Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 12. 2009

Podzemní svět už není to co byl. Vše se změnilo, pozice naší trojice se radikálně propadla na pouhé psance. Oni se však nevzdávají. Pojďme dál objevovat Podzemní svět, podívejme se, jak zlo nabírá síly a úspěšně podlamuje nohy Podzemnímu světu. Vyvrcholení je už za dveřmi.

 

Obrazek

Kapitola dvanáct: Úkryt

Třetí mezihra:

Temná ulice, ač to bylo nezvyklé, byla hlavní ulicí tohoto města. Bylo to Podzemní město, a i když většina byla stavěna stejným způsobem, tohle se odlišovalo. Domy vypadaly jako by byly vystřiženy z tovární čtvrti na začátku dvacátého století. Celý prostor sotva osvětlovaly všudepřítomné zářivky. Mnoho nevrlých lidí v černých kabátech až po kotníky se rychle míhalo ulicí. Zpovzdálí byl slyšet výkřik a výstřel. Nikoho to nevzrušilo, jen o pár chvil ulicí projelo něco, co se nejvíce podobalo obrněnému transportéru a s hlukem zmizelo v křivolakých zatáčkách této hlavní třídy, která by ponurostí klidně mohla soupeřit s kdejakým středověkým městem, které právě vyhladila morová epidemie.

Na obzoru, nad střechami nízkých ošklivých domů, se rýsovala velká stavba. Ač to u domů bylo podivné, stavba byla smutná, nebo tak alespoň působila. Architekt, který ji navrhoval, musel den před návrhem prožít zavraždění celé jeho rodiny a sám musel být už nejméně půl roku po smrti.

Ulice byly poměrně prázdné. Většina lidí se věnovala službě pro zdejší zřízení. Kdo by to byl řekl, ale toto město právě slavilo jeden ze svých největších úspěchů.

„Jsi již plně připraven vrátit se do akce?“ zeptala se žena s temným hlasem a kápí přes hlavu, ačkoli zde nikdy nepršelo. Muž, který vedle ní kulhavě šel, odpověděl odhodlaným rázným hlasem.

„Samozřejmě. Mám venku dluhy.“

Chvíli šli dál mlčky po ponuré ulici, minul je tvor nebo člověk, kterému chyběla noha, ale za to měl tři ruce a každá z nich byla znetvořena, jako by prošla pecí na tavení železa. Žena, která byla stejně zahalena jako první a uzavírala trojici, si popoběhla a dohnala Evu.

„Víme, kde jsou?“ řekla odhodlaně Verča. Eva okatě hodila hlavou na stranu a posměšným hlasem povídala: „Momentálně se jim podařilo uprchnout, ale to bylo v plánu. Hlavní je, že víme, kam směřují. Je jen otázka času, než i tato poslední hvězdička toho směšného světa zhasne, a pak budeme u moci my. Tehdy nadejde naše chvíle.“ Eva se chraplavě zasmála, ale pak se rozhlédla, jestli v okolí není nikdo, kdo by je sledoval. Zdálo se, že ne, a tak se jí ulevilo.

Chvíli panovalo ticho, pomalu se přesouvali k velkému domu na obzoru.

„Nečekal bych, že dnes v noci tak úspěšně převezmeme moc v celém českém Podzemním světě,“ poznamenal kulhající Dvoři.

„Jen v českém?“ zachechtala se Eva a jizva na půlce jejího obličeje se směšně zakřivila. „Nejen tady máme své odnože. Právě jsem se dozvěděla, že padnul Podzemní Lucemburk, Podzemní Řím a Podzemní Washington. Pomalu začínáme přebírat moc. Konečně ukončíme zmírající život nadzemního světa. Vítězství je naše.“

„Jen dostat ty tři,“ řekla zamyšleně Verča. Eva se na ní spěšně podívala a pousmála se.

„Nejsou už takovým problémem, dopadnout je teď stejně bude mnohem jednodušší, je to otázka dnů.“

„Nejsem teď moc v obraze,“ začal Dvoři. „Ale slyšel jsem, že se podařilo ovládnout i tajné služby České republiky.“

„To je pravda. Udělal to náš skvělý pomocník Tomáš Korous. Sám dokázal proniknout do BIS a ovládnout vedení a následně ho přesvědčit, aby celá tajná služba šla po naší milé trojici trosek.“

„Nečeká se ale, že je dopadnou normální lidé, jsou tak slabí,“ zauvažoval Dvoři.

„Ne, to se nečeká, ale snad je to pořádně zdrží a přispěje to k jejich strachu, přičemž by mohli být hodně zranitelní. Nebo třeba aspoň jednoho z nich dopadnout, to by nebylo od věci.“

 

Ponurá budova na zvýšeném prostranství, které bylo vydlážděno tmavými železnými pláty, se přiblížila. Trojice ponurých postav se k ní blížila. Čas zasedání temné rady se přiblížil. Byl čas oslav, ovládnutí světa je už jen otázkou pár dnů. Musí se přerozdělit posty a Podzemní města. Připravit útok na nadzemní svět a konečné vítězství. To vše je už na dosah. Nikdo tomu už snad ani nemůže zabránit. Jak by mohla trojice nezkušených agentů I.W.A, která už také padla, zvrátit tak jistý vývoj, stojí proti neskutečně silné přesile.

 

 

Dálnice zela prázdnotou, což je pro dálnici dost nezvyklý stav. Začínalo opět pršet. Studené kapky se v noční tmě snášely k povrchu a s nepatrným šplouchnutím se připojily ke svým kalužím a potůčkům. Zvláště jedna kapka, která se celé čtyři tisíce metrů těšila, až se připojí k nějaké té větší partě kapek a konečně si pořádně zapaří, s radostí dopadla do jedné malé kaluže dost nezvyklého podlouhlého tvaru. Měla opravdu velkou radost, když potkala tisíce dalších zábavychtivých kamarádek. Bohužel však její radost dlouho netrvala. Louže podivného tvaru byla dost nestabilní louží. Nacházela se totiž ve vyjeté koleji od automobilů na jedné málo udržované české dálnici. A tak po krátké době projelo kapkovou pařbou jedno auto, které se v noci po dálnici pohybovalo dost osamoceně. Kapka byla roztříštěna po okolí a její jednotlivé části se už nikdy nespojily dohromady.

Tak takto přerušilo pařbu milionů kapek auto, které svištělo k nejbližšímu odpočívadlu. Jeho majitelům to však bylo úplně fuk, částečně proto, že o tom neměli ani ponětí a také částečně proto, že kdyby o tom věděli, tak jim to bude stejně jedno, protože měli svých (i když z pohledu kapek nedůležitých) problémů dost.

„Tam! Tam zastavíme,“ vzrušeně a se strachem ukázal Fuchy prstem na blížící se odpočívadlo. Lukáš nic neříkal a rychle tam zajel. Zastavil za pumpou.

„Jak ti je?“ chtěl vědět Fuchy, když Lukáš zastavil a vystoupil, aby vyndali Míšu ven.

„Ještě žiju,“ řekla velmi potichu Míša a pokusila se trochu usmát na ustaraného Fuchyho. Vyšel z toho však jen jakýsi bolestný úšklebek, a tak raději zavřela oči a odpočívala.

Lukáš a Fuchy rozložili na zadních sedačkách nějaké teplé oblečení, co měli sebou. Lukáš obvázal Míšino zranění nějakým tričkem. Následně uložili Míšu na zadní sedačku a zabalili ji do teplého oblečení. Zavřeli dveře a začali se radit, co budou dělat.

„Je jasné, že nemůžeme do nemocnice. Okamžitě by jí našli,“ snažil se zachovat klidný tón Lukáš.

„Ale co teda uděláme?“ chtěl vědět Fuchy.

„Já opravdu netuším. Hlavní je, že střela proletěla a je to průstřel, ale zřejmě ztratila spoustu krve,“ hodnotil situaci Lukáš. Fuchy se otočil a praštil pěstí do zadní stěny budovy pumpy.

„Sakra! Proč tohle děláme! Stejně je to vše zbytečný!“ Jeho hlas byl roztřesený, ale plný hněvu. Lukáš se na něj podíval a hodnotil situaci, co má říct.

„Určitě to nějak...“

„Vyřešíme?!“ rozčílil se Fuchy a otočil se na Lukáše. „Kdo si myslíš, že jsme? Že jsme nějací filmoví hrdinové nebo co? Prober se! Tvoje směšné představy o tom, jak všechno vyřešíme, jak jsme jedinou nadějí lidstva! Co si, sakra, myslíš! Nemáš právo nás neustále držet s tebou a bojovat za něco, co už stejně zaniklo!“ Fuchy těžce oddychoval. Lukáš na něj nevěřícně koukal a nic neříkal. Dlouho nic neříkal, nebo alespoň dlouho z pohledu situace.

„Já jsem vás přece nikdy nedržel násilně, abychom zůstali při sobě.“ Lukáš mluvil tiše a nevěřícně, s takovou situací opravdu nepočítal.

„Ne! Nedržel, možná jsi to nikdy neřekl, ale dával si mi neustále najevo, jak to, co děláme, je úžasné! Dokonce jsi donutil i Míšu, aby byla spíše na tvojí straně. Kolikrát jsem se s Míšou bavil, jestli by to vše dělala, kdybys to po ní nežádal a kolikrát myslíš, že říkala, že by to dělala i bez tebe! Ani jednou! Vždy tě podporovala, protože měla strach z toho se ti postavit, měla strach, že tě to raní!“ Fuchy ani jednou nemrkl, slova z něj lítala a tvrdě narážela do apatického Lukáše, který nedokázal nic z toho pochopit.

„Chceš to vše vzdát?“ Nic jiného z něj nevypadlo, protože to vše ještě nevstřebal.

„Nevím, možná ano. Díky tobě nás však čeká možná smrt, když k nim přijdeme. To, že teď Míša leží a umírá, je stejně jen tvá chyba! Nikdy bych na ten dopis nereagoval, nikdy bych na tu schůzku nešel a teď jsem si mohl spokojeně žít.“

„Ale až by temní ovládli svět, došlo by i na tebe.“

„Možná, ale ještě bych si pár měsíců i s Míšou užil. Sakra, ty to vůbec nechápeš! Ty jsi tu sám za sebe. Míša je moje slečna, ty jsi si nikdy žádnou nedokázal udržet, tak vůbec nechápeš, co teď prožívám! Tobě nemá nikdo jak ublížit, ty tu hraješ jen o svůj život!“ Fuchy byl nepříčetný, naštvaně hleděl na Lukáše, který nedokázal nic říct. Fuchy se otočil a okopával budovu pumpy. Lukáš se konečně vzpamatoval a nabral sílu na protiútok.

„Ty tvrdíš, že já se nemám o koho bát?! Já že tu hraju jen o svůj život? To jsi vážně tak zaslepený? To opravdu vůbec nic nechápeš? Sakra, Fuchy, já tu mám zodpovědnost za vás oba! Protože jsem si opravdu uvědomil, že vás do různých akcí trochu nutím! Ale nikdy jste neřekli slovíčko proti, to, že si něco šeptáte mě za zády, je jen vaše chyba, možná, kdybyste to řekli mě, tak bych něco udělal! Sakra, Fuchy, Míša a ty jste pro mě skutečnými přáteli o každého z vás mám obrovské obavy! Jste pro mě jako rodina!“ Lukáš udýchaně skončil. Fuchy se na něj otočil. Chvíli nic neříkal, jeho obličej byl neprostupný.

„To teď nebudeme řešit, dokud nepomůžeme Míše, tak tuhle debatu přesuneme. Stejně je teď už pozdě.“

Chvíli se na sebe dívali. Pak se Fuchy zamyslel a podíval se za Lukáše.

„Nemáš ty náhodou uzdravovaní schopnosti?“ řekl Fuchy. Lukáš se na Fuchyho podíval a zapřemýšlel. Ano, to mu bylo řečeno, ale nikdy to nezkoušel na tak velkém zranění. A navíc...

„Ne, Fuchy, víš jak dopadla Eva a její tvář.“

„No a co? To jsi jí přeci neuzdravoval.“

„Ale uzdravoval.“ Lukáš se odmlčel, Fuchy mu naznačil, aby pokračoval. „Když jsem jí přelétl rukou přes obličej, tak jsem si strašně přál, aby se vzpamatovala, aby začala být normální, snažil jsem se napravit její vědomí. Místo toho jsem jí však udělal obrovský hluboký šrám přes půl obličeje, proto jsem byl tak otřesen, a proto mě málem dostala její myslí.“

„Máme snad jinou možnost?“ Fuchy se na Lukáše podíval a ten se zatvářil vzdorovitě.

„Vyčítáš mi, že riskuji vaše životy a už mi zase dáváš do ruky život Míši! Myslíš, že se na to teď budu tvářit nadšeně, co když to nevyjde? Co uděláš, když to nevyjde?“

„Tak za prvé, je to tvá chyba, a tak si jí naprav a za druhé, ptáš se, co udělám? Co takhle, že pokud zabiješ Míšu, já zabiju tebe, bereš to?“ Fuchy se tvářil naprosto neprostupně. Lukáše se stále tvářil vzdorovitě, jen na chvíli mu po obličeji přeběhl výraz překvapení.

„Jo, myslím, že tohle bude dobrá dohoda,“ řekl nakonec Lukáš.

„Dobře a nemysli si, že to neberu vážně.“

„Já to vážně beru a čekám, že ty také.“ Lukáš se letmo podíval na Fuchyho a otevřel dveře od auta. Míša se nehýbala. Sklonil se nad ní a snažil se nahmatat puls, byl tam, ale velice slabý.

„Jak je ti?“ snažil se na ní promluvit. Míša jen lehce otevřela pusu, ale nic z ní nevyšlo. Lukáše to vylekalo a nahmatal znovu puls, byl ještě slabší. Rychle vylezl z auta.

„Pojď mi pomoct, vyndáme jí ven, abych na ní mohl,“ řekl Fuchymu a vyndali ji ven. Položili ji na beton pod převis střechy pumpy. Déšť byl velice slabý, ale hodně otravný.

Lukáš znovu nahmatal puls, stále tam byla ještě slabá ozvěna. Rychle z Míši strhl oblečení, které na ní bylo a její tričko. Pod ním bylo další, které obepínalo její boky a bylo skrz na skrz promočeno krví. Lukáš se nadechl a opatrně ho rozbalil. Odhalilo průstřel, ze kterého stále ještě tekla krev. Byl to ošklivý pohled.

Lukáš se soustředil, snažil se psychicky připravit, ještě nikdy nedělal nic tak nebezpečného. Nikdy nepoužil tak cílevědomě své schopnosti na tak složitou záchranu. Několikrát se nadechl, ale neměl čas, musel jednat. Nadechl se naposledy. Když mu na rameni zlehka přistála ruka. Věděl, že je to Fuchy, který za ním stál. Byla to psychická podpora, kterou přesně potřeboval.

Na chvíli zaváhal, a pak se podíval na ránu. Přiložil svoji ruku těsně nad ránu. Začal se soustředit na jediné. Uzdravit! Uzdravit! Myslí mu začaly proudit představy tkání a krve, nechápal, co znamenají, avšak věděl, že je to zřejmě dobře. Zavřel oči a znásobil sílu své mysli. Najednou mu tělem projel podivný pocit. Přesně ten, který mu projel tělem při tom, když ublížil Evě, avšak přeci jen v něm byl nádech pozitiva. Nemohl už přestat, i kdyby chtěl, něco mu v tom bránilo. Síla pocitu se znásobila. Veškeré smysly a síly se hromadily v jeho ruce. Byl otevřen přímý kanál mezi mozkem a jeho rukou. Cítil, jak se pod jeho rukou něco pohnulo. To je dobře, řekl si, a znovu se mu sám od sebe znásobil pocit, který prožíval. Najednou mu celým tělem projela neskutečná bolest. Zavrávoral, snažit se otevřít oči, spatřil nějaké světlo, jak pomalu pohaslo, obrys postavy, nezřetelný, zřejmě seděla, nepodařilo se mu však zaostřit. Znovu mu tělem projela bolest, cítil dotek studeného asfaltu, a pak byla jen tma...

 

Studený vzduch s příměsí zatuchliny a hniloby. To bylo to první, co Lukáš ucítil při svém prvním vědomém nádechu. Po té přišel vjem informující o poměrně studeném prostředí, alespoň co receptory na jeho obličeji říkaly, zbytek těla mu zahřívala masa něčeho, co by mohla být přikrývka. Následovalo zjištění, že má skutečně málo energie, otevřít oči bylo složité, ne, bylo to nemožné, znovu tedy usnul.

Za blíže neurčitelný čas se znovu vědomě nadechl a opět ucítil ten zatuchlý vzduch. Tentokrát bylo však prostředí o něco teplejší. Pootevřel oči, oslnilo ho světlo, nedokázal zaostřit. Něco v jeho okolí se pohnulo a přiložilo mu něco teplého, zřejmě ruku, na tvář. Něco mu říkalo, že ví, kdo to je. Opět usnul.

Tentokrát ho probudily hlasy. Neotvíral oči, jen poslouchal. Nedokázal dešifrovat jednotlivá slova. Mozek ještě nepracoval na plno. Snažil se soustředit, ale stále to vše působilo jako jednolitý zvuk, který se nedá přesně zaměřit ani určit. Pokusil se pohnout rukou. Bylo to namáhavé, ale povedlo se. Zmožen tímto úspěchem usnul.

Do nosu mu vnikla příjemná vůně. Bylo to určitě nějaké jídlo, tentokrát ucítil i žaludek, který se vzdorovitě ozval, že má skutečně hlad. Cítil, že má už trochu více energie. Na plno otevřel oči. Uviděl dřevěný strop z opravdu starých trámů. Trámy ozařovalo oranžové světlo hlásící jasnou přítomnost ohně. Znovu se nadechl a vychutnával si tu vůni. Došlo mu, že to je vůně pečícího se masa a ještě něčeho. Tentokrát už zvuky dokázal rozeznat, byly to krásné a milé zvuky, které vzbuzovaly naději. Tedy bylo slyšet cinkání příborů o něco kovového. Pak uslyšel kroky. Pootočil hlavu. Spatřil stěnu s dveřmi, které vypadaly, že jsou již dávno v důchodu. Chvíli je pozoroval. Rozhodl se, že se pokusí promluvit. Otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Bylo to namáhavé. Otevřel je znovu a tentokrát se snažil více. Konečně z něj vylezlo jakési zachrčení. Odkašlal si a i přes touhu vstát a připojit se k jídlu se rozhodl, že asi půjde zase spát.

 

„Lukáši?“ zazněl známý hlas. Lukáš sebou trhl, jeho energie byla zpět. Chvíli horečně přemýšlel, proč mu ten hlas připadá tak důvěrný a proč z toho, že ho slyší, má tak dobré pocity. Nemohl na to přijít, řekl si, že to byl zřejmě sen. Ještě chvíli se prospí, a pak vstane, ale hlas se ozval znovu.

„Lukáši, slyšíš mě?“ hlas zněl tak hezky, vyvolával krásný pocit něčeho, co Lukáš nedokázal pochopit. Bylo to však příjemné, bez zjevného důvodu se usmál, ale oči měl stále zavřené, vychutnával si ten podivný pocit, který soupeřil s pocitem nad právě vyhraným závodem. Lukáš se ještě zamyslel, vzpomněl si na poslední okamžiky toho, co se stalo před tím, než se tak krásně prospal. Něco mu došlo. Zamyslel se ještě jednou a došlo mu toho mnohem víc. Prudce se posadil a otevřel oči, ani nezaostřil a věděl, co musí udělat. Objal postavu, která u něj klečela a silně ji přitiskl k sobě.

„Noo, konečně jsi vstal,“ řekla přidušeně Míša a opětovala objetí.

„Vybral jsi si dovolenou na příští rok,“ informoval ho pobaveně Fuchy, který, jak se zdálo, měl teď dobrou náladu.

Lukáš pustil Míšu a podíval se na nezvykle spokojeně se tvářícího Fuchyho. Zkontroloval stav energie svého těla a vstal. Krom zamotání hlavy a pár výčitek od Míši, ať ještě leží, to bylo vše v pořádku. Přešel k Fuchymu.

„Co se ten večer stalo?“ řekl a Fuchy mu naznačil, aby se posadil. Bylo ráno, konečně si toho všiml. Přes špinavé okno bylo vidět akorát vycházející slunce. Uprostřed místnosti byl nevysoký sud, ve kterém doutnaly zbytky popele. Lukáš se posadil vedle Fuchyho na značně ošuntělý gauč u improvizovaného ohniště.

„No, kde začít?“ začal Fuchy. „Ono není co moc vyprávět. Prostě jsi vyléčil Míšu a zhroutil se.“

„Jo, to jsem si všiml, to je asi poslední věc, na kterou si vzpomínám,“ poznamenal Lukáš.

„No ale ty světelné efekty při uzdravení byly efektivní, to se musí uznat,“ pokračoval Fuchy.

„Světelné efekty?“

„Jo, nějaké světlo vycházelo z tvé ruky, to je však vedlejší. Když jsi se zhroutil, tak Míša se posadila a netušila, kde je. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, co se stalo v posledním týdnu, ale za dvě hodiny to bylo už v pořádku. Naložili jsme tě do auta, kupodivu nás už nikdo nesledoval. A já jsem to odřídil až sem. Tady jsme tě obalili vším, co jsme našli, protože jsi dost ztrácel teplotu, ale pak už to bylo v pohodě. Sehnali jsme nějaké jídlo a čekali, až se probudíš,“ zakončil Fuchy. Lukáš se rozhlédl.

„A kde to vlastně jsme?“ chtěl vědět.

„Ve Starém Plzenci,“ ujala se slova Míša a posadila se k nim. „Nechtěli jsme jet až do Plzně. Navíc jsme poměrně blízko Radyni. Včera se dokonce Fuchy vydal prohledat okolí.“

„Vážně? Fuchy? To se trošku divím, ale jsem příjemně překvapen,“ řekl Lukáš, napadlo ho ještě něco. „Říkala jsi včera? Jak dlouho jsem spal?“

„No, celý včerejšek a celou noc, až do dneška. Takže něco přes jeden den.“

„Jinak, promluvil jsem s Míšou,“ řekl Fuchy „A dohodli jsme se na tom, že se konečně aktivněji zapojíme do naší práce.“ Fuchy koukal přímo na Lukáše a svým pohledem dával jasně najevo, že už je vše v pořádku. Lukáš jen kývl a byl spokojený, alespoň něco dobrého se v této době děje.

„Jo, máme jednu špatnou zprávu,“ řekla Míša a vyndala diktafon.

„Poslouchali jsme zprávy a bylo tam něco, co tě asi zaujme. No, poslechni si to,“ řekl Fuchy, než Míša pustila nahrávku. Položila diktafon s malým repráčkem na kolena a stiskla play.

 

V diktafonu zašumělo a cvaklo a už byl slyšet hlas vzrušeného hlasatele, který četl zprávu.

 

Vážení posluchači, a teď přejdeme ke zprávě dne, která zamotala hlavu celému národu.

Včera, kolem půl jedenácté v noci, vnikla ozbrojená jednotka do jedné ubytovny v Praze, která sloužila jako ubytovna pro zaměstnance firmy International World Agency. Ozbrojená jednotka se prohnala budovou a zanechala za sebou šedesát sedm obětí. Některým lidem se však podařilo uniknout. Byla objeveny místa, kde došlo k boji, avšak nenašel se ani jeden mrtvý nebo zraněný útočník. Žádní svědkové se zatím neohlásili.

Požádali jsme o rozhovor ředitele této společnosti, pana Bedřicha Müllera, ale ten rozhovor odmítl. Společnost International World Agency se zabývá vzděláním a mezinárodní komunikací.

Vláda se k události zatím nevyjádřila. Spekuluje se jak o teroristickém útoku, tak i pomstě společnosti, zatím není nic jisté. Situaci budeme nadále sledovat.

 

Záznam skončil. Lukáš chvíli seděl a přemýšlel. Tohle byla strašná zpráva. Měli mezi těmi lidmi spoustu přátel. Tohle si přeci temní nemohli dovolit, ale vlastně oni se ničeho neštítí. Tělem mu projela vlna vzteku na Evu a všechny temné! Musí bojovat dál. Teď už tušil, co Fuchyho a Míšu ovlivnilo, teď už to bylo jasné.

„Zjistili jste, kdo přežil?“ promluvil nakonec.

„Obvolali jsem pár známých, někteří mají vypnuté telefony, ale to je logické, jiní říkali, že nakonec se podařilo většině uprchnout, přeci jen tam bylo ubytováno přes čtyři sta lidí. Ti, co utekli se snaží vyhýbat Podzemnímu světu, i když nadzemní svět přestává být bezpečný,“ říkala Míša.

„Petr Gandal říkal,“ začal Fuchy, „že se pokouší zorganizovat nějaký odboj, ale že to jde velice těžce. Veškeré interní e-maily, podzemní internet i komunikátory nefungují. Také nám říkal, že slyšel, že v Podzemní Praze se vzbouřili lidé, ale byli krvavě potlačeni, takže je tam teď uměle udržovaný klid.“

„Začíná se to řádně rozjíždět,“ usoudil Lukáš.

„Mají pořádnou převahu a moc, zřejmě se na tento okamžik dlouho připravovali,“ řekl Fuchy.

„Musíme najít tu Archu co nejdříve, avšak vůbec netuším, jak se dostat do toho podzemí,“ říkala Míša.

 

Bylo poledne. Slábnoucí svit slunce nadcházejícího podzimu ozářil jejich dočasný úkryt. Malá budova, převážně ze dřeva v továrním slohu devatenáctého století, smutně stála kousek za městem. Zarostlý dvůr, který ještě před několika desítkami let byl plný pracujícího lidu a strojů byl zarostlý. Žloutnoucí tráva se ohýbala pod slabým už poměrně studeným větrem. Obyvatelé Plzence sem nechodili, nelíbilo se jim zdejší prostředí, byla tu jakási ponurá atmosféra i v největším létě. Budova pomalu splývala s přírodou, která si brala, co jí člověk kdysi násilně vzal. Jediným stálým obyvatelem, který zde žil již po tři generace, byl zajíc, který spával pod rezivějícím valníkem u trnkového keře. Poslední dva dny byl však velice nevrlý. Jeho domov, který považoval za výhradně jeho, narušily podivné bytosti s dvěma nohami, které se ho ani nezeptaly, jestli smí na návštěvu. Dokonce ani nezaklepaly na vrata, která se válela zarostlá v houfu žloutnoucích kopřiv.

Šedý zajíc nervózně poskakoval pod rezivějícím valníkem sem a tam. Pod stříbrné fousky si mumlal typické králičí nadávky. Už zase ho vyrušili ze spánku! Ti divní tvorové, kteří si bez jakéhokoli studu zase otevřeli dveře té budovy a prošli dupajíc kolem jeho domova. Vůbec je ani nenapadlo se na něj podívat a omluvit se mu! Dnešní tvorové jsou pěkně neslušně vychovaní. Chvíli je sledoval, jak překračují spadlá vrata a mizí po cestě do města. Ohodnotil je ještě několika nadávkami a rozhodl se, že si na ně připraví nějakou past, než se vrátí.

„Myslíš, že něco objevíme společně? Já tam skutečně nic nenašel,“ povídal akorát Fuchy. Překročil právě rezivějící vrata v houštině žlutých kopřiv a vstoupil na neudržovanou cestu.

„Mluvili o celém kopci, hrad Radyně je poměrně malý prostor, prozkoumáme to trochu víc.“

 

Stala se prapodivná věc. Fuchy vůbec neprotestoval, když musel šlapat po cestách na hrad Radyně do tak velkého kopce, dokonce ani neprotestoval, když procházeli okolí hradu, terénem, který byl velice náročný. Avšak po třech hodinách marného hledání čehokoli, co by bylo podobné vchodu, byl Fuchy hlavním iniciátorem, který vše ukončil. Šli si ještě jednou prohlédnout interiér hradu. Nic však nenašli. Vše muselo být ztraceno prachem času.

„To bychom mohli prochodit celý kopec metr po metru a stejně bychom nemuseli nic najít,“ říkal akorát Fuchy. Seděli na lavičce před hradem u hostince. Slunce bylo již dávno schované za stromy, které celý hrad obklopovaly. Popíjeli Kofolu a přemýšleli, co dál.

„To máš pravdu,“ řekl Lukáš. „Chtěl bych se ale ještě podívat do kroniky města.“

„Do kroniky?“ podivil se Fuchy. „Co myslíš, že tam najdeš? Mapu ke vchodu?“

„Nevím, cokoli, co by nám dokázalo pomoct, navíc mě to i zajímá. Půjdu tam zítra ráno, nemusíte mě doprovázet.“

„Já myslím, že je to dobrý nápad, Fuchy,“ řekla Míša.

„Jo, jasně, já s tím sou...“ Fuchy se odmlčel a podíval se kamsi za Lukáše. „Pojďte pryč, rychle, už jedou.“

Lukáš s Míšou se zběžně otočili a uviděli přijíždějící černá auta, tak dobře známá. Nasadili si kapuci (začali je nosit právě pro tyto případy) a vydali se zpět k hradu. Když byli ze zorného úhlu, odbočili do lesa a rozběhli se.

Běh v lese, natožpak v lese usazeném na svahu velkého hrbolatého kopce, je poměrně náročný. Proto není vyloučen častý přímý kontakt s podložím lesa. Tento kontakt však není nikterak příjemný a převážně způsobuje nechuť v běhu pokračovat. Bohužel, daná situace si žádala, aby v běhu pokračovali i přes časté pády.

„Jak nás našli? Byl ten vysílač jen jeden?!“ volala na Fuchyho Míša, která se snažila aspoň chvíli běžet a ne se po zadku klouzat z kopce.

„Jakej vysílač?“ chtěl vědět Lukáš.

„Pak ti to vysvětlím!“ zavolal na své dva pomaleji běžící společníky Fuchy. „Už budeme dole.“

A skutečně to byla pravda. Vběhli na silnici vedoucí do města. Vydali se po jejím okraji, tak, aby měli možnost zmizet zpět do lesa.

„Tak jakej vysílač?“ vyžadoval se vysvětlení Lukáš.

„No, když jsme tě nakládali do auta, tak jsem se podíval do batohu a kupodivu jsem našel věc, která tam nepatřila. Tak nás celou dobu stopovali, ale díky tvé jízdě z Prahy, jak můj batoh lítal z jedné strany na druhou, byl zřejmě na chvíli vyřazený, proto nás na té pumpě nechytli. Podíval jsem se na něj a trošku ho prozkoumal a podařilo se mi ho zapnout. Sice to nebylo v plánu, ale využil jsem situace. Na pumpě bylo auto, tak jsem ho k němu připevnil,“ pravil Fuchy

„To hodně vysvětluje. A jinak opravdu geniální nápad,“ pochválil Lukáš Fuchyho. „Jinak dle mě nás mohli najít i bez dalšího vysílače.“

„Jo a jak?“ zeptala se Míša

„No, věděli, kam směřujeme, myslím, že možná už i ví, co hledáme a kde to hledáme, přeci jen, mohli chytit našeho bezejmenného přítele. Takže že jeli k Radyni by bylo logické po tom, co by objevili, že auto, které sledují, není pravé.“

„Jo, to je logické,“ usoudil Fuchy.

 

Slunce již zapadlo. Noc se snesla na krajinu. Pro naše tři přátele to byla jen výhoda. Došli do potemnělého města ozářeného jen pouličními lampami. Procházeli po náměstí, byl to risk, ale zdálo se liduprázdné. Lukáš se najednou zastavil.

„Mám bláznivý nápad,“ poznamenal.

„Ale ne... Co tě napadlo za blbost?“ zareagoval Fuchy.

„Myslíte, že se zítra jen tak přijdu podívat na úřad a oni mi dají kroniku?“

„No, to snad už nepřipadá v úvahu,“ řekla Míša.

„Jo, jsi blázen? Je jasné, že budou hlídat i úřad, na kroniku už zapomeň,“ doporučil Fuchy.

„No právě, myslím si to samé, co vy. Takže zbývá jediná možnost, jak se tam vloupat,“ řekl Lukáš a usmál se. Fuchy na něj chvíli hleděl a pak se zašklebil. Míše to zřejmě došlo ve stejnou chvíli, protože oba naráz řekli:

„Ne!“

„Co máte proti tomu, že se budu vloupávat na úřad? Lepší příležitost už nebude.“

„Jsi blázen, naprostej magor, úplně jsi se zbláznil!“ hodnotil Fuchy Lukáše.

„Klídek, Fuchy. Míšo, budu potřebovat tvoji pomoc, přeci jen máme schopnosti, které nám to ulehčí.“

„Moji pomoc?“ podivila se Míša. „Nevím, jestli ti chci pomoct.“

„Vím, že chceš. Poslouchejte, mám plán.“

„Myslím, že tahle věta by se měla zařadit do vět, které se pravidelně objevují pár okamžiků před smrtí,“ usoudil Fuchy.

„Aspoň si mě vyslechněte, než mě ukamenujete.“

„Dobře, mluv, jdu si sednout, tohle je už dnes moc, měl jsi spát ještě aspoň den,“ řekl Fuchy a posadil se na lavičku. Lukáš zůstal stát a Míša také.

„Míšo, určitě víš, jaké máš schopnosti?“ otočil se Lukáš nejdříve k Míše.

„Jistě. Dokážu hýbat předměty, proč se ptáš...“ Míša se na Lukáše podezíravě podívala. „Ne, takhle to nefunguje. Když ten předmět nevidím, když nevím, o co jde, tak to jen těžko můžu přivolat.“

„To říkáš teď, když jsi to vlastně ještě nikdy nezkusila. Navíc, víme přesně, co hledáme. Je to kronika města. Určitě si umíš představit, jak to vypadá. Velká kniha a tak podobně.“

„To nemůže stačit,“ zůstávala skeptická.

„Můžeme to alespoň zkusit, určitě to půjde. Jen...“

„Co jen?“

„Určitě tam budou mříže, už jsem se na úřad koukal, v prvním patře mají pár zamřížovaných oken, budou se muset také odtrhnout. Budeš muset svoji sílu znásobit a myslím, že když se my tři spojíme, tak to Míša dokáže. Jako tenkrát na schodech, když jsme bojovali proti Evě. A na to budu potřebovat tebe, Fuchy.“

„To bylo úplně něco jiného, vytvořili jsme ochranný štít. Nikdy jsme to nezkoušeli na něčem jiném,“ polemizoval Fuchy.

„Jasně, ale k čemu by nám byla moc tří, kdybychom ji nemohli využívat k mnoha jiným věcem. Už delší dobu o tom přemýšlím.“

„Já nevím, můžeme na sebe hodně upozornit,“ řekla skepticky Míša.

„A také na sebe upozorníme. To je další úkol pro Fuchyho.“

„Jakej úkol?“ napřímil se Fuchy.

„Potřebujeme auto a ty jsi se v tom ukázal jako velice úspěšný.“

„Hmm,“ řekl otráveně Fuchy. „Koukám, že jsi si to pořádně promyslel, že?“

„To si piš. Tak co, jdeme do toho?“

„Asi budeme muset, jinak by se s tebou nedalo vydržet a navíc nemáme nic jiného. Stejně nevěřím, že ta kronika za to stojí,“ řekla Míša, ale souhlasila.

„Jdu si vyhlédnout nějaké dobré auto,“ řekl Fuchy.

„Dobře, počkáme, až to budeš mít nastartované, abychom jen naskočili,“ řekl spokojeně Lukáš, už ho zase pohltil pocit vzrušení, že mají co dělat. Fuchy ho však nesdílel.

 

Fuchy si vyhlédl dobře vypadající auto, dokázal dokonce vyřadit i alarm a pomalu začal přemýšlet o tom, že se tato práce stane jeho profesionální, určitě by byla bezpečnější než ta, co dělá. Auto se mu povedlo i nastartovat. Přejel s ním k radnici, kde na něj čekali Lukáš s Míšou.

 

„Ještě jsi si to nerozmyslel?“ řekl Fuchy Lukášovi, když k nim přišel.

„Ne, ani ne. To bude v pohodě. Půjde to hladce.“ Lukáš překypoval optimismem, ale spíše na oko, protože ho bavilo, jak to štve Fuchyho.

„No, s tím hladce bych se hádal,“ řekl Fuchy. „Víš, jak spojit naše síly? Minule to bylo dost náhodné.“

„Jo, to bylo, ale věřím, že to zvládneme, myslím, že bychom se třeba mohli chytit za ruce. Míša by měla být uprostřed a měli bychom směřovat své síly do Míši. Já už s tím mám zkušenosti, určitě to půjde.“

„Jak jsi na tohle vše přišel?“ chtěl vědět Fuchy.

„Teď jsem to vymyslel. Zdá se mi to logické,“ řekl s nezájmem Lukáš.

„Aha...“ zakroutil hlavou Fuchy a chytil Míšu za ruku. „Až budeš připravena, tak dej vědět, pokusím se s tebou spojit.“ Fuchy to řekl spíše ironicky, ale Lukáš ho napodobil.

Míša se chvíli dívala do zamřížovaného okna. Následně se podívala na své dva přátele. Zavřela oči a začala se soustředit.

„Teď,“ řekla prostě.

Lukáš i Fuchy zavřeli oči. Chvíli se snažili jen soustředit na Míšu. První průlom začal u Lukáše, který to neprožíval poprvé. Jako by se jeho myšlenky smíchaly s vědomím někoho jiného. Najednou přestal ovládat a vnímat své tělo. Slyšel tok myšlenek, které mu nepatřily. Po chvíli, která se nedá přesně určit, se jakoby zablesklo a připojila se další mysl. Míša sebou trhla. Chvíli se synchronizovali a pak je uvnitř sebe jakoby pozdravila. Její myšlenky následně směřovaly k mříži. Na chvíli však přestala, jejím tělem a zároveň dvěma dalšími projel pocit nového nápadu, nedá se to přesně identifikovat, je to ten pocit, když vás napadne něco dobrého. Míša znásobila svoji sílu a zaměřila několik předmětů. Po té vyslala vlnu energie, vlnu velice mocnou. Jakoby z pozadí byla slyšet obrovská rána a dunění. Země se otřásla. Míša využila příval mocné energie, kterou nikdy ve svém těla najednou nesoustředila a uchopila několik imaginárních předmětů. Všichni tři vnímali plavbu těch předmětů jakoby jedním tělem. Fuchy i Lukáš cítili, jak Míša kormidluje a přistává s předměty. Najednou přišel záblesk a probuzení. Všichni upadli jako by byli něčím odstrčeni. Do jejich těl se jim vrátil cit i vědomí.

Otevřeli oči. Všechny tři bolela hlava. Ruce se jim třásly. Míša se vzpamatovala a podívala se před sebe, byla tu malá hromádka suti. Snad neudělal tolik škody. Zvedla svůj zrak vzhůru. Vlnu, kterou vyslala, směřovala směrem dovnitř. A když uviděla, co to způsobilo, trochu jí to šokovalo. Fuchy se podíval také.

„Wow,“ konstatoval. „Dám si bacha, abych tě nenaštval,“ poznamenal s úsměvem.

V prvním patře zela díra, ve které byla původně tři okna. Střecha celé budovy byla prohnutá. A přímo před nimi leželo mnoho knih, možná půlka knihovny.

„Bylo to úžasné, co, Fuchy?“ konstatoval Lukáš.

„Ušlo to. Měli bychom si ale pospíšit.“

„Dobrý nápad,“ řekl Lukáš a s námahou se zvedl. Letmo prohraboval knihy, věděl, co hledá, našel kroniku, a pak její mladší verzi, psanou již v češtině. Popadl ji a s několika dalšími knihami se přidal k přátelům, kteří už seděli v autě.

O několik domů dále vyběhli z policejní stanice muži v černých oblecích a za nimi i policisté. Fuchy se na ně podíval. Vrazil tam rychlost, přišlápl plyn a dle toho, co se naučil od jednoho spolužáka z jeho třídy, zatáhl ruční brzdu. Auto rychle otočil do protisměru a snažil se jim co nejrychleji ujet z dohledu. Padlo pár výstřelů, ale pak zmizeli za rohem bloku. Ujížděl pryč.

„Když pojedeme do našeho úkrytu, tak nás tam určitě nebudou hledat. Budou předpokládat, že pojedeme na dálnici,“ řekl Fuchy a zabočil do jedné ulice. Tam pokračoval až na konec a zabočil na polní cestu. Vjel až do lesa, hluboko do lesa. Tam zastavil.

„Zbytek dojdeme pěšky, musíme se vrátit.“

„Víš, jak mám ráda les a v noci?“ ozvala se Míša.

„Máš ideální možnost to překonat,“ mrkl Fuchy na Míšu.

 

Encyklopedie Podzemního světa: Tato jedinečná publikace, která zahrnuje nejkomplexnější pohled na dějiny lidstva, byla na svém počátku jen pouhou kratochvílí jednoho člověka. Tento člověk si s ní však dlouho čas nekrátil. Ukázalo se, že tento člověk byl úplně někdo jiný, než si všichni mysleli a sehrál zajímavou roli při První krizi....

 

...Encyklopedie byla na svém počátku docela nepřesná a mnohdy si její přispěvatel dělal z věcí spíše legraci. Když byl její zakladatel dopaden a odsouzen, málem zanikla. Všiml si jí však básník Jan Bohémský, který ji dal na zpracování svému bratrovi, Karlu Bohémskému, který je považován za prvního skutečného redaktora této úžasné knihy. Karel Bohémský dal knize zvláštní šmrnc a snažil se pokračovat v poutavém líčením různých významných událostí Podzemního světa. Dokonce, což je opravdu na pováženou, dal Janu Bohémskému, aby ke každé kapitole připsal báseň, a tak ji ozvláštnil. Tato tradice se však dlouho neudržela, protože čtení těchto básní přivodilo nejednu kardiovaskulární příhodu mnoha čtenářům.

Karel Bohémský se však nedal zahanbit a ke každé kapitole pro odlehčení přidával vtipy, které vymýšlel a sbíral jeho syn, Karel Bohémský druhý. Tyto vtipy byly však tak nízké kvality, že povětšinou vzbuzovaly dekadentní nálady a sklony k sebevraždám. Když přišla doba, kdy v případě, kdy se někdo v Podzemním světě dobrovolně sprovodil ze světa a bylo jasné, že v jeho dopise na rozloučenou bude důvod sebevraždy nějaký vtip z Encyklopedie Podzemí, tak byly tyto vtipy vládou zakázány.

Karel Bohémský se však nedal a někde na půdě svého domu našel písně, které skládal jeho otec Jaromír Bohémský. Nechal je zpracovat a zhudebnit. Převedl je do digitální podoby a ke každému výtisku knihy dával jejich záznam. Zdálo se, že je vše v pořádku, ale později se zjistilo, že způsobují ohromnou návykovost. Některé případy došly tak daleko, že někteří jedinci nebyli schopni pustit svůj přehrávač, kde měli všechny tyto písně. Dokonce při jejich nedostatku rabovali obchody a vedli nejednu malou válku. Vláda proto založila (tedy ti, kteří ještě nebyli závislí) Vládní odvykací centrum, které bylo po dobu jednoho roku domovem pro devadesát procent světové populace Podzemního světa, kde většina lidí odvykala.

Po tomto neúspěchu Karel Bohémský odešel z pozice hlavního redaktora a předal jej panu Martinu Kartalágnohogijokarovi, který knihu vedl dál už umírněnějším způsobem, což mělo sice dopad na menší prodejnost, ale už kvůli této knize neumíralo tolik lidí.

Karel Bohémský dožil posledních svých čtyřicet let ve své vilce na okraji Podzemní Prahy, kde poslouchal až do smrti písně svého otce a četl k tomu básně svého bratra.

Encyklopedie Podzemí se však stala nejdůležitější knihou lidstva. A když Podzemní svět vkročil do kosmického věku, stala se plnohodnotným soupeřem pro galaktické encyklopedie a průvodce galaxií.

 

Oranžové světlo plápolajícího ohně ozařovalo jen chabě text knihy, nad kterou se Lukáš už několik hodin skláněl. Vypadal velice zaujatě. Všechny pokusy jeho přátel o to, aby šel spát nebo se najedl, dávno selhaly. Fuchy i Míša leželi na druhé straně místnosti zabaleni do jednoho spacáku a spokojeně spali. Lukáš se konečně protáhl. Spokojeným zívnutím položil knihu vedle sebe. Podíval se na dva jeho průvodce. Trošku ho překvapilo, že už spí. Podíval se proto na hodinky a zjistil, že je už pět hodin ráno.

Zvedl se a prošel se po místnosti. Přemýšlel, mnoho věcí mu dávalo smysl. Určitě už přišel na to, co teď bude následovat. Těšil se, až to řekne svým přátelům. Ještě jednou se na ně podíval, byl rád, že tady jsou s ním. Rozhodl se, že půjde spát. Zabalil se do svého spacáku. Uvelebil se a jen tak pro sebe si řekl: „Dobrou. Zítra se na mě těš, můj milovaný Touškove.“

 

Kapitola třináct: Podzemní Touškov.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA