Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. 11. 2009

Páté a šesté pokračování! Tentokrát se vydáme pátrat po zapomenutém artefaktu a zkříží nám cestu temná strana!

 

 

Kapitola pátá: Kavárenské tajemství.

 

Obrazek

 

Zasedli k jedinému volnému stolku, který jako by na ně čekal a byl přesně na pozici, jakou potřebovali. Dosti vzadu a ve značném soukromí, přesně jakoby stvořeném pro tajné rozhovory o tajných věcech.

Jak už v to kavárnách podzemní Prahy bývá, přispěchal, prakticky hned po usednutí naší skupinky, nastrojený číšník s jak jinak, než kamenným výrazem a monotónně zdvořilým hlasem se zeptal na objednávky. Míša, Lukáš i Fuchy odolali doporučení neznámého pána, aby si dali Pražský Sub-alkoholický blesk, který jim měl pročistit hlavy a raději zůstali u staré dobré klasiky. Protože však nechceme v těchto řádcích dělat reklamu společnostem dělajícím různé roztodivné nápoje v tom klasickém nudném světě, necháme skutečné jméno té černé bublinkové tekutiny zahaleno tajemstvím.

 

Pražský Sub-alkoholický blesk: Nejproslulejší z nově vynalezených nápojů tehdejšího podzemního světa. Vznikl, kde jinde, než v Podzemní Praze. Nakonec, který jiný národ má lepší příležitost na výrobu nejalkoholičtějšího a nejenergetičtějšího nápoje pod sluncem, než právě Češi.

Jeho vynálezcem byl mladý notorik a jediný notorik, kterému to opravdu pálilo, pan Karel Láhvovský. Tento bystrý a vychytralý člověk, původem úředník, se však nedožil příliš vysokého věku, protože to trošku s jeho vlastním nápojem přehnal.

Básník Jan Bohémský po prvním požití tohoto nápoje sepsal svoji první báseň. Bohužel se nedochovalo celé znění, protože část veršů byla rozpita a část byla příliš nečitelná. Avšak dochované fragmenty jsou dostačující k porozumění, jaký účinek tento nápoj měl:

Wohohoho, nápoji mozek zaslepující..

Přivádějící myšlenky k bleskům a barvám překrásným!

Nápoji, jenž svou energií......

...rozpito......

Ohooo, druhý hlt hrdlem pronikl jak hrot.

Jak šíp Mandarýnských indiánů tančících kolem modrých plamenů.

..nepřečteno....

Wohooouuu, realito vzdalující se stejně jak můj stesk!

Nápoj můj! Pražský Sub-alkoholický blesk!

Bohužel, je zakázáno šíření tajuplné receptury, což vám stejně může být jedno, pokud nejste notorik, protože dle důvěryhodných zdrojů tento nápoj dokáže připravit jen podnapilý člověk. Díky této skutečnosti se v mnoha restauracích zaměstnávají lidé, kterým je před přípravou povoleno být opilý.

O jeho účincích bylo popsáno mnoho a mnoho více či méně opilých knih. Jisté je jedno. Člověk, který ho zkusí poprvé bez varování, pocítí na vlastní kůži, co cítí v puse drak, který vychrlí tolik ohně, co svatá Helena za dva měsíce. Nic více není potřeba vědět, teď je na čase jej ochutnat.

 

„Tak o co tedy jde?“ zeptal se netrpělivě Fuchy.

Neznámý muž se lehce usmál, za jeho tváří se nedalo přesně vyčíst, co si myslí. Přitom přibližné cítění pocitů a základních myšlenek již patřilo do výbavy všech tří přátel. Naučili se tak za poslední měsíc odhadovat, co si jiní myslí. Tento člověk však velice úspěšně jejich průniku bránil, jako velice dobrý fotbalový brankář.

„Líbí se mi vaše zaujetí. Je důležité, abyste pro moji a teď už i vaši věc opravdu žili. Až zjistíte, oč jde, tak uznáte, že to za to stojí.“

„Zbytečně nás napínáte. Prosím, přibližte nám, oč jde,“ promluvil Lukáš, který zase, jako vždy při příležitostech jednání s jinými lidmi, volil ten podivný summiťácký přístup k řeči, který byl spíše na obtíž při normální komunikaci. Ovšem Lukáš se snažil být vždy trochu jiný, takže se mu to dařilo. A proto ho při jednom večeru Fuchy s Míšou svorně označili za oficiálního mluvčího jejich týmu.

„Dobře. Přestanu obcházet a rovnou se vás zeptám. Slyšeli jste již někdy o Arše úmluvy?“

„Cože?“ Jediná Míša nezůstala zaraženě pozorovat člověka, který se ptá na takovou podivnou věc. Upřímně řečeno ho Míša v tuto chvíli považovala za naprostého blázna. V koutku myslí ji však napadlo, že se mírně podobá Indiana Jonesovi.

„Archa úmluvy,“ pokračoval s nadšením neznámý pán. „Opravdu nevíte, co to je?“

„Ovšemže víme,“ probudil se Lukáš. „Je to mýtický artefakt. Podle legendy to má být truhla, ve které je uloženo původních deset přikázání. Je hodně stará a její stopy se ztrácí kdesi v Africe před několika staletími.“

„To jsem nevěděl,“ poznamenal Fuchy. Lukáš na něj mrkl, že je mu to jasné. Protože věděl, že Fuchy by takovou informaci nazval příliš oldschoolovou.

„Poměrně správně. Znáte všeobecný předpoklad toho, co to je. Abych řekl pravdu, nedivím se, že znáte tyto mystifikující informace. Samozřejmě, pravda je trošku jinde. Z pohledu všeobecných znalostí však máte pravdu.“

„Tvrdíte snad, že víte něco víc, než zbytek světa?“ zeptal se podezíravě Fuchy. Už absolutně přestával tomu pánovi věřit.

„Ale samozřejmě, že vím mnohem více, než zbytek světa. Zajímám se o to celý život. Navíc celý zbytek světa ví, oproti světu pod zemí, tak zoufale málo i o svých dějinách. Například většina lidí vám při otázce, kdy vznikla civilizace a jak, odpoví, že kdesi v Mezopotámii před deseti tisíci lety. Skutečnost je však samozřejmě úplně jiná. Naši vědci zjistili mnoho zajímavých pravd, avšak proč se obtěžovat s nimi chodit na světlo světa, když ten svět nad námi je určen k zániku. Dle plánu konečnosti zbývá světu na povrchu sotva sto let existence.“

„Absolutně nevím, zda vám mám věřit. Naznačujete tady, že světové dějiny jsou úplně jiné a že máte tušení, kde je ztracená Archa úmluvy? Co to vlastně podle vás je?“ znovu promluvil Lukáš.

Neznámý muž se usmál. Cítil, že začíná přebírat vedení, že začíná vítězit. Ovšem netušil, že Fuchy se na něj právě dívá jako na člověka, který hodně zblízka potkal magvaj a nechalo to na něm doživotní následky.

„Archa úmluvy je velice zajímavý stroj. Je to prostředek pro rozsévání inteligence a myšlenek. Já vím, zní to velice podivně, avšak v dávných dobách byla historie prostě velice zajímavá. Pokud chcete, tak vám tehdejší dějiny malinko přiblížím.“

„Pokud to nebude dlouhé?“ zaprotestoval samozřejmě Fuchy.

„Uvidíte, že to bude zajímavé. Znovu se potutelně usmál a dal se do vyprávění.

„Jak jistě víte z hodin dějepisu, v dávných dobách, před vznikem křesťanství, bylo napsáno v Jeruzalémě deset židovských přikázání. Tato přikázání byla dle pověsti dána do archy, kterou pak nosili v čele armády a s její pomocí dobývali nepřátelská území tím, že ukazovali lidem pravdu. Většina z vás si to vysvětluje tak, že jim tato přikázání pouze vysvětlovala, nicméně vše je trošku jinak. Už tehdy na Zemi působila skupinka cestovatelů z jiných planet, kteří zde šířili inteligenci. Byli to skuteční misionáři. Jednoho dne se přidali ke skupině, k národu, který už značně ovlivnili svými názory. Tehdejší židé je považovali za věrozvěsty, které poslal Bůh. Jejich příchod z nebe byl značně popsán a později rozluštěn jako přistání kosmické lodi. Byl to předvoj, který následoval o necelých tisíc let později jeden z největších mimozemšťanů, kteří na planetě Zemi žili. Byl to Ježíš Kristus, ale to nechme zatím mimo náš hlavní děj.

Tito rozsévači pokroku a inteligence ustanovili náboženství, kterým dokázali ovládat většinu lidí a kterým postupně zlepšovali inteligenci přítomných. Sestrojili archu jako jakýsi vysílač myšlenek, které do ní byly uloženy. Archa byla velice mocná a účinná a díky ní mnoho nepodrobených národů, mnohem silnějších než židé, padlo, když proti nim napochodovala armáda, která ve svém čele měla tuto archu. Prostě jejich mozky přeměnila tak, aby si uvědomili, že myšlenky židů jsou ty pravé,“ dokončil neznámý.

„Dobrej námět na film,“ poznamenal po chvilce ticha Fuchy.

„Ne, já tomu docela věřím. Dává to totiž více logiky než to, co jsme se učili ve škole,“ řekl zamyšleně Lukáš. Všichni věděli o jeho řekněme slabosti jmenující se bujná představivost. Takže si Fuchy řekl něco jako: „No jasně.“ A Míša přemýšlela nad tím, komu má věřit. Usoudila, že dobrodružství by nebylo od věci a snažila se vymyslet, jak jemně naznačí, že je s Lukášem. Nic ji nenapadlo, a tak si řekla, že počká, až jak se vyvine situace.

„Máte tušení, kde je teď?“ zeptal se Lukáš.

„Abych řekl pravdu, tak za poslední čtyři roky nedělám nic jiného, než zjišťuji, kde je. A mám silné podezření, že je v Čechách.“

„Ale. Nepovídejte, že jako správní hrdinové nepojedeme do Afriky, kde potkáme spoustu padouchů a podobně,“ pokračoval Fuchy se svým sarkasmem.

„Vy mi nevěříte. Jste člověk, který potřebuje důkazy místo slibů. Nechápu, jak vás přesvědčili, že existuje tento svět.“ Fuchy si mimoděk vzpomněl, že věta 'potřebujete důkazy místo slibů' byla u počátku jeho kariéry v podzemním městě.

„No co,“ řekl si.

„Přeci jen jde cestou nejjistější, a to cestou hmatatelných důkazů. Jak pragmatické,“ pomyslela si Míša, jako by četla Fuchyho myšlenky. Nechci nic prozradit, ale ona je opravdu četla.

 

„Fuchy, určitě to stojí za prozkoumání. Máme konečně co dělat. Tohle je příležitost,“ přemlouval Lukáš šeptem Fuchyho. Neznámý pán rozebíral cosi s číšníkem, který mu vylil jeho objednávku na stůl.

„To říkáš ty. Nevíme, kdo ten chlap je. Co když nás jen vodí za nos?“

„A co když ne? To jen tak zahodíme tuhle jedinečnou příležitost?“

„Jak říkám, nevím, nevěřím tomu.“

„Víš, co to nabízí za úžasné věci? Víš, jak by se s tím dalo lehčeji vládnout?“

„A víte, jak by to mohla zneužít temná strana?“ vložil se do rozhovoru neznámý.

„Temná strana o tom ví?“

„Propána, temná strana přímo baží po takovýchto záležitostech. To oni jsou ti, kteří v tomto jsou vždy krok napřed. Kromě tohoto, kdy mám náskok já. Aspoň doufám.“

„Co by se stalo, kdyby to získali jako první?“

„Nic moc, asi by jen zanikl svět tak jak ho známe a byl by nahrazen tou jejich směšnou mystickou vládou a zlem.“

Lukáš s Fuchym pozvedli obočí nad touto ironií. Míša si byla čím dál víc jistá, že když se přidala na stranu neznámého, že udělala dobře.

„Dobře. Připustím, že se k vám přidáme. Čistě teoreticky,“ začal Fuchy, „co to pro nás bude znamenat?“

„Především vám poskytnu své jmění a vybavení. Mé služby vám budou plně k dispozici. A věřte, že nejsem chudý člověk. Pokud budete chtít odstoupit, samozřejmě budete moct, bránit vám nebudu. Já sám do toho jít nemohu. Nemohu opustit toto město, jinak bych už tu dávno nebyl.“

„Poradíme se,“ řekl krátce Fuchy a naznačil, aby Míša s Lukášem na chvíli šli s ním.

 

„Neříkejte, že mu to věříte?“ ptal se Fuchy. Stáli u podivně vyhlížejícího obrazu, který jakoby obdivovali. Jediná společná myšlenka k tomuto obrazu byla: „Malíř byl zoufalec.“ Ostatně, to si mysleli i mnozí před nimi i po nich. Málokdo totiž tušil, že obraz maloval majitel kavárny, když měl v sobě tři Pražské Sub-alkoholické blesky.

„Rozhodně uvedl pádné argumenty,“ řekl Lukáš.

„Pádné argumenty? Byla to snůška žvástů,“ dodal rozhořčeně Fuchy.

„Ne. Pokud si jen trošku někdy studoval historické prameny, tak ti dojde, že na tom něco bude. Hele, upřímně, taky se mi to zdá přitažené za vlasy, ale aspoň se nebudeme nudit. Dal nám přeci příležitost se zviditelnit,“ snažil se Fuchyho přesvědčit Lukáš.

„Jo. Nebo se pořádně ztrapnit,“ poznamenal ironicky Fuchy.

„Hele, zdá se mi to nebo se bojíš? Jednáš moc logicky, bez vzrušení, bez kousku touhy po dobrodružství. Jsi to opravdu ty?“

„Vůbec mě neznáš! Měl by jsi vědět, že si vše snažím spočítat, zohlednit všechny pohledy. Ale dobře, budeme hlasovat, podřídím se většině. Já sám zaujímám neutrální postoj.“

„No já jsem jednoznačně pro. Záleží na Míše.“

Jejich pohledy spočinuly na Míše, která celou dobu nic neříkala. Míša se na ně podívala velice překvapeně, jako by zrovna byla probuzena z nějakého zasnění.

„Ptáte se mě, zda jsem pro nebo ne?“ zeptala se Míša.

„Jo, přesně tak,“ řekl Fuchy. Byl si jistý, že Míša nebude vědět, co má říct a že ji přemluví na svou stranu, že zvítězí její lenost. To se však zmýlil.

„Nevím, na co se mě ptáte. Tohle je něco úžasnýho. Já do toho jdu a klidně sama!“

Fuchy, ale i Lukáš zůstali jen koukat. Nečekali tak jednoznačné nadšení pro tuto věc právě od Míši. Fuchy si začal vyčítat, že teď vypadá jako strašpytel a Lukáš se ještě nevzpamatoval z šoku, takže si toho moc nemyslel.

„No co koukáte!“ podivila se Míša po chvíli, kdy na ni kluci koukali. „Mám ráda akci a navíc, já mu věřím.“

 

„Dohodli jsme se, že do toho s vámi půjdeme. Doufám, že to opravdu stojí za to,“ říkal zrovna Lukáš. Seděli zase u stolu a z jejich hrnečků se spokojeně pářilo.

„Vážně?“ zaradoval se neznámý pán. „V tom případě to chce oslavit! Číšníku! Prosím vás, přineste sem tři Pražské Sub-alkoholické blesky! Děkuji,“ zavolal.

„Co že má přinést?“ zeptal se Fuchy.

„Neznáte Sub-alkohol, ovšem jste tu noví. Uvidíte, že vám zachutná.“ Pán se podivně usmíval.

Kavárenský robot, což byl v podstatě servírovací stolek, se proplétal kolem hostů, kteří po něm letmo pomrkávali. Někteří při pohledu na něj upadli do nostalgických představ, že by tu mohla pobíhat krásná servírka, ale to bylo výsadou spíše zemní Prahy. Tady už se pokročilo dál. Vozíček zastavil u jejich stolu. Z jeho přední části vyjel šuplíček s třemi nevelkými sklenicemi.

Ze sklenic vycházela pára a samotný nápoj měl modrý a červený odstín. Neznámý vzal a rozdělil skleničky. Robot něco zapípal a zmizel ve víru kavárny.

„Tak, nebojte se a kopněte to do sebe. A raději u toho nebudeme stát. Bude to jistější.“

Míša s Fuchym a Lukášem se na sebe podívali. Fuchy pokrčil rameny a byl připraven, Míša se k němu přidala a jen Lukáš chvíli váhal, ale pak si řekl, že není vhodné kazit partu.

„Tak na schopnosti!“ pronesl rázně neznámý a doslova do sebe kopl nápoj. Zavřel oči, zašklebil se a lehce zařval, že se otočila jen tak půlka kavárny. Když zjistili, co pil, jen se usmáli a pokračovali v konverzaci. Naši tři přátelé nečekali a raději najednou následovali v činnosti pána.

Pocítili nejprve chlad na jazyku, a pak peklo. Se vším, co k tomu patří! Každý pór těla jako by se smrštil a zařval. Doslova je to nakoplo. Všichni se zvedli a utekli na záchody. Jediná jejich myšlenka, mimo toho, jak to pálí, byla, že si již nikdy nedají tento nápoj.

 

„Omlouvám se, asi jsem vás měl upozornit, že je to trošku silnější,“ omlouval se pán, když se vrátili zpět ke stolu. Všichni tři seděli naproti němu a tvářili se naštvaně, ale to bylo spíše tím, že jejich obličeje stále ještě neztratily tu červenou barvu, kterou získaly po vypití toho nápoje.

„Raději nám řekněte, co víte o Arše? Musíme vědět, kde začít hledat.“

„Ale jistě.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Jak jsem již řekl, Archa je v České republice. Tedy pokud se něco nezměnilo. Pokud byste chtěli vědět, jak se sem dostala, tak to je jedna z mála jistých věcí, kterou vím. Jak známo, císař Rudolf II. byl velkým milovníkem umění a starožitností. Vysílal celé skupiny znalců, aby mu po světě sbírali vzácné obrazy a artefakty. Když se dozvěděl o významu Archy, vyslal celkem tři výpravy do světa. Ta poslední Archu skutečně neporušenou a uzavřenou přivezla. Stála je mnoho sil a několik životů, a když se vrátili, byli napůl šílení. Císař se však bál Archu ukázat světu. Ukryl ji někde v Čechách a pomalu ztratil rozum. Bylo to na sklonku jeho života a zřejmě už na něj doléhala senilita. Stačil ještě ustanovit speciální řád lidí, kteří archu chránili po tom, co umřel.“

„Hezká historka. Takže nemáte ponětí, kde je teď,“ konstatoval Fuchy.

„Pane pesimisto. Náhodou vím, kde by mohla být. Mám totiž tohle.“ Z kapsy vytáhl maličkou destičku trojúhelníkového tvaru. Položil ji na stůl. Lukáš ji vzal do ruky a zkoumal ji. Měla velikost vizitky, povrch byl popsán slovy, kterým nebylo rozumět a pokračovala i za okraj.

„Co to je?“ zeptala se Míša.

„To je klíč. Pokud ho máte, tak máte velký náskok před dalšími, kteří po tom jdou.“

„A jak se používá?“ zeptal se Lukáš a dal ho Fuchymu, který si ho chtěl také prohlédnout.

„Existuje místnost, kde je mozaika, do které by se toto mělo vložit a díky tomu získáte větu, podlé které zjistíte, kde leží Archa. Jedno bez druhého však nic neříká.“

„Hádám, že nevíte, kde ta mozaika je,“ zeptal se ironicky Fuchy, který tak pokračoval ve svém negativním postoji.

„Bohužel ne. Ale je prý někde na Pražském hradě. Alespoň se to tvrdí. To také bude váš první úkol. Musíte najít tu mozaiku. Musíte zjistit, co tam je napsáno, já to pak přeložím, a pak se vydáte hledat Archu.“

 

Procházeli se po rozlehlém náměstí. Muž se s nimi již rozešel, nechal je ve víru otázek a nezodpovězených informací. Věděli, co je jejich prvním úkolem, ale netušili, jak tento úkol splnit. Bylo to tak neskutečné. Vše, co se dnes dozvěděli, změnilo jejich pohled na dějiny. Ne že by zrovna tohle Fuchymu nějak vrtalo hlavou.

„Myslíte, že po tom temní opravdu půjdou?“ zeptala se s obavami Míša. V jejím hlase znělo něco, co nikdy nedávala moc na obdiv okolí.

„Nevím, ale myslím, že máme před nimi náskok a máme něco, co oni nemají,“ řekl Lukáš a zvedl ruku, ve které držel malý trojúhelník.

 

Temní: Někdo je nazýval prostě těmi, kdo nerozuměli fyzice. Jejich technologická úroveň prostě kulhala za vyspělostí zbytku výjimečných. Avšak jejich posedlost mytologií a okultními jevy to nečekaně doháněla. Nebáli se přikročit ke krutostem. Bylo jich početně mnohem méně, přesto drželi dlouho celý podzemní svět v šachu. Ostatně většina z nich ovládala velice dobře šachy.

Své psychotronické schopnosti používali k ovládání druhých. Nebáli se přikročit k mentálnímu útoku na celou vládu podzemního světa. Z období jejich vzestupu pochází většina těch fantastických dobrodružných příběhů, které všichni známe. Vlastně zapříčinili vznik I.W.A. Společnosti, která na počátku úsvitu společnosti výjimečných bojovala proti těmto utlačovatelům.

Ovlivnila drsným způsobem i zárodky naší kultury. Básník Jan Bohémský se setkal s jediným zástupcem temných. Byl to pro něj velice traumatický zážitek. Avšak jediné, co ve své sbírce básní „Svět Výjimečných“ napsal k heslu „temní,“ bylo: „Óó, bože! Ááááá!“

Jak bylo později zjištěno, tato věta byla jedinou, kterou řekl tomu temnému, kterého potkal, těsně před tím, než utekl takovou rychlostí, jako nikdy před tím. Byla to taková rychlost, že zapříčinila sepsání sbírky (což málokdo ví) „Rychlost vanoucího větru okolo mé hlavy!“

Temní však přežívají až do dnešních dob, avšak velice utlumeni a s menšími možnostmi. Boj s nimi trval takřka staletí a stále není u konce. Avšak už nezpůsobují takové nepříjemnosti, jako tehdy. Tehdy se jim dokonce celkem pravidelně dařilo pronikat i do Podzemní Prahy.

 

Naše trojice si prohlížela podzemní krásy Podzemní Prahy. Zastavili se u centrálních hodin, které měly představovat podzemní obraz pražského orloje, tento byl však po vzoru pokroku plně digitalizován a kromě běžných časových funkcí nabízel i možnost sledování televize, trojrozměrné projekce prezidentů podzemního světa a mnoho dalších.

Zde také narazili na největší davy lidí, které v Podzemní Praze potkali. Bylo zde i spoustu turistů, hlavně těch z Japonska, kteří tento orloj v digitální podobě obdivovali. Opustili davy a vydali se blíže prozkoumat postranní ulice, které, jak trefně řekl Fuchy, skutečně lákaly k prozkoumání, na rozdíl od rušných bulvárů podzemí.

V postranních uličkách se dalo potkat mnoho zajímavých lidí. Dokonce je jeden pán zastavil s nabídkou, že jim pomocí svého přístroje, který vydával zelenou auru, vylepší jejich mentální schopnosti. Raději však s díky odmítli. Pán se na ně velice zamračil, ale nic víc neudělal. Fuchy tehdy řekl, že kdyby ten jeho přístroj fungoval, tak nás mentálně donutí si ho koupit a že by to byl dobrý nástroj v rukou obchodníků.

 

„Hele, nevrátíme se už?“ zeptala se Míša. Už dobré tři hodiny procházeli městem.

„Proč? Tady je to celkem dobré. Zajdem někam do kavárny, mám chuť na kafe,“ poznamenal Fuchy.

„Ne, ty jen nechceš už začít pracovat na té Arše,“ s dávkou ironie odpověděla Míša Fuchymu. Stále ještě neztratil tu nechuť se do něčeho takového pouštět, ale už proti tomu otevřeně nebojoval. Sice se bavili o tom, kde začnou hledat a jak nejlépe prozkoumat Pražský Hrad, ale Fuchy po chvíli vždy odvedl debatu někam jinam. Nakonec, tento den měli zkoumat Podzemní Prahu, a tak si užívali volna.

„Hele, cítíte to?“ řekl Lukáš a zastavil se uprostřed tmavé uličky, kde nikdo nebyl.

„Co zase?“ zeptal se Fuchy, ale najednou také zbystřil. Míša také stála a pozorovala okolí. Něco se dělo.

Najednou jako by začala být zima. Pocit beznaděje se vkrádal do jejich myslí. Oni ho zase rychle dokázali vypudit, přesto na ně působil stále dál.

„Co se to sakra děje! Jako by se setmělo,“ promluvil Lukáš a vytáhl svoji energetickou tyč a nechal její strany rozjet do plné délky. Modře se zalesklo, když se konce tyče probudily k životu.

Míša vyndala svoji elegantní zbraň a zaujala obranný postoj. Fuchy vyndal také svoji ostře řezanou zbraň a otočil se zády ke dvojici, aby ohlídal druhou stranu.

Ulicí prolétl velice silný vítr, který byl chladný a nepřátelský. Všem vyskočila husí kůže. Stále se ohlíželi. Konce ulice jako by se zamlžily. Do jejich hlav se stále vkrádal pocit strachu. Jejich mentální moc jim moc nepomáhala se od toho strachu distancovat. Míše se mírně klepaly ruce. Přemýšlela, jak dlouho ještě vydrží jen tak stát. Lukáš se soustředil, aby dokázal dál odrážet útoky strachu. Snažil se myslet na něco hezkého.

Rána! Obrovská rána. Jako zněl blesk, který udeřil kousek od vás. Všichni se napřímili. Nic se však neobjevilo. Najednou se však zjevil černý oblak, druhý a třetí! Pomalu se před nimi snášeli. Jejich nejasné kontury jako by se začaly zaostřovat. Úplně ztratili pojem o tom, co dělají, jak zaujatě sledovali temné mraky, jak se z nich pomalu vytváří lidské postavy.

Zcela nečekaně, ještě před tím, než se dalo poznat, co jsou ty postavy zač, se z jejich středu zformovala energetická vlna, která vypadala jako štít. A vyrazila proti nim. Než stačili jakkoli zareagovat, tak leželi na zádech a jejich zbraně odlétly daleko od nich. Lukáš se praštil do hlavy a jen těžce se zvedal zpět na nohy. Míša však urychleně stála. To, co spatřila, jí splnilo její temné představy. Zase oni! Jak se sem sakra mohli dostat! Sem!

Eva stála uprostřed trojice postav. Byla celá v černém a v jejím obličeji se nehnul ani jeden sval. Temný pohled očí, které postrádaly jakýkoli dech života, se provrtával do očí Míši. Fuchy se právě taky těžce postavil. Podíval se do matných očí Dvořiho, který byl také celý v černém. Plášť, který mu sahal až ke kolenům, se jemně nadouval ve studeném větru, který stále vál skrz prázdnou ulici. Dvoři jeho pohled opětoval nepřítomným, avšak velice tajuplným pohledem.

Lukáš vstal a mnul si hlavu. Rána to byla pořádná. Chtěl nahmatat jeho druhou zbraň, ale nebyla na svém místě. Podíval se na trojici, kterou zavírala Verča. Byla oblečena také do černého kabátu. Vlasy měla rozcuchané a zplihlé. Dívala se nejasným směrem prázdným pohledem.

Chvíli bylo ticho. Nikdo nic neříkal. Byla to chvíle, ve které se na první pohled nic nedělo. Avšak na mentální úrovni probíhal boj mezi štěstím a zoufalstvím. Naše trojice litovala, že neovládla svém mentální schopnosti více a nemohli přejít do protiútoku místo toho, aby se jen bránili útokům svých nepřátel.

„Nechceme bojovat,“ řekla Eva hlubokým nepřátelským hlasem a v její tváři se objevil úšklebek. „Chceme jen jednu věc a necháme vás být. Je jasné, že proti nám nemáte šanci.“

Lukáš s Míšou a Fuchym se na sebe podívali. Hlavami jim proběhlo tušení, že je někdo sledoval. Ale to přeci není možné!

„Pochybuji, že ti tu věc dáme,“ promluvil Fuchy přímo k Evě nevzrušeným tónem, „ale copak by jsi po nás chtěla?“

„Vřele ti doporučuji, aby jsi se nevzpíral. Pokud sis nevšiml, jsme ve značné výhodě,“ odpověděla mu znovu s ironickým úšklebkem Eva.

„Nevšiml jsem si žádné naší nevýhody. Raději přejdi rovnou k věci, nemám na tebe čas.“ Fuchy se mermomocí snažil vypudit ten strach z porážky ze své mysli, který mu tam byl tak často vysílán. Dobře věděl, že je to jen uměle vyvolaný pocit od temných.

„Možná by jsi měl zostřit své smysly, aby sis některých patrných věcí více všímal. Mimochodem, Michaelo! Ani se nesnaž pomyslet na to, že by jsi své zbraně přivolala. Stejně ti v tom brání tady Dvoři, jeho mentální blokovací schopnosti jsou velice účinné.“ Chvíli se odmlčela a vychutnávala si naštvaný pohled Míši, která těkala z ní na Dvořiho. Pak pokračovala: „Ale k věci, abychom příliš neztráceli čas tady Fuchymu. Žádám tu jedinou drahocennou věc, kterou máte někdo z vás u sebe. Je mnohem vzácnější a důležitější než vaše životy, ale mám dnes dobrou náladu a rozhodla jsem se vás ušetřit.“

„Buď konkrétní a nech si své kecy, nikdo na ně není zvědavý,“ chladně odvětil Fuchy.

„Ale ale, pán se bouří. Nu dobrá, sice bych tě mohla lehce umlčet, ale máš pravdu, je na čase se pohnout z místa. Ani my nemáme zase tolik času se zahazovat s něčím tak nicotným a bezbranným jako jste vy. Tedy, jistě tušíte, že bychom rádi ten klíč, který jste získali od toho hodného pána, který ho chtěl určitě původně dát nám.“

„O tom silně pochybuji. Myslím, že svůj život má natolik rád, že vám by ho nikdy nedal, a proto je důležité, aby zůstal u nás,“ promluvil konečně Lukáš. Jeho hlas byl studený, stejně jako ten Evin. „Jak jste se o něm vůbec dozvěděli? Odposlouchávat cizí rozhovory je dost neslušné,“ pokračoval.

„Ale, že by jsi se nebál se mnou promluvit?“

„Nevím, na co narážíš.“

„Ale myslela jsem, že se se mnou nebavíš. Přeci jen, naše poslední setkání nebylo moc příjemné. I když mohlo být.“ Eva si Lukášovy zlé pohledy vysloveně užívala.

„Jak říkal Fuchy, přejdi k věci a nech si své ubohé řeči. Ale pokud to chceš vědět, nedělá mi velké potěšení se s tebou bavit.“

„Ptal se, jak jsi se to dozvěděla. Mohla by jsi odpovědět,“ vložil se do rozhovoru zase Fuchy.

„Vy to opravdu nevíte? Jak smutné,“ zasmála se krákoravým smíchem. Smíchem, na který si Lukáš rozhodně nikdy nevzpomínal. „Nu dobrá. Určitě jste si všimli toho číšníka. Cožpak nevíte, že v této restauraci vůbec číšníci nejsou? Vaše nápoje vám stejně přivezl robot, jste tak lehce ovlivnitelní.“ Eva se nepokrytě vysmívala a to všichni tři nesli nelibě. Dobře si uvědomovali, že jejich nevědomost je dostala do této prekérní situace. Lukáš poprvé v životě proklínal roboty.

„Jedna nula pro vás. Kde jsme to skončili? Jo, už vím. Hmm, myslím, že vám ten klíč nevydáme. Zkuste to jindy,“ odvětil ironicky Lukáš.

„Jistě, to bude nejlepší, někdy zavolejte, uvidíme, co se dá dělat,“ přidal se Fuchy. Pevně věřil Míše, že jí dojde, oč jde.

Eva se zatvářila naštvaně, ale jen na chvíli. Pak na tváři znovu vykouzlila ten ironický úšklebek.

„Myslím, že si to vezmeme rovnou a pokud to nepůjde po dobrém, holt vás to bude stát životy.“

„Aha. Tak proč ještě žijeme? Že by snad něco nefungovalo?“ přešel do útoku Lukáš.

„Nezahrávej si. Víš, že mě nikdy nedokážeš porazit,“ naštvaně odvětila Eva.

„Ne, to nevím a bohužel, na cizí rady nedám. Jsem tvrdohlavý, však mě znáš.“

Eva na chvíli ztratila kontrolu nad svými obětmi, a to byla chvíle, na kterou přesně čekala Míša. Odtrhla Dvořiho mysl od své a přivolala všechny zbraně. Lukáš stačil vyslat silný emotivní pocit do Evina oslabeného mozku a uskočil stranou. Chytil svoji zbraň a sledoval, jak se Eva zapotácela. Fuchy skočil po své a vystřelil těsně před ně. Zakouřilo se z místa a odhodilo je to o kousek dozadu. Konečně byl boj vyrovnaný. Temní se okamžitě zvedli na nohy a vyslali své energetické víry proti svým nepřátelům. Ti se jen tak tak stačili schovat za popelnice, které to rozmetalo o protější stěnu. Fuchy popoběhl na druhou stranu ulice a znovu vystřelil. Eva stačila uhnout a svojí sílou odrazit paprsek ze zbraně na protější zeď. Míša vyrazila proti Verče a trefila ji svojí energetickou vlnou, kterou vyslala jen ze svých holých rukou. Verča zaujala obranný postoj a odrazila útok. Lukáš vyrazil proti Evě a rozevřel svoji tyč. Eva vyndala svojí tyč a odrazila jeho útok. Pak přišel její výpad a obrovskou silou málem vyrazila Lukášovi tyč z ruky. Ten se vzchopil a pouhým přeletěním jeho dlaně před Eviným obličejem jí udělal šrám přes celou tvář. Eva zařvala a stáhla se. Znovu mocně zařvala a vyslala obrovskou energetickou vlnu. Lukáš, Míša i Fuchy se proletěli a složili na zem o několik metrů dále. Míša dříve než dopadl úder energetického biče vyslala také vlnu energie, která odhodila Verču s Dvořim, kteří stáli před Evou. Eva si držela tvář, ze které jí tekla krev. Lukáš proti své vůli ztratil kontrolu nad svým vědomím a Eva, ač ochromena, toho využila a poslala mu do hlavy ohromnou bolest a smutek. Lukáš zařval a schoulil se do klubíčka. To samé se stalo najednou i Míše, kterou prozměnu zasáhla Verča. Fuchy několikrát vystřelil, a i když pokaždé minul, tak jim to poskytlo čas se vzchopit. Lukáš se vzpamatoval a pomohl Míše vstát. Vyslal ze své zbraně malý projektil, který zasáhl bednu ležící vedle Dvořiho. Lukáš stiskl červené tlačítko a kolem bedny se objevil energetický štít. Stiskl tlačítko podruhé a Dvoři obdivující energetický štít a vysmívající se jeho mušce, odlétl pod náporem elektrického výboje, který se přesměroval z bedny na něj. Eva zařvala a všichni se rozplynuli v černý oblak. Konce ulice se zase zostřily a vešlo do ní příjemné teplo z běžných ulic. Po třech temných tu zbylo akorát trochu trosek.

„Jak by mi bylo, kdybych byl elektrikář,“ poznamenal ironicky Fuchy, když se těžce zvedal ze země.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptala se ustaraně Míša. Kluci jen zamručeli, že jo.

„Hmm, začíná o náš úkol být enormní zájem,“ poznamenal Lukáš.

„Jo. Stále jsi pro to tak nadšený?“ zeptal se Fuchy.

„No, vlastně i jo, aspoň víme, že to není jen výmysl nějakého bezejmenného týpka.“

„Co jsi to provedl Evě?“ zeptala se Míša.

Lukáš se zamyslel a trápilo ho, že nemůže nic vymyslet. „Já nevím. Prostě jsem ucítil vztek a představil si, jak Eva umírá a na její tváři se najednou objevila ta rýha. Podle mě byla dost hluboká a mám pocit, že se jen tak nezahojí.“

„To nebylo špatný, možná díky tomu jsme konečně začali vítězit,“ řekl Fuchy.

„Helejte, půjdeme domů?“ zeptala se Míša. Kluci jen přikývli a vydali se zpět do své ubytovny.

 

Kapitola šestá: Profesor.

Obrazek

Jak už to po noci bývá, tak ráno vyšlo Slunce, a jak je jeho zvykem, upřímně, už celkem nudným, avšak docela potřebným, vyslalo své paprsky a dalo život novému dni. Samozřejmě, jak už povaha pozemšťanů je dána, se hned po východu všemožné životní formy hrnuly, aby sluneční fotony vysílané do nekonečného vesmíru ulovily pro svoji potřebu. Rostliny okamžitě začaly atmosféru znečišťovat (i když mnoho lidí by mělo jiný názor) kyslíkem a odebírat drahocenný dusík, který v jiných částech vesmíru používají jiné formy života jako velice účinný zdroj drahocenné energie. Avšak na planetě Zemi nikoho takové úvahy nenapadly, už jen proto, že si krátkozrací pozemšťané ani neuvědomovali, že v jiných částech vesmíru jsou inteligentní týpci prahnoucí po nových zdrojích dusíku, kteří se možná právě teď poohlížejí po novém dusíkovém prostředí. Nicméně toto není naším tématem, a proto se vrátím k původní dějové linii.

Míša si promnula oči a bezděky ji napadlo, že vycházení ranního slunce je už vážně nuda. Shodou okolností její myšlenky zalítly k úvaze, zda v jiných částech vesmíru musí také ráno vstávat kvůli vycházejícímu slunci Člověk, který by tento náhodný slet okolností a myšlenek zachytil, stejně tak, jako jste si ho právě teď přečetli, by řekl, že tento den má vyšší kosmický význam, který způsobil, že mnoho vstávajících lidí uvažovalo o jiných částech vesmíru. Nicméně, jak už to bývá, vše byla jen náhodná shoda okolností a nic zvláštního tento den nepředstavoval. Zatím.

 

„Tak kam půjdeme?“ vyslovil jasnou otázku napůl ospalý Fuchy u ranní snídaně v jejich luxusně vybavené kuchyni v ubytovně. Lukáš jim právě připravoval míchaná vajíčka a mírně uvažoval nad tím, proč zrovna on musí jim dvěma, a zvlášť Míše, vařit.

„Logika věci nás vede na Pražský hrad,“ poznamenal Lukáš od kuchyňské linky, když krájel salám.

„A měli bychom si sestavit asi nějaký plán,“ poznamenala Míša, která ospale seděla na jedné židli u kuchyňského stolu.

„Hlavně bychom si měli získat nějaké informace. Snad na internetu budou nějaké informace o nějaké mozaice z dob Rudolfa II.,“ znovu mluvil Lukáš, který právě dával rozpálit pánev s máslem.

„No jo, jen klid, času dost. Neřekl nám, do kdy to máme mít,“ řekl ospale Fuchy. Lukáš pocítil menší zvednutí hladiny adrenalinu, protože dobře věděl, že Fuchyho styl dělat vše na poslední chvíli by zde mohl být překážkou. Věděl, že na Pražském hradě budou hledat i temní a že moc času nemají. Mluvili o tom včera večer, přesto to Fuchyho příliš nevzrušovalo. Avšak nic mu neřekl, jen dal oči v sloup. Věděl, že Míša ho nakonec přesvědčí a že jemu pomůže hledat ty potřebné informace. Hádce s Fuchym se raději vyhýbal, protože Fuchy vždy našel nějaký ten argument, jak obhájit svoji lenost. A aby se hádali mezi sebou, to bylo opravdu to poslední, co chtěli.

„Dobře, klidně se najíme a po snídani půjdeme prozkoumat internet, jestli tam něco nenajdeme,“ řekla Míša, která si shodou okolností myslela skoro to samé, co Lukáš.

 

„Jak jsem čekal. Prostě nic tady není!“ rozčiloval se Lukáš, který už společně s Míšou a Fuchym, který právě spal, několik hodin hledal na internetu nějaké potřebné informace.

„No, ale historii Pražského hradu teď známe celkem podrobně,“ utrousila unavená Míša. „Takhle jsem si to dobrodružství nepředstavovala,“ dodala ještě.

„No, ale nedá se říct, že bychom neměli nic.“ Lukášův pohled směřoval někam do prázdna a byl zamyšlený.

„A co máme? O žádné podobné mozaice se tam nic nepsalo. Akorát spousta keců o Vítu a nic dopodrobna,“ řekla Míša.

„No jo, internet je určen pro naši generaci a, jak známo, naše generace netouží po informacích ani po svém vzdělání, takže se na internet dávají krátké články se základními informacemi a pořádná obsáhlá práce se prostě nedá najít. Prostě tenhle nadzemní svět je určený k zániku, postupný úpadek kultury, ale i vědy, kterého jsem teď svědky, je prostě jen důsledek toho, že výjimeční lidé jsou v podzemním světě, ale stejně je to smutné. Nikdo z těch nadzemních proti tomu nebojuje,“ dokončil svůj dlouhý filozofický rozbor Lukáš, který se vždy nad tímto tématem rozčílil. Míša měla co dělat udržet pozornost, ale celkem ji to i zajímalo. Fuchy už by něco určitě namítal, kdyby nespal.

„Tak co tedy máme?“ zeptala se Míša a dlouze zívla.

„No, párkrát se tady objevilo jméno jistého profesora, počkej hned ho najdu, který psal nějaké ty obsáhlejší články. Možná by bylo dobré ho navštívit,“ řekl Lukáš a začal hledat na počítači jméno.

„Měli za ním zajít? A co mu řekneme?“

„No jen to, že jsme turisté a hledáme nějaké podstatné informace, nebo že jsme studenti a hledáme skutečné informace.“

„To druhé bude lepší, přeci jen, na turisty mluvíme moc česky,“ poznamenala ironicky Míša.

„Jo, to máš pravdu. Á už ho mám, jmenuje se profesor Miroslav Slavík. Píšou tu, že žije v Praze, to je perfektní, je tu i e-mail, hned mu napíšu a pokusím se domluvit schůzku co možná nejdříve.“

„Konečně něco, už jsem myslela, že se nehneme z místa,“ řekla s úlevou Míša a sledovala, jak Lukáš začal psát zprávu pro profesora.

 

Svět nad zemí: Svět obyčejných lidí, kteří si bláhově mysleli, že řídí svět. Skutečnost však byla jiná. Již od nečekaných událostí v roce 1953 byl jejich svět určen k zániku. V posledním století existence tohoto nudného světa, kde se každý musel spolehnout na své svaly a neměl ponětí o podzemním světě, který v podstatě vše řídil silou své mysli a neskutečně vyspělými technologiemi, prožíval tento svět skutečný úpadek a degeneraci.

Aby si to obyčejní lidé neuvědomovali a v klidu dožili své nudné životy, byla poslední generaci tohoto ubohého světa lidmi ze světa podzemního vnuknuta nová představa kultury a životních cílů.

Nová kultura, poprvé v historii lidstva, byla založena na heslu, že čím méně běžní lidé ví, tím jsou spokojenější. Někdo možná řekne, že tohle již platilo ve středověku, jenže rozdíl byl v tom, že středověcí lidé se i přes to snažili něco dozvědět a o něco se zajímali. Geniální nápad této kultury vedl k tomu, že obyčejný svět rychlostí blesku zaostával za technologicky stále aktivnšjším podzemním takovým způsobem, že v podstatě zanikl sám od sebe a nebyla potřeba skutečného zásahu ze strany podzemního světa.

Našlo se i mnoho odpůrců, hlavně ze strany vznikající kultury v podzemním světě, kteří tvrdili, že by se mělo zachovat alespoň umění nadzemního světa, které má dlouhou historii. Mnoho prvních podzemních umělců (povětšinou lidí, kteří zde byli omylem, protože nedokázali přispět k technologickému nebo mentálnímu pokroku), se snažilo poslední sténání nadzemního umění zachytit a inspirovat se z něj. Největším umělcem v tomto pohledu byl hlavně básník Jan Bohémský, který svoji inspiraci čerpal od největších umělců, kteří se zrodili ještě v zanikajícím nadzemním světě.

Nutno ještě dodat, že většina lidí z nadzemního světa byli povětšinou bezmocní tvorové bez mentálních schopností spoléhající se pouze na výdobytky pár tisíců jejich posledních pohasínajících vědců. Je to až k nevíře, že takový svět vůbec mohl fungovat a mnoho současných filozofů se věnuje právě otázce, jak mohl soustavný chaos a úpadek tak dlouho udržovat životaschopnou společnost.

 

„Fuchy! Vstávej, jde se ven,“ bezohledně vzbudil Lukáš Fuchyho.

„Co?“ ospale řekl Fuchy a dlouze se protáhl. „Vy už jste něco našli?“

„Jo,“ odpověděla krátce Míša, která právě balila poslední věci do kabelky a snažila se zkrotit své vlasy.

„Hmm, nemám tady počkat?“ znovu se Fuchy protáhl.

„Tvá správná otázka by teď měla znít co jste našli, ale pokud tě zajímá i tvá otázka, na kterou je jen jedna odpověď, tak ano, ty půjdeš také,“ řekl s dávkou ironie Lukáš.

„No jo, už se balím. Co jste teda našli? Nebo kam jdeme?“

„Jdeme za profesorem Miroslavem Slavíkem, který je jeden z největších znalců na Pražský hrad,“ odpověděla Fuchymu Míša.

„Za kým? Jak jste na něj přišli a proč jdeme zrovna za ním?“

„Jdeme za ním, protože jsme nic nenašli na internetu. A protože nám odpověděl na náš

e-mail se žádostí o setkání,“ odpověděl Lukáš.

„Aha, hm, jdu se sbalit,“ řekl Fuchy a ospale zmizel v koupelně.

Zabalili si své věci, počkali, až konečně bude Fuchy a vyrazili do víru Prahy. Po dlouhém bloudění v Pražské městské dopravě, kde kolaboval i orientační smysl Lukáše, protože se převážně jelo tramvajemi a autobusy a metro se skoro vůbec nepoužilo, se konečně ocitli v jedné z vilových čtvrtí na skoro samém okraji Prahy. Procházeli zrovna krásnou periferní uličkou se stromy na obou stranách. Hezké prvorepublikové vilky dokreslovaly příjemnou zářijovou atmosféru nadcházejícího podzimu. Když v tom potkali někoho, koho zde rozhodně nečekali.

„Hele, to je...“ podivila se Míša.

„Nazdar, co tady děláš!“ pozdravil starého známého Lukáš.

„Jé... čau, tebe bych tu nečekal, čau, Fuchy, čau,“ pozdravil všechny Tomáš Korous, který se zdál být vyveden z míry, zřejmě nečekaným setkáním. Jeho zděšený výraz ale hned zmizel. „Dlouho jsem o vás neslyšel, co vlastně teď děláte?“

„No, dostali jsme nabídku od jedné společnosti, chodíme teď do školy do Prahy a i tady bydlíme. Co ty, jak se ti daří?“ Lukáš věděl, že Tomáš neví nic o I.W.A. A ani o tom, že je tam Maruška zaměstnána, nevěděl nic ani o podzemním světě, proto bylo nutné zachovat mu toto sdělení v tajnosti. Lukáš vždy uvažoval nad tím, jak je možné, že mu to Maruška dokáže tajit, když teď spolu prakticky žijí. Marušku vždy viděl jen na chvíli, když směřovala do své kanceláře, kam se tak často nedostal. Bude se jí na to muset zeptat, jak to dělá.

„Ale, nic zvláštního. Stále stejný, pracuji teď v dopravních podnicích tady v Praze.“

„Tak to je skvělé, že jsi tady dostal práci. Co vůbec děláš tady v těch místech?“

„Ale, no... jeden kámoš tady bydlí, kousek, tak jsem ho byl navštívit, když už jsem byl v Praze, co tady vůbec děláte vy?“

„No, nemáme co dělat, tak se tak procházíme. Ne, popravdě, shodou okolností tady máme taky schůzku,“ odvětil přátelsky Lukáš.

„Fakt, tak to je náhoda. No, hele, já už musím jít. Tak se zatím měj. Někdy se třeba sejdeme, když jsme oba v Praze.“

„Jo, jasně, tak zatím čau.“

„Měj se, čau,“ řekla Míša.

Tomáš odkráčel. Fuchy se podíval na Lukáše a řekl: „Docela náhoda, co?“

„Náhoda to je, ale ne nemožná, podezíráš ho snad z něčeho?“

„Nevím, no jdem.“

A skutečně šli, už jim zbývalo jen málo času. Lukáš ale také uvažoval nad tím, co tady Tomáš dělal, byla to opravdu podivná shoda náhod. Z jeho myšlenek jej vyrušila Míša.

„Tady to je,“ řekla, když stáli u branky velké zarostlé zahrady, která však byla udržována v tak neprostupném stylu úmyslně. Na dveřích byla vizitka s profesorovým jménem.

„Předpokládám, že budu zase mluvit já,“ poznamenal Lukáš.

„Jo. To jsi uhádl,“ odpověděl mu Fuchy.

„No, myslel jsem, že po tvém výkonu u Evy by jsi v tom chtěl pokračovat ty.“

„To jsi myslel špatně, myslím, že ho nechceme urazit, že?“ To byl pádný argument, a proto Lukáš už nic neřekl. Míša zazvonila na zvonek. Chvilku se nic nedělo, než se z reproduktoru u zvonku ozval hluboký vyrovnaný hlas.

„Kdo je tam?“

„Lukáš Houška. Měli jsme s vámi domluvenou schůzku.“

„Á jistě, pojďte dál.“

Dveře zapípaly a začaly se samy otevírat. Míša, Fuchy a Lukáš prošli po cestě dlážděné žulovými deskami, okolo vzrostlých stromů, které jistě nepocházely z české kotliny, až k dřevěné verandě. Její dveře se otevřely a na jejich prahu stanul muž. Mohlo mu být tak padesát, měl krátkou šedou bradku, na pěšinku učesané již prošedivělé vlasy a podivně nepřítomný výraz, který se ale po chvíli rozjasnil ve vřele vyhlížející grimasu, která vítala nově příchozí.

„Pojďte dál, přátelé, ani nevíte, jakou radost jste mi udělali,“ začal velice vstřícně muž.

„Dobrý den. Já jsem Lukáš Houška,“ řekl a přijal nabízenou ruku.

„Těší mě, já jsem Miroslav Slavík.“

„Také mě těší. Tohle je Michaela Moravcová,“ profesor si s ní potřásl rukou, „a Lukáš Fuchman.“ Samozřejmě si také potřásli rukou. (Upřímně řečeno, ideální prostředek, jak přenášet nemoci. Pozemšťané se však jednou poučí a přejdou k hygieničtější formě pozdravu.)

„Profesore, mohu se vás zeptat, jak jste to myslel s tím, že máte takovou radost?“ pokračoval Lukáš.

„Jistě. Boty si nechte zde a pojďte už dovnitř. Jak jsem to myslel? No to je nasnadě. Dnes jde velice zřídka vidět mladou generaci zajímající se o české dějiny. Je to divná doba, a tak jste mě neskutečně potěšili.“ Profesor se zdál být klidný a z jeho slov čišela spokojenost. Uvedl je do malého salónku zařízeného dobovým nábytkem z třicátých let. Nebylo zde příliš uklizeno, všude se válely knihy a papíry, jak už to u historiků bývá.

„Dáte si čaj?“

„Ne, děkujeme,“ odtušil dle pohledů ostatních Lukáš.

„Tak tedy začneme. Jakým obdobím dějin se vaše seminární práce zabývá?“

„Chtěli jsme se zaměřit hlavně na dobu Rudolfa II., kdy Pražský hrad byl hlavním děním mocné říše. Myslím, že naposledy. Zajímá nás, jaké stavební a hlavně umělecké změny učinil Rudolf II. zde na hradě.“

„Zvolili jste si velice zajímavé období, shodou okolností se ho týkala má poslední práce, takže mám spoustu informací ještě v hlavě. Za doby Rudolfa II. prodělala Praha neskutečné změny v architektuře, umění a všeobecně se z provinčního města stalo po dlouhém období zase město hlavní. Tedy, je skutečně o čem povídat. Dalo by se o změnách, které proběhly na Pražském hradě mluvit hodiny.“

„Promiňte, že vás přerušuji, ale my bychom rádi věděli hlavně jednu věc.“

„Dobře tedy, jakou myslíte? Doufám, že vám pomohu.“ Člověk by řekl, že po přerušení bude nevrlý, ale naopak se zdál být dál pozitivně naladěn a ochoten pomoci.

„Našli jsme pouhou zmínku o jakési mozaice, kterou nechal Rudolf vyrobit. Je to věc, které bychom se rádi podrobně věnovali, náš profesor nám řekl, že je výjimečná a že skrývá mnohá tajemství. Její poznávací znamení by měl být trojúhelník, který jako by uprostřed chyběl.“

Profesor se zamyslel, a pak se dlouhým pohledem podíval na Lukáše.

„To je zvláštní, že o ní víte.“

„Jak to myslíte?“

„No, není všeobecně známa, a to ze zjevného důvodu. Tak za prvé, takzvaná Rudolfínská mozaika již není na Pražském hradě mnoho století. A za druhé, nemluvilo se o ní, protože prý byla prokletá. Lidé se jí báli a po smrti císaře jí zakryli, později přestěhovali pryč. Neradil bych vám ji vůbec hledat.“

„Promiňte, ale my nevěříme příliš na pověry a od vás bych to také neočekával.“

„Jistě, máte pravdu, co tady straším, jsem přeci vědec, a přesto se tady bojím nějaké mozaiky. Omlouvám se, ale již jsem si zvykl se jí prostě bát. Moje chyba.“

„Zajímalo by mě, kam byla přestěhována?“

„No, to je složitější. Původně byla odvezena prý na nějaký český hrad, odkud při napoleonských válkách byla odvezena do Francie, kde se její stopy ztrácí. Víte, je to jeden z nejzáhadnějších českých výtvorů. Bylo zajímavé ho studovat, někde bych měl mít něja...promiňte, co to povídám. Je měi skutečně líto, že vám nemohu pomoci. Pokud máte zájem, můžete si půjčit nějakou moji práci o této době, jistě tam najdete mnoho informací.“ V tom zazvonil telefon. „Promiňte, vydržte, jdu jej zvednout.“

„Jistě,“ odvětil Lukáš a profesor zmizel ve vedlejší místnosti. Lukáš se okamžitě zvedl a šel se podívat po rozházených knihách.

„Co to děláš?“ zeptal se Fuchy.

„Něco mi tady nesedí. Hledám něco, co by nám mohlo pomoct.“ A začal se prohrabovat v nahromaděných rukopisech a papírech.

„Co ti nesedí? Budeme se muset vydat do Francie, že? To není tak špatné,“ zauvažovala zasněně Míša.

„Řekl bych, že se ani nebudeme muset vydávat ven z Prahy,“ řekl stručně Lukáš.

„Jak to myslíš? Jasně řekl, že ta mozaika v Praze není.“

„Jo, to řekl,“ řekl Lukáš, který očividně vůbec nevnímal o čem mluví. Pak se napřímil a vytáhl ze štosu tlustý rukopis. „To je ono, honem, dej to batohu!“ řekl Fuchymu. Ten chvíli váhal,

ale potom věc přijal a zastrčil ji do batohu.

„Doufám, že víš, co děláš?“

„Jasně, že vím.“ Míša se tvářila trošku pobouřeně, ale nemohla nic říct, když profesor vešel do místnost zpět. Měl stále spokojený výraz a opět se k nim posadil.

„Opravdu nechcete čaj? Mohl bych vám vyprávět dále o té době, je opravdu zajímavá.“

„Ne, děkujeme,“ začal klidně Lukáš. „My už budeme stejně muset jít. Děkujeme, že jste nám pomohl, zřejmě se asi podíváme do Francie. Kdyžtak vám pošleme nějaké dokumenty, pokud na něco přijdeme,“ řekl Lukáš a ignoroval podivné pohledy Fuchyho a Míši, kteří naprosto ztratili přehled o situaci.

„Vážně? To byste byli moc hodní, rád bych vám zařídil setkání s mým známým, který žije v Paříži, ten vám jistě pomůže.“

„To byste byl moc hodný, děkujeme.“

„Nemáte vůbec zač. Jsem rád, že jste mě navštívili.“

„Jistě, my také, moc jste nám pomohl. Cestu ven známe. Nashledanou.

 

„Můžeš mi už říct, co se vlastně stalo?“ zeptal se Fuchy, když kráčeli k otevřeným dveřím v zahradě na ulici.

„Nic zvláštního, jen jsme získali pár zajímavých informací.“

„Takže jedeme do Paříže?“ zeptala se Míša.

„Ne,“ zasmál se Lukáš. „To vůbec ne. Zůstáváme v Praze.“

„Cože? Potřebujeme snad tu mozaiku?“ zeptal se Fuchy.

„Ano, proto zůstáváme v Praze.“

„Zbláznil jsi se? Vždyť on říkal...“ nedokončil Fuchy.

„To, co on říkal, není vůbec podstatné, mám totiž dojem, že to neříkal ze své vůle.“

„Jak to myslíš?“

„Podle mě byl ovlivněný, a to dost. Myslím, že nás temní chtěli svést z cesty.“

„Jak jsi na to, proboha, přišel?“

„On má asi pravdu, taky mi něco nesedí,“ začala Míša.

„Řekne mi už někdo, co se děje?“

„Jistě. Hele, kdybys nespal, tak bys s námi získal pár informací o tomto pánovi. První, co mě totiž zarazilo, bylo to, jak rychle nám odpověděl a jak vřele nás uvítal. Vzhledem k tomu, že většina těch, kteří s ním dělali rozhovory, si ve svých článcích neodpustili poznámku o tom, jak je tento pán skoupý při běžném rozhovoru na slovo. Tak mám tušení, že by takto vstřícný být neměl.

„To je celý tvůj důkaz?“ zeptal se Fuchy.

„Ne, samozřejmě, že ne. I na to, že to byl vědec, tam měl až moc velký nepořádek. Ta část stolu, kde jsem hledal já, byla až příliš přeházena a ohnuté rohy kontrastovaly s jeho pečlivě srovnanou knihovnou na druhé straně pokoje. Ale to není až tak podstatné, Tomáše jsem totiž už podezíral delší dobu.“

„Jak jsme se dostali k Tomášovi?“

„No, potkali jsme ho tady, shodou okolností v den naší schůzky. Jeho nepřítomný výraz a nerozhodnost mě docela zaujaly. Řekl bych, že Tomáš je další, kdo je ve službách temné strany.“

„Taky jsem o tom přemýšlela,“ řekla Míša. Fuchy se na ní zamyšleně a s údivem podíval.

„Stále nechápu, kde bereš tu jistotu, že zůstáváme v Praze,“ zeptal se Fuchy.

„No, po profesorově divadélku jsem si jistý, že nás temní chtěli od Pražského hradu dostat co nejdál, právě proto zde zůstaneme a vydáme se přímo tam. Tedy zítra, nejdříve bych si rád prošel tu práci, která je zaměřena právě na tohle období. Nicméně, pokud jsi si všiml, tak se podřekl. Řekl, že jí bylo zajímavé studovat, což ještě nic neznamená, ale ta nedokončená poznámka o tom, že má něco. Podle mě to znamenalo, že má nějaké fotografie, což je jasný důkaz, že je stále na Pražském hradě.“

„Začíná to dávat smysl,“ řekl Fuchy. „Ale pokud to dobře chápu, tak ta publikace, kterou teď nesu v batohu, byla ta, kterou hledal Tomáš. Proč si ji neodnesl?“

„Jedno o Tomášovi víme, a to, že nezvládá příliš cizí jazyky. A ta publikace je v angličtině. Profesor totiž píše práce pro Oxford, to jsem se o něm také dozvěděl na internetu.“

„Co tedy teď uděláme?“

„No, půjdeme na pokoj a já s Míšou se pokusíme dostat něco z té publikace. Zítra se vydáme na hrad.“

„Takže tahle návštěva byla úplně k ničemu,“ odtušil Fuchy.

„Vůbec ne. Dala nám jistotu, že musíme na hrad. Také jsme zjistili, že pověsti o tom, že temní dokáží ovládat jiné lidi pomocí svých mentálních schopností, jsou pravdivé. V případě profesora mu pouze pozměnili některé části paměti a chování. To je to, o co se snažili, když jsme se s nimi naposledy setkali. Také víme, že temní mají strach, abychom na hrad nešli, proto tam musíme proniknout. A máme jedinečnou práci o historii hradu, dnešek byl velice úspěšný. Ovšem také mám pocit, že teď to bude pěkně nebezpečné, temní jsou stále silnější.“

„To je závěr, který jsem já učinila již včera, myslím, že začíná pořádný boj. Tady už půjde o naše životy,“ řekla Míša a její hlas byl velice zamyšlený.

 

 

 

Pokračování příště...→→→→

sekce Povídka na pokračování: VII a VIII kapitola..


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

???

(!!!, 25. 11. 2010 9:13)

Mi tak napadá, kampak až jsi se dostal v tom předělávání? :-)

Re: ???

(Lakely, 25. 11. 2010 12:45)

Milý anonyme, mluvit beze jména je dost neslušné:P
Ne, no vzhledem k mému ukončení literární činnosti na nějakou tu dobu, se asi nedostanu dál, jak z té třetí kapitoly, kterou mám už hotovou.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA