Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 11. 2009

 

 

Kapitola sedm: Pražský hrad.

Obrazek

I.W.A.: Tak tohle je opravdu, ale opravdu, důležitá společnost. Představuje něco jako Microsoft nebo Mc.Donalds ve světě nad zemí. Akorát, že se zabývá udržováním pořádku, takže by se možná hodilo přirovnání k policii, ovšem bez koblih a dalších neoddělitelných součástí policie na povrchu.

Jejím zakladatelem je první z novodobých Indigových dětí, který prakticky založil celý Podzemní svět (k velké nelibosti Podzemní společnosti z USA), pan Alexandr Kratochvíl. Stal se prvním ředitelem této společnosti a prakticky až do své smrti jím zůstal. Je to zřejmě jediný člověk z Podzemního světa, který nikdy za svůj život neochutnal Pražský Sub-alkoholický blesk. Je to zarytý abstinent a nekuřák. Avšak jediné, co se mu v Podzemním světě povedlo prosadit, byl zákaz kouření na veřejnosti. Upřímně, v Podzemní Praze by se jen těžko dalo praktikovat nějaké znečišťování ovzduší kouřem. Protože platit uklízečky, které by musely mýt obrovský strop, by bylo velice neekonomické. Navíc by musely umět létat a létající uklízečka (jak už Francouzský zástupce Podzemního světa na vlastní kůži zjistil) není nic příjemného a ještě ke všemu mají silné odbory.

Nesmíme však zapomínat na to, že I.W.A. dala vyniknout mnoha ochráncům Podzemního světa, kteří v dobách na počátku dvacátého prvního století dokázali udržet vznikající Podzemní svět v bezpečí před temnými a zabránit jim v konečném vítězství. Nebýt I.W.A, tak by zřejmě nikdy velká trojka, jak byli nazýváni Lukáš Fuchman, Michaela Moravcová a Lukáš Houška, nedokázala to, co ji tak proslavilo jako první skutečné hrdiny Podzemního světa (jejich příběhu se encyklopedie Podzemí věnuje ve speciální části na stranách 2456-3002).

Dnes již ochranných akcí I.W.A. není potřeba, a proto se společnost zaměřila na výrobu zábavné techniky pro nejmenší. Také se věnuje každoročnímu sčítání úředníků a vyhlašování nejlepšího z nich. I přes to je její minulost neoddělitelně spojena se vznikem Podzemního světa a bez ní by pravděpodobně nikdy nevznikl.

 

Odesílatel: Alexandr Kratochvíl CX-A01 11 21

Příjemce: Lukáš Houška CX-P77 56 98

 

Předmět: RE: Vysvětlení

 

Text zprávy:

Dobrý večer. Děkuji, že jste mě informoval o vaší činnosti, už jsem začínal mít strach, že si vyberete všechnu dovolenou v prvním půlroku vaší práce. Možná teď očekáváte, že vám vynadám za to, že podnikáte akce za zády I.W.A, ale opak je pravdou. Popravdě, právě kvůli takovým věcem jsme vás posílali do Podzemní Prahy, vždy je tam dobré mít nějaké kontakty. Tedy vám chci říci, že vaši činnost podporuji a naše společnost vám poskytne, co bude potřeba pro nalezení vašeho artefaktu.

Rád bych vám řekl, že právě i I.W.A. podporuje nalezení této věci. Proto vám přeji hodně štěstí a všechny prostředky společnosti vám budou přístupné na vaše požádání.

 

Dále bych chtěl poděkovat, že jste nám poskytl nové informace o temných. Je velice znepokojující, že se v poslední době jejich schopnosti vyvinuly na takovou úroveň, avšak mám dojem, že ta vaše Eva dokázala využít moc tří pro temnou stranu. Avšak nezapomeňte, že své přívržence zřejmě ovládá jen pomocí manipulace s jejich mozkem. Proto vy tři, kteří moc tří dle mého máte také, budete i nadále mít větší schopnosti. Využijte této informace ke svému prospěchu, protože Eva to jistě neví. Taky nezapomeňte na to, co jsem vám soukromě říkal o vašem nevysvětlitelném spojení s Evou.

Také mě zarazilo, že už tak bez problému jsou schopni prorazit do Pozemní Prahy. Ještě před rokem to bylo absolutně nemyslitelné. Podzemní Praha je proti temné straně chráněna. Teď už víme, že nedostatečně.

To, že získali dalšího z vašich přátel je také velice znepokojivé. V poslední době se takové případy stále množí. Snažíme se zabránit, aby temní pronikali k novým lidem, ale je to velmi těžké. Já osobně mám strach, že začínají pronikat na vládní úroveň, to by mohlo mít fatální následky. Avšak právě vaše Archa by nám velice pomohla. Musíte ji získat, v jejich rukou by to byl hodně nebezpečný nástroj.

Věřím, že vy tři to dokážete. Přeji mnoho štěstí a příjemnou dobrou noc.

 

Alexandr Kratochvíl

 

Lidský mozek je vlastně jeden výkonný vysílač mozkových vln. Je výkonnější, než kdejaký lidský satelit. Když se vyskytne jedinec, který tyto vlny dokáže zachytit, má vystaráno na celkem zábavný život. Ovšem když se vyskytne někdo, kdo dokáže tyto vlny upravit a vyslat zpět, je postaráno o pořádný malér. Avšak to teď není důležité.

Je zajímavé, že nejsilnější vlny vysílá unavený mozek, který nejčastěji v noci musí vynakládat ohromné úsilí pro vypracování nějaké práce, nad kterou bdí jeho nositel. Tyto vlny jsou tak silné, že pronikají daleko do vesmíru. Jednou se stalo, že vlny zachytila jiná vyspělá civilizace v úplně jiné galaxii. Samozřejmě se tak stalo až za desítky tisíc let, kdy tyto vlny byly vyslány. Avšak tito chytří tvorové, kteří doposud nevynalezli princip mikrovlnné trouby tyto vlny dokázali zachytit, skladovat je a díky nim si ohřívali své pokrmy (mimochodem nejchutnější v jejich galaxii). Velice rádi by poděkovali těm, kdo je vyslali, bohužel však již jejich zasilatelé byli dávno mrtví, a tak je holt využívali i bez vděku, který by si rasa, která je vyslala, zasloužila.

Právě takové vlny teď vycházely z jednoho bytu v ubytovně I.W.A. Tedy byly to dva svazky takto silných vln, které se šířily rychlostí světla do vesmíru (stanou se velmi účinným prostředkem pro ohřev těch nejvybranějších pokrmů). Tyto dva svazky doprovázel ještě jeden velmi slabý, který nedokázala zachytit žádná rasa ve vesmíru. Říkáte si, co to znamená? No, to je jednoduché. Prostě čtěte dál.

 

„No, alespoň jsem se naučil spoustu nového z angličtiny,“ poznamenal ospalý Lukáš nad stohem anglického textu pojednávajícího o historii Pražského hradu.

„To je vážně k naštvání, že je tam jen jediná zmínka o té mozaice,“ řekla stejně unavená a ospalá Míša, která seděla nad druhou půlkou stohu nudného anglického textu. Její myšlenky zabrousily k Fuchymu.

„Hele, on se má prostě vždy nejlíp,“ řekla a ukázala pohledem na spokojeně spícího Fuchyho, který pomalu oddychoval.

„Jo, občas, vlastně často, bych chtěl být jím,“ poznamenal ironicky Lukáš. „Hele, necháme toho. Aspoň máme jistotu, že je na Pražském hradě. Zítra se tam vydáme a snad něco zjistíme. Teď jdem spát.“

Míša se zaradovala, nechtěla toto navrhnout Lukášovi sama, aby si nemyslel, že ji to nebaví, i když jí to nebavilo opravdu hodně.

Došli se umýt a zalehli. Čekaly je dvě a půl hodiny neklidného spánku, kde je doprovázely sny o chechtající se Evě, trojúhelníkovém klíči zapadajícím do hlavy Tomáše Korouse a mnoho dalších nepochopitelných snů.

 

„Tak co jste vlastně zjistili?“ řekl Fuchy. Byl svěží a vyspaný na nejlepší úroveň. Včera šel spát už před devátou. Pohled na něj byl kontrastním pohledem na Míšu a Lukáše, kteří sotva udrželi otevřené oči, měli kruhy pod očima a vypadali, že vůbec nevnímají. (Vyslali tolik silných vln, že v té jiné galaxii se z nich nají skoro celé město!)

„Nic moc.“ Lukáš si zívl a dál vypadal, že ještě napůl spí. Koukal do hrnečku s čajem a snažil se přimět oči, aby se mu nezavíraly. „Ale víme, že je to na Pražském hradě,“ dodal ještě, protože usoudil, že Míša momentálně není schopna slova.

„Vy jste za celou noc zjistili to, co jsme již věděli? Co jste tady vlastně dělali?“ zeptal se podezíravě Fuchy. Lukáš se na něj podíval a snažil se co nejvíce otevřít oči, i když mu to moc nešlo. I přes svoji únavu však ucítil vlnu vzteku a pohoršení, on pohrdal toliko vytrpěnou prací. Avšak než něco řekl, tak se překvapivě postavila Míša a ledovým tónem mu odpověděla: „Celou noc jsme tady překládali stovky stran nudného anglického textu! Ty jsi si hezky spal, tak se zklidni, mohl by jsi teď vymyslet třeba nějaký plán pro dnešek, když nic jiného!“ Energicky se napřímila a odešla do koupelny. Lukáš nedokázal pochopit, kde na to vzala energii a byl z toho paradoxně strašně unavený. Fuchy jen koukal a pak se otočil na Lukáše a řekl: „Hups...asi jsem to mohl říct jinak. To jste vážně celou noc četli tu historii?“

„Jo,“ odpověděl Lukáš, neměl náladu se s ním bavit, ale ani být naštvaný. Fuchy se zvedl a šel za Míšou do koupelny. O dvacet minut později se vrátili. Míša už vypadala klidněji a dokonce i probuzeněji. Fuchy na Lukáše udělal výmluvné gesto, že to bylo těžké vyjednávání. Lukáš se v duchu usmál a po dvaceti minutách se donutil konečně k nějakému pohybu a šel také do koupelny.

 

Koupelny mají v lidské společnosti zřejmě povzbuzující schopnosti, protože i Lukáš, když vyšel ven, vypadal svěžeji a byl schopný normálního fungování. Když se rozhlédl, uviděl Míšu s Fuchym, jak probírají nějaké téma a jsou poměrně spokojení. Vždy obdivoval, jak se ti dva dokáží rychle usmířit, věděl, že mnoho lidí tento dar nemá. Jeho myšlenky však zaplavil pocit smutku. Přeci jen, oni tu byli spolu, ale on zde neměl nikoho. Samozřejmě, oni dva byli jeho nejbližší přátelé, ale mít společnici, která by byla ještě víc než kamarádka, by vůbec nebylo od věci. V tomto směru se cítil trochu osamocen. Vyhnal takové myšlenky z hlavy, přeci jen teď měl na starosti důležitější věci.

„Tak co jste vymysleli?“ zeptal se s nadějí, že našli nějaký plán, i když tomu moc nevěřil.

„No, jdeme prostě na hrad, potřebujeme si to tam obhlédnout, takže zatím uděláme průzkum,“ zauvažoval Fuchy. Věděl, že to pro Lukáše bude znamenat jasný signál, že celou dobu, co byl v koupelně, se nevěnovali tvorbě žádného plánu, ale hlavně sobě. Nicméně stejně se nedalo nic jiného vymyslet. Lukáš však Fuchyho překvapil.

„To beru. Tak za půl hodinky vyrážíme. Ráno tam není tolik turistů.“

„Helejte,“ začal Fuchy, „neměli bychom vlastně napsat Alexandrovi? Přeci jen jenom vybíráme dovolenou a nechodíme do práce. Co mu vůbec řekneme, že děláme?“

„Lukáš mu už včera napsal,“ řekla Míša.

„Vážně? A co jsi mu napsal?“

„Pravdu, co jiného. Potřebujeme, aby nás I.W.A. podporovala.“

„Počkat, ty jsi mu napsal pravdu? Jseš blázen?“

„No, možná i trochu jo. Ale odpověď byla taková, že jsme oficiálně ve službě a tento úkol děláme pod záštitou I.W.A. To jsem ti ještě neřekl?“ uměle se podivil Lukáš.

„Ne, neřekl. Myslím, že byste se mnou měli více komunikovat,“ zaujal obranný postoj Fuchy.

„No, když přestaneš pořád spát, tak to nebude problém,“ kousavě odpověděl Lukáš. Fuchy se na něj trošku naštvaně podíval, ale věděl, že na tom něco bude. Míša se uchechtla a raději se šla převléknout.

 

Dopolední slunce ozařovalo jižní stranu Pražského hradu. První stovky turistů se líně v ranní příjemné teplotě pohybovali po Karlově mostě. Praha se probouzela k životu, hudebníci stojící u zábradlí Karlova mostu umocňovali atmosféru pasti na turisty, kterou zde hudbou vytvářeli. Také tím vytvářeli umělý obraz Prahy, který znali jen turisté a Čechům tento obraz připadal poněkud úsměvný.

Míša se vedla za ruku s Fuchym. Lukáš šel kousek před nimi a obdivoval Pražský hrad. Viděl ho už tolikrát, a přesto si pohled na něj vždy užíval.

„Jé, čau! Co tu vy tři děláte? Neslyšela jsem o vás už strašně dlouho!“ chrlila ze sebe Dana, která se objevila před nimi na Karlově mostě.

„No ahoj! Tebe bych tu nečekal!“ překvapeně odpověděl Lukáš. Míša s Fuchym pozdravili.

„No, já jsem tu teď už na dýl. Dnes jsem poprvé jela na kolej a už tu zůstávám. Spíše vás bych tu nečekala. Ty už jsi nenapsal dlouho a na vás dva se ptal Tomáš,“ žekla směrem k Fuchymu a Míše, kteří už přišli až k Lukášovi a Daně.

„Tomáš se po nás dvou ptal?“ zeptal se s hraným ironickým údivem Fuchy.

„Jo, říkal, že vám něco potřebuje. Upřímně mě Tomáš v poslední době připadá strašně jinej, jako by moc nevnímal,“ polemizovala Dana.

„No, my ho včera potkali a máš pravdu, že je nějakej podivnej,“ řekla Míša.

„Vy jste ho potkali? To je náhoda, co dělal v Praze? No to je jedno. A co vy tři, co se stalo s vámi? Jako by se po vás slehla zem. Maruška mi sice říkala, že jste teď často v Przae, ale ty jsi mi ani nenapsal!“ řekla směrem k Lukášovi. „Dokonce jsem slyšela, že jste oba dva odešli ze školy, co se děje?“

„No, dostali jsme jednu zajímavou nabídku, která se neodmítá,“ začal Lukáš. Přemýšlel, jak to zahrát do outu co nejlépe.

„Zatím ti ještě nemohu říct, o co jde, ale brzy se to dovíš. Neboj,“ začal ji uklidňovat, když viděl její pohled. „Nejde o nic protizákonného. Prostě ti jen teď v rámci toho projektu nemůžu říct nic blíže. Bydlíme teď v Praze. Takže se snad budem moc vidět teď častěji,“ ukončil mystifikaci Lukáš.

„Aha. To zní divně. Ale dobře, nebudu vyzvídat, hlavně že jste v pohodě, leckdo už o vás měl strach.“

„Jo, měli bychom přeci jen pár lidem napsat,“ řekla Míša. Uvědomila si, že na to v událostech posledního měsíce úplně zapomněla. Mnoho lidí ji určitě shánělo. Jenže mobilní telefony v podzemí nefungovaly a ostatně ho už ani nenosila. Bylo to bezpečnější. Fuchy s Lukášem ho stále nosili u sebe, ale v I.W.A. jim spoustu čísel zablokovali kvůli bezpečnosti a utajení.

„Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasila Dana. „Kam máte vůbec namířeno?“

„Jdem se jen podívat po památkách,“ řekl Fuchy. „Ještě jsme za celou dobu neměli čas se po Praze podívat.“ Fuchy si říkal, že z jeho pohledu by to byla průhledná lež, protože věděl, že on sám by nikdy jen tak po památkách nechtěl chodit. Ale Dana ho skoro vůbec neznala, takže to bylo v pořádku. Také měl stále podezření, jestli Dana nepatří k temné straně. Po zkušenosti s Korousem měl dost důvodu pochybovat o každém, takže bylo lepší, když jí neřeknou nic konkrétního. Byl si jistý, že Lukáš by jí určitě řekl, kam jdou. Přeci jen to byla jeho nejlepší kamarádka.

„Jo? Tak to si užijte, dneska je krásně. Já jdu pro jednu kamrádku, která je v Praze porpvé. Provedu ji tady, možná se ještě potkáme. Musím už jít, protože ten vlak tady je za chvíli, už zase nestíhám.“

Rozloučili se a Dana zmizela v prvních davech turistů. Lukáš si všiml, že Fuchy pojmul podezření, což mu připadalo směšné.

„Fuchy? Doufám, že si nemyslíš, že Dana patří k druhé straně?“ začal Lukáš ironicky.

„Mám snad důvod si to nemyslet?“ podivil se Fuchy. Dobře věděl, že tohle se Lukášovi nebude líbit, že bude těžké ho přimět k úvaze nad tím, že zrovna Dana by mohla být jeho nepřítelem. Chápal to, protože to už by byla druhá Lukášova obrovská kamarádka, která přešla na druhou stranu.

„To je absurdní. Jsem si jistej, že Dana je stále normální.“

„Jseš si jistej? Samozřejmě, je to přeci Dana.“ Fuchy Lukáše vůbec nešetřil, věděl, že to jinak nepůjde.

„Jak to myslíš? Myslíš snad, že kvůli tomu, že je to má kámoška, se nechám oklamat?“ Lukáš byl teď už poměrně na Fuchyho naštvaný, ale držel svůj hlas pod kontrolou, aby to nebylo poznat.

„Já jsem si docela jistý, že tohle by proti nám mohla být účinná zbraň. Všiml sis snad toho, že proti nám temná strana nasadila naše kamarády. To je jasná strategie. Chtějí nás tak oslabit.“

„Dle mě to je jen náhoda. Sám víš, že podzemní svět prostě už začíná příliš pronikat na povrch.“ Lukáš dál odporoval.

„Náhoda? Zbláznil jsi se? To by musela být obrovská náhoda! Eva, Verča, Dvoři, Tomáš a nevím, kdo další! Všichni jsou teď proti nám a všichni ještě před dvěma měsíci byli naši nejlepší přátelé! Otevři už oči, tohle je boj hlavně proti nám!“ Fuchyho štvalo, jak se Lukáš téhle představě snaží bránit a nehodlá si jí připustit.

„Já už o tom také takhle přemýšlela. Fuchy má dle mě pravdu,“ začala Míša. Lukášovi v tu chvíli došlo, že tu dobu, co byl v koupelně, bylo právě tohle téma to, nad kterým uvažovali.

„Já se nesnažím tomuto problému vyhnout,“ odtušil Lukáš. „Jen jsem si zatím jistý, že Dana nepatří k temné straně. Raději půjdeme,“ řekl ještě Lukáš a rozešel se. Oni dva ho následovali. Lukáš věděl, že tahle debata bude ještě pokračovat. Když nad tím teď přemýšlel, uvědomil si, že mají možná pravdu. Ale uvidí se.

 

Stanuli na prvním nádvoří Pražského hradu. Zkoumavě se rozhlíželi. Dohodli se, že půjdou nejdříve do informačního centra. Tam zjistili, že prohlídky jsou opravdu drahé a že je několik okruhů. Zvolili si, že Míša s Fuchym půjdou na malý okruh a Lukáš půjde na velký okruh. Zakoupili si vstupenky a počkali na průvodce.

 

Slunce dosáhlo svého vrcholného postavení na obloze v tento den. Míša s Fuchym seděli na schodech na nádvoří Pražského hradu, Lukáš k nim akorát kráčel.

„Tak co?“ zeptali se dychtivě Míša s Fuchym.

„Samozřejmě nic. Předpokládám, že u vás také ne.“

„Ne, taky nic.“

„No, dalo se to čekat, přeci jen, kdyby to bylo na očím turistů, tak by o tom bylo více informací. Máte ponětí, co budeme dělat teď? Mám takové tušení, že vloupat se do Pražského hradu je trošku riskantní,“ usoudil Lukáš.

„No, to byl popravdě jediný návrh, který nás napadl. Ale zase, kdybychom to zkusili v noci a nějaké to maskování nám I.W.A....,“ nedokončil.

„Ne. Fuchy, to je úplná blbost, příprava na vloupání se do Pražského hradu by vyžadovala trochu víc času, než máme k dispozici. Dle mě temní vědí, kde mají hledat a s jejich schopností ovlivňovat myšlenky mají velkou výhodu,“ zvažoval Lukáš.

„Jo, ale my stále máme klíč,“ řekla Míša.

„Jo. To je také jediná naše výhoda. Chce to něco vymyslet.“

 

Je nepředstavitelné, kolik času lidské bytosti stráví nudou a přemýšlením nad tím, jak nudu překonat. Promarní tím mnoho drahocenných let svého života a vůbec jim to nevadí. Přitom nuda je jen důsledek psycho-subkonventní vady v lidské povaze. Tato vada velice ošklivě zasahuje do lidského vědomí a nutí jej vytvářet si situace, ve kterých se nudí a přemýšlí, jak z nudy ven. V horším stadiu je ponořen do pesimistických a dekadentních představ. Těmito představami se tato vada živí a přežívá. Vyléčit se dá jedině tak, že po dobu dvou měsíců budete využívat každou minutu svého života hlavně činnostem, které vás baví a pomáhají vám nastolit pocit štěstí. Pokud by se to některé lidské bytosti stalo, tak by se už v životě nikdy nenudila. Ostatně, tohle je jeden z mezníků civilizací, které jsou v měřítku mezigalaktické vyspělosti určeny k přijmutí do Vesmírné Společnosti Národů. Ovšem u lidského druhu bude trvat ještě stovky let, než na toto přijdou a než se nějakému jedinci podaří být dva měsíce šťastný a zaměstnaný. Teď se určitě ptáte, proč je to zde napsané. Tak za prvé proto, že určitě se už nikdy v životě nechcete nudit (tím pádem následujte můj lehký návod a učiňte tak) a za druhé proto, že Lukáš, Míša a Fuchy právě svoji psycho-subkonventní poruchu živili úvahami jak z té nudy, kterou teď už takřka hodinu prožívali na nádvoří Pražského hradu, ven.

 

„Přece neztroskotáme nad tím, že se nedostaneme do Pražského hradu,“ rozčiloval se Fuchy.

„No, není to zase taková banalita, mnozí tady jistě již pohořeli,“ řekl trošku oddaně Lukáš, bylo vtipné, že si teď trochu vyměnili pozice a ten unavený byl Lukáš a ten, co se o něco snažil, byl Fuchy. Bylo to trochu dáno tím, že Lukáš spal necelé dvě hodiny a Fuchy skoro deset.

„Dva měsíce jsme se neviděli a dnes se v Praze potkáme dvakrát, to je vtipný.“ Při těchto slovech se všichni napřímili, aby spatřili Danu za doprovodu jedné slečny, nepochybně z Japonska. Lukáš se už zvedal, ale Fuchy ho vzal za ruku a co nejnápadněji mu naznačil, aby příliš neriskoval. Lukáš na něj hodil netrpělivý pohled a setřásl ho.

„No to je náhoda. Ukazuješ návštěvnici Prahu?“ zeptal se Lukáš Dany

„Jo jo, je tady poprvé, potkala jsem ji o prázdninách v Anglii. Vidíš, o tom jsem ti ještě ani nevyprávěla. Opravdu se toho stalo mnoho, musíme se co nejdříve sejít a pořádně si promluvit!“

„No to je samozřejmé. Teď když jsme oba v Praze, tak by to neměl být problém.“ Fuchy za Lukášem trošku zuřil, ale nemohl nic udělat. Míša se ho snažila trošku uklidnit.

„Co tady vůbec děláte vy? Máte snad moc času a nevíte co s ním? Vypadáte znuděně, krom Fuchyho, ten vypadá nějak čerstvě,“ řekla s úsměvem Dana. Lukáš se teď chystal jí říct něco, co se Fuchymu nebude hodně líbit, a proto se rozhodl pro úhybný manévr, který mu budou dlouho vyčítat, ale zkusit to musí. Dana zná mnoho lidí, možná by mohla... No uvidíme.

„Hele, můžu s tebou na chvíli mluvit o samotě?“ Dana se na Lukáše tázavě podívala.

„No, dobře. Umíte někdo z vás anglicky?“ zeptala se Míši a Fuchyho.

„Jo, já umím,“ ozvala se Míša.

„Dobře, tak ukaž tady slečně Pražský hrad, jen jí něco obecnýho řekni, zvládneš to?“

„Jo, zvládnu,“ řekla Míša. Fuchy vypadal hodně naštvaně a rozezleně házel pohledy po Lukášovi. Dana řekla pár vět slečně, a ta zůstala u dvojice.

„Tak jdem?“ zeptala se.

„Jo, půjdem obejít svatého Víta,“ řekl Lukáš. Vyšli na nádvoří a zabočili při stěně katedrály. Nebylo tam mnoho turistů, ale dostatečně pro to, aby to poskytovalo soukromí pro rozhovor. Když byli od ostatních dost daleko, tak se Dana zeptala: „Tak co se děje? Doufám, že si se do něčeho nepřipletl.“

„Ne tak docela. Ale mám jeden problém. Já ti teda řeknu, proč jsme v Praze.“

„Dobře, začínám se bát,“ řekla ironicky Dana. Lukáš se nadechl, potřeboval si to ještě trochu promyslet.

„Dělám pro jednu organizaci. Ta organizace shání různě nadané studenty a využívá jejich potencionálu. Pak je posílá plnit úkoly, aby si ověřila jejich schopnosti. To, čím mě pověřili teď, je důležité splnit pro setrvání v té organizaci. Možná časem napíšou i tobě, ale zpět k tématu. Dali mi úkol, který se mi trošku zkomplikoval.“ Lukáš se odmlčel.

„To je vážně pravda? Tak o co jde?“ Dana se nezdála být příliš přesvědčena, ale Lukáš pokračoval, pravdu jí říct nemohl.

„Mě vybrali kvůli mým znalostem historie. Poslali mne získat nějaké informace o historii a některých částech Pražského hradu. Ale, bohužel, tyto informace nenaleznu běžným způsobem, musím se totiž dostat dovnitř hradu. Ale vůbec netuším, jak. Já vím, že ty máš spoustu známých, kteří by mi mohli pomoci.“ Lukáš to řekl s neskrývanou nadějí. Dana se ale začala docela slušně smát. Chvilku trvalo, než se uklidnila. Pak promluvila pobaveným tónem: „Víš, ono je to strašně vtipné.“

„Vážně? Jakto?“chtěl vědět Lukáš.

„No, tady s Jimu jsem právě šla za jednou mojí kámoškou, která tady na hradě provází. Znám se s ní už dlouho, slíbila mi, že mě vezme i mimo prohlídkové trasy, takže můžete jít klidně s námi.“

„No to si děláš legraci! Já nevím jak ti poděkovat.“ Lukáš to skutečně nevěděl, a tak nečekaně Danu objal. Měl opravdu strašnou radost. Když Danu pustil, tak už s radostnou náladou povídal: „Kdyby jsi nás viděla, jak tu už dvě hodiny vymýšlíme, jak se tam dostaneme! Ani nevíš, jak jsi mi pomohla, ty jsi prostě skvělá!“

„No jo, já vím, co by jsi beze mě dělal. Ale to je opravdu pravda, že si tě našla nějaká společnost hledající studenty?“

„No, ano, to je pravda, někdy ti o nich řeknu více.“ Lukáš věděl, že jednou bude muset hodně mystifikovat, aby podpořil své tvrzení, ale teď takové starosti hodil za hlavu, měl radost, že ji potkal a že jim takto pomůže.

 

„Vážně?! To je ale náhoda,“ řekl dost podezíravým tónem Fuchy, ale byla na něm poznat úleva. Dana mu akorát vysvětlila, jak se dostanou do hradu.

„Cesty osudu jsou prostě nevyzpytatelné,“ řekla s úsměvem Dana.

„Na osud zase tolik nevěřím,“ poznamenal Fuchy, ale už klidnějším tónem.

„Hele, jak vlastně vypadá ta tvá průvodkyně?“ zeptal se zájmem Lukáš. „Nemá náhodou středně dlouhé tmavé vlasy, je vyšší než ty, nosí takové strašně úzké brýle a pořád se usmívá?“

„No, to je celkem přesný dopis Martiny. Proč se ptáš, ty už jsi jí potkal?“

„No, jestli je to ona, tak ta mě právě provázela po hradu, tedy před hodinou,“ řekl trošku sklíčeně Lukáš.

„Co ten tón?“ chtěla vědět Dana. „To je přeci dobré, že už se trošku znáte, ne? Ty jsi snad něco provedl?“

„Ne, to ne, ale mám strašný pocit, že se na mě furt dívala a pomrkávala, bylo to divný.“

„Odkdy je divné, když s tebou holka koketuje?“ zeptala se s pobavením Dana.

„Já neřekl, že se mnou koketovala,“ bránil se Lukáš.

„Ale koketovala s tebou, že?“ pokračovala s dobrou náladou Dana.

„No,“ rozmýšlel se Lukáš, „vlastně asi jo.“

„Fakt? A proč si mi o tom neřekl?“ zareagoval Fuchy. Teď už se bavili všichni, kromě Jimu, která samozřejmě nerozuměla, a tak se zeptala Dany, co řeší. Dana jí to anglicky vysvětlila a Jimu se na Lukáše zářivě usmála a hodila po něm povzbuzující pohled. Jestli se Lukáš chtěl někdy propadnout, tak teď by pro to byl ideální okamžik, už jen proto, že věděl, že pod nohami mu leží krásná klidná Podzemní Praha.

„Víš, ona Martina,“ začala Dana, „je taková, že by pořád někoho balila, ale často rychle cukne. Nesmíš se z ní nechat vyvést z míry, prostě jen využívá toho, že je hezká.“

„Skvěle, pomalu bych raději zůstal čekat tady,“ poznamenal ironicky Lukáš.

„No, myslím, že to asi nepůjde,“ řekla Dana, která se dál bavila Lukášovou úzkostí. Míša něco šeptala Fuchymu a zdálo se, že se docela baví, určitě na Lukášův účet. Ten na ně na oplátku hodil úšklebek a otočil se, když ho Dana vzala za rameno.

„Hele, už sem jde, říkala, že nás vyzvedne venku,“ řekla a ukázala prstem směr. Lukáš s nechutí zjistil, že je to opravdu ona. Řekl si, že teď je ideální chvíle se propadnout, ale nějak se nic nedělo.

Když byla blíž, tak se rozběhla a objala Danu. S radostí se uvítaly, Dana jí představila Jimu a chystala se představit zbytek. Lukáš celou dobu dělal, jakože nevnímá a prohlížel si Katedrálu svatého Víta. Fuchy se mu v duchu smál a Míša kroutila hlavou.

„Tak, a to je Lukáš. Možná jste se už viděli,“ říkala akorát Dana, když byl Lukáš přinucen se podívat do obličeje Martiny. Koukala na něj velice zajímavým pohledem a zdálo se, jako by snad v jednu chvíli i mrkla.

„No, viděla jsem ho na prohlídce, vše si podrobně prohlížel. To je ten Lukáš, jak jsi mi o něm říkala?“ zeptala se Dany a Lukášovi podala ruku. Stiskla mu ji poměrně pevným stiskem a nechtěla ji pustit. Důkladně si Lukáše prohlížela, bylo to opravdu divné. Fuchy s Míšou se opravdu bavili, protože viděli, jak je Lukáš opravdu vyplašený.

„Jo, asi jsem ti o něm už někdy říkala,“ řekla s viditelným pobavením Dana.

„A říkala jsi, že se s námi bude chtít podívat do hradu?“ dál pokračovala s upřeným pohledem na Lukáše a držela jeho ruku, při tom mluvila k Daně.

„Jo, jestli bude moct jít on a jeho dva přátelé, potřebují o hradu zjistit nějaké větší podrobnosti.“

„Tak to jste na správném místě. Tebe provedu ráda,“ řekla koketně Martina. Pustila konečně Lukášovu ruku a zběžně se seznámila s Fuchym a Míšou. Pak je vyzvala, aby šli za ní. Dana si s ní o něčem povídala, Jimu šla s nimi a naše trojice je následovala.

„Nevypadá vůbec špatně! Nevím, co ti tak vadí,“ říkal zrovna Fuchy Lukášovi. Snažil se to říct tak, aby to neslyšela Míša, ale ta to slyšela a rukou, kterou ho držela, mu pevně naznačila, že by se měl uklidnit. Samozřejmě jen s pobavením. Fuchy nahodil hraný omluvný obličej.

„Nech si to! Ani ji neznám a ona mě už takhle přivádí do rozpaků,“ postěžoval si Lukáš.

„Ty jsi vážně umělec,“ neudržela se už Míša. „A jak sakra chceš s někým někdy chodit? S tvým pravěkým přístupem by jsi měl jít do kláštera,“ dodala se smíchem, ale napůl vážně.

Lukáš popřemýšlel nad možností kláštera, ale řekl si, že by to asi v dnešní době byla trochu nuda. Trošku si uvědomil, že dnešním vztahům opravdu nerozumí.

 

„Tak co tě hlavně zajímá? Čeho se týká ta tvá práce?“ zeptala se Martina Lukáše, stáli akorát ve vstupní hale do prostor Pražského hradu. Martina akorát došla přímo k Lukášovi a neustále se na něj příjemně usmívala.

„No, ehm.“ Lukáš měl co dělat, aby se nesoustředil na její oči, které byly tak hluboké a krásné, proto se snažil dívat se za ní po obrazech, kde se na něj znuděně dívali zástupci českých rodů. „Je to taková vysoce specializovaná práce. Já bych chtěl zjistit něco o jedné mozaice, která se zde prý nachází, je prý obestřena nějakým tajemstvím a pozná se tak, že má ve středu trojúhelníkovou prohlubeň.“ Lukáš to na ní celkem rychle vychrlil, nečekal, že její reakce bude tak rychlá.

„Á Rudolfínská mozaika prokletí! No jasně, to je velice zajímavý artefakt, pojďte všichni, jdeme se na ní podívat!“ Lukáš se nestačil vzpamatovat z šoku nad tím, že opravdu ví, oč jde a už se divil další věci. To když ho popadla za ruku a celkem rychle ho vedla chodbami Pražského hradu. Stačil letmo spatřit pobavený výraz Fuchyho a Míši a už se snažil vyrovnat rychlost s Martinou, která ho cílevědomě pomalu táhla někam do postranních chodeb a místností.

„Říkala jsi mozaika prokletí?“ zeptal se Lukáš na název, když už šel stejně rychle jako ona. Snažil se nevnímat, že ho vede za ruku, bylo to trošku podivné.

„No jasně! Je to nějaká pověra, že kdo se té mozaiky dotkne v její trojúhelníkové prohlubni, tak do tří dnů zemře. Proto je taky poměrně ukrytá před zraky normálních lidí. Nachází se úplně mimo všechny běžné prohlídkové i funkční trasy.“

„Je na ní něco zajímavého?“ chtěl vědět Lukáš. Za nimi byly slyšet kroky zbytku přátel, kteří se trošku vzpírali rychlému tempu Martiny.

„No jéje, o tom by se dalo mluvit hodně dlouho. Můj učitel, který mě učil provádět Pražským hradem, jí byl úplně posedlý! Má na svém povrchu nějaký nejasný text a mnoho podivných obrazců, nicméně nikdy se nepřišlo na to, co znamenají. Hele, tebe vážně historie zajímá nebo se o to zajímáš jen kvůli té škole nebo co to je?“

Martina ho tou otázkou trošku vyvedla z míry, chvíli se odmlčel, než odpověděl.

„Skutečně mě historie zajímá, je tedy pravda, že převážně ta antická, ale mám takový všeobecný přehled.“

„To je báječné!“ A stiskla Lukášovi pevně ruku. „Dnešní mladé lidi jen málokdy zajímá historie. Jsem ráda, že je tu ještě někdo, kdo ví, kdy byla podepsána Zlatá Bula Sicilská, nebo kdy byla sametová revoluce! Tedy doufám, že to víš?“ s tázavým úsměvem pohlédla na Lukáše.

„1212 a 17. listopadu 1989. To by měl snad vědět každý,“ řekl trošku zmateně Lukáš.

„Hmm, prošel jsi zkouškou,“ řekla šibalsky a zahnula na schody vedoucí někam dolů.

„Co, jakou zkouškou?“ chtěl vědět Lukáš vláčený za ní. Než zazněla odpověď však Martina prudce zastavila a Lukáš k ní doklopýtal.

„Tak tady je! Skryta všem a skrývající své tajemství.“ Lukáš se usmál, když viděl mozaiku o rozměrech tak dva metry na metr. Uprostřed bylo prázdné trojúhelníkové místo. Stála v místnosti, která byla poměrně temná, jediné světlo zajišťovalo malé okno až u stropu. Martina přešla k vypínači a rozsvítila. Byla tu jen jedna žárovka, zřejmě opravdu zapadlé místo.

Konečně k nim doběhli i Míša, Fuchy, Dana a Jimu. Byli poměrně udýchaní a Míša se okamžitě složila na římsu, co vypadala jako kamenná lavice.

„To je ta mozaika?“ zeptala se, když zaostřila.

„Nevypadá moc záhadně,“ poznamenal Fuchy.

„Jo, to je ona a věřte, že je záhadná dost. Dle toho, co mi Martina řekla.“

„Tohle jsi tedy hledal? Jak jsi se o tom dozvěděl?“ chtěla vědět Dana.

„Dozvěděli jsme se o tom na naší škole, přece,“ řekla Míša.

„Ano, proto to byl tak složitý úkol. No, my si to tady teď vyfotíme, bude to teď možná hodina nudné práce. Klidně jim ukaž zbytek hradu, my tady nic neuděláme,“ řekl Lukáš směrem k Martině.

„No, nerada tě opouštím, také proto, že mě ta mozaika zajímá, ale když myslíš, my se za chvíli vrátíme, pak ti s tím pomůžu. Stejně jsem holkám slíbila, že je provedu,“ řekla Martina a prozměnu popadla za ruce Jimu a Danu a vyšly po schodech nahoru.

„Martina je velice aktivní jedinec,“ poznamenal Fuchy, když se ztratili z dohledu.

„Jo, trochu,“ řekl Lukáš. „Tak dáme se do toho? Fuchy, vyfoť to, kolikrát to jen půjde.“

„Prostě to vyfotím, buď v klidu,“ poznamenal Fuchy a začal v batohu hledat foťák, kterému všichni říkají Olívie.

„Míšo, pojď se na to podívat a vem ten klíč,“ řekl a Míša vyndala z kabelky trojúhelníkový klíč.

Míša přiložila klíč k mozaice a porovnávala znaky. Chvíli nad tím dumala a pak řekla: „Hele, ty čáry, které tady byly, se změnily na písmo, když to tak porovnávám s tím klíčem, protože druhá část těch znaků byla právě na klíči.“

„No jo, máš pravdu, to je zajímavé, vypadá to na latinu, hmm, kdo tohle přeloží,“ uvažoval Lukáš.

„Ustupte, jdu fotit, nejdřív bez klíče.“ Fuchy vzal Olívii a několikrát mozaiku vyfotil, než si byl jistý, že nastavení je dobré. Pak mozaiku na ostro několikrát vyfotil.

„Teď tam dejte ten klíč,“ řekl Fuchy. Míša se zvedla z kamenné lavice a přiložila klíč. Ten tam však nedržel, tak trošku zatlačila, vlastně zatlačila dost, a v tom něco hluboce klaplo a zadunělo, přičemž se celá mozaika trochu pohnula na jedné straně. Všichni zůstali stát, když Míša s leknutím uskočila.

„Ehm, co jsi to provedla?“ chtěl vědět Fuchy a přešel k mozaice. Prohlédl si ji zblízka, a pak začal na jednu stranu tlačit.

„Pojďte mi pomoct, sakra!“ udýchaně doporučil Lukášovi a Míše. Ti se vzpamatovali a pomohli mu. Těžce se jim povedlo odsunout mozaiku jako nějaké těžké kamenné dveře.

Zatuchlý vzduch plný nevábných vůní a hniloby na ně dýchl zpoza mozaiky. Schodiště, poprášené slušnou vrstvou prachu, se ztrácelo ve tmě. Míšina reakce byla jasná.

„Pavouci! Hej, tam já nepůjdu!“ A urychleně odstoupila. Fuchy se podíval na Lukáše, ten jen pokrčil rameny a nechal vyjednávání na Fuchym. Sám si rozsvítil baterku, kterou měli všichni zabudovanou v opascích a posvítil si dolů. Neviděl žádný konec schodiště, šlo asi pěkně hluboko.

„No jo, tak já jdu, ale jako poslední!“ řekla najednou nahlas Míša. Přešla k mozaice a vyndala z ní klíč. „Třeba nám bude ještě k něčemu.“

Míša i Fuchy si zapnuli své baterky a postupovali za Lukášem, který dostal tu příjemnou roli vymetat všechny ty pavouky. A pavouků tam bylo opravdu hodně. I když se je Lukáš snažil co nejvíce smetat, aby je nepotkala Míša, tak se za jeho zády neustále ozývaly velice podivné zvuky zaručeně procházející od Míši. Schodiště se začalo stáčet, až skončilo v poměrně prostorné místnosti pod ním.

 

Jak už si tradice objevování skrytích pokladů žádá, je v každé místnosti, kde se nachází prastarý poklad, umístěna alespoň jedna nástraha, příjemné a roztomilé zvířátko, popřípadě strážce, který vám trošku zkomplikuje dosažení vašeho touženého pokladu. Horší případ je, když se všechny tyto možnosti zkombinují, a tam už si poradí jedině Indiana Jones, popřípadě představitel Jamese Bonda s úchylkou pro objevování historických artefaktů, která je jinak převážně u reálných Bondů nahrazena úchylkou pro vyhledávání krásných nebezpečných slečen, ke kterým je stejně obtížné se dostat, jako k onomu pokladu. Ovšem poklad vám po nalezení povětšinou poskytne bohatství, což se ovšem nedá tvrdit u krásných nebezpečných žen, které nejen že vám bohatství naopak odčerpávají, ale ještě vás mohou přivést do pěkného maléru.

Ovšem o Bond girl zrovna ani Fuchy, ani Míša, a dokonce ani Lukáš neuvažovali, protože, jak zjistili, tak toto jinak jasně platící pravidlo, zde neplatilo. Žádný přerostlý pavouk (k velké úlevě Míši), žádný zbloudilý Blanický rytíř (k velké úlevě Fuchyho, který zameškal poslední lekce šermu), a dokonce ani žádná kamenná, či jiná, stovky let stará, past (k úlevě Lukáše, který nemá rád výšky a studenou vodu). Pouze velká zatuchlá místnost se stovkami ztrouchnivělých knih a papírů, s obrovským zdobným podstavcem, přesně určeným jako podklad nějakého pokladu, avšak podstavec úplně bez všeho, co by mohl nést. A tak jediné, co je po bližším prozkoumání zaujalo, byla podobná mozaika, která byla u vchodu a která měla stejný trojúhelníkový otvor pro jejich klíč.

 

„Hele, tak na co ještě čekáme?“ ptal se akorát Fuchy, který nechápal, proč Míša s Lukášem tolik otálejí s tím klíčem. Stáli u mozaiky a pečlivě ji studovali.

„Klídek, Fuchy, přeci jen to vše bylo strašně jednoduché a já mám obavy, že by zde mohla být nějaká past,“ poznamenal zaujatý Lukáš.

„Hmm, jasně, ta tvoje patologická představa, že u pokladu je past. Neměl by ses tolik dívat na filmy,“ dodal otráveně Fuchy.

„No tak to říká opravdu ten pravý,“ odbyl ho Lukáš.

„Stejně tady nic není, pokud tu byla Archa, tak určitě byla na tom obrovským podstavci, který, jestli jste si nevšimli, tak je prázdný, někdo tu byl před námi.“

„Kdyby tu byli temní, tak by to tu vypadalo jinak. Tady nikdo nebyl dobrých pár století,“ usoudil Lukáš, který předtím zkoumal celkové zachování místnosti, která byla skutečně netknutá a všude byla neporušená vrstva prachu.

„Už mě ale štvete,“ poznamenal Fuchy a skočil k mozaice, kam Míša opatrně dávala klíč. Klíč jí vytrhl z ruky a prudce ho zatlačil do zámku. Pohoršené představy svých dvou společníků úplně ignoroval. Za mozaikou znovu cvaklo. Lukáš s očekáváním nejhoršího trochu ustoupil. Mozaika zase poskočila o kousek dál.

„Jsi taky strašpytel,“ poznamenal Fuchy na adresu Lukáše, který se na něj jen ušklíbl.

Mozaiku se snažili znovu odsunout, tentokrát se však otevřela mnohem víc lehce, protože byla o dost užší a převážně dřevěná. Velké očekávání se nenaplnilo. (Jak Lukášovo, který čekal minimálně zavalení pískem, či zjevení velkého monstra, tak ani to, že by se za mozaikou nacházela další místnost.) V podstatě to byl jen takový kumbálek s jednou poličkou, která tam už opravdu držela jen silou vůle. Těžce se prohýbala pod jednou věcí, která tam byla.

„Hmm, to bude pro vás dva,“ usoudil Fuchy a odešel si dál prohlížet místnost. Lukáš s velkou úctou vzal pevně vázanou a těžkou knihu, která, navzdory své tloušťce, to s váhou opravdu přeháněla.

„Budeme mít co dělat,“ řekla Míša se slyšitelným zklamáním v hlase. Lukáš chtěl něco dodat, ale někdo mu promluvil za zády a on se tak lekl, že málem upustil knihu, kdyby mu ji Míša nestačila chytit.

„No vás někde nechat samotné!“ řekla s viditelným pobavením Martina, která si užívala, jak se všichni lekli. Dana a Jimu si podezíravě prohlížely své okolí.

„Kdo by řekl, že zrovna vy naleznete skryté prostory Pražského hradu,“ poznamenala s údivem Dana.

„Co jste to, proboha, našli?“ chtěla vědět Martina, která si prohlížela knihu, kterou teď drželi Míša s Lukášem a stále nebyli schopni slova. Lukáš hledal adekvátní vysvětlení a vůbec ho žádné nenapadlo.

„No, to bylo součástí toho úkolu,“ řekl konečně něco Fuchy.

„Vážně? To jako nalezení tajemných tajných prostor hradu? Ty vás teda nešetří.“ Martina sice odpovídala Fuchymu, ale dívala se na Lukáše, který se zase trošku zmenšoval pod jejím odzbrojujícím pohledem. Chtěl už něco říct, když v tom za nimi zazněl další hlas. Fuchymu, Míše a Lukášovi v tu chvíli skutečně přejel mráz po zádech.

„Jak krásné je, když někdo práci dělá za vás,“ řekla s drsnou ironií Eva.

 

Pokračování příště...

 

Kapitola osm: Světlo a tma.

 Obrazek

Smrt je vděčným průvodcem každého člověka a bytosti ve vesmíru. Je to jistá nevyspělost matky přírody, která nedokázala zajistit, aby se buňky biologických organismů stále obnovovaly, i když předpoklady by k tomu byly. Nicméně je spousta těch, kteří tvrdí, že by zde nechtěli žít věčně. Smrt je určitě důležitá a každý o ní někdy přemýšlí. Aspoň si každý může říct, že někoho má, protože i trosečník na pustém ostrově si může být jistý, že smrt je mu na blízku mnohem více, než si dokáže představit.

Mnohé civilizace založené na biologickém základu dospěly k přesvědčení, že jediná možnost, jak si zajistit nekonečný život, je vyměnit své biologické tělo za mechanické, popřípadě kombinované. Je opravdu k zamyšlení, že většina těchto civilizací (vyjma obyvatel Varioru 12) zanikla ne dlouho po této změně. Je tedy otázkou, jestli má cenu vůbec chtít se smrtí bojovat. Stále totiž nevíme, co nás může čekat v životě po smrti.

 

„Jé, ahoj, Evo, Dvoři , Verčo! Co tady děláte? To je ale náhoda,“ řekla radostným tónem Dana, která samozřejmě netušila, oč jde. Lukáš byl trošku hrdý, že se Fuchy mýlil, ale zároveň měl obrovský strach z toho, co teď přijde. Věděl jen jedno, nebude to nic hezkého.

„Ahoj, Dano, tebe bych tu nečekala, už ti Lukáš řekl, co tu hledá?“ Eva poměrně úspěšně napodobila konverzační tón. „Mimochodem, Martino, děkuji, že jsi nám pomohla,“ dodala ještě vítězně. Martina na ni vrhla naprosto nechápavý pohled. Eva se podívala na naši trojici a v očích se jí zalesklo vítězství, opravdu předčasně. Přes Evinu tvář se rýsovala čerstvá jizva, která nesla stopy zašívání a možná i něčeho jiného. Verča nehnutě stála na posledním schodu do místnosti a Dvoři pod ní.

„Co jsi to říkala o Martině?“ zeptal se naprosto znatelně nepřátelským hlasem Lukáš.

„Jo, to by mě zajímalo taky, vy se znáte?“ zeptala se Dana, která pokračovala v přátelské konverzaci. Samozřejmě nevěděla nic o Evině změně od poslední doby, co ji viděla. Eva začala mluvit konverzačním tónem k ní, jako by Lukáš vůbec nic neřekl. Fuchy se zamýšlel nad tím, co by mohli udělat, ale dobře věděl, že používat své schopnosti v přítomností normálních lidí nesmí a nemohou. Doufal, že Eva nepřikročí k zoufalým krokům, že je snad odvede někam stranou a ostatní propustí. Když v tom mu to došlo! Měla obrovskou výhodu. Mohla mít tři rukojmí, jako pojistku proti nim. Míša uvažovala nad tím samým a Lukáš se snažil vymyslet, jak dostat Danu od Evy. Zároveň pociťoval zase tlak na jeho vědomí, zase tlak v podobě dekadentní nálady. Avšak o mnoho menší než v Podzemní Praze.

„Známe se tak trošku. Naše setkání bylo rychlé, ale já se jí vryla hluboko do mozkové kůry,“ řekla a Dana na ni vyvalila nechápavý pohled. Eva ji však nechala být a otočila se k Martině, která se jí začala ptát.

„Jak jsem ti pomohla? A s čím? Vůbec si na tebe nepamatuji.“

„To je také správné,“ řekla Eva a usmála se, sebejistota z ní přímo čišela. „Víš, upravila jsem ti myšlenky a vzpomínky. Ano, zní to tajuplně a neskutečně, ale je to tak. My tady totiž s Lukášem a jeho přáteli patříme do tajemné skupiny lidí, kteří vás potají ovládají.“

„My je neovládáme!“ řekla Míša a hned začala litovat, že potvrdila, že k ní patří. Eva nerušeně pokračovala dál. „A ty jsi mi pomohla dostat tyto tři sem, do těchto prostor, kam nás měli dovést. Chtěli se zmocnit jedné mocné věci. Což mě přivádí k otázce, kde ji máte,“ řekla Eva s úsměvem a otočila se na strnulou trojici. Dana kmitala pohledem po všech osobách a zdálo se, že vůbec nechápe. Jimu stála a nechápala opravdu nic, což bylo zřejmě způsobeno tím, že se zde všichni bavili česky, a jak již bylo patrno, Jimu opravdu česky neumí. Míša byla naštvaná, že se tak lehce nechala nachytat, ale došla k závěru, že v současné situaci je to už stejně jedno. Nějaké nenápadné vyřešení už stejně nepřicházelo k úvahu. Ujala se slova: „Jak vidíš, tak jsme tu nic nenašli. Jen haldu knih, klidně si je vem a můžeš jít.“ Byl to chabý, ale nutný pokus o nereálné. Eva se skřehotavě zasmála.

„Milá Míšo, myslíš, že se tak lehce dáme oklamat? To je přeci natolik průhledné, že jsi to nemohla myslet vážně.“

„Ona mluví pravdu. Nic jsme tu nenašli, někdo tu byl už před námi,“ vložil se do hovoru Lukáš, který doteď přemýšlel, jak situaci řešit. Jediné, co teď mohl dělat, bylo chránit mysl Dany a doufat, že jeho přátelé se snaží ochránit mysli Jimu a Martiny. Eva se na Lukáše podívala a z tváře jí zmizel předstíraný úsměv. Velice nepřátelský pohled a tón hlasu dával jasně najevo, že tu jizvu na tváři mu jen tak neodpustí.

„Opravdu si myslíš, že jsme tak pošetilí a uvěříme vám? Zvlášť tobě? Člověku, který by zabil i své nejbližší přátele.“

„Vtipné, Evo, pokud vím, tak ty jsi chtěla zabít nás...“

„Ne!“ přerušila ho Eva. „My vás jen chceme dostat na naši stranu, vy se bráníte. Tak, že při našem posledním setkání jsi mě málem zabil! Jsi tak ubohej a nedokážeš ani udržet své schopnosti pod kontrolou!“ Eva mluvila hodně nahlas a naštvaně. Lukáš se trošku zhrozil, když si pomyslel, že by to mohla myslet vážně. Vlastně nikdy nepomysleli, že by je mohli chtít dostat na svoji stranu, už se pomalu rozloučili i s tím, že to byli jejich přátelé. Na jednu stranu měl pocit, že byl bezcitný a chladnokrevný on, ale pak si řekl: „Ne! To je blbost, oni se nás snaží zničit!“ Chvilku ticha, kterou způsobil Lukáš, využil Fuchy.

„To je pěkná blbost! Vy jste ti zlí, ty sama ovládáš Dvořiho a Verču. Ano, nediv se, víme to. Jen se na ně koukni, neumí ani mluvit, řídíš je ty! Vzala jsi jim svobodné uvažování, abys uměle vytvořila svoji větší sílu.“

„To jsou jen prázdná slova. Kde máte archu?“ Eva Fuchyho převážně ignorovala. Teď se snažila prohlédnout místnost.

„Sakra, my ji vážně nemáme! Pokud ti dobře fungují oči, tak je ti jasné, že zde není, protože tahle místnost není tak rozlehlá!“ rozčílil se Fuchy. Eva se na něj podívala, pak znovu prozkoumala místnost a skončila u Lukáše s Míšou, kteří drželi stále knihu.

„A copak je tohle?“ chtěla se šibalským nepříjemným úsměvem vědět Eva.

„Kniha. Vidíš snad,“ poznamenal bez zájmu Lukáš, a jako by to byla další z nahromaděných knih, ji odhodil na štos svazků ležící nejblíže k němu. Evě se poprvé v očích zaleskl výraz nespokojenosti.

„Sakra! Já vůbec nechápu, oč vám jde a proč jste na sebe takoví! Jaké vraždění, jaké souboje!? Co se tu, pro všechno na světě, děje?!“ konečně promluvila Dana. Eva se na ni podívala a Lukáš zaťal všechny svaly, byl teď maximálně soustředěný. Věděl, že se blíží něco zlého. Ten samý pocit měli Míša s Fuchym, kteří se snažili zaujmout co nejlepší pozice.

„Ale to je na velice dlouhé vyprávění, kdyby mi tady tvoji kamarádi nebránili, tak bych ti vysvětlení poslala rovnou do mozku, ale mají o tebe trošku strach, zcela bezdůvodně, přeci bych neublížila svojí kamarádce.“ Evin tón byl více jak nepříjemný.

„Cože? Vůbec ti nerozumím, co tím myslíš.“ Na Danině obličeji se poprvé objevil náznak strachu, který však rychle zmizel a proměnil se na nechápavý, který směřoval k Lukášovi. Ten na ni však nekoukal, snažil se bojovat s myslí Evy. Ovšem obě jejich mysli nebyly ani tak silné, ani tak vyspělé, aby si něco mohli takto udělat. Eva se od Dany odvrátila a nechala ji v pochybách.

„Fuchy? Nedávno jsi se se mnou hádal, že nejsi v nevýhodné situaci. Myslím, že teď už je zbytečné se hádat, protože tohle je pro vás velice nevýhodná situace,“ řekla Eva s hrubým úsměvem.

„Jo, je pravda, že nedavno jsme měli podobný problém. Ovšem mám úplně stejný názor, jako jsem měl tehdy, nevidím žádnou nevýhodu z naší pozice.“ Evu zřejmě Fuchyho pohrdavý tón vyvedl z míry a snažila se zvládnout svůj vztek, ale stejně se to dalo vycítit.

„Dovol, abych ti nastínila tvoji situaci,“ začala Eva rádoby klidným tónem. „Nacházíš se v uzavřené místnosti, kde vchod do ní je pevně v našich rukách. Což by se možná dalo, dle tebe, považovat za vyrovnaný boj, ale nezapomeň, že zde máš další tři lidi, kteří jsou v současnosti pro nás výhodou. Je více než jasné, že je budete chtít ochránit, tím své síly značně oslabíte. Nemáte skoro žádné zkušenosti. Skoro žádný prostor pro praktikování svého způsobu boje. Jste takřka v pasti. Když se vzdáte a přestoupíte na naši stranu, tak vaši přátelé zůstanou ušetřeni.“ Eva to zakončila vítězným gestem vyjadřujícím, že nemají jinou možnost.

„Víš, Evo,“ začal Fuchy, „tvůj rozbor bylo velice zajímavé poslouchat, ale mám dojem, že stále raději zůstaneme na té správné straně a konečně se vás zbavíme.“

„Nemůžete nás porazit! Ne teď a za těchto okolností! Jste šílenci!“ řekla Eva naprosto studeným hlasem.

„Možná jsme,“ vložil se do rozhovoru Lukáš a Eva se k němu s nechutí otočila, „ale bojujeme za správnou věc a budoucnost. Ty mě znáš, takže víš, že tohle je prostě můj postoj k životu a nenechám se nikým takovým jako jsi ty přesvědčit o opaku. K vám se přidáme jedině přes mojí mrtvolu.“ Lukáš to říkal, jako by mluvil o zítřejším počasím. Evu díky tomu doháněl k šílenství. Už se ani nesnažila zakrývat svůj vztek.

„Tvá smrt je možná blíže, než si myslíš,“ řekla chladně. „Snažila jsem se vás zachránit a dát vám alternativu, ale vy jste zabednění tupci ze strany světla! Nevím, ale mám pocit, že tato kobka se stane vaším hrobem.“

„Zdání někdy klame,“ řekla Míša

„Ano, já jsem ochoten to risknout, mám dnes dobrý den,“ řekl s úsměvem Lukáš.

„Jo, dnešek je ideální den na poučení pár temných, kteří jsou už příliš zlobiví,“ dodal Fuchy.

Všem bylo jasné, že další hovor je už zbytečný. Následovala krátká chvíle ticha. Ovšem v tom okamžiku, který se mohl zdát z hlediska boje jako naprosto ztracený, se odehrálo mnoho věcí. Za prvé, Lukáš se ujmul Dany a byl připraven ji donutit, aby instinktivně uskočila za stůl, což bylo to nejvíc, co současní výjimeční lidé byli schopní s lidským mozkem udělat. Fuchy se ujal Jimu se stejným úmyslem a Míša si vzala na starost Martinu. Během té chvilky se snažili z jejich hlav dostat moc temné strany, která se je snažila také dostat. Nevysvětlitelně byli však silnější než temní. Všichni se zároveň snažili odrážet slabý, avšak patrný mentalický nápor temných na ně samotné. Verča s Dvořim se rozestoupili vedle Evy. Teď to zde vypadalo jako na popravě. Stáli u zdi a temní je měli přímo na mušce, stačilo jen, aby byli rychlejší. Fuchy si uvědomoval, že jsou v hodně nevýhodné pozici. Bude potřeba využít rychlost a vše, co se naučili u agenta, který je měsíc cvičil. Teď dojde na opravdu těsný boj a vůbec není jisté, kdo by mohl vyhrát. Fuchy dobře věděl, že temní mají teď mnohem větší šance, ale nehodlal se vzdát!

V setině sekundy se prvotně pohnula Verči ruka, která se chystala vytáhnout něco, co měla v kapse. Míša to viděla první. Instinktivně zareagovala stejně a než se stačili všichni vzpamatovat, měla Verča v ruce nějakou krátkou černou věc a Míša vytažený laserový bič. Míša však na chvíli ztratila kontrolu nad Martinou. Dana s Jimu společně uskočily za stůl. Lukáš s Fuchym vytáhli své zbraně a temní své. Všichni byli podobně rychlí, takže následoval okamžik, kdy místnost zaplavila různá oslňující světla. Paprsky biče, výstřely z různých zbraní, záblesky ochranných energetických polí a ohromné rány. Místnost se otřásla v základech.

Prvotní náraz zmizel a v místnosti se trošku ustálil prach. Lukáš vyslal další výstřel, který se zastavil o Evino energetické pole, které pak přetransformovala v útočné pole a poslala jej proti Lukášovi, který jen tak tak stačil uskočit za stůl, kde se strachy třásly Dana s Jimu. Za ním skočila Martina, která si držela krvácející ruku, ve které měla dlouhou řeznou ránu. Rychlým posunkem mu naznačila, že je vše v pořádku. Fuchy v ten okamžik držel na plno rozzářené své energetické pole, do kterého Verča vysílala proud červené energie z černé věci, kterou vytáhla. Fuchy se snažil proud odrazit, ale energie bylo příliš mnoho a byl rád, že se dokázal udržet. Verča měla v obličeji vražedný pohled a vydávala úporné zvuky. Míša akorát uskočila za dveře mozaiky, když složila Dvořiho, který se zvedal ze schodů s tržnou ránou od biče přes celý hrudník. V očích měl vražedný výraz a několika údery svých energetických vln málem roztříštil dveře mozaiky. Lukáš vytáhl druhou braň a začal střílet zpoza stolu. Slyšel, jak jeho projektily naráží do energetických polí a jak Eva řve, aby Dvoři ustoupil za roh vchodu. Fuchy už byl totálně unavený. Držet tak dlouho obranné pole, které je tak silně namáháno, bylo neúnosně namáhavé. Míša to uviděla a na zaujatou Verču vystřelila další úder laserového biče. Verča zaúpěla a chytla se za nohu, do které dostala ránu. Fuchy uskočil za stůl k Lukášovi. Společně začali střílet zpoza stolu do neznáma. Slyšeli, jak Dvoři zařval a pak i Eva mocným hlasem. Lukáš se podíval na Fuchyho. V tom okamžiku jim to došlo. Rychle uskočili dozadu. Fuchy popadl Danu, která držela Jimu a strhl jí sebou. Lukáš popadl Martinu a zalehl ji tělem. Ozvala se mocná rána a stůl se rozletěl na miliony třísek. Lukáš Martinu uchránil. Vedle jeho nohy spadla těžká kniha. Byla to ta, kterou našli. Okamžitě ji sebral a hodil Fuchymu, který ji hodil do rohu. Než se usadil prach, tak už, včetně Míši, mocně stříleli ze všeho, co měli k dispozici.

Eva, která byla stále vpředu, ustupovala po schodech. Za ní nad její hlavou vysílali své vlny a paprsky Verča s Dvořim, který měl jednu ruku celou od krve. V poslední viditelné škvíře, skrz kterou Eva viděla do místnosti, vyslal jen tak do prostoru silný paprsek energie. Lukáš s Míšou uhnuli a Fuchy uskočil. Paprsek se zřejmě roztříštil o protilehlou stěnu, byla slyšet velká rána. Naskočily jim ironické úšklebky a dál pronásledovali své nepřátele.

Ocitli se ve vstupní místnosti. Těžko teď zatlačovali temné, kteří stáli za dveřmi a vysílali proti nim svoji střelbu. Oni ji stačili jen odrážet, ale neustupovali.

„Spojte se se mnou!“ zařval Fuchy. A oni tak učinili. Spojili svá obranná pole do jednoho. Bíle světlo je takřka oslnilo. Vynaložili spoustu své energie, aby své pole proměnili v útočné a vyslali je nahoru. Obrovská rána otřásla schody. Mnoho malých kamenů se sesypalo ze stropu a mnoho velkých z oblasti, kde byly dveře, po kterých tam zbyla velká díra. Sotva padajícím kamenům stačili uskakovat. Rychle vyběhli nahoru. Eva proti nim vyslala energii zpoza schodů, které vedli na velkou chodbu do Pražského hradu, a zmizela za rohem. Bezmyšlenkovitě ji následovali, Lukáš jako první. Eva však neutíkala. Všichni tři tam stáli, tedy Dvoři byl dost unavený, a měli připravené stejně silné pole, které proti nim sami vyslali před chvílí. Lukáš to spatřil jako první a snažil se uskočit, ale narazil na Míšu a Fuchyho, kteří byli za ním. Obrovský záblesk a rána. Sesypala se na ně omítka a cihly roztříštěné skoro na prach. Malý kousek, který se jim povedlo uskočit, je zřejmě zachránil. Mnoho oděrek a modřin jim teď hyzdilo tělo. Těžce se zvedli a utíkali za nimi. Temní mezitím utekli na velkou chodbu, která byla zalitá denním světlem. Když se tam dostali, Lukáš, Míša a Fuchy, tak temní byli nějakých dvacet metrů před nimi. Vyslali proti nim své vlny, které roztříštily během svého letu všechna okna. Stačili však uskočit. Temní zůstali stát a metali na ně zdálky paprsky. Dvoři tedy o dost méně, držel si ruku. Aspoň co na tu dálku bylo poznat. V tom se rozletěly jedny dveře a vyšel ven povědomý člověk. Okamžitě uhnul před svazkem laserového biče.

„Zalezte! Pane prezidente!“ zařval Lukáš. A prezident rád uposlechl, urychleně zaskočil do místnosti a zavřel dveře.

Temní využili chvilky nepozornosti a ztratili se ve dveřích na konci chodby. Naše trojice se za nimi rozběhla. Míša vyslala vlnu energie, která zničila dveře, za kterými by na ně mohli čekat. Díra ve stěně prozradila, jak Eva zaběhla do dalších dveří. Mířila ven. Fuchy vyslal zase vlnu energie a po vzoru Míši roztříštil dveře na konci místnosti. Uviděli, jak Verča těžce zvedla Dvořiho a běželi dál. Sledovali je po točitých schodech do vstupní haly. U dveří ležela omráčená ochranka, možná deset mužů, kteří proti temným neměli nejmenší šanci. Temní proti nim vyslali další vlnu energie, která rozmetala stěnu vedle vchodu, ve kterém se zrovna objevili. Míša s Lukášem vyslali to samé na temné. Ti stačili uskočit, a tak protější stěna s obrazy českých šlechticů skončila v bezútěšných troskách. Temní vyběhli z hlavního vchodu na druhé nádvoří. Než tam přiběhla Míša s Fuchym a Lukášem, tak byli pryč! Jako by se vypařili.

 

„Hele, asi bych mu měl říct, že je už v bezpečí, ne?“ říkal akorát Lukáš. Spěšně se vraceli pro knihu a jejich přátele. Stáli u dveří, ze kterých tak nečekaně vyskočil Václav Klaus.

„Tak do toho, ty jsi tady nejvíc politik,“ ušklíbl se Fuchy. Těžce oddechoval a kulhal na jednu nohu. Lukáš nevypadal o moc lépe, byl celý rozřezaný a poškrábaný, ale jinak v pořádku. Míša se držela za žebra a vypadalo to, že ji to dost bolí, ale nic neříkala, jen, že je to dobré. Lukáš tedy zaklepal. Nic se nestalo, tak vzal za kliku a otevřel dveře. Když pohlédl dovnitř, spatřil prezidenta, jak se naklání z okna. Spěšně se otočil.

„Co se to, prosím vás, stalo? Kdo jste?“

„Dobrý den. To vám blíže vysvětlí jiní. Jen jsem vám chtěli říci, že už je vše v pořádku.“ Lukáš mu nechtěl zůstat moc povědomý a spěšně zavřel dveře. Rozešli se zase dolů. Jak tak pozorovali prostory hradu, které v místech, kudy prošli, ležely v troskách, začínaly se bát o své úspory. Když je z úvah vytrhla Dana. Vyskočila zpoza zničeného schodiště. Měla řeznou ránu na čele, z které jí tekla krev, a naprosto vyděšený výraz plný strachu. Rychle roztěkaně na ně začala mluvit.

„Rychle! Pojďte dolů! Musíte mi pomoct, rychle!“

„Co se děje?“ chtěla vědět Míša, ale Dana skočila zase na zbytky schodů a utekla dolů. Rychle se za ní rozběhli. Neřekla jim už nic a utíkala dál.

 

Stáli u vchodu tajné místnosti pod schody. Na jejich obličejích se rozlila vlna zděšení. Jimu, celá od krve, byla nakloněná nad tělem Martiny, která se nehýbala. Jimu se jí snažila obvázat nohu, ze které jí obrovským proudem tekla krev. Dana se na ně otočila.

„Ta poslední rána, nebo co to bylo, zasáhla stěnu, pod kterou byla Martina.“ A ukázala na velkou díru, kde předtím byly dveře s mozaikou. Lukáš se vzpamatoval a s Míšou rychle doběhl k Martině. I.W.A. už byla na cestě. Fuchy jí stačil dát zprávu, když začal boj.

Míša položila prst na Martiny tepnu na krku.

„Má strašně slabej puls,“ řekla a podívala se jí do očí. Martina zakašlala. Lukáš se k ní více naklonil.

„Šetři síly, za chvíli je tu pomoc,“ řekl a sledoval, jak se lehce usmála, ale pak jí obličej zkřivila zřejmě bolest. Chtěla něco říct, tak se k ní Lukáš naklonil ještě víc. Vzala ho za ruku a podívala se mu do očí.

„S.. svět není t..taková n...nuda, jak jsem myslela,“ řekla to sípavě, ale usmívala se. „U.. ukázal jsi mi, že historie ž... žije. Děkuju,“ řekla a usmála se znovu, naposledy ve svém životě. Z jejích očí se vytratil poslední náboj, kterého byly jinak plné. Zůstaly prázdně koukat na zkamenělého Lukáše. Sevření její ruky povolilo...

 

 

Do konce listopadu, zde bude další pokračování! Těšte se na další boj, na hlubší propracování postav, mnohem detailnější vysvětlení schopností indigových dětí a mnoho dalšího!  Samozřejmě nepřijdete ani o citace z Encyklopedie Podzemí!

 

                                    Již brzy....

                                            ...Podzemní svět znovu ožije....

                                                                  ...a s ním naši tři hrdinové.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA