Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopisy z lásky

28. 4. 2013

Je to vlastně druhá, ale zde na stránkách první zveřejněná "soutěžní povídka". Tentokrát na téma: Milostný dopis. Dejte Lukášovi Houškovi, ať napíše milostný dopis a on ho prostě nenapíše, napíše raději to, co si nyní můžete přečíst níže, napsal totiž dopisy z lásky. Buďte shovívaví, však víte, že to mu moc nejde. :)

 

 

 

21. 8. 2013

 

 

 

 

Můj fialový kvítku,

 

 

Včera, když jsem dorazil domů, jsem stále ještě nebyl schopen pochopit, co se to vlastně stalo. Mám hlavu plnou roztočených, neklidných myšlenek, euforie, bláznovství a strachu, nemohu se totiž donutit uvěřit tomu, že se ten můj tajný a tak dlouho potlačovaný sen stal realitou.

Navždy mi v mysli zůstane ten tvůj samolibý úsměv a konstatování „No, konečně.“. Kolem kvetla louka, jemně foukal vítr a já nakonec dokázal překonat tu obrovskou nejistotu a strach, že se to nemusí zadařit, že o tebe mohu přijít. Jestli v tu chvíli bylo něco, co mi dokazovalo, že krok, který činím je správný, tak to byl ten tvůj naprosto nezdolný klid a jistota, se kterou jsi mi hleděla do očí a nechala mě koupat ve vlastním strachu a neschopnosti vykoktat to, co sem ti chtěl říct… Já tím chci jen konstatovat, že jsem rád, že jsi mi nakonec tím svým hraným nezájmem a zdánlivou snahou si mě držet od sebe, co nejdále, dokázala donutit učinit ten první krok. Mám skoro i pocit, že to byla zkouška, zda to dokážu a pokud bych to nedokázal, prostě by ses na mě vykašlala -  a to je správné.

Možná stojíme na začátku velice zajímavé cesty, ať už bude jakákoli, jakkoli dlouhá a jakkoli náročná, vždy budu na ní s tebou a nikdy se nevzdám. Mám totiž pocit, že to nejhorší mám už za sebou.

 

S nadějí,

Lukáš

 

 

 

 

28. 9. 2013

 

 

 

 

Má nejdražší Xxxx,

 

 

Jsem rád, že jsi mě doprovodila na tu vědeckou konferenci. Musím říct, že kdybys tam nebyla, zřejmě bych splynul s tím šedým davem myslitelů, kteří si myslí, že to, co se před pár dny stalo, dokáží vyřešit svým přemítáním nad vesmírem a unudil bych se tam k smrti. Ty mě prostě nikdy nepřestaneš udivovat. Když jsi se mezi ostatními objevila ve fialovo rudých šatech, bylo přímo úchvatné pozorovat, jak některým z vědců začínají kardiostimulátory vypovídat službu. Celý večer si tam působila jako ohnisko ohřevu, kdy hutná atmosféra kolem tebe jakoby tála a právě tvá přítomnost snad zapříčinila, že jinak jistě předem ztracený čas mnoha vědeckých kapacit, byl využit alespoň ke stvoření té Nóty. A když už jsem si myslel, že jsi ten zatuchlý starý svět rozvrátila dostatečně, uchopilas mě za ruku a odtáhla pryč. Jako bys přesně věděla, že v té chvíli se začínám nudit takovým způsobem, že bych se snad i zapojil do té Markovy debaty o vyšších úmyslech vyspělých ras.

Bylo to jako průchod bránou do jiného světa. Přes zákaz na dveřích jsi vystoupala po požárním schodišti, s úsměvem na tváři jsi mi dala do ruky hrst kamínků a s nebezpečným výrazem na tváři jsi začala házet svoji zásobu štěrku na střešní okna. Pozorování výrazů některých myslitelů dole v konferenčním sále bylo k nezaplacení. A mám pocit, že třeba náš skeptický Karel si v tu chvíli myslel, že začalo bombardování – v tom lepším případě.

Co si budeme povídat. Jestli se včera večer stalo něco, co mi navždy uvízne v paměti, tak to byly ty dvě hodiny na střeše, strávené pozorováním hvězd a debatováním nad tím, jaký kanadský žertík bychom provedli prvním návštěvníkům z hvězd, kdybychom je potkali jako první.

Já vím, že tohle nemáš ráda, ale jsi krví mého srdce, jsi světlem na mojí cestě.

PS: Na příští vědeckou konferenci tě pozvali se mnou již oficiálně. Doporučil bych ti omezit výstřih, pokud nechceš za chvíli objíždět všechny konference, co teď objíždím já.

 

S nadějí a láskou,

Lukáš

 

 

 

21. 12. 2013

 

 

 

 

Drahá Xxxx,

 

 

Řádky, které ti posílám, tě rozhodně nepotěší. Měla jsi opět pravdu a já bych nejraději mlátil hlavou o zeď, protože jak sis jistě všimla, jmenovali mě tím proklatým hlavním mluvčím. Ne, že bych si toho necenil, toto se nakonec může stát jen jednou za život a mnozí jiní by za to privilegium dali naprosto vše a jsem si jistý, že bych toho ještě nedávno byl schopný i já, ale představa, že na Vánoce nakonec nebudu s tebou, mi přijde jako příliš velká daň…

Prosím, nezlob se na mě, vím, že mi budeš tvrdit, že chápeš, co je v sázce, ale také vím, že v nitru své duše tě bude neuvěřitelně mrzet, že jsem nebyl schopný si to zařídit. Nemám ti to za zlé, naopak, máš naprostou pravdu v tom, že bych možná konečně měl pochopit, že jsi ty tím, co mi dovoluje dělat tyto úžasné věci a že bez tebe bych pravděpodobně svých snů dosahoval o mnoho hůře.

Nerad něco slibuji, dobře víš, že slib je vždy jen slovo, kterému se přikládá význam, který takovému slovu nepatří a pak to akorát bolí, proto budu jen pevně doufat, že na Nový rok budeme spolu a že udělám vše proto, aby tomu tak nakonec skutečně bylo. Prosím pozdravuj svojí maminku, že se jí ještě jednou omlouvám, že jsem při tom našem večerním tanci shodil její servis po její mamince. Ještě jsem úplně nevymyslel, čím se jí za to omluvím, ale už mám pár nápadů. Nemohu si dovolit, abych zrovna tvé mamince bral část její minulosti, část jejího života a to bez náhrady. Ehm, co si budeme povídat, ona umí ten vyčítavej kukuč snad ještě lépe, než ty.

Užij si Vánoce, budu na tebe myslet. A ano, budu na tebe myslet, i přesto, že budu na tom místě, kde budu. Už dávno jsou pryč ty doby, kdy pouhá myšlenka, že se jednou octnu v pozici mluvčího lidstva, naprosto zastiňovala vše ostatní. Teď jsi mým vesmírem ty a já doufám, že tuhle naději a lásku dokáži přenést i do Poselství národů.

 

PS: Zrovna vzpomínám na to letní odpoledne na rozkvetlé louce. Bylo to poměrně nedávno, co jsi konstatovala své „No konečně.“ A přesto se to nyní zdá tak neuvěřitelně daleko, vezmi si, co vše se stalo. Občas mi tato vzpomínka pomáhá izolovat se od všech těch událostí… Když o tom teď přemýšlím, jsem si nyní ještě více jistý tím, že jsi pro mě vše, než v těch srpnových dnech.

 

S láskou a nadějí,

Lukáš

 

 

 

27. 12. 2013

 

 

 

 

Drahá Xxxx,

 

 

Mám jen chvilku mezi jednáním, ale musím ti napsat. Jsem nadšen vším, co se teď děje. Pokud vše dopadne, jak se zdá, čeká nás velká morální přestavba a obroda celé společnosti. To, co nám nabízejí je naprosto neuvěřitelné. Ale to ti někdy povyprávím. Teď jsem chtěl jen říct, že i přes to vše, co se teď děje, jsi nejčastější myšlenkou v mé hlavě pořád ty. Což naposledy mělo za následek to, že Masixos si myslel, že jsem omdlel. To ti také povyprávím jindy.

Jsem tak nadšený, těším se, až se s nimi setkáš i ty!

 

S láskou a nadějí,

Lukáš

 

 

 

 

30. 12. 2013

 

 

 

 

Nejdražší Xxxx,

 

 

V jednom z minulých dopisů jsem mluvil o slibech a o tom, že by se nic nemělo slibovat. Bohužel stalo se něco, co nevyřčený minulý slib znemožnilo naplnit. Jednání se zkomplikovala a já bohužel nemohu opustit toto místo a odejít. Věř mi, že kdyby to jen trochu šlo, klidně bych se vykašlal na celou galaxii a letěl za tebou, za každou minutu, kdy bych tě mohl vidět a dotýkat se tě, bych nyní platil celými hvězdami. Bohužel je v sázce příliš mnoho, než abych mohl poslouchat své srdce, bohužel ani na Nový rok nemohu být s tebou. Srdce se mi svírá, když pomyslím, jak důležité to pro tebe mělo být… Nicméně, napadlo mě, že bychom se tak nějak mohli obecně vykašlat na nějaké konvence a oslavit Vánoce a Nový rok někdy během ledna. Co na tom, že to nebude odpovídat tradicím, bude to nádherné, když si ten ušmudlaný a depresivní měsíc trochu rozzáříme, bez ohledu na to, kdy slaví jiní.

Prosím, zůstaň mi nakloněná, jsi pro mne vším a možná právě za to vše, nyní bojuji, obklopen vzduchoprázdnem a smrtícím mrazem, uprostřed neuvěřitelné Kalixie – lodi, která by se mohla stát naší novou destinací pro naší budoucí dovolenou. Ano, to je to jediné pozitivní, co mi dnes okolnosti dovolily napsat. Domluvil jsem se předběžně s Masixosem na tom, že tě sem budu moci vzít a společně zde strávit pár dní. Samozřejmě, jen pokud budeš chtít, vím, že létání moc nemusíš, ale let na Kalixii je pohodlný a velice rychlý. No, to nechám už na tobě, jak se rozhodneš.

Budu už muset končit, čeká nás další kolo těch neuvěřitelně náročných jednání. Nevím, co bych dělal, kdybys nebyla světlem v mém srdci, nadějí, která mi dává stále sílu pokračovat dál.

 

PS: Pozdrav za mě Tomáše, že vyhrál sázku, on už bude vědět. Přeji krásného Silvestra a snad se brzy uvidíme…

 

S láskou,

Lukáš

 

 

 

 

15. 1. 2014

 

 

 

 

 

 

 

Nejdražší Xxxxxxx,

 

 

Konečně! Jednání skončila, jejich výsledky nyní budou jistě promílány všemi bláznivými televizními pořady a všechna média si jistě utvoří své závěry. Já za sebe mohu jen říct, že jsem odvedl, co se dalo. To však není to, co jsem ti chtěl psát. Vracím se totiž konečně domů! Vím, že mám poněkud zpoždění, ale sama jsi psala, že stromeček jsi ještě neodzdobila a dárky tam stále čekají. Největším dárkem však samozřejmě budeš ty a myslím si, že až se uvidíme, ostatní dárky by ještě mohly počkat.

Nebudu to už moc prodlužovat, už zítra se uvidíme a já se na tebe neuvěřitelně těším. Dnes už jsem si totiž jistý tím, že vesmír je jen vesmír, ten tu bude napořád, ale ty jsi jen jedna, jen teď a proto tě nemohu nechat samotnou už ani o chvíli déle. Úplně vidím, jak si klepeš na čelo, když tohle čteš, těším se, až to budu moci vidět na vlastní oči.

 

S láskou,

Lukáš

 

 

 

14. 3. 2014

 

 

 

 

Moje milovaná Xxxx,

 

 

Je tomu už více jak dva měsíce, co jsem tě naposledy měl možnost spatřit a ještě nyní cítím tvůj parfém a tvé ruce na mých ramenou. Nedávno jsem se zamyslel a chvíli přestal vnímat okolní svět. Viděl jsem tě, jak rozjařeným klusem ubíháš ke dveřím se zákazem vstupu a jak mě táhneš po požárním schodišti ke střeše. Viděl jsem, jak s hraným naštvaným výrazem mě vítáš poté, co jsem se vrátil z mé mise. Pamatuji si, jak ti ten naštvaný výraz nevydržel dlouho a jak jsi se s konstatováním „No konečně!“ vrhla na mojí hruď a dlouho jsi mě pevně držela. Jako bych to prožíval znovu, cítil jsem tvé šimrající vlasy, tvojí vůni a každý záhyb tvého těla. Tehdy jsem se cítil nejlépe ve svém životě. To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodl, že už nikam létat nebudu, že jediným snem mého života jsi byla ty. Pamatuji si na ten večer u krbu, kdy jsi vzala vázu a hodila ji na televizi, ne proto, že by tě štvalo, co tam dávají, ale prostě proto, že ses rozhodla ignorovat okolní svět a být jen se mnou. Dokázala jsi to, co já jsem nikdy nedokázal a jediné, co si k tomu potřebovala, byla váza uschlých růží. V tu chvíli jsem ti poprvé do očí řekl, že tě miluji, v té chvíli jsi byla celým vesmírem, z mého života naráz zmizely touhy po kosmických lodích, po galaxiích a všech vědomostech celého vesmíru. Byla jsi jen ty. Ty a tvá ústa, která se ke mne přibližovala. Trvalo to jen chvíli, byl to prchavý okamžik v bláznivém světě, který prožíval nejpřekotnější období své historie a já těch pár sekund prožíval jako celý svůj život. Vše, co jsem znal, co jsem věděl, bylo v tu chvíli nepodstatné a nicotné. Byla jsi tu jen ty a tvůj jistý dech.

Kéž by svět poslouchal sny lidí, kéž by osud neplánoval pro mne zase jeden bláznivý plán. Nyní tu sedím v blátě nasáklém krví, kulky a laserové paprsky létají nad mojí hlavou a moji poslední přátelé umírají jeden po druhém. Já už ani nevím, jak vypadá úsměv, nevím, co to znamená to hloupé slovo, ta prázdná fráze – Vždy je naděje.

Nedávno jsem se přistihl, jak si říkám, že závidím těm, kteří dnes přišli o život. Těm tisícům, kteří splnili svoji povinnost a v nevyrovnaném zbytečném boji položili svůj život za svoji planetu, už ne za svůj národ, ale nyní všichni bez rozdílu bojovali za svoji planetu, za svůj jediný domov. Záviděl jsem jim proto, že už to měli za sebou, že čestně odešli a už nemusí řešit nedostatek jídla, nepohodlí, všudypřítomný strach a beznaděj.

Dnes už jim nezávidím, dnes vím, že to oni by měli závidět nám. Naše vzpomínky dokazují, že jsme prožili něco, co se hned tak každému nepovede. Prožili jsme lásku, která byla vybojovaná, přímá a skutečná. Prožili jsme to, co mnozí nikdy neprožijí. Pokud by dnes měl můj život skončit, tak i s vědomím, že jsem nedokázal odvrátit zkázu lidstva, byl bych hrdý na to, že jsem dokázal prožít lásku. Až přijde konec a on přijde velice brzy, budu umírat s úsměvem, protože vím, že až si zde vybojuji svoji zbytečnou bitvu, tak se s tebou budu moci konečně zase setkat. Setkám se s tebou někde jinde, ve světě, kde už čas nehraje roli.

Vidíš a opět ta naděje…

Lituji jen jediného. Když přišel ten rozkaz k obraně Země, neměl jsem tě nutit čekat doma, měl jsem tam být ještě o den déle, mohl bych tehdy umřít s tebou v žáru termonukleárního výbuchu, takřka bez bolesti, bez boje, ale s tebou!

 

Věřím, že na mě čekáš, čekal jsi už kdysi, až se konečně odhodlám vyjádřit, že s tebou chci strávit zbytek života. Čekala jsi i o Vánocích, když jsem prováděl naprosto zbytečná jednání na Kalixe. Čekáš jistě i teď, protože víš, že už se brzy vrátím a že tentokrát už neodejdu…

 

Bez naděje, jen s láskou,

Tvůj Lukáš

 

Lukáš Houška

Povídka je součástí povídkové soutěže 2013

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA