Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 12. 2009

 Obrazek

Kapitola jedenáct: Útěk a úkryt

(Člověk, Homo sapiens sapiens) Z dnešního pohledu nás, lidí typu Homo Sapiens Animus, je obyčejný člověk, který se v malých tlupách žijících v malých městech neustále ještě potuluje po světě jen pouhým nedokonalým vtipem matky přírody. Jen si to představte, neumí číst základní pocity bez tisíců zbytečných slov. Jakákoli těžší práce musí být místo něj udělána stroji, protože se (a to je strašně vtipné) spoléhá jen na své svaly, avšak svaly, které mají velice omezenou účinnost a co je do nebe volající, jsou pouze biologické!

Ale zpět k psychické výbavě člověka. V dobách, kdy tento obyčejný člověk vládl světu (což je dnes opravdu zábavné), byla celá společnost neskutečně rozpolcena a potýkala se s tisícovkami psychických poruch, které povětšinou obtěžovaly těch pár dostatečně fungujících lidí. Jen si to představte, tehdejší lidé dokázali roky svého života strávit přemýšlením nad tím, jestli má život vůbec smyl, jestli má vůbec cenu žít.... Neskutečné! A přitom své krátké životy (a to je další perlička, dožívali se maximálně 120 let) mohli využít k zábavě, bádání a jiným skvělým činnostem, které dnešní společnost charakterizují.

Je opravdu ohromující, jak tato, svým duchem jednoduchá, životní forma dokázala vládnout světu. Její technologický vývoj prodělal tisíce let strádání, někdy docházelo k tomu, že bylo dokonce protizákonné bádat, to je dnes opravdu směšné a dává nám to obraz k poučení.

Nejhrůznější však bylo a je to opět naprosto nepředstavitelné, že jediná forma života svým DNA kódem jasně příbuzná, budující jednotnou civilizaci, vedla stovky a stovky ničivých válek, kde proti sobě bojovali (a teď zpozorněte) lidé proti lidem!!! Ne, skutečně si nedělám legraci, toto je holý fakt! Celá tehdejší společnost byla rozdělená mezi jakási teritoria nazývaná státy a každý z těchto států (a na jednu planetu jich bylo skutečně nechutně mnoho), bojoval za udržení svého území! Stovky jazyků, stovky kultur a každá chtěla být tou největší, avšak chtěla toho dosáhnout tak, že zničí tu předchozí, avšak nikoli svoji kulturní silou, ale hrubou fyzickou silou. No, nechme těchto hororů, naštěstí je již tato doba temna pryč.

Roboti o těchto stvoření říkali, že to jsou: „Podivně se tvářící, asi dva metry vysoké, zpocené a neskutečně ukecané věci, zabalené do podivných hadrů.“ Avšak názory robotů musíme brát s rezervou, v dobách, kdy roboti v podzemním světě vznikli, byly jejich duše neskutečně optimistické a pořád si dělali jen srandu. Upřímně řečeno ale tato slova neměla daleko k pravdě.

Nicméně bychom neměli zapomínat na to, že my jsme přímo z tohoto člověka vzešli. Jsme mu vděční za své základní fyziologické funkce, a proto by se na něj asi nemělo zapomenout. Upřímně, kdybychom se však na světové scéně neobjevili my, tak by už žádná civilizace dávno nebyla, protože, dle všech průzkumů, prožívala lidská civilizace svůj vrchol právě v době, kdy Podzemní svět začal vznikat.

 

Toliko suchá definice člověka z doby, která nastane až za nějakou tu dobu, to však teď není podstatné a abych řekl pravdu, tak to ani nijak moc neovlivní náš příběh. Je to pouze ukázka toho, že naši tři hrdinové, kteří, ač byli výjimeční, museli i nadále používat fyziologii původního druhu člověka, protože, ač je to mnohdy zatajováno, jejich těla byla prostě ještě stále biologická. Proto si uvědomte, jak byli úžasní a odvážní, když se dali na útěk s tou chabou fyzičkou, kteoru původní druh člověka oplýval.

 

V jednom pokoji poměrně vysoké budovy ubytovny I.W.A. právě zablikalo světlo. Bylo to způsobeno tím, že Fuchy ožil po chvilce ticha, kterou prožil po přečtení dopisu a urychleně, až zbrkle, vyskočil z postele, kde do té doby poměrně pohodlně ležel. Když vyskočil, tak svojí rukou, kterou na chvíli nechal bez ovládání, shodil krásně vyřezávanou lampičku s logem společnosti a s nápisem: „Neshazovat, hrozí výbuch.“ Mimochodem, z této cedulky si celou dobu naše trojice dělala srandu a nebrala ji vážně, ovšem nenašel se nikdo, kdo by se odvážil lampičku pokusně shodit. No a teď zcela neplánovaně dostala lampička možnost se k této ceduli vyjádřit. Tedy, kdyby lampička mohla říkat, co si myslí, tak by o platnosti cedulky nepochybovala a na všechny by řvala, aby se od ní drželi dál. Proč? No, to je nasnadě. Když lampička po letu, který trval necelou vteřinu a během kterého si stačila pomyslet, že by mělo být zakázáno, aby se lidské ruce ocitly někdy bez dozoru mozku, dopadla na zem, tak se jí její poměrně jednoduchou myslí prohnal celý její život a místnost ozářilo poměrně intenzivní světlo, a jak už bývá nudným zvykem, bylo doprovázeno i poměrně intenzivním zvukem. Lampička aspoň měla možnost se jednou také dostatečně hlasitě vyjádřit, škoda jen, že to bylo naposledy, co tuto možnost dostala, jistě by nám toho řekla i více.

Každá akce, jak už říkával i Albert Einstein, mimochodem, první indigové dítě 20. století, má i svou reakci. Tato akce měla poměrně hezkou reakci doprovázenou rychlými pohyby, světelnými efekty a zvukovým pozadím. No prostě by se za právě konající scénu nemusel stydět kdejaký Hollywoodský režisér. Totiž ty rychlé pohyby byly způsobeny tím, jak Fuchy přeletěl půl místnosti, tedy převážně z toho, jak se lekl. Výbuch nebyl zase tak silný a dopadl na stůl u kuchyňské linky. Pak také Míšiným rychlým pohybem, která se schovala za malou zídku, která rozdělovala místnost. A nakonec Lukášovo urychlené zapadnutí za postel, na které do té doby celkem spokojeně ležel.

Nastala krátká, ale zlověstná chvíle ticha.

„Humhgrrr,“ ozval se místností přidušený zvuk.

„Hej, jste v pohodě?“ zeptala se nepoměrně vysokým otřeseným hlasem Míša.

„Jo, celkem, právě hledám, jestli mi něco nechybí,“ poznamenal Fuchy. Ze stropu se právě utrhl lustr a dopadl na postel.

„Humjorkk,“ ozvalo se, když Fuchy urychleně přestal ohmatávat své tělo a soustředil se na padající lustr. Míša pro jistotu opět našla úkryt za malou zídkou.

„Ještě jsi pořád v pořádku?“ ujišťovala se Míša.

„Jo, myslím, že bychom se měli balit i dřív než přijde pokojová služba,“ řekl Fuchy a urychleně vstal, neměli teď moc času, museli zmizet. Avšak nikoli kvůli ohořelé posteli, ani té díře v podlaze a vyhořelému drahému perskému koberci, ne, skutečně ani kvůli tomu lustru, který se momentálně válel na skoro rozložené posteli a ani kvůli všemu tomu křehkému vybavení, které bylo tlakovou vlnou roztříštěno všude kolem, to byly vše jen maličkosti, které jen sotva mohly soupeřit s ohrožením, které se teď kolem nich tak tiše rozrůstalo.

„Hruchhmm!!“

„Míšo? Kde mám ten svůj batoh, myslel jsem, že je u nás v ložnici?“ mluvil zpoza dveří Fuchy. Míša stála a poslouchala. Fuchy, když nikdo neodpovídal, přišel zpět a podíval se na Míšu, která naznačila prstem aby byl potichu.

„Huchrggesm!!“

„Co to je za zvuky?“ došlo konečně Fuchymu, proč se Míša tváří tak zaujatě. Míša se na něj podívala a pak s vítězným výrazem tváři řekla: „Aha!“ A skočila na zmrzačenou postel.

„No konečně! Už jsem myslel, že odejdete beze mě!“ postěžoval si Lukáš, když byl vytažen ze svého zaklíněného postoje za postelí. Míša se zběžně omluvila a vypálila balit. Fuchy mu naznačil, že to bylo dobrý, i když by se o tom Lukáš momentálně rád hádal, ale raději šel rychle balit k sobě.

Jak jednoduše se poklidný večer může změnit v neorganizovaný chaos plný zmatku, obav a zapomenutých věcí. Lukáš s Míšou právě totiž nervozně v předsíni kontrolovali, jestli mají všechno a snažili se vymyslet, co vlastně teď budou dělat. Taky přemýšleli nad tím, proč Fuchy musí být stále poslední.

„Dělej!“ neudržel se už Lukáš a zařval na Fuchyho přes půl jejich skromného bytu.

„No jo,“ ozvala se chabá odpověď.

„Jednou se z čekání na něj asi...“ Lukáš svoje rozhořčení musel nechat na jindy, protože někdo zaklepal na dveře, a to docela drsně. Určitě to nebyla pokojská služba, to se prostě už pozná. Každý člověk a určitá skupina lidí používají jiný styl a intenzitu klepání. Například pokojská služba, děti nesoucí pětku ze školy a marketingoví pracovníci klepají jemně. Naproti tomu gauneři, mafie a rozčílená tchyně klepají stylem, který se právě odehrál z druhé strany oněch dveří, u kterých stáli Lukáš s Míšou momentálně přemýšlející o tom, jak před nimi mají utéct, když se zrovna rozhodli klepat na hlavní východ z bytu. Jako by třeba nemohli klepat na balkonové dveře, to by se pak utíkalo mnohem pohodlněji.

Avšak na tyto úvahy bylo již poněkud pozdě. Míša s Lukášem si toho nemuseli nic moc říkat a už stáli u balkonových dveří a snažili se je otevřít. Pobavený Fuchy je pozoroval, avšak jeho pobavenost zmizela, když mu bylo dost drsným způsobem vysvětleno, co se děje.

Upřímně řečeno, myslím, že tento styl vyprávění plně neodpovídá právě probíhajícímu ději. Je zábavné si dělat srandičky z lidí, které teď právě dělí od smrti jen jedny dveře, avšak v rámci většího prožitku vám naskytnu pohled na skutečně prožívaný děj.

 

Bytem se neslo další mohutné zabušení na dveře. Následně se ozvala těžká rána a zaskřípání a zavrzání dveří. Přišly ještě dvě stejné rány, a ta třetí byla tím posledním, co dveře za svůj život, nyní ukončený, zažily. Do místnosti se vyvalili čtyři muži v černých oblecích s nebezpečnými výrazy a v rukou se jim hrdě nesly ruční palné zbraně klasické konstrukce.

Avšak nic z toho už ani Míša, ani Fuchy a dokonce ani Lukáš nezahlédli. Nyní se drápali požárním schodištěm na střechu. Předtím se hádali, že by bylo lepší jít dolů, avšak byli v osmém patře a Fucyhmu se zdálo zdolání osmi pater nebezpečnější, než se vydat o dvě patra nahoru a zmást tak nepřítele. Nyní přelézali nevysoká vrátka ústící přímo na střechu.

„No a kam teď ?“ zeptala se udýchaně Míša.

„No dolů, kam jinam,“ odpověděl Fuchy a rozhlížel se po střeše. Moc toho tam nebylo, prostě to, co už na střechách tohoto typu bývá. Spousta vzduchotechniky, nějaká ta světelná reklama, vítr, vlhko a malá boudička. A na tu Fuchy právě ukázal se slovy: „Jdeme tam.“ A taky tam šel. Lukáš s Míšou ho následovali.

„Takže vnitřním schodištěm,“ zareagoval Lukáš, když poznal, že jde o boudu, která vede na vnitřní záchranné schodiště v budově. „Myslíš, že to nebudou mít hlídané?“

„No, jestli chceš skočit ze střechy, tak prosím,“ poradil mu Fuchy. Lukáš se ale jeho radou raději neřídil.

Byli už poměrně blízko vchodu na schodiště. Fuchy právě otvíral dveře, když se ozvala nečekaná rána a ve dveřích najednou byla díra, akorát o průměru průměrné nábojnice. Lukáš se zamyslel nad tím, že by se k vystřelené nábojnici opravdu hodila. Míša nad tím uvažovala také, jen Fuchy jaksi uvažoval rychleji a otočil se dozadu. Spatřil dva muže v černých oblecích, s odhodlaným výrazem a jak pevně svírají malé černé věci, nápadně připomínající pistole. Usoudil, že to pistole jsou. Zařval na své dva průvodce, aby se sklonili, právě když druhý muž vypálil také. Jeho průvodci, kteří si právě uvědomili, o co jde, tak s radostí učinili. Druhý výstřel je jen těsně minul a rozstřelil zámek na dveřích.

Lukáš a Míša skočili za Fuchym, který se rozběhl schodištěm dolů. Lukáš poprvé v životě napodoboval stejný styl sebíhání schodů jako Fuchy. A proto jaksi vynechával jednotlivé schody, někdy dokonce přeskočil přes zábradlí na další rameno schodů. Míša ochotně tento styl také napodobovala. Po chvilce strmého klesání se ozval další výstřel. Minul však cíl a neškodně se odrazil od zábradlí.

„Sakra,“ začal Lukáš, „proč nevyužijeme svých schopností?!“ Byla to dobrá připomínka. První se zapamatovala Míša a vyslala vlnu energie na schody nad nimi. Schody zavrzaly, zaduněly a vydaly mnoho dalších neurčitých zvuků a mírně se vznesly. Míša je pevně uchopila do svých neviditelných pout a jemně s nimi zatřásla. Její jemnost způsobila, že agenti zapříčinili několik dutých nárazů. To jak padali po nestabilních schodech.

„To by zatím stačilo, jdem!“ zavelel Fuchy.

„Tak jo,“ souhlasila Míša. Počkala, až sejdou o kousek níže a pustila schody. Schody s radostí zjistily, že už je nic nedrží a s dunivým nárazem zaujaly přibližně svoji původní pozici. Agenti poprvé za celou dobu měli v očích strach, říkali si, že tohle není normální. Avšak pokračovali ve svém úkolu.

Naše trojice zatím dorazila do přízemí. Dusot kroků nad nimi je hnal urychleně dál. Rozrazili dveře a ocitli se v atriu jejich ubytovny. Jejich oblíbený vrátný tam seděl obklopen hloučkem mužů v černých oblecích, kteří je teď zpozorovali. Chvilku se navzájem prohlíželi. Muži v černých oblecích došli k závěru, že se jim trojice vůbec nelíbí, a tak usoudili to, co jim bylo vštípeno do mozku, vyndali své zbraně a chystali se střílet. Naší trojici se muži taky vůbec nelíbili, snad ještě více, než se oni nelíbili jim. Usoudili, že je na čase rychle zmizet a trošku se při tom snažit zdržet pány se zbraněmi.

Naše trojice se na sebe podívala jen krátce. Pozvedla ruce a napřáhla je proti pánům v oblecích. Věděli, co chtějí udělat, moc tří však nebyla jako počítač, kde stačí kliknout a vše funguje. Naposledy byli, jak se říká, rozehřátí, navíc měli v krvi mnohem více adrenalinu než, paradoxně, teď. Nechutně dlouhou chvíli se nic nedělo. Zazněly výstřely ze zbraní. Teď jejich hladina adrenalinu dosáhla té správné konzistence. Před trojicí se objevil takřka neviditelný silový štít, který vzápětí vyrazil proti střelám. Střely byly strženy silou štítu a společně s pány v černém a vrátným skončili na protější stěně, kde všichni zdemolovali místnost určenou primárně pro vrátného.

Chvíli se dívali na své dílo, nečekali, že bude až tak silné a přemýšleli, že teď je od smrti dělila tisícina sekundy. Za jejich zády se ozval rámus. Rychle procitli do reality. Byl nejvyšší čas zmizet. Proběhli halou a protočili se točivými dveřmi. Přistáli na chodníku před budovou. Jeden kolemjdoucí pán na ně vyvalil oči, když doslova dopadli na chodník. Následně se však dál věnoval venčení psa.

Ten známý cinkající zvuk v nich probudil společný nápad. Nic neříkali a všichni se rozběhli k tramvaji, která zastavila na zastávce. Přeběhli silnici a málem je srazilo auto. Jen tak tak se za Lukášem zavřely dveře. Tramvaj sebou škubla a poklidně se rozjela. Nenápadně sledovali východ z ubytovny I.W.A. Několik tmavých postav se vybelhalo nebo vyběhlo ven. Rozhlíželi se, jakoby něco hledali, to něco jim však ujíždělo městkou hromadnou dopravou a s úlevou je sledovalo do doby, než tramvaj zahnula za nejbližší budovu.

 

Míša seděla a nic neříkala, ve tváři měla neprostupný výraz, který nic neříkal. Jen koukala z okna a sledovala noční město. Venku začalo pršet, atmosféra byla opravdu ponurá. Lukáš sledoval střídavě Míšu a Fuchyho, tvářil se neurčitě, čekal, kdy někdo začne mluvit, sám na to neměl sílu. Fuchy něco hledal v batohu a nedával najevo svůj zájem.

„Zajdem na Kofolu,“ prohlásil Fuchy. Nikdo nic neříkal, ale jinak souhlasili. Od té doby až do restaurace, kam se usadili, nikdo z nich nic neřekl, každý přemýšlel o svém světě, o důsledcích a svých pochybách.

Restaurace, kde se usadili, byla typická restaurace v Praze se vším, co k ní patřilo. Nacházela se nedaleko davů turistů, jen kousek od Václavského náměstí. Byla však poměrně prázdná, protože davy turistů se pohybovaly až o neskutečný jeden blok dále a rády utrácely peníze jen v těch drahých restauracích, na které přímo narážely. Restaurace byla zařízena ve stylu havajských barů a hrála v ní vtíravá, ale poměrně příjemná hudba. Číšnice byly pohledné, ale poměrně nepříjemné, přeci jen to byly číšnice z Prahy. Naše trojice zaujala pozici až na konci místnosti a v místě, kde měli poměrně soukromí. Každý si objednal po Kofole a smířil se s vražedným pohledem obsluhy. Ještě nějakou chvíli zamyšleně seděli, než se rozhodl Fuchy promluvit.

„Přestaňte dělat, že neumíte mluvit.“ Odmlčel se a pozoroval podivné výrazy svých dvou společníků. „Už jste vymysleli, kam půjdeme?“

„Měli bychom někam, kde nás nikdo nebude hledat, daleko od Podzemního světa,“ řekla Míša. Na jejím hlase bylo poznat, že se přemáhá, aby nezněl vyděšeně. Pořád pokukovala po vchodu a měla rychlé pohyby.

„To jako myslíš, že se ztratíme někam na venkov? Nebo kam?“ ptal se Fuchy.

„No, třeba. Možná bychom mohli najít nějakou opuštěnou chatu nebo něco takového, alespoň na čas, než se situace uklidní,“ pokračovala v úvahách Míša.

„Hmm, nevím, co na to říkáš ty?“ zeptal se Fuchy Lukáše. Lukáš se na něj podíval, vypadal zamyšleně a zdálo se, že jejich debatu ani nevnímal.

„Musíme do Plzně,“ řekl prostě.

„Cože? Do Plzně?! Tam nás budou hledat hned napoprvé! Musíme se někam na čas ztratit!“ rozčíleně zareagovala Míša. Bylo jasné, že po poslední zkušenosti jí poprvé dostihl plně strach. Fuchy nic neříkal, jen poslouchal.

„A k čemu nám bude, že se někam na chvíli ztratíme?“

„No, aby se trochu uklidnila situace!“ pokračovala roztřeseně Míša.

„Uklidnila situace?“ Lukáš se nevesele zasmál, což Míšu pořádně dopálilo. „Čím déle budeme otálet s naším úkolem, tím horší bude situace! Teď jsme přišli o I.W.A., Praha ještě odolává, ale jak dlouho. Temní nabírají síly. Navíc jdou po tom samém, jako jdeme my a možná už ví, kam směřujeme, proto tam musíme být dříve a zabránit jim v získání Archy!“

„Ještě pořád považuješ archu za tak důležitou?“ zeptal se pomalu Fuchy

„Samozřejmě. Alexandr to jasně psal. Je to momentálně jediný člověk, kterému můžeme důvěřovat. Archa, pokud ji získají temní, bude znamenat definitivní konec tohoto světa. A upřímně, já ho mám rád. Za tu chvíli, co tady jsem, ho již považuji za svůj domov!“ naléhal Lukáš, než ho jasným gestem utišil Fuchy.

„Šetři slovy. Tentokrát jsem s tebou, a to, co říkáš, je dle mě pravda a naše jediná šance.“ Odmlčel se a otočil se na Míšu, která na ně valila oči a očividně nebyla schopna slova. „Míšo, pokud to uděláme dle tebe, budeme se potom celý život muset skrývat. Navždy nás budou pronásledovat a jak dlouho se asi budeme schovávat?“ Fuchy se odmlčel. Míša nic neříkala, ale zdálo se, že přemýšlí a je klidnější. Fuchy pokračoval. „Upřímně, pokud mě mají temní dostat, tak jedině v boji, nikdy bych nechtěl být psanec, kterého honí a pak zabijí ve spánku.“

„Plně souhlasím s Fuchym, moje slova,“ připojil se Lukáš. Míša stále nic neříkala, koukala do stolu a zřejmě horečně přemýšlela. Možná i chvíli litovala, že tehdy uvěřila tomu dopisu, který je v Plzni zval do Císařského domu, kde se poprvé setkala s Alexandrem. Přemýšlela o tom, jestli za to vše tento svět opravdu stojí, jestli by nebylo jednodušší prostě odejít, nechat vše být. Vrátit se k normálnímu životu, přátelům, večírkům, a dokonce i škole. Nikdy nepatřila k těm, kteří by chtěli být hrdiny a teď se jednou z hrdinek stala, aniž by nějak výrazně chtěla. „Tak co, mám odejít?“ říkala si. Mohla by, ale její nejbližší přátelé jsou součástí Podzemního světa, takže by o ně přišla stejně. Obyčejný svět je prostě neskutečně obyčejný, a na to už by si nikdy nezvykla. Ne, teď už je pozdě se někam vracet. Kluci mají pravdu. Poprvé si pomyslela, že je na čase se stát hrdinkou, aspoň si užije život do posledního okamžiku. Zvedla oči a podívala se na kluky. Fuchy už dle jejího pohledu věděl, že zůstane s nimi, že souhlasí.

„Asi máte pravdu. Neměli bychom se zdržovat.“ Dopila Kofolu, vstala a pobídla kluky, aby šli také. Teď už nepůjde couvnout, ale to už nešlo mnohem déle, teprve teď to však všem třem došlo.

 

Vzduch byl vlhký a čišel jím noční chlad. Nastupující říjen už nenaskýtal příjemné teplé večery. Déšť už ustal a zanechal po sobě louže, které nesly své odlesky města. Praha byla podivně tichá. Byl to naprosto nevídaný okamžik. Davy turistů se ztratily nebo byly někde jinde. Naše trojice pochodovala jen pár bloků od Václavského náměstí. Nebyli připraveni na noc venku, všem byla zima. Všech se zmocňovala ponurá nálada, která byla stejně dekadentní jako ta, kterou právě vyzařovala Praha.

Je zajímavé, že básník Podzemní Prahy, pan Jan Bohémský, psal i o Praze této, té původní, nadzemní. Je velice zajímavé, že jeho sbírka básní Nadzemní Praha byla jeho nejdekadentnější sbírkou, jakou kdy napsal. Většina lidí však ví, že to není až tak kvůli ponuré atmosféře, která oproti Podzemní Praze v Praze panovala, ale spíše kvůli tomu, že když Jan Bohémský Prahu navštívil, tak mu byly odcizeny všechny jeho osobní věci, včetně jeho osobního počítače, který obsahoval mnoho jeho básní, ve které vkládal velké naděje. Když se pak smutný vracel zpět domů, tak ho ještě přepadl dav turistů, kteří se od něj snažili získat nějaké informace o památkách Prahy. Bohémský jim však nebyl schopen odpovědět, a tak použil sbírku svých sprostých slov ve sto jedenácti jazycích a vychrlil je na ně. K jeho smůle byl dav čítající sto jedenáct turistů právě z těch sto jedenácti zemí, a tak ho každý po jednom za jeho urážku odměnil dle patřičné národní tradice. Není se proto čemu divit, že když se Jan Bohémský doplazil do Podzemní Prahy, obtěžkán novými kulturními znalostmi, tak po půl roce stráveném v nemocnici sepsal jeho nejdekadentnější sbírku nadzemní Praha.

Avšak je také zajímavé, že o den později byl v Praze založen vědní institut a laboratoř na výzkum informačních a kybernetických technologií budoucnosti. Tato instituce následně uvedla na trh několik radikálně nových technologií, které ovlivnily počítačové technologie nadzemního světa opravdu převratným způsobem. Celý Podzemní svět pak dlouho spekuloval, jak se nadzemnímu světu povedlo tyto znalosti získat, když to byly technologie výhradně patřící Podzemnímu světu. Některé z nových technologií až nápadně připomínaly jisté technologie užívané v osobních počítačích Podzemního světa. Až o osmdesát let později, při vydání vzpomínkové knihy o Janu Bohémském, bylo zjištěno, co se tehdy odehrálo.

 

„Chceš jet normálně vlakem?“ ptal se Lukáš akorát Fuchyho. Měli trochu lepší náladu. Právě byli svědky toho, jak velký dav turistů naléhá na nějakého výstředně oblečeného mladého pána, který jim pak velice zmateně začal říkat blíže neurčitelná slova, chvíli pozorovali, jak se jednotliví turisté přestávají smát, avšak začala to být nuda, a tak pokračovali v chůzi po mokrých a chladných ulicích Prahy.

„No, nic lepšího mě nenapadá,“ odpověděl Fuchy. „Přeci jen, temných je málo, určitě nebudou hlídat každý vlak,“ dodal, když vycítil, že Lukáš chce něco dodat. Debatu však ukončili, protože se Míše ani trochu nelíbila představa, že jim hrozí nebezpečí i ve vlaku.

Došli k hlavnímu nádraží a nic zvláštního se nestalo. Blížili se k prosklenému průčelí budovy. Šli raději pomalu, kdyby tam náhodou někdo byl. S přílišnou opatrností vešli v davu několika lidí do haly. Chvíli se zdálo, že opatrnost byla opravdu zbytečná, ale náhle si něco uvědomili a znovu se ručička hladiny jejich adrenalinu pohybovala v nekonečných výškách.

Bylo to jako obrázek z nějakého totalitního státu. V pravidelných rozestupech stáli a náhodně kontrolovali kolemjdoucí muži v černých oblecích s chladnými výrazy. Lukáš, Míša a Fuchy se zastavili a užasle koukali, což byla chyba, protože dav, ve kterém přišli, se náhle roztříštil a oni se ocitli sami a byli velice nápadní.

Fuchy okamžitě sundal batoh a posadil se k němu a začal v něm něco hledat. Míša a Lukáš se sklonili k němu.

„Co hledáš? Neměli bychom vypadnout?“ ptal se akorát Lukáš.

„Jo, to bychom měli, ale kdybychom okamžitě utekli, tak by po nás šli, takhle to bude vypadat, že jsme na něco zapomněli a musíme se pro to vrátit.“

„Počkal bych, až zase půjde nějaký dav, pak bychom se skrz něj vyplížili ven,“ napadlo Lukáše.

„Dobře, to není špatný nápad, usoudil Fuchy.

Chvíli čekali. Pražské nádraží je nezklamalo. Právě ve chvíli, kdy se zdálo, že již začínají být podezřelí, když se už přes pět minut sklání nad batohem, prošel dovnitř dav mnoha mužů a žen. Počkali na příhodnou chvíli, a když je dav míjel, protlačili se ven. Přesně v okamžiku, kdy dav skončil, oni stáli za dveřmi nádraží. Usoudili, že nejlepší způsob přesunu bude ten, kde se nebudou procházet a obdivovat úžasný park před nádražím a raději využijí rychlý běh, s kterým sice přijdou o estetický zážitek, ale zůstanou jim jejich životy, což je poměrně dobrá kompenzace.

A tak běželi. Dlouho však ne. Zastavili se na rohu Václavského náměstí u jednoho fast foodu, který je známý po celém světě a symbolizuje ho takové podivné velké „m“, které je vyvedeno v nechutné žluté barvě. Mnozí z Podzemního světa ho nazývají kvůli jeho zdravé stravě velkým kositelem nadzemního světa.

 

„Už jsem ti někdy říkal, jak nerad běhám,“ říkal udýchaně Lukáš. Fuchy naproti tomu, jak byl líný, tak na tom byl fyzicky mnohem lépe než Lukáš. Míša samozřejmě na tom byla podobně jako Lukáš, a tak jediný, kdo teď zoufale nehledal ten správný dech, byl Fuchy. Fuchy na Lukáše vůbec nezareagoval.

„To je temných tolik?“ řekl pouze zamyšleně.

„Ne, to rozhodně není,“ odpověděl mu stále zadýchaně Lukáš. Když viděl jeho tázavý pohled, tak pokračoval:„Přemýšlel jsem o tom. Jistě jste si již všimli toho, že ti, kteří po nás jdou, vůbec nejsou z Podzemního světa. Dle mého názoru je buď ovlivnili nebo jen jejich šéfa a nebo jim jen řekli, že tahle skupina lidí je nebezpečná nebo tak něco. Ten poslední případ by byl nejhorší, protože pak po nás půjde i policie České republiky, což není nic k oslavě.“ Lukáš skončil svoji vyčerpávající řeč a s omluvou se na chvíli odmlčel, aby mohl konečně nabrat dech.

 

První krize Podzemního světa(2009): První krize, která postihla Podzemní svět. Tehdy byl Podzemní svět ještě mladým. Jeho stabilní existence tehdy existovala jedenáct let. Stalo se tak v době, kdy se zdálo, že prožívá nevídanou stabilitu a prosperitu, že doba konečného převzetí moci je na dohled. Vše však bylo jinak.

Tato krize nejen, že byla první, ale také nejkratší. Nehledě na to patřila k těm, které byly pro tehdejší svět nejvíce nebezpečné. Tehdy rozhodovaly hodiny o konečné zkáze celého Podzemního světa. Z této doby pochází také hrdinské záznamy Velké trojky, která tehdy sehrála významnou roli v celé krizi. Avšak dnes již není jisté, jak to tehdy vše doopravdy bylo.

Tato krize započala 30. září 2009. V tento den dlouho ukrývaní Temní převzali (nenásilně) kontrolu nad tehdy nejvýznamnější institucí Podzemního světa, I.W.A. O několik hodin později se odehrál i jeden z největších masakrů historie, který změnil a oddálil konečné převzetí moci.

Tehdejší Podzemní svět byl mladý a měl jen několik měst, která tehdy mezi sebou soupeřila o světovou nadvládu. Je zajímavé, že již tehdy byla nejvíce postižena Podzemní Praha, které se později stala...

 

„Jak se do Plzně tedy dostaneme? Nezbývá nám už mnoho času,“ už poněkolikráte říkal Lukáš. Nemohli se domluvit na tom, jakým prostředkem pojedou do Plzně. Fuchy už z toho byl hodně otrávený a zásadně už na tohle nedopovídal. Míša vždy jen otráveně řekla, že neví.

Procházeli se po Václavském náměstí a nevěděli, co budou dělat. Nechtělo se jim jít do některých opuštěných postranních uliček, protože se zdálo, že davy turistů jim zajišťují aspoň nějaké to bezpečí.

„Umíte někdo otevřít auto? Tedy násilím, já už to pak klidně odřídím,“ poznamenal Lukáš, když mu nikdo neodpověděl, na předchozí dotaz.

„Jo, já bych to zvládl. Chceš krást auto?“ řekl Fuchy.

„Nazval bych to spíše vypůjčením. No, napadá tě něco jiného?“

„Ani ne,“ uznal Fuchy.

„Ehm, hele,“ najednou zbystřila Míša a ukázala nenápadně před sebe. Přímo před nimi, nějakých dvě stě metrů, šlo tak pět mužů v černém s nebezpečnými výrazy.

„Vidím, na druhé straně jsou také,“ řekl Lukáš a naznačil, aby se podívali na druhou stranu náměstí. Tam šlo také pět těchto pánů.

„Pojďte tudy. Zatáhl za ruku Míšu do jedné pasáže. Lukáš je následoval. Proběhli pasáží a objevili se v jedné z postanních ulic Václaváku. Rozhlédli se a uviděli, jak muži zabočili do jejich ulice. A najednou uslyšeli kroky, které zrychlovaly a blížily se k nim z pasáže.

„Jak nás, sakra, našli,“ poznamenal Fuchy a rozběhl se pryč. Lukáš s Míšou se k němu přidali.

Běželi a snažili se co nejčastěji zatáčet do ulic. Když se ohlédli, spatřili, jak je muži pronásledují, jednou jim dokonce nadběhli, a tak museli využít další pasáž, která se tam zjevila jak slunce uprostřed noci. Lukáš doběhl těžce Fuchyho a poradil mu, kam má běžet. Z Míšina pohledu se zdálo, že se snad i hádají, ale Fuchy se nechal přesvědčit.

Míša už nemohla. Sotva dýchala, vážně přemýšlela, že se prostě zastaví a dál už nepoběží. Lukáš s Fuchym ji neustále povzbuzovali. Měli za sebou sice měsíční výcvik, ale jejich těla nebyla zdaleka tak silná, jak by měla být. Lukáš jí řekl, že už budou na místě. Byli v nejspodnější ulici mířící na Václavské náměstí a Fuchy konečně někam zabočil. Stanice metra můstek, to stálo nad vchodem. Míša konečně pochopila, o čem se bavili.

„Kam mám běžet, kam vůbec pojedeme?“ volal na Lukáše Fuchy. On se sám v metru do teď moc nevyznal. Lukáš ho stěží doběhl.

„Navrhoval bych směr Muzeum, tam přestoupíme na jinou linku, tudy.“

Proběhli po pár jezdicích schodech, pár tunely a měli velké štěstí, že tam akorát v zastávce stála souprava. Jen se modlili, aby na další zastávce na ně nečekali ti muži. Metro se rozjelo. Míša krátký čas jízdy využila, stejně jako Lukáš, k rychlému vydýchání, kdyby mohla, tak se zhroutí na sedačku, ale tam na ni zlostně koukal nějaký důchodce, a tak raději zůstala stát. Souprava se ani pořádně nerozjela a už brzdila. Vyskočili na stanici metra Muzeum a rozběhli se znovu po tunelech a eskalátorech na jinou linku. Tam usedli do vlaku, šťastni, že na nikoho nenarazili a jeli několik stanic.

„Kde vystoupíme?“ ptala se Míša.

„Třeba příští stanici,“ odpověděl Lukáš.

„Proč zrovna tam?“ ptal se Fuchy.

„Předpokládám, že tam bude dost aut, aby sis mohl vybrat,“ řekl prostě Lukáš.

„Stále to myslíš vážně?“

„No, nevidím jinou možnost a bude to trošku dobrodružství,“ řekl Lukáš

„Aha, dobrodružství, to nám schází,“ řekla stále ještě udýchaná Míša.

 

Procházeli po skoro prázdných ulicích nějakého sídliště. Ulice byly lemovány vysokými činžovními domy, které přecházely v prostornější panelákovou výstavbu. Ulicí vedla tramvajová linka a sem tam na chodníku bojoval o své místo nějaký ten strom. Noc už byla v plné síle, přesto však moc hvězd nebylo vidět. To bylo to, co Praze vždy scházelo. Vzhledem k tomu, že byla tak dobře osvětlena, ztráceli její obyvatelé povědomí o skutečné noční obloze, když se někdy dostali mimo Prahu, na nějaké odlehlé místo, tajili dech, když je náhodu napadlo zvednout oči a podívat se na úžasnou mléčnou dráhu. Většinou pak napadlo, jestli na některé z těch miliard hvězd je život. Upřímně řečeno, existuje jen málo hvězd, na kterých by někdo žil, ale na přilehlých planetách je to už lepší. Avšak ani Míšu, ani pochopitelně Fuchyho a paradoxně ani Lukáše nic takového nenapadlo. Momentálně ani nehleděli vzhůru. Míša ostražitě pokukovala po okolním prostoru, zda někoho nezahlédne a Lukáš stál u Fucyho a střídavě koukal na Fuchyho a na druhou stranu ulice. Fuchy se skláněl nad jedním autem, ne, že by ho obdivoval, momentálně se drátem, který našli opodál ve špatně udržovaném parku, snažil odjistit dveře. Vybrali si starší auto, aby se do něj dalo lépe dostat, dokonce se zdálo, že nemá ani alarm.

„Už to bude?“ ptal se Lukáš nervózně Fuchyho.

„Klid, je vidět, že jsi nikdy nekradl auta, čím více se budeš rozptylovat strachem, aby už to bylo, tím déle ti to bude trvat,“odpověděl mu klidně Fuchy.

„No, já bych si také pospíšila,“ řekla Míša. „Tamhle někdo jde.“ Lukáš se otočil ukazovaným směrem a spatřil několik, nejspíše tři, temných postav, jak se k nim blíží. Když se podíval na Fuchyho, jemně do něj strčil.

„Nekoukej a otvírej, možná budeme mít společnost.“

„Jak se postavy blížily, bylo jasné, že je něco špatně. Jejich černé obleky ozářily pouliční lampy. Zřejmě ještě o trojici nevěděli. Míša se, stejně jako Lukáš, schovala za auto.

„Co budeme dělat?“ ptal se Lukáš.

„Asi je na čase přestat utíkat,“ poznamenal Fuchy, který se rozčiloval nad zlomeným nehtem.

„Ale bojovat přímo v nadzemním světě, tohle se už jen tak neutají.“

„Myslím, že teď je to jaksi fuk,“ pravdivě odvětil Fuchy.

„Jo,“ řekla prostě Míša a vytáhla svůj elektronický bič.

„Já mám práci, ty mě braň,“ řekl Fuchy Lukášovi. Lukáš se na něj podíval a vytáhl svoji zbraň.

„Kdy začneme?“ ptala se potichu Míša.“ Lukáš jen pokrčil rameny, podíval se nakrátko přes okýnka, kde jsou, a vyskočil a vystřelil. Zasáhl popelnici. Míša na nic nečekala a začala střílet také. Popelnici nejdříve ozářil štít a pak mohutně vybouchla. Míša trefila jednoho z trojice, a ten se mírně zapotácel, avšak vytáhl zbraň a začal střílet. Popelnice však jak vybuchla, tak s ním ohromnou silou hodila na auto, které stálo u silnice. Muž se už nehnul. Dva zbylí uskočili za další auto a stříleli po nich. Byly to klasické střelné zbraně, které dělaly z jejich auta, mnohem vzdušnější výtvor.

„Tady se nedá pracovat!“ postěžoval si Fuchy a zaútočil silou na drát. Nic se neotevřelo.

„Až to otevřeš, dej mě vědět!“ Řekl Lukáš. Míša dál sem tam vystřelila.

„Joo,“ odpověděl Fuchy a znovu zatlačil a pak zapáčil, dveře se otevřely. „Už!“

„Skvěle,“ řekl Lukáš. Vstal a vystřelil na auto, za ktrým se schovávali. Auto obalil energetický štít, a pak vybouchlo. Muži odlétli a zůstali ležet, omráčení energetickým polem. Lidé akorát začali vybíhat z domů. Lukáš, Míša a Fuchy naskočili do auta a Fuchymu se podařilo rychle nastartovat.

„Jak jsi to dokázal?“ podivil se Lukáš.

„To ti někdy vysvětlím. Teď jeď!“ řekl a Lukáš tak milerád učinil.

Lukáš si, když jezdil v autoškole, vždy nalhával, že bude jezdit dle předpisů, bude pouštět chodce a nebude ani moc srážet kočárky. Avšak tehdy nevěděl, že přijde na řadu situace, kdy bude muset ujíždět před ostrými týpky, kteří po něm budou střílet, a tak pokořil několik rychlostních rekordů. Z blízka si prohlédl několik značek, které byly nedostatečně (ještě že tak) zabudovány v zemi a pozdravil pár rozmazaných skvrn, které byly zřejmě hlídkujícími policejními vozy.

„Jak nás, sakra, našli!“ rozčiloval se Fuchy. „To to nejede rychleji?“

„No, jedeme po magistrále! A na tachometru je 170, myslím, že víc z toho auta nevyždímu. Sakra!“ zaklel Lukáš a jen tak tak minul dědu, aspoň předpokládal, že to byl děda, ve Škodě Fabii 1.2htp, která se líně ploužila po noční magistrále.

„Já bych raději zase zpomalila,“ poznamenala vyděšená Míša a pozorovala zadním okýnkem, jak Fabie sjela do malého parčíku a zaparkovala u nejbližší lavičky.

„To by jsi si měla vyřídit s těmi, co jedou za námi,“ poradil jí Fuchy.

Míša se letmo podívala na několik oslňujících světel, které se mihotavě plížily za nimi a nedaly se setřást.

„Lukáši,“ řekl po chvíli Fuchy, „myslíš, že když pojedeš stále po hlavní, tak se jich zbavíme?“

„No, už o tom nějaký čas přemýšlím. Myslím, že je na čase, abyste si zapnuli pásy.“ Míša okamžitě učinila žádané. Fuchy s posměškem začal sledovat rozmazanou krajinu kolem. Lukáš pokrčil rameny, snížil rychlost na pouhých 150 a vyzkoušel stabilitu auta, když prudce odbočil na sjezd a následně už jen ve stovce zabočil do jedné ulice.

Fuchy v tu chvíli už litoval, že si pásy nezapnul. Momentálně levitoval střídavě na jedné a na druhé straně zadních sedaček. Míša se ulevilo, že si sedla vedle Lukáše na místo spolujezdce.

Auta se jich dál se střídavým doháněním držela. Lukáš se snažil co nejvíce kličkovat, ale bylo těžké je setřást. Když se dostali na rovinku, okamžitě po nich začali střílet. Fuchy se už pár minut snažil neúspěšně zapnout pásy. Momentálně neměl stabilní místo, kde by seděl, protože každou chvíli, dle toho, kam se odbočilo, seděl střídavě na stropě, pod sedačkami, na levé sedačce, na okýnku, někdy i na pravé sedačce a jednou se dokonce, proti své vůli, snažil proniknout do přední části kabiny, odkud byl velice rychle vyhnán.

„Jezdíš hůř než Bob!“ postěžoval si Fuchy ve chvíli, kdy poměrně stabilně přelétával z jedné části na druhou.

„Ale zdá se, že jim díky tomu začínáme ujíždět,“ řekl Lukáš. A měl pravdu. Zběsilému stylu jim prostě nějak nešlo vzdorovat. Lukáš si užíval, že našel nové schopnosti řízení auta a začal si jízdu užívat.

Užívání však skončilo, když se před ním objevilo jedno z těch černých zlověstných aut a začalo střílet. Lukáš strhl volant a odbočil do jedné z postanních ulic. Na předním skle se objevily dva průstřely a autem prošel podivný dusivý zvuk. Lukáš cítil, že s ním je vše v pořádku, tak pokračoval v jízdě, auto zabočilo za nimi a začalo znovu střílet. Přední sklo si našlo nový domov na zadních sedačkách a začalo se dělit s Fuchym o letové dráhy při zatáčení, Fuchy z toho radost neměl.

Už se mu dařilo je znovu setřást. Nakonec je setřásl úplně, záhadným způsobem se objevil na dálnici a zamířil to rovnou do Plzně.

„Uf, tak jsme to nakonec zvládli,“ řekl s úlevou a podíval se s úsměvem an Míšu. Úsměv mu okamžitě zmizel. Míša se tvářila jako by viděla najednou milion pavouků a držela si ruku na svém boku. Barva jejího těla se blížila bílé, a proto rudé čůrky, které jí přes ruku vytékaly z boku, jasně říkaly, co se stalo.

„Míšo,“ řekl Lukáš bázlivým tónem.

„Co se stalo?“ chtěl vědět Fuchy.

„Jeďte,“ řekla potichu Míša. „Zatím je čas.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA