to.“

Nechtěl jsem vás urazit, je tady určitě i několik…“

Ano, třeba já, tak už mluvte,“ skočil mu do řeči Lukáš.

Určitě znáte naše Amulety?“ Když viděl, že mu chce opět někdo vynadat, raději se ujal vysvětlování bez otázek. Už si zase připadal jako při výuce na Pražské Podzemní univerzitě.

Používání amuletů, tedy jakýchkoli předmětů pro uchování své vlastní energie a případné posilovací cvičení, se v poslední době rozšiřuje jako módní vlna. Princip je to však prastarý, sahající ještě před podzemní svět.

Je to jednoduché. Do určitého předmětu se pokusíte vložit část své energie, tak jak nás to učí ve škole IWA, jakožto částečně uvolňování a cvičení práce s naší energií a její kontrolou. Akorát že zde se po určitém cvičení dokáže uložit energie, která v předmětu přetrvává a v případě vyčerpání či velkého zranění může být nápomocna třeba jako baterie. Je jasné, že takových předmětů nemůžete vytvořit mnoho. Z neznámého důvodu i tak s nimi musíte držet jisté propojení a to při větším počtu bývá celkem náročné. Princip je tedy celkem jednoduchý, jen se nesmí přehánět. Jako například Jan Bohémský, který si vkládal energii do své sbírky básní, jenže to přehnal, jeho sbírka básní mu vybuchla a srovnala jeho dům se zemí. Nutno podotknout, že on to zázračným způsobem přežil.

Ale to už opět odbočuji. Když se totiž naučíte pracovat s jednotlivými energiemi, které produkuje naše tělo, dokážete předmět specifikovat. Můžete si například vytvořit tu zmiňovanou záložní „baterii“, nebo právě ochránit předmět svým vlastním energetickým obranným polem, jako je tomu například u těchto dveří nebo peněženky, kterou má v kapse pan Gabriel Šedý.“

Starosta Podzemní Prahy se zatvářil vystrašeně, ale pak se otočil a začal si nasupeně prohlížet díru ve zdi od Lukášova výstřelu.

To je hodně zajímavé,“ řekl Lukáš, „ale jak to pole zničíme?“

A co takhle přestat ničit?“

Pokud vím, tak i obranná osobní pole protivníka v boji se musí zničit vlastními rázovými energetickými vlnami?“ poznamenal skepticky Lukáš.

Tohle je barbarský přístup,“ zašklebil se vědec, „Ničení pole vašimi rázovými vlnami se provádí takto jen proto, že jiné způsoby jsou pro boj muže proti muži poněkud, řekněme, pomalé.

Každé pole se dá totiž vyčerpat postupným vstřebáváním jeho energie, ale i když energii vstřebáváte, tak naopak vás to vyčerpává, samozřejmě, protože jde o obranné pole, které to má za úkol, že.“

Proto je nás tu dnes tolik,“ poznamenala Lucka, které konečně došly souvislosti.

Přesně tak,“ usmál se vědec. 

Tak skvěle,“ začal mluvit Šedý, který si právě přestal prohlížet díru ve zdi, „mohli bychom se do toho už konečně pustit? Pochybuji, že v té pracovně bude něco zajímavého a já mám být zítra v Podzemní Paříži, kde mám jednání se svým pařížským protějškem, a také bych se dnes ještě rád vyspal. Tak honem, ať už je ta hnusná práce za námi, dámy a pánové, prosím,“ dodal naléhavě.

Lukáš se při této příležitosti přistihl, že se mu začíná hnusit politika, ač sám politikem doteď možná i chtěl být. Byl to jeden z těch rozhodných okamžiků, kdy se naše osudy ubírají zcela jinou cestou, než jsme měli původně v plánu. Nejedna vesmírná civilizace po tomto zjištění spáchala hromadnou sebevraždu, a proto buďme rádi, že to Lukášovi opět nedošlo.

Stinný všem vysvětlil, na co přesně se mají soustředit, až budou vyčerpávat energetické obranné pole dveří. Skupinka nesourodých, ale vesměs velice silných Indigových se chvíli synchronizovala, než se pustili do práce.

Akce netrvala příliš dlouho, několik minut rudnoucích obličejů a výrazů plných soustředění. 

Cítím narušení pole,“ suše oznámil Stinný. O vteřinu později pukly kovové dveře. Vědec se zřejmě přepočítal a síla skrytá ve skupince lidí narušila pole poněkud více. Úkol byl však splněn.

Z pukliny ve dveřích se začal šířit nasládlý pach. Lukáš s Luckou byli nejblíže, oba se zapotáceli o kousek dozadu. Podobná reakce čekala i zbytek skupinky. I bez otevření dveří bylo tedy jasné, co je tam čeká. Opět jen smrt, jako v celém Podzemním Brně.

 

Lukáš se opíral o poničené rámy vyvrácených dveří a pozoroval, jak příslušníci ochranných jednotek v rouškách a modrých pláštích odnášejí zabalené mrtvoly. Bylo jich celkem jedenáct, jedenáct nejvlivnějších temných, kteří kdysi sloužili Müllerovi, byli to vojáci, vědci i úředníci. Byli to vlastně skoro všichni, kteří po zásahu Archy zmizeli. Chyběla jen Eva, což bylo ještě podivnější.

Když vynesli poslední tělo, Lukáš konečně vešel do pracovny. I přes hrůznou scénu, která se tu právě odehrála, byla pracovna úplně jiným světem než celý zbytek Podzemního Brna a tohoto bunkru obzvláště. Byla prostorná, vysoká, obložená dřevem a tapetami. Podlaha, potřísněná krví, byla z bílého a modrého mramoru. Velká okna s umělým přisvětlováním vrhala do místnosti příjemné, skoro sluneční světlo. Celé Podzemní Brno bylo sice žumpou bídy a smrti, ale pracovna toho nejtemnějšího z nich klidně mohla být luxusním apartmánem na Kanárských ostrovech.

V polovině místnosti byly dva schody, vedoucí k rozlehlému psacímu stolu z masivního dřeva, za ním seděla Lucka a projížděla notebook, který tam našla.

 „Jak sem ty lidi dostal?“ zeptal se Lukáš a prokličkoval mezi šmouhami zaschlé krve.

Jsi přesvědčený o tom, že to byl Müller?“ zeptala se Lucka, aniž by vzhlédla od displeje.

 „Těžko to mohl být někdo jiný. Dle toho, jak jsme se sem těžko dostávali a jak to bylo dobře zabezpečené nevidím důvod, proč by někdo jiný zase tak pečlivě pracovnu zabezpečil. Vlastně, na druhou stranu ani nevidím důvod, proč by Müller zabíjel své nejbližší.“

 „Zřejmě proto, že na ně zapůsobila Archa a mohli by něco vyzradit.“

To byla logická úvaha, musel uznat Lukáš.

Našla jsi tam něco?“

Ne, notebook je takřka vyčištěný, někdo si s tím dal práci. Většina skříní a pořadačů v místnosti byla pečlivě prohledána a asi bylo vše důležité odneseno.“

Lukáš se konečně detailněji podíval po rozlehlé místnosti. Šuplíky a skříně byly zotvírané a leckde se válely papíry a prázdné pořadače.

Myslíš, že tu Müller zametl stopy?“

Pokud ne on, tak kdokoli jiný. Prostě nemáme nic,“ řekla znechuceně Lucka. „Počkej, na něco jsem narazila.“ Do tváře se jí vrátil zaujatý výraz.

Stiskla nějaký příkaz a na protilehlé stěně se rozzářilo sedm plochých obrazovek. Naskočilo celkem šest obrazů, jedna obrazovka jen šuměla. Na první pohled bylo jasné, že zobrazují prostory snímané nějakými skrytými kamerami.

Lucka chvíli pozorovala obrazy a pak zrudla. V tu chvíli věděl už i Lukáš, co je tady špatně.

Zdá se mi to, nebo právě koukáme do centrály IWA, do kanceláře starosty Podzemní Prahy a na další nejdůležitější místa našeho světa?“

Lucka vstala a postoupila zpoza stolu. Její tmavé oči jí žhnuly. „Aspoň víme, jak mohli mít takový přehled a jak se dozvěděli o Arše a vašem postupu a tak dále.“

Sestoupila ze schodů a došla ke dveřím, kde se zastavila a podívala se na Lukáše. „Teď je to v tvých rukou, je mi líto, že ti tohle smrduté město musím svěřit a nechat tě tu, ale doma bude teď dost práce.“ Otočila se a udělal dva kroky, pak se zastavila, jako by na něco zapomněla, a zapátrala v kapse. „Jo, málem bych zapomněla.“ Vyndala malý zlatý předmět a hodila ho Lukášovi. „Tohle bylo v jedné hromadě papírů na zemi. Zřejmě to bude jen napodobenina, ale třeba se ti bude hodit.“

Lucka zmizela ve dveřích, ale to už Lukáš nevnímal. Cesta osudu ho přivedla k další stopě. V ruce držel druhý trojúhelníkový klíč. Určitě to nebyl padělek, byl nachlup stejný jako trojúhelníkový klíč, který použili pro otevření archy. Najednou se objevilo velké množství nových otázek. Proč to Müller nepředal Evě? Proč nás tam nechal jít první, neměl snad dost času? Na jeden den až příliš nejasností.

Lukáš přešel k oknu a podíval se na temné město. Má tedy dva z pěti klíčů. Vlastně nemá o moc víc než před týdnem. Ví, že potřebuje pět klíčů a ví, že hledá Loca Fatalis a také ví, že stín temných stále ještě dopadá na tento svět. Až se vrátí Fuchy a Míša, čeká je nová cesta.

Teprve teď si plně uvědomil, že vybojovali jen bitvu, nikoli válku.

Sáhl do kapsy a vyndal malý zažloutlý papír. Bylo na něm několik latinských vět. Už je měl přeložené. Tohle byl katalyzátor jeho nového zájmu. Papír našel u vchodu do síně archy v malé krabičce z trouchnivého dřeva. Nevěděl kdo je autor, ale vzkaz byl jasný.

 

Ty, jenž nalezneš tyto slova, věz, že život svůj jsem zasvětil hledání archy. O to víc jsem zklamán, že je jen hvězdou noční oblohy. Tajemství svá skrývá pevně, ale já nalezl klíč. Bohužel můj život je příliš krátký. Pokračujte tam, kde já už nemohl.

 

Pět klíčů více než dveře otevírá. Tři vrcholy, pět středů a temnotu překonat.

Loca Fatalis, tam je pravda.

 

 

 

Autor: Lukáš Houška

Korektura: Alissa

Odborné rady a návrhy: Lukáš Fuchman, Martina Voříšková, Martin Hálek a Mysti

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA