Jdi na obsah Jdi na menu
 


Opuštěná studna snů a nadějí

19. července 2013

Lidé si strašně rádi komplikují svůj život. Možná to ani nedělají úmyslně, často však dochází k nepříjemným situacím jen proto, že věčný boj mezi srdcem a rozumem nemá jasného vůdce ani na jedné ze stran. Občas se zdá, jako bychom se nacházeli někde v poloviční cestě evoluce, která se stále ještě nerozhodla, zda bude člověk tvor logický a pragmatický, nebo rozvážní a emotivní. Možná se jen lidský druh objevil ve špatném vesmíru, na špatné planetě, nebo dokonce ve špatné realitě. Ať už je to jakkoli, lidé z toho vyvázli s propracovaným umem, jak si zkomplikovat život jen díky tomu, že nevědí, co je vlastně správné.

 

A je vůbec podstatné dělat věci správně?

 

 

Opuštěná studna snů a nadějí…

 

Představme si, jen na chvíli, že na každém světě, který obývají inteligentní bytosti, se časem vytvoří místo, které soustřeďuje naděje, sny a nesplněná přání místních inteligentních tvorů. Místo, které vstřebává energii z neutuchajícího množství nesplněných proseb a imaginací. Myslíte si, že nenaplněné sny, naděje a přání nemohou utvářet něco hmatatelného? Ale mohou. Je to logické, protože nesplněné přání, nebo především sen, či naděje je něco, co je tak silné, že to nemůže jen vzniknout a po čase beze stopy zmizet. Sen a naděje vytváří silnou stopu své existence a i po smrti svého nositele, zvláště pokud nejsou naplněny, zůstávají vyset někde v meziprostoru. Jsou něco jako myšlenka na postavení katedrály, která zůstala jen krok od realizace a i století po smrti svého stavitele, který jejím utvářením strávil celý svůj život, se vznáší na zamýšleném místě, nad skříňkou s plány, nebo nad hrobem svého nositele a čeká, kdo by jí pomohl opět zrealizovat. Takové sny a naděje, kterým člověk zasvětil část svého života a myšlenkově je utvořil do naprostých detailů, jsou nehmatatelnými samostatnými bytostmi, žijícími své životy a své naděje. Je těžké si to představit? Ale není, sami takové sny máte jistě také. Jsou to ty myšlenky, bez kterých byste nebyli sami sebou. Jsou to sny a naděje, které vás ženou ve chvílích, kdy všechno kolem utíká jiným směrem, než jste chtěli. Je to něco, co se umí připomenout ve chvílích, kdy ztrácíte sílu žít. Každý to zažíváme, každý tomu občas podléháme a někteří z nás pak ztrácí reálný život a žijí jen své sny. A je to také místo, kam vkročíte a cítíte silné něco, co vás inspiruje, nabádá k zamyšlení a nutí vnímat svět jinak, než jak jej vnímáte běžně.

Ale to by se svět asi zbláznil, kdyby se stále jen plnil všemi těmi nenaplněnými silnými nadějemi. Za chvíli by byl pulzující přeplněnou nádobou nepoužité energie, síly, která má sílu měnit vesmír a taková síla by pak jistě vesmír změnila. Navíc by to způsobovalo, že by byl značně omezen prostor pro tvorbu nových myšlenek a snů. Proto se v rámci neúprosné logiky evoluce, vesmíru, či boha - jak kdo chce - utvořilo to něco, co tyto bytosti meziprostoru soustřeďuje a ochraňuje, aby ve chvílích nejvyšší morální myšlenkové nouze mohli být někomu inspirací. A také hlavně proto, aby nové bytosti fyzického světa mohli žít nové vlastní sny.

Někdo těm místům říká hloubka zapomnění, někdo oko do duše planety. Na naší Zemi to byla prostá studna, zapomenutá, opuštěná, ale nezničitelná a pevná. Existují sice i místa, kde tato inspirace přetrvává mimo tuto studnu, ale tato místa zdaleka nemají takové možnosti a sílu, jako právě tato studna…

 

Bylo léto. Slunce vyselo vysoko na obloze, nebe bylo azurově modré, vál lehký osvěžující vítr a nad krajinou se vznášel opojný klid, který je tak typický pro prázdninové měsíce. Náš příběh začíná na jedné louce. Porost louky už mírně zažloutl, července se blížil svému konci a krom blízkých jehličnatých lesů, které louku lemovaly, byl jediným dalším prvkem v našem zorném poli mladý muž, který se beze spěchu a s častými nelogickými odbočkami lehce prodíral lučním porostem. Směřoval, jakoby snad ani neřídil své kroky, kamsi k druhému okraji louky, k lesu, který oproti všem okolním byl listnatý a prosvětlený. Mohutné duby a košaté buky poskytovaly prosvětlený stín a v jejich větvích se proháněly nezbedné veverky. Široko daleko nebylo slyšet nic jiného, než šum trávy, ševelení listí, zpěv ptáků a vzdálené klepání datla. Okolí jakoby přímo říkalo, že zde nalezne klid každý, koho porazil stres a on hledá pevnou přírodní půdu pod nohami.

Zdání však klamalo. Toto místo bylo přímo nabyté energií a skrytým tajemstvím.

Ten mladý muž, který tak rozverně kráčel k listnatému lesu, sem chodil právě proto, aby načerpal tu opojnou energii, která se všude kolem neviditelně tetelila a nabíjela tím zvláštním, nepopsatelným způsobem. Chodil sem proto, aby zapomněl na starosti okolního bláznivého světa, který se rozprostíral všude kolem tohoto z kontextu vytrženého místa.  

Když se mladík konečně přebrodil vysokou trávou louky, vkročil do nízkého porostu, krytého vysokými korunami listnatého lesa. Jako vždy na něj padla zvláštní povznešená nálada, kterou zažíval jen na tomto místě. Nyní šel už příměji a jistěji. Minul nevelký pískovcový masiv, který odhaloval několik malých jeskyní a převisů. U svého oblíbeného, pokřiveného dubu se zastavil a dotkl se jeho popraskané kůry. Strom měl za sebou již mnoho staletí, jeho kmen, roztržený nárazem blesku vedví, však stále monumentálně čněl nad okolními stromy a majestátně přitahoval pozornost dalekého okolí. Po chvíli oddychu se mladík vydal dál, prolezl rozervaným kmenem mocného stromu a zamířil na nevelký kopec. Stráň, porostlá duby a lípami lehce stoupala. Mezi stromy tu a tam spočíval velký kámen, obrostlý malými keříky. Po ne příliš dlouhé době lehkého výstupu se ocitl na malé planince, obehnané kolem dokola mocnými staletými duby, buky a lípami. Chvíli se jen tak nadechoval vzduchu, který sebou nesl ten zvláštní závan jiskřivého napětí. Měl ho rád a tak dýchal zhluboka. Pak se vydal do středu planiny.

Už po pár krocích se v nevysoké trávě začal rýsovat kruhový lem. Byla to prastará, žulovými kameny vyzděná studně. Obrostlá mechem a jistě si trůnící uprostřed planiny, vypadala skoro jako přízrak. Mladík často uvažoval, proč by někdo stavěl studnu na vrcholu kopce a proč zrovna v tak odlehlém místě. Provedl však několik okolních průzkumů a nalezl nevysoké zarostlé valy, které obepínaly tuto malou náhorní plošinu. Došel tedy k závěru, že tu bylo kdysi oppidum a toto byl jejich zdroj vody.

Došel konečně ke studni. Jako vždy se na chvíli zastavil, protože kdykoli sem zavítal, cítil, jakoby zde nebyl sám. Rozhlédl se kolem, ale jako obvykle nic nespatřil. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by jej mohl pozorovat. Protáhl se a lehce se dotkl okraje studny. Pak si sedl vedle její vyzdívky a nechal na sebe působit to povznášející okolí.

Víčka mu začala těžknout, klidná atmosféra, příjemná teplota a ještě něco, co nedokážeme určit, působili na něj uspávající silou, které nešlo vzdorovat. Nebylo to poprvé, co zde usnul a kdykoli se tak stalo, probouzel se s plnou hlavou podivných snů, které se mu zde zdály. Dnes sem přišel usnout dobrovolně. Potřeboval utéct z reality dní, které se mu moc nelíbili. Prožíval svoji malou vlastní vyčpělou válku s rozumem a srdcem a věděl, že zde, u této zapomenuté studny, možná nalezne jiný svět, kde jeho všední problémy zmizí pod nánosem dech beroucích snů. Tentokrát však věci nabraly jiný směr.

 

„Vstávej, člověče, teď není čas spát!“ Zazněl hlas a vytrhl mladíka ze spánku.

Mladý muž se rychle postavil a dříve, než stačil najít ztracenou rovnováhu, všiml si, že před ním stojí… jeho starý přítel, přítel, který byl už několik let mrtvý. Proto se zase z části nedobrovolně, z části protože ho nenapadlo nic lepšího, sesunul zpět k obezdívce studny. Nevěřícně koukal do obličeje muži, který stál před ním. Byl si jistý tím, že je to on, přesně takový, jaký si ho pamatoval ze společných rozmluv a dlouhých výletů po krajině. Vypadal zdravě, energicky a rozhodně.

„Ale…“ Nezmohl se na nic lepšího.

Přítel se usmál. „Neměj strach, neřeš maličkosti a pojď, musím ti něco ukázat.“ Muž mu nabídl ruku, aby se mohl postavit.

Mladý muž zakroutil hlavou. „Vím, že maličkost je široký pojem, ale když je někdo mrtvý, většinou netvrdí, že to je jen maličkost. Většinou netvrdí nic, pokud je mi známo.“

Muž pozvedl obočí, ale ruku nespustil. „Nemel hlouposti a vstaň. Času není nikdy dost. Vím, o čem mluvím.“

A tak mladík vstal. Ruka jeho starého přítele byla teplá, jakoby skutečně žil. Naznačil mu, ať jde za ním. Přešli planinu a vystoupili na jeden z náspů, který obrostlý lesem pomalu mizel v nerovnostech okolní krajiny. Doposud nic jiného nepromluvili. Mladík se však cítil podivně jistě, věřil starému příteli a počáteční zmatení ho pomalu, ale jistě opouštělo. Oproti normálu se mu zdálo, že je okolí podivně zamlžené, přesto se však na nebi dalo rozpoznat slunce. Když tak přemýšlel o těchto drobnostech, muž se na něj otočil a pravil.

„Měl jsi velké plány. Chtěl jsi změnit svět k lepšímu a obětovat svůj život pro posunutí hranic, které lidstvo zná. Máš k tomu všechny předpoklady, to jest odhodlání, odvahu a sílu. Přesto si v posledních měsících podivně zakolísal.

Vzpomínáš jistě na naše dlouhé rozmluvy. Mluvili jsme o historii, příbězích hrdinů i normálních lidí. O inspiraci, úkolech, které přesahují limit lidského života. Vždy jsi byl nadšený a přinášel si nové nápady a vytvářel nové věci. Přesto si nyní nejistý a ztrácíš se ve vlastních přáních, životě a potřebách. Občas mi připadá, jako bys už všechno vzdal a začal se bát dalšího dne.“

Mladík nic neříkal. Přemýšlel. Byla pravda, že poslední dobou ztrácel touhu na velké plány, které kdysi míval. Jedině toto místo, studna ho opět nutila snít. Chodil sem vlastně proto, aby na chvíli mohl žít svým životem. V tom reálném světě byl totiž semlet všedností a nutností se o sebe postarat. Nebylo to nikterak těžké, žil sám a peněz měl dostatek, ale přesto ztratil své velikášské plány, svoji schopnost strhnout okolí k tomu, aby ty bláznivé plány plánovalo s ním. Co se vlastně stalo, že se to tak zvrtlo?

„Nevím, co se stalo. Život mě nutí řešit jen nicotné věci.“ Odpověděl nakonec.

„To není pravda,“ oponoval jeho starý přítel, „život ti dává ty samé příležitosti, jaké ti dával před tím, jen ty je dnes nejsi schopen využít. Potácíš se od všednosti k nudě a od nudy k ukojení základních potřeb. Stal si se stejným stínem, jako všichni kolem tebe.

Přesto chodíš sem, na místo, kde se kdysi odehrálo mnoho věcí, které měnily chod dějin. Dokážeš vnímat energii místa, jsi plný nevyužité inspirační síly a jediné, co ti brání v tom ji využít, jsi ty sám.“

„To ale není tak jednoduché.“

„A mluvil tu někdo o tom, že tohle je jednodušší cesta? Ne, jednoduchost je pro jednoduché lidi. Ty jsi přeci vždycky chtěl změnit svět a to rozhodně jednoduché není. Co tě přivedlo k tomu, že jsi vzdal své plány. Co se stalo, že jsi po jediné prohře všechno vzdal?“

To nebyla otázka, to bylo konstatování. Byl to kopanec, který mladíka přinutil vzpomenout si na to, co chtěl zapomenout. Trhnul hlavou a ustoupil o krok.

„Ale ne, to je přeci uzavřené, to nehodlám dramatizovat, kvůli tomu jsem se nestal, hm, průměrným!“

„Ale stal a ty to víš. Přede mnou nic tajit nemusíš, máš jedinečnou možnost být přímý a konečně nahlas říct, že k tomu, aby byl člověk kompletní, potřebuje lásku a potřebuje druhého člověka. Ty ses po jediné prohře rozhodl, že na lásku navždy zanevřeš, i přesto, že jsi v posledních měsících poznal ji, tu, díky které bys mohl zase dělat velké věci.“

Mladík po chvíli mlčení řekl: „Ne, láska je překážkou velkých plánů, nemohu ztrácet čas tvorbou vztah…“

„Kecáš blbosti.“ Přerušil ho starý přítel. „Kecáš tak neuvěřitelné blbosti, že ani nechci věřit, že bys tomu byť jen na chvíli mohl uvěřit. Dobře víš, že pro velké věci je láska stejně důležitá jako odhodlání. Dobře víš, že člověk nemůže zůstat sám, pokud chce, aby něco dokázal. Až teprve opora druhého, která člověka přidrží ve chvílích nejistoty a pevné obětí ve chvílích malých úspěchů, dává energii k další namáhavé cestě!

Před okolím hraješ divadlo o vlastní nadřazenosti způsobené tím, že dokážeš žít sám. Přitom, kdykoli můžeš, utíkáš sem, protože tu máš pocit, že sám nejsi. A právě kvůli všem těmto rozporům si ztratil sám sebe a tvé plány zvadly, jako růže na pouštním slunci.“

Mladík mlčel a díval se směrem, kde tušil studnu. Přemýšlel o sobě, o životě, o lásce a věcech, o kterých v poslední době nechtěl nic slyšet, protože se bál, že mu zničí jeho plány.

„Víš,“ promluvil po chvilce přítel, „tenhle svět potřebuje lidi, co se nebudou bát tvořit výzvy. Jsi nadějí, která však může velice rychle propadnout beznaději. Neboj se měnit svět. Skrývá tajemství a věci, které stojí za objevení a skýtá příležitosti a věci, které stojí za to položit za ně život.

Něco ti ukážu, probudím zase tvoji touhu po vědění.“

Přítel odstoupil od mladíka a zavřel oči. Natáhl ruku a … všechno bylo jinak. Stály pod vysokou palisádovou zdí na kamenném náspu. Okolí bylo plné hluku, života a kouře. Mladík se nejdříve lekl, ale jeho přítel mu poskytl oporu a řekl, ať se nebojí.

Vyšli spolu do zvláštního města. Všude kolem byly napůl kamenné a napůl dřevěné domy o dvou až třech patrech. Byly zdobené početnými věžičkami, vyřezávanými trámy a obrostlé popínavými rostlinami.

„Kde to jsme?“

„Tak trochu v minulosti. Ukazuji ti, jak to tady vypadalo před šesti tisíci lety. Úžasné, že.“

Mladík se rozhlédl. Míjeli je v celku dobře oblečení lidé, občas prošel prošedivělý muž a v ruce držel nějaké svitky. Blížili se k centru tohoto místa. V místě, kde stála studna, byla vztyčena vysoká věž se zlatým rámováním a několika strmými střechami nad sebou.

„Šest tisíc let je moc.“

„Co říkáš?“ Podíval se přítel na mladíka.

„Šest tisíc let je moc. Před šesti tisíci lety na našem území žili sotva lovci a sběrači. Všechny kultury, které známe a byly by schopny něco takového stvořit a pochází z našeho prostředí, jsou mladší a rozhodně žádná z nich není až tak vyspělá, aby dokázala disponovat takovým zázemím a prostředky. Vždyť i Keltové prožívají svůj vrchol někdy na přelomu letopočtů.“

Přítel položil ruku na rameno mladíkovi. „Přemýšlel jsi někdy o významu té studny?“

„Co tím chceš říct, jakože je to něco jako monolit z vesmírné odysey?“

Přítel se usmál. „Ne, to rozhodně ne. Je to místo, které soustřeďuje nesplněné sny a přání všech lidí. Je to studna poznání, naděje, snů. Jak jen chceš. A tato studna má velkou moc. Moc sny dávat, inspirovat a soustředit nadšení.“

„To je zajímavá teorie.“ Odpověděl mladík a díval se na věž, stojící uprostřed vydlážděného náměstí. Lidé je míjeli, jako by tu snad ani nebyli. Podle oblečení se dalo určit, kteří lidé co dělají. Jiní však chodili oblečeni tak, že nedokázal určit, čím se zde zabývají. Byl to ale fascinující pohled. Kdyby to byla jen z jednoho procenta pravda a jen to samotné oppidum bylo staré šest tisíc let, byla by to senzace. Ale to nebylo to, co mu teď přicházelo na mysl.

„Proč mi to ukazuješ?“ Zeptal se.

„Nevíš? Ukazuji ti to proto, abych ti připomněl, co dokáže člověk, který něco opravdu chce. Toto místo založil a do značné míry utvářel jen jeden člověk, jejich vůdce. Myslím, že je na čase, aby ses s ním setkal.“

 

Nacházeli se v přízemí vznosné budovy, která stála přímo na náměstí. Místnost byla kamenná, některé stěny obloženy dřevem. Strop byl zaklenut valenou klenbou. V rohu plápolal oheň a dával místo pocit domácího prostředí. Nábytek byl masivní, ale obohacený o velice jemně vyřezávané vzory. Na stole stál vysoký kovový svícen a několik keramických nádob. V rohu byla postel s masivními čely, pokrytá velkým počtem kožešin. V této posteli spočíval starý muž s dlouhými bílými vlasy a plnovousem barvy čerstvě napadlého sněhu. Seděla u něj mladá žena a otírala mu čelo.

Přítel mladíky postrčil, aby šel blíž. Mladá žena mu uvolnila místo.

„Přisedni si.“ Řekl starý muž a kostnatou rukou mu s obtížemi ukázal na židli stojící vedle jeho postele.

Mladík chvíli uvažoval o tom, jak je možné, že mu rozumí, ale něco mu říkalo, že je to tak vlastně správně. Sedl si. Nevěděl, co měl říct a tak byl rád, že stařík poté, co několikrát ztěžka vydechl, promluvil.

„Jak se ti líbí mé město?“ V jeho tváři bylo něco povědomého, něco, co nutilo mladíka zkoumat každý pohyb jeho mimických svalů. Když si uvědomil, že ho detailně pozoruje, zamrkal a odpověděl.

„Je úžasné, že jste to dokázal vybudovat z ničeho. Bez vzoru. Jistě jste pyšný na své dílo.“

Stařík chvíli mlčel, pak ztěžka promluvil. „Tak úplně bez vzoru to nebylo, ale z velké části je to ztělesnění mých snů, které sem míval, když jsem chodil k tomu kamennému kruhu, nad kterým se dnes tyčí má věž poznání.“

Stařík se na chvíli odmlčel.

„Víš, stačí pouze chtít a člověk dokáže cokoli. Žil jsem mezi lidmi, kteří se báli vyjít ze své chýše, aby se jim něco nestalo. Bylo to hrozné, měli jsme hlad, pořád někdo umíral, zimy byly dlouhé a bolestné. Tma pro nás znamenala stejné nebezpečí, jako bychom se vrhli do boje s mocným nepřítelem.

Rozhodl jsem se jednou, že s tím musím něco udělat a změnit tenhle neúnosný život, že to přeci musí jít i lépe. Začal jsem tedy chodit na dlouhé výpravy, abych nalezl nějaké místo, kde budou mírnější zimy a teplejší vítr. Neuvědomil jsem si, jak je svět veliký. Ve výsledku to bylo všude stejné, kam až jsem dokázal dojít.

Jednou jsem však nalezl kamenný kruh. Lehl jsem si znaven k jeho okraji a prohlížel si jeho pečlivě otesané kameny. Fascinovalo mě to. Místo jakoby si mne vtáhlo a něco mi našeptávalo. Cítil jsem se tam strašně dobře. Občas jsem tam chodil přespávat a zdály se mi sny, které mne inspirovaly k tomu, abych založil velké opevněné místo a sloučil dohromady okolní malé vesnice. Cítil jsem, že společně dokážeme lépe vzdorovat věcem, které nás ničily.“

„A zdá se, že se to povedlo.“

„Vůbec ne!“ Rozohnil se stařík a v jeho očích se objevila na chvíli jiskra. „Lidé jsou zapšklí a zlomyslní jedinci, kteří jen využívají toho, co jim člověk nabídne, ale sami nic nevrací!“

Pak si stařík něco rozzlobeně brumlal pod vousy.

„Ale nakonec město stojí.“ Mladík rozpřáhl ruce a naznačil prostor kolem sebe.

„Stojí, ale nebylo to vůbec lehké. Musel jsem změnit svůj postoj. Dříve jsem lidi jen zásoboval řečmi o velkých zítřcích a lépe přežitých zimách. To je dokázalo inspirovat zpočátku, ale po mnoha prvotních problémech přešla i je a nakonec i mne samotného síla a nadšení pro věc. Zdálo se, že vše dopadne špatně. Něco mě však změnilo.“

„Co to bylo?“

Stařík se zasněně usmál. „Přestal jsem dbát jen na své velké cíle a začal poslouchat i své srdce.

Víš, celý tehdejší život jsem vkládal do řešení problémů, které nás trápily. Bojoval jsem za lepší podmínky své i jiných, odmítal ženy, aby mi nebraly čas, protože jsem v nich viděl jen náročný koníček s nejistým koncem. A přitom právě ony, lépe řečeno, právě ona byla tím, co mi scházelo k tomu, abych ve svých snech dosáhl úspěchu! No, těžko jsem to tehdy chápal, žena, silný cit, to byl poslední kámen do mé skládačky!“

„To jako že jste se zamiloval a vše najednou šlo?“

„Nevím, co znamená slovo zamilovat se, ale našel jsem spřízněnou duši. Zjistil jsem, že když mám po svém boku moji ženu, kterou jsem měl opravdu hodně rád, tak nacházím sílu i v dobách, kdy se ke mně všichni obrátí zády. Nedokázal jsem tehdy docenit, jak strašně moc důležité je, abychom měli ke svým velkým cílům i někoho, kdo bude znát naše chyby, kdo bude ochotný nás utěšit ve chvíli, kdy nás ostatní budou nenávidět. Někoho, komu se budeme moc svěřit ve chvílích nejistoty, prožívat s ním radost jen mezi čtyřma očima, protože taková radost má mnohem větší cenu, než když vás oslavuje dav.“ Stařík potřásl hlavou. „Trošku jsem se rozpovídal. Přišel jsem zkrátka na to, že žena je posledním klíčem k úspěchu. Není důležitá pro velký cíl, je důležitá k tomu, aby měl život smysl, abychom se mohli navzájem, už roky na to hledám to správné slovo…“

„Milovat.“ Doplnil mladík.

„To zní hezky, skutečně. Zkrátka mít k sobě nejvyšší cit a považovat se za dva lidi, jdoucí ruku v ruce po stejné cestě. Protože když jsou na jedné cestě dva lidi se stejným cílem, je dosažení cíle mnohokrát jednodušší.“

„To jsem rád, že jste našel svoji ženu. Takový jednodušší cíl na cestě za tím velkým.“ Trochu nepřítomně řekl mladík.

Starý muž ho chytil za ruku. „Ne! To nebyl malý cíl! Byl to ten nejtěžší úkol, který jsem v životě vykonal. Získat ženu, kterou jsem chtěl a u které jsem cítil, že právě ona je ta pravá, bylo to nejúžasnější, co se mi povedlo.“

Starý muž se rozkašlal. Jakmile se uklidnil, pokračoval.

„Víš, v našem kmeni je zvyk, že když jeden muž získá ženu, už žádný jiný muž nemá právo mu jí vzít. Tvoří to naši identitu, to jsme my! Kdo by to porušil, vystavoval by kmen nebezpečí, že celá jeho podstata zmizí a jedno z nejsilnějších pravidel bude porušeno. A když bude porušen základní pojící prvek, pak nemáme naději na to, abychom zvládli jiné věci, protože se prostě rozpadneme, ztratíme společný zvyk a tím i sami sebe. A právě má vysněná žena už muže měla.“

„Ale vy jste tento zvyk porušil.“

Starý muž se usmál pod vousy. „Vlastně ani ne. Dokázal jsem našemu kmeni najít větší pojící prvek, najít vyšší podstatu našeho společenství a dokázat, že hlavně změna může vést k pokroku a zlepšení naší situace. Stálo mi to mnohé, budování tohoto místa se s tím jeví jako pouhá hra! Ukázal jsem lidem, že cítit srdcem je důležitější, než dbát na staré zvyklosti. A samotné rozhodnutí té ženy vzešlo z ní samotné. Jedině, když to proběhlo takto, když se rozhodla sama a společně jsme zbořili starý mýtus, ukázalo se, že k sobě skutečně patříme. Právě to její rozhodnutí, že dokázala překonat strach i možnou katastrofu svého kmene, to mě utvrdilo v tom, že to má smysl! Takový je pravý význam mého úspěchu.“

„A díky tomu, že jste měl svoji ženu, jste mohl vybudovat váš sen?“ Mladík se zatvářil pochybovačně.

„Nepodceňuj sílu druhého člověka po tvém boku. Právě proto jsem nabyl dostatek sil, abych svého cíle dosáhl. Nebýt jí, pravděpodobně bych to vzdal. Nebýt jí, myslel bych si, že hašteřivý lidé, těžká zima, nebo problém se stavbou odolných domů je to nejtěžší a nepřekonatelné, co nás čeká. Ona mi však ukázala, že jsou věci mnohem náročnější! A díky tomu, jsem pak mohl překonat věci ostatní, které se najednou jevily jako lehké a dílčí. Ono, najít cestu k srdci ženy je nejtěžší úkol, který může muže potkat a dojít cíle se nepovede každému.

Z počátku se mi všichni smáli, že mi záleží na tom, co si žena myslí a co cítí. Dnes mé hodnoty ctí a sami se pokouší najít své skutečné ženy. Konečně našla žena své skutečné místo a muž význam života.“

Mladík seděl a nemluvil. Přemýšlel o svém životě a o tom, že tento muž je hodný obdivu, ale on sám svůj boj prohrál, on sám to vzdal před tím, než vůbec mohlo dojít k rozhodující bitvě a společně s touto prohrou, prohrál celý svůj život.

 

Staříka nechali ležet a odcházet do jeho světa snů. Mladík mlčel a jeho přítel procházel po jeho boku. Po chvíli přítel promluvil.

„Pochopil si, co ti chtěl říct?“

„Ano, promarnil jsem svoji šanci.“

„Takže nepochopil.“ Přítel zakroutil hlavou a ukázal na studni.

„Vidíš tu studni?“

„Bojím se, že nelze přehlédnout.“

„A už víš, co symbolizuje. Vidíš tu věž, která nad ní stojí? Ta symbolizuje, nakolik lidé, kteří jsou kolem ní, věří ve své sny. Jsou věky, kdy je studny zakrytá zlatou věží, jsou věky, kdy chátrá a je třeba, aby přišel někdo a obnovil ji a vztyčil nad ní svoji děkovnou stavbu. Svůj výraz pochopení, že ví, že je důležité snít a milovat!“

„Bojím se, že jsem se narodil do nesprávné doby.“

„Kecy v kleci!“ Rozohnil se přítel. „Přestaň fňukat, seber otěže svého života a jdi změnit vše, co jde, abys dokázal, že ta dívka, která k tobě bezesporu patří, aby pochopila, že to, co žije teď je jen odvar toho, co by mohla skutečně žít, ať už se to týká lásky, nebo, no, však prostě čehokoli.“

Mladík se díval na vysokou věž nad studnou. Svět kolem se začínal vytrácet. Domy a vydlážděné náměstí se rozpadalo a zarůstalo. Otočil se na přítele.

„Vše, co ten muž vybudoval, zase zaniklo.“

„A záleží na tom?“

„Řekl bych, že ano, není to pak zbytečná cesta?“

„Zbytečná? Dal naději na lepší život několika generacím jeho současníkům. Inspiroval lidi kolem sebe, a jak si viděl, byl první, kdo na tomto místě stvořil a nalezl lásku. Dokázal věci, které dokáže jen pár lidí v celých dějinách.“

Mladík se zamyslel. A díval se, jak mocná konstrukce kolem studně trouchnivý a mizí, až zmizela úplně. Pak problesklo ještě několik nových staveb, které se kolem studně objevily, až se nakonec krajina zaostřila a on stále, společně se svým starým přítelem na louce, kterou tak dobře pamatoval.

„Dobře, asi už chápu, jaký to vše mělo význam. Můžeš mi ale říct jedno. Je správné brát té slečně její současný život. Co když je ta spokojenější?“

Starý přítel se zatvářil pobaveně. „A co to znamená správně? To je přeci jen to, co je v aktuálním čase to nejlepší, čeho lze dosáhnout, vzhledem ke všem okolnostem a to je stav, který je dost proměnlivý. Můžeš sice říkat, že tě nikdo nedal právo na to měnit to, co funguje. Ale můžeš také říkat, že nemáš právo to nezkusit. Co když to, že to nezkusíš, znamená, že tím obereš druhé o lepší cestu?“

Mladík chtěl ještě něco říci, ale jeho starý přítel jen položil prst na své ústa a usmál se tím známým úsměvem, kterým říkal: „Neptej se a jdi.“ Následně zmizel. Krajina se zatočila, rozostřila a zmizela.

 

Mladík se probral. Slunce mu svítilo takřka přímo do očí. Byl večer a sluneční denní cesta se chýlila ke svému konci. Planina byla opuštěná, studna stála na svém místě a svět vypadal poněkud více skutečně, než byl zvyklý.

Zatřepal hlavou. Byl to sen, nebo nebyl? Na to si teď nebyl schopen odpovědět. Nakonec, to přeci nebylo ani důležité. Věděl jen jedno, že jeho prohra ještě není prohrou a že je třeba opět začít bojovat. Co na tom, že kdyby někde vyprávěl, že ho k tomu přesvědčil jeho zemřelý přítel ve snu, zřejmě by ho poslali do blázince. To by ale udělali lidé, kteří nevidí ani za roh, natož, aby pochopili význam života, který sahá za daleké obzory.

Mladík se zvedl a začal spěchat zpět ke svému domovu, nebo spíše přechodnému domovu. Studna se právě v této chvíli začala připravovat na to, že její okolí opět ožije.

 

Zapadající slunce ozařovalo svoji narudlou září rozlehlou louku. Skrz přerostlou trávu se prodíral rozhodným krokem člověk. Jeho, od zapadajícího slunce načervenalá záda, se začala pomalu ztrácet. Vítr ustal a o svoji pozornost se začaly pomalu ucházet hvězdy. Na jedné zatím ještě ztracené planině svým takřka neviditelným světlem, do tmy mihotala jedna prastará kamenná studna. A svět se začal připravovat na další etapu svých dějin.

 

Lukáš Houška

Napsáno v rámci povídkové soutěže 2013

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA