Jdi na obsah Jdi na menu
 


Indigové děti: Atlantida Kapitola třetí

Indigové děti: Atlantida

Kapitola třetí: Ozvěny časů minulých

 

 

id-archa.jpg

 

 

***

„Prováděli jste radarový průzkum?“ zeptal se užaslý, ačkoli ne tolik překvapený Lukáš.
Alexandr Kratochvíl k němu přistoupil blíž, protože se kolem nich začalo objevovat stále více vědců, kteří nevěřili svým očím a už teď vymýšleli všemožné teorie, jak je to jen možné.
„Prováděli, průzkum okolí nám ukazoval jen pevnou skálu.“
„Pak si dal někdo práci s tím, aby se tento prostor běžnými metodami nedal zjistit.“
Lukáš postoupil na okraj nového prostoru. Podlaha byla ve stejné výšce jako v Síni archy. Byla zřejmě také kovová a třpytivé odlesky ukazovaly malou vrstvu vody.
„Možná bychom tam zatím chodit neměli,“ usoudil Kratochvíl, „přeci jen nevíme, co tam může být, a já bych nerad riskoval váš život.“
„Myslíte, že ustoupím?“ Lukáš však rozhodně také nechtěl příliš riskovat a to, co řekl, myslel v podstatě v nadsázce, udělal už jen jediný krok vpřed a chtěl požádat o baterku, jakmile však došlápla jeho noha na doposud neznámou část podlahy, rozsvítila se světla.
Odhalený prostor nabyl jasných rozměrů. Byl přibližně jednou takový, co samotná Síň archy. Kovové zdi s geometrickými obrazci pozvolna ustupovaly až v centrální oválný prostor. K tomuto prostoru klesalo schodiště a od paty schodiště se pak pozvolna zvedala dvě ramena pozvolna stoupající ke stropu.
Mezi těmito rameny ve středu místnosti pak byl vložen půlkruhový terminál počítače s třemi displeji, alespoň to jako počítač vypadalo.
Jediné další dveře se nacházely v centrální části napravo od záhadného počítače a ústily neznámo kam.
 „Impozantní,“ zhodnotil situaci Kratochvíl a přistoupil k Lukášovi.
„Co myslíte, když si teď připadám jako Indiana Jones, měl bych taky dávat pozor na nástrahy?“ řekl s nadsázkou Lukáš.
„No,“ zapřemýšlel Kratochvíl, „nevidím tu žádný svatý grál, takže pokud nenarazíme na kostry mimozemšťanů, mohlo by být vše v pořádku, bych si troufl odhadnout.
Nicméně pokud se obáváte nebezpečí, za námi je mnoho vědců a ty můžeme vyslat jako první.“
Lukáš nadzvedl obočí nad nečekaným sarkasmem Kratochvíla „Dneska jste se dobře vyspal, že?“
„Takovou náladu mám vždy, když objevím tajnou místnost pradávné civilizace.“
Lukáš jen zakroutil hlavou a vykročil do místnosti. Malá vrstva vody, které si všiml při otevření zamaskovaných dveří, byla jen v několik metrů dlouhém úseku mezi dveřmi a prostorem druhé místnosti. Tato krátká chodba byla zřejmě naplněna tekutinou, aby to ztížilo případné odhalení druhé místnosti.
Na zemi za chodbičkou ležela jen velmi malá vrstva prachu, pokrývající bledě modrou podlahu. Lukáš si zblízka prohlédl obrazce na stěnách, byly stejně jako v Síni archy vyvedeny z nějakého impregnovaného dřeva, vloženého mezi kovové pláty.
Společně s Kratochvílem začali sestupovat po schodech. Oba sestupovali opatrně, jak jim jejich instinkt, získaný sledováním dobrodružných filmů a samozřejmě také výcvikem agentů IWA, napovídal.
Nyní si konečně začali všímat detailů. U stěn byly kovové stoly, na nichž byly poházené věci, jako by zde ještě nedávno někdo pracoval. Futuristická židle na kolečkách ležela na zemi převrácená, jinak tu moc jiných věcí nebylo.
Sestoupili až k centrálnímu objektu, který Lukášovi stále více připomínal terminál počítače. Vědci, o pár kroků za nimi, je následovali a už živě diskutovali nad vším, co zde najdou. Lukáš usoudil, že nebude dobré hned začít mačkat knoflíky, a tak centrální objekt jen obešel. Kratochvíl přešel k jednomu ze stolků a obdivoval na něm poházené věci. Za terminálem byl vyvýšený prostor s kruhovými ornamenty. Na protější zdi se pak skvěl obrazec přesně kopírující trojúhelníkový klíč, avšak o mnoho větší, zřejmě dekorace.
 „Pojďte sem!“ zazněl hlas nějakého vědce z postranní místnosti, kam zrovna vkročil.
Alexandr Kratochvíl přišel k Lukášovi. „Jsou jako malé děti v lunaparku, budeme rádi, když to přežijeme.“
Lukáš jen souhlasil. Rozešli se ke dveřím, kde se začali srocovat vědci. Uvolnili však cestu procházejícímu Kratochvílovi. Lukáš ho následoval. Už na první pohled bylo Lukášovi jasné, co vědce tak zaujalo. Byla to v podstatě dlouhá vysoká chodba, napěchovaná od podlahy ke stropu všelijakými přístroji. Na konci byl kulatý objekt vyzařující modrou záři a vydávající nízkofrekvenční, sotva slyšitelný zvuk.
„Tak jste, pánové, zřejmě objevili strojovnu,“ zhodnotil situaci Kratochvíl. Lukáš se s jeho odhadem ztotožňoval.
„Pojď,“ řekl Kratochvíl Lukášovi a naznačil mu, aby vyšel zpět do centrálního prostoru, „tohle bude práce pro vědce, tady my dva moc nenaděláme.“
Lukáš se sice chtěl všeho dotknout a všechny neznámé přístroje prozkoumat, ale musel uznat, že jeho znalosti asi nebudou dostačující. Vyšli zpět do centrálního prostoru. Najednou zde byli sami, všichni vědci se přesunuli do technické místnosti. Přešli s Kratochvílem před terminál a zastavili se.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Kratochvíl a ukázal na počítač.
„Zřejmě počítač,“ řekl Lukáš, „ale těžko říct. Vypadá to rozhodně jako ovládací terminál a zobrazovací prvky. Jde o to, zda to bude fungovat a zda je bezpečné se pokoušet to zprovoznit.“ Lukáš se zamyslel nad současnou situací. „Co vlastně víme o Síni archy, arše a vůbec lidech, co to zde postavili?“
Kratochvíl chvíli mlčel.
„Moc toho není,“ řekl nakonec, „vlastně skoro nic. Jediné informace o bytostech, nebo tedy lidech, kteří to zde postavili, máme jen od Míši, což jsou chabé útržky informací a záblesků, které si pamatovala z kontaktu s archou a které nakonec také zapomněla. Výzkum posledních tří měsíců nevedl k žádným kloudným výsledkům. Archa je, zdá se, nefunkční, po tom, co jste ji použili, se to už nikomu nepovedlo a v jejím okolí se nevyskytuje žádná měřitelná energie. O samotné Síni archy toho víme asi tolik, kolik jsme toho věděli, když jsme sem poprvé vešli. Jediné, co to přineslo, je jeden patent na novou kovovou slitinu, která bude ideální jako lehká, účinná a dostatečně slabá tepelná ochrana pro štíty kosmických lodí. Aspoň něco, jinak by nás už dávno zavřeli.“
„Nikdo nečekal, že to bude lehké.“
„Vysvětluj to politikům.“
Lukáš jen souhlasně kývnul a přešel blíže k terminálu.
„Napadá tě, jak to zapnout?“
„A opravdu se o to mám pokusit?“ nadhodil Lukáš. „Na druhou stranu, stejně to jednou bude muset někdo zkusit. Nevidím však žádné výrazné tlačítko, které by k zapnutí mohlo sloužit.“
„Tlačítko on/off jsem tu skutečně nečekal.“
Lukáš si začal zblízka prohlížet několik málo tlačítek, které na terminálu byly, žádné mu nepřipadalo dostatečně zapínací. Pokrčil rameny a opřel se rukama o terminál. A právě to mělo za následek několik reakcí, které nikdo nečekal.
Předně se rozzářily všechny tři displeje a prostor za terminálem ožil jakousi holografickou projekcí. Dřív, než si jí začali všímat, se displeje zbarvily do temně rudé barvy, z počítače vyšel nepěkný, uši rvoucí tón a na displeji se objevilo jakési okno s neznámými znaky, všechny byly rudě vyvedené a podtržené. Ať už pocházíte odkudkoli nebo z jakéhokoli času, je vám jasné, že nyní je něco špatně.
„Co to…“ nestačil doříct Lukáš, protože okno na displeji zažhnulo a pohaslo, což doprovázely dva identické nepříjemné zvukové signály.
„Asi to chce…“ taktéž nedořekl Kratochvíl a okno na displejích se opět rozžehnulo a pohaslo, celkem třikrát rychle za sebou a opět to doprovázel ten nepříjemný zvuk. Tentokrát zazněl třikrát a displeje i se vším potemněly. O vteřinu později se zavřely dveře do technické místnosti a uzavřely všechny vědce, kteří se ještě nestačili dopídit, odkud pochází ten hrozný zvuk.
„Vědci! Musíme jim nějak pomoci.“ navrhl Lukáš, ale než se dočkal odpovědi, velké dveře ze Síně archy se zavřely a to mnohem rychleji, než se otevíraly. Tyto dveře doplnily ještě jedny, které byly vestavěné před ně.
„Tohle nevypadá dobře,“ usoudil Kratochvíl.
Světla až na velice slabé modré nouzové osvětlení pohasla a místností se rozlehlo podivné ticho. Až teď si Lukáš uvědomil, že tu byl doposud slyšet velice tichý zvuk šumící vzduchotechniky.
Ticho to však bylo krátké, hned po něm přišel zvuk znějící jako otevírání nějakých elektronických dveří a následně se místností rozezněl sílící zvuk tekoucí vody. Doposud jednolité kovové stěny odhalily otvory ústící do místnosti a zvuk tekoucí vody zesílil.
„Pojďte,“ Lukáš vzal Kratochvíla pod ramenem a táhl ho po schodech nahoru ke dveřím do Síně archy, „doufejme, že technická místnost zůstane nezaplavena.“
S několika zakopnutími vyběhli až na vrchol schodiště. Lukáš vytáhl svoji malou příruční vysokofrekvenční laserovou zbraň a několikrát vystřelil na dveře. Účinek byl však pramalý. Dveře se jen lehce prohnuly na místě zásahu, ale jinak se nic nestalo. „U všech Skotů! Z čeho je to vyrobené!“ Zandal zbraň.
 „Asi vás nic nenapadá?“ nadhodil Lukáš. Kratochvíl chvíli přemýšlel.
„Sice jsou tyto zbraně kouzelně účinné, ale co zkusit energetická pole?“
Do místnosti pod nimi začala proudit voda z otvorů po celém obvodu centrálního prostoru, hladina stoupala poměrně rychle. Lukáš se proto ani nerozmýšlel a souhlasil.
„Teď by se tu hodila Míša a Fuchy, moc tří má občas své výhody,“ nadhodil.
Po společném krátkém odpočtu zaměřily všechny své síly na dveře, energie se však z velké části odrazila a oba po zádech odletěli do centrálního prostoru. Díky už celkem vysoké hladině vody dopadli do měkkého, respektive do mokrého.
Lukáš vykašlal vodu a nemotorně se postavil, ledovou vodu měli už po pás a stále stoupala. Při pohledu na dveře pocítil velké zklamání, dveře byly sice mírně prohnuté, ale nadále zavřené.
Kratochvíl se s námahou postavil. Lukáš mu našel hůl a podal mu ji.
„Co teď?“ s drkotajícími zuby se zeptal.
„Ve chvílích, kdy nepomáhá hrubá síla, by měl na řadu přistoupit mozek.“
„Krásné přísloví, ale typoval bych, že by to mělo být opačně?“
„No, dejme tomu, že se to může periodicky opakovat.“ Lukáš se musel usmát, Kratochvíl nikdy nepostrádal přísloví a nikdy neopouštěl filosofii.
Vyškrábali se zpátky na schody, ale už i na vrchol schodů se začala přelévat voda. Lukáš nemohl stále nic vymyslet a Kratochvíl jen zkoumavě hleděl na dveře. Následně se otočil a podíval se dolů na počítač, nyní už zcela pod hladinou. Díky pohaslým světlům zářila jemně podsvícená klávesnice, vytvářející mihotavé třpytivé odlesky na hladině studené vody.
„Archa fungovala jen díky tomu, že byla Míša Indigová, že?“
Lukáš potřepal hlavou, protože přemýšlel nad jinými problémy, zamračil se, ale odpověděl.
„Ano, svým způsobem s ní archa komunikovala na úrovni mimosmyslového vnímání nebo díky nějaké technologii, která dokáže navázat spojení s vyššími nadstavbami vědomí. Aspoň to vyplývá z toho, co si Míša pamatovala - těsně před tím, než to úplně zapomněla. Napadá vás snad, jako to využít?“
„Ani ne, já spíše přemýšlel, i když - když promýšlím reakci toho počítače, který reagoval jen na tvůj dotyk…“ Kratochvíl to nedořekl, protože Lukáš skočil do vody a ponořil se.
Lukášovi řvalo celé tělo při opětovném ponoření do vody, která do ideální teploty příjemné koupele měla asi tak daleko, jako hora Říp do Everestu
Snažil se co nejvíce soustředit na přemýšlení a nenechat se rozptýlit touhu těla po teplém prostředí. Uvědomil si, že jeho zkrat a touha po nalezení řešení a záchraně mu trošku pomohla myslet opravdu rychle. V podstatě plán utvářel během skoku do vody a ponoření. Bylo mu však jasné, že je tu možnost. Počítač po něm chtěl potvrzení vstupu, nebo oprávnění, to bylo celkem zřejmé. A pokud archa fungovala na principu prověření čistoty osobnosti uživatele, nebo tak něco, tady by to mohlo být podobné.
Naposledy vyplaval nad hladinu, nadechl se ubývajícího vzduchu a opět se ponořil. Prsty už takřka necítil a celé tělo protestovalo udělat jakýkoli další pohyb ve vodě. Voda byla poměrně čistá, i když se do ní teď už vmísil všechen nepořádek, co byl v místnosti, avšak stále dostatečně s otevřenýma očima viděl světélkující klávesnici.
S námahou doplaval až k počítači a jako poprvé se chytil jeho okrajů. Displeje se opět rozzářili a Lukáš slyšel tlumený zvuk, nesoucí se vodou, stejný, jaký slyšel poprvé. Zapojil všechny své síly, aby se dokázal soustředit na propojení mysli, tak, jak ho to učili v IWA, tak, jak to občas dělali s Míšou a Fuchym. Snažil se najít entitu, duši, či cokoliv s čím by se mohl propojit. Jako vždy došlo k zvláštnímu zpomalení času a pocitu opuštění fyzického těla. Nedokázal však najít cokoli, co by s ním mohlo na této úrovni komunikovat nebo splynout, avšak přeci jen něco cítil, něco zvláštního. Do jeho podivného stavu vědomí mu vnikl dvojitý výstražný zvuk, nyní však trochu jiný, dokázal totiž přesně určit jeho směr. A měl vyhráno, našel něco podivného. Sám tyhle stavy příliš nechápal, ale právě byl u nějaké druhé inteligence, mnohem skromnější, než byla ta lidská, mnohem jednodušší, ale o to více nebezpečné, protože nedokázala rozeznávat jemné nuance výměny informací. Nevěděl, jak navázat kontakt nebo ukázat, že od něj nehrozí nebezpečí. Udělal proto to jediné, co asi teď udělat mohl, byl před tím mnohokrát varován. Dobře si pamatoval na slova agenta Balanda, který je učil základy mimosmyslové komunikace, té základní výměny pocitů a jednoduchých myšlenek, byly to nebezpečné pokusy úplného otevření a zpřístupnění mysli.
Lukáš však neviděl jiný způsob, jak ukázat své čisté úmysly, pokud to entita pochopí.
Byl to zvláštní pocit, zbavil se ochranných hranic. Entita se pohnula, dá-li se to tak říci, a splynula s ním. Najednou se na svoji mysl díval jakoby zpovzdálí, nemohl ji řádně ovládat, stal se jen ohraničením svého vlastního já, osekaného a bezmocného. Pocítil zvláštní, ale příjemný pocit a pak už byla jen tma.

Sdílení myšlenek:
Už první Indigoví přišli na to, že za jistého soustředění dokáží sdílet své základní pocity a jednoduché myšlenky beze slov. Jako u všech nově objevených vlastností se očekávalo, že se i tato bude postupem doby zlepšovat a v jisté fázi bude třeba možné úplně opustit klasickou formu řeči a převést jí do vnitřní komunikace mezi jedinci.  
Ukázalo se však, že právě tou nejhůře zvládnutelnou vlastností, kterou Indigový dostali do vínku je právě tato. Ať už genetické úpravy, technologické vylepšení určitých center mozku i nekonečné soustředění stovek zdrogovaných agentů IWA, však nevedlo ke kýženému výsledku. A proto i nadále zůstává Indigovému světu tato vlastnost zapovězena. Mnoho lidí je i rádo, ta možnost, že by to někdo zneužil a dokázal přečíst vše ve vaší mysli, je i pádným argumentem pro zastavení bádání v této oblasti.
Vyskytují se však občas jedinci, kteří i přes nejasnost viděných myšlenek, vidí více, než jiní…

 

 

mc-dvori-restaurant-2.jpg



Ladislav Dvořák, mladý, napravený a obchodně úspěšný - tak o něm psaly tituly novin Podzemní Prahy - jako někdejší obávaný temný, který v područí Evy, ovládán její myslí, připravil o život či klidný spánek mnoho a mnoho slušných i neslušných občanů Podzemního světa. Nyní byl zproštěn všech obvinění, protože dokázal, že byl nadopován zvláštní látkou, která umožnila Evě, aby jej plně ovládala a on tak za své chování nebyl absolutně odpovědný. Mnohým se to nelíbilo, mnozí protestovali, ale fakt byl, že Dvoři, jak mu teď všichni říkali, se postaral o vybudování nového fenoménu, kterým byla nadšená celá Podzemní Praha a pro změnu ho všichni, krom zdravotníků, teď měli rádi.  
Dostal totiž nápad a nebál se ho uskutečnit. Úspěšní lidé nebývají nějací obrovští vizionáři, co svět ohromí něčím naprosto úchvatným, co ještě nikoho nenapadlo, ale spíše lidé, které napadlo něco zcela běžného, ale nebáli se vzít své úspory, čas, nadšení a jít to uskutečnit. A to byl momentálně případ Dvořiho. Nepřišel vlastně s ničím novým, s ničím převratným, ba ani s ničím, v čem by v běžném světě nad zemí měl šanci uspět nad rámec běžné prosperity. Dvoři totiž zaplnil volné místo na trhu Podzemního světa stejným způsobem jakým je zaplněno nad zemí.
A tak se zrodil McDvoři! Restaurace zaměřená na rychle stravování, avšak protože vznikla v Podzemní Praze, nebyla to běžná napodobenina fastfoodů nadzemního světa, ale vskutku perla nezdravého, ale rychlého stravování vůbec.
V čem tkvěl ten neskutečný úspěch, který za dva měsíce Dvoři sklidil? Přesná receptura pokrmů je samozřejmě skryta a Dvoři si jí váží jako toho nejcennějšího pokladu. Avšak je všeobecně známo, že se znal s Tomášem Komorousem, který sice dříve také temný, nyní však také napravený, působil v jedné restauraci, kde po nocích bádal nad speciálními energetickými přísadami do jídel. Dvoři zmerčil obchodní příležitost a dal se s Tomášem dohromady. Tomáš tedy zpočátku vařil a Dvoři obstarával finance na opravu jejich restaurace, která začala vznikat na ruinách nějaké kancelářské budovy, která jako mnoho dalších po Podzemní Praze byly srovnány se zemí při osvobozování města od Temných.  A tak začala dráha fenomenálního úspěchu, který za dva měsíce ovládl Podzemní prahu a nyní se chystal expandovat do dalších Podzemních měst.
Mnozí v tom však viděli veliké nebezpečí. Nevěřili totiž, že ani Dvoři, ani Tomáš Komorous jsou již napraveni a spíše poukazovali na to, že mohou stále sympatizovat s myšlenkami Temných. Nikdo jim však nevěnoval pozornost, protože všichni bažili po výborném a chuťově naprosto nesrovnatelném jídle z restaurací McDvoři. Nakonec i v nadzemním, světe by se dala najít podobná, dosti orientální, paralela.
První restaurace McDvoři stála kousek od Agory, hlavního kruhového náměstí Podzemní Prahy. Okolní budovy byly buď pobořené, nebo obehnané lešením a všude kolem probíhali horečné práce na obnově nejstaršího Podzemního města Indigových. McDvoři restaurace musela mít i rozlehlé venkovní posezení, protože zájem byl tak velký, že omezené vnitřní prostory sotva stačily uspokojit všechny hladové zákazníky. Naštěstí venkovní prostor byl dostatečně velký. Právě okolo této restaurace se soustředilo vždy velké množství lidí. Chodila sem zajímavá směska návštěvníků. Od agentů IWA přes poslance městského senátu, dělníky termálních vrtů až po nejrozšířenější skupinu lidí Podzemního světa, totiž úředníky. Za pouhé dva měsíce se toto místo stalo středem zákulisního dění města. Poslanci zde vyjednávali dohody a návrhy na nové zákony, dělníci pomlouvali malé byty, úředníci nedostatek času a agenti IWA to vše sledovali a navazovali kontakty. Tato prapodivná směska lidí si i zvykla, že jedinou hudbou, která se v restauraci hraje je výběr různých českých bigbeatových kapel.
Nejzajímavější však bylo, že s Dvořim spolupracovala Míša Morávková, tolik uctívaná, tolik významná a tolik fotografovaná členka „velké trojky“. Ta Míša, která jako jediná měla zkušenosti se vstupem do archy úmluvy. Dlouho se sice věnovala nicnedělání, chozením na večírky a užívání renty, která ji byla za její činy uznána, ale po pár týdnech ji to omrzelo a pustila se do spolupráce s Dvořim. Společně pořádali zvláštní akce, které měli kulturně nalákat další potencionální zákazníky. Míša si při restauraci založila módní salon a tak za zvuku cinkajících vidliček a chroupání hranolek se každý pátek konala přehlídka přímo v restauraci. No, co vám budu povídat, mělo to skutečně velký úspěch a tak dostal fastfood nový význam.
Dnes byl však čtvrtek. Míša seděla ve svém návrhářském studiu s několika modely a navrhovala pánskou kolekci. Dvoři seděl v prvním patře své restaurace a nechával si nastěhovat nový nábytek do své nové pracovny a v přízemí v kuchyni vařil Tomáš Komorous neskutečně návykové jídlo a hladoví návštěvníci si vychutnávali své porce.
„Ten stůl mi dejte do středu toho velkého okna, abych k oknu seděl zády a viděl na dveře,“ říkal právě Dvoři stěhovákům, stěhujícím do jeho kanceláře velký kancelářský stůl.
„Dobře,“ odpověděl jeden ze silných mužů, „je to poslední kus, ještě něco od nás budete chtít?“
„Ne, to je všechno. Sekretářka vám zaplatí. Teď mne omluvte.“ Ještě jednou se rozhlédl po nově zařízené pracovně a vydal se na zadní dvůr restaurace. Chtěl zkontrolovat odpadkový odvod, což byla speciální stroj, který rozmělnil odpad a potrubím ho odvedl do spalovny pod Podzemní Prahou.
A tohle byl klasický kontrast Dvořiho života posledních dní. Na jednu stranu vynášel odpadky a na druhé nevěděl co dříve se spoustou peněz, které mu teď tekly na účet.
Vyšel na zadní, technické nádvoří své restaurace a otevřel poklop s elektronikou odvodu odpadu. Měl by sice zavolat technika, ale v době, kdy se na každém metru Podzemní Prahy stavělo, to mělo asi stejný význam, jako volat horskou službu na pláži uprostřed léta.
Odhalil změť kabelů a malých displejů, z kapsy vytáhl multifunkční počítač a připojil ho k zařízení. Nastavil diagnostický program a čekal, zda najde nějakou závadu. Sken měl běžet několik minut, takže si Dvoři sedl na okraj přístroje a zahleděl se na namodralý strop Podzemní Prahy, když vtom zachytil koutkem oka blízký pohyb. Vzhlédl dolů a čekal Tomáše Komorouse, avšak spatřil někoho zcela jiného. Někoho, koho by zde rozhodně nečekal.
„Nazdar Dvoři, dal ses na kuchaře? Tomu říkám pokrok,“ chladně řekla Eva a s rukou v kapse, kde jistě schovávala svojí zbraň, se lehce usmála.
Dvoři se nejdříve musel vzpamatovat, než z něj vypadlo to, co by řekl i bez vzpamatování se. „Ty žiješ? Jak ses sem dostala?“
Eva nadzvedla obočí a popošla o krok k Dvořimu. „Spousta zbytečných otázek, ale abys řekl, že rád vidíš starou známou a tvojí věrnou přítelkyni, to ne.“
„Věrnou... co?“ Dvoři se zamračil a o krok ustoupil. „Pokud si dobře pamatuji, tak jsi byla akorát věrnou manipulátorkou a ničitelkou mého života.“
Eva ledabyle mávla rukou. „Ale, nebuď tak upjatý, co bylo, bylo. Pojďme spolu vybudovat nový svět, společně dokážeme hodně.“
V očích se jí zračilo maniakální nadšení. „Nebo snad chceš do konce života plácat hamburgery?“
Kdyby se Dvoři mohl zamračit ještě více, tak by se zamračil, protože to už nešlo, začal kroutit hlavou. „Já už nebudu tvým poskokem! Připravila si mě o rok života, nechápu, jak si mohla! Já tě měl tak rád! Tolik jsem ti věřil a ty jsi mě tak podvedla!“
Eva se tiše zasmála, ale zároveň se zatvářila starostlivě a pokusila se o omluvný tón. „Ale no tak, lásko, já to s tebou myslela vážně, to jen ty jsi mě chtěl zradit a to jsem nemohla dopustit, nechtěla jsme tě ztratit, na to tě mám příliš ráda.“
Dvořimu se do obličeje nahrnula krev a měl co dělat, aby nezačal řvát. „Takové lži! Prachsprostě si využila mé náklonosti a ovládla mě těma tvýma drogama, ty bezcitná svině!“
Eva o krok ustoupila a s neproniknutelným výrazem se dívala na Dvořiho. „Já tě měla ale vážně ráda. Müller mi nedával jinou možnost.“
Dvoři mlčel.
„Uznávám, přišla jsem v nevhodnou chvíli. Chtěla jsem ti jen říct, že tě mám pořád stejně ráda a nechci tě ztratit, příteli. Chci ti nabídnout plnohodnotné partnerství, budeme vládnout spolu, jsem na stopě věcem, které…“
 „Jdi už pryč!“ Nenechal Evu domluvit Dvoři. „Já zapomenu na to, že jsi tady byla a ty mě už necháš být.“
Eva kývla a otočila se, šla ke dveřím a nasadila si kapuci svého černého pláště. Než vzala za kliku dveří, otočila se a řekla. „Budu na tebe čekat. Dobře víš, že máš na víc, než na fastfood.“ Naposledy se podívala do Dvořiho očí a odešla.

Vysokofrekvenční laserová technika: Nakladatelství Jana Bohémského, spravující encyklopedii Podzemí, dlouho zvažovalo, zda má něco tak nudného a nepochopitelného zařadit mezi všechna ty úžasná hesla. Nakonec jsme se rozhodli pro kompromis, respektive, použili jsme původní heslo, které napsal sám Jan Bohémský a zde je jeho přesný přepis:
Tak toto je vskutku fajnová technologie. Agenti IWA na ní mají patent a ve své pýše ho nechtějí propůjčit běžné veřejnosti, prý bychom se pozabíjeli navzájem, jejich nedůvěra je neomluvitelná. Jedná se v podstatě o něco tak strašně moc složitého, že vysvětlení funkce by zabralo několik dalších dílů této encyklopedie. Jednoduše: Je to rychlé, energeticky zvládnutelné, smrtelně účinné a neuvěřitelné působivé. Hlavní využití je v ručních palných zbraních, já jim říkám paprskomety, a je lahoda se dívat na demonstraci funkce, dokud to není namířeno proti vám. Obecně je povoleno tyto zbraně používat výhradně proti neživým předmětům, ale to je jako byste zakázali velmoci tváří tvář světové válce použít jaderné zbraně. Lidé jsou zkrátka divní.
Princip vynalezl vědec z Podzemní Prahy jménem Přemysl Zaoral, prý na to přišel, když jednoho dne zapomněl vypnout svůj laboratorní urychlovač a poté, co se po týdnu vrátil, krom vyhořelého urychlovače našel v technických záznamech velice zajímavé anomálie, které vedly k tomuto objevu. Aneb, svět je Indigový a o náhody v něm není nouze.


Fuchy spěchal, byl čerstvě oholený, vlasy si umyl a svázal do culíku. Nebyl za poslední měsíce zvyklý, že by se kvůli někomu strojil, ale když Míšu neviděl tak dlouho a vzhledem k tomu, že se jí už poměrně dlouhou dobu neozval, nechtěl proto působit jako někdo, komu vlastně nesejde na tom, že Míšu zase vidí.
Stanul před budovou, kam měl namířeno, a musel se usmát, protože nápis McDvoři, Dvořiho fotografie na vývěsném digitálním billboardu a poutač s nápisem „McDvoři – jídlo za minutku, chuť na celý den“ ho pobavil jako už dlouho nic. Zakroutil hlavou, sundal klobouk s paměťovými kartami po obvodu a vstoupil do přeplněné restaurace. 
Do nosu ho udeřila velice pronikavá, ale musel říct i velice příjemná vůně pečeného masa a něčeho, co nedokázal přesně určit. Hned mu došlo, proč má Dvoři takový úspěch, už jen vůně nutí člověka si něco dát a vyvolává pocit hladu. Avšak odolal pokušení ochutnat Dvořiho speciality a zamířil po růžových šipkách do kanceláře módní manažerky podniku, což byla u fastfoodu opravdu raritní pozice.
Chodba vedoucí k Míšině kanceláři byla plná zrcadel. Fuchy se tak měl možnost naposledy upravit a stojíce na růžovém koberečku s nápisem „Soft Office“ se zhluboka nadechl a zaklepal.
„Co zas, mám práci!“ zazněl Míšin tlumený hlas.
Fuchy pokrčil rameny a bez dalšího přemýšlení vešel. V polovině kroku přes práh si všiml, kdo vše v místnosti je a tolik zkušený cestovatel se překvapením zarazil, vyvalil oči a zůstal stát na místě.
Krom Míši ve velice zajímavé pozici bylo v místnosti ještě šest vypracovaných, vysokých a opálených mužů ve spodním prádle, porůznu sedících a stojících kolem Míši. Jednomu z nich Míša klečela u nohou a metrem měřila obvod jeho pasu. Což Fuchy nezaregistroval hned a chvíli uvažoval o tom, že raději zmizí z místnosti. Nicméně Míša si ho mezitím všimla a jakoby nic mu mávla jednou rukou.
„Nazdar Fuchy, ty ještě žiješ? Pojď dál.“ Načež vzala do ruky stylus a zapsala naměřenou cifru do laptopu. Všiml si, že má dlouhé černé vlasy s červeným melírem stejného odstínu, jako měl on sám. Byla jemně namalovaná a na sobě měla krátké černé šaty.
Fuchy nadále stál mezi dveřmi a přemýšlel, zda má tedy odejít, nebo přijmout Míši pozvání, nebo vyzkoušet svojí novou zbraň, ten úžasný vysokofrekvenční laserový paprskomet a demonstrovat jeho účinky na šesti mužích, jak vystřižených z časopisů pro fajnové ženy.
„Tak pojď dovnitř, nebo budeš stát mezi dveřma? Já nechci, aby sem jen tak někdo nahlížel, pánové jsou poměrně stydliví,“ řekla Míša a pokračovala v přeměřování pána, tentokrát okolo hrudníku.
Fuchy, stále ještě nerozmyšlen, zda zde neprovést malý krvavý masakr, zavřel dveře a vstoupil do místnosti. Byla to prostorná kruhová místnost. Stěny byly narůžovělé a načervenalé a mnoho zrcadel po stěnách prostor ještě více opticky zvětšovalo.
Uprostřed stál bílý stůl s velkou červenou kolečkovou židlí. U stěny byla červená sedačka s bílým konferenčním stolkem, na kterém stála láhev červeného vína se sadou skleniček. 
„Posaď se zatím na sedačku a klidně si nalej víno. Já s nimi budu za chvíli hotova,“ šišlavě řekla Míša, svírající v puse stylus a měřící dalšího pána.
Fuchy stále nebyl schopen slova. Připraven na nehezkou výměnu názoru a následné jisté usmíření, protože s Míšou uměl vždycky dobře pracovat, tedy aspoň si to myslel - a nyní kouká na to, jak Míša, obklopena výběrem toho nejlepšího, co testosteron nabízí, naprosto klidná a usměvavá mu nabízí pohovku. Tohle nebylo úplně v plánu.
„Tak to pro dnešek stačí, pánové. Díky za spolupráci a těším se na vás zítra večer, kdy doděláme návrhy na ty speciální obleky. Já si teď musím něco vyřídit tady s Fuchym.“
Muži posbírali své oblečení a postupně se vytratili z místnosti - dost nalehko, zřejmě to s tou stydlivostí nebude tak horké. Když poslední zavřel dveře pracovny, Míša se otočila na Fuchyho a klidným, vyrovnaným hlasem řekla. „Tak sedneš si už, nebo se chystáš někam odejít?“
„Já postojím,“ řekl konečně něco Fuchy a pozoroval Míšu, která zvedla laptop a něco si v něm prohlížela.
„Dáš si to víno, nebo čaj, kávu?“ pokračovala v hostitelském duchu.
„Ne dík, já se jen stavil, že sem se dlouho neozval,“ zkusil to Fuchy přímo, trošku ho vyvádělo z míry, jak je Míša klidná, to byla nepředpokládaná situace a čím dál více z toho byl nesvůj.
Míša se na něj podívala, nadzvedla obočí, položila laptop a řekla. „Hm, ty sis všiml. Díky, Fuchy, ale i já si všimla, že ses dlouho neozval, není třeba, abys říkal zřejmé věci.“
„Já sem byl mimo signál a civilizaci, nebylo jak…“
„Ušetři mně výmluv, já to akceptuji. Co sis ale sakra myslel, když si jen tak přišel za mnou? Nezdá se ti, že ses mohl ozvat třeba předem?“ Míšin tón byl nyní věcný a chladný.
„Chtěl jsem tě překvapit.“ Fuchy se pokusil o omluvný pohled, ale byla z toho spíše výsměšná grimasa.
„Ach tak, jasně.“ Míšin hlas byl studený asi jako půlnoc na Plutu při zimním období. „To se ti celkem nepovedlo, že. Takže, chceš ještě něco?“
Tentokrát nadzvedl obočí Fuchy. Tohle bylo konstatování, vykazující ho z místnosti i z Míšina života a bylo tím posledním, co dnes čekal. „Ne, já chtěl ještě… Ale to nic.“ Fuchy hledal slova a chvíli mu to trvalo, Míša stále stála a nic neříkala, její pohled byl neprostupný. „Máme se zítra stavit u Lucky v IWA.“
„Ano, já vím. Na rozdíl od tebe jsem s IWA stále v kontaktu.“
Fuchy už nebyl s to vymyslet cokoli dalšího, co by mohl říct a co by vedlo k tání ledů. Usoudil, že prohrál, ale rozhodně se nechtěl vzdát, jen pro dnešek.
„Tak tedy zítra.“ Míša nic neříkala a on jen pokrčil rameny a chtěl odejít. Otočil se a zamířil ke dveřím.
„Ty parchante! Ty nesnesitelnej blázne! To ti nestojím ani za pořádnou omluvu!“
Míšin hlas zaduněl pracovnou tak, že sklo se rozvibrovalo a Fuchy nadskočil metr nad zem. Když se posbíral z leknutí, otočil se na Míšu a sledoval její rozzuřený výraz. Rozešla se k němu naštvaným krokem a svůj ukazováček umístila asi tak půl centimetru před jeho nos. „Páníček se vrátí a bez ohlášení prostě vpadne do mojí pracovny a myslí si, že budu skákat radostí! Měsíc ses neozval, nenapsals ani ň. Já tu na tebe čekám, za dveřma mám frontu nápadníků, nevím co dělat dřív, abych na tebe nemusela furt myslet a ty! Ty! Ty prostě nic!“
Fuchy stál jak přikovaný, pozoroval nebezpečně hrozící ukazováček, což způsobovalo, že šilhal a přemýšlel, co by asi tak teď měl říct.
„Promiň?“ Další z Fuchyho dnešních pokusů byl viníkem dalšího rozzuřeného výrazu Míši.
„Promiň?! To je jako všechno, co mi řekneš? Promiň! Ty trpajzlíku s červeným melírem!“ Poslední slova už Míše poněkud přeskakoval hlas, nikoli však, že tolik křičela, ale protože bylo stále více patrné, že se přemáhá, aby se nezačala smát.
„Přivezl jsem ti dárek.“ Konečně Fuchy vytáhl svůj trumf v rukávu, aspoň si myslel, že je to trumf.
„Sklapni, Fuchy,“ řekla už viditelně pobaveně Míša a pro Fuchyho naprosto nečekaně ho dlouze a vášnivě políbila.
Když ho přestala líbat, stáli spolu, objati kolem pasu a Míša se usmívala a kroutila hlavou. „Ještě jednou mi zmizíš na tři měsíce a přísahám u všech bohů, že z tebe udělám přísadu do Dvořiho hamburgerů.“
Míša ho chtěla znovu políbit, Fuchy se však vykroutil z jejího objetí a udělal krok k oknu, ke kterému byl nejblíže a zkoumavě pozoroval, co se děje za ním. Míša stála s rukama v bok za Fuchym a chystala se opět vybouchnout, tentokrát už doopravdy.
„Fuchy…“ Chtěla se rozohnit, ale Fuchy ji naznačil, aby nic neříkala a přešla k němu.
Míša tedy k Fuchymu přešla a podívala se, na co kouká.
„To je…“ řekla tiše, když spatřila scénu, co Fuchyho zaujala.
„Asi jo,“ souhlasil Fuchy.
Dívali se na zadní dvorek restaurace, kde zrovna stál Dvoři a něco velice rozohněně vysvětloval Evě, určitě to byla ona, to si byl Fuchy naprosto jistý.
 „Chceš zavolat IWA?“ zeptala se Míša.
„Blázníš?“ řekl Fuchy a sledoval, jak se Eva otočila a šla ke dveřím. Nasadila si kapuci a ještě jednou se otočila a řekla něco Dvořimu, pak zmizela v restauraci.
Fuchy se otočil na Míšu, která ho zaujatě pozorovala a přemýšlela o tom, proč Fuchy právě nechal zmizet Evu a ještě chce krýt Dvořiho.
„Tohle se nám bude hodit.“
„Jak to myslíš?“
„No, hodně se mluví, dle toho co říkala Lucka, že o Dvořim kolují fámy, že je stále pod nadvládou Temných. No a teď máme možnost si to ověřit. Buď nám to Dvoři prozradí, že jí teď viděl a bude možno toho využít, možná. Nebo nám to neřekne a my ho budeme sledovat a možná tak nalezneme cestu k temným.“
„Logické,“ uznala Míša.
„Ale měli bychom to říct Lucce,“ usoudil Fuchy.
Míša však zakroutila hlavou a přistoupila k němu blíže. „Teď nikam nepůjdeme. Eva neuteče, Dvoři také ne a my dva spolu musíme dohnat to, co jsme doteď nemohli.“
Míša si sáhla za krk, do svých černých dlouhých vlasů a zatáhla za tkaničku. Krátké černé šaty spadly na podlahu a její bosá noha je překročila. Fuchy si jen uvědomil, že od doby, co se viděli naposledy, je ještě krásnější, než byla. 

Lukášovi začala být zima. Cítil kolem sebe vlhko a zpovzdálí se ozývaly hlasy. Žádný z hlasů nedokázal určit. Pak se hlasy zase vzdálily a on opět upadl do podivně hlubokého spánku. Nyní se však opět vracel. Věděl, že spí, a snažil se probudit. Nedokázal si vzpomenout, kde je a proč tady je.
„Lukáši, probuď se.“
Rozeznal konečně slova a hlas. Byl to hlas Alexandra Kratochvíla.
Otevřel oči a spatřil jen bílé světlo. Zaclonil si oči rukou, z které mu kapala voda. Konečně spatřil mokrý a unavený obličej Alexandra Kratochvíla, jak se nad ním sklání na pozadí nějakého silného světla.
„Kde to jsem?“ vypadlo z Lukáše.
„Pořád tam, kde jsme byli. Jediný rozdíl je, že už nám do smrti nezbývají minuty, ale ještě nějaký ten delší čas. Tedy, v tvém případě určitě.“
Lukáš musel hodně přemýšlet, než si vzpomněl na události posledních minut. Když se mu rozsvítilo, hbitě se posadil, až málem vyrazil zuby Kratochvílovi, a zmateně řekl: „Ono se to povedlo? Vyšlo to?“
„Zdá se. Zřejmě jste našel způsob, jak ovládat počítač?“ Kratochvíl se ptal, protože netušil, co se pod vodou dělo.
Lukáš si promnul čelo, protože ho dost bolela hlava, a zatoužil po krbu, to kvůli té zimě, co se do něj čím dál více dávala. Snažil se vzpomenout na poslední okamžiky při jeho pokusu navázat spojení s počítačem.
„Já úplně nechápu, co jsem to vlastně dělal. Tedy, snažil jsem se počítač přesvědčit, že jsem přítel.“ Vědom si bizarnosti svého tvrzení se podíval do Kratochvílových očí a dodal: „Je to bláznivé, že. Ale zdálo se mi, že při prvním kontaktu s počítačem jsem narazil na jakousi entitu. Je to možné?“
Kratochvíl se narovnal a vyždímal rukáv svého saka. „No, mnoho vědců by to za bláznivé nepovažovalo. Vytvořením umělé inteligence se zabýváme už dlouho. A samozřejmě i případnou komunikací s ní na bázi nonverbálního projevu. To, že my jsme nezaznamenali žádný větší úspěch neznamená, že jiným se to nepovedlo.“
Lukáš se vyškrábal na nohy, točila se mu hlava. Konečně měl možnost si prohlédnout místnost. Stoly a přístroje, původně stojící u zdí, byly mokré a mnoho z nich bylo převrácených. Prach, původně ležící na zemi, nadělal šmouhy po stěnách a po všem, co přišlo do kontaktu s vodou. Dveře do strojovny byly nadále zavřené.
„Co ti vědci?“ chtěl vědět Lukáš.
„Stále čekám, zda se otevřou dveře,“ řekl klidně Kratochvíl.
Lukáš nadzvedl obočí. „To nemáte obavy, že se právě topí?“
„Řekl bych, že systém nedovolí zatopit strojovnu.“
„A to víte jak?“
„To je jen můj soukromý odhad, Lukáši. Ale mám ještě jeden odhad, co takhle zkusit znovu spojení s počítačem a otevřít ty dveře? Mám totiž pocit, že sami se už neotevřou.“
Lukáš souhlasil. Přešel k počítači, teď už tušil, jak asi přibližně navázat spojení, několikrát vydechl, aby se zklidnil, a dotknul se počítače. Tentokrát bylo spojení až podezřele jednoduché, pravděpodobně nebylo tak silné, jako při ověřovacím procesu, jak Lukáš začal
nazývat svůj předchozí zážitek.
Před očima se mu objevily nějaké znaky a plánek místnosti. Zároveň však mohl sledovat i displeje, kde se promítalo mnoho grafů, znaků a podivných obrázků. Protože netušil, co má dělat, a ničemu nerozuměl, soustředil se na dveře a strojovnu. A skutečně - za okamžik se mu na displeji zobrazil plánek strojovny a před očima mu vyskočila tabulka se třemi položkami. Pokrčil rameny a pokusil se myslet na otevření dveří. Jedna z položek v tabulce zablikala a dveře se syčením otevřely. Naštěstí se za nimi nevyvalila voda.
Lukáš pustil počítač a sledoval, jak ze dveří vyšlo několik zmatených vědců.
„Co jste tu provedli?“ zeptal se jeden z nich a se zájmem si začal prohlížet vodu odkapávající z jeho podrážky.
„Lukáši, teď bys mohl otevřít i hlavní dveře,“ usoudil Kratochvíl.

Místnost nebyla nikterak rozměrná. Většinu prostoru zaujímal velký dřevěný stůl a kožené křeslo. Zbytek místnosti byl obložen knihovnami plnými knih a jedním oknem, směřujícím do velkého atria. Na kožené židli seděl Kratochvíl se šálkem horké kávy a pokoušel se zahřát. Lukáš pomalu přecházel před stolem a snažil se nahlas přemýšlet. Stále se nacházeli v komplexu Síně archy. Místnost byla pracovnou Kratochvíla a jediné, co jí scházelo do příjemné útulnosti, byl vytoužený krb s otevřeným ohněm.
„… nejhorší na tom je, že už nemám čas,“ říkal
zrovna Lukáš. „Zítra nastoupím do služby agenta IWA a já jsem si jistý, že Lucka se postará o to, abych se k výzkumu archy nepřiblížil na deset kilometrů. Přitom cítím, že právě ten počítač může skrývat důležité informace, které mnohé prozradí.“
Alexandr Kratochvíl položil hrneček s kávou, ze kterého se právě pokoušel napít, a položil základní otázku. „A co vlastně má prozradit? Tušíš vůbec, co hledáš?“
Lukáš se zastavil a zahleděl se z okna. „Matně tuším. Samozřejmě, že nevím nic přesného. Jenže když na tom nebude nikdo pracovat, tak se taky nikdy nic jistého nedozvím.“
„Jsem si jistý,“ navázal Kratochvíl, „že se náš tým pokusí najít co nejvíce odpovědí. Tohle středisko vzniklo právě kvůli tomu a lidé, kteří zde pracují, jsou ti nejlepší pro takovou práci.“
„Já vím,“ řekl nevrle Lukáš, „ale stejně. Já jsem nasbíral mnoho informací a nahlížím na věc poněkud jinak, než se nahlíží zde. Snažíte se najít smysl Archy úmluvy, ale podle mě je mnohem podstatnější otázka věcí na jejím pozadí. Archa je dle mého jen jakýsi pozůstatek něčeho mnohem většího.“
„A čeho?“ zostra se zeptal Kratochvíl. „Tušíš vůbec, co hledáš? Nebo jsi jen snílek honící se za něčím, co nemá ani podložené důkazy? Dobře víš, že ti teď mnoho lidí nedůvěřuje, protože pořád po něčem pátráš, ale nikomu jsi neřekl, o co vlastně jde. A problém Temných je teď zkrátka mnohem aktuálnější, než odkaz archy.“
Lukáš mlčel. Přemýšlel, zda už nadešla správná chvíle, aby vyložil všechny karty, nebo ještě chvíli počká. Než se stačil rozhodnout, Kratochvíl se postavil a obešel stůl.
„Podívej se. My se tady vynasnažíme najít co nejvíce odpovědí a poznatků. Budu tě pravidelně informovat a ty koukej dělat svoji práci. Pokud se podaří eliminovat hrozbu Temných, můžeš začít pracovat třeba i zde. Ale do té doby patříš mezi nejkvalifikovanější znalce Temných a musíš s nimi něco udělat. Už jednou málem vyhráli. To už se nesmí opakovat.“
Lukáš neměl co namítnout. Rozhodl se ještě počkat. Však oni se na něj brzy zase obrátí.

Třetí mezihra

U jednoho zavřeného supermarketu se na jeho parkovišti uprostřed noci zjevila postava zahalená v dlouhém kabátu s kapucí. Okolní vzduch byl studený, plný smogu a z oblohy, na níž nebyly vidět hvězdy, padal déšť, tříštící se o kapuci postavy. Zvuk kapek narážejících do koženého kabátu zanikal v okolním šumění vody, padající na asfaltový povrch opuštěného parkoviště. Lampy na tomto místě byly jen dvě. Jedna z nich zhasínala a opět se rozsvěcela v nepravidelném rytmu a pochmurnou scénu tak ještě více umocňovala.
Postava v kabátu stála a ani se nehnula. Zřejmě na něco čekala. Uběhlo deset minut a na scéně se nic nezměnilo, snad jen déšť ještě více zesílil a šum dopadajících kapek se změnil v podivný sykot, jenž stále nabíral na síle.
Pohaslá lampa se opět rozsvítila, avšak nyní se pod lampou objevila další postava. Vysoká, v dlouhém plášti a černém klobouku, po jehož lemech stékala voda vytvářející malý vodopád padající na záda neznámého. Stín znemožňoval pohled do tváře. Jen brada odhalovala velice světlou pleť.
Postava v kapuci se vydala k nově příchozímu. Zastavila se na půl cesty a čekala. Jednu ruku měla schovanou pod pláštěm, postoj prozrazoval napětí. Muž v klobouku po chvilce váhání vyšel naproti a zastavil se dva metry před neznámým návštěvníkem. Po vzdálené silnici projelo osamocené auto. Postavy se ani nehnuly a čekaly, až zmizí za nedalekým panelovým domem.
„Tak proč ses chtěla sejít na tomhle barbarském místě?“ promluvil muž s kloboukem, hlubokým mužským hlasem.
„Abych si byla jistá, že tu nebudeš mít podporu svých nohsledů,“ odpověděla žena. Její hlas zněl v šumícím dešti zastřeně a skoro nejasně. Byl stejně studený jako okolní vzduch.
„Ale, slečno Šafaříčková, vy se jich bát přeci nemusíte. I přes vaši zradu a podlost si vás stále nějak vážím, asi mám pro vás slabost.“
„Velice úsměvné, Müllere,“ řekla tiše Eva, „nicméně aspoň to ulehčí naši možnou spolupráci.“ „Spolupráci?“ Zeptal se významně. „Nezdá se mi, že by bylo výhodné s vámi opět spolupracovat. Dokonce mám tušení, že vaši přátelé by mě rádi viděli pod vaší mocí, což je jasné, ale je to naprostá je naprostá hloupost.
Raději pojďme rovnou k věci, pevně doufám, že naše spolupráce není to, co jste mi chtěla nabídnout, to byste mě skutečně zklamala.“
„A co když mám něco, co vás přesvědčí o opaku?“
„Pak jsem jedno velké ucho. Ale pochybuji, myslím, že mi nemáte co nabídnout.“
„A co když řeknu, že vím, co je Loca Fatalis?“
„No…“ protáhl Müller a upravil si klobouk, „pak jste mě zaujala. Ale to nestačí, pokračujte, pokud máte s čím.“
„Já totiž znám způsob, jak se tam dostat.“
Müller mlčel. Naklonil hlavu tak, že mu do obličeje padlo trochu světla. Změřil si Evu pohledem a pomalu odpověděl.
„Něco mi říká, že lžete. Nicméně, jak vás znám, i tohle by mohla být pravda. Proč ale jdete za mnou? Tipoval bych vás na to, že si své tajemství necháte a využijete své znalosti k tomu, abyste tam byla dříve než já.“
„No, jak to jen říci. Zdá se, že máte více prostředků k realizaci mého plánu. Nabízím vám spolupráci a můžeme se o výsledek podělit.“
„Pokud něco o Loca Fatalis víte, dobříe víte i to, že dělit se o to, co bychom mohli mít, je nereálné.“
„Tyto detaily budeme řešit až později. Co myslíte, stojím za to, abychom opět obnovili spolupráci?“
„Hm, budu toho litovat, ale dobře. Pošlu za vámi posla s instrukcemi, které vám umožní mě navštívit.“
„A bude ten posel vědět, kde najde mě?“
„Tím si buďte jistá.“
Müller se otočil a vešel do tmy právě zhasnuté lampy. Když se lampa opět rozsvítila, nebylo po něm ani památky. Eva chvíli stála na místě, než se taktéž otočila a odkráčela do tmy.
 

 

 

 

Autor: Lukáš Houška

Korektura: Alissa

Odborné rady a návrhy: Lukáš Fuchman, Kateřina Malá a Mysti

ida45.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA