Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. 10. 2009

Kapitola třetí: První úkol

 

ObrazekMíša akorát dosedla ke stolu. Lukáš a Fuchy byli ponořeni do diskuze a ani si toho nevšimli. Seděli akorát v McDonaldu na Václavském náměstí a jedli svůj příděl cheesů, jejich oblíbeného jídla.

Za velkými okny panoval čilý ruch Prahy. Mnoho spěchajících lidí pobíhalo po Václavském náměstí a ani netušilo, že pod jejich nohama je vlastně další město, které je skryto očím běžných smrtelníků. Bylo už k poledni a slunce dosáhlo svého vrcholu na obloze.

„Stejně se mi nechce moc opouštět školu, co když tady nevydržím,“ řekla zasněně Míša.

Lukášovi a Fuchymu chvíli trvalo, než se vytrhli z debaty o shořelé trhačce, při které se dost bavili a začali vnímat Míšu. Fuchy se zatvářil naprosto ohromeně.

„Blázníš?! Ty by ses ještě vrátila do školy? Po tom co jsi se dnes dozvěděla?“ kroutil hlavou nevěřícně Fuchy.

„No já nevím. Neřekli nám zase moc, co vlastně budeme dělat. Zmínili se o nějakých agentech a o budoucnosti, ale vůbec to nechápu,“ stále zadumaně řekla Míša.

„No já nevím, jo, ale možnost toho, že budeme dělat něco důležitýho a školu za nás dořeší oni, se mi docela líbí. Konečně začnem žít a prý že když budeme chtít nějaké znalosti, tak stačí říct, takže co řešit?“

„No uvidíme,“ ukončila diskuzi Míša, která to zřejmě ještě nechtěla dál rozebírat, zvlášť, když viděla nadšení Fuchyho, které po tom, co mu bylo nabídnuto, že potajmu a zcela oficiálně ukončí jeho studium na škole a bude pracovat pro I.W.A jako agent, přišlo. To byla pro Fuchyho a upřímně i pro Lukáše nabídka, která se neodmítá. A to i přes to, že nikdo z nich nevěděl, v čem spočívá být agentem.

Od jejich osvícení uběhlo už šest hodin a venku byli teprve půl hodiny. Těch posledních pět hodin strávili ve zkušebně, kde zjišťovali, jaké mají schopnosti. Byla to velká místnost, kde mohli pohybovat věcmi, zapalovat jiné věci, hasit je. Pouhými myšlenkami programovat počítač. Navíc, každý z nich zvládal velice zvláštní styl umění boje, z čehož byl nejvíce vedle Lukáš. Tak například zjistili, že Fuchy umí vysílat ničivé energetické paprsky na různá tělesa, toto ho však velice unavovalo. Míša už plně ovládala své schopnosti pohybovat věcmi a dokonce zjistila, že umí opravdu rychle běhat a pohybovat se. Lukáš zjistil, že dokáže plně komunikovat na mimosmyslové úrovni a že dokáže pouhou myšlenkou zničit některou věc. Avšak jednou dokázal tu věc, kterou právě nechal shořet, částečně napravit. Toto však ještě plně neovládal a podruhé se mu to již nepovedlo.

Dojedli své občerstvení a zamířili zpět domů. Zpátky se měli vrátit o dva dni později. Při cestě zpět se už nic zvláštního nestalo. A tak následující den strávili vysvětlováním rodičům a známým, že je teď chvíli neuvidí. Samozřejmě bylo vše tajné a jako krytí bylo vymyšleno, že jdou na speciální výměnný pobyt od svých škol. Což u Fuchyho a Lukáše působilo poměrně neuvěřitelně, ale nakonec jim bylo uvěřeno.

 

Červencový horký vítr si pohrával se zažloutlým obilím na polích. Bylo letní ráno a slunce opět nabíralo síly na nový horký letní den. Toto léto bylo sice povětšinou propršené, ale poslední týden bylo opravdu horko. Sloupy míhající se před touto scenérií se skrz okno vlakového kupé nedaly přesně zaměřit a splývaly s tou letní krajinou za nimi.

Lukáš odstoupil od okna a vešel zpět do kupé, kde Míša s Fuchym hráli karetní hru Bang! Akorát, když vešel dovnitř, tak se Fuchy radoval, že už znovu vyhrál. Lukáš se jen usmál a posadil. Fuchy v této hře vyhrál už po tolikáté, že už se to nedalo ani spočítat. Lukáš se těchto her neúčasnil, protože mu tahle hra nepřipadala přitažlivá, a tak je vždy jen pozoroval. Nakonec, bylo komické sledovat, jak se Míša už docela rozčiluje, že znovu nevyhrála. Tentokrát už to zřejmě nevydržela a zřejmě nevědomky svojí myslí nadzvedla tlustý balíček karet a nechala ho dopadnout na Fuchyho hlavu. Ten chvíli užasle pozoroval Míšu a pak se jenom ušklíbl. Míša chvíli taky koukala, co to právě provedla a následně ji popadl její obvyklý záchvat smíchu, kterému se dá jen ztěží odolat a nesmát se také. Když se dosmáli, tak Fuchy přeci jen zvážněl a povídá: „Hele, asi bychom to neměli provádět takhle na veřejnosti.“

„Co konkrétně myslíš?“ zeptala se šibalsky a neustále se smějící Míša.

„Samozřejmě ty naše dovednosti, co asi?“ odvětil Fuchy, kterého otázka trochu vyvedla z míry.

„No, kdyžtak jim namluvím, že to byly jen halucinace,“ řekl Lukáš, který tím naznačoval, že se mu povedlo vylepšit své mimosmyslové schopnosti.

„Za jak dlouho jsme v Praze?“ zeptal se netrpělivě Fuchy.

„Asi za půl hodinky,“ řekl Lukáš, který trasu vlakem do Prahy dobře znal.

„Se nemůžu dočkat. Docela by mě zajímalo, co tím mysleli, že nám konečně ukáží naše pracovní nástroje,“ pokračoval Fuchy.

„No, zřejmě tím mysleli to, co řekli,“ odpověděl s úšklebkem Lukáš.

„Jo, jasně, to chápu, vole. Ale spíš by mě zajímalo, co za pracovní nástroje budeme používat.“

„Já jen doufám, že mezi nima nebude pes,“ řekla se smíchem Míša.

„Hmm, to nezní špatně, to bych ho pak mohl myšlenkami ovládat a posílat proti nepřátelům,“ řekl Lukáš, aby naštval Míšu.

„Ne! Bych toho tvýho psa nadzvedla a hodila někam hodně daleko a bylo by mi jedno, co si myslí!“ odpověděla jakoby nabručeně Míša, která se tomu okamžitě začala smát.

„Takhle bezcitná by jsi byla jo? No teda,“ udělal nabručeného zase Lukáš.

„Ehm, já to myslel vážně,“ ozval se Fuchy, který ty dva jakoby nevnímal.

„No to já taky,“ řekla Míša a dál se smála.

„No, hele, to se dovíme, až tam budem, ne? Stejně bychom to neuhádli. Ale mohli by nám dat laserové meče, jako jsem nám je dal v mé povídce o boji Plzně s Touškovem, byly bychom hustí týpci!“ usoudil Lukáš.

„Jo, to jo,“ konečně se zasmál Fuchy.

„Mě by spíše zajímalo, co mysleli tím, že jako trojice dohromady máme mnohem větší schopnosti a naději,“ zavzpomínal Lukáš na poslední slova pana Kratochvíla, než se s nimi rozloučil.

„To je snad jasné. Prostě jako trojce se vzájemně doplníme a budeme teprve hustými týpky, ne?“ řekl Fuchy. Míša to znovu nevydržela a zase se začala smát.

 

Půl hodina uběhla rychleji, než se očekávalo. Vycházeli akorát z nádražní budovy pražského hlavního nádraží doprovázeni párem bezdomovců, který se k nim připojil na schodech a teď zahnul na opačnou stranu než šli oni. Tentokrát změnili trasu a šli po hlavní ulici přímo na Václavák, kde našli a vstoupili do známého domu přes masivní dveře. Prošli malým atriem do toho velkého, kde znovu panoval čilý ruch. Tam na ně opět čekal pan Kratochvíl. Nečekali ho, protože se o ně měl postarat někdo jiný než zrovna ta nejvyšší osobnost této společnosti ve střední Evropě. Pozdravili a čekali, co jim řekne.

„Zdravím vás. Možná jste očekávali někoho jiného, ale zřejmě to budete muset opět vydržet se mnou. Prosím, pojďte za mnou.“ Ukázal jim cestu k výtahu a začal znovu mluvit.

„Možná to pro vás bude znít neuvěřitelně, ale zpráva o tom, že existují tři Indigové děti, které se znají již dlouhou dobu před tím, než vstoupili do naší společnosti, se velmi rychle rozšířila, a tak nám z našeho hlavního střediska v Londýně přišly instrukce, že se o vás máme co nejlépe postarat.“

„To, že se známe již z dřívějška, to je něco divného?“ zeptal se Lukáš, kterého to hodně zajímalo.

„Divného? Ne, to ne. Spíše je to neuvěřitelné a výjimečné. Víte, nevím, jestli jste slyšeli někdy něco o moci tří? No, zřejmě ještě ne, každopádně věřte, že se to zatím stalo jen jednou, kdy se povedlo, aby se někdo podobný narodil a tehdy to bohužel bylo na straně zla.“

„Straně zla?“ zeptal se nechápavě Fuchy. Bylo to poprvé, co se někdo zmínil o tom, že existuje i nějaká protiváha, nějaká zlá strana vzhledem k té naší.

„Ano, strana zla. To jsou taktéž Indigové děti, avšak mají trošku jiné schopnosti a hlavně je získala jiná společnost, o které vám povím později.“

Vešli do výtahu a zamířili do centra. Takto prostě říkali zdejší lidé té ohromné místnosti pod Václavským náměstím. Výtah se otevřel a znovu je oslnilo to neuvěřitelně silné světlo.

„Doufám, že vám bylo již vysvětleno, že naše společnost je ta, která hlídá, aby výjimečné schopnosti Indigových dětí byly správně užívány k pokroku celého lidstva, avšak tak, aby nebyl narušen jeho přirozený vývoj.“

„No, zatím ani ne,“ řekla Míša. Kratochvíl se na ní jen podíval a řekl.

„No, tak jste se to právě dověděli. Více vám řekne náš nejlepší agent. A už čeká, pojďte.“

Rozešli se k pánovi v černém obleku s logem společnosti na jednom rameni. Oblek byl velice ostrých tvarů. Takový zde nosili jen někteří ze zdejších zaměstnanců. Samotný muž byl vysoký a urostlý, ostřejších tvarů a s vlasy, které mu sahaly po ramena. Jeho zkoumavý pohled byl pronikavý a když jste se podívali do jeho zelených očí, zdálo se vám, že se právě noří do vašich myšlenek a čte je. Došli až k němu. Muž se ani nepohnul. Celou cestu, co se k němu blížili, je každého po jednom prozkoumal svým pohledem.

„Zdravím, Drahouši,“ pozdravil pan Kratochvíl toho pána.

Pán se nevrle podíval na Kratochvíla a řekl klidným vyrovnaným tónem: „Také zdravím a byl bych rád, kdybyste mě raději oslovoval jako agent Baland.

„Jistě, omlouvám se. Stejně nechápu, proč to své jméno tak nemáš rád? No, nicméně, pánové a slečno, toto je agent Drahoslav Baland. Je to náš nejlepší český agent, kterého nám závidí i britská odnož I.W.A. Bude vás provázet výcvikem a naučí vás vše, co bude potřeba k tomu, aby se z vás stali také agenti. V jeho službách se teď na jeden měsíc ocitnete.“

Kratochvíl na něj kývl a zmizel zpět k výtahu. Všem třem vrtalo momentálně v hlavě, jaké krásné jméno to má agent Baland a typovali, že jestli mu tak někdy řeknou, že to bude to poslední, co v životě udělají, soudě dle jeho hlasu.

„Tak tedy pojďte,“ řekl vyrovnaným hlubokým hlasem a rozešel se na jednu ze stran Velké místnosti.

Všichni ho následovali. Došli až ke vzdálené stěně. A vešli do jedněch dveří, které se zdály jak myší dírka v ohromné zdi. Ocitli se v dlouhé chodbě, kterou došli až na konec. Tam vešli do jedněch dveří, za kterými byla velká tělocvična plná nejrůznějšího nářadí a předmětů, které nedokázali určit. Tam se agent Baland zastavil a postavil se přímo před ně.

„Takže, já jsem agent Baland a takto mě budete i nazývat. Jestli mi někdo řekne jinak, bude potrestán a věřte, že moje tresty nejsou nijak příjemné. Také je mi jedno, jak se jmenujete, budu vám říkat čísly. Tak, jak stojíte. Ty jsi jedna, ukázal na Lukáše. Ty dva, ukázal na Míšu. A ty tři, mrkl po Fuchym. Zde budete cvičit a s mojí pomocí zdokonalovat své schopnosti klasického boje. I když vám základní fungování bylo nahráno do mozku během vašeho osvícení, tak zbytek se budete muset naučit. Máme na to jen měsíc, takže výcvik bude tvrdý a rázný. Na nikoho nebudu brát ohled. A začneme právě teď.“

 

Následujíc měsíc byl pro všechny tři opravdu tvrdým měsícem. Tím nejtvrdším, který kdy zažili. Měli sice ubytovnu zařízenou v jedné části Prahy, ale agent Baland jim nakázal, že budou přespávat v tělocvičně, aby si navykli, že boj s temnou stranou je nepohodlný. Každý den vstávali v pět a chodili spát v deset večer. Tento čas netrávili pouze tím, že cvičili speciální umění boje, při kterém se učili i ovládání svých nových schopností, ale také vstřebávali spoustu nových informací, které jim agent Baland předával. Byly to převážně informace o všech důležitých aspektech fungování I.W.A a všeobecně celého světa. Dále se zasvěcovali do ovládání nových přístrojů, které byly k dispozici pouze v sídle I.W.A. a které byly technicky velmi vyspělé. Zjistili že ti, kteří patří do druhé skupiny osvícených, jsou právě ti různí vědci, které viděli a kteří pak díky tomu, že se znásobili jejich paměťové funkce, pracují na různých projektech. Tak například bylo běžné, že agenti I.W.A používali pro svou komunikaci 3D telefony, které přenášely prostorový obraz i zvuk. A mnoho dalších technických vymožeností bylo prý ve vývoji. Za ten měsíc všichni tři zjistili, že dovedou různé věci, o kterých se jim před tím ani nesnilo. Lukáš zjistil, že dokáže léčit zranění, což bylo prý velice vzácné. Fuchy zase prokázal, že je fyzicky nejnadanější a všechna pohybová cvičení a umění boje mu šla nejlépe. Lukáš s Míšou na tom bylo podobně. Byli dobří, ale ne tak dobří jako on. Po tom těžkém měsíci byli všichni už velice zdatní. I taková Míša měla sílu, kterou nikdy před tím neměla. Poslední den si pro ně agent Baland připravil celodenní trénink, při kterém bojovali hlavně s ním, namísto holografických a virtuálních nepřátel. Když den skončil, tak všichni ani nevěděli jak usnuli.

A nadešel ten den, kdy měli být povýšeni na agenty. Proto vstali velmi brzy. Poprvé nespali v tělocvičně, ale ve své ubytovně, kterou měli už měsíc zamluvenou, avšak byli tam jen jednou. Jejich pokoj se skládal ze dvou místností, kde v jedné byla jedna postel a v druhé byly postele dvě. Rozdělení, kde kdo spal, se proto přímo nabízelo.

Už od rána panovalo v jejich pokoji napětí z očekávání, nikdo se s nikým moc nebavil. Hlad z nich nikdo neměl, tak si vzali pouze čaj. Míša si dala kávu a zamířili metrem přímo na Václavské náměstí.

Když jeli přecpaným ranním Pražským metrem, znovu se jich zmocňovala nervozita, kterou měli tehdy, když poprvé vstupovali do masivních dveří, vedle kterých byla měděná destička s nápisem I.W.A. Tehdy však nevěděli, do čeho jdou. Momentálně si sice také nebyli plně jistí, co je čeká, ale už jim bylo vysvětleno, že budou bojovat proti těm, kteří mají podobné schopnosti, ale získala si je špatná strana, která si je upravila podle vlastních zásad. Věděli také, že tato druhá strana v posledních měsících nabírá na síle a že pro jejich společnost je stále složitější udržet Indigové děti v tajnosti. Věděli také, že důvod, proč se tato skutečnost, tento nový stupeň vývoje lidstva tají před většinou.

Vystoupili na stanici Můstek a vyšli z rušné stanice do stejně rušného Václavského náměstí. Popošli kousek ke své budově a zmizeli ve známých dveřích. Prošli malým atriem, pak přes to velké a zamířili směrem nahoru, kde na ně již čekal pan Kratochvíl, který je měl uvést do stavu agenta.

Poprvé se ocitli v jeho kanceláři. Byla až v posledním patře celé budovy. Měla oválný půdorys a zřejmě tvořila jakousi věžičku na celé budově. Stěny byly obloženy nějakým tmavým dřevem. Uprostřed místnosti trůnil masivní a opravdu velký psací stůl, za kterým seděl pan Kratochvíl. Neviděli ho od chvíle, kdy je přenechal agentu Balandovi. Později se dozvěděli, že tento velký šéf příliš často mezi své zaměstnance nechodí, natož aby s nimi mluvil. Je však, jak si na něj pamatovali, uvítal vřele a s radostí.

„Vítejte v mé skromné pracovně. Jsem rád, že vás zase vidím, moji oblíbení plzeňáci.“

Lukáš si v tu chvíli pomyslel, že se za Plzeňáka nepovažuje a že ho to uráží, ale upřímně se mu nechtělo hádat s velkým šéfem. Avšak pan Kratochvíl jako by věděl, co si myslí, se na Lukáše podíval a usmál se.

„Samozřejmě je zde i můj oblíbený touškovák, abych někomu neubral na jeho hrdosti.“

Lukáš se po těchto slovech trošku začervenal a říkal, si že muselo být jasné, že pan Kratochvíl ovládá telekinezi. Ten už však pokračoval v projevu.

„Je to přesně měsíc, kdy jsme se viděli naposledy. Bylo mi řečeno, že jste se od té doby mnohému naučili a mnohé pochopili. Avšak věřte mi, že o naší společnosti a hlavně o fungování nevíte zatím mnoho, avšak na to vás žádná teorie nepřipraví. Nezbývá, než vás nasadit do skutečných akcí, ať se můžete ukázat, co zvládnete. Já osobně si myslím, že vy tři, pokud k sobě naleznete správnou cestu, dokážete mnohem víc, než si kdokoli může představit. Ale dost řečí. Nyní mě následujte.“

Odvedl je ze své pracovny a zamířili k výtahu. Tam zmáčkl až úplně poslední podzemní patro a zamířili ještě hlouběji, než byla centrální místnost. Když se dveře otevřely, ocitli se v nevelké šestihranné místnosti, která byla celá pokryta šedými dlaždičkami a nikde nic nebylo. Pan Kratochvíl však energicky a cíleně přešel k protější stěně a stiskl jednu dlaždičku. Události, které následovaly, byly rychlé a ohromující.

Všechny stěny v místnosti se přiblížily o kousek k nim, a pak se velkou rychlostí přetočily o sto osmdesát stupňů. To,o bylo na druhé straně stěn, bylo ohromující. Mnoho a mnoho různých technických věciček bylo umístěno v úhledných regálech, které byly zaplněny od země až ke stropu. Daly se v nich poznat různě tvarované zbraně, vysílačky a komunikátory a mnoho neurčitelných věcí.

„Wow,“ zareagoval prostě Fuchy.

„Jo přesně,“ ozval se Lukáš.

„Vítejte ve výbavovně, jak jí někteří říkají. Zde si můžete vybrat jakoukoli věc, a tu pak budete používat po zbytek své kariéry agenta. Ale vybírejte nikoli pohledem, ale pouze svým podvědomím, to jediné vám napoví, co je pro vás nejlepší volba. No, tak se do toho dejte.“

Jak zjistili, tak každá ze stěn měla jiný obsah. V první byly brýle, prý jako nepostradatelný doplněk agenta. Tedy černé brýle, které měly implantované displeje pro sledování toho, co se děje za vámi. Druhá stěna byla plná komunikátorů a mobilních telefonů se spoustou funkcí. Třetí stěna obsahovala úhledně složené obleky všech různých tvarů, avšak barva byla vždy tmavě modrá. Čtvrtá stěna ukrývala všemožné zbraně mnohých tvarů, některé zbraně vypadaly normálně, jiné měly dost futurologický tvar. U této stěny se Lukáš s Fuchym zdrželi nejdéle. Pátá stěna obsahovala pásky ke kalhotám, které, jak zjistili, měly všemožné multifunkční vybavení, například vrhače sítí. Fuchy trefil pana Kratochvíla, který se od té doby na něj dost špatně díval, a tak raději přestali funkce zkoušet přímo v této místnosti. Poslední stěna skrývala věci, které se nedaly přesně určit. Byly tam různé kufříky, krátké tyče, hodinky, řetízky a mnoho dalších věcí.

Když si obsah stěn zběžně prohlédli, tak je pan Kratochvíl opět zavolal k sobě.

„Takže jste si prohlédli, co tu máme. Věřte nebo ne, věci si právě vybraly své majitele. Nyní stisknu jedno tlačítko zde za mnou, a pak chytejte, protože se k vám přemístí vaše nové věci.“

Všichni tři se na sebe podívali a uvažovali, zda duševní zdraví pana Kratochvíla je v pořádku. Nikdo nic neřekl, jen se dívali jak Alexandr tiskl tlačítko na panelu za jeho zády, které až do teď považovali za tlačítko přivolávající výtah.

Všichni tři uskočili, když se po podivném zvuku ke každému z nich rozletělo šest věcí. Nemuseli je však chytat, protože se úhledně, ale velice rychle poskládaly před ně. Kratochvíl je vyzval, ať si věci vezmou a jdou s ním. Učinili tak a vrátili se zpět. Tam jim bylo oznámeno, že mohou jít do zkušebny a vyzkoušet si tyto nové věci.

Učinili tak a zamířili ke zkušebně, kam je poslal. Ještě v ní nebyli. Ale když vešli, tak zjistili, že vypadá jako ta, kde zkoušeli své nové schopnosti. Jediné, co bylo jiné, byl nápis nade dveřmi, kterého si všiml Lukáš a nahlas ho přečetl.

„Technologií k vyspělé mysli, myslí k technologii.“

Lukáš to dočetl a když viděl, že Fuchy a ani Míša ho neposlouchají, tak si šel, stejně jako oni, prohlédnout jejich nové vybavení.

Fuchy akorát vytáhl zbraň, u které trávil nejvíce času, když si jí prohlížel.

„Hmm, je tu někde...á tamhle,“ zamumlal Fuchy, přešel k malé zkušebně, kde se dalo střílet na terč.

Zaujal pevný postoj a namířil na terč. Stiskl spoušť.

Z jeho černé malé pistole velice ostrých tvarů vyletěl krátký paprsek modrého světla a zasáhl terč, který se jen zatřásl a nic se s ním nestalo. Fuchy chvíli udiveně mrkal a pak vystřelil znovu. Při druhém výstřelu se terč vzňal a během vteřiny shořel. Jakmile se tak stalo, přijel terč nový. Fuchy měl maniakální výraz v obličeji a zkusil to znovu. A znovu se terč vzňal až napodruhé.

„Hele, klid! Teď si to vyzkouším já,“ odstrčil Lukáš Fuchyho, který už po páté nechal shořet terč.

„Lukáš dostal do výbavy zbraň, která vypadala jako klasická ruční devítka, ale v duchu doufal, že bude střílet také paprsky. Namířil na terč a vypálil.

Lukášovi obavy se naplnily. Ze zbraně vylétl malinký projektil a takřka neškodně se zapíchl do terče. Lukáš se zklamaně podíval na pistolku a objevil malinké červené tlačítko. Stiskl jej.

Projektil, který byl zabodnutý v terči, se probudil k životu. Celý terč se ocitl v jakémsi energetickém štítu. Lukáš se na to vyjeveně díval a nevědomky stiskl znovu červené tlačítko. Štít zmizel a předtím vydal projektil velký elektrický výboj.

„No, docela to jde, co?“ řekl už s lepší náladou k dvojici, co stála za ním.

„Jo jo, teď já,“ pro změnu odstrčila Lukáše Míša.

V ruce měla krátkou a štíhlou zbraň ladných tvarů. Zamířila a stiskla spoušť.

V místnosti se žlutě zablesklo, všechny to oslnilo a chvíli neviděli. Když si oči opět přivykly novému světlu, tak spatřili, jak terč leží na zemi a lehce se z něj kouří.

„Jo, to by docela taky šlo,“ řekla prostě Míša a šla zkoumat další věci.

 

Skoro šest hodin strávili ve zkušebně a hráli si se svými novými věcmi. Míša měla ve výbavě ještě speciální bič, kterým dokázala chytit právě toho, na koho myslela. Fuchy měl v ruce něco, co připomínalo kouzelnickou hůlku a taky to tak překvapivě fungovalo. Stačilo pomyslet na nějaký předmět a on k němu přiletěl. Dokonce s tím šlo i útočit tak, že se na někoho podíval a namířil na něj, dotyčný člověk pak ucítil kopanec do hrudníku a odletěl nějaký ten metr zpět. Fuchy to nechtěně vyzkoušel na Lukášovi, který se s ním potom chvíli nebavil. Lukáš zjistil, že dostal jakousi krátkou tyč, která jen málo přesahovala délku dlaně. Chvíli trvalo, než zjistil jak to zprovoznit. Neustále hledal nějaké tlačítko, až si prostě řekl, že to chce zprovoznit a ono se to zapnulo. Z obou stran vyjely tak metr dlouhé tyče, které na koncích modře svítily. Lukáš se jedním koncem dotkl skleničky, která stála na stolku, a ta odletěla. A v místě, kde se dotkl, byla značně zčernalá. Raději tyč zasunul zpět a umístil ji na svůj opasek.

 

„Vítejte na poradě. Prosím, posaďte se,“ vyzval je pan Kratochvíl, když vešli do konferenční místnosti. Akorát dokončili prověrku svých nových věciček a byli přivoláni zpět.

Konferenční místnost byla jen o patro níže než kancelář pana Kratochvíla a vypadala, no, prostě jako normální konferenční místnost. Posadili se na volná místa a čekali, co bude probráno.

„Nuže, agenti. Poslední dobou se nám nedaří držet jistou frakci temných v dostatečném utajení. Proto se poslední dobou množí případy, kdy temní podnikají akce, které se pak těžce maskují a je čím dál těžší udržet obyčejné obyvatelstvo v nevědomosti,“ začal mluvit Kratochvíl. „Největší problém za poslední dobu bylo napadení předsedy vlády, pana Fishera. Avšak povedlo se nám mu zpět napravit paměť a vše uvést do stavu, kdy si nikdo ničeho nevšiml. Díky naším informátorům jsme se dozvěděli, že se chystá další podobná akce, tentokrát je však namířena na primátora Prahy. Všechny tyto akce mají jediný cíl, a to, aby temná strana ovládla vysoké pozice v naší zemi. Musíme jim v tom zabránit.“ Kratochvíl se odmlčel a podíval se na Fuchyho, Míšu a Lukáše.

„Bohužel, máme podezření, že tato skupina temných má moc tří, což je problém, protože tak dokáží mnohem více než normálně. Já osobně však mám podezření, že zde naši tři noví agenti tu moc mají taky.“

Soustředěné pohledy se zabodly do našich tří přátel. Bylo to až nepříjemné, jak je začali přítomní agenti skenovat.

„Takže proto jsem se rozhodl, že je hned prověříme. Vaše první akce právě začíná. Vaším úkolem je najít tyto tři a pokusit se je přivést k nám. Zjistit co možná nejvíce informací a hlavně se musíte vrátit a nesmíte se nechat jimi ovládnout. Místo vaší první akce je v Brně.“

 

Na poradě jim bylo vše vysvětleno a přidělili jim i nové služební auto. Ve všech vřela vlna nervozity a překvapení, jak rychle jim byla přidělena první akce.

Sešli se před budovou I.W.A a prohlíželi si své nové auto. Nemělo žádnou značku, tedy nedokázali posoudit, kdo toto auto vyrobil. Vypadalo však velice dobře. Kdo bude řídit nebylo těžké rozhodnout, protože Fuchy stále ještě neměl řidičák a na závěrečné zkoušky se už počtvrté chystal až příští týden v pondělí. Míša ani ještě autoškolu nezačala. Lukáš se tedy ujal řízení a zamířili směr Brno. Měli tajný typ, kde by se mohlo nacházet tajné sídlo temné strany, a tak věděli, kam mají namířeno. Nechali auto na parkovišti na okraji města a zamířili na typované místo. Neměli vůbec žádné zkušenosti, a tak šli velice opatrně a snažili se být nenápadní. Každý podivný pohyb jim byl podezřelý a pořád se otáčeli.

 

„Hele, kde to vůbec jsme? Já jsem zase zapomněl to jméno,“ ptal se akorát Fuchy.

„Bohunice. Mám dojem, že zde někde bydlí Eva,“ odpověděl Lukáš.

„Eva? Ta tvá nejlepší kámoška z toho summitu?“

„Jo, přesně ona.“

 

Procházeli ulicemi panelákového sídliště a hledali náznak něčeho, co by jim napovědělo, že se zde nachází temní. Nic však nebylo jiné než na jakémkoli jiném panelákovém sídlišti.

„Jak je vůbec poznáme?“ zeptala se Míša.

„No, říkali přece, že až je uvidíme, tak nám naše mysli napoví,“ odpověděl Fuchy.

„Prý uvidíme temnou auru,“ řekl Lukáš.

„No, tenhle způsob sledování se mi teda vůbec nelíbí,“ poznamenala Míša.

 

Došli do části sídliště, kde byla zachována ještě původní zástavba a poněvadž už byl večer a za celý den toho moc nesnědli, zapadli do jedné z restaurací. Byla to nevelká útulná restaurace. Objednali si Kofolu a radili se, co dál.

„Vrátit se s tím, že jsme nic nenašli, asi nebude nejlepší, co?“ zauvažoval akorát Fuchy a napil se ze své sklenice.

„Řekl bych, že ne.“ přisvědčil Lukáš.

„Mě říkali, že zde máme být do té doby, než něco zjistíme,“ ozvala se Míša, která akorát pokládala svoji Kofolu.

„Dobře. Takže až odejdeme, tak si půjdem najít nějaký hotel a zítra budeme pokračovat.“

Oba kývli na souhlas a dál se debata odvíjela už pouze směrem, jak využít své schopnosti k nalezení a jestli by zítra nenavštívili Evu.

 

Byla to už druhá Kofola a hodina, co zasedli ke stolu v této roztomilé restauraci. Když tu se najednou otevřely dveře a vstoupila trojice jejich kamarádů, které zde opravdu nečekali. V čele vešla Eva Švaříčková, která tedy zde bydlela, a tak to nebylo až tak divné, ale doprovázela ji Veronika Maurerová z Českých Budějovic a Ladislav Dvořák z Plzně, Fuchyho a Lukášovo spolužák. Lukáš seděl čelem ke vchodu, a tak se napřímil. Toho si všimli Míša s Fuchym a otočili se.

Jejich pohledy se střetly a chvíli na sebe všech šest párů očí nevěřícně zíralo. Eva se usmála a Lukáš úsměv opětoval. Přešel k nim a Verču s Evou objal. Dvořiho pozdravil a nechápavě se ho ptal, co tu dělá. Když v tom ho Fuchy vzal za rameno a pošeptal mu: „Podívej se na ně důkladněji.“

Lukáš nechápal, co tím myslí a prohlížel si usmívající se Evu s Verčou, která měla prázdný výraz v obličeji. Takřka ten samý jako Dvoři. Pak mu něco blesklo hlavou. A všiml si podivného stínu okolo Evina těla. Z tváře mu zmizel úsměv stejně rychle jako Evě, která si zřejmě také něčeho všimla. Lukáš ustoupil o krok a nevěřícně kroutil hlavou. Eva chvíli měla v obličeji také zmatený výraz, ale pak se objevil takový výraz, který u ní nikdy neviděl. Výraz plný nenávisti a podivného chtíče, takřka vražedný pohled. Lukáš nechápal. Ostatní už začali vytahovat své zbraně, ale Lukáš jen stál a hleděl do teď už nenávistných hnědých očí, které měl vždy tak rád. Nevěřil tomu, že zrovna oni dva se ocitnou na opačných stranách, nevěřil a nechtěl uvěřit. Stále jen hleděl do jejích očí a bylo mu jedno, že právě vytáhla nějakou věc.

„Ale proč zrovna ty?“ bezmyšlenkovitě a omámen ze sebe vydal Lukáš. Eva se usmála podivným úsměvem, který naháněl hrůzu a bylo odhaleno, proč je na temné straně.

Její bílé zuby měly až příliš velké špičáky, Lukáš na ně nevědomky nasměroval svůj pohled, byl naprosto vyveden z míry. Vůbec nevnímal, že Míša vytasila svůj energetický bič a jeho silou odmrštila útok Verči, která po ní hodila nějaký krátký nožík. Dvoři se mezitím rozběhl naproti Fuchymu a zřejmě silou vůle mu vyrazil jeho zbraň, kterou akorát stačil vytáhnout. Lidé začali prchat a křičet, vrhali se pod stoly a snažili se zmizet z restaurace. Lukáš s Evou ale dál klidně stáli a Eva se pomalu začala blížit k Lukášovi, který nedokázal nic udělat. Jen jí koukal do očí a nevěděl, co si má myslet.

Kolem Lukášových očí prolétl další krátký nožík a zahlédl, jak se Míšina silueta mihla kolem něj. Fuchy právě vyslal nějaký energetický svazek jen ze svých rukou, ten rozbil výlohu a způsobil zakolísání světla v místnosti.

„Můžeš se ke mně připojit, budeš se u mě mít dobře, takhle sis to vždy přál,“ zaslechl ve své hlavě Evčin podivný hlas Lukáš. Sváděl urputný boj se svojí myslí nevěděl, jestli už má couvat nebo konečně začít bojovat. Něco mu velelo, že se má Evě poddat a nechat ji vykonat, co ona chce.

Evina tvář už nebyla ostrá, byla blíž a blíž. Cítil její dech na svém krku, veškerý vzdor se ztrácel. Už bylo jasné, že se nedokáže ubránit. Možná to tak bude i lepší, sladká nevědomost. Už cítil dotek jejích zubů.

Místností se zaleskl záblesk z energetického biče, který vyrazila Verča Míše z ruky. Ten ladným pohybem udeřil Lukáše do holeně. Lukáš sebou trhl a spěšně ustoupil.

Znovu se podíval do zlostného pohledu Evi, která přišla o svoji příležitost. Rychlým pohybem vytáhl tyč, která se okamžitě rozjela na obě strany a její konce modře zazářily. Evě se vydral z úst podivný výkřik, který rval ušní bubínky. Stejným pohybem vytáhla stejnou tyč, která se také rozjela, ale její konce byly rudé.

Následovalo několik úderů a výpadů. Lukáš se zuřivému Evčinýmu boji sotva stačil bránit. Když vtom Evu odmrštila nevídaná síla, která směřovala od Míši, která stála nad bezvládným tělem Verči, která sotva dýchala. Lukáš využil situace a pomohl Fuchymu s Dvořim, který byl nad ním a chystal se mu zasadit ránu. Jedním koncem tyče ho udeřil do boku a Dvoři s úpěnlivým výkřikem proletěl místností. Fuchy namáhavě vstal a opřel se o stůl. Lukáš se sotva stačil otočit a měl kolem krku Eviny ruce, které ho svíraly mocným sevřením. Míša se už chystala vyslat další vlnu energie, když Eva povolila a poslala Lukášovi vzkaz přímo do hlavy.

„Ještě se uvidíme, směšní dobráci!“

Lukášovi ještě dozníval hrozný hlas v jeho hlavě, když se Eva roztočila a vlna síly, která od ní šla, všechny tři odmrštila na stěny, kde se sesunuli na zem. Místnost zavalila neproniknutelná tma a když světlo znovu proniklo do všech částí místnosti, už byla pryč i s Dvořim a Verčou.

Světlo odhalilo roztřískanou restauraci, která ležela v naprostých troskách. Barman se třásl za rozpůleným barem a vypadal, že už nikdy nebude schopen slova.

Lukáš se těžce zvedl a pomohl na nohy Míše, které po obličeji tekla krev. Fuchy vstal hned za ním a bylo vidět, že nemůže došlápnout na jednu nohu. Odhrnul kus prkna utrženého ze stropu a sedl si na jednu z mála nerozbitých židlí. Míša zvedla telefon k uchu a vyslala zprávu do sídla I.W.A..

„Tomu říkám akce,“ poznamenal ironicky Fuchy.

Míša se třásla a sedla si k Fuchymu. Lukáš jen nevěřícně zíral na zničenou restauraci a snažil se vše pochopit. Eva, to snad není možné. Proč zrovna ona? Otřásl se, když pomyslel na její bílé špičaté zuby a jak málo scházelo k tomu, aby prořízly jeho kůži.

 

„Teda, řeknu vám, že už dlouho jsem neviděl takovou spoušť!“ říkal akorát jeden z agentů, který přijel pomoc se zamaskováním toho, co se zde stalo.

„Jo, to já také ne. A to už tu jsem nějaký ten pátek,“ přidal se k němu jeho kolega.

Lukáše, Fuchyho a Míšu akorát ošetřovali v jednom z vozů zařízených jako ambulance. A tito dva agenti před autem nevěřícně kroutili hlavami. Pak se zavřely dveře a velkou rychlostí s nimi auto zamířilo zpět na centrálu do Prahy. Tam na ně ve vstupní hale už čekal pan Kratochvíl.

„Slyšel jsem, co se stalo. Pojďte do mé kanceláře a vše mi vysvětlete, pak si budete moci odpočinout.

Zamířili za ním a v kanceláři mu vše vylíčili. Jak celý den nemohli nikoho najít, jak pak za nimi vešli o restaurace, jak byli nejdřív normální, a pak podrobně vylíčili boj, který proběhl, a popsali, jaké měli jejich protivníci schopnosti.

„Ano, ano. Temná strana je od té světlé odlišná právě tím, že její členové mají velice zvláštní schopnosti, jakými jsou například upíří zuby. Takto získávají nové spojence, které pak plně ovládají, což se zřejmě stalo vašim zbylým dvěma kamarádům.“

„Takže Eva je plně ovládá tím, že je kousne do krku?“ podivil se Lukáš.

„Ano, znal jsem jen jediný takový případ, je to vzácná vlastnost. Měl jste štěstí, že vás také nekousla.“

„Jo, to asi ano.“

„No, musím vám vyjádřit svůj obdiv,“ zvedl se Kratochvíl ze židle a přešel ke dveřím.„Takto se zachovat na první akci, to je opravdu obdivuhodné. Vidím, že jste lidé na svých místech. Nyní si běžte odpočinout. Máte den volna. Pak uvidíme, co dál.“

Otevřel dveře a naznačil jim, aby odešli. Všichni se zvedli a už se těšili, až se trochu prospí. Jejich síla byla na nule a měli teď o čem přemýšlet.

 

Kapitola čtvrtá: Podzemní Praha.

Obrazek

První paprsky ranního slunce dopadly do obličeje Míši. Míša se převalila na druhý bok a chtěla spát dál. Ale něco ji šimralo na tváři. Chvíli se jí zdálo o tom, jak je po tváři hlazena, ale pak něco v jejím podvědomí dalo impuls k tomu, aby otevřela oči a otřela si rukou tvář. Reakce na to, že zjistila, že jí po tváři lezl pavouk, byla trošku přemrštěná. Míša s výkřikem odhodila pavouka proti protější stěně a umocnila jeho rychlost tím, že ještě použila své schopnosti. Takže výsledek byl, že v protější stěně byla dobrých deset centimetrů hluboká díra, v jejímž středu byla malá placička – poslední zbytek pavouka.

Fuchy vyletěl z postele, která byla hned vedle Míši, a zjišťoval, co se děje. Byla to reakce tak rychlá, že muselo být jasné, že to byla Fuchyho nejrychlejší reakce, jakou kdy po probuzení provedl. Uviděl díru ve zdi a Míšu, která teď byla vystrašená hlavně z toho, co provedla.

„Ehm, Míšo? Co se stalo?“ řekl už trochu klidněji Fuchy.

„No, pavouk.“ Teď Míša vypadala hodně provinile, ale za chvíli se usmála a padla do postele.

Dveře do pokoje z masivního dřeva se rozletěly a praštily do stěny pokoje. Fuchy znovu vyskočil a Míša se opět napřímila na posteli. Ve dveřích stála rozcuchaná postava muže v modré noční košili s rozespalým, avšak jasným výrazem nechápavosti. V ruce držel krátkou palnou zbraň a rozhlížel se po pokoji.

„Ježiš, co tu děláte? Málem na mě vedle spadla skříň!“ už trochu klidněji mluvil Lukáš.

„No, Míša. A ta mi řekla jen: No, pavouk,“ napodobil sklíčený výraz Míši Fuchy.

„Aha, no, to mnoho vysvětluje,“ pochopil Lukáš.

„Možná by nebylo špatně začít svoje schopnosti využívat na odrážení pravých nepřátel a ne pavouků,“ poradil Fuchy Míše.

„No, asi jo.“ Míša se už zase smála, už ji opustilo prvotní zděšení a teď dostala záchvat smíchu. Jak neobvyklé.

 

Byli ubytováni v ubytovně společnosti I.W.A. Ovšem slovo ubytovna nepředstavovalo zcela přesné vyjádření, dalo by se to spíše nazvat hotelem o čtyřech hvězdičkách. Jejich buňka, jak byly nazývány tyto v podstatě byty, měla tři místnosti a koupelnu. A obývací pokoj spojený s kuchyní byl opravdu luxusně vybaven. Nechybělo tam nic, včetně velkého jídelního stolu, televize, pohodlných gaučů. V kuchyni byla myčka a vždy plná lednička jídla. Byla to jistě příjemná změna po dnech a nocích strávených v tělocvičně při jejich výcviku. Užívali si tohoto luxusu, jak to jen šlo. Včerejší volný den skoro celý prospali a teprve večer si zašli užít noční pražský život. Vrátili se až k ránu, ale byli celkem plní energie i teď v osm ráno. Do budovy I.W.A měli přijít až na desátou, tak byli spokojeni.

 

„Já se v tom metru prostě nevyznám!“ rozčilovala se Míša. „Zlatá Plzeň!“

„Tak v Plzni není metro,“ usoudil Lukáš. „A pokud se budeš držet mě a sledovat, tak se tu časem vyznáš stejně jako já,“ uklidnil ji.

Míša si pomyslela, že všechny ty navigační body v metru jsou úplně nepřehledné a vše je tu složité. No, ale když se to naučil Lukáš, tak ona to určitě také zvládne.

Proplétali se davy lidí spěchajícími za svými cíli, až konečně dospěli na povrch a Míša si samou úlevou oddychla, když spatřila ruch Václavského náměstí.

„Fuchy? Co to děláš?“ Míša sledovala, jak Fuchy něco píše do mobilu a vůbec nevnímá okolí. Teď však sebou trhl a provinile se podíval na Míšu s Lukášem.

„Co? Nic, já jen...“

„Ty jsi jen zase zkoušel volat Evě,“ vyjel Lukáš.

„Já jsem to chtěl prostě zkusit. Jestli třeba jí nezavoláme nebo jestli používá mobil.“

„Shodli jsme se přece, že to raději nebudeme zkoušet, mohli by tak zjistit naši polohu.“

„Ale to nemusí být pravda, třeba ne.“

„A co z toho? To si myslíš, že jí zavoláme a zeptáme se, jak se má a kam ji máme přijít zabít?“

Fuchy se tázavě podíval na Lukášovu tak neobvykle zvrásněnou a naštvanou tvář.

„To jsi na ní rychle zapomněl a jsi s ní rychle hotovej.“

Lukáš si uvědomil, co řekl a zatvářil se trochu provinile.

„Já jsem na ní nezapomněl, dělá mi to velké problémy, ale je to nepřítel a málem nás všechny zabila, takže k ní přistupuji takto i přes to, že mě to strašně bolí. Ale co mohu dělat.“

„Ale nás to bolí také, podobně jako tebe. Možná ne tolik, ale bolí, byla tam i Verča a Dvoři,“ vložila se do rozhovoru Míša, které zmizel z tváře poslední zbytek úsměvu.

Bylo to poprvé od chvíle, co se vrátili, kdy se takto otevřeně o tomto tak palčivém problému bavili. Do této doby o tom všichni tři jen přemýšleli a snažili se to nedát najevo. Byla to těžká rána, že tři jejich nejbližší kamarádi se právě stali jejich úhlavními nepřáteli. Míša byla v tomto směru asi nejméně odolná. I když byli včera slavit v noční Praze, Míša se neudržela a musela na chvíli odejít brečet na záchod. Nevěděla, jestli se klukům stalo něco podobného, ale rozhodně se o to s nimi nechtěla zatím dělit. Samozřejmě, že to kluci museli nést také těžce, ale každý se s tím vyrovnával jinak. Lukáš, jak Míša usoudila, přešel k taktice, že je to prostě náš nepřítel a více neřešil, protože kdyby to řešil, zřejmě by ho to příliš bolelo. Přeci jen pro něj Eva znamenala, dle jeho slov, mnoho a možná ještě víc, ale teď jsou zřejmě navždy rozděleni. Fuchy se o tom s Míšou jednou, když byli spolu, letmo bavil. Nikdy neřešil složité a osobní věci příliš slovy, řešil si to povětšinou sám. Byla to vlastnost, kterou měla i neměla Míša ráda. To byl prostě Fuchy, a proto o tom moc nemluvili. Pro Míšu to znamenalo ztrátu tří stejně hodnotných přátel. Všechny měla ráda, a proto ji to hodně bolelo, ale stále v ní doutnalo malé světélko naděje, že přeci jen se to musí dát nějak zvrátit.

„Já vím,“ odpověděl po chvíli ticha Lukáš. „Všichni mi strašně chybí, ale nesmíme se tím nechat porazit, musíme dál.“

„Já jí prostě nebudu už zkoušet volat,“ konstatoval Fuchy.

„Skvěle,“ souhlasil Lukáš.

Rozešli se k sídlu I.W.A. Nezdržovali se rozhlížením po budově, kterou už dobře znali, a zamířili rovnou do svých kanceláří.

Po půl hodině se však sešli u východu, protože zjistili, že jim na stole ležel dopis, kde byly pokyny k dnešnímu úkolu. Dnes totiž měli konečně poznat svět lidí jako byli oni. Město - Prahu, tu skutečnou, tu, která je pod povrchem a časem se stane významnější než ta nad ní.

Chvilku u sebe stáli a bavili se o tom, co to bude mít za význam, když k nim přišel jeden z mnoha podobných úředníků, kteří zde chodili.

„Dopisy jste si už přečetli?“ zněla jeho úřednická otázka.

„Jo.“ Všichni souhlasili.

„Perfektně, tak dle pokynů vyražte.“

„Proč tam vlastně máme jít? Čeká nás tam nějaký úkol?“ zeptala se Míša.

„Ne, pouze byste měli poznat hlavní Prahu. Tak nazýváme naše podzemní město. Můžete tam navázat nové kontakty a poptat se na vaše nové nepřátele. Záleží jen na vás, jak tento den využijete,“ úkosně domluvil, otočil se na podpatku a odešel.

Míša se podívala po Fuchym a Lukášovi a pokrčila rameny.

„Tak jdem,“ prohlásila a skutečně šli.

Vyšli zpět na Václavské náměstí a přešli na Staroměstské náměstí. Tam se vydali směrem ke Karlovu mostu, ale než vešli do Karlovy ulice, odbočili do jedné postranní uličky. O jeden blok dál stál dům s otevřeným vjezdem do dvora. Tam jim ukazovala malá mapka, která byla umístěna v dopise. Vešli do vchodu. Byl to velký středověký vjezd, byl málo udržovaný a oprýskané zdi dávaly tušit, že se o něj nikdo moc nestará. I přes jasný den tam bylo poměrně šero. Čerstvý zářijový vítr si pohrával se zrezavělým okapem, který vydával zlověstné zvuky.

„Moc se mi to tady nelíbí,“ poznamenala Míša.

„Vypadá to tady celkem opuštěně, že?“ připojil se Lukáš.

„A co máme dělat tady?“ zeptal se Fuchy. Míša se podívala do dopisu.

„Hmm, tady nám toho říkají strašně moc. Cituji: Dveře zapadlé ve zdi, prachem zaváté, otevřou se jedině v představě tvé. Jen duše naše klíče jsou, jen ty je otevřou.“

„Jak poetické,“ poznamenal Lukáš.“
„Jo, je to na dvě věci,“ poznamenal Fuchy.

„Nevím, proč tohle píšou jako básnickou hádanku, když zbytek dopisu je úplně normální, prakticky jenom informativní,“ rozčilovala se Míša.

Chvilku se rozhlíželi. Vešli na starý dvůr plný harampádí a pavouků, což Míša nesla nelibě. Lukáš prozkoumával stěny dvora, jestli nenajde dveře, ale žádné zvláštní dveře tu nebyly. Pouze otevřené, které vedly do dalšího patra, a tam se nikomu nechtělo, protože to tam nevypadalo vůbec dobře.

Míša přemýšlela nad slovy dopisu. Nikdy jí moc nebavily takové hádanky, bylo to pro ni něco neznámého. Ale něco jí říkalo, že už ví, co má dělat. Nechala přehrabování starých rozbitých židlí a podívala se po průchodu. Byl omšelý a zřejmě dlouho nepoužívaný, ale cítila něco navíc. Cítila podobný pocit, jako měla před tím, než se v Brně na prahu restaurace objevila Eva, Dvoři a Verča. Avšak cítila to jinak, jednoduše cítila přítomnost ještě jiných lidí, kteří stejně jako oni měli vylepšené schopnosti. A náhle jí na mysli vyvstala odpověď, byla to odpověď jednoduchá jak facka, stačí uvěřit! Ano, stačí věřit, že ten vchod tady je. Ponořila se do hloubky svého podvědomí. Nikdy na tohle nebyla moc dobrá, avšak tentokrát věřila, že se to povede. Z hloubky duše věřila v přítomnost vchodu. Ano, je tu.

Otevřela oči a otočila se. Protější neprostupná stěna se lehce zavlnila. Pak sjelo ochranné pole a odhalilo skryté masivní kovové dveře.

Fuchy s Lukášem přišli k Míše, která nevěřícně, avšak s velkým zadostiučiněním, sledovala objevený vchod. Chvíli nevěřícně koukali na dveře.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se Fuchy.

„No...bylo to jednoduchý, stačilo si myslet, že vím, kde ty dveře jsou, a pak se tu objevily.“

„Wow! Míšo, smekám,“ přidal se Lukáš.

„Tak jdem, ne?“ řekl Fuchy a vyrazil ke dveřím.

Avšak nastal další problém. Dveře nešly otevřít. Ať dělali co dělali, tak dveře zatvrzele držely svá tajemství pod svým zámkem. Míša však opět měla řešení.

„Je vám jasné, že silou to asi nepůjde,“ řekla, když viděla Fuchyho, jak bere kus železa, aby dveře vypáčil.

„Jak teda?“

„Stačí věřit,“ řekla sebejistě Míša a byla si tím opravdu jistá. Rozešla se ke dveřím a bez námahy jimi prošla. Fuchy jen nevěřícně koukal. Lukáš pokrčil rameny.

„Myslel jsem, že to bude něco takového,“ řekl jen a prošel za Míšou.

Fuchy šel nevěřícně osahat dveře, ale byly naprosto neprostupné. Pak se zamyslel a ukročil o krok zpět. Zavřel oči a rozešel se proti nim. Když měl přijít náraz, ucítil závan čerstvého vzduchu.

Míša už chtěla jít zpět a poučit Fuchyho, jak to má udělat, když vešel dovnitř za nimi.

„No to je dost,“ poznamenala.

„Kdo by řekl, že skutečně stačí jen uvěřit,“ zamumlal Fuchy.

Stáli na odpočívadle dlouhého schodiště, které se stáčelo dolů. Vydali se po něm a sešli přibližně jednu otočku schodiště, když se před nimi objevily dveře výtahu. Míša se podívala po klucích. Lukáš pokrčil rameny a zavolal výtah. Tím, že stiskl tlačítko, nikoli že začal řvát 'výtah!'

Výtahové dveře se po chvilce otevřely a odhalily obrovský prostor. Tento výtah byl něco jako menší obývák. Po stranách byly pohodlné sedačky a na zemi ležel koberec. Stěny byly pobity tmavým dřevem a celý strop bylo jedno osvětlení, které zářilo příjemným světlem, které neoslňovalo. Byl to opravdu ten nejpohodlnější výtah, kterým kdy jeli. Sedli si na pohovky a čekali, protože v dohledu nebyla žádná tlačítka.

Uvelebili se každý na svém sedátku a dveře se zavřely. Pocítili poměrně silné přetížení a za pět vteřin se dveře zase otevřely.

„Sakra, na co sem dávají tak pohodlné pohovky, když to trvá tak krátce,“ poznamenal Lukáš.

„Pro případ, že to uvízne?“ zauvažoval Fuchy a vyšel ven.

Ocitli se v prosklené vyhlídkové místnosti. Byl to šok. Vypadalo to, jako by vůbec nebyli v podzemí. Celý strop se zdál být nekonečně vysoko, avšak při bližším pohledu bylo patrné, že to způsobuje to zvláštní osvětlení. Celý strop byl vlastně jednotné neoslňující bílé světlo. Za Fuchym vyšel Lukáš s Míšou. Míše sjely oči dolů. Šok z nekonečného prostoru umocnil pohled na obrovské podzemní město rozkládající se pomalu až tam, kam lidské mohlo sotva dohlédnout. Hala v sídle I.W.A. byla jen chabou napodobeninou. Míšu napadlo to přirovnat k bytu v paneláku, kde bydlela a celému městu, kde žila. Bylo to prostě ohromující. Několik minut nebyla schopna vyrazit ze sebe jediné slovo.

„WOW...“ Neřekla to ani moc nahlas, řekla to zasněným tónem a kluci po chvíli jen přikývli.

 

Podzemní Praha: Město pod městem. Kde kdo říkal, že Praha, ta kterou všichni známe, je klenotem České republiky, ale v porovnání s její menší sestřičkou pod povrchem to byl jen kus černého uhlí zastíněný jasem mocného drahokamu, který se však třpytil skryt očím běžných lidí. Jeden z mála básníků, kteří měli čas básnit a nestarali se o zrození nového světa, byl Jan Bohémský, který ve svém díle „Stoupající Praha“ řekl památnou větu: „Óóó, podzemní Praho nekonečná. Óóó, světe skrytý pod nánosem špíny třpytíc se přes tuto špínu. Světe, který neznáš ošklivosti. Óóóóóóó.“ Tato až skoro nesrozumitelná věta, ač se to nezdá, byla nejvíce podobná myšlenkám všech lidí, kteří poprvé viděli podzemní Prahu. Přesně vystihuje myšlenkové pochody většiny těch, kteří pod zemí nečekali nic takového.

Samotná podzemní Praha vznikla na základech tajného systému tunelů vybudovaného třesoucími se soudruhy z předchozího režimu, který kdysi vládl v této zemi. Na jeho základech později společnost I.W.A postavila novou Prahu. Možná si říkáte, že jim to šlo nějak rychle, ale ono se není čemu divit, když používali Posuvně Deformační Bagr, který provrtává a štoluje pod zemí stejně rychle jako kolibřík máchá křídly ve vzduchu.

Během méně než třiceti let bylo vybudováno gigantické město, které však mělo ze začátku neskutečně málo obyvatel. Prostě ti, kteří město plánovali, si chtěli ušetřit práci a připravit byty i pro nově příchozí, čímž odpadlo zdlouhavé připravování budoucích územních plánů a tito úředníci se mohli jít věnovat zajímavějším úřednickým úkonům, jako bylo například naplánování výběru daní, ustanovení komise pro kontrolu výběru daní a ustanovení mnoha dalších kontrolních komisí pro kontrolu všech komisí.

Ano, jak vás již určitě napadlo, podzemní Praha se sice ani trochu nepodobala své špinavé sestřičce nad sebou po designové stránce, ale obě hlavní města měla něco, co je spojovalo jako žádná jiná města.

Úřední papíry, úřady, banky, ústavy, vládní budovy a tisíce úředníků, kteří tvořili více jak šedesát procent všech obyvatel, byly velkou spojnicí se světem nad zemí. No, nakonec se to dalo očekávat, když to bylo hlavní město pro střední a západní Evropu, které spravovalo všechny výjimečné lidi, kteří se v té době začali na světě objevovat.

 

Míša následovala kluky, kteří scházeli po schodech. Schody to byly prostorné a dobře se po nich chodilo, takže se během cesty dolů Míše ani jejím dvěma přátelům vůbec nic nestalo. Došli k osmikřídlým vysokým skleněným dveřím, které vedly na klidnou ulici podzemního města.

Dveře se automaticky otevřely. Byli na kopci a stále měli celkem dobrý výhled na město. Cesta, na jejímž začátku stáli, se svažovala dolů a její jasné obrysy se ztrácely v záplavě podobných domů. Všechny domy do jednoho měly oslnivě bílou barvu a několik pater. Měly ale roztodivné tvary. Architekt byl zřejmě barvoslepý, a tak se to snažil dohnat alespoň v nápaditosti tvarů, řekla si Míša a pobídla kluky, ať už jdou.

Pomalu scházeli po skoro liduprázdné ulici. Zdálo se, že většina domů je prostě opuštěna nebo ještě není obydlena. Minuli několik chodců, kteří je s nezájmem minuli také. Bylo však poznat, že nejsou v normálním světě. Alespoň co se schopností lidí týká. Jeden znuděný chodec, který do nich pomálu strčil, je minul s míčkem, který udržoval několik centimetrů nad svojí dlaní a zdálo se, jako by ho hypnotizoval. Když popošli o kousek dál, ukázalo se podle rány, která rozbila jednu výlohu prázdného krámu, že to ten chodec s hypnotizováním toho míčku přehnal. S leknutím se otočili za ránou a spatřili, jak s okouřenou rukou, ve které držel míček, se ten pán malátně zvedá. Chtěli mu jít na pomoc, ale, on se letmo podíval na rozbitou výlohu a rozběhl směrem k výtahu kde zmizel z dohledu.

Šli tedy dál. Pomalu začali litovat, že tu není nějaká hromadná doprava, když v tom se před nimi objevila zastávka. Rozhodně to zastávka byla. Jak už to u zastávek bývá, byla tam cedule s nákresem neznámého dopravního prostředku, koš s roztodivnými odpadky a na ceduli visící jízdní řád. Došli k této zastávce a přidali se k muži, který tam už čekal. Měl na sobě černou kápi a modré džíny moderního stylu. Poměrně zajímavá postava, kterou by si Fuchy určitě vyfotil, pomyslela si Míša. A jak se zdálo, Fuchy opravdu zaujatě na toho pána koukal.

„Nepůjde se podívat, kdy nám to jede?“ zeptal se Lukáš.

„Jo, jdem,“ souhlasil Fuchy.

Došli k ceduli s visícím jízdním řádem. Fuchy s Lukášem se na něj zkoumavě zahleděli a popadl je děs. Byl strašně složitý. Pro každý jednotlivý den byl jiný řád a ještě se lišil dle toho, jestli je sudý nebo lichý týden. Dokonce tam bylo pár okének s jízdním řádem pro některé výjimečné dny, povětšinou státní svátky a některé neděle o prázdninách. Chvíli ho zkoumali, pak vytáhli mobily a studovali, jaký je týden a jestli není nějaký ten vyjmutý den.

Míša, která mezitím za ně přišla a sledovala složitou směsici datumů a čísel, byla ráda, že to kluci najdou za ní. Měla čas se podívat podrobněji po svém okolí. Bylo až k nevíře, že veškeré ulice byly čisté. Na zemi neležel asfalt, ale nějaká světle šedá hmota, která byla na dotek jemná a hladká. Chodníky byly složeny ze segmentů, akorát že byly světle modré. Nikde se však nepovaloval jediný odpadek. Což mohlo být způsobeno mnoha důvody. Ten, že by lidé byli tak pořádní, rovnou zamítla, spíše uvažovala nad současnou vylidněností, která zde panovala.

Podívala se na pána, který je teď pro změnu nervózně sledoval z pod své tmavé kápi. Když zjistil, že ho Míša sleduje, tak jedním kouskem úst se letmo usmál a otočil se. Míša pozvedla obočí a otočila se na hádající kluky. Lukáš tvrdil, že to jede ve 12:35 a že je sudý týden a že to tak musí být, ale Fuchy tvrdil, že to jede až ve 12:43, že sice je sudý týden, ale že je to ta výjimka, která je tady dole napsaná.

Míša se proto otočila a zadívala se do přilehlé ulice. Na jednom z oken byly květináče, které dávaly tušit, že zde přeci jen někdo bydlí. Kytky v nich však určitě měly modrou bravu, ale když je pozorovala, změnily barvu na červenou. Míša si promnula oči a než znovu zaostřila, květiny byly zelené. Zavrtěla hlavou a řekla si, že zde je opravdu vše podivné.

„12:35! Já ti to říkal!“ radoval se akorát Lukáš.

„No jo,“ odbyl ho Fuchy. „Mají to strašně složitý, musel to dělat úplnej magor tohle,“ ještě zaprotestoval a šel si sednout na jednu z prapodivně tvarovaných laviček.

Měli ještě osm minut, a tak Fuchy vyndal komiks a začetl se. Míša si ještě chvíli prohlížela měnící se kytky a pak si šla také sednout. Když se vydala k lavičce, tak si opět všimla toho týpka, co je sledoval. Už opět na ně koukal, tentokrát koukal na Lukáše, který jeho pohled opětoval. Muž se pak otočil a dělal, jako by nic. Míša tedy nejdříve došla k Lukášovi.

„On nás určitě sleduje,“ řekl jí Lukáš dříve, než stačila cokoli říct.

„Jo, já vím, už jsem si ho všimla dřív. Myslíš, že něco chce?“

„Netuším, ale můžem to zjistit.“

„No, když za ním půjdeš ty.“

„Hmm...“

A u 'hmm' už také zůstalo, protože ani Lukáš ani Míša nechtěli podnikat žádné unáhlené kroky. Oba dva ještě napadlo, že by mohli říct Fuchymu, aby tuto akci provedl, ale jak se ukázalo, tyto myšlenky už byly zbytečné, protože situace se tak nějak vyřešila sama.

Podivně vysoký, podivně vypadající a podivně oblečený muž se k nim podivně začal blížit. Fuchy si všiml, že se něco děje a zvedl hlavu od komiksu. Lukáš s Míšou zůstali stát a podezíravě pozorovali přicházejícího podivného pána. Pán se u nich zastavil a pomalým pohybem sundal svoji kápi z hlavy. Míše se v tu chvíli vybavila scéna z hvězdných válek, na které byla Lukášem donucena koukat před několika dny. Světlo ozářilo do této chvíle zahalenou tvář pána.

Zákony lidského vnímání si vyžadují, aby zde byla popsána tvář toho muže, protože nevyspělost lidského vnímání nám nedovoluje přenést představu toho, kdo vidí, do mysli toho, kdo čte. Míša sice netušila, že její myšlenky právě vy právě teď budete číst, přesto však nám poskytla jedinečnou možnost sledovat běh jejích myšlenek při pohledu na tvář neznámého cizince.

První její myšlenka byla, že nevypadá tak hrozně, jak čekala. Byla totiž ze všech možných filmů přesvědčena, že po odhalení kápě se objeví holohlavé monstrum se zvrásněnou kůží, nevlídným výrazem a poskromnu rozptýlenými špičatými zuby, či jinak znetvořený jedinec. Avšak, jak známo, filmy si dost často utahují z představivosti diváka, a tak se k jejím pocitům přidala jak úleva, tak i malá vlna zklamání.

Muž měl totiž všechny bílé zuby, dvě normální zelené oči, malou bradku a celkem vlídný výraz. Vlastně ani nechápala, proč nosí takové oblečení, které ho tak brilantně zakrývá.

Muž se na ně hezky usmál a podíval se k jejich opaskům.

„Dobrý den. Vy vypadáte, že jste z I.W.A?“ promluvil hlubokým hlasem, který hodně uspával. Kdyby v okolí byla postel, jistě by si Míša zdřímla.

„Bystrý úsudek. Proč se ptáte?“ zareagoval Lukáš.

„Vypadáte docela nezkaženě úřednickou byrokracií, která nám tu vládne. Vypadáte hodně mladě, jste přesně ti, které potřebuji,“ pokračoval muž a ignoroval Lukášův dotaz. „Myslíte, že byste mi byli ochotni pomoci? Mám totiž několik problémů a jedno tajemství, které nemohu jen tak někomu svěřit a které je potřeba objevit. Avšak, jak se říká, bez papíru.“

„No, skutečně jste uhodl, že jsme tu noví, takže nám vysvětlete, co znamená bez papíru. Nelegální věci nevykonáváme,“ znovu se ujmul slova Lukáš.

„Ne, samozřejmě ne. Nelegální to nebude. Pouze to budete dělat nad rámec svých povinností. Věřte mi, že nebudete litovat. Kdybyste to dělali pod záštitou I.W.A, tak by vás určitě dost omezovali předpisy nebo by to svěřili někomu zkušenějšímu.“

„Když je ten důvod tak důležitý, proč to těm zkušenějším nepřenecháte?“

„Protože ti zkušení jsou všeobecně známí, zato vy jste neznámí, a to vám bude pomáhat. Navíc jste mladí, a na rozdíl od seniorů čtyřicátníků postrádáte obezřetnost a pohodlnost, prostě do toho půjdete na plno, a to potřebuji!“

„Aha. A to budeme spolupracovat přímo s vámi?“

„Nikoli. Já nesmím opustit město, tedy toto město. Mám doživotní příkaz žít zde a jsem hlídán při pohybu. Ale nemohu prostě dopustit, aby mé tajemství zde zemřelo.“

„Určitě tušíte, co musí přijít za otázku. Proč nesmíte vycházet ven?“

„Nebojte, nejsem žádný diletant. Bohužel, stále na Zemi žije velká většina normálních lidí a mé schopnosti těmto normálním lidem ubližují, aniž bych chtěl. Proto musím být zde, kde tyto schopnosti vůbec nepůsobí. Nakonec, to jsem byl já, kdo znovu oživil pověst o strašidlech v Praze, ale to už je tři roky. Od té doby jsem zde a nemám se špatně.“

„Tak o jaké tajemství vám tedy jde?“

„Nečekáte doufám, že vám to řeknu tady, kde by nás mohl někdo sledovat. Zvlášť teď, když kdejaký úředníček má přístup k ultradlouhým štěnicím.“

„Kam tedy půjdeme?“

„Znám jednu skvělou kavárnu v rušném středu města, tak počkáme na magvaj a zajedeme si do města.“

„Magvaj?“ vyslovil otázku Lukáš dříve, než to stačili udělat jeho společníci. Míša si tímto slovem sice utvrdila, že tento pán je úplný blázen, přesto jí však zajímalo, jaké vysvětlení jí poskytne tato vtipná osůbka, jak jí pán připadal od chvíle, co si sundal kápi a ona prožila zklamání z toho,že je to jen úsměvný chlapík.

„Vy jste opravdu noví. Jste v podzemní Praze poprvé?“

„Ano, to jsme.“

„Tak v tom případě vám klidně budu sloužit jako průvodce. Vím o světě vyvolených nebo výjimečných více než kdo jiný, proto také sepisuji Výjimečného průvodce po světě pod zemí, což je kniha, která obsahuje veškeré informace o tomto našem světě.“

„A co je tedy ta magvaj?“ neudržel se Fuchy a zeptal se.

„Magvaj je nejnovější prostředek naší doby pro hromadnou dopravu osob. Je to vlastně tramvaj, která jezdí na magnetickém polštáři a slouží ve většině nových podzemních městech jako náhrada za kola, která se zde před tímto půjčovala. Tento princip je znám i normálním lidem, ale nejsou schopni překonat svoji fantazii a použít to v hromadné dopravě.“

 

Magvaj: Opravdu, ale opravdu zajímavý dopravní prostředek používaný pro přesun lidí na krátké vzdálenosti z bodu A do bodu B a naopak. Proč krátké vzdálenosti? No, to je jednoduché, v době, kdy vznikl, byla prostě podzemní města tak malá, že na dlouhé vzdálenosti nemohl jezdit, protože mu to neumožňoval rozsah podzemního světa.

Byl vynalezen profesorem Karlem Halkovidným, který jednou na záchodě uklouzl a praštil se do halvy. Když se probudil, měl vizi. Netrvalo dlouho a jeho vize se rozjela po ulicích prvních podzemních měst. Později svůj nápad prodal Němcům z normálního světa, a ti jej zase prodali Číňanům, kteří si postavili chabou náhražku mezi svými městy. Nedosahovala ani poloviční účinnosti jako ty z podzemí, avšak, jak u lidí bývá zvykem, nápad si přivlastnili a dokazovali tím pokrok své civilizace, nehledě na to, že samotný stroj spotřebovával tolik energie jako celé podzemní město za den. Samozřejmě pokud v tom podzemní městě neprobíhaly oslavy, které vždy spotřebovávaly mnoho energie.

 

„Hmmmm.“ To byla myšlenka všech tří přátel, když magvaj přijela. Míša to s chutí přirovnala k nejhezčí magvaji, jakou kdy viděla. Nebudeme se zatím zabývat tím, že to byla první magvaj, kterou viděla, protože později tvrdila, že byla stejně nejhezčí.

Byla poměrně dlouhá, asi jako jeden vůz normální tramvaje typu T3. Nehledě na pokrokový design, kterým tramvaj typu T3 překonávala asi o půl tisíciletí, měla jeden nepatrný, avšak poměrně důležitý rozdíl. Totiž, neslyšně si to přijela na zastávku s několikacentimetrovým odstupem od země, což vyvolávalo zvláštní dojem, že se vznáší, což byl správný dojem.

Když vstoupili dovnitř, tak si uvědomili, že je tu ještě jedna věc, která u tramvají typu T3 byla neodmyslitelnou součástí. A to, že naprosto postrádala jakéhokoli bezdomovce, který se vyhříval při jízdě tramvají z konečné na konečnou. Což byla možná příčina toho, že veškeré vnitřní vybavení bylo zachovalé a působilo novým nepoužitým dojmem.

Usadili se na jedné ze sedaček a nechali se obsloužit automatem, který jim dovezl hrnek teplého čaje. Míša už raději ani neuvažovala nad podobnou službou, kterou by mohly poskytovat dopravní podniky ve světě na povrchu.

„Jak se vůbec jmenujete?“ zeptala se Míša, když se posadili.

„Moje jméno raději necháme zatím utajené. Bylo by vám jen na obtíž.“

„Vážně?“ zeptala se podezíravě Míša.

„Ano. Jistě, jednou vám ho řeknu, samozřejmě, ale v rámci bezpečnosti, a to hlavně vaší, necháme mé jméno zahaleno tajemstvím. Později vám to vysvětlím. Ale tyto debaty nechme až na poměrně bezpečné prostředí kavárny. Zde je to příliš veřejné, můžete se mne ptát zatím na to, co vás na tomto světě zaujalo,“ pobídl je muž.

„Jízdní řády,“ zareagoval okamžitě Fuchy. „Jaký to má, sakra, smysl, aby byly tak složité?“

„Ha. Jízdní řády,“ široce se usmál neznámý muž, až se mu leskly zuby. „Víte, tato společnost, jak jste si již jistě všimli, je založena na technologiích, inteligenci a vědě. Samozřejmě také na úřednické práci, ale to je fuk. Prostě je důležité, aby si obyvatelstvo cvičilo své mozky stále dokola. Pomáhá to při postupném nabývání vědomostí, mozek je potom pružnější a postupem času neztrácí schopnost přijímat nové informace. Městská doprava je v tomto ohledu nejzajímavější. Jízdní řády, které jste viděli, platí vždy jeden týden, pokud nedojde ke změně dříve. Pak jsou nahrazeny jinými s jinými časy. Je to složitý a propracovaný systém. Dokonce každý měsíc dochází ke kompletnímu předělání linek tak, aby se to ještě více zkomplikovalo. Většina nově příchozích z toho trošku šílí a nadávají, že takhle budou chodit stále pozdě, ale opak je pravdou. Je pravda, že několik prvních dní chodí pozdě, ale pak se naučí jít na spoj dříve a chvilku si počkat a vždy přijedou včas. Dokonce si tak vytvoří prostor i na četbu knihy na zastávce a na seznamování.“

„Ty vole...“ poznamenal Fuchy.

Míše bylo jasné, že si Fuchy představil, že by zde měl žít. Jeho nedochvilnost a neustálé dobíhání autobusů ho již proslavily. S tímto systémem by však on byl určitě odsouzen na neustálé chození pozdě, protože všem bylo jasné, že zrovna on by nepatřil k těm, kteří by chodili čekat na zastávku. Jak si to Míša uvědomila, nemohla se udržet, a prostě se musela usmát, tohle byl pro Fuchyho hotový trest a peklo v jednom.

„To je strašidelně působivé,“ řekl Lukáš.

Pán se usmál „Ano, něco podobného jsem také řekl, když jsem sem poprvé přišel.“

 

Zástavba se začala pozvolna měnit. Občas se objevil parčík, kde se venčili úředníci při polední pauze a tryskalo pár vodotrysků. Míšu nepřestávalo udivovat, jak je zde vše čisté, vše tak přehledné a hezké na pohled. Začali přibývat i chodci, což by nebylo tak zajímavé a určitě by to nezabíralo drahocenná písmenka, kdyby na tom nebylo něco podivného. Totiž chodci se až často vymykali normálnosti tedy normálnosti z pohledu normálního člověka, z pohledu výjimečných to bylo zcela jistě normální. Jak se zdá, různá vylepšení, která vedla ke schopnostem, které měli naši tři přátelé, se nevztahovaly jen na psychologické vlastnosti.

Samozřejmě,tohle by Míšu nenapadlo, kdyby právě nezastavili na zastávce, kde k nim přistoupil jakýsi muž s třema očima, přičemž to jedno se zdálo až nebezpečně mechanické a Míše se vybavila jedna postava z Harryho Pottera. Při další jízdě potkali paní s třemi rukami, jak se chvatně maluje,a to opravdu zručně, protože při tom tyto tři ruce používala. Tehdy si Mša pomyslela, že život zde nakonec bude hodně zajímavý a už si byla více jak stoprocentně jista, že by tento svět nikdy nevyměnila za ten normální, kde lidé žili v nevědomosti.

Normální člověk si řekne, jaká asociace Míšu k tomuto rozhodnutí vedla, když viděla paní s třemi rukami, ale obezřetnost nám radí, že to raději nebudeme zjišťovat.

Po zbytek cesty skoro nemluvili. Spíše se koukali kolem sebe a sledovali krásy tohoto podzemního světa, jako byli rozčilující se lidé na zastávkách, bušící hlavou do jízdních řádů. Volně pobíhající úřednicí s komunikátorama u ucha, podivná lidská stvoření zkoumavě se rozhlížející po okolí, stále úžasnější stavby, které začínali být na to že byly pod zemí nechutně vysoké a mnoho dalších maličkostí, které by bylo nudné dále popisovat.

Vystoupili v centru města, jak jim řekl bezejmenný pán.

„Půjdem tudy na hlavní náměstí, tam je má oblíbená vždy slušně obsazená kavárna.“

Šli tedy za ním. Všichni se snažili příliš neulpívat pohledem na různě zajímavých lidech a jiných stvoření, která potkávali. Ulice byla čím dál rušnější a zesílil i provoz. Auta však byla tichá a tak je nic nerušilo při užaslém pohledu na náměstí.

Bylo to ohromující. Člověk by očekával, že uprostřed jejich náměstí o rozměrech, které museli být opravdu úctyhodné, bude stát nějaká vznosná stavba, ale tohle bylo ještě vznosnější, než čekali. Obdivovali několika desítek patrovou budovu, která zářila modrými neony a měla lehké oblé tvary, které tvořili iluzi, že je budova rozevlátá větrem. Její prosklení k této iluzi jen přispívalo.

„To je kostel?“ zeptal se Fuchy.

„Kostel? Ne to opravdu není. Ten byste tady jen těžko hledal. Tohle je radnice. Zde sídlí hlavní část městského zastupitelstva.“

„Jak velké je vaše zastupitelstvo? Tohle je přeci ohromné.“

„Naše byrokracie je velmi rozvinutá, pochopte utváříme nový svět. Naše zastupitelstvo má 350 členů a kolem dvou tisíc pomocných úředníků. Různě po městě jsou rozmístěny ještě další městské instituce a jiné organizace,“odvětil bezejmenný pán.

„Neuvěřitelné,“ řekl Lukáš.Chtěl blíže vysvětlit, jak je možné, že tento systém, vůbec může fungovat, ale při pohledu na Fuchyho a Míšu zřejmě usoudil, že to nebude nejlepší nápad. Přeci jen tušil, jak strašně mají rádi politiku.

Popošli jen kousek po obvodu náměstí a zastavili se před příjemně vypadající prosklenou kavárnou, ze které se linuli, neznámé, ale o to příjemnější vůně.

 

Kapitola pátá: Kavárenské tajemství.

Zasedli k jedinému volnému stolku, který jako by na ně čekal a byl přesně na pozici jakou potřebovali, dosti vzadu a ve značném soukromí, přesně jakoby stvořeném pro tajné rozhovory a tajných věcech.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

RE: Dááál

(Lakely, 27. 10. 2009 21:56)

Dobře, dobře, já slibuji, že pokračování bude, chce to jen trpělivost :D

Dááál

(Míša, 26. 10. 2009 15:09)

Já už chci konečně to pokračování...prosííím:-D

...

(Mori, 14. 10. 2009 18:12)

:D Nooo, tak už jenom ta zvláštní shoda jmen.. :D Není nad náhody. :D

RE: ...

(Lakely, 12. 10. 2009 21:54)

No snad ti tam někdo nepřipadá povědomí?:D To by byla velká náhoda, nemyslíš?:D

...

(Mori, 12. 10. 2009 17:46)

No však já vím, že tohle tvrdíš, ale stejně.. :D:P

RE ...

(Lakely, 12. 10. 2009 15:17)

Nic si z toho nevyvozuj. Všechny postavy, lokace a děje jsou smyšlené, jakákoli podobnost je pouze více než náhodná:D

...

(Mori, 11. 10. 2009 22:59)

:D:D:D To je žvandaaa. I když někdy je velice zajímavé to číst a nevyvozovat si z toho nějaké důsledky.. ;)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA