Indigové děti: Atlantida
Knihou Indigové děti: Archa úmluvy příběh neskončil. Právě naopak. Příběh zde terpve začíná. Jak si můžete přečíst zde, tak to bude ještě dlouhý příběh. Zde vám dám jedinečnou příležitost nahlédnout na pár řádek z děje knihy Indigové děti: Atlantida. Neprozradím nic dějově důležitého, berte to jen jako důkaz, že příběh pokračuje!
Podzemní svět má několik úchylek, o kterých se nepíše ani v encyklopedii Podzemí. Je to ze zjevného důvodu, tyto úchylky všichni považují za naprosto normální. Když se podíváme na několik úchylek ve stavitelství, tak nás okamžitě zaujme ta megalománie, se kterou Podzemní stavitelé přicházejí vždy, tam kde je to naprosto zbytečné. Tak například kabiny výtahů: vždy jsou velké a velice luxusní. Jenže tyto výtahy využívají zjednodušeného principu antigravitace a jejich cesta trvá nanejvýš půl minuty. Přesto však jsou takřka veškeré výtahy uzpůsobené k několika hodinovému pohodlnému odpočívání. Do pozdějších verzí se úplně zbytečně přidávali i televize a hrací konzole, které po dvaceti letech služby, absolutně nepoužité, byli věnovány dětem z chudých rodin. Mnoho psychologů se snažilo přijít na to, proč je v podzemí vše tak velké. Jednak to má ryze logické a věcné vysvětlení. Při objevu nových způsobů získávání materiálů a jejich úpravy, jakožto neskutečně levnému principu výroby, se prostě všichni rozhodli nešetřit.
Druhý důvod je naopak ryze psychologický. Lidé jsou zvyklí na otevřený prostor své planety a když přešli do podzemí potřebovali si svůj prostor nějak kompenzovat, takže přišlo na řadu stavění gigantických vstupních, uvítacích, pobytových i normálních prostor, konstruování velkých luxusních výtahů a stavby Podzemních měst, ve kterých klidně mohli a také stojí mrakodrapy, protože kopule byly až moc vysoké. To vše jen díky tomu, že materiály byly dostupné a levné a také kvůli vynálezu Posuvně deformačního bagru, který jim práci při stavbě gigantických prostor ještě ulehčil. Ale zpět k příběhu.
Křeslo Osvícení: Někdo jej nazývá matkou všech výjimečných, někdo zase otcem, záleží hodně na tom zda je člověk feminista. Všeobecně je však označováno za největší vynález který Podzemní svět učinil. Jen díky němu se z Indigových dětí stávají skutečně výjimeční.
Jedná se o velice sofistikovaný a složitý stroj, či zařízení, které vyžaduje opravdu mnoho úsilí k jeho vytvoření. Bylo vynalezeno v České republice, jakožto kolébce celého Podzemního světa. Jeho raná verze měla mnoho vedlejších účinků, protože se ještě netušilo, kterou přesně část mozku má křeslo vylepšit. Postupně se však přešlo na systém, kdy se v jedné části mozku zvyšuje na krátkou dobu radioaktivita a tím se stimuluje centrum, které výjimečným zajišťuje jejich schopnosti. Do ostatních částí mozků je vpouštěn zvláštní enzym, který regeneruje a vylepšuje tyto části.
Z počátku jeho užívání bylo určeno pouze vládním strukturám Podzemního světa. Postupně se však stalo vstupní propustkou do Podzemního světa pro úplně všechny. Avšak existuje skupina lidí, která nemůže toto křeslo použít. Jeho účinky u nich vyvolávají nebezpečné stavy a tito lidé proto zůstávají nevylepšení na okraji společnosti Podzemního světa.
Rozšíření těchto zařízení ze začátku bránila jejich velká cena a výrobní náročnost. Do poloviny 21. století platilo, že každý územní celkem, zabírající několik Podzemních měst měl k dispozici jedno zařízení.
Za velkého inovátora v počátku vývoje těchto křesel je považován doktor Jan Sýkora (viz str. 284), který přivedl na svět během svého života 3 generace těchto křesel. Jako první uvedl do praxe výzkum takzvaných temných, díky kterému dnes můžeme sledovat výskyt osob, které navzájem mají moc tří, jakožto nadstavbu ke schopnostem normálních výjimečných.
Křesla se rozdělují do pěti kategorií...
Člověk si rychle odvykne na tu nadzemní realitu. To byla věta mnoha výjimečných, kteří po delší době vystoupili z Podzemních měst. Aneb dostatek financí dělá své. Na povrchu se svět zmítal stále ve finanční krizi. Detaily které se řešily v Podzemních městech, zdejším lidem nepřišly ani na mysl. Například v podzemní městě bylo normální že se chodníky myly dvakrát denně, tak aby byly stále čisté. Některá Podzemní města si zakládala na svých kovových chodnících, které se neustále leskly. Avšak když jste přišli kupříkladu do Českého města na povrchu, tak jste neustále uhýbali před dírami, odpadky a někdy dokonce chodník nebyl k dispozici. Mnoho lidí se proto ptalo, kde podzemní svět bere tolik peněz, že si může dovolit provoz v hromadné dopravě zcela zdarma, nebo velice levné zdravotnictví.
Co si budeme povídat. Indigové děti a posléze Výjimeční využili svých schopností a vysoké inteligence k vývoji nových technologií, které změnili svět. Inu a byli by to opravdu hloupí lidé, kdyby své vynálezy patřičně nevyužili. Mnoho patentů je stáním zdrojem mnoha Podzemních měst. Například taková mikrovlnná trouba. To napadlo jednoho školáka v Podzemním světě, když si čistil zuby. Prodal svůj nápad centrálnímu patentnímu úřadu v některém z Podzemních měst a ten jej pak uplatnil do nadzemní světové společnosti. A mnoho dalších příkladů by se našlo. Například internet. To je věc která se v Podzemním světě používala o dobrých deset let dříve než byla prodána nadzemnímu světu.
To se však dostáváme k tomu, že krize v nadzemním světě má ještě jeden důvod. Mnoho financí a peněz jde do Podzemního světa a i když je ještě stále Podzemní svět v mnohém závislí na produkci lidí nad zemí, tak mnohé finance zůstávají pod zemí. Proto se do oběhu zpět nedostává tolik peněz a proto se některé výroby prodražují.
To vše má za následek to, že Podzemní svět staví gigantické luxusní výtahy, které jezdí takovou rychlostí že v některém můžete strávit až tři sekundy. A na druhou stranu se v nadzemním světě zvyšuje nezaměstnanost, přibývá lidí bez domova, ekonomiky upadají a celá společnost stagnuje. Ostatně je to nejlepší prostředek jak učinit nadzemní svět, bez vědomí toho že Podzemní svět existuje, na něm závislý. To je celý plán konečného převzetí moci. Proces je to sice pomalý, ale probíhající krize ukazuje že se plán daří plnit.
Muzeum Mystérií(Podzemní Paříž): Naprosto jedinečné muzeum v celém podzemním světě. Bylo založeno po objevení Síně Archy. Soustředily se tam všemožné nálezy, které byli nějakým způsobem záhadné, nebo nebyla známá jejich funkce. Velkou část sbírky tvořily nálezy , které byly nalezeny při budování podzemních měst.
Člověk by ani nevěřil kolik podivuhodných a záhadných věcí se nalézá pod našima nohama. Jeden spisovat z počátku jednadvacátého století poznamenal: „Pro lidi nad zemí by náš Podzemní svět byl záhadou, avšak i my sami jej považujeme za záhadný, protože nevím po kom jsme toto podzemní místo zaujali.“ tento francouzský spisovatel si vzal určitě vzor z tohoto muzea, protože ústředním heslem celého muzea Mystérií, bylo toto: „Náš Podzemní svět není první kdo zaujal tuto pozici.“
Krátce po svém založení jej navštívili slavní Lukáš s Míšou. Zavedl je tam jejich celoživotní boj za dobrou budoucnost Podzemního světa. A právě jejich návštěva začala velké dobrodružství, které nám mnohá mystéria objasnila a miliony jich přidala. Nesmíme ani zapomenout na jejich pravý účel návštěvy tohoto muzea, který se …
...Muzeum je v současné době umístěno na dvou místech. V Paříži, kde zaujímá celý jeden blok a sahá hluboko do podzemí a je plné nálezů ze stavby měst. Druhá expozice je však mnohem zajímavější. Vznikla v jedné části mystického a neuvěřitelného města...
Malý byt na okraji Podzemní Prahy skýtal poměrné pohodlí a hlavně čistotu. Patřil do kategorie těch, které byly stavěny dle jednotných plánu a po Podzemní Praze jich byly stovky. Nacházeli se v menších či větších bytových domech. Tento byl právě krátkou dobu osídlen. Majitel ani nestačil pořídit pořádný nábytek.
V kuchyni se nacházela jen spoře vybavená kuchyňská linka, jeden klasický jídelní stůl a dvě židle. Kuchyň byla podlouhlá a poměrně malá, takže se tam ani nic navíc už nevešlo. Obývák byl o poznání větší. Byl z něj poměrně hezký výhled na rozsáhlejší čtvrť Podzemní Prahy, plnou nově rekonstruovaných domů, které byly poměrně dost poškozeny při nedávných událostech. V obýváku byla velká hi-fi soustava, kterou si majitel jako jedinou přinesl ze starého bytu. Dále tu byl poměrně pohodlný gauč nemožné béžové barvy s růžovými proužky, který byl designovým dílem jedné velice zvrácené návrhářky z Podzemního Londýna. Ani majitel nevěděl, proč tu vlastně je a často přemýšlel, proč ho tu vlastně trpí, ale na nový neměl a tak ho tiše toleroval a často před ním uhýbal pohledem. Dále už v obýváku byla jen rozvrzaná polička, která se z posledních sil prohýbala pod záplavou cédéček kapely, která svým názvem stále vyvolávala pocit žízně.
Když jste opustili obývák, který více než cokoli jiného připomínal trošku zastavěnou tělocvičnu, tak jste se po krátké spojovací chodbě dostali do malé ložnice, kde poklidně pospával právoplatný majitel tohoto okouzlujícího bytu. V ložnici na už poměrně stabilním nočním stolku leželo něco, co v nadzemním světě považovali za notebook, který spokojeně samou nečinností zarůstal pavučinou a vytvářel tak vkusný doplněk pro vedle ležící květinu o kterou se majitel už staral více, než o tu předchozí. Dále tu byla jedna už celkem normální kovová skříň plná, tedy spíše prázdná, prostě oblečení které obsahovala, bylo velice chabým doplňkem, pro celý její vnitřní prostor. Byla pootevřená a jedno z mála triček, které z ní vypadávalo, mělo popis znovu té kapely. Byl to opět žlutý nápis, řezaným ostrým písmem, který neustále a znovu vyvolával pocit žízně. Ostatně proto malá komora která se v bytě ještě nacházela, byla naprosto naplněna pitím až po strop.
Ale vraťme se do ložnice. Byla tu ještě jedna věc. Majitel si ze starého bytu nevzal raději postel, protože měl strach, že bakteriální civilizace, které se na ní začali pomalu utvářet by mu v novém bytě spíše škodili. Uznejme, že tyto postelové bakteriální civilizace, když mají dost prostoru pro vývoj, což v jeho minulém bytě měli, jsou povětšinou války chtivé a velice nepříjemné party a tlupy krvelačných bakterií, takže majitel udělal dobře, že je zanechal svému osudu. Což však vedlo k tomu, že stále ještě neměl postel. Spával tedy na speciální konstrukci, kterou si vyrobil z pěti set odložených násad na košťátka, slepených vteřinovým lepidlem a výslednou velice zajímavou konstrukci potáhl jedinou látkou, kterou měl momentálně k dispozici. Bylo velice zajímavé, že v té době se mu do ruky dostala pouze sbírka starých vypreparovaných kůží z králíků. Sešil a slepil je proto dohromady a udělal si z nich velice efektivně vyhlížející potah postele.
Uznejme, že taková postel byla v jinak moderním Podzemním městě ojedinělým kouskem . Je velká škoda, že majitel nečetl Podzemní bulvární deník „Zkrat v zářivce.“ Tento deník totiž každý měsíc vyhlašoval nejzajímavější a designově nejnápaditější byt v Podzemní Praze. Když pomineme, to že nikdo nevěděl, jak se tento deník dostává k fotografiím těchto bytů, o kterých majitelé převážně nevěděli, tak je zajímavé říci, že za prosinec 2009 vyhrál právě tento byt první místo. Odměnou byla nová postel a nový gauč. Majitel však o tom nevěděl a tak ještě nějakou dobu mohl zachovat jedinečnou atmosféru tohoto bytu.