Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dávný věk: prolog

7. 1. 2011

 

  Prolog autora:
 
  Zavřel jsem oči. Pocítil jsem slabý závan větru, který následoval slabý třes celého těla. V mém okolí se něco změnilo. Vzduch, který mi nyní zaplňoval plíce, voněl úplně jinak. Byl svěží a plný energie. Jen s obavami jsem se opovážil otevřít oči. Místnost, ve které jsem ještě před chvílí stál, byla pryč.
  Vyšlo to!
  Stál jsem na velké pláni. Nikde nebylo ani stéblo trávy, avšak zelených keřů a stromů roztodivných tvarů tu bylo nepočítaně. Nejbližší strom vypadal jako přerostlá kapradina s pevným kmenem. Znovu jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Bylo v něm tolik neznámých vůní!
  Věděl jsem, že tohle bude po zbytek mého života můj nový domov. Byl jsem prvním cestovatelem v čase. Tato výsada však byla zpoplatněna doživotním odloučením od všeho, co jsem znal a co jsem byl. Nebylo cesty zpět. Nevadilo mi to, můj předchozí život nebyl ničím výjimečný. A zde jsem uprostřed přírody, přírody, kterou tak miluji, mnohem více než kteréhokoli člověka co jsem kdy poznal, mohl dožít svůj život.
  500 milionů let! Jsem jediný člověk na celé planetě. Vše patří mně!
  Nebyl čas teď přemýšlet, na to bude dost příležitostí ve zbytku mého života. Jediný předmět, který jsem sebou přinesl, musím uložit na to správné místo a tím můj úkol – poslední úkol co musím udělat, skončí.
 
 
true_nature_by_yethzart.jpg  Slunce stálo na pomyslném vrcholu své cesty. Bylo poledne. Na jedné zapomenuté pláni, plné vzrostlých kapradinových keřů a stromů se zablesklo. Nepřicházela bouřka. V této části oblohy se zrovna nepohyboval ani mráček. Po záblesku se už nic nestalo. Jen jediná osamělá postava stála uprostřed nekonečné pláně. A právě touto malou událostí začal náš příběh.
 
  Vše co jsem nyní pociťoval, byla nekonečná radost, taková radost, jakou jsem snad nikdy necítil. Udělal jsem první krok a po něm hned další a další. V každém kroku sem cítil zvláštní svobodu. Jsem úplně první inteligentní bytost, jež kráčí po této planetě. Už nikdy mi nikdo nebude uhánět na ulicích, abych si pořídil ten jejich právě nejlepší produkt, už nikdo mi nebude ponižovat a urážet. Nyní jsme pánem všeho.
  Musel jsem se začít smát. Právě ve mně promluvilo ego, které bylo tolik let uzemněno mým okolím, jež mi neustále dokazovalo, jak jsem bezvýznamný a k ničemu. Bylo to však už pryč. Nikdy nic takového už nezažiji. Poslední co musím udělat, je zapomenout na své jméno.
  „Petr Kratochvíl.“
  Můj hlas zněl jinak. Byl pevný a odhodlaný. Zároveň právě učinil pohřeb mého jména, už nikdy jsem ho nechtěl použít. Bylo akorát smutnou vzpomínkou na nedokonalý život, jež na planetě, kterou jsem znal, žilo miliardy mě podobných.
  Teprve teď, když jsem naposledy vyslovil své jméno, jsem byl plně svobodný.
Vlastně ne, ještě musím pohřbít tu malou věc, kterou jsem si sebou přinesl. Otevřel jsem dlaň a podíval se na ten směšný pozůstatek dávné budoucnosti, pro mě minulosti. Říkali, že jediné jak mohu dokázat, že jsem úspěšně odcestoval do minulosti je, že pohřbím tento artefakt, z nezničitelného materiálu, na přesně dané místo, kde ho v budoucnosti naleznou.
 
  O hodinu později jsem kráčel pryč. Ruce jsem měl od hlíny, ale konečně jsem se cítil čistý. Jediné co nyní zbývalo rozhodnout, bylo, jakým směrem se vydám a jaký život prožiji.
  Dle terminologie budoucnosti, je tato fáze historie Země nazývána kambrium. Výhodou pro mě bylo to, že se zde nenacházeli žádní velcí živočichové a na souši byla prakticky jen fauna. Mohl jsem se tedy bez většího nebezpečí procházet po této čarovně krásné zemi a nebát se napadení od neznámého živočicha.
  To bylo přesně to, co mi vyhovovalo a co jsem chtěl. Dle výzkumů mi vytipovali několik plodů rostlin, jež se zde nacházejí, které mohu jíst. Takto vybaven jsem zde nějaký čas určitě mohl přežít a pak se uvidí.
  Šel jsem celý den. Po cestě jsem narazil na jedny z plodů, které jsem prý mohl jíst. Ukázalo se, že mi sice asi nic neudělají, ale jejich chuť byla skutečně odporná. Nebylo se čemu divit. Nebyla zde žádná zvířata, jež obstarávala přesun semen a tak když už si nějaká rostlina, zcela zbytečně, vytvořila plod s jedlou dužinou, tak už nebylo třeba, aby byla chutná. Spokojil jsem se tedy s jedlými listy a kořínky, které mi také naučili hledat.
  Večer jsem si rozdělal oheň. Hvězdy na obloze byly neskutečně krásné. Byly úplně jiné, než jsem znal z mé doby.  Samozřejmě, řekl jsem si, vždyť planeta je na úplně jiném místě vesmíru. Jediné co tu bylo stejné, byla mléčná dráha. Táhla se jako stříbrná široká cesta, posetá miliony hvězd, přes celou oblohu. A s tímto pohledem jsem také usnul. Noc byla příjemně vlahá, spalo se mi krásně.
 
  Zmateně jsem otevřel oči a posadil se. Byla ještě tma. Chlupy po celém těle se mi ježily, jako by kolem bylo snad deset pod nulou. Zimou to však nebylo. Oheň ještě dohoříval. Zmateně jsem se postavil a pátral ve tmě po jakémkoli pohybu. Dal bych cokoli za to, že jsem cítil, jak mi něco vlhkého, studeného a velice nepříjemného přejelo přes ruku. Cítil jsem to ještě napůl v polospánku, ale přísahal bych, že už jsem vnímal na tolik, abych si byl jistý, že to nebyl sen.
Nikde nic. Ani pohyb, ani zvuk. Jen praskání ohně a šedavá oblaka kouře z něj, jež zastiňovaly část hvězdné oblohy. Zmateně jsem se posadil zpět k ohni. Zatřásl hlavou. Co blbnu! Vždyť zde nejsou žádná suchozemská zvířata. Jak by mi mohlo něco pohladit po ruce. Muselo se mi to zdát.
  Chtěl jsem si lehnout a dál spát, když v dáli zablikalo slabé namodralé světýlko. Bylo však tak daleko, že jsem si nebyl jistý, jestli to nebyla jen mžitka před očima. Bliklo pouze jednou. Poté už se nic nedělo.  
  Tuto noc jsem už neusnul. Přiložil jsem do ohně a až do svítání jsem dával pozor, co se děje v mém okolí. Nestalo se už nic. Vítr občas zašelestil s kapradinami, ale to bylo vše. Jinak tu vládlo absolutní ticho a nikde ani pohyb.
  Usnul jsem až na chvíli k ránu. Probuzení mi však přineslo velké překvapení, které mi opět zježilo všechny chlupy na mém těle. Nejdříve jsem myslel, že už začínám bláznit, nebo že jsem to udělal sám, ale faktem bylo, že oheň, jež jsem zde rozdělal, byl pryč. Jen tmavší flek na písku dával tušit, že tu někdy hořel. Všechen popel a připravené dřevo, bylo zkrátka pryč.
  Jediné co mi napadlo, jsem také vykonal. Utíkal jsem, jak to jen šlo. Byl jsem zmatený, něco se tu dělo a já vůbec nevěděl co, poprvé jsem ucítil skutečný strach. Na této planetě zkrátka není něco v pořádku. Mám zbytek života na to, zjistit co se tu děje...

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA