Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 12. 2009

Kapitola deset: Básně a podzemí.

Obrazek

Je opravdu k smíchu, jak si mnoho básníků a spisovatelů myslí, že jejich slova napsaná do prazvláštních nepochopitelných vět a odstavců, jsou jejich největším projevem umění. Pravda je však taková, že čím více složitá je báseň, čím méně pochopitelná je povídka a čím má podle spisovatelů a básníků větší uměleckou hodnotu, tím méně lidí ji čte. Dala by se jistě sestavit i přímá úměrnost, která bude ukazovat, že čím složitější myšlenka psaná ještě složitější řečí, tím méně má čtenářů. Je sice pravda, že dospějeme do fáze, kdy tyto řádky čtou jen profíci, ale co normální smrtelníci, kteří nemají dostatečnou mozkovou kapacitu nebo, a to hlavně, trpělivost se babrat a vrtat v každém jednotlivém slovu, které má nekonečné množství významů? Ano, je to nespravedlivé. V jistých částech galaxie to dokonce dospělo tak daleko, že děti se nechtěly učit číst, protože se bály, že pak, jako jejich rodiče, upadnou na zbytek života do zkoumání a dumání nad významem té jediné knihy, kterou si kdysi půjčily v galaktické knihovně. Proto se jistá část této populace, převážně mladých bytostí, odtrhla od zbytku své mateřské civilizace a založila odnož, ve které se psala jen beletrie a vtipné povídky. A jak se dalo čekat, jejich mateřská rasa pomalu vymřela v depresích nad nevyřešenými otázkami života a oni sami se stali jednou z nejbohatších ras. Na jejich území leží největší nakladatelství v celém známém vesmíru a je hlavním nakladatelstvím pro osm blízkých galaxií, včetně naší.

Je k pláči, když si uvědomíme, že naše civilizace ještě k tomuto poznání plně nedospěla a přitom leží v galaxii, kde se toto poznání zrodilo. Proto se i nadále píší nesrozumitelné básně, o kterých romantici povídají, jak jim rozumí, přitom převážně ani autor mnohdy nechápe, o čem to, sakra, když byl opilý, psal.

Přesně toto byl problém i naší trojice hrdinů, respektive dvojice těch, kteří se z trojice snažili číst jejich záhadnou knihu. Fuchy samozřejmě po dvaceti stránkách tak tvrdě usnul, že ho prostě nešlo vzbudit. Lukáš s Míšou přemýšleli nad tím, proč se vlastně píší tak složité věty a proč už si, sakra, lidé nerozmyslí psát normálním jazykem čtivé povídky, které mají sloužit hlavně k odreagování. Lukáše i Míšu ve stejné chvíli proto napadlo, že až nadejde čas, založí nakladatelství, které bude vydávat jen čtivou vtipnou beletrii, od které nikoho nebude bolet hlava stejně tak jako právě bolela je.

Letící trhačka našla přesně svůj cíl a se vší kinetickou energií, kterou byla schopna dodat, s radostí zasáhla hlavu Fuchyho. Lukáš se usmál nad dobře mířenou střelou a sledoval, jak rozespalý Fuchy hledá zdroj toho, co jej tak bolestivě vzbudilo. Jeho pohled spočinul na krvelačně se smějícím Lukášovi.

„Co je?“ byla jediná otázka, na kterou se Fuchy zmohl, i když myslel na mnoho jen stěží publikovatelných slov (pokud by to ovšem nemělo být publikováno v soukromé televizi, kde to moc neřeší a klidně by to publikovali, my jsme však slušně vychováni a necháme Fuchyho neslušné myšlenky skryté).

„Co je?“ podivil se Lukáš. „Co třeba to, že jsi právě zase usnul a my už máme tu půlku zpracovanou a ty jsi to zase prospal! A vůbec, domysli si důsledky! Jen si představ to, že by náš příběh chtěl někdo sepsat! Vem si, kolikrát by tam nudně musel psát, že Fuchy spí, Fuchy je unavený, Fuchy zase spí... To by byla strašná nuda a čtenář by si říkal, že ten Fuchy musí být strašně nemocný nebo autor strašně padlej na hlavu, že to tady pořád píše!“ rozohnil se Lukáš, ale bylo na něm poznat, že se při tom hodně baví. Fuchyho reakce byla však krátká a výstižná.

„Kdo by to sepisoval.“ A hodil po Lukášovi trhačku, která s radostí opět zamířila na svůj cíl, avšak Lukáš stačil uhnout, přeci jen nespal. Fuchy se protáhl a zadíval se na Míšu s Lukášem. Míša klimbala a vypadala dost nevyspale. Lukáš vypadal také unaveně, ale rozhodně měl ještě dost energie. Fuchy se podíval na hodinky a zjistil, že jsou dvě hodiny v noci.

„Na co jste vlastně přišli?“ Otázka však již směřovala výhradně k Lukášovi, protože Míša definitivně usnula.

„Popravdě jsme nezjistili nic a mnoho. Upřesním to asi tak, že pro nás jsme nezjistili vůbec nic nového, ale zjistili jsme to, že kniha je vlastně deníkem archy. Je v ní popisováno, jak byla nalezena, jaký na ní měl názor Rudolf II., když ji poprvé spatřil, jistá dlouhá pasáž se zabývá třeba výstavbou té skryté místnosti a nevěřil bys, jak zajímavé je...“

„Jo jo! To stačí, nevíme nic nového, nic, co by nám bylo dobré při hledání,“ urychleně Fuchy ukončil Lukášovu řeč dříve, než se rozhovořil.

„V podstatě ne, uvidíme, co bude v druhé polovině,“ odpověděl Lukáš.

„Takže proč jsi mě budil?“ řekl trochu nakvašeně Fuchy.

„Nooo, pár důvodů by tu bylo, ale asi hlavně proto, že mám plán. Potřebujeme se totiž dozvědět více o té první básni, která je na začátku knihy. Připadá mi na tom něco podivného, ale nerozumím tomu.“

„A co s tím chceš dělat?“

„Když jsme byli v Podzemní Praze, tak mě napadlo, zda tam není něco jako univerzita, která se bude zajímat o historii. Samozřejmě, že byla. Na Podzemním internetu jsem si našel seznamy učitelů s jejich profily. Jedna profesorka mě zaujala, pojď se na ní podívat.“

Fuchy se neochotně zvedl a zamířil k notebooku, který dostali při poslední návštěvě Podzemní Prahy. Byl vybaven speciálním přijímačem, který dokázal navázat s internetovou sítí Podzemního světa. Fuchy se podíval na profil profesorky, která Lukáše zaujala.

Fuchy chvíli koukal, a pak trochu ohromeně řekl: „Už vím, co tě na ní zaujalo.“

„Vážně? To jsi ještě nemohl vše přečíst,“ začal vzrušeně Lukáš. „Koukni na to, je největším znalcem na historii v současném Podzemním světě. Je to předsedkyně výboru pro zkoumání dějin. Tedy něco jako naše akademie věd. Má už několik ocenění, několikrát už publikovala! Je úžasná a to jí je necelých třicet let!“ Lukáš z ní byl opravdu vedle, ale Fuchy jeho vyprávění zřejmě vůbec neposlouchal.

„Víš, kámo,“ začal trošku hraným jemným způsobem vysvětlovat Lukášovi. „Mě ani tak nezaujala její posedlost historií, jako její fotka, prohlédnul jsi si jí vůbec? Je to opravdu hezká slečna!“ Fuchy poslední větu řekl polohlasem, aby nevzbudil Míšu.

„Hmm, vidíš, to jsem si ani moc nevšiml,“ poznamenal Lukáš, který si jejího vzhledu samozřejmě všiml, ale mnohem více ho zaujalo, co už dokázala. Jisté bylo, že se oběma líbí, ale Lukášovi z pohledu profesního a Fuchymu svým zevnějškem. „Když o tom tak přemýšlím, tak celkem hezká je.“

„Kámo! Ona je hezká!“ poznamenal Fuchy. Znovu si prohlédl podobiznu mladé ženy s dlouhými tmavými kudrnatými vlasy a smyslným pohledem.

„No, tak to tě určitě potěší, že za ní zítra jdeme, už jsem o tom mluvil s Míšou. Ta sice vyjádřila pochyby, že asi nebudeš chtít jít, ale já mám nutkavý pocit, že se v tobě vytvořila jistá náhlá náklonnost k historii a že zřejmě přeci jen půjdeš,“ odtušil Lukáš.

„No, i tak by se to dalo říct, ale samozřejmě bych šel stejně, když jsme ti s mocí tří, že?“

„Jistě,“ řekl dost nevěřícným tónem Lukáš, ale bavil se, jak jednoduché bylo nakonec Fuchyho přemluvit, aby šel s nimi. Když to s Míšou plánovali, tak to byl právě Míšin nápad, aby Lukáš Fuchymu ukázal fotku té doktorky.

Míša se lehce usmála, když se Fuchy vracel na postel. Celou dobu spánek jen hrála.

 

Kateřina Římská: Patřila mezi první jedince, kteří se narodili už v Podzemním světě. Rodiče však krátce po jejím narození zemřeli v tehdy začínající válce s temnými, byli totiž agenty I.W.A.

Celý svůj život věnovala studování historie a psaní historických knih. Podílela se na tvorbě mnoha historických filmů, kam ji filmaři rádi obsazovali jako odborného poradce. (Co si budeme nalhávat, všichni ji chtěli přesvědčit, aby v těch filmech i hrála, protože její nadměrná krása každého okouzlila. Dokonce dostala několik pozvánek do Miss Podzemní svět, všechny však s díky odmítla. Říká se, že zákon na podporu výboru pro zkoumání dějin vznikl jen díky tomu, že sama Kateřina tehdy žádala v senátu a Radě města o financování. Po jejím výstupu změnila velká část mužského osazenstva názor a zákon tehdy prošel. Tedy jen jí vděčíme za to, že dodnes tolik víme o historii.)

V roce 2007 dostala ocenění za velký přínos vědě Podzemního světa. Když tehdy v přímém přenosu byla spatřena dalšími lidmi, tak netrvalo dlouho a získávala další a další ocenění.

Zajímavé je, že nakonec sehrála i jistou roli v hledání Archy úmluvy, kterou v dobách její počínající slávy hledala Velká trojka a prý si k ní přišla pro radu. Dnes již jen těžko zjistíme, zda to je další legenda, která o ní koluje, nebo skutečný fakt.

Je také velice zajímavé...

 

„Proč jsme nejeli magvají?“ zeptal se skoro naštvaně Fuchy Lukáše, který rázoval před ním a Míšou.

„Protože jsem si chtěl prohlédnout architekturu okrajových částí Podzemní Prahy a ...“

„Takže proto, že ty si chceš prohlídnout pár domů, které jsou stejně skoro všechny stejné, já musím jít pěšky?“

„Kdyby jsi mě nechal domluvit, tak bych ti ještě řekl, že sem nejezdí žádná magvaj, a proto jdeme pěšky, a při tom si mohu prohlídnout tu architekturu,“ odvětil Lukáš.

„Ehm, a to jsi mi to nemohl říct rovnou?“ pravil už klidnějším hlasem Fuchy. „Jak je to vlastně ještě daleko? Už mě to nebaví, ušli jsme už skoro kilometr.“

„Pokud jsem mapu nastudoval správně, tak je to už jen kousek, myslím další ulice,“ řekl Lukáš a ukázal na nejbližší křižovatku.

 

Procházeli vilovou čtvrtí Podzemní Prahy. Byla to jedna z mála čtvrtí, kde už se opravdu okázale plýtvalo s místem, kterého v Podzemní Praze nebylo nekonečné množství. U každé rozložité vily byla zahrádka s pěstěnými stromy a záhonky. Kdejaká zahrádka měla i fontánku anebo alespoň smějícího se trpaslíka. Každá z vil vypadala jinak, což bylo v Podzemní Praze neobvyklé. Totiž, většina domů byla stavěna podle různě pozměňovaných základních plánů, a proto jste v Podzemní Praze mohli najít mnoho domů totožných nebo podobných. Bylo to dáno tím, že bylo ze začátku navrženo několik typů budov, které se pak hromadně stavěly. Později už si každý majitel vytvářel svůj návrh. Což bylo velice nelibě přijímáno zarytými odpůrci novátorství a nápaditosti, ale takoví tvorové se v Podzemním světě stávali jen terčem vtipů s posmívání. Vtipy, které se na ně dělaly, předčily i vtipy o blondýnkách, což už je opravdu neskutečné.

Zahnuli do postranní uličky. Ulice byla poměrně široká. Po okrajích stály zaparkované elektromobily, které se v Podzemní Praze používaly pro běžné soukromé cestování. Měly většinou stejný tvar a jednotnou zelenožlutou barvu. Ulice byla lemována mladými stromy a udržovanými trávníky, které byly samozřejmě uměle zavlažovány. Lukáš šel po jedné straně a hledal číslo domu Kateřiny Římské. Míša šla po druhé straně a hledala také. Fuchy si hrál hru na svém PDA.

Stanuli před klenutou kamennou bránou, kterou lemovali dva lvi. Byla to historická kopie jakési brány z dávných dějin. Bylo naprosto jasné, že se jednalo o dům člověka s velkým zájmem o historii, který svůj zájem dával na obdiv širokému okolí. Samotná vila byla kopie renesančního zámku s prvky staroegyptských chrámů a se špetkou stavebních prvků z dob římského impéria. Celkově to byl strašný kýč, Lukášovi se to však líbilo, protože tento dům opravdu vyčníval nad vše, co předtím zde, v Podzemní Praze, viděl. Míše a Fuchymu to prostě připadalo jako největší slátanina, kterou kdy v životě viděli.

Zazvonili na zvonek, který byl napojen na opravdový zvon, který byl v jedné z věží celé vily. Mohutný zvuk skutečného zvonu se rozezněl všude kolem. Všichni tři z této reakce trošku zpozorněli. Brána zarachotila a pomalu se otevřela. Vstoupili proto dovnitř a prošli po kamenném chodníku lemovaném vzrostlými palmami až k velkým domovním dveřím. Dveře byly detailně vyřezávány a byly zajisté zhotoveny z nějakého vzácného dřeva. Nad dveřmi tkvěl nápis ve zlatém provedení, který hlásal: „Naděje umírá poslední.“

„Jedno se musí uznat,“ poznamenala Míša, „rozhodně jí neschází smysl pro detail.“ Prohlížela si akorát rohožku, na které byla do detailu zpracována Babylonská věž.

Fuchy vzal klepadlo obludných rozměrů a zaklepal s ním tolik, co mu váha klepadla dovolila. Chvilku se nic nedělo. Čekali a prohlíželi si trpaslíky, kteří se jednou za čas pohnuli. Avšak, neděste se, nebyli živí, dělali pouze to, co měli naprogramováno ve svých křemíkových mozcích.

Dveře zarachotily a pomalu se otevřely. Ve dveřích se zjevila Kateřina Římská. Byla mnohem hezčí než na fotografii. Byla vysoká. Její štíhlé boky měly opravdu ladné tvary. Snědá pleť dokreslovala její jihoamerický vzhled. Velké a smyslné hnědé oči se zkoumavě zadívaly na trojici přátel. Lukáš stál s otevřenou pusou a než si to stačil uvědomit, tak se na něj Kateřina pobaveně usmála. Fuchy výjimečně měl v obličeji výraz zájmu a Míša se mu právě chystala šlápnout na nohu.

„Dobrý den. S kým mám tu čest?“ zeptala se. Měla jemný, ale zvučný hlas.

„Do..dobrý den. Já jsem Lukáš Houška, to je Míša Moravcová a Lukáš Fuchman. Jsme agenti z I.W.A. A přišli jsme k vám pro pár informací,“ po chvilce zaváhání začal nejistě a koktavě Lukáš. Přes Kateřinin obličej projel výraz udivení, ale hned se jí vrátil úsměv do tváře.

„To je zajímavé. Pojďte tedy dovnitř,“ pokynula jim a nechala je vstoupit do předsíně. Zavřela za nimi těžké dveře, které dutě bouchly.

Místnost byla kruhová a její stěny zdobily zlaté sloupy. Celý prostor byl zakleknut klenbou. Klenba však byla holografická a na jejím povrchu se zobrazovala plující mračna, takže to vypadalo, jako by byli někde venku za krásného letního počasí. Podlaha byla mramorová a leskla se, až oči přecházely. Uprostřed byla malá fontánka, ze které čas od času vyskočila malá rybka, s ironickým úšklebkem zamrkala na trojici a zase se vnořila zpět do vody.

Kateřina předešla udivenou trojici, která nevěděla, kam má koukat dřív a naznačila jim, aby šli za ní.

„I.W.A. se teď zajímá o dějiny?“ zeptala se.

„Ne, to ani ne,“ začal Fuchy, který předběhl Lukáše, který se na něj udiveně podíval. „Zajímáme se pouze my, víte, dostala se nám do ruky jedna kniha a chtěli bychom od vás pomoci s jejím výkladem.“ To bylo poprvé, co se Fuchy zaujatě zajímal o to, co dělají. Míša hodila po Lukášovi pobavený pohled. Přesně jak předpokládala, tak se Fuchy zachoval.

„Dobře, promluvíme si o tom v salonku, zde to není příliš útulné,“ odpověděla mu Kateřina.

Prošli po velkém točitém schodišti do prvního patra. Ocitli se v rozložité místnosti, kde byl opět celý strop jednou velkou holografickou obrazovkou, takže to vypadalo, jako by stáli opět venku. Uprostřed velké čtvercové místnosti stál terminál počítače, který byl však skryt v krytu, který nápadně připomínal egyptskou modlitebnu. Pouze displej zářící do okolí dával rozpoznat, že tomu tak není. Kateřina ho však lhostejně minula, a ačkoli to byl jen počítač, tak při zjištění, že jemné prsty profesorky Kateřiny se ho tentokrát nedotknou, naštvaně vyhodil několik chybových hlášení, a pak se na truc vypnul. Lukáš kolem počítače prošel a chtěl si jej blíže prohlédnout, ale ten už byl vypnutý, tak pokračoval za omámeným Fuchym a Míšou.

Tentokrát se usadili v malé útulné místnosti, která byla naprostým kontrastem k poměrům celého domu. Měla rozměry klasické místnosti, a také tak i působila. Vyjímkou byl strop, který promítal vesmírný prostor, kde se leskly celé galaxie a miliony hvězd. Usadili se na pohodlné a rozložité pohovce. Z jednoho kouta místnosti, kde byl bar, jim Kateřina přinesla čaje.

„Doufám, že vám nevadí, že jsme v tak malé místnosti, já osobně jí mám moc ráda,“ řekla Kateřina.

„Je skvělá,“ poznamenal Fuchy. Míša ho opět nakopla do holeně, až se bolestně zatvářil.

„Máte ráda vesmír?“ zeptal se Lukáš, který mohl beztrestně pokračovat v rozhovoru.

„Ano, velice,“ usmála se Kateřina a podívala se na strop. „Jsem nejčastěji právě v této místnosti, trávím zde většinu času pozorováním měnící se této scenérie. Vesmír mě vždy fascinoval, ta nekonečnost. No, ale kvůli tomu zde nejsme.“

Lukáš pocítil lítost, že nemůže s Kateřinou pokračovat v tomto rozhovoru, který mu plně vyhovoval, ale měla pravdu, jsou tu kvůli něčemu jinému.

„Jistě. Máme tu výtisk jedné básně, která je na začátku jedné knihy. Vzali jsme vám i původní originálně znějící text.“ Lukáš podal Kateřině z obou stran potištěný papír, ta ho se zájmem přijala. Lukáš pokračoval: „Víte, ta báseň je napsána velice zajímavou formou češtiny a slovosled mi až někdy nedává smysl.“

Kateřina se začetla a chvíli mlčela.

Omlouvám se, ale vzhledem k příběhu je nutné, abyste text básně viděli i vy. Předem upozorňuji, že text je nudný, občas vědecký, avšak vůbec není zajímavý, takže nažhavte svá nervová spojení, dejte si dva šálky kávy, nebo raději Pražský-Sub alkoholický blesk, a pojďte s radostí na to!

Moudrost berouc sebou do hlubin časů.

V tento čas opětovně vynořujíc se skvoucí na pozemském světle!

Bůh v tento čas pozapomena svůj hled a tajemství zahalené v hradě jest.

Peklo není na místě tom, které skrývajíc pravdu svou nebo jinou.

Úkryt svůj s peklem vyměněný odpočívaje věky až v ten den znovuzrození!

Den, kdy boží oko zhasne v prospěch lidského pokolení, jdouc za novým cílem.

V ten jediný den! V jedinou budoucnost! V jediného člověka!

Mysl vzdorovati nemohouc proti síle oslepující!

Kopec nad okolí vystupujíce se v zem propadá, v prostor nekonečný a tajemný!

Skryt očím v temnotě, skryt světlu nebeskému tkví ve svém loži!

Až ten jediný nesa tíhu vědoucí bude ten, kdo světlo rozšíří!

Vrchol, jenž na sedm hor hledě, korunován v dobách Českých.

Vrchol skrývaje to, jenž skryto na věky!

 

Následovalo několik ještě méně srozumitelných odstavců, které však už nejsou pro nás důležité, a proto určitě s radostí uvítáte, když je vynechám.

 

„Toto je velice zajímavé. Mohu vědět, odkud to máte?“ promluvila Kateřina.

„To je ten problém. Momentálně vám nemůžeme sdělit, odkud to máme. Byli bychom pouze rádi, kdybyste nám řekla svůj názor na tento text.“ Lukáš se odmlčel a pokračoval „Samozřejmě to nebude zadarmo. I.W.A. vám jistě zaplatí váš honorář.“

„Víte, nejde mi tolik ani o peníze, jak vidíte, tak si nežiji příliš špatně. Z profesního hlediska mě to zajímá mnohem více. Předpokládám, že to bylo součástí nějakého většího celku?“

„Dalo by se to tak říct,“ promluvil Lukáš dříve než Fuchy, nebyl si jistý, jestli by teď náhodou něco neprozradil. Na druhou stranu věděl, že pokud ji to bude zajímat, tak bude muset něco prozradit, aby získali nějaké informace.

„To jsem si myslela.“ Na chvíli se odmlčela. „Hádám, že to bylo součástí nějaké knihy. Předpokládám tak maximálně pět set let staré.“

Lukáš chvíli váhal, nakonec se rozhodl ještě chvíli kličkovat. „Opravdu vám to nemůžeme upřesnit. Budete schopná nám pomoct?“

„Vážený pane, já bych vám velice ráda pomohla, ale pokud mi nedáte více informací, tak jen ztěží vám budu schopna dát bližší informace.“

„Ty informace vám nemůžeme dát,“ odpověděl chladně Lukáš.

„V tom případě vám nemám již co říct. Byli byste tak laskaví a odešli?“ Kateřina se zvedla a naše trojice také. Ukázala ke dveřím. Lukáš se podíval na Míšu a Fucyho a pohledem je požádal, aby šli. Sám zůstal stát. Fuchy se s ním chvíli beze slova přel, ale nakonec se otočil a také odešel. Když se za nimi zavřely dveře, tak se Lukáš podíval na Kateřinu.

„Mohu navrhnout, abychom se oslovovali jménem?“

„Myslím, že to nebude problém. Mohu se zeptat, co po mě ještě budete chtít? Pokud budete zkoušet výhružky, tak to jste na špatné adrese.“ Kateřina mluvila dost chladným hlasem.

„Výhružky opravdu ne. Byl bych rád, kdybychom si promluvili jako přátelé. Jsem člověk, který se o historii také zajímá. Strašně rád bych si s vámi promluvil o tom, co se momentálně děje, ale moje povolání mi to nedovoluje. Nicméně uvidíme, co vám budu moci říct.“

„Dobře, takže se posadíme,“ navrhla Kateřina. Oba se posadili naproti sobě.

„Asi bych vám měl říci, že jste měla pravdu,“ začal opatrně Lukáš.

„S čím přesně?“

„Myslím s tím, že jste uhodla, že to patří do jisté knihy. Nicméně to byl také důvod, proč jsem vám nedůvěřoval. Protože jediný, kdo další to ví, jsou lidé, kteří jsou naši nepřátelé.“

„Nevím, koho myslíte, ale pokud se jedná o mě, tak moje rodina v I.W.A strávila většinu svého života. Nicméně, poznala jsem to tak, že v posledním odstavci je na to pár narážek, které poukazují na delší příběh nebo deník. Moje neochota vyplývala pouze z mé touhy se k vám přidat a pomoci vám. Málokdy mě někdo odmítne, promiňte, že jsem jednala tak unáhleně.“

„To je naprosto v pořádku, myslím, že jsme mohli být také taktnější. Nicméně zpět k problému. Co byste řekla na kompromis?“

„Podle toho, jaký máte na mysli?“ Lukáš se nemohl zbavit pocitu, že si s ním tak trochu zahrává a využívá při tom svého šarmu. Lukáš měl jednu slabinu, co se žen týká, a to byly oči. A její oči byly úžasné a ona si toho zřejmě byla vědoma.

„Co byste říkala na to, že bych vám řekl, že vím jistou novinku o Pražském hradě. Ten incident jsme měli na svědomí my, ale v médiích byl značně zkreslen. Právě na jistém místě Pražského hradu jsme nalezli tu knihu. Co vy na to?“

„To nezní špatně, ale byla bych ráda, kdybyste k tomu přidal i slib, že mě budete informovat o nových objevech, na které na poli archeologie a dějin narazíte.“

„Pokud by to znamenalo vaši spolupráci s námi, tak to by byla dobrá dohoda.“

„Ano, to by byla dobrá dohoda. Totiž, byla bych ráda, kdybych na poli historie měla přehled a byla první u nových objevů. Například pokud by se našlo něco převratného, byla bych ráda, kdyby tam figurovalo mé jméno, chápete mě?“

„Jistě. To zní celkem logicky, myslím, že bychom se takto mohli domluvit. Ovšem pokud už mi povíte, co si myslíte o té básni.“ Kateřina se zvedla a přešla k Lukášovi, přisedla si k němu a začala mluvit.

„Víte, není to ani tak báseň, jako spíše nějaký návod nebo plán.“

„Plán říkáte?“ podivil se Lukáš a zadíval se do těch krásných očí Kateřiny, ve kterých se poprvé objevil výraz radosti nad tím, že může někomu vysvětlit něco z historie.

„Jistě. Je tam vlastně podrobně vylíčeno nějaké blíže nespecifikované místo. Navíc se tam často naráží, že to místo je na úrovni pekla, tedy že je pod zemí. Respektive pod nějakým kopcem, který má na svém vrcholu jakousi stavbu, stavba však není blíže určena.“

„To je velice zajímavé.“

„To však není vše. Je tady i jakési upozornění. V podstatě, když to shrnu, to upozorňuje, že to, co se v tom podzemí může nalézat, je potencionálně hodně nebezpečné. Používá se zde upozornění nejvyššího kalibru na svou dobu. Dokonce říkají, že by mohlo jít o pád boha, pokud by to bylo zneužito, a to je, co si pamatuji, asi nejhorší scénář, jaký tehdejší svět znal. V podstatě jde o jakousi apokalypsu.“ Kateřina se zaujetím vysvětlovala.

„To jsou podstatné informace, Kateřino, dokážete vyčíst ještě něco?“

„Jistě, jsou tady činěny narážky na nějakého osvoboditele, který vyvede svět z temnoty. Je to však dost nejasné. Mluví se tady možná o tom, že doba temna nastala celkem nedavno, tedy před sepsáním této knihy, a že jediný muž to může zvrátit, to se však v legendách vyskytuje často. Řekla bych, že je to spíše dokreslení příběhu, aby to nebyly jen suché informace.“

„Když se vrátím k těm informacím. Náhodou asi nemáte tušení, o jaký kopec by mělo jít.“ Kateřina se na Lukáše podívala a chvíli přemýšlela.

„Naráží tam na sedm kopců, to mi připomnělo Řím, ale protože je tam jasná narážka, že jde o českou kotlinu, tak to bude někde v Čechách. Nenapadá mě však nic, co by bylo všeobecně známé jako místo se sedmi kopci.“ Kateřina dál přemýšlela. Lukáš se také zamyslel, něco mu to připomínalo, ale nemohl si vzpomenout.

„No, to by možná mohlo být více popsáno v té knize,“ řekla po chvíli Kateřina.

„O tom dost pochybuji, Kateřino. Mám dojem, že tohle je z celé knihy jediná podstatná informace.“

„Myslím, že je na čase, abyste mi řekl, co se stalo na Pražském hradě. Pokud tedy hodláte dodržet své slovo.“ Svýma velkýma očima se ostře zadívala na Lukáše.

„Samozřejmě, že hodlám. Tak tedy se usaďte a poslouchejte.“

 

„Jak jsi ji přesvědčil?“ ptal se Fuchy, když scházeli po kamenné cestě lemované palmami k velké kamenné bráně.

„No, můj šarm a zájem o historii zapracoval,“ řekl pobaveně Lukáš. Fuchy ho provrtal pohledem a Míša se na něj užasle dívala.

„Byl jsi tam docela dlouho,“ poznamenala Míša.

„Také jsme si hezky popovídali. Jestli na mě přestanete tak nevlídně zírat, tak vám i povím, co jsem se dozvěděl. Avšak rád bych vám to řekl až v té kavárně, co jsme byli poprvé.“

A tak se také stalo. Sice chvíli trvalo, než na něj Míša a hlavně Fuchy přestali nevraživě koukat, ale nakonec s celkem dobrou náladou skončili v kavárně Podzemní Prahy na hlavním náměstí. Lukáš jim vše vyložil přesně tak, jak to probíhalo, a teď popíjeli speciální energetickou kávu, úplnou novinku Podzemního světa.

 

Podzemní Plzeň: Velký projekt, který od roku 2002 budovala společnost pro výstavbu Podzemních měst. Mělo to být menší, avšak zdobnější město, než Podzemní Praha, která měla příliš minimalistickou architekturu. Plzeň měla využívat každý čtvereční centimetr. Měla být pojata naprosto novátorským způsobem.

Avšak, jak už to bývá, projekt se zastavil. Do města totiž během výstavby vtrhla nadace na ochranu neporušené hlíny a většinu strojů, které město budovaly, zničila. Tito výtečníci, kteří odmítali neustálé stavění nových měst pod zemí, byli pak zatčeni a uvězněni na zbytek svého života. Nicméně z rozestavěné Plzně se mezitím stala skládka starých strojů, a tak bylo město uzavřeno a už se na jeho výstavbě nepokračovalo. V roce 2010 se projektu ujala Podzemní Praha a vybudovala podle původního návodu novou čtvrť přímo napojenou na Podzemní Prahu.

V roce 2035 se kvůli špatné údržbě,(co si budeme říkat, prostě se na tuto stavbu úplně zapomnělo) propadla část staré Plzně. Prakticky celá čtvrť Slovany skončila jako halda suti na dně velké díry. Tehdy se podnikala největší akce v dějinách světa na změnění vzpomínek lidí, aby to vnímali jako dopad meteoritu. Dvaceti milionům lidem byly změněny vzpomínky.

Avšak mnohem zajímavější informace pochází z místa za Plzní. Stojí zde hrad, který sehrál vekou roli při nalezení takzvané Archy úmluvy (viz str. 1546), kterou....

 

Tohle je zajímavé. Teď už ten text dává i význam,“ říkala akorát Míša, která popíjela energetickou kávu a prohlížela si poznámky, které si sepsali, aby lépe pochopili význam záhadného textu.

„Není to zajímavé, je to úžasné. V podstatě už skoro víme, kam máme jít! Je to konečně pokrok.“ Lukáš byl stále u vytržení, byl rád, že někam postoupili. Fuchy to však nesl o dost chladněji.

„Jasně, už stačí jen nastudovat kompletní geografii republiky a víme, kam jít,“ poznamenal Fuchy a pohodlně se opřel v křesle. Na jeho obličeji se zračil výraz skoro až zklamání. Čekal mnohem více. „Ale třeba bude něco v té druhé části knihy,“ řekl ještě.

„Jo, v to doufám,“ souhlasil už schlazený Lukáš. Míša si dál pročítala nové znalosti o jejich básni. Chvíli nic neříkali, najednou Lukáš zpozorněl.

„Ale ne, už zase.“ Lukáš se díval na blížícího se robota.

Roboti byli úplnou novinkou v Podzemním světě. Teprve před rokem je začali nově nasazovat do restaurací místo číšníků. Avšak vyvolalo to mnoho a mnoho nelibosti ze stran zákazníků a lidí, kteří neměli rádi novoty (těch však moc nebylo). Roboti byli totiž velice veselá stvoření, která chtěla neustále pomáhat a obveselovat své lidské pány. Bohužel to v důsledku vedlo k velkému smutku, nelibosti a pohrdání ze stran lidí a k neustálému hledání uražených součástek ze strany robotů, kterým to však vůbec nevadilo, že do nich lidi mlátí a brali to jako úžasně zábavnou hru. Tedy do doby, než jim urazili nějakou důležitou součástkou. Potom se robot uraženě vypnul a trestal lidi tím, že se s nimi několik minut vůbec nebavil, pak stejně navázal kontakt s hrozbou, jestli si člověk nechce hrát. V důsledku to vedlo k tomu, že se lidé bránili snaze zavádět robota do každé domácnosti a skutečně je trpěli jen v restauracích a podobných zařízeních. Roboti byli lidmi vnímáni tak negativně, že po ne moc dlouhé době, oproti běžným zásadám, prodal Podzemní svět celou technologii robotů vynálezcům z Japonska, a ti v roce 2014 přišli s na tehdejší svět neskutečně vyspělým robotem s první umělou inteligencí. Roboti byli však tolik optimističtí, že je nakonec i nadzemní svět vyhodnotil jako problém a jejich počet byl razantně omezen do doby, než se přijde na to, jak optimismus robotů usměrnit.

Robot v restauraci Podzemní Prahy na hlavním náměstí byl jeden z vůbec nejveselejších, protože měl strašnou radost z toho, že mohl obveselovat spoustu zákazníků, kteří se paradoxně kdykoli se k nim blížil tvářili zkroušeně. Robot to pochopil tak, že nutně potřebují vtipného společníka, a tak i když měl pouze rozvážet nápoje, navazoval konverzaci na různá zábavná témata. A vůbec mu nevadilo, že lidé převážně chtějí hrát jen jednu hru, a proto velice často hledal uražené součástky, a když je našel, tak se s velkou radostí vracel k lidem, jestli to nechtějí zkusit znovu.

„Ahojky! Zdravím své nové tři úžasné přátele! Jestli vám to nevadí, tak s radostí odvezu vaše prázdné nápoje,“ řekl radostně robot.

„Posluš si,“ poznamenala Míša, která ho paradoxně také vůbec neměla ráda, i když byl stejně usměvavý jako ona. Popravdě to byl robot, takže se neusmíval, v podstatě to byla jen taková neforemná krabice s diodami místo očí.

„A nechtěli byste si zahrát nějakou hru?“ začal radostně robot. „Jsem naprogramován na miliony zábavných her ve čtyřech! Rád bych vás nějaké naučil,“ pokračoval švitořivě robot.

„Bohužel, máme nějakou práci,“ odpověděl Lukáš.

„To je nemilé. Ale no táák, pojďte se bavit a zapomeňte chvíli na práci! Svět je krásný, musíme si užívat každý okamžik!“ nedal se odradit robot.

„Hele, nevadí ti, že tvé ruce nejsou zrovna uzpůsobeny k hrám?“ zeptal se Fuchy. Robotovy ruce byly skutečně uzpůsobeny jen k braní sklenic a talířků. Na pojmutí karet nebo kostek prostě nebyly dostatečně pohyblivé. Robot se zarazil a přesunul si své ruce blíže ke kameře, která nahrazovala jeho oči. Fuchy využil situace. „Navíc, kdybychom s tebou hráli, tak bychom jen prohrávali, takže by jsi nás přiváděl do depresí, tvůj mozek totiž pracuje jinak než nás. Vlastně s tebou nechce nikdo hrát, protože jsi moc dobrej ve hrách a lidé neradi prohrávají. Navíc nejsi vůbec hezký!“ uštědřil Fuchy robotovi poslední ránu. Robot se na něj vyčítavě podíval (tedy co se dalo přes diody a kameru soudit), spustil zplihle své ruce k zemi, chvíli mu vrčel hardisk, a pak promluvil tak smutným hlasem, jako nikdy před tím žádný robot nikdy nepromluvil.

„Moje ruce...“ odmlčel se. „Omlouvám se, je mi smutno. Promiňte, že jsem vás obtěžoval,“ řekl sklesle robot a sebral velice unaveně jejich sklenice a odjel od nich. Byl to vůbec první robot s depresí, který se kdy objevil na světě. Avšak, bohužel pro naše přátele, se mu právě v hlavě rodil nový plán, jak svůj problém vyřešit.

„Nemusel jsi na něj být tak zlý,“ řekla Fuchymu Míša.

„V tom případě bychom právě hráli Člověče, nezlob se a právě bychom po desáté prohrávali.“

„Fuchy má pravdu,“ přidal se na Fuchyho stranu Lukáš.

 

Vystoupili z magvaje a šli k výtahu, který vedl z Podzemní Prahy. Vraceli se domů. Měli mít sice schůzku ještě s bezejmenným pánem, ale ten se jim omluvil, že nemůže. Avšak vůbec jim to nevadilo. Užili si krásný den v tomto úžasné městě. Navštívili pár krámů s věcmi, které najdete pouze v Podzemním světě. Navštívili také Podzemní lunapark, kde si zablbli v beztížné místnosti a prolétli se s umělými křídly.

„Vidíte to?“ Lukáš se najednou zastavil a zíral na strop Podzemní Prahy.

„Co?…wow,“ poznamenala Míša a zůstala, stejně jako Fuchy, užasle stát.

Pozorovali, ač to bylo nemožné a dost nepravděpodobné, když byli tak hluboko pod zemí, nádherný západ slunce, avšak bez slunce. Jak známo, Podzemní Praha měla celý strop posetý nekonečným počtem navzájem od sebe nerozeznatelných světel. Avšak k tomu, aby zde lidé bydleli, muselo být přistoupeno i na to, aby světla tvořila stejné světelné efekty, jako byly na povrchu. Takže se klidně mohlo stát, že intenzita světel pohasla přes den, takže to vypadalo, že prší a je zataženo. Východ a západ slunce byl regulován podle časů skutečného východu a západu. Dokonce byl upraven noční strop tak, aby vyvolával iluzi svítcích hvězd. Později na něm byla zpracována dokonce skutečná noční obloha, která byla mnohem působivější než ta skutečná, protože tam nikdy nepluly mraky. Někdy však hvězdy vidět nebyly, protože byla tvořena iluze zatažené noci. Celý systém byl ohromující a stal se nedílnou součástí každého Podzemního města. Každý západ a východ slunce byl trochu jinak zpracován a každý byl jinak úžasný. Upřímně řečeno, celý systém byl nastaven tak, aby slunečných a bezmračných dnů a nocí bylo co nejvíce, takže většina lidí zde byla díky neustále hezkému počasí hodně pozitivní.

To, co sledovali teď, byl jeden z nejkrásnější západů slunce. Patřil sice mezi ty kratší, ale o to hezčí. Celý prostor se pomalu zbarvoval do odstínů rudé a směrem od jejich výtahu, který byl zřejmě na východě, pomalu postupovala houstnoucí modř přicházející noci. Celých pět minut sledovali úžasné světelné efekty, které braly dech. Celý akt západu slunce dovršil mohutný rudý záblesk posledního paprsku fiktivního slunce. Poté už se na stropě pomalu začaly objevovat první nepatrné známky hvězd a obloha dál temněla.

„Úžasné,“ řekla prostě Míša a obrátila se na odchod k výtahu

„Jak romantické,“ poznamenal Lukáš a pokračoval za Míšou.

„Jo, ušlo to,“ řekl s nadzvednutým obočím Fuchy a vydal se za dvojicí po stejných stopách.

 

„Už nám konečně došla ta druhá část,“ řekla Míša a přinesla vytištěný stoh papírů. Byly to už dva dny, co proběhlo setkání s Kateřinou Římskou. Celé dva dny prakticky nedělali nic jiného, než probírali možný význam narážek v tom úryvku. Na nic však nepřišli. Byli už značně nervozní a na jejich náladě to bylo znát. Proto zpráva o druhé části nudného textu z knihy zapůsobila, navzdory očekávání, ohromně pozitivně, a to i na Fuchyho, který se poslední dobou začal mnohem více angažovat.

„Skvěle, tak se vrhneme do čtení, dejte mi třetinu,“ promluvil Fuchy.

Lukáš s Míšou chvíli koukali, ale pak mu ochotně dali třetinu.

Následující dvě hodiny četli, aby až úplně na poslední stránce narazili na něco, co je vyvedlo z ospalé nálady.

„Helejte,“ promluvil Fuchy. Míša zvedla hlavu a zívla a čekala. Lukáš se také probral a zpozorněl.

„Tady je něco zajímavého.“

„A co?“ zeptal se Lukáš a protáhl se. Nečekal nic, co by nějak zvrátilo jejich snažení.

„Já vám tu větu raději přečtu,“ řekl Fuchy a začal číst. „Kvůli této nutnosti muselo býti uvoleno k převozu tam, jenž úkryt svůj císař budoval. Na místě, jenž sám císař Karel IV. už za důležité považoval, na místě, kde i on svůj úkryt budoval. Archa, ten poklad náš skryt byl pod pekelnou úroveň, na místo, jenž hrad hlídá a na královské město plzeňské hledí z výše.“ Fuchy se odmlčel a podíval se na užasle hledící své společníky. Nic neříkali, jen koukali a úmorně přemýšleli. V tom se Lukáš nečekaně napřímil a začal pobíhat po pokoji a mlátit se do hlavy.

„No jasně! Jasně! To dává smysl! Já věděl, kde jsem to slyšel! U galaxie! To je přeci jasné jak facka!“ nesrozumitelně ze sebe chrlil, pozorován užaslými pohledy svých přátel, kteří si zrovna mysleli něco o Dobřanech.

„Krom toho, že hrad je blízko Plzně, ještě ti něco došlo?“ zeptala se Míša.

„No jasně, přeci je to jasné! Co jiného by to mohlo být!“

„Nechceš nám upřesnit tvé myšlenky?“ přidal se Fuchy, který intenzitu svého myšlení směrem k Dobřanům ještě zesílil.

„Přeci sedm kopců! Už chápete?“ pokračoval roztěkaně Lukáš. Když viděl, jak na něj přátelé hledí jako by se právě totálně zbláznil, tak si opět sedl, několikrát se zhluboka nadechl, i když to vůbec nepotřeboval, a už pomaleji jim to začal vyprávět.

„Je jen jediné místo, které odpovídá popisu. Místo, ze kterého je vidět Sedmihoří. Je to pahorkatina za Plzní, která není příliš známá. Já ji znám jen díky svému studiu psychotroniky a energie krajiny, protože je to velice silné místo. Jediný hrad, který shlíží na Plzeň, je to hrad z dob Karla IV. a je z něj vidět Sedmihoří...“

„Radyně,“ přerušila ho užasle Míša.

„Jo, přesně, Radyně, bylo to přeci jasné a já tápal mimo! Sedm hor, jediná tato pahorkatina je takto výjimečná.“

„No skvěle, takže už ví...“ Fuchy nedokončil větu, protože na stole zapípal jejich notebook z I.W.A., že právě přijal zprávu z velitelství. Míša se zvedla a došla si ji přečíst. Její úsměv z obličeje velice rychle zmizel a změnil se v udivený výraz, ve kterém byl snad až strach.

„Co se děje?“ řekli svorně Lukáš s Fuchym. Míša nic neřekla, jen vzala notebook a přenesla ho na postel a psotavila před kluky. Zpráva byla směřována Lukášovi, ale byla pro všechny tři. Jak se postupně začítali, po těle jim probíhal mráz.

 

Odesílatel: Alexandr Kratochvíl CX-A01 11 21

Příjemce: Lukáš Houška CX-P77 56 98

 

Předmět: Důležité!

 

Text zprávy:

Věnujte, prosím, pozornost této zprávě! Doufám, že vám v pořádku dojde. Musím vás informovat, že mě sesadili z pozice ředitele I.W.A. Ovšem nepsal bych vám to, kdyby za tím nebylo něco více než má budoucí neschopnost velet mojí společnosti.

Je více než jasné, že vedení společnosti bylo infikováno temnými! Je to velice závažné tvrzení, toho jsem si vědom, ovšem jsou zde jasné důkazy, že tomu tak je. Ne všichni jsou přímo temnými, mnoho lidí je pod jejich nadvládou. Mluvil jsem s předsedou rady města. Samotná vláda, se zdá, zatím odolala. Chystají přijmout protiopatření.

Pro vás je důležité, abyste už nikdy nevkročili do budovy I.W.A! Je to potencionálně pro vás nejnebezpečnější místo! Zatím jde vše pomalu, ale nebude trvat dlouho a temní převezmou kontrolu. Je jasné, že to, proč zvolili tak náhlou akci, jste vy tři! Musíte najít archu, musíte svět zachránit!

Snažte se držet mimo Podzemní svět, tam už nejste v bezpečí! Snažil jsem se zachránit co nejvíce lidí, kterým důvěřuji a vím, že jsou ještě na naší straně. Myslím, že si toho všimli, ale já jsem stačil utéct, abych vám mohl napsat tento mail. Nadále už s vámi nebudu ve spojení. Než jsem musel narychlo opustit svoji pozici, stačil jsem na vaše účty odeslat dostatečnou sumu peněz, abyste dokázali úkol splnit. Celá budoucnost, celý Podzemní svět je ve vašich rukou!

Znovu upozorňuji na vážnost situace. Pokud jste v ubytovně I.W.A, okamžitě ji opusťte a jděte někam, kde je vliv podzemního světa minimální!

 

Jste poslední naděje! Nesejděte z cesty světla!

 

Alexandr Kratochvíl

 Obrazek

Druhá Mezihra:

„Ale proč jste nám o tom neřekl!“ dovolila si zvýšit hlas Eva. Byla naštvaná. Právě se dozvěděla, že její šéf za jejími zády podnikl tak nečekanou a obrovskou akci.

„Nebylo to pro vaši práci podstatné. Vy máte na starosti tu trojici, to stále platí, já jsem se postaral o politiku,“ mluvil hlubokým, zlověstně klidným, hlasem.

„Ale...“

„Nerad někomu skáču do řeči, když vyjadřuje svůj názor,“ řekl klidně a podíval se chladným pohledem na Evu, která se velice rychle uklidnila, „ale pokud ten názor začne být na obtíž, tak dokážu přijmout rázná opatření, jste si toho, doufám, vědoma?“

„Jistě, lorde,“ řekla opatrně Eva.

„Vaše ambice mě nahradit se donesly až ke mně,“ řekl jakoby nic. Evina krev se v tu chvíli, kdyby to ovšem bylo možné, změnila v diamant nejvyšší pevnosti. Eva nic neříkala, tak pokračoval. „To je však úplně normální a já jsem si jistý, že byste byla dobrým nástupcem. Avšak do doby, než já sám odejdu, zůstávám vládcem pouze já a vaše ambice jsou mi poměrně na obtíž. Rozumíte mi?“

„A..ano Lorde. Já jsem vá...“

„Vážně, slečno Švaříčková, šetřete slova. Kdybych vás chtěl odstranit, tak zde nestojíte. Vašich služeb si i přes vaše pohrdání mnou stále vážím. Nicméně, byl jsem nucen, kvůli novým informacím, přijmout pár opatření. To, že jste nevěděla o převzetí nadvlády nad I.W.A, bylo jedním z nich. Popravdě jsem vám tím vlastně usnadnil vaši práci v odstranění té trojice. Jak jste tedy pokročila se svým plánem?“

„Tím, že jsem nevěděla, že jste převzal vedení I.W.A, jste mi to trochu zkomplikoval, myslím, že mohu začít od znovu.“ Eva se to snažila říci co nejméně konfliktním tónem, ale moc jí to nešlo, její myšlenky se toulaly nad dalšími opatřeními, které přijal.

„Myslel jsem si to. Nicméně, myslím, že se vám naskytne další příležitost, jak se tak říká, u rodné hroudy, kde budete mít lepší zázemí.“

„Jak to myslíte?“

„Doslechl jsem se, že naše trojice míří do Plzně, myslím, že tam bude mnohem více příležitostí, jak využít váš plán, že?“

„Jak jste se to dozvěděl? Já je sleduji a o tomto nic nevím.“ Lord vstal ze svého velkého křesla a obešel stůl. Místností se táhl jeho dlouhý stín, který v temných barvách celého prostoru zanikal.

„Víte, já mám své mnohem propracovanější zdroje. Zpráva je to velice čerstvá. Přeci jen, jako lord temných musím mít velké zázemí, které vy zatím značně postrádáte.“ Na chvíli se odmlčel a pozoroval Evu. Nic neříkala, tak pokračoval: „Máte poslední možnost, jak jim zabránit v nalezení archy. Pokud mě znovu zklamete, tak bych vám radil, abyste se zde už neobjevovala. Pokud však uspějete, tak je vítězství naše. Rozumíte mi?“

„Ano, lorde.“

„No, raději vám to upřesním. Nestačí mi pouze archa. Chci i jejich životy. Jakmile by jediný z nich přežil, znamenalo by to problém pro naši věc.“

„Jistě, lorde.“

„Tak už jděte. A nezapomeňte, pokud se pokusíte o jakýkoli krok proti mně, budete první, kdo okusí moji nespokojenost.“

Eva krátce kývla a zmizela ve dveřích. Lord se na dveře chvíli díval. Přešel k oknu a pozoroval temné kulisy města. Jeho čas se blížil a on věděl, že jeho svět právě povstává. Byl hrdý, že u toho může být. Budoucí generace na něj budou vzpomínat s hrdostí. Tedy jen pokud uspěje Eva. Neměl rád, když se musel spoléhat na někoho jiného, ale Eva byla velice spolehlivá a přesně tak rebelantská, jak potřeboval. Jestli to dokáže, vláda je v jeho rukou, pak se jí bude moci zbavit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA