Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dávný věk: Den druhý

8. 1. 2011

Den druhý.
 
flora2.jpg  Utíkal jsem snad dva kilometry, než jsem definitivně usoudil, že je to zcela zbytečný počin. Slunce opět příjemně hřálo a na obloze se táhlo jen několik malých oblaků. Nebyl jsem zrovna trénovaný na běh a tak jsem se usadil ve stínu velice zvláštního stromu. Neměl žádné listy, ani kapradiny, pouze hnědé doutníkovité výrostky, jež dosahovaly výšky až tří metrů. Když jsem si k nim čichl, tak i trochu voněly. Ovšem o pár vteřin později se mi začala motat hlava a tak jsem raději šel pryč. Hlava se mi motala ještě nějakou dobu a tak sem si sedl na malou skálu a nechal na sebe pražit slunce.
  Konečně jsem měl možnost přemýšlet o tom, co se stalo ráno. Dle toho, co mi vysvětlovali vědci, zde nemá být nic víc, než několik složitějších rostlin a jediní živočichové jsou soustředěni v mořích. Jedná se především o trilobity a jim podobné druhy živočichů. Určitě by tu však nemělo být nic, co by pobíhalo po krajině a kradlo rozdělané ohně.
  Šel jsem dál, začínal jsem mít žízeň. Včera jsem našel malý potok, kterého jsme se povětšinu chůze držel. Nyní jsme, však odběhnul jiným směrem a musel jsem najít jiný zdroj vody. Nacházel jsem se na místě, kde nedaleko mělo být i moře a také velké sladkovodní jezero, tedy pokud geologické výzkumy správně odhadli, jak to tu asi před 500 miliony let vypadalo.   
  Vypravil jsem se proto na nedaleký kopec abych se rozhlédl po krajině. Bylo zvláštní zvykat si na zdejší barvu krajiny. Bylo tu málo zelené. Většina rostlin už sice prováděla fotosyntézu, avšak kyslík povětšinou pocházel z houbovitých polí u břehů moří. Absence trávy a celková bezbarevnost všech rostlin na souši zkrátka nebyla tak příjemná na pohled, jak jsem si původně představoval. Přesto tu však bylo něco, co mi pořád dodávalo pocit pohody a jistoty. V tom mě něco napadlo.
  Když sem byl mladší, tak jsem poznal člověka, byl to ezoterik, tehdy můj jediný přítel a kamarád. Nikdy jsem se s mnoha lidmi nebavil, jen několik si ke mně našlo cestu. Většina mě za mé názory a uzavřenost raději míjela i pohledem. Avšak tento člověk mě náhodou potkal v jedné knihovně, začal se se mnou bavit a vlastně ani nevím jak, ale jedno léto sem s ním strávil cestováním po krajině a poznáváním zákonitostí funkce energie krajiny.  Od té doby uteklo mnoho času a já v běžném životě na krajinu neměl tolik času. Jediná dostupná příroda byl park před mrakodrapem, kde jsem celé dny pracoval. Tam však bylo tak málo energie, že jsme časem na všechno, co jsem uměl, zapomněl. Nyní by však byla ideální příležitost se po krajině porozhlédnout trochu jinak, než pouhýma očima.
  V hlavě mi však povstalo několik vět, které mi ten člověk kdysi říkal.
  Krajina vždy měla svou energii, ale jen díky zástupcům lidí, jako byli Keltové a hlavně Druidi, se podařilo usměrnit různé linie a uspořádat určitá místa tak, aby byla nápomocná člověku, aby ho dokázala nabít, popřípadě byla ta místa s negativní energií zeslabena, nebo přesunuta daleko od lidského osídlení. Vůbec si nedokáži představit, jak asi vypadala krajina před zásahem lidí, Bylo zřejmě hodně nebezpečné jen se pokoušet vnímat energii, protože se zde mohly mísit linie velice negativní s těmi pozitivními. A to už vůbec nemluvím o roztříštěnosti a početnosti různých energetických míst.
  Toto mi kdysi říkal. Ovšem já nebyl nikterak citlivý člověk a za pokus nic nedám, pravděpodobně tu nic nebude. Rozhodl jsem se tedy vyšplhat na ten kopec, a když už se budu rozhlížet, tak najdu chvilku i na meditování a vnímání energie krajiny.
 
  Výstup byl poměrně obtížný. Stráň kopce byla tvořena zvětralým pískovcem a absence humusu a kořenového systému, dělala i z málo nakloněné roviny, velice nestabilní sypký povrch. Nakonec se mi však podařilo vyšplhat až nahoru a stanout na vrcholu kopce.
Naskytl se mi ohromný pohled. Daleko přede mnou se tyčil vysoký masiv hor se zasněženými vrcholky a skutečně v jejich podhůří se rozkládalo velké jezero, bylo však vzdáleno příliš daleko abych k němu dokázal dojít jen za několik dní. Když jsem pohlédl více vpravo, tak jezero oddělovala velké žlutá pláň, zřejmě poušť, jež končila v moři, které se táhlo po celém jižním horizontu. Přímo přede mnou se rozkládala planina, osázená občasnými stromy a kapradinami. Ne severu se naopak rozkládala zelenější část této země, aspoň se to zdálo, zřejmě tam byla větší koncentrace kapradin. A jako bonus, nedaleko podmenou tekla poměrně velká řeka.
  Nebylo tedy o čem přemýšlet, nejdříve se vydám k řece a pak se při jejím břehu vydám k moři. Na cestu k jezeru sem si zatím netroufal, ale časem bych tam dojít mohl, nebo si postavím malý dům na břehu moře, kde se do něj bude vlévat řeka a zůstanu už na místě. V moři snad půjde něco ulovit a kořínky se nějakou dobu také zvládnu živit. Nakonec se ukázaly jako celkem chutné.  
  Chystal jsem se na cestu k řece, když sem si vzpomněl na můj malý ezoterický pokus. Už dlouho jsem nic podobného nedělal a pravděpodobně jen mařím čas, ale posadil jsem se na vrcholu kopce a pokusil se zklidnit svůj mozek.
  Smál jsem se sám sobě, protože ani v mé době jsem nebyl schopný energii krajiny příliš vnímat. Tady to bude mnohem obtížnější, protože tu nebude nic koncentrovaného a vše bude hodně rozptýlené. Nicméně jsem zavřel oči a pomalu jsem začal odstraňovat myšlenky ze své hlavy. Myšlenka po myšlence byla odsouvána do pozadí, aby se můj mozek co nejlépe mohl soustředit na tajemnou energii krajiny a nerušilo ho mé běžné uvažování.
astral_ritual_wallpaper__yvt2.jpg  K mému velkému překvapení jsem za malou chvíli začal pociťovat něco, nedokázal jsem určit co. Byla to určitě jakási energetická linie, avšak mnohem silnější, než jakákoli, s kterou jsem se kdy setkal. Najednou mi tělem projel velice zvláštní a silný pocit. Nebyla to bolest, ale něco jiného. Chtěl jsem otevřít oči, ale vůbec to nešlo. Před očima se mi začaly míhat tisíce barev a světel. Ztratil jsem pojem o tom co je dole a co je nahoře. Jako bych se vznášel někde v meziprostoru, protože jsem už necítil ani půdu, na které jsem ještě před chvíli seděl.
  A pak přišel výbuch barev, neskutečný a intenzivní. Chvíli byla naprostá tma a pak znovu. Najednou jsem se vznášel nad krajinou a viděl jsem své malátné tělo, jak leží na kopci a nejeví známky života. Vznášel jsem se těsně nad ním, ale nebyl jsem sám. Otočil jsem hlavu a uviděl cosi zvláštního. Podivný beztvarý namodralý oblak, snad energie, který se u mě vznášel. Cítil jsem z něho cosi strašně pozitivního, ale pak přišel pocit jakési zloby, nechápal jsem to, vše zmizelo a pak už byla jen tma…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA