Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dávný věk: Probuzení a světlo

Dávný věk: Probuzení

 

astral_ritual_wallpaper__yvt2.jpg  Cítil jsem se zvláštně. Neviděl jsem na žádnou část svého těla, vypadalo to, jako by se má duše volně vznášela v prázdnotě. Nedokázal jsem nic určit. Nebyla tu úplná tma. Někde na obzoru se rýsovalo cosi nejasného, všudypřítomné šero a rozmazané obrysy neznámých věcí zkrátka nedovolovaly určit, kde jsem.

  Pocítil jsem náhlý nával vzteku a rozhořčení, jenže nevycházel z mé podstaty. Jako bych dokázal cítit pocity někoho dalšího, jenže já nikoho neviděl, cítil jsem pouze, že se v mé blízkosti někdo hodně zlobí. Věděl jsem však ještě něco. Pokud se tato bytost bude zlobit ještě chvíli, tak mě to bude bolet.

  Tohle už jsem opravdu nechápal.

  Pokusil jsem se něco říct, ale nestalo se vůbec nic. Moje ústa neexistovala, mohl jsem jen myslet. Napadlo mi, že bych tedy mohl tu druhou duši něčím utěšit, možná pocit, že ji nechci ublížit. Ale jak se takový pocit dělá. Prostě jsem začal myslet na podstatu.

  Nechci tě ublížit.

  Přicházím v míru.

  Nechci tě ublížit...

  A na to jsem myslel stále dokola. Pocítil jsem jisté uvolnění vzteku, ale stále byl značný. Avšak přicházel další pocit, nedokázal jsem ho určit. Tahle komunikace, založená na pocitech, byla pro mě, jako pro člověka, velice obtížná a velice omezená. To jsem si uvědomil, když jsem se marně snažil určit, co mi druhá duše posílá za pocit.

  Nevím, jak dlouho jsem bádal nad smyslem pocitu, čas zde utíkal nějak jinak, nedokázal jsem počítat minuty, vše bylo strašně nejasné. Ale přišla chvíle, kdy jsem ucítil, že jednomu z nás dochází trpělivost. Začal jsem cítit prudký nával vzteku a opět jsem věděl, že není můj. Snažil jsem se druhou stranu opět usmířit, ale cosi mi říkalo, že mě nevnímá. V tomto prázdném prostoru jsem najednou začal cítit bolest. Byla jiná, než tak klasická fyzická. Ovšem, byla mnohem intenzivnější. Bylo to něco, jako bolest nad ztrátou blízkého přítele, bolest zlomeného srdce, svět se mi tříštil, bolest mě pohlcovala, a když už jsem myslel, že se mé nehmotné tělo rozletí bolestí, tak vše ustalo a mě opět pohltila tma.

 

prvohory_kolebka_rostlin02.jpg  Poprvé po dlouhé době jsem pocítil studený a vlhký vzduch, jak mi prostupuje plíce. Hned poté se dostavil pocit skutečné vody. Cítil jsem, jak mi po tvářích a celém těle stékají pramínky vody. Následně jsem si uvědomil, že ležím v něčem strašně studeném a mokrém. A o další vteřinu později jsem uslyšel dopady kapek a šum deště. Vrátil jsem se do svého těla, které zkrápěné náhlým přívalem silného deště, nebylo schopné pohybu, protože bylo prokřehlé a navíc mi v něm vše bolelo, jakoby původní citová bolest přešla ve fyzickou.

  S námahou jsem otevřel oči. Chvíli trvalo, než jsem dokázal zaostřit. Bolest pomalu ustupovala.  S vypjetím všech sil, co jsem v sobě dokázal najít, jsem se posadil. Nacházel jsem se na vrcholu kopce, kam jsem před časem vyšplhal. Vůbec jsem nedokázal určit, kolik času uběhlo, jestli to co se mi zdálo, byl sen, nebo něco jiného. Jediný čím jsem si byl jistý, byla skutečnost, že když jsem upadl, byla obloha modrá a nyní šedá mraky pokrývaly celý obzor a k zemi se snášely mohutné proudy vody.

  Najít suché místo a teplo. Potřeboval jsem oheň a přístřeší. To byl holý fakt, bohužel skutečnost byla taková, že já neměl sílu na to se postavit, natož abych sháněl dřevo a rozdělával oheň v tomhle počasí a už vůbec, že bych stavěl nějaký dům.

  Chvíli jsem se doslova plazil po holém návrší kopce, než jsem to vzdal pod jedním kapradinovým stromem. Pršelo na mě méně, ale pořád dost. Věděl jsem, že pokud znovu usnu, tak se už zřejmě neprobudím. Teplota mého těla už tak byla příliš nízká.

  Neměl jsem chuť osudu vzdorovat. Byl by to jen marný boj. Zbývalo jediné - smířit se smrtí. Naposledy jsem si projel svůj nudný a bezvýznamný život. Nebylo na co vzpomínat, nechtěl jsem vzpomínat na žádné blízké, v podstatě jsem stejně žádné nikdy neměl. Když bylo zbytečné vzpomínat na minulost, tak jsem měl dostatek prostoru na poslední pokus o vyčištění mysli a vnímání krajiny. Nevím, něco mi říkalo, že by asi nejlepší poslední akt, co udělám, bylo opětovné setkání s tím podivným energetickým oblakem.

  Zavřel jsme oči. Voda mi stékala po okrajích očních víček. Byla studená, ale jakoby méně studená, než před časem. To byl určitě projev pomalého ztrácení teploty mého těla.

  Takovým věcem jsem přestal věnovat pozornost. Soustředil jsem se jen na to, vypudit z mozku všechny běžné informace, chtěl jsem se ponořit sám do sebe.

  Najednou jsem už neslyšel déšť.

  Chlad, jež oklopoval mé tělo, byl najednou pryč.

  Oči už jsem nedokázal otevřít.

  Uviděl jsem bílé světlo, malé světlo v nekonečné tmě, jež mě obklopovala. Věděl jsem, že musím jít za ním. Neměl jsem nohy ani ruce, ani tělo, prostě jsem se k němu jen přibližoval, možná letěl, byla tu tma, takže to bylo jedno. Poslední co mi napadlo bylo, že výlet do pradávné historie Země pro mě skončil.

  A v tu chvíli mi světlo plně obklopilo a já už asi nebyl...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA