Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tato povídka je seriál, který je psán o mě a mých přátelích. Odehrává se ve světě kde na oko vše vypadá stejně jako náš současný svět, ale na pozadí tohoto nudného světa bojuje zlo s dobrem a technologie s mystikou. Nebojte se a ponořte se do světa fantazie i reality. Otevřete svoji mysl a fantazii!

Kapitola první: Indigové dětiObrazek

 

Lukáš stačil jen tak tak vyskočit z tramvaje, než zavřela dveře. V duchu si pomyslel něco moc ošklivého o důchodcích, kteří neumí vystoupit rychle, ale když vidí volnou židli, tak k ní letí rychlostí světla. V nenadálém rozčilení si ani nestačil všimnout, že se k němu blíží ti, kvůli kterým tu dnes je. Rozhlédl se a zprvu je v davu spěchajících Plzeňanů nezahlédl. Byl všední den a tři hodiny odpoledne, a to v sedech je docela rušno. Najednou se lekl, protože ho někdo vzal za rameno. Lukáš se prudce otočil a při tom málem narazil do Míši, která stále vedle Fuchyho, který ho držel za rameno. Vzpamatoval se a usmál se na dva přátele, se kterými tu dnes měl schůzku.

„Ahoj, Míšo, pic, Fuchy. Sorry, že jsem přijel trošku dýl, ale dneska je to ve městě fakt hrozný.“

„V pohodě, brácho,“ zarazil ho Fuchy.

„Ono my jsme přišli taky akorát teď. Samozřejmě, co myslíš, že se stalo Fuchymu?“ pokračovala Míša. Lukáš nemusel ani moc přemýšlet, otočil se na Fuchyho a s pobaveným výrazem odpověděl.

„Ty jsi zase zapomněl, že jo?“ Fuchy nemusel ani nic říkat, jen se zasmál a pokýval hlavou. Lukáš se tomu vůbec nedivil. Fuchyho pověstná děravá hlava byla již známá a vůbec se tomu nedivil.

„Kdybych mu nenapsala esemesku, tak by určitě nepřišel. Někdy si říkám, co by beze mě dělal,“ zauvažovala Míša.

„No co by? Chodil bych dál pozdě, jako vždy,“ odpověděl pravdivě Fuchy.

„Tak vyrazíme?“ zeptal se Lukáš, když se společně zasmáli. Oba kývli a vyrazili. Přešli rušnou ulici a zamířili směrem k Náměstí Republiky. Popravdě byla ve všech třech spousta očekávání nad tím, co se dnes dozví. Před třemi dny dostali všichni stejný dopis, ve kterém bylo, že se dnes ve čtvrt na čtyři mají dostavit do Císařského domu na náměstí Republiky. Nebylo tam napsáno nic konkrétního, jen že pro nás tři mají speciální nabídku, která se neodmítá.

„Pořád nikdo z vás netuší, co nás dnes vlastně čeká?“ ptal se právě Lukáš. Míjeli akorát Cross Caffe na rohu solní ulice a mířili směrem na náměstí.

„Ne. Hledal jsem na internetu něco o té společnosti, která byla uvedena na konci dopisu, ale bylo tam pouze že existuje a že je to mezinárodní organizace, ale jinak vůbec nic,“ odpověděl Fuchy.

„Naši neměli moc radost. Říkali mi, že to může být nějaká past, ale já jim řekla, že když pozvali nás tři, tak to snad nebude nic nezákonného nebo tak,“ řekla s úsměvem Míša.

„Já jim věřím, že to bude nabídka, která se neodmítá. Sice jsem asi moc důvěřivý, ale jsem přesvědčen, že to určitě nebude past,“ řekl trochu s nadsázkou Lukáš.

Jak se blížil vchod Císařského domu, tak počáteční dobrá nálada tak trošku stydla. Ve vzduchu bylo cítit napětí a očekávání. Došli před vchod a zastavili se. Nejdříve hledali nějaké zvláštní znamení na dveřích, ale když na nich nenalezli nic zajímavého, podívali se na sebe. Vyvstala jasná otázka, která se nemusela ani vyslovovat... Kdo půjde první? Míša udělala gesto, že ona určitě ne. Fuchy se podíval na Lukáše.

„Hele, já ti otevřu dveře a ty vejdeš,“ řekl vychytrale Fuchy. Lukáš se na něj podíval a po chvíli jen kývl. Bylo na něm poznat, že je docela hodně nervozní, a tak se ani nezkoušel dohadovat. A tak se také stalo. Fuchy uchopil mohutnou kliku dveří a otevřel je. Lukáš se nadechl a vešel. Za ním vešli i dva jeho kamarádi. Ocitli se ve vstupní hale. Na jejím konci vedly schody do dalších pater a po jejich pravici i levici byly dveře. Dříve, než kdokoli stačil říct, kam se vlastně vydají, objevil se na schodech postarší muž s vrásčitou pečlivě oholenou tváří, s šedými prořídlými vlasy a v modrém padnoucím obleku. Muž je ani nepozdravil a sešel až k nim. Chvíli si je prohlížel. Pak Lukáše napadalo, že ani nepozdravili. Tak ho lehce roztřeseným hlasem pozdravil a jeho dva společníci ho napodobili. V mužově tváři se objevil náznak úsměvu, který hned zmizel. Následně konečně promluvil.

„Dobrý den. Vidím, že jste přišli dříve, než jsme se dohodli, což je jen ku prospěchu vás. Dochvilnost je totiž velice důležitá lidská vlastnost.“ Lukáš neviděl na Fuchyho, ale tušil, že má v obličeji momentálně trošku provinilý výraz, protože on a dochvilnost nebyl zrovna pojem, který by ho přesně vystihoval. Muž se na chvilku odmlčel a pak pokračoval.

„Zřejmě jste již zvědaví, proč jsme vás dnes pozvali. Ale začněme hezky popořadě. Mé jméno je Alexandr Kratochvíl a zde v České republice jsem nejvyšší osobou společnosti International World Agency, neboli I.W.A.. Avšak, myslím že tyto prostory, ačkoli jsou velice reprezentativní, bychom měli vyměnit za místo, kde se nám bude lépe jednat. Musíme s vámi provést ještě několik testů a zodpovědět, samozřejmě, vaše dotazy. Prosím následujte mne,“ dokončil svůj uvítací proslov, otočil se a zamířil nahoru po schodech. Všichni tři ho chvíli pozorovali a srovnávali si informace v hlavě. Pak Lukáš, protože byl pořád řazen jako první, vyrazil za tím pánem, Míša s Fuchym ho následovali. Ve všech třech ještě více vzrostlo napětí a očekávání nad tím, co se dozví dál.

Vyšli schody přes jedno odpočívadlo do prvního patra. Tam pan Kratochvíl otevřel jedny dveře naproti schodům a vešel do místnosti. Lukáš pustil Míšu první, a pak i Fuchyho. On sám vešel jako poslední. Místnost byla prostorná, s koberci a obrazy na stěnách. Lukáš si pomyslel, že tohle by mohla být místnost, kde kdysi zasedal sám císař celé Rakouské Říše, když na jeden rok přesídlil hlavní město do Plzně. Uprostřed místnosti stál velký oválný stůl, který byl vyroben z masivního dřeva a působil opravdu bytelně. Okolo stálo několik židlí, které byly polstrované a vypadaly pohodlně. Muž přešel až k oknu a postavil se čelně k třem přátelům. Naznačil gesto, které znamenalo, aby se posadili. Všichni zaujali místo na jedné straně a sedli si vedle sebe. Fuchy se ocitl nejblíže tomu muži, vedle něj seděla Míša a trojici uzavíral Lukáš. Muž si odkašlal a začal mluvit.

„Tak tedy, než začneme, musí se provést jedna maličkost.“ Z pod stolu vytáhl trojici svazků papírů a poslal je každému z nich.

„Toto je smlouva o mlčenlivosti, která vás zavazuje k tomu, že cokoliv zde uslyšíte nebo v pozdější době s naší agenturou zažijete zůstane utajeno a nikdo to nebude šířit. Pod trestem doživotního vězení za velezradu.“

Všem třem podal propisky a čekal, než podepíšou. Fuchy se na něj podezíravě obrátil.

„A co když nepodepíšeme?“

„V tom případě nám bude líto, ale budeme muset za vás najít náhradu,“ odpověděl stručně Alexandr Kratochvíl.

Tato slova měla u Míši a Lukáše jasnou reakci. Spěšně vzali své smlouvy a na určená místa dali své podpisy. Fuchyho toto urychlené gesto trošku zarazilo, ale podepsal také. Když bylo podepsáno, tak si pan Kratochvíl vzal příslušné smlouvy a strčil je zpět pod stůl. Jako náhradu za ně vytáhl složky s modrými obaly a logem I.W.A. Podal je každému z nich a počkal chvíli, než začal mluvit.

„Nejdříve vám řeknu, proč jste byli vybráni právě vy tři. Naše agentura má po všech školách a institucích v České republice, a dokonce i po celém světě, své zástupce. Ti hledají speciálně nadané lidi, jako jste vy tři. Možná si říkáte, že si nejste moc podobní, ale to je právě dobře. Vy tři jste ztělesněním tří skupin lidí, které naše agentura právě na světě hledá. Avšak tyto tři skupiny zastřešuje jediný název. Je trošku mediálně zprofanovaný, ale ulehčí vám pochopení, proč vás vlastně chceme zaměstnat. Vy tři jste, ač je náhoda, že se znáte, zástupci skupiny zvané Indigové děti. Ví z vás někdo, co to vlastně znamená?“

Míša s Fuchym se tvářili zmateně, avšak Lukáš shodou okolností nedávno četl článek, který se této skupině lidí věnoval, a tak po chvilce váhání odpověděl.

„Myslím, že se jedná o skupinu nově narozených dětí, které se přibližně od roku 1960 začaly objevovat. Tyto děti mají mít jakési vyspělejší a propracovanější schopnosti než normální člověk. Mají mít nové schopnosti jako je telekineze a podobně. Tedy pokud vím.“

„Ano, přibližně jste to vysvětlil. Upřímně jsem právě od vás čekal, že to budete vědět. Protože vy byste měl být zástupcem té skupiny lidí, kteří mají všeobecný přehled, nízké fyzické schopnosti, zajímají se o technologii a vědu, tedy v základním provedení. Později vám vysvětlím, co pojem základní provedení znamená. Avšak díky vašim dosavadním schopnostem jste předurčen, že zvládnete právě vámi avizovanou telekinezi, konkrétně mimosmyslové vnímání, čtení a vkládání myšlenek a brilantní ovládaní strojů a jednoduchých organismů pouhou myšlenkou, plus nějaké další schopnosti, které se objeví až po určitém zákroku.“

Kratochvíl viděl naše naprosto nechápavé výrazy a výraz naprosté nevěřícnosti z Fuchyho strany. A proto raději pokračoval.

„Vypadá to, že si teď myslíte, že si z vás dělám srandu nebo že vám prostě lžu. Ale věřte mi, až se seznámíme blíže a až navštívíte naše specializované pracoviště, tak změníte názor. Avšak myslím, že teď byste se i vy dva chtěli dozvědět, čím jste vyjímeční právě vy.“

Věnoval dva zkoumavé pohledy Fuchymu a Míše. Lukáš seděl už trochu nezúčastněně a přemýšlel nad tím, jestli se má začít smát, odejít, nebo radovat. Ve výsledku byl však hodně zmatený, a tak raději dál poslouchal Alexandra, aby se dozvěděl více informací.

„Pan Lukáš Fuchman,“ protáhl dlouze Alexandr a vytáhl složku s nápisem Fuchyho jména.

„Vy jste velice zajímavý člověk. Jistě jste si již všiml, že také nezapadáte do běžného středního proudu lidí, kteří jsou kolem vás.“ Odmlčel se a podíval se Fuchymu do očí. Zřejmě dobře tušil, že přesvědčit jeho bude o něco těžší a že bude muset dobře volit svá slova. Chvilku čekal, jestli Fuchy něco neřekne, ale ten očividně čekal také, tak po chvíli vyměňování pohledů pokračoval.

„Vy máte schopnosti jako je vysoká inteligence, avšak trošku apatie k věcem, které už byly, a tím menší přehled o světovém dění a historii. Zároveň jste ze skupiny Indigové děti ten fyzicky nejzdatnější. Rozumějte, Indigové děti jsou všeobecně velice málo fyzicky zdatné. Vaše skupina je v tomto však unikátní. Mezi vaše další schopnosti patří poměrně lehké ovládání lidí ve vašem okolí, a ani se nemusíte moc snažit. Dále máte trochu problém s časovým harmonogramem a taktéž se velmi rychle přizpůsobujete novým technologickým novinkám. Tím jste předurčen k tomu, abyste dokázal ještě lépe ovlivňovat své okolí. Dále pak dokážete pracovat holýma rukama s jistou formou energie a dokážete ji plně ovládat. A samozřejmě, jako většina Indigových dětí, dokážete ovládat složité stroje a software, který však neovládáte myšlenkami, ale pěkně ručně, avšak velice efektivně.“

Pan Kratochvíl se na chvíli odmlčel a znovu hleděl do očí Fuchymu, který se však stále tvářil vzdorovitě a neurčitě. Avšak bylo na něm poznat, že hodně přemýšlí. Alexandr se otočil na Míšu, která měla ve tváři naprosto vážný, což u ní bylo hodně divné, a přemýšlivý výraz.

„Slečna Michaela Moravcová. Zástupce třetí, velice ojedinělé skupiny, která se objevuje až poslední dobou. U vás, vzhledem k vašemu stáří, bych si troufal říci, že jste jednou z nejstarších zástupkyní této skupiny na světě. Vy jste velice inteligentní osoba, která dokáže stmelovat různé lidi, kteří by spolu jindy nemluvili. Možná se to na první pohled nezdá, ale toto je velice důležitá vlastnost, která po jistém zesílení dokáže přerůst v to, že dokážete ovládat nikoli jednotlivce, ale celé velké skupiny lidí. Na druhou stranu, máte jako jediná skupina v rámci Indigových děti malé znalosti technologických vymožeností a jejich ovládání, avšak po jisté úpravě se to výrazně zlepšuje. Avšak podrobnosti již doopravdy necháme až na naše další setkání, protože k tomu bude i vhodnější prostředí. Nyní se s vámi rozloučím.“

Chvilku trvalo, než všichni tři pochopili, co jim právě řekl. První se vzpamatoval Lukáš, když muž vstal a chtěl je vyprovodit.

„Ale, já mám...“

„Máte ještě mnoho otázek a já se bojím, že bych je nedokázal všechny zodpovědět.“

„Ale..“ chtěl znovu protestovat Lukáš.

„Znovu se sejdeme v Praze. Instrukce se nachází v dopisech, které vám právě přišly domů. Pokud vám mohu radit, tak ten jeden den volna, který vám zbývá, si pořádně odpočiňte, protože vás bude čekat náročný týden.“

„Prosím vás, nechte mne domluvit,“ ještě jednou se pokusil zaprotestovat Lukáš.

„Dobře. Tak mluvte, ale, prosím, krátce.“

„Ano, bude to jen jedna poslední otázka. Mluvil jste o jakémsi vylepšení, jak to proběhne?“

Alexandr se podíval do očí Lukáše a usmál se.

„Opět jste nezklamal. To vylepšení proběhne, až si připustíte, že může proběhnout a o zbytek se postaráme v Praze. Má totiž něco jako dvě úrovně. Ta jedna je psychická, která je závislá pouze na vašem vědomí a ta druhá je čistě technologická. Avšak to už vážně necháme na odbornících. Nyní se již vážně rozloučíme. Jediné, co vám ještě poradím, je, abyste dnes v noci otevřeli své mysli a začali si trošku důvěřovat.“

Při posledních slovech směřoval svůj pohled na Fuchyho. Mezitím přešel ke dveřím a naznačil nám, abychom odešli. Po chvilce zaražených pohledů jsme se všichni tři pohnuli směrem ke dveřím a zmizeli za nimi. Sešli po schodech a ocitli se na náměstí. Opět na nás dýchl ruch města a klid uvnitř domu a ta podivná atmosféra se vytratili. Všichni tři chvíli jen tak stáli přede dveřmi a přemýšleli.

„Indigové děti,“ promluvil Fuchy a pokračoval, „ty vážně víš, o co jde?“

„No, velice povrchně, četl jsem o tom v Jednadvacátém století asi před týdnem. Hezká náhoda, co?“

„Jo, to jo,“ řekla Míša.

„A to, o čem mluvil. Jsme opravdu tak výjimeční?“

„No to je to. Celou dobu jsem si říkal, proč jsme tak vyjímeční, když v tom článku se psalo, že podle studií se Indigové děti od devadesátých let rodí v devadesáti pěti procentech.“

„To je hodně,“ řekl zamyšleně Fuchy.

„Jo, to je. Ale nejvíc mi na tom nesedí, alespoň podle toho článku, proč se Indigové děti vůbec rodí?“

„Proč?“

„No, je tam napsáno, že Indigové děti se začaly rodit proto, aby prý dospělým otevřely mysl, a tím zlepšily situaci ve světě. Zní to dost no...“

„Nepřesvědčivě,“ zareagoval znovu Fuchy.

„Jo, hodně nepřesvědčivě. Ale tak, on nic takového neříkal, a to, že se u nově narozených dětí objevují nové schopnosti, je už věděcky potvrzeno. No, doufám, že to se dozvíme v té Praze.“

„Hele a co myslel tím, že když otevřeme své mysli, tak přijde to vylepšení nebo co to říkal,“ konečně promluvila Míša.

„No to jsem také nepochopil, ale Lukáš by měl být tak trochu odborník na paranormální jevy, že?“

„No to bych asi netvrdil. Je fakt, že jsem se o to jeden čas zajímal, ale...“

„Tak už řekni, co si o tom myslíš,“ přerušil ho Fuchy.

„No, trošku mi to připomíná stav, kdy se člověk pokouší pročistit mysl. O tom, jak těžké je myslet na nic, jsem vám už říkal, a tohle mi to připomíná...“

„A co to znamená? To jako budeme myslet na nic a najednou budeme v něčem lepší?“ znovu Lukáše přerušil Fuchy.

„Nech mě domluvit, snažím se jen podrobněji vysvětlit svoji myšlenku. Kdysi se mi podařilo toho stavu na krátko dosáhnout a i podle jiných studií se právě v tomto stavu dostáváš do přímé linie komunikace s mozkem. Abyste tomu rozuměli, když normálně žijete, tak nedokážete přímo komunikovat se svým mozkem, který z velké části se tímto chrání, abyste ho nemohli ovlivnit, a tím jste třeba nevědomky nepřestali dýchat nebo podobně. No a prostě jsem při tomto stavu viděl různé záblesky informací, kterým se dalo porozumět. Byly to povětšinou myšlenky, které mi však nepatřily. Tehdy jsem si myslel, že to jsou právě myšlenky toho mého mozku, ale později jsem zjistil, že jsem tehdy prožil něco jako hromadné dežaví. Prostě jsem měl v hlavě myšlenky lidí, mých přátel, ale myšlenky, které se teprve měly odehrát a možná i spoustu těch, které se už odehrály. Je to složité na vysvětlení. Ale když uvolníte své myšlenky, když si připustíte, že můžete něčeho dosáhnout, tak vám mozek konečně umožní toho dosáhnout. Prostě, člověk je schopen mnoha věcí, které si jen tak nepřipustíte, ale když o nich budete přemýšlet jako o možných, když dokonce uvěříte tomu, že jsou možné, tak vám mozek pomůže je zprovoznit. Chápete to?“
„Ne.“

„Ani trochu.“

Oba zareagovali podobně a na tvářích měli nechápavé výrazy. Lukáš se zamyslel.

„No, jednoduššeji. Ten chlap nám právě řekl, co podle něj dokážeme, a tím nám pomohl přesvědčit sami sebe, že to dokážeme, takže tím pomohl našemu mozku, aby ty funkce uvolnil. Tedy podle mě.“

„Ehm, já to stejně nechápu,“ řekla Míša. „Ty to snad chápeš?“ zeptala se Fuchyho.

„No, minimálně,“ popravdě odpověděl Fuchy.

„Achjo, je to jednoduché. Prostě běžte dnes spát a před spaním si pročistěte myšlenky a ráno uvidíte.“

„Jo, aha. Myslím, že půjdu do Pecky na Frisco,“ řekl zamyšleně Fuchy a zamířil přes náměstí do kavárny Pecka.

„Jo, já asi taky. Jdeš s námi?“ zeptala se Míša.

„No, já si dám Colu, chci mít čistou hlavu.“

„To chceš mít asi vždy, co?“ poznamenala ironicky Míša.

A tak si vyrazili pročistit hlavy do jejich oblíbené plzeňské kavárny Pecka. Sedli si na svá oblíbená místa a snažili se vést debatu. Takovou, aby se moc nedotýkala toho, co právě slyšeli. Kolem šesté zamířili domů. A skutečně našli v dopisních schránkách dopisy s dalšími údaji, kdy se mají dostavit do Prahy. Tehdy šli opravdu ojediněle všichni spát už před jedenáctou hodinou. Lukáš se pokusil zase po dlouhé době pročistit svojí mysl. Míša kupodivu rychle usnula a Fuchy se výjimečně dlouho házel v posteli, protože se snažil myslet na nic, ale vůbec mu to nešlo.

 

Sotva se rozednívalo. V poměrně nezvykle studeném srpnovém ránu spěchal Lukáš po jezdicích schodech, které už několik měsíců nejezdily, na vlakové nádraží v Plzni. Do odjezdu vlaku směr Praha zbývalo sotva dvacet minut. Skupinka povykujících prapodivných a výstředně oblečených Plzeňanů utrousila několik poznámek, když je Lukáš míjel při výstupu z podchodu. Pod viaduktem to zamířil již přímo na nádraží. Došel do velké nástupní haly, která, ač se současné České dráhy snažily sebevíc, měla i přes nové LCD televize stále nádech neudržovanosti a zchátralosti jako vždy, když tuto budovu navštívil. Hlavou se mu honily zážitky z poslední noci, kdy prožil opravdu podivné sny a z podivných událostí z dnešního rána. Měl nezvykle zadumaný výraz. Když došel ke schodům a nezvykle tam už své dva kamarády objevil, když zcela neobvykle přišli včas, tak měli oba dva taktéž velice zamyšlené výrazy. Vzrušeně se pozdravili, ale nic víc si neřekli. Pouze došli koupit lístky a zamířili si to do vlaku. Nastoupili do posledního vagónu a do posledního kupé. Zavřeli se a sedli si. Konečně měli místo, kde je jen tak někdo nemohl vyslechnout. Míša ještě zatáhla záclony a také si sedla. Vlak ještě stál. Z nádraží se ozývalo typické hlášení odjezdů vlaků, i když přes zavřené dveře bylo dost tlumené.

„Tak jak jste se vyspali?“ začal jakoby nedůležitě Lukáš.

„Ty vole! Ty jsi měl snad pravdu,“ konečně se rozhovořil Fuchy.

„Jo, já vím. Měl jsem opravdu zajímavou noc, i když asi jsem to prožíval méně, než vy dva, protože jsem tak trochu už věděl, co mě čeká. Ale povídejte, co se vám stalo.“

„No mě se zdál... Ehm, nechceš začít ty, Míšo?“ zarazil se Fuchy, když už byl v rozhovoru zase rychlejší než Míša, a ta měla na tváři celkem výhružný výraz.

„Ne, v pohodě, mě stačí že jsi řekl, co jsi právě řekl, pokračuj.“

„Ale já tě klidně nechám.“

„Nechci, dík.“

„Ale...“

„Začni!“ už trošku rozčíleně přikázala Míša, a tak Fuchy začal.

„No, normálně jsem nemohl usnout. Pořád jsem se převaloval a nešlo mi pročistit hlavu, jak jsi mi říkal. Normálně lehnu do postele a hned spím, ale tentokrát jsem dobré tři hodiny sebou mlátil v posteli. Pak se mi ale povedlo usnout, a to po dlouhém snažení si hlavu pročistit. Nejdřív se mi zdály klasicky praštěné sny. Ale pak se mi před očima mihlo pár starých vzpomínek, ale nevypadaly jako sny, byly naprosto ostré, jako bych je znovu prožíval. A to pokračovalo celkem dlouho. Prožil jsem několik důležitých okamžiků ze svého života, a pak přišel strašný záblesk světla a já se s docela velkou bolestí probudil. Bylo už k ránu. Brnělo mě celý tělo a nebylo mi zrovna dobře. Zvedl jsem se a sešel do kuchyně. Nikdo tam nebyl, a tak jsem si začal připravovat snídani. Byl jsem ospalej, a tak, když jsem vyndaval talíře, tak jsme je všechny shodil. Vím, že musely zaručeně spadnout na zem, ale já je všechny strašně rychle pochytal a ve vteřině urovnal zpátky ve skříňce. Ale pak jsem zkoušel jen tak s něčím žonglovat, jestli mám rychlejší reakce, ale vůbec to nedokážu ovládat. Rozbil jsem při tom okno v kuchyni. A tak jsme toho raději nechal.

„No, já si myslím, že na ovládnutí našich schopností budeme potřebovat čas, že to nepůjde tak rychle. No a co ty, Míšo?“

Míša vypadala zamyšleně. Vlak se akorát rozjel, mírně to škublo a Míša začala mluvit.

„Já jsem zase prozměnu usnula velmi rychle. Snažila jsem se nemyslet na nic, přesně jak jsi mi říkal, abych to dělala. Ale dřív, než se mi to povedlo, jsem spala. Stejně jako Fuchymu se mi nejdříve zdály praštěné sny bez smyslu, ale pak, stejně jako jemu, se mi začaly zjevovat vzpomínky na různé události v mém životě. Ale byly strašně skutečné, jako bych je viděla normálníma očima, jako by to nebyl sen. Nejzvláštnější ale bylo, že se mi zdálo něco, na co si snad ani nemohu pamatovat, avšak vím, že jsem to byla já a že se to mě stalo. Zdálo se mi totiž, jak přicházím na svět. Prožila jsem znovu svůj porod.“

„Porod říkáš?“ zbystřil Lukáš.

„Jo, porod, je na tom něco zvláštního?“

„Popravdě ano. Dostala jsi se do hlubokého stavu podvědomého vnímání. Říká se, že vzpomínku na porod má každý člověk, avšak jen v opravdu silném soustředění dokážou někteří jedinci tuto vzpomínku nalézt a přehrát. Někteří dokonce tvrdí, že ten, kdo to dokáže, jako by se znovu narodil. Že je to velice silný zážitek,“ zavzpomínal Lukáš.

„Jo, silný zážitek to opravdu byl, ani nevím, jak to pospat. Cítila jsme při tom bolest, viděla oslňující světlo, bylo mi zle. Opravdu to bylo zvláštní, a pak jsem se probudila. Bylo také už ráno. Chvíle před tím, než jsme měla nastavený budík. Byla jsem dost ospalá a unavená, ale už jsem raději vstala. Přišla jsem do kuchyně, dala vařit vodu a zhroutila se na židli. Bylo mi opravdu špatně a byla jsem dost unavená. Když voda vypla, tak jsem byla dost líná vstát a říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdyby se ta voda do toho hrnečku nalila sama. A ani nevím proč, ale zvedla jsem pravou ruku a namířila ji na konvici. Ta se zvedla a začala nalívat vodu do hrnečku. Nemohla jsem tomu uvěřit a zpanikařila jsem. Konvice vyletěla do vzduchu a spadla na zem. Docela jsem popálila naše morče, ale bude v pořádku. Každopádně to byl děsuplný zážitek, ale na druhou stranu to bylo zase úžasné. Avšak nedokážu to ovládat. Chtěla jsem ještě něco zkusit, ale pokaždé to skončilo na zemi,“ ukončila svůj proslov Míša.

„Hmm, myslím, že jsme všichni tři prošli první fází proměny, jak říkal Alexandr, mimochodem má úžasné jméno,“ poznamenal Lukáš.

„A co se zdálo tobě?“ zeptal se Fuchy.

„No, u mě to...“

„Jízdenky, prosím.“ Do kupé akorát vstoupil průvodčí. Ukázali mu jízdenku, označil jí, poděkoval a zase zmizel. Znovu mohli pokračovat v rozhovoru. Lukáš navázal na svoji předchozí nedokončenou řeč.

„No, já už jsem z minulosti měl nějaké zkušenosti, jak víte. Takže se mi podařilo celkem obstojně uklidnit svoji mysl, nezdály se mi žádné bláznivé sny a rovnou jsem přešel do té části, kde jste prožívali své vzpomínky. A opravdu jsem je prožíval i já. Zároveň se mi vybavilo několik vzpomínek, které jistě nebyly moje, avšak nedokážu určit, čí byly. Protože jsem tušil, co má ráno přijít, zkoušel jsem, jestli nemám nějaké nové schopnosti, ale nic zvláštního se mi nestalo.“

Pokračovali dál vlakem do Prahy. Přibližně za dvě hodiny stanuli na neustále opravovaném a nepěkně vypadajícím pražském hlavním nádraží. Obešli několik bezdomovců, kteří poznajíc, že jde o české studenty, ani nevyžadovali nějaké peníze. Sídlo I.W.A bylo kousek od hlavního nádraží, takže tam došli pěšky. Šli přes park, co je u nádraží, směrem k Václavskému náměstí. Lukáš znal zkratku a vzali to proto málo frekventovanou ulicí směrem k Václaváku. Obvyklí záchvat smíchu, který měla Míša, opět z nějaké nic moc vtipné události, přestal. Míša zpozorněla. Letmo se otočila a pak pošeptala: „Někdo nás sleduje.“

Lukáš i Fuchy se opravdu nenápadně otočili, ale bylo už pozdě. Vysoký muž v černém obleku byl těsně za nimi. Napřáhl se a všechny je zatlačil do starého a temného průchodu, u kterého se právě nalézali. Byl cítit potem a nebyl oholen, což vůbec nekorespondovalo s jeho oblekem. Ve všech třech by se teď nikdo krve nedořezal. Tohle opravdu nečekali. Muž nic neřekl a prostě jen vytáhl zbraň a namířil na Lukáše. Ten v zoufalství ustoupil a opřel se o zeď. Jeho mozek vysílal jediný signál. Ne! Ne! A ten muž se podivně zatvářil. Lukáš prožil podivný pocit. Konečně! Ano, už přišel na to, jak někomu vnutit myšlenku. Pokusil se o to ještě jednou, ale muž už na to byl připraven a znovu namířil svojí zbraň. Dříve než však stačil vystřelit, tak mu jeho zbraň vylétla obrovskou rychlostí z ruky a narazila na strop průchodu. Muž se lekl a ustoupil. Fuchy pohotově chytil zbraň a velkou silou jí mrštil proti stěně. To mělo za následek jediné. Ve zdi se objevila velká díra a po zemi se válely zbytky zbraně. Míša se však dál tvářila soustředěně. Muž najednou vzlétl a zase upadl na zem. V Míšiných očích bylo poznat rozzlobení a vztek. Fuchy ji musel uchopit za ruku a uklidnit. Muž byl očividně otřesen, zvedl se a zmizel na ulici. Všichni tři se na sebe zoufale dívali. Tato scéna jak z amerického akčního filmu je vyvedla z míry. Proč by je proboha chtěl někdo zabíjet!

„Co to, sakra, mělo znamenat? Co si ten debil myslel?“ rozzuřeně promluvil Fuchy.

„Tak to bylo hustý!“ utrousil pouze Lukáš. A ještě dodal: „Díky za pomoc.“

„Že jsem ho ale nechala prolétnout,“ pípla Míša. Bylo poznat, že je otřesená, ale hrdá na to, co právě udělala.

„Byla jsi skvělá,“ řekl Fuchy a objal ji. Lukáš si už zase připadl jako křen, ale byl Míše velice vděčný. Tak jen ještě jednou poděkoval a vyšel na ulici. Ti dva tam spolu ještě chvilku byli a pak vyšli za ním.

„Mám tak trochu podezření, že to nějak souvisí s naší společností I.W.A a s tím, co nám řekl pan Alexandr,“ zauvažoval Fuchy.

„Já jsem přesvědčen, že to s tím souvisí,“ odpověděl Lukáš.

„No, v tom případě začínám litovat toho, že jsme se k nim přidali. Stále ještě se můžeme otočit a jet domů.“

„Já toho nelituji,“ řekla v klidu a překvapivě Míša. Fuchy se na ní nevěřícně otočil a Lukáš nadzvedl obočí.

„Nezdá se vám, že náš dosavadní život byl příliš fádní a nudný a že teď konečně začínáme žít. Kdo by kdy řekl, že pouhou myšlenkou budu dávat věci do pohybu.“

„Míšo, ty mě nikdy nepřestaneš udivovat,“ řekl upřímně Lukáš.

„Jo, to mě asi taky ne. Opravdu to myslíš vážně?“ stále nemohl uvěřit jejím slovům Fuchy.

„Myslím to zcela vážně. Kdybychom své schopnosti dokázali využít ve prospěch lidstva... Nebylo by to úžasné?“ zasněně pokračovala Míša.

„No, pokud bychom byli mrtví, tak by to úžasné nebylo...“ skepticky zauvažoval Fuchy.

„Náhodou, Míša má pravdu. Ani náhodou bych se nevrátil domů a nežil zase ten nudný život,“ odvětil Lukáš.

„No jak myslíte. Tak jdeme do toho jejich centra?“ řekl Fuchy.

Oba souhlasili, a tak se vydali na Václavské náměstí. Jejich kroky skončily u vznosné stavby, jednoho z mnoha velkých domů na tomto pražském náměstí. Pouze malá informační tabulka se zkratkou I.W.A dávala tušit, že zde sídlí tato společnost. Zastavili se před velkými ozdobnými dveřmi a chvíli zaváhali.

„Dobře, tak já zase první, no,“ řekl Lukáš , když viděl, že se nikdo nemá k tomu, aby vešel.

„Správně,“ souhlasil Fuchy.

Lukáš otevřel velké dveře, které, navzdory své masivnosti a robustnosti, šly otevřít velice pohodlně. Vešli do malého atria, ze kterého vedly další dveře, stejně ohromné a stejně masivní. V atriu nebyl nikdo. Pouze ukazatel se šipkou a písmeny I.W.A.. Přešli proto k dalším dveřím, které šly stejně lehce otevřít. Vešli z přítmí malého atria do lesku a světlem oplývající obrovské haly, která měla svůj strop zakončený v dálce mohutnou skleněno-ocelovou konstrukcí. Hala byla kruhová a stejný půdorys si nesla přes všech pět pater, až ke střeše. Jako by vešli do jiného světa. Mnoho spěchajících lidí pobíhalo v chodbách jednotlivých pater. Okolo fontánky, která stála před nimi, přesně ve středu kruhové haly, postávali lidé v oblecích a každý měl na klopě malými písmeny napsáno I.W.A.. Ohromeni stáli a nevěděli, kam jít. Nikdo si jich nevšímal, až na jednoho pána. Starého pána, který se vynořil z jedné z chodeb a zamířil k nim. Byl to Alexandr Kratochvíl. S velice milým úsměvem začal jejich konverzaci.

„Vítám vás v hlavním sídle I.W.A pro Českou republiku. Jaká byla cesta?“

„No, ehm... Taková trošku akční,“ řekl Fuchy.

„Jak to myslíte, akční?“

„V pravém slova smyslu,“ odvětil neurčitě Lukáš.

Vše mu vysvětlili. Pan Kratochvíl je mezitím dovedl po honosných schodech do prvního patra, kde měl svoji opravdu luxusně zařízenou kancelář. Jeho reakce byly plné přakvapení a nechápání.

„To je velice podivné, to se nám ještě nestalo. A vy se tedy domníváte, že je to tím, že jsme vás pozvali do naší společnosti?“

„No, vedli jsme celkem nudný studentský život. Tím chci říci, že si nedokáži představit normální důvod, proč by někdo chtěl zabít tři obyčejné studenty. A navíc, zloděj to mohl jen těžko být. Tento člověk nás chtěl chladnokrevně zabít,“ už poněkolikáté vysvětlil Lukáš Kratochvílovi, protože ten tomu stále nemohl uvěřit.

„Dobře, asi máte pravdu. Dám to k prošetření naší pořádkové služby.“

„Neohlásíte to na policii?“ podivila se Míša.

„Policii? Kdepak. Víte, naše služba je mnohem výkonnější, vyspělejší a také mnohem hůře úplatná. Ale to pochopíte, až vám bude přiblíženo, co vlastně naše agentura je zač. Ale na to přijde čas až později. Nyní vám ukážu místo, kvůli kterému tu dnes jste. Prosím, následujte mne.“

Alexandr vstal a šel jako první. Vyšli z jeho starobyle, ale opravdu luxusně vyhlížející pracovny a zamířili si to zpět ke schodišti. Avšak tam uhnuli doleva a mířili poměrně dlouhou chodbou, na jejímž konci byly jediné dveře. Tyto dveře byly od výtahu. Chodba byla obložena dřevem a působila starobylým, leč velice zachovalým dojmem. Došli k výtahu a zmáčkli tlačítko. Výtah přijel opravdu rychle a otevřely se dveře. Samotný výtah byl obrovský, až to bylo zarážející. Byl proveden a obložen stejně jako chodba, kterou právě přišli. Vše zde mělo nádech luxusu. Vstoupili, a když se otočili čelem ke dveřím, tak všechny tři zarazila ovládací deska výtahu. Bylo tam přibližně dvacet tlačítek s čísly od pěti do mínus patnácti. Dříve, než Alexandr zmáčkl některé tlačítko, přejel svojí čipovou kartou, kterou vytáhl z kapsy od saka, před čtecím zařízením. Původně oranžově podsvícené číslice jednotlivých pater změnily podsvícení na modré. Zmáčkl tlačítko s číslem mínus dvanáct a výtah se rozjel. Bylo cítit, že nabral slušnou rychlost, až to šimralo v podbřišku. Pak se velice rychle zastavil. Otevřely se dveře. Oslňující bílé světlo způsobilo, že oči všech si chvíli musely zvykat. Vystoupili na malou plošinku před výtahem, už tehdy měli zatajené dechy. To, co se před nimi otevřelo, nikdo z nich nečekal. Nenacházeli slov. Lukášovi svitlo hlavou, že tohle vidí poprvé v životě a měl silný pocit, že není jediný, kdo si tohle myslí...

 

Kapitola druhá: Osvíceni v zájmu budoucnosti

Obrazek

Prudké bílé světlo nejdříve oslnilo jejich zraky, že ani nemohli dohlédnout, kde to vlastně stojí. Když přivykli silnému osvětlení, tak zůstali stát jak přikovaní úžasem. Nekonečná hala se stropem, který zřejmě tvořilo jedno jediné bílé světlo, měla opravdu impozantní rozměry. Když sklonili své zraky dolů, tak zjistili, že pod nimi probíhá čilý ruch. Mnoho lidí u jednotlivých stolů a stolků bylo zabráno do své práce, mezi nimi pobíhali další lidé. Stoly byly řazeny do jednotné mřížky a v dálce se ztrácely a rozestupovaly jakési neurčitelné velké věci, které vyzařovaly zelené světlo.

„Wow!“ utrousil Fuchy.

To bylo přibližně to, co cítili i Lukáš s Míšou. Ti však ohromeni nedokázali nic říct.

„Pojďte za mnou, prosím,“ řekl Alexandr a naznačil jim směr. Sešli po točitých schodech a vyšli do haly. Když stáli na zemi, vypadala hala ještě mnohem větší. Prakticky nebylo vidět protější stěny a strop byl hodně vysoko. Ocitli se na jakémsi náměstíčku lemovaném stoly, kde za počítači seděli lidé, kteří byli hodně zabráni do práce. Halou se nesl zvuk šumu z různých přístrojů a kolem nich pobíhalo mnoho lidí spěchajících do dáli. Alexandr se konečně postavil čelem k nim a začal mluvit.

„Vítejte v hlavním středisku I.W.A pro střední a východní Evropu. Zde se rodí ty nejzajímavější a nejneuvěřitelnější věci moderní doby. Zde jsou také osvíceny, neboli vylepšeny Indigové děti a odsud je řízeno vše, co souvisí s činností I.W.A.. Pojďte za mnou.“

Alexandr se rozešel po nejširší uličce mezi jednotlivými krytými pracovišti. Všem třem se občas povedlo nahlédnout, co dělají jednotliví lidé. Viděli, jak se někdo snaží chytit jistou skákající věc, která vydávala tiché, ale intenzivní zvuky. Jinde sedělo okolo počítače osm lidí a zíralo na jeho otáčející se monitor, na kterém se míhaly různě barevné neurčité obrazce. Dále pak viděli postaršího muže v bílém pláži, jak si prohlíží naprosto seškvařenou myš, kterou právě vyndal z podivného přístroje, který měl obludné rozměry.

Došli na další křižovatku širokých uliček. Z jedné ze stran se ozývaly podivné přístroje, které vzdáleně připomínaly výstřely. Na druhou stranu, doprava, kam se rozešli, byla konečně vidět protější stěna. Byla to jakási budova v budově, protože zasahovala do celistvosti haly a stála nenapojena na žádnou stěnu. Byla celá prosklená a vchod byl modře nasvícen.

„Toto je hlavní administrativní centrum místnosti. Prosím, pojďte za mnou.“

Všichni ho následovali po krátkých schodech do atria této budovy. Budova sama o sobě nebyla velká, a proto i atrium bylo oproti tomu, kde se ocitli na Václavském náměstí, malinké. Byla to jen kruhová místnost, ve které bylo světlo jako by stáli venku. Na druhém konci, kde byly dveře, zřejmě od výtahu, byla recepce, za kterou seděla mladá blondýnka, která když se na ně otočila, užasla stejně tak jako oni.

„Maruško?!“ s nechápavým výrazem v obličeji řekl Lukáš.

„Co tady děláš?“ přidala ještě Míša.

Maruška, zřejmě stejně udivená jako oni, na ně ještě chvíli koukala a pak promluvila už jejím klasickým sebevědomým hlasem.

„No co by? Pracuji tady, teda jenom někdy. Co tu děláte vy? Snad nejste Indigové děti?“

„No jsme. A ty jako taky?“ řekl Fuchy.

„No jo, v podstatě i jo, to je ale složitější,“ řekla neurčitě Maruška Jedličková.

„Věděl jsem, že ji rádi uvidíte,“ promluvil nečekaně Alexandr. „Avšak, na rozhovor budete mít čas jindy, nyní mě následujte do výtahu. A vy, slečno Jedličková, je ohlaste doktoru Sýkorovi, děkuji.“

Vešli do výtahu. Lukáš ještě hodil udivený pohled na Marušku, která mu to oplatila stejným pohledem. Dveře se s podivným zasyčením zavřely a výtah se po zmáčknutí tlačítka rozjel. Za několik sekund stáli na krátké chodě, na které byly jen troje dveře, každé jiným směrem. Vešli do těch, které byly na konci chodby. Ocitli se v neskutečně prosvětlené místnosti, která byla tam, kde nebyla okna nebo světla obložena bílými dlaždičkami. Uprostřed stálo podivné křeslo, které vypadalo jako z nějakého sci-fi světa. U počítače u jedné ze stěn stál muž v bílém hábitu, kterému mohlo být tak třicet. Měl krátce zastřižené fousy okolo brady a velice pečlivě si všechny projel pohledem než pozdravil. Alexandr ho nechal dokončit své zkoumání a čekal, až promluví on.

„Zdravím vás v laboratoři osvícení. Jmenuji se Jan Sýkora a jsem vaše vstupenka do nového světa a k novému vědomí,“ domluvil doktor Sýkora, jeho hlas byl na to, jak byl mladý, velice hluboký a každé slovo, které vyslovoval, se zdálo, že pečlivě váží. Alexandr se dál jen podivně usmíval, a tak první, kdo mu odpověděl, byl Lukáš.

„Dobrý den. Já j...“

„Lukáš Houška,“ dořekl za něj Sýkora.

Lukáš chvíli váhal a nevěděl, jak se má tvářit, ale naštěstí doktorova pozornost přešla na zbylé dva přátele.

„Vy jste Lukáš Fuchman a slečna se jmenuje Michaela Moravcová, nemýlím-li se?“

Doktor nečekal na odpověď, udivené pohledy obou stejně mluvily za vše.

„Nedivte se. Tohle je má základní schopnost. Ještě jich mám pár v záloze. Ale k věci. Pokud budete tak dobří, jak o vás pan Kratochvíl mluvil, tak vás čekají schopnosti obdobné.“

„Můžu se na něco zeptat?“ promluvil Fuchy a celkem neohrabaně skočil do řeči doktorovi, který však ani mrknutím nenaznačil, že by ho to vyvedlo z míry.

„Ale jistě, čekal jsem, že se zrovna vy zeptáte. Dokonce vím i na co se chcete zeptat.“

„Jo no, co vlastně znamená to osvícení nebo vylepšení?“

„Přesně,“ usmál se doktor, „jste zvídavý a o všem přemýšlíte a snažíte se najít odpověď. To se dalo čekat. Nicméně zpět k vaší otázce. Jistě vám pan Kratochvíl již naznačil, že jste tak trošku výjimečná skupina obyvatelstva. Nicméně, pokud měříme výjimečnost podle toho, kolik jedinců je podobně výjimečných, tak vaše výjimečnost klesá. Ale to jsem znovu odbočil. Zde vidíte toto křeslo.“

Doktor přešel ke křeslu a ukázal na něj. Chvilku se odmlčel a čekal, až si ho prohlédnou.

„Toto křeslo by bez elektrického proudu bylo v celku normální křeslo. Dalo by se na něj posadit, dalo by se s ním otočit. Prostě by to bylo úplně standardní křeslo a nebylo ničím výjimečné. Když však toto křeslo napojíme do elektrické sítě a do počítače, tak se z obyčejného křesla stává křeslo zcela ojedinělé s nevídanými schopnostmi. Podobně je to i s vámi. Váš mozek je v současnosti normální. Můžeme to přirovnat ke křeslu, do kterého se dá sednout. Navíc jste si již jistě všimli, že dokážete různé nevídané schopnosti. Což by se dalo přirovnat k tomu, že vám někdo dal možnost křeslo otáčet a polohovat, což je pokrok, ale stále je křeslo dost neohrabané a jeho použití omezené, i když už poskytuje služby, které nemají všechna křesla. To je vaše současná poloha. Když však vám v mozku zapojíme jisté sítě, které byly až doposud odpojeny, tak zjistíte, že se z vašeho mozku stává něco mnohem multifunkčnějšího, než doposud byl. To se dá srovnat s napojením tohoto křesla do elektrické zásuvky a do počítačové sítě. Prostě a jednoduše, dáme vašim mozkům možnost se připojit na všechny své sítě a ukázat, jak s nimi dokáže pracovat.“

Doktor dokončil svou řeč. Lukáš přemýšlel o tom, jaký podivný příklad si doktor vybral a prohlížel si křeslo, avšak nenacházel žádnou podobu se svým mozkem. Míša si myslela cosi ošklivého o doktorovi, který jí nedokázal jednoduše vysvětlit, co tím myslí, a také docela přestávala mít ráda křesla. Fuchy přemýšlel, jestli se ho má ještě zeptat, aby mu to vše znovu vysvětlil. V globálu však již všem třem docházelo, oč vlastně běží. A proto vyvstávala otázka, na kterou teď všichni mysleli. Vyslovil ji znovu Fuchy.

„A jak, hmm, vlastně dojde k tomu napojení nebo zapojení těch částí toho mozku?“

„Ano, správná otázka. Jistě tušíte, že jsem toto křeslo nedával jako příklad jen tak. Právě díky tomuto křeslu napojíme a oživíme určité části vašich mozků. Budete však muset jít po jednom, protože aby přišlo tolik lidí najednou, to už se dlouho nestalo.“

„Já jsem ti říkal, že jsou to jedineční lidé i z pohledu jedinečnosti, kterou známe,“ promluvil na doktora Kratochvíl. Ten se na něj podíval.

„Uvidíme, jestli to nejsou jen obyčejná křesla,“ řekl s dávkou ironie doktor.

„Takže, kdo půjde první do křesla?“

„Počkat. Vy chcete, abychom šli do nějakého křesla? Jen tak bez možnosti přípravy, bez toho abychom věděli, do čeho jdeme?“ zeptal se Lukáš a Fuchy mu přikývl.

„Snad se nebojíte, pánové a dámo? Vysvětlovat vám zde, jak to funguje, by bylo opravdu na dlouho a pravděpodobně byste to stejně nepochopili.“

„Já se nebojím. Já do toho jdu!“ ozvala se Míša. Lukáš i Fuchy na ní zírali s otevřenou pusou, takže vypadali hodně komicky.

„Tak vidíte, pánové. Slečna vás zastínila. Alespoň uvidíte, že to nic není.“

„Ehm, Míšo, jseš si jistá?“ zeptal se Fuchy

„Jo, jsem!“ zněla stručná odpověď Míši. Fuchy jen pokrčil rameny a nechal ji být.

„Já bych klidně šel první,“ přidal se ještě Lukáš.

„Ne, já půjdu první.“ Opět krátká a rázná odpověď Míši. Lukáš naznačil, že tedy dobře, a ustoupil.

„Výborně, když už jste se dohodli, tak já vám, slečno, jednoduše popíšu, co vás čeká,“ řekl doktor a přistoupil ještě blíže křeslu. „Zde na tomto kybernetickém křesle, my mu zde říkáme křeslo osvícení, zapojíme ty určité části vašeho mozku. Nebojte se, je to bezpečné. Avšak výsledek není jistý. Jsou v podstatě dva scénáře. Jeden je takový, že se vše povede, váš mozek bude tak výjimečný, jak tvrdil pan Kratochvíl a bude z vás úžasný člověk. Nebo se to povede také, ale vaše schopnosti nebudou o mnoho silnější, než jsou teď. Nenaučíte se nic nového nebo jen velmi málo a ani nebudete nadále plně schopna je ovládat. Druhý případ se pravidelně stává u sedmdesáti procent případů, kdy se třeba vylepší jen například paměťové funkce. Takoví lidé končí na našich recepcích nebo jako naši vědci, kteří bádají na tom, co vymyslí lidé z první skupiny. Jistě jste jich mnoho minuli, když jste sem šli. Tedy si troufám tvrdit, že minimálně jeden z vás bude patřit do druhé skupiny, což však není žádná ostuda.“

Doktor domluvil. Všichni byli dlouze zamyšleni nad tím, že nechtějí patřit do té druhé avizované skupiny. Lukáš přemýšlel o Marušce, která tím musela také projít a zřejmě do druhé skupiny patřila.

„Tak si pojďte sednout, slečno Moravcová,“ vyzval Míšu doktor. Míša jen na okamžik zaváhala a sedla si na křeslo. To se pohnulo a přesně se přizpůsobilo jejímu tělu. K její hlavě dojelo několik přísavek a nad její hlavou se rozsvítil velký displej, který zřejmě ukazoval aktivitu mozku.

„Teď vás uspím,“ řekl doktor.

Míša pomalu zavřela oči. Nebylo poznat, jestli jí do těla vpravil nějakou látku. Prostě jen usnula, a to bylo vše. Doktor se přesunul k počítači a začal na něm něco dělat. Na monitor nebylo vidět, takže Fuchy ani Lukáš nic neviděli. Na velkém monitoru nad Míši hlavou se objevil obrázek mozku s červeně vyznačenými různými oblastmi. Ty se najednou začaly rozšiřovat. Doktor se otočil k přihlížejícím a podotkl: „Teď vidíte, jak se pomalu rozšiřuje aktivita mozku. Červené oblasti znázorňují, kde zrovna probíhá činnost. Běžný člověk má z celkové hmoty mozku aktivní činnost okolo pěti procent. Zde se navýší až na šedesát procent. Tím se zapojí vše, co je zapotřebí ke změně a vylepšení.“

Míša najednou začala prudce pohybovat očima, které měla pod víčky. Její ruce sebou občas trhly. Doktor se jen usmíval, takže to tak asi mělo být. Čím více aktivních částí mozku bylo zapojeno, tím více sebou Míša trhala. Už to vypadalo hodně nepřirozeně a nebezpečně, ale doktor stále jen seděl na své židli a usmíval se. Když se na monitoru objevil nápis „Critical,“ tak se doktor otočil a zmáčkl pouze enter. Míša sebou postupně přestávala škubat, až se uklidnila úplně. Mozková činnost poklesla, ale už ne tak nízko, jako byla před připojením.

„Perfektní,“ podotkl doktor a ještě dodal: „Teď ji můžeme probudit.“

Přísavky, které měla kolem hlavy, se oddělily, ale Míša stále spala. Doktor se k ní přiblížil a přejel jí před očima rukou. Míša sebou prudce trhla a otevřela oči. Tvářila se zmateně a její hlas, když promluvila, byl hodně slabý.

„Kdo, kde to jsem?“

„Vydržte chvilku, slečno. Vaše paměť se vám vrátí za několik sekund,“ odpověděl prostě doktor.

Míša vypadala, že urputně přemýšlí. Do jejího obličeje se začal pomalu vracet normální výraz. S úsměvem pohlédla Fuchymu do tváře. Bylo jasné, že už si vzpomněla. Fuchy to nevydržel a zeptal se: „Cítíš nějakou změnu nebo jak se vlastně cítíš?“

„No, je to zajímavý. Nevím, cítím se normálně. I když mnohem lépe, nedokážu to popsat.“

„Prosím, slečno, podejte mi tu trhačku z toho stolu naproti vám,“ promluvil zcela nelogicky doktor.

Míša však automaticky a bezmyšlenkovitě zareagovala. Podívala se na trhačku a pomalým ladným pohledem ji pouhou myšlenkou nadzvedla, takže jemným klouzavým pohybem přiletěla k doktorovi. Ten ji s úsměvem uchopil a řekl: „Výborně, slečno Moravcová. Myslím, že vy patříte do první skupiny lidí. Vaše další schopnosti objevíte ve zkušebně. Nyní pojďte jeden z vás, pánové, pokud se stále nebojíte.“

Doktor promluvil k Lukášovi a Fuchymu. Ti se na sebe podívali a Lukáš naznačil, ať jde Fuchy první, jakože mu dává přednost. Ten se pohnul a vyměnil si místo s Míšou. Proběhla úplně stejná scéna jako s Míšou. Fuchy sebou škubal snad ještě zuřivěji, následně se uklidnil a probudil. Fuchy se také chvíli vzpamatovával a snažil se vzpomenout. Když mu bylo vše jasné, tak se okamžitě s toužebným pohledem pokusil doktorovu trhačku zase dopravit zpět, avšak trhačka se nemotorně nadzvedla a zase spadla na zem. Fuchy byl zklamaný, ale doktor se jen usmál a řekl: „Zkuste na dálku restartovat tento počítač.“

Fuchy jen mávl rukou. Pravděpodobně tím chtěl jen naznačit, že to je blbost, ale reakce byla nepopiratelně jiná, než očekával. Počítač zhasl. Fuchy se lekl, pak se vzpamatoval a znovu mávl rukou. Počítač naběhl a velice rychle. Pak si začal s počítačem hrát pouze tím, že na něj koukal a spouštěl různé programy, až, jak u něj bylo obvyklé, se počítač zahltil a kousl se.

„Hups, sorry,“ zareagoval Fuchy.

„V pořádku, je vidět, že také patříte do první skupiny lidí. Hmm, vy chvilku počkejte, já jdu znovu nastavit počítač,“ promluvil směrem k Lukášovi doktor. Fuchy vstal a přešel k Míše, která si akorát pohrávala se svým mobilem, který se vznášel kousek nad její rukou. Začali si spolu povídat, co spolu akorát prožili. Lukáš stál opodál a přemýšlel, jestli on skutečně bude tím, kdo bude patřit do druhé skupiny. Podle všeho, co jim doktor řekl, to bylo více než pravděpodobné. Ta doba, než bylo křeslo znovu možné použít, byla pro Lukáše jako nekonečná muka, za kterými se ukáže, jak to s ním vlastně je.

„Tak si pojďte sednout, pane Houško,“ řekl Doktor.

Lukáš jen vydal neurčitý posunek a sedl si do křesla. To se mu přizpůsobilo a k hlavě mu přijely přísavky. Lukáš cítil strach. Ten pocit, který tak málo znal.

„Tak se připravte, jdu vás uspat.“

Lukáš chtěl odpovědět, ale dříve, než stačil cokoli říci, tak mu z očí zmizelo světlo a vše kolem pohltila tma...

Avšak světlo se vrátilo dříve, než očekával. Před očima mu proběhlo několik vzpomínek, které kdysi převrátily jeho život. Odehrálo se mu před očima, jak kdysi poprvé zapnul počítač a vyhodil při tom pojistky v celém domě. Vzpomínal, jak vlastně vypadala jeho máma a že důvod, proč ji teď nenávidí, je hodně pádný. Proběhlo mu před očima i několik jeho životních lásek, které se však nikdy nedozvěděly, že jsou jeho láskami. Vše se změnilo. Najednou viděl světla, mnoho světel různých barev, která byla spíše než čímkoli jiným pouze koláží všemožných tvarů a křivek. A najednou začalo vše tmavnout a mlžit se. Světla postrádala smysl a barvy bledly. Až byla úplná tma.

„Lukáši?“ probudil ho známý hlas.

Nad ním se skláněl dobře známý obličej Míši a Fuchyho. A také nějakého pána, doktora, ano, doktora, už si vzpomínal. Co tu však dělá? Nedokázal si vzpomenout, už se chtěl zeptat, když v tom mu začalo vše docházet a rychle se mu ulevilo.

„Jseš v pohodě?“ zeptal se Fuchy a předešel tak dotazu doktora, který se chystal promluvit.

„Jo, jsem, jenom mě bolí hlava, proč se tak tváříš? Stalo se snad něco?“

„Popravdě, nevím,“ řekl Fuchy a vzhlédl k doktorovi, který byl na druhé straně křesla a tvářil se ustaraně.

„Vážně vám nic není?“ zeptal se.

„Ne, není. Už mi řeknete, proč se nade mnou všichni skláníte jak nad nebožtíkem?“

„No, byl jste v bezvědomí, skoro deset minut, takže jste použil velice dobré přirovnání. Dost jste nás vystrašil.“

„Deset minut? Ale jakto? Vždyť ostatní nic takového neudělali?“

„Ne, to neudělali. No, já se podívám, co to způsobilo. Teď se nám ukažte, co dovedete?“

Lukáš se posadil na křesle a přemýšlel, co by předvedl. Koukl na trhačku, která stále ležela na zemi po Fuchyho pokusu. Řekl si, že už je to trapné, ale nic lepšího ho nenapadlo, a tak se jí pokusil zvednout. Začal se na ní soustředit. Už úplně červenal, ale trhačka se pouze podivně chvěla. A když už to chtěl vzdát ve chvíli, kdy se soustředil nejvíce, trhačka vzplála a na uhel shořela. Lukáš se lekl a málem spadl z křesla. Fuchy uskočil a málem při tom srazil Míšu. Doktor si jen odkašlal a pravil: „No, přenášení věcí si nechte, až na to budete lépe vycvičen. Něco jiného byste neuměl?“

Lukáš se už začal strachovat, že patří do té druhé potupné skupiny lidí. Avšak najednou mu hlavou projelo pár slov, co mu kdysi řekl Kratochvíl v Plzni. Podíval se na Fuchyho a soustředil se na jedinou myšlenku. Fuchy vyděšen, že vzplane, ustoupil. Lukáš mu naznačil, ať je v klidu. Chvíli se dívali do očí a najednou Fuchy zmateně ještě ustoupil a podíval se na Lukáše.

„Co to provádíš, vole?!“ pravil Fuchy.

„Co jsi slyšel?“ zeptal se vzrušeně Lukáš.

„No, no tvůj hlas, říkal jsi, hmm, nikdy neříkej nikdy. A pořád dokola a znělo to strašně nebezpečně,“ odpověděl udiveně Fuchy.

„Jo no, to jsem říkal.“ Lukáš se podíval na doktora a řekl jen: „Telekineze, mimosmyslové vnímání.“

„Výborně,“ řekl doktor. „Stejně je to divné, že všichni tři jste skutečně osvícení,“ dodal ještě a podíval se na Alexandra, který celou dobu stál v rohu a vše pozoroval.

„Já jsem ti říkal, že je to výjimečná parta lidí,“ řekl jen Kratochvíl.

„A opravdu se znali?“ zeptal se ještě doktor.

„Opravdu se znali. Dva spolu dokonce chodí do školy,“ odpověděl Alexandr.

„To je opravdu zajímavé, aby se tři podobní lidé tak najednou zjevili a ještě ke všemu se znali. To se mi ještě nestalo,“ přemýšlel nahlas doktor.

„Ne, nestalo se to na celém světě,“ odpověděl Alexandr.

„Tak tedy, slečno a pánové, teď ještě nic netušíte, ale byli jste osvíceni v zájmu budoucnosti. Doufám, že naší agentuře pomůžete změnit svět. Budoucnost je ve vašich rukou, tak nezklamte. Když zůstanete spolu, tak můžete dokázat velké věci. Teď se s vámi rozloučím. Přeji příjemný den,“ rozloučil se se zmatenými kamarády doktor.

 

Kapitola třetí: První úkol

 

Míša akorát dosedla ke stolu. Lukáš a Fuchy byly ponořeni do diskuze, a ani si toho nevšimli. Seděli akorát v McDonaldu na Václavském náměstí a jedli svůj příděl cheesů, jejich oblíbeného jídla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...!

(Mori, 3. 10. 2009 12:26)

My chceme pokračování, my chceme pokračování! :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA