Jdi na obsah Jdi na menu
 


ON – studie ženské duše

30. 4. 2013

Tyto stránky jsou místem pro všechny, kteří jsou ochotni dávat své dílo na obdiv a přitom si být vědomi toho, že publikum, které zde příspěvky čte, není tak velké, aby mohlo způsobit velkou slávu, za to je však vnímavé a velice vytříbené. Mezi jednu z odvážných, která se přidala ke stránkám starodyssey je i Martina K., která vám zde dnes představuje její myšlenkové, lehce erotické dílko, mapující duši a lidské myšlenkové pochody v rámci lásky. To, co by autor stránek nikdy nedokázal tak jasně a stručně vyjádřit a přitom natolik hluboce prožít - což patrně dokážou pouze ženy - dochází v tomto díle, které budiž změkčujícím a hlubším prvkem těchto stránek, naplnění.

 

 

ON – studie ženské duše

 

 


 

heartbreaking-sad-eyes-tears-photography9.jpgZvuk padajících kapek se mísí s hučením příboje, který sprchová hlavice, svým tvarem podobná ušlechtilým labutím krkům, v pravidelných, téměř nepřerušovaných intervalech, vydává. Okolní svět je zahalen v mlžném oparu, clona horkého vzduchu ovládá veškeré okolní plochy a plošky – při kontaktu s chladnými dlaždicemi mění skupenství a jen stékající voda je jakýmsi posledním sbohem, finální cestou předtím, než bez milosti zmizí v odtoku. Tělo mladé ženy je bičováno proudy horké vody – stojí, hlavu zakloněnou, oči slastně zavřené a vychutnává si proměnu, kterou její tělo právě prodělalo. Přišla třesoucí se zimou, tmavě hnědé vlasy v kontrastu světlého obličeje vytvářely téměř posmrtný zjev. Odložila svršky, odložila spodní prádlo a provázena pocitem nedočkavosti vstoupila do lázně. Roztřesenými ledovými prsty otočila kohoutkem s červeným terčíkem o téměř 100 stupňů doleva. Studenou vodou se nezdržovala, toužila jen po teple, jež by jí mohlo přinést klid, a snad i rozehřát její duši, zmrzlou neočekávanými okolnostmi v ledovou kru. V okamžiku, kdy na její tělo začaly dopadat první opojné kapky životodárné tekutiny, cítila, jak jí ztuhlé svalstvo ochabuje, znovu se v ní probouzí ztracená energie, žilami si divoce razí cestu rozbouřená krev, dech se krátí na únosnou míru a přesto je každý nádech a výdech jako pohlazení soumraku.

Za zavřenými víčky ukrývá dívka svůj svět – ten, který odplouvá spolu s mrtvými buňkami do hlubin kanalizační sítě, tak spořádaný, předvídatelný, spolehlivý, stereotypní...nudný - se od světa za clonou řas snad nemůže více lišit. Je sama, rukama si pomalu přejíždí po těle a pomocí žínky pokrývá své tělo pěnivou bělobou s vůní jasmínu. Má ráda jasmín...tuší v něm volání dálek a exotiky, ozvěnu šťavnatých dní na pláži s bílým pískem a houpací sítí zavěšenou na skloněném kmeni ananasové palmy.

Přejíždí po výběžku pravé lopatky, pak zpět přes rameno a krk až ke klíčním kostem a tomu neodolatelnému důlku mezi nimi – jejím oblíbeném místě. Dívá se na svá elegantní zápěstí a obdivuje se, jako už tolikrát předtím, dokonalosti lidské nedokonalosti. Dívá se na svá drobná prsa, prsty přejede po žebrech pod nimi, dotkne se hrudní kosti i pihy, která ji stále, ač byla již mnohokrát přesvědčována o opaku, připadá stejně ošklivá. Sjede na břicho a k pupíku, razí si cestu špalírem jizev a jizviček a nechává vodu, aby smývala její dotyky. Dotkne se stehen, obkrouží oblouky kolen a kotníků, umyje jeden prst po druhém a vrací se zpátky k horním končetinám, důsledně se vyhýbajíc nebezpečnému, zakázanému území svého ženství. Přemítá, co v ní ony pocity studu vyvolalo...nikdy se netajila čímkoliv, co se týkalo těla jejího či těl ostatních, mužů či žen, právě naopak, měla zdravě zvídavou povahu, která ji v této oblasti byla značnou výhodou. Najednou si připadala jako hříšnice, která už hlouběji klesnout nemůže. Proč, to věděla až příliš dobře.

Jejího mladého těla se nedotýkaly její ruce, byly to jeho ruce. To jeho dech ji šimral na tváři, jeho vůně, opojnější než jasmín, ji přiváděl do extáze. A i když věděla, že otevře oči a on tam nebude, na jejím emočním rozpoložení se nic nezměnilo. Představa, že se jí právě on dotýká tam, v samotném centru její fyzické touhy, vyvolalo v jejím nitru tak silnou odezvu, až byla nucena poprvé v životě usednout na nepohodlné a velmi nevábně vyhlížející jedovatě zelené dlaždice, skrčené ruce a nohy „zauzlovat“ tak pevně, jak to jen šlo a temenem hlavy pomalu v pravidelných intervalech narážet do zdi, zdůrazňujíc tak svou hloupost a snad i touhu po zapomnění. Obrazu ve své hlavě se však zbavit nedokázala...

Všechno to začalo...jak vlastně? Byla jedna z těch holek, které se s láskou a věcmi kolem ní příliš nepářou. Občas si s někým užila čistě proto, že chtěla a mohla, ale nekonala se žádná romantická vyznání lásky, žádné hloupé výlevy – alespoň ne z její strany. Byla přesvědčena o tom, že je na světě od toho, aby se zamilovávala do nedostupných a nedosažitelných mužů...což se jí již zhruba 10 let úspěšně dařilo. Když se o svých pocitech někdy zmínila svým známým, většina ji odbyla s tím, že „tohle není láska, je to jen poblouznění, platonická adorace“ a nelze ji srovnat s pocity, které lidé prožívají ve „skutečném“ vztahu. Nesouhlasila s nimi, avšak uznávala jejich názor – proto se časem přestala svěřovat, či své city umenšovala, sama se jim před ostatními vysmívala a uznávala, že patrně nikdy nedojdou oboustranného naplnění. Jedno věděla jistě – závazky v jakékoliv podobě ji k smrti děsily. Nikdy nechtěla být na nikom závislá, snad kvůli svému nabubřelému egu. Vždy byla sama, a to i mezi lidmi. Sama vstávala, sama chodila spát, sama plakala, sama...žila. Sama pozorovala západy slunce, dokonalou hru světel předtím, než převezme nadvládu paní noc a vše zahalí svým černým šatem. Byla sama – ve své radosti, svém trápení, své lásce.

A pak přišel ON. Nevěděla jak, a kdy k tomu došlo, a co hůř, absolutně netušila, co si s tím počít. Poprvé za svůj čtyřiadvacetiletý život byla zamilovaná; přinejmenším způsobem, který se podobal tomu, o čem mluvili její šťastně zadaní přátelé. Náhle však také pochopila, že láska je okamžik, kdy člověku málem téměř puká srdce...

Nikdy necítila takovou touhu, takovou zoufalou potřebu. Chtěla...co vlastně? Aby se náhle rozletěly dveře, ve veřejích stál on, hladově ji políbil a vášnivě ji v náručí odnesl do ložnice? Nebo chtěla jen být s ním, vnímat jeho přítomnost, poslouchat jeho slova, dívat se mu do očí a poslouchat, jak říká, že jí má rád...že jí miluje. Pak by mu snad i ona dokázala říct ta dvě slova, která cítila tak intenzivně, jakoby jí je někdo rozpáleným pohrabáčem vypálil zevnitř na hruď. Slova, která vyslovit, by znamenalo konec soužení a začátek...výčitek svědomí.

V romantických filmech, kterých díky své emocionálně založené matce viděla více, než o kolik sama stála, se hlavní hrdinové – ona, emancipovaná a úspěšná žena toužící ve skrytu duše po lásce; on, elegantní a nebezpečně přitažlivý svůdník žen, který dojde k „osvícení“ díky síle lásky – opili, či jinak oslabili svou oboustrannou ostražitost, a vyspali se spolu, načež si oba, po sérii peripetií, kdy jeden přišel na to, že ho ten druhý zpočátku chtěl dostat do postele jen kvůli sázce (či jiný podobný blábol), uvědomí, že mohou žít spolu šťastně a do smrti, což posléze, v tzv. „poslední dramaticky vyostřené filmové vteřině“ (běhy letištními halami, přerušení svatby s tím nepravým, atd.), učiní. Tyhle příběhy jí vždycky přivozovaly pocit silné nevolnosti v oblasti žaludku, neboť byly tak nepravděpodobné a vyumělkované, až to bylo spíše než k smíchu či dojetí, k pláči. Z vlastních (poměrně četných) zkušeností dobře věděla, že sex je sice věcí nadmíru příjemnou, ovšem pokud k dané osobě nesdílíte city silnější než základní animální přitažlivost, jedná se pouze o proces, mnohdy fyzicky náročnější než jakýkoliv tělocvik, na jehož konci, bude-li příznivá hvězdná konstelace a především nebude-li dotyčný muž egoistický sobec, přijde odměna v podobě orgasmu, který alespoň na pár vteřin otevře pomyslnou bránu do ráje, aby se před Vámi vzápětí zavřela a její strážci Vás svou nohou vykopli ze dveří. Její milenci byli různí – malí, velcí, tlustí, tencí, ale lišili se především zkušenostmi a samozřejmě povahou. Považovala se, možná trochu sobecky, za dobrou milenku, která ví, co se mužům líbí a umí je svým umem dovést k šílenství – spolu s tím však vyžadovala podobnou pozornost i od svého protějšku. Měla za sebou spoustu dobrého, dokonce skvělého sexu, ale nikdy, ani v těch nejdivočejších snech ji nenapadlo, že by se díky tomu do někoho zamilovala.

Možná právě proto měla ráda dramata, kde bylo všechno mnohem hlubší, šlo až na dřeň a nenechalo na dotyčném hrdinovi nit suchou. Zásadní rozdíl mezi romantickou komedií a romantickým dramatem bylo podle ní načasování. Zatímco v již zmíněné „červené knihovně“ se hrdinové do sebe zbláznili po pohlavním styku, v dramatu k němu často ani nedošlo a přesto byl film žhavý natolik, že se s ním ona „telenovela“ nemohla měřit. I když ji život, i přesto jak krátký zatím byl, poměrně poučil a vytvořil z ní značného cynika, ironika a flegmatika, byla stejně tak - ostatně jako každá správná rozervaná žena - cholerikem, paranoikem a jednou za čas i romantikem. Nejvíce jí vždy oslovovala láska zapřená, nedostupná, tajná, zakázaná, obětující se. Právě v ní viděla nejvyšší možnou oběť, které je člověk pro druhého člověka schopen. Pohled na svět se jí značně diferencoval po přečtení takových děl jako byl Hugův Zvoník u Matky Boží, kde byla pohlcena dojemně deformovanou postavou Quasimoda, který svou lásku neopustil ani po smrti, aby se spolu s ní později propadl do nicoty a rozpadl se na prach, či Shakespearův Romeo a Julie, kde nejvíce litovala hloupé náhody, která oba milence připraví o život – dobře věděla, že takových náhod je na světě až příliš mnoho. Zlom pak přišel v podobě díla francouzského dramatika Edmonda Rostanda, který znovu vzkřísil ono pověstné „drama pláště a kordu“ a vytvořil postavu, překonávající svou obrovskou obětí představy o nejsilnější možné lásce. Okamžik, kdy se Roxana krátce před Cyranovou smrtí, dozvídá z dopisu na rozloučenou o jeho tak dlouho skrývaných citech, patří podle ní mezi nejemotivnější, které lze prožít. Slova

„Buď sbohem Roxano!
Zemřu dnes, odejdu před úsvitem
i s duší přetěžkou nevysloveným citem.
Už nikdy nespatří mé oči opité
chvějivou nádherou, jak něžně kreslíte
ve vzduchu pohybem své ruky lehké křivky...
...s půvabem něžné dívky.
Zejména důvěrně jsem znával jeden z nich,
ten, jímž jste hladila své čelo. Křičel bych,
volal bych radostí a štěstím...
A dnes volám zas: Můj miláčku, můj světe,
má lásko nejdražší, miluji vás, jen vás!
Můj miláčku!
Mé srdce bylo, je a bude stále s vámi!
I v čas, kdy vykročím temnými končinami,
nebude s to mi vzít mou lásku žádná moc...“

zůstala hluboce vryta do jejího srdce.

i-heart-water.jpgKlepání na dveře. Dívka s sebou vyděšeně cukne a neobratnými pohyby otáčí vodovodním kohoutkem proti směru hodinových ručiček. Klepání se ozve znovu, důrazněji. Vylézá ze sprchy, nohama zanechává mokré stopy na chladných dlaždicích, sahá po ručníku, který si narychlo omotává kolem těla. Klepání zesiluje. Mladá žena se co nejrychleji přesouvá ke vchodovým dveřím a rychlým trhavým pohybem, snažíc se co nejvíce demonstrovat zklamání a vztek z pokažené koupele, je otevírá dokořán. Přichystaný jadrný výraz jí ztuhne na rtech. Za dveřmi stojí ON a tentokrát to není sen...ve snu je jí vždy teplo, zatímco teď jí díky studenému vzduchu, deroucímu se z pootevřeného okna, naskakuje na její sprchou rozpáleném těle husí kůže. Překvapení rychle střídá tázavý, naprosto nechápavý pohled. Muž na něj však nereaguje. Bez jakéhokoliv předchozího varování ji obejme rukou kolem pasu, přitáhne na svou hruď a políbí tak zoufale něžně, ale přesto důrazně a divoce, až se dívce před očima rozhoupe celý svět. Ruce zatne bleskurychle v pěst, touží je tak moc zvednout a dlaněmi se opřít do jeho hrudi, odstrčit ho a ukončit tohle bláznovství. Je silná, vždycky byla, a odstrčit by ho dokázala, zvládla by odmítnout, co jí nabízí, a co tak zoufale chce přijmout...problémem bylo, že nechce, už nechce být tak silná. Namísto toho zaboří muži prsty do vlasů, přitáhne ho k sobě ještě blíž a polibek, první bránu do pekel, ještě prohloubí.

V mlžném oparu, téměř neschopná vnímat realitu, napůl zastřenýma, napůl vyděšenýma očima pozoruje, jak ji muž odvádí do vedlejšího pokoje, narychlo se svléká a pak, v rouše Adamově, sleduje vyčkávavě její reakci. Po nepatrném zaváhání, kdy v ní rozum s citem svádí poslední velkou bitvu, odkládá ručník a s pohledem upřeným do země odhaluje svou mléčnou nahotu. Nedokáže k němu zvednout zrak, děsí ji to, cítí se mu vydaná napospas. Nahota, obzvláště její vlastní, ji nikdy problém nedělala – naopak si občas, k velkému potěšení občasných mužských návštěv, připadala jako exhibicionistka. Její momentální nesmyslný stud je jen dalším důkazem, že se řítí do propasti. Nakonec, po dlouhém přemlouvání sama sebe, oči pozvedá a setkává se s jeho, planoucími nepopiratelnou mužskou touhou. Dotek jejich prstů působí jako rozbuška. Veškeré dosavadní zábrany, strach, pochyby, nejistota, jdou stranou a vystřídá je touha tak silná, až oběma vhání slzy do očí. Když ji muž položí na postel, chvíli tiše sedí, krátce, neklidně dýchá a pozorně studuje mapu jejího těla, každé zákoutí, každou nížinu a vrcholek. Pak, jakoby veden neviditelnou silou, našeptávající mu co má dělat, líbá dívku do prohlubně mezi klíčními kostmi. Dívka mu zaboří prsty do zad, prohne se jako luk a z úst jí unikne slastný vzdech. Slza, jen jedna téměř nepostřehnutelná kapka, steče po jejích skráních do vlasů rozprostřených po polštáři jako tmavá aureola. Ví, že má proč plakat, ví, že se vydala na cestu, odkud není návratu...na cestu výčitek svědomí.


Martina Kratochvílová

Povídka je součástí povídkové soutěže 2013

 

Zdroj obrázku

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA