Jdi na obsah Jdi na menu
 


Opuštěná studna za letního večera

Opuštěná studna za letního večera

Martina Kratochvílová

 

url.jpg

 

 

Stébla trávy se pohybují ve větru pravidelně jako kyvadlo. Bim, bam, bim, bam. Zdánlivě nic nedokáže narušit jejich křehkou trajektorii. Občas jim těsně nad pohupujícími se hlavičkami přeskočí cvrček, zalesknou se křidélka kobylek či zabzučí včela. Klasy však na žádného z těchto návštěvníků nereagují jinak než nekonečným kýváním. Jeden z nich, narozdíl od svých zelenějších kolegů, sluncem značně zažloutlý, se pak pohybuje obzvlášť razantně, jakoby se snažil jim i sobě dokázat, že ještě nepatří do stohu, kde si na něm pochutná maximálně nějaká ta domácí zvířena (a to ještě v lepším případě, pokud rovnou neskončí jako podestýlka pod ona roztomilá zvířátka – a věřte mi, takhle by nikdo skončit nechtěl).

Sotva však stihne zazářit, rázem uhasíná náhlým a krutým způsobem. Jeho křehké tělíčko je násilím rozerváno ve dví obrovským okovaným kopytem, které se jako lavina pohybuje travou a stejně jako ona s sebou bere bez jakéhokoliv ohledu vše co jí přijde do cesty. Koňská kopyta v pravidelném rytmu provádějí pohyby téměř baletní, elegantně komponované, vytvářející dokonale harmonickou souhru. Kromě koňského dechu a ozvěny jeho cválání je slyšet jen slabé ševelení větru, které tělo zvířete něžně hladí a vzdouvá mu hřívu, jakoby ho přijímalo do své náruče a konejšilo jeho rozpálené tělo tisícem drobných chladivých rukou. Cval pozvolna přechází do houpavého klusu, aby byl stejně plynule zakončen krokem, při němž hřebec ve vysoké trávě zvedá nohy jako při španělské drezúře, pohazujíc přitom ušlechtilou hlavou. Každý nášlap je doprovázen tlumeným ržaním, vycházejícím jakoby z hlouby hřebcova mohutného těla. Trávy ubývá a spolu s ní se i krátí a zpomaluje koňský krok, aby se po několika stech metrech zastavil úplně. Vedle dvou párů černých nohou se objevuje další pár, avšak mnohem méně mohutný a už vůbec ne tak mrštný. Nohy navíc nekončí kopytem, ale chodidlem s pěti prsty na každé noze, které už do dálky svítí nápadným černým lakem. Poměrně dlouhé chodidlo následuje elegantní kotník, svalnaté lýtko, velké kostnaté koleno a nad ním stehno, momentálně zahalené ve vyšisovaných, obnošených a u okraje trochu odrbaných džínách. Ženské boky, pas a prsa tak akorát pak halí červené jednoduché tílko. Havraní vlasy má dívka, vlastně spíše mladá žena, vyčesané vzhůru do drdolu a odhalenou šíji a dlouhý krk nastavuje chladivým poryvům letního vánku. Obličej je uvolněný a výraz téměř...šťastný.

Bere vraníka za uzdu, poplácává ho uznale po plecích, z levé kapsy kalhot vytahuje kostku cukru a podává mu ji v ústrety. Bez zaváhání mizí pochoutka během několika vteřin z povrchu zemského. Tak, aby mělo zvíře co největší volnost, ale zároveň bylo stále v jejím dosahu, ho uvazuje ke kmeni nedalekého stromu. Černý hřebec skloní hlavu a začne spásat trávu. Dívka pokračuje dál, neochvějně míří za cílem své poutě, její bosé nohy kmitají travou, jak stále zrychluje, až se nakonec dá do běhu, aby se po krátké chvilce zastavila a ohlédla se zpět na hřebce, který se stále spokojeně krmí.

Před ní se ve stínu stromů, na malé mýtině, osvětlené měkkým podvečerním světlem, skrývá kamenná, polorozpadlá studna. Dívka se, stejně jako pokaždé, na chvíli zarazí...Už od chvíle, kdy ji jako malou tatínek na jednom zámku, kde byli na výletě, vzal do náruče a naklonil ji nad otvor studny, aby se mohla podívat, vhodit minci a něco si přát, ji ta zdánlivě nekonečná hloubka pod ní fascinovala a děsila zároveň. Ta zámecká studna navíc, jak si vzpomínala, měla nádherně zdobené kování, samé růže a srdce. Dotýkala se ho svými malými ručkami a tatínek jí zatím vyprávěl o vodě a o tom, jak je potřebná a životodárná všude na světě – a nejen pro lidi, ale i pro zvířátka, kytičky a stromy. Všechno, co ji tehdy tatínek řekl si vryla do paměti a nosila v sobě jako nějakou posvátnou mantru. Stejně dobře si vzpomínala, jak, to jí bylo asi osm nebo devět let, přiběhla domů s pláčem a skoro křičela na tatínka, a obviňovala ho, že jí lhal, a že voda je ve skutečnosti moc zlá. Tehdy byl rok 1998 a v městečku, kde bydlela, ale samozřejmě nejen v něm, byly hrozivé záplavy. Takové, že lidem odplouvala auta, psí boudy, bortily se domy a lidé zoufale upírali zraky k nebesům, bezvýsledně si přejíce, aby neutuchající déšť konečně přestal. Tatínek jí, stejně jako kdykoliv předtím či potom, když byla rozčílená a zlobila se, nechal vypovídat a jen se usmíval tím svým vědoucím hřejivým úsměvem. Pak si jí posadil naproti sobě, podíval se jí do zatvrzelé tvářičky a začal vysvětlovat. Dodnes si pamatovala ten neurčitý pocit studu, který pocítila, když jí tatínek objasnil, jak to s vodou a počasím občas chodí. Co ji však znepokojovalo byl fakt, že jí tatínek, kterého do té doby považovala za vševědoucího, nedokázal odpovědět na (podle ní jednoduchou) otázku: „Proč?“ Až když dospěla, teprve pak pochopila, že na to se odpovědět jednoduše nedá. Navíc se otázek podobného typu během jejího života nahromadilo mnohem více..a odpovědi, ty neznal nikdo.

Zídka kolem kruhového otvoru byla z jedné zčásti úplně zborcená a na vyvrácených kamenech začínal cizopasit mech. Ten úsek kamenné zídky, který ještě jakž takž držel, byl pak zarostlý vysokou travou, která prorostla i do spár mezi jednotlivými kameny. Dívka však nalézala v takto žalostně vyhlížející zřícenině cosi elegantního. Co přesně, to nedokázala definovat. Snad to bylo tím, že si studnu mnohokrát představovala za jejích lepších časů, tedy v době, kdy ještě stála neporušená, plná chladné, průzračné vody. Za studnou byla rozlehlá zahrada s mnoha letitými, stářím a větrem ohnutými (a v některých případech dokonce i polámanými) stromy. Povětšinou šlo o jabloně, švestky, třešně či hrušky, našel se však mezi nimi občas i jehličnan. Dominantou zahrady pak bezesporu byly ohořelé zbytky starého domu, stojícího od studny necelých 200 metrů. Původní barvu fasády šlo rozeznat jen těžko, přesto by se dívka vsadila, že šlo o jednoduchou bílou barvu, takovou, jakou mají ty nádherné viktoriánské domy na jihu Spojených států. Ačkoliv z budovy zbyly všehovšudy základy a jižní zeď se jako jediná zachovala zhruba do poloviny přízemí, dalo se díky jejich hloubce usuzovat, že kdysi šlo o monumentální, nejméně dvoupatrovou budovu s rozsáhlým lichoběžníkovým půdorysem. Pří svých průzkumech, započatých před dvanácti lety, kdy místo objevila poprvé, dívka nejednou propátrávala bezprostřední okolí spáleniště, avšak bez výraznějšího úspěchu – kromě asi dvou cínových lžic, požárem zčernalých na uhel, se jí nepodařilo najít nic, co by jí navedlo na jakoukoliv bližší stopu. O svém „nálezu“ se nezmínila živé duši – v případě rodičů měla strach, že by ji návštěvy podobného rázu zatrhli, u kamarádů zase hrozilo, že by chtěli jít s ní a udělat si „z jejího místa“ něco na způsob venkovní klubovny. Když tu nyní o dvanáct let starší stojí a dívá se směrem k domu a večerní vítr ji čechrá vlasy, neubrání se sarkastickému zasmání. Jak by jí vlastně tohle místo mohl někdo sebrat? Jak by mohl?

K ohořelým troskám se už nepřiblížila roky, nevěděla přesně proč, ale i když se už v žádném případě nedalo hovořit o čemkoliv, byť jen vzdáleně připomínajícímu dům, přesto na ní místo působilo podivně stísněným dojmem. Jakoby, postavila-li se doprostřed základů, ze všech stran najednou vyrůstaly mohutné zdi, které ji hrozily pohltit. Cítila se jako v domě duchů, vězení, v němž je vlastním dozorcem a vězněm ona sama. Nebyla v tom zakletém pětiúhelníku už osm let. Osm let se neodvážila dál než ke studni. Ironií bylo, že právě tam, na pomezí zvláštního, nezkrotného strachu, temnoty, stínů, chladu ale zároveň i naděje, milých vzpomínek, volnosti a světla, se cítila nejjistěji. Celý život tak žila, vždy na hraně mezi světlem a stínem, nocí a dnem, bolestí a štěstím, láskou a nenávistí. Jakékoliv vychýlení z předem daného kurzu pociťovala velice silně a každá taková anomálie znamenala tragédii ať už menšího či většího ražení.

Modrá obloha začíná pozvolna, jakoby váhavě ustupovat paní noci, halící svým černým pláštěm veškerý okolní svět. Na západě krvácelo slunce, vyvrhovalo poslední rudé paprsky na horizont, aby za ním s téměř neslyšným zasyčením zmizelo a následujícího rána se, opět zalité šarlatem, narodilo na východě. To vše s myšlenkou, že ho za pár hodin čeká neodvratná smrt, minimálně na této polokouli.

Dívka nespěchá. Takových západů slunce zažila už bezpočet a dobře ví, že potrvá ještě minimálně hodinu, než padne tma, ta skutečná, sametově černá temnota. Klekne si do voňavé trávy, rukama s dlouhými prsty se opře o okraj studny a zvědavě, jako by to bylo poprvé, nahlíží do jejího nitra. Studna zeje prázdnotou a nenabízí tak mladé ženě nic víc než pohled na dno, kde se bez zjevného ladu a skladu povaluje pár velkých hladkých balvanů, zmačkané plechovky od Coca-Coly, toaletní papír (četnými dešti naštěstí vybělený do téměř původní podoby), prázdné sáčky od chipsů, rozbité láhve a použité prezervativy. Jako vždy se dívka při tom pohledu rozesměje a spíš sama pro sebe pronese: „Dokonalý obraz naší doby, jen co je pravda.“ Pak se otočí na svého tichého společníka, jakoby očekávala, že jí onu myšlenku potvrdí. Zarazí se a rozesmátý obličej pojednou úplně změní podobu, jako když spadne opona. Koutky úst se stáčí směrem dolů, z očí mizí hravý záblesk a nahrazuje ho neurčitá, tajemná a neproniknutelná mázdra. Oči se stále dívají, doširoka rozevřené, ale spáleniště, studna, západ slunce, nedaleko se pasoucí kůň i okolní stromy jsou jim neviditelné. Dívají se do jiných, vnitřních světů.

Slzy...horké, slané slzy razící si cestu skrze clonu dívčiných řas, stékající po její lehce pihovaté tváři. Slza za slzou, kapka za kapkou, každá z nich bezchybně najde svůj cíl. Dopadají na kameny, na kameny na dně studny. Každá z nich přistane s hlasitým žbluňk, jakoby šlo o něco většího, zlověstnějšího. Před dívčinýma vyděšenýma, plačícíma očima začíná vody přibývat. Zpočátku jde o malou loužičku, která však stále nabývá na objemu, aby za několik okamžiků zaplnila více než tři čtvrtě studny. I přes zjevný šok dívku napadá, že je dost podivné, že minimálně některé z odpadků teď neplavou u hladiny, která je průzračně čistá, tak čistá, že lze téměř dohlédnout na samé dno.

Poprvé se tohle „Hrnečku vař“ konalo zhruba před rokem a půl. Byl mrazivý večer, pár dní před Vánoci. Vlastně nešlo o večer, ale spíš odpoledne, protože v zimním období tma přichází až znepokojivě brzy. Dívka, tehdy dvaadvacetiletá, jela na svou každoroční vánoční jízdu a obzvlášť si užívala neuvěřitelné potěšení ze sněhu, odlétávajícího zpoza kopyt jejího vraníka, tvořícího s běloskvoucím sněhem dokonalý kontrast. Slezla z koně a běžela, či spíše se vysokým sněhem prodírala ke studni. Odpadky nebylo pod vrstvou sněhu vidět a studna tak vyhlížela mnohem tajemněji než kdy dřív...jakoby pohádkově. Stejně jako nyní se i tehdy dívka opřela rukama o zem, klekla si a naklonila se přes okraj. Stejně jako tehdy jí po chvilce samovolně vytryskly slzy, které se nesnažila zadržovat. K čemu by to bylo? Dost na tom, že to tak dělala na veřejnosti, kde už ze zásady nikdy nedávala najevo, jak jí skutečně je, co opravdu cítí. Bylo to tak jednodušší. Nesnášela lidskou slabost a nejvíc ze všeho svou vlastní. Pokud už jí musela čelit, pak jedině o samotě. Stejně jako dnes i tehdy hladina vody povážlivě stoupala a zastavila se necelý metr od okraje studny. Toho zimního podvečera však dívka vyděšeně utekla, nasedla zpět na oře a jako o závod uháněla zpět domů s předsevzetím, že se na ono místo, které ji děsilo a zároveň přitahovalo víc, než bylo zdrávo, už nevrátí. Na první jarní den svou přísahu porušila.

Provázena zpěvem skřivánků, sýkorek a vrabců, jimiž bylo okolní stromoví doslova obaleno, procházela dívka v dlouhých hnědých kalhotách a vysokých černých jezdeckých holínkách poválenou travou, kde ještě sem tam ulpívaly zbytky sněhu. Se srdcem tlukoucím až v krku přistoupila váhavě k polorozpadlému okovu studny a bázlivě nahlížela dovnitř. Nic než obvyklou skládku však neviděla. Rozesmálo ji to. Ještě teď, po více jak roce si jasně pamatuje, jak se tehdy bláznivě, nespoutaně smála, až jí bolely plíce a břicho. Smála se z plna hrdla své naivitě a hlouposti...když si však uvědomila čemu se to vysmívá, smích nahradil pláč. Naivita a hloupost...právě tahle dvě slova ji dovedla tam, kde byla tehdy...a kde je stále. Vlastně to bylo ještě jedno slovo, které však odmítala vyslovit či na něj byť jen pomyslet, protože bylo pro její rty až příliš kruté a nezvratné.

Stalo se to znovu, náhle jako záblesk. Studna se plnila vodou z jejích slzí, stoupala v pravidelných úsecích, aby nakonec zůstala tichým a klidným svědkem dívčina zármutku. V křišťálově čisté hladině spatřila dívka svůj krajně překvapený a znepokojený výraz, věděla však zároveň, že se jí to nezdá...což bylo mnohem děsivější. Cosi ji táhlo blíž, jakási podvědomá touha dotknout se, zkusit, co je ta záhadná kapalina, která ji už podruhé tak vyděsila, vlastně zač. Natáhla ruku, naklonila se více a špičkami prstů opatrně zčeřila stojatou hladinu hladkou jako zrcadlo. Pak ponořila do chladivé tekutiny celou dlaň a nabrala do ní vody tak na dva loky. S rukou před ústy naposledy zaváhala, pak se rozhodla, zavřela oči a hltavě vypila obsah své dlaně. S potěšením zjistila, že se jedná o výbornou, velice osvěžující vodu. Otevřela oči...a nastal konec světa.

Minimálně toho světa, ve kterém se ještě před okamžikem nacházela. Náhle a zcela bez varování se s bolestným drcnutím ocitla na zádech, vlasy rozhozené kolem hlavy jako černá svatozář. Přímo cítila, jak v ni cosi zlověstně zapraskalo a po chvíli ucítila v ústech nezaměnitelnou kovovou chuť krve. Snažila se nadechnout, alespoň nepatrně naplnit plíce vzduchem, ale bylo to zbytečné, jakoby na prsou měla kovadlinu. Hlavou jí vířila hotová záplava myšlenek z nichž nejzřetelněji vyvstávala jedna jediná...“Já tu zemřu,“ pomyslela si,“zemřu a nikdo mi nepomůže, nikdo mě neuslyší.“ Nevěděla kde je, byla dokonale dezorientovaná. Vlastně to jediné, co věděla, to jediné, co bylo jejím očím patrné byl fakt, že obloha nad ní má temně modrou, téměř nachovou barvu, tedy takovou, jakou mívá těsně před bouřkou. Sotva na ni pomyslela, spustil se z nebe jako na povel liják tak silný, že během chvilky dokonale zmáčel nejen ležící dívku, ale pokryl kapkami i okolní krajinu do posledního místečka. „Musím vstát. Teď hned musím vstát a podívat se, kde to jsem.“ Jenže hlava nedokáže přimět tělo k pohybu. Dívka leží bezmocně, nedokáže se pohnout ani o píď. Silný déšť jí máčí obličej, krvavá skvrna na prsou, která tam ještě před chvíli rozhodně nebyla, začíná zvětšovat svůj tvar jak se rozpíjí a mění se z jasně červené na růžovou. Někde blízko se něco pohne, zašustí šaty, praskne větvička, jakoby pod tíhou něčího kroku. S očima navrch hlavy, neschopná jakéhokoliv pohybu dívka pozoruje příchozího, z něhož však zatím nevidí víc než dvě útlé nohy v letních páskových botách bez podpatku. Kolem hubených kotníků povlává lem květovaných šatů. Neznámá usedá vedle dívčiny pravé paže, tedy přesně na místo, na něž má nehybná dívka nejlepší výhled. Ve chvíli, kdy se dva páry očí setkají, neubrání se dívka výkřiku.

Dívá se do své vlastní, snad jen o něco starší tváře. Několikrát se ujišťuje, zda se jí jen něco nezdá, aby se zklamáním posléze pochopila, že nikoliv. To jsou její ústa, které se nepatrně usmívají, její nos s pár nedbale rozmístěnými pihami, její oči zvláštní, neurčité barvy, tmavé, elegantně klenuté obočí, možná trochu hustější než bývá běžné, rovné, hladké čelo a havraní vlasy spadající zhruba do půle paží. To je ONA. Ale jak je to možné? Na druhou stranu, praštila se do hlavy víc než je záhodno a taková rána může způsobit ledacos, dokonce i takhle divoké vidiny. Jakýmsi šestým smyslem však tuší, že o žádné „obyčejné vidiny“ způsobené otřesem mozku nejde. Je to něco víc, něco, co se vymyká jejímu chápání.

„Dobrý večer,“ pozdraví přízrak dívčiným hlasem, „ráda Tě vidím.“ Namísto slov vychází z hrdla ležící dívky jenom chrčení bublající krve, nechutný zvuk, připomínající ucpanou výpusť umyvadla. „Jen klid, nesnaž se mluvit, bude to dobrý,“ uklidňuje ji přízrak, „vím, že tě to moc bolí, ale hlavně zůstaň ležet a nehýbej se.“ Mladá žena nebere její rady na vědomí, snaží se pohnout, snaží se utéct, snaží se...probudit. Přízrak překvapivě silně zmáčkne obě dívčina ramena a zatlačí ji zpět, až se lopatky nepatrně zaboří do deštěm změklé země. Přízrak, jak už to s přízraky bývá, zůstává vůči dešti zcela imunní, na jejích dokonale vyfoukaných vlasech, stejně jako modrých šatech s květinovým vzorem neulpí ani kapka. „Přestaň se cukat. Tak přestaň povídám!“zvýší přízrak hlas. „Podívej, já vím, o co tu jde, a taky vím, jak se asi teď musíš cítit. Nejde jen o tu bolest, ale hlavně o to, že nevíš kde jsi, co se ti stalo a hlavně, kdo jsem já. Že mám pravdu?“ Dívka téměř neznatelně přikývne, v očích výraz čiré hrůzy a zoufalství. „Hele,“ řekne trochu ublíženě přízrak, „přestaň se takhle tvářit, jo? Nejsem žádnej šílenec a ty ostatně taky ne, i když si to teď na tuty myslíš. Tak poslyš, ty se teď uklidníš, přestaneš se tvářit jako deset čertů a já ti všechno hezky povím, platí?“ Opět téměř neznatelné přikývnutí. Přízraku to však, zdá se, stačí. „Dobře, tak se mi to líbí. No...kde bych vlastně měla začít? Už vím, začnu pěkně od začátku, co říkáš?“ I přes značně bizarní situaci se dívka neubrání nevěřícnému povzdechu. Odkud než od začátku se obvykle začíná? „Všechno začalo když nám, tobě a mě bylo dvanáct a objevily jsme tohle místo,“ řekne a rukou obkrouží ve vzduchu téměř dokonalý kruh. Dívka nepatrně natočí hlavu, ale každý pohyb jí způsobuje nesnesitelná muka. Přesto si nemůže nevšimnout, kde se právě nachází. Okolní krajina působí stále stejný uklidňujícím a zároveň zneklidňujícím pocitem, tak jako obvykle. Něco je však prokazatelně jinak. Studna, respektive její kamenný okov je do posledního kamenu tvoří dokonalý kruh, nad kterým se navíc klene jednoduchá dřevěná konstrukce s kladkou, na níž je přivázáno vědro. Celá stavba je zakončena špičatou střechou z došků, chránících obsah studny před případnou nečistotou. „Ty a já k sobě neodmyslitelně patříme, víš? Jsme jako rub a líc, jako světlo a stín, jako den a noc. Nepředstavuj si to ale tak, že jedna z nás je černá a druhá bílá, protože nic není tak jednoduché, nic není černobílé. Jsem ty a ty jsi já. V nejzákladnějším smyslu toho slova...jsme my. Vždycky jsme byly. A ty to víš, víš, že nejsi jen ty, vždycky jsi to věděla. Bylo to jasné jako ráno.“ Dívka zavírá oči, do kterých se jí neodbytně hrnou slzy. „Víš, že je to tak. Ty moc dobře víš, kdo jsem. Ale nechceš to vědět, bráníš se tomu prozření, protože víš, že v okamžiku, kdy si přiznáš pravdu, kdy vyslovíš nahlas to, co v sobě tak dlouho skrýváš, co tak dlouho tušíš, co tak dlouho víš...stane se to realitou. Je vedlejší, že se to odehrává v tvé hlavě, tím to přece není o nic míň skutečné, nebo snad ano?“Dívce se konečně podaří přes clonu krve v ústech promluvit. Její hlas zní slabounce, jakoby přicházel po větru z nějakého vzdáleného místa. „Ty jsi já. A já jsem ty.“ Přízrak se široce usměje. „Přesně tak má lásko, přesně tak.“ Celá ta tíha, ta mohutná, žebra drtící kovadlina najednou zmizí. Přízrak podá dívce ruku a vytáhne ji do sedu a obejme ji. Mezi vzlyky je jako zaševelení tlumeně slyšet dívčina slova. „Chyběla jsi mi, bože, jak moc jsi mi chyběla.“ Přízrak ji beze slova ujišťuje, že pocit odcizení byl vzájemný. „Tohle všechno co tady vidíš, ta studna, ten sad, ty ohořelé zbytky domu, to všechno sis vytvořila ve své hlavě. V naší hlavě. Je to místo, kam nikdo kromě tebe, kromě nás, nemůže a na některá místa ve své mysli dokonce nemáš přístup ani ty sama.“ Dívka ví, že všechno, co přízrak říká, je čistá pravda, sama skoro cítí, jak jí ta slova splývají ze rtů. „Co se mi to stalo? Proč mám na sobě tu krev? A proč mě všechno bolí?“ Dívka odpověď zná, potřebuje však potvrzení svých domněnek od svého druhého, silnějšího já. Přízrak se smutně pousměje. „To je tvé srdce má nejdražší. Tvé zlomené srdce.“

Dívka skloní hlavu. Tam, pod levou klíční kostí, kde má většina lidských bytostí obvykle ten tajuplný, dokonale přesný a nesmírně fascinující orgán zeje prázdná díra, z níž bez ustání vytéká nová a temně rudá krev. „Tvé srdce, naše srdce ti už nepatří. Dalas‘ ho jemu a on ti ho zlomil, zničil nás, pošlapal vše, co jsme byly. Co z nás zbývá víc než prázdné schránky. Co na nás čeká jiného než věčná bolest?“ Tísnivým tichem se náhle rozezvučí ironický, pohrdavý a chladně povýšený hlas. „Kecy.“ Přízrak i dívka otočí hlavu. Před nimi stojí postava oděná v černé jednodílné kožené motorkářské kombinéze, dokonale obepínající štíhlou, sportovní postavu, vlasy vyčesané do vysokého rozverného drdolu rozházeného do všech stran. Z pod řas, obtěžkaných silnou vrstvou černé řasenky prosvítají dvě zářivé, barevně blíže nespecifické oči. Ústa jsou zkřivená v posměšném úšklebku, ruce vražené v bok a celý postoj dává jasně najevo sílu, hrdost a nepřístupnost mladé ženy. „A co ty tu děláš?“ zeptá se téměř bojácně přízrak. „Musela jsem zarazit ten příval tvých blbých řečí. Proboha živého, vždyť ty tu chudinku dočista přivedeš do blázince. Každý nemá takový smysl pro melodrama jako ty, víš?“ A bez milosti bere dívku za ruku a odvádí ji co nejdál od přízraku, směrem k sutinám domu. Ten však, jako zázrakem není vůbec ohořelý či zhroucený v nepřehledné hromadě cihel a ohořelých trámů, právě naopak, už na dálku září svěže meruňkovou barvou, dodávající již tak majestátní pětiúhelníkové budově podobu téměř palácovou. Motorkářka táhne dívku za ruku vysokou trávou takovou rychlostí, že ji občas spíše než co jiného vláčí za sebou. „Neohlížej se na ni, ona beztak za chvíli přijde za námi. Je příliš zvědavá, než aby si to představení nechala ujít.“ Dívka raději mlčí, má pocit, že se ocitla v jakémsi pomateném, nadmíru surrealistickém snu, který však spíš než sen začíná připomínat noční můru. Neúprosně se stále víc a víc přibližují k těžkým dubovým dveřím, vedoucím do viktoriánsky vyhlížejícího sídla kolem dokola obehnaného terasou s bílým laťkovým zábradlím. Stejná terasa, či spíše balkón pak vede i okolo prvního a druhého patra. Každé z velikých renesančních oken má bílé dřevěné okenice a na parapetu květiny nejrůznějších barev a druhů. Když se ocitnou bezprostředně před nimi, dveře se bez jediného doteku samy otevírají dokořán, jakoby v nich bylo zabudováno cosi na způsob fotobuňky. Ocitají se v překrásné, prostorné hale , která je tak rozsáhlá, že se napříč táhne dokonce sloupořadí tvořené sloupy s prostými dórskými hlavicemi. Stejně jako šachovnicová podlaha jsou sloupy střídavě černé a bílé. V jihozápadním rohu místnosti stojí obrovské naleštěné křídlo a před ním otočná barová židlička. Pod klavírem i židličkou je bílý koberec, na němž podřimuje veliký, jako uhel černý vlčák. Ozvěna motorkářčiných a dívčiných kroků se vrací k jejich uším v majestátní, skoro chórové podobě. Celé místnosti dominuje dlouhé jako pramen vlasů zvlněné mramorově bílé schodiště, na němž je položen černý koberec. V severozápadním koutě místnosti jsou dveře vedoucí do jakési předsíně, kde je ve stěně umístěno dalších 5 párů dveří, vedoucí dál do nitra domu. Na opačné straně přijímací haly je umístěna velká zelená palma a květinová stěna plná kvetoucích orchidejí. Po pravé straně vedle schodiště je nad krbem obloženým dřevem hotová obrazová galerie. Dívka zůstává rozpačitě stát a s pusou trochu otevřenou údivem shlíží na mohutný strop, zaklenutý gotickou žeberní klenbou, svedenou do přípor ve sloupech. Z největšího ze žeberních svěráků pak visí křišťálový lustr, jehož cenu si dívka raději netroufá odhadnout. Motorkářka se mezitím přesunula k piánu a s pobaveným úsměvem hladí stále spícího psa za ušima. „Neboj se a pojď dál. Koneckonců, je to tvoje dílo.“ Dívka jde, pomalu, jako školáček přistižený při opisování postupuje opatrnými kroky dál a dál. Nezamíří však k piánu, psu a motorkářce. Ne, něco ji táhne ke krbu, k fotografiím visícím nad ním. Zastavuje se a se zájmem si prohlíží jednu po druhé. Bez většího překvapení shledává, že na všech je ona. Osoby a zvířata, která jsou však s ní, se fotografii od fotografie liší.

První snímek v levém horním rohu je pořízený na pláži. Dívka má na sobě tmavě zelené bikinky, tělo opálené do šťavnatě hnědého odstínu, černé vlasy sepnuté do vysokého koňského ohonu, na nose veliké černé sluneční brýle. To zdaleka nejzajímavější, co však na sobě má, je ležící, asi osmadvacetiletý, svalnatý mladík s kaštanovými lehce vlnitými vlasy a vousy á-la mušketýr. Jeho tvář je stejně jako tvář dívčina uvolněná, rozesmátá a šťastná, jakoby se oba smáli nějakému dávno zapomenutému vtipu. Dívčiny ruce s dlouhými prsty a nehty namalovanými jedovatě zelenou barvou se jemně, spíš jen náznakem boří do mohutných, snědých mužových zad, obličeje mají povážlivě blízko, jakoby se právě chystali políbit, či se tak právě stalo. Nohy mají vzájemně propletené a až na horní, nepatrně odvrácenou část těla do sebe dokonale zapadají jako dva dílky puzzle. Další fotografie napravo od této pak zachycuje dívku, vlastně spíš mladou paní stojící se svým vyvoleným v překrásné zahradě plné kvetoucích magnólií a pelargónií. Mladý muž smějící se dívku drží za ruku a klečí na jednom koleni, protože však má na sobě dokonale padnoucí černý oblek a ona nádherné bílé šaty bez ramínek se zapuštěným korzetem plynule přecházejícím v dlouhou sukni, je jasné, že své „ano“ si už vzájemně řekli. Následuje fotografie buclatých dvojčátek, spokojeně klimbajících v náručí ještě spokojenějších rodičů, mladá žena má značně unavený, přesto nevýslovně šťastný a hrdý výraz – takový, jaký dokážou mít jen tvorové ženského pohlaví a jen poté, co se z nich stanou matky, chránící svůj rod – podle dupaček lze usuzovat, že se jedná o chlapečka a holčičku. Obrázek číslo čtyři znázorňuje první školní den obou dětí, jak z hrdými výrazy svírají v ručkách aktovky, natěšení na všechno, co jim život plnými doušky nabízí. Rodiče se usmívají spolu s nimi, zároveň si však nejde nevšimnout jejich melancholického výrazu...vědí, že část svých dětí dnešním dnem počínaje navždycky ztratili. V rychlém sledu pak dívka přelétne očima zbylé fotografie v řadě: promoce na vysoké, svatby, narození vnoučat. Je tam všechno...plnohodnotný život, prosycený radostnými událostmi. Přesto však na fotografiích působí cosi falešným dojmem. Jakoby snaha o co největší demonstraci tohoto „jednoduchého“ štěstí bylo jen zástěrkou pro skutečný život, skrývající se za spokojenou, rozesmátou ženinou tváří. Dívka odvrací zrak a dívá se na řadu číslo dvě. Předpokládá, že fotografie budou pokračovat snímky oblíbených domácích mazlíčků, portrétových fotografií či něčím podobný, proto ji o to víc zasáhne skutečnost, že druhá řada se od první zcela liší.

Prvním snímkem je fotografie z nějakého už napohled neslušného a hlučného večírku. Dívka má na sobě cosi na způsob velice hlubokého odvážného korzetu a minisukni tak krátkou, že pokud by ji neměla, působilo by to patrně méně provokujícím dojmem. Oči má podmalované tlustou černou linkou a výraz poněkud zamlžený, jaký mívají lidé těsně po probuzení. Obklopuje ji čtveřice velice přitažlivých mladých mužů, kterým se však v očích odráží cosi, z čeho při bližším zkoumání naskakuje husí kůže. Jeden z nich téměř oplzle líbá dívku na krk druhý jí strká ruku do výstřihu. Dívka žmoulá mezi dlouhými prsty nedopalek cigarety a v druhé ruce drží poloprázdnou láhev šampaňského. Při pohledu na fotografii napravo se dívka neubrání tlumenému výkřiku, který se však v hale, svou velikostí připomínající hlavní loď kostela, neobyčejně hlasitě vyjímá. Motorkářka zvedne hlavu a pobaveně si dívku, držící si oběma rukama ústa, prohlíží. Pak zvedne hlavu a zavolá vzhůru k úpatí schodiště. „Hej, tak pojď dolů, myslím, že té vyděšené chudince dlužíš vysvětlení.“ Potutelně na dívku zamrká dlouhými řasy a vrátí se k hlazení stále spokojeně pochrupujícího psa. Z mramorových schodů schází pomalým, vlnivým krokem, snažíc se co nejvíce pohupovat boky, další žena, pochopitelně do nejmenších detailů navlas stejná jako sama dívka. Oblečená je v poloprůsvitném červenočerném korzetu s kalhotkami string (takovými, co když si je kupujete, neplatíte za látku, ale spíš za odhalenou kůži), podvazcích držících černé síťované punčochy, černých lodičkách na vysokém podpatku a černém průsvitném župánku s červeným čínským drakem na zádech. V ruce drží krátký, jezdecký bičík a ve druhé ruce kovová pouta, zhruba z poloviny obalené v růžovém plyši. Domina neomylně zamíří k dívce stále nervózně přešlapující před krbem. Ve chvíli, kdy se přiblíží na nebezpečně krátkou vzdálenost, ucítí dívka její kořeněný, smyslně dráždivý parfém a pak také její pěstěnou ruku s dlouhými temně rudý nehty na svém rameni. „Ale, ale. Něco se ti snad nezdá? Nebo nemáš cojones na to vidět, jak báječně si žijeme, kolik chlapů nám doslova leží u nohou? Snad se slečna zodpovědná nespokojí jenom s jedním chlapem na celý život? Taková ona přece není, nebo snad ano?“ Bere dívku za bradu a potutelně se usmívá tím svým neodolatelně hříšným úsměvem. „Navíc, v moři přece nejsou jenom žraloci ale taky mořské víly, no nemám pravdu?“ A ukáže prstem na fotografii, která se od první překvapivě tolik neliší, pouze s tím rozdílem, že tentokrát je ústřední postava, tedy sama dívka, obklopená čtyřmi přitažlivými ženami. „Tenhle život ti vyhovuje, i když si to třeba teď nemyslíš. Jsi v něm jako ryba ve vodě. Nemusíš se nikomu zodpovídat, nemusíš se cítit jinak než jak sama chceš. A hlavně, nikoho si k sobě nepustíš natolik blízko, aby ti mohl jakkoliv ublížit. Pobavíte se, zašukáte si a hybaj pryč, nač ztrácet čas, nač se jakkoliv vázat.“ Motorkářka si posměšně odfrkne. „Proboha, přestaň mluvit jak tuctová děvka.“ Domina se na ni nenávistně zadívá. „Lepší být tuctová děvka, než uplakaná holčička marně toužící po lásce. Copak ti to doprdele ještě nedošlo? Ani já, ani ty, ani kterákoliv z nás není na lásku stavěná. Jsme vlčice samotářky. Jdeme z extrému do extrému, neohlížíme se na ostatní, chlapy použijeme, vymačkáme jako citron a hned saháme po dalších. Protože tak to má být. Život není o tom brečet u zrcadla, dívat se jak nám den za dnem přibývá vrásek, jak jsme den za dnem míň a míň přitažlivý pro našeho prince na bílém koni, který na nás beztak hodí bobek, protože si našel nějakou míň komplikovanou blonďatou krávu, která mu podrží, porodí mu dětičky, uvaří, uklidí, kterou může, pokud má náladu, po libosti mlátit, podvádět s někým, kdo má v hlavě aspoň něco jako mozek, urážet ji a ponižovat, ale která mu přesto bude vděčná, že si vybral zrovna ji, on, takovej chlapák. Pch, chlapy jsou dobrý tak akorát na jedno a i to za ně obvykle oddře ženská.“ Motorkářka nesouhlasně pokyvuje hlavou. „Ale prosím tě, nemůžeš všechny házet do jednoho pytle. To je jako bys tvrdila, že každá ženská je už od narození odsouzená dělat otrokyni.“ Ode dveří se ozve dvojitý potlesk. Všechny tři ženy se otočí, aby vzápětí spatřily přicházet přízrak v doprovodu úřednice, tedy ženy oblečené do dokonale padnoucího, šedého sexy kostýmku tvořeného sáčkem a vysokou sukní. „Bravo, sama bych to neřekla lépe. Musím bohužel konstatovat, že naše promiskuitní kolegyně opět přehání. Řekla bych...špatná noc? Málo orgasmů, nebo snad ani jeden?“ Domina odhodí veškeré, již tak špatně skrývané zábrany a vrhne se posměváčkovi v ústrety, zaboří jí prsty do dokonale uhlazeného drdolu a začne jí bez jakéhokoliv náznaku slitování rvát vlasy. Úřednice však není tak snadnou obětí, své soupeřce nezůstane nic dlužná. Motorkářka a přízrak jen postávají, na tvářích jim hraje úsměv prozrazující, že rozhodně nejsou svědkyněmi takovéto scény poprvé. „DOST!!! Tak už dost, okamžitě přestaňte, OKAMŽITĚ!!“ zazní rozhodným hlasem, znějícím jako bouřková ozvěna. Dívka se oběma ruka opírá o krb a i když je oblečená v neskutečně špinavém oblečení, zamazaném trávou, hlínou a především krví, působí její postava, osvětlená zezadu plameny z krbu, dojmem téměř věšteckým. „Některá z vás a je mi úplně jedno která, mi okamžitě vysvětlí co se tady děje. Kde to sakra jsem? Co má znamenat ta studna, proč jsem se po napití obyčejné vody ocitla tady, jak to, že je ten dům jako nový, když z něj vždycky zbývalo jen shořeniště a především, jak se odsud sakra dostanu zpátky do reality?“

Přízrak, motorkářka, domina i úřednice se po sobě rozpačitě podívaly. Nakonec promluvil přízrak, který měla dívka ze všech přítomných, tedy pokud by ji někdo přiložil k hlavě revolver a donutil zvolit, nejraději. „K tomu, abychom ti mohly na tvou otázku přesně odpovědět je nás tu ještě málo. Děvčata!“ zavolala směrem do prvního patra. „Proboha,“ pomyslela si dívka, „ono je jich, nás, víc.“ Ze schodů se jako lavina hrnula dívka v černém vytahaném triku, pruhovaných punčocháčích, růžových domácích botách s poletujícíma králičíma ušima a rozpuštěných vlasech ve stylu emo. „Co je sakra...spala jsem.“ Hlas měla mimořádně slabý, zněl spíše jako trylek nějakého do kouta zahnaného ptáčka. Dívka si nemohla nevšimnout zřetelných bílých jizviček, pokrývajících obě zápěstí emo-dívky i značnou část jejích předloktí. „Bude to už jen chvilička, čekáme na poslední členku našeho...jak bych to tak nazvala...sesterstva.“ Poslední členkou byla, jak se zanedlouho ukázalo, v dlouhém rastafariánském tričku oblečená, dlouhými dredy spoutanými pletenou kubánskou čapkou ozdobená, jointa kouřící bohémka, jako vypadlá z reklamy na desku Boba Marleyeho. „Mír a lásku kočky, copak se stalo, že mě vyrušujete od rozjímání?“ pronesla hlubokým znělým hlasem a zvědava, přitom však trochu znuděně se rozhlížela po všech přítomných. Slova se tentokrát ujala motorkářka. „Tady náš host, který, tu, jak samy dobře víte hostem rozhodně není, má na nás několik otázek. Ne, že by se snad bylo čemu divit, tahle situace je tak trochu na provaz, co říkáte?“ Bohémka, emo-dívka, přízrak, domina i sekretářka souhlasně přitakaly. „Přízraku, ujmeš se toho? I přesto, co tě v životě potkalo, si z nás ta patrně nejpovolanější...možná právě proto, co tě potkalo.“ Všech šest žen se posadilo na chladivě kamennou podlahu a vyzvaly pohledem i dívku, aby učinila totéž. Ta po chvilce váhání usedla do tureckého sedu a zahleděla se na pestrou směsici svých dvojnic.

„Jak jistě sama víš, před dvanácti lety, dokonce přesně v den tvých dvanáctých narozenin jsi navštívila studnu poprvé, je to tak?“ Dívka jen mlčky pokývala hlavou. „Pamatuješ si taky, proč jsi tam přijela? Nebo lépe řečeno, pamatuješ si, jak jsi ji našla?“ Dívka si dá chvíli načas než odpoví. „Pamatuji si, že to bylo v den mých narozenin, kdy přijela i moje babička a starší sestra, která normálně bydlela u ní a jezdila nás navštěvovat jen o narozeninách a Vánocích. Když jsem se vracela z kuchyně se sklenicí vody, náhodou jsem zaslechla, jak se babička s mou sestrou o mě baví. Sestra plakala a říkala, že mi ten kočár pro Barbie i s koněm nechce dát, protože se jí líbí a chce ho pro sebe. Řekla, že mě nenávidí. Babička jí ani neokřikla, ani nepokárala, že se takové věci neříkají, namísto toho jí slíbila, že kočár s koněm dostane ona a mě ještě narychlo koupí jiný dárek. Když jsem pak rozbalovala dárek od ní, dostala jsem naprosto příšerný pletený fialový svetr, který kousal jen co na něj člověk sáhnul. Protože jsem ale věděla, že se má za všechno děkovat, neupřímně jsem poděkovala a rozbalila si zbytek dárků. Pak jsem, aniž bych ochutnala třeba jen kousíček dortu, odešla do zahrady, kde si mezitím sestra hrála s „mým“ dárkem. Běžela jsem zahradou dál a dál, až jsem najednou byla za její hranicí, ale bylo mi to jedno, pořád jsem jen běžela a přitom brečela. Víte, nešlo mi o toho koně ani kočár, to vůbec ne. Bylo jen strašné dozvědět se, že vás vlastní sestra nenávidí kvůli něčemu takovému. Najednou jsem se ocitla u té studny, v pozadí byly vidět zbytky ohořelé stavby, o tu jsem se ale tehdy vůbec nestarala. Vzpomněla jsem si mimoděk na ten výlet, kdy mě tatínek pevně držel v náručí a já jsem se dívala dovnitř té krásně okované studny a něco si přála. I tehdy jsem to tak udělala, přála jsem si, abych nebyla na světě. Hloupé přání, já vím, ale tehdy mi bylo dvanáct a nechápala jsem, co jsem provedla špatného, jen jsem věděla, že to nějak souvisí s mou existencí. Najednou se mi zatmělo před očima a další na co si pamatuji je, že jsem se probudila doma v posteli, obklopená rodiči s nazlobenými výrazy. Tatínek se ještě chvíli mračil a pak řekl, že ani neví, jestli si k narozeninám zasloužím takový dárek, když jsem jim tak ošklivě utekla, ale že to snad pomůže, abych to už nikdy nedělala. Vzal mě do náruče a v noční košili mě donesl na zahradu, kde, světe div se, stál nádherný dřevěný kočár, vlastně spíš taková bryčka pro čtyři osoby. Do šraněk byl zapřáhnutý nádherný vraník, který pohazoval svou ušlechtilou hlavou s dlouhou, sametovou hřívou. Radostí bez sebe jsem k němu přiběhla a s neskrývanou radostí ho objala. Kůň se necukal jak to hřebci obvykle dělají, právě naopak, byl dokonale klidný, dokonce jsem cítila, jakoby mě svým způsobem taky objímal. Ten den, den, který začal jako nejhorší, se stal tím nejlepším v mém dosavadním životě.“ Dívky se jedna po druhé po sobě podívaly, každé se zračil v obličeji stejný smutek. Sekretářka řekla: „A co pak, jak jsi se ke studni dostala pak?“ Dívka se opět zamyslí. „Je to zvláštní, vím, ale vlastně jsem si vůbec nepamatovala cestu. Můj kůň, od té chvíle jsem totiž ke studni jezdila na něm, si ji ale pamatoval moc dobře. Pamatuji si, že kdykoliv jsem byla smutná, vždycky jsem k němu přišla a brečela mu do hřívy. Když jsem na něj vyskočila, věděl sám, kam chci jet. A tak jsme se vždycky dostali sem. Akorát, že to tu teda někdy nevypadalo jako teď, chci říct, ten dům, to nebyl dům, ale ruina a to samé se dá říct i o studni.“ Emo-dívka zaševelí: „Co se stalo, když ti bylo šestnáct? Povíš nám to?“ Dívka se zatvrdí, odmítavě kroutí hlavou. „Do toho vám nic není.“ Mladé ženy se rozesmějí. Pak promluví domina. „Uvědomuješ si, jak trapně a směšně to zní? Že nám do toho nic není? To tys nás stvořila, to ty nás tu jedenáct let držíš zavřené. Máme právo vědět všechno, protože ať se ti to líbí nebo ne slečinko, každá z nás je tvou neodmyslitelnou součástí. Každá z nás...jsi stejně dobře děvka, kariéristka, bohémka, utápíš se v depresích, vedeš rádoby klidný život hospodyňky, miluješ dobrodružství, jsi umělkyně s rozervanou duší, jsi nezkrotný živel. Tohle jsi ty drahoušku, tak nám tu přestaň povídat, na co ty sama máš a nemáš právo.“ Dívka se rozzlobí: „Myslela jsem, že se ptám já vás, ale zatím to vypadá tak, že se ptáte vy a já jen tupě odpovídám. Jestli jsme jak říkáte všechno součástí jedné bytosti, pak přece musíte vědět, co se před osmi lety stalo. Proč se mě na to tedy ptáte?“ Motorkářka se, jak je pro ní mimochodem typické nevesele pousměje. „Slyšíte ji holky? Prý, že všechno víme...my víme pouze a jenom to, co nám ty sama sdělíš, do každé z nás jsi vložila část sebe, ale jen společně tvoříme jednotu. Potřebujeme to vědět. Jen tak ti budeme schopné odpovědět na všechno, po čem tak strašně toužíš.“ Dívka chce křičet, chce je poslat do patřičných míst, ale zároveň cítí, že to nedokáže. Protože v tom, co říkají, ať už to zní sebevíc šíleně, je ukrytá hluboká pravda. Zavírá oči a pomalu popisuje události onoho horkého letního dne před osmi lety.

Bylo jí tehdy šestnáct let, byly to zhruba dva měsíce co v jedné horské chatě přišla o panenství s patrně nejhezčím klukem na světě. To, že byl hezký, však s sebou neslo značná rizika. Zhruba týden po tomto důležitém předělu zjistila od jedné „milé“ známé, že její drahoušek má stranou docela slušnou zásobu skalpů, jak je on sám nazýval. Dostat ji, to bylo něco jako výzva, důkaz, že na to má. Když ji „použil“, ztratila pro něj jakoukoliv hodnotu. Kupodivu ji netrápil nejvíc fakt, že ji použil a odhodil jako špinavou ponožku, ale fakt, že ji, že ženy považoval za něco míň než on sám. Toho dne se zařekla, že své srdce už žádnému stvoření Homo sapiens, které je rodu mužského, nenabídne. Právě naopak. Bude to ona, kdo bude ta srdce lámat. A pokud ne přímo srdce, minimálně je donutí, aby se cítila míň potřební než kus hadru se kterým vytírá podlahu. I přes svoje neochvějné přesvědčení si však potřebovala udělat takříkajíc čas chvíli pro sebe, pobrečet si někde v ústraní. Její kůň bezchybně mířil k obvyklému cíli. Jako vždy zamířila ke studni, vhodila do ní pětikorunu, zašeptala své přání a pak odešla k troskám domu. Když byla uvnitř, dala-li se jedna polorozbořená ohořelá stěna a základy považovat za vnitřek, zavřela oči a bezmyšlenkovitě rozpažila. Náhle se zvedl prudký vítr a přinášel s sebou podivuhodná slova, znějící v dívčiných uších téměř jako kletba. Stále dokola opakoval, že je vše marné, že srdce před city neobrní ani neochrání, že ho za pár let dá někomu dobrovolně a že se jí pak už nikdy nevrátí, protože jí ho ta osoba zlomí a jeho střepy zašlape do země. I když na věštby, špatná proroctví a podobné ptákoviny nevěřila, nebyla tak arogantní aby ji občas nenapadlo, že na světě jsou síly zcela mimo naše chápání. Navíc ten hlas, v němž poznávala svůj vlastní, ji k smrti vyděsil. Aby toho nebylo málo, v tu chvíli se ze zbytku zdi odloupl kus omítky a dopadl dívce na nohu. Nebyl to kus nijak velký, přesto, když se na něj zadívala, pocítila téměř nesnesitelnou bolest neurčitého charakteru. Tvarem připomínala omítka dokonale souměrné srdce, které bylo silou otřesu přelomeno přesně vejpůl. Dívka vyděšeně setřásla kus suti z nohy a bez jediného slova utíkala ke koni. O té doby už na staveniště nikdy nevstoupila.

„Měl pravdu viď?“zeptala se bohémka. Dívka zmateně vzhlédla. „Kdo jako?“ „Přece ten hlas znějící ve větru,“ upřesnila. Jen neurčitý pohled kamsi do dálky byl potvrzením této domněnky. Přízrak se usměje: „Teď ti odpovíme na všechny tvé otázky, sluníčko. Studna ze které ses napila, je vstupní branou do jiných světů. Světů, které sis ve své hlavě sama vytvořila, přesto však nejsou o nic míň skutečné než jakýkoliv z životů tam na povrchu v tom, čemu ty říkáš ‚realita‘. Jak sama vidíš, je nás šest. Každá z nás je součástí tvého bytí, každou z nás v sobě máš a je jen na tobě, která z nás toho kterého dne převládá. Teď ses ale ocitla na scestí, něco v tobě tě neobytně nutí se rozhodnout, vybrat si jeden z těch životů, které sis vymyslela a přitom jsou tvým základem už od tvého zrození. Můžeš být úspěšnou bussinessmankou či špičkovou lékařkou, žijící svou prací, doslova zavalenou penězi, která však pro samou práci nemá čas na cokoliv jiného, ačkoliv se zdá, že ji takový život nevadí...alespoň zatím. Stejně dobře můžeš zvolit život bohémky, nadané umělkyně, která maluje, modeluje sochy, píše básně a nádherné romány a která život řeší tak jak přijde. Můžeš být mnou, ženou v domácnosti obklopenou dvěma báječnými dětmi a manželem, kterého miluji a on mě, ale přesto nespokojenou, protože můj život skončil jako neustálá, do nekonečna se opakující přehlídka špinavých plen, špinavého nádobí, vaření, praní, uklízení, nudného stereotypního manželského sexu, večerů u televize s telenovelami. Bez perspektivy, bez možnosti někam postoupit, něco ve světě udělat, na něčem se podepsat svou činností. A co kdybys byla radši děvkou, která neřeší kolik chlapů už jí leželo mezi stehny, vlastně promiň,“ podívá se na dominu, která se tváří značně nevrle, „vede si o svých mužích velice pečlivé záznamy?! A samozřejmě nejen o mužích. Jenže s každým dalším úlovkem, s každým dalším zářezem, si víc a víc uvědomuje, jak sama se cítí. A moc dobře ví, že nemá odvahu změnit svůj život. Máš ráda dobrodružství? Buď nespoutanou motorkářkou, brázdící na svém stroji celou Evropu i ostatní kontinenty, lezoucí na vrcholky nejvyšší hor, potápějící se do nejhlubších propastí, žijící každý den, jako by byl poslední. A přesto tak vyděšenou světem kolem ní, který chápe stále méně čím více ho zná. Samozřejmě nesmíme zapomenout na poslední exemplář naší sbírky kreatur. Dokonale vyšinutou, neustále si žíly podřezávající, depresemi prolezlou, sebe i svět nenávidící emo-kočku. Protože ta je z nás jediná, co měla odvahu nakouknout pod okraj, podívat se na špinavý zadek světa, odhalit jeho pravou podstatu...výsledek vidíš sama.“ Dívka si při vyprávění důkladně každou z přítomných žen od hlavy až k patě prohlédla. Nechápala, jak je možné, že takovou sortu lidí dokázala skutečně stvořit ve své hlavě. Zároveň však moc dobře věděla, že při nepořádku, který v mozku momentálně má, je zázrak, že nemají šest hlav nebo čtyři nohy. Přízrak, který se stal jakýmsi oficiálním mluvčím celého sesterstva, znovu promluvil: „Teď už víš, že jsi v jiném světě. Stále to ale není jeden ze světů, který sis pro sebe vymyslela. Dal by se vlastně považovat za něco jako předskokana, nebo tamhletu předsíň,“ ukáže směrem do severozápadního rohu místnosti, kde se nachází mnoho dalších dveří. „ Je jen na tobě, jakou z nás zvolíš, sama ale víš, že věčně tady trčet nemůžeš, nakonec se budeš muset rozhodnout, protože svět, ve kterém žiješ nyní, je pro Tebe až příliš krutý. Dobře si to však rozmysli, protože jak se jednou rozhodneš, není cesty zpět. Přijď za námi ve chvíli, kdy budeš pevně rozhodnutá. Pokud zjistíš, že dokážeš žít s tím vším smutkem, který teď máš v srdci i ve vašem světě, pak se sem raději nevracej. Až se dostaneš opět sem do ‚předskokanova‘ a budeš vědět, kterou z nás sis vybrala, půjdeme s tebou ke studni a ty se do ní nahá celá ponoříš. Tohle všechno zmizí a ty se objevíš ve světě, který sis pro sebe stvořila, my ostatní pak přestaneme existovat.“ Všechny dívky opět neslyšně přikyvují. „Co se domu týče, je to velmi triviální, nudná záležitost. I když sníš, si velmi dobrý hostitel, víš? Svým představám chceš dopřát co největší pohodlí. Takže jsi nám, jako dárek řekněme, věnovala tenhle dům. Dům snů, ve kterém si vždycky chtěla žít. Musím říct, že to od Tebe bylo neobyčejně milé. Dům je tak velký, že tu každá máme několik pokojů, které jsou jen naše. Navíc, i když to tak před chvílí nevypadalo, spolu vycházíme velice dobře. Přece jen, jsme všechny v podstatě stejné.“ Dívce se derou na rty další kupy otázek, zeptá se však jen na jedinou, tu nejdůležitější: „Když, jak říkáš, odejdu do světa sem, respektive doslova skočím po hlavě do nového světa, přestanu jako JÁ existovat tam na povrchu. Myslím, tam, co žiji teď?“ Tentokrát promluví emo-dívka: „Opravdu tak moc stojíš o život na povrchu, kde se ti staly všechny ty hnusné věci. Copak tys zapomněla jak moc ti ublížil. Jak pošlapal všechno v cos‘ kdy věřila, jak zničil tvá přání, tvé tužby? Nevzpomínáš si na ty bezesné noci, kdy sis stále dokola opakovala jako zaříkadlo každý s jeho nesplněných slibů, kterými tě tak hojně zásobil? Copak už to všechno pominulo?“ Dívka se při vzpomínce na všechna ta krásná slova, která však nebyla o nic trvalejší než šumění listí ve větru, tiše rozpláče. Úřednice vstane, obejme ji a zašeptá: „Teď běž domů. Běž, a přemýšlej o všem, co jsme ti řekly, ano? Až si budeš jistá, přijeď ke studni, naplň ji svými slzami a napij se její vody. Pak se, stejně jako dnes, propadneš sem k nám a pak ti bude dobře, slibuji. Necháš za sebou všechno co znáš, každého, koho si potkala, každého, kdo ti ublížil. Budeš konečně DOMA.“

V doprovodu šesti mladých žen kráčí dívka zpět upravenou zahradou ke studni, v jejímž bezprostředním okolí jsou doposud stopy krve. Napadá ji mimoděk poslední otázka: „Jak to, že se to krvácení zastavilo?“ „Odpověď přece znáš sama, drahoušku,“ odpoví přízrak. „Ano,“ pomyslí si dívka, „odpověď přece znám sama.“ Pak s trochu posmutnělým úsměvem a slovy „Brzo na shledanou“ nabírá do dlaní průzračně čistou vodu, pije a zavírá oči.

Když je znovu otevře právě zapadá slunce a její vraník ji s potěchou šťouchá tlamou do obličeje. Hbitě na něj vyskočí a jak ve starých westernových filmech odcválá vstříc rudému zapadajícímu slunci.

Od onoho dne uběhl přesně rok a tři měsíce. Co se jejího srdce týče, nezměnilo se bohužel vůbec nic. Stále má pocit, jakoby ho v sobě vlastně neměla a přitom si, zvlášť v noci, když je sama a myšlenky se nedovoleně hrnou jako rozbouřený příboj, který nelze jakkoliv zastavit, až příliš dobře uvědomuje jeho zrádný tlukot. Bolí to, bolí to tak moc, až téměř nemůže dýchat, cítí jako by jí někdo doruda rozpáleným pohrabáčem vypaloval do srdce jediné slovo...jeho jméno, zas a znova, v pravidelných intervalech. Studna je plná, bez váhání nabírá vodu do dlaní a před napitím se naposledy rozhlíží po světě, kam už se nehodlá vrátit. „Sbohem, můj příteli,“ jsou poslední slova, která pronáší ke svému statnému hřebci, kamarádovi z dětských let, který s ní zažil mnoho dobrého a ještě více zlého.

Pije se zavřenýma očima a cítí jak mizí...mizí z tohoto krutého, nespravedlivého a směšného světa. Je DOMA.

Nemocniční chodbou jen občas proběhne sestra s vozíkem plným léků či lékař se stetoskopem kolem krku. Všichni mají stále někam naspěch, jakoby snad šlo o jednotku intenzivní péče a nikoliv oddělení dlouhodobě nemocných neurologické kliniky .... nemocnice. Na pokoji číslo 301, na lůžku obklopeném příbuznými, kamarády, dvěma nemocničními sestrami a ošetřujícím lékařem leží mladá, čtyřiadvacetiletá pacientka s dlouhými vlasy barvy havraní černi. Její dlouhý, dvanáctiletý sen dnes končí. Doktor úředním tónem, do nějž se však i přes snahu zachovat chladnou profesionalitu vkrádá dojetí, předčítá lékařskou zprávu: „Pacientka byla před dvanácti lety, konkrétně dne  .  . 2002 hospitalizována na neurologickém oddělení naší kliniky z důvodu hlubokého kóma, do něhož upadla v souvislosti s traumatem a následným hematomem v temenní části hlavy a okcipitální kůře způsobeným pádem do opuštěné, léta nepoužívané studny vzdálené od pacientčina rodného domu zhruba dva kilometry. Vzhledem ke vzdálenosti zmíněného objektu a faktu, že nikomu z příbuzných ani přátel neřekla, kam má namířeno, trvalo déle než 6 hodin, než dotyčnou našli a v bezvědomí vrtulníkem přepravili sem k nám. Po sérií operací, při nichž byly úspěšně odsáty hematomy nedošlo však v pacientčině stavu k žádné změně. Všechny orgány včetně mozku jsou stále naprosto v pořádku, nicméně na jakékoliv vnější podněty pacientka nereaguje. Rodiče se již před zhruba šesti lety, konkrétně v den jejích 18. narozenin rozhodly, že pokud nedojde ani za dalších šest let ke zjevnému zlepšení, bude její život ukončen odpojením od přístrojů zajišťujících dýchání a regulaci tělesné teploty, tedy všech činností jenž mozek nezvládne sám vykonávat. Rodiče jsou, bude-li ten den potřeba, ochotni darovat dceřiny orgány k dispozici potřebným. Ošetřující lékař, který bude tento úkon provádět několikrát rodiče seznámil se všemi důsledky tohoto rozhodnutí. Rodiče pacientky své názory stvrdily podpisy.“ Se smutným výrazem se podívá na obě sestry, které již mají nachystáno vše potřebné. „Je čas jít, má krásko,“ pomyslí si doktor. I když s pacientkou pochopitelně nikdy osobně nemluvil, přesto byla jeho oblíbenou, snad pro svou krásu a jakési nepopsatelné světlo, které z ní zářilo. Zhluboka se nadechne a chystá se začít s procedurou, tou nejméně oblíbenou částí jeho práce.

V tom vběhne do pokoje nemocniční sestra. Už mezi dveřmi se převelice omlouvá všem přítomným a udýchaným hlasem přináší nejnovější zprávy: „Pane doktore, omlouvám se za vyrušení, ale právě volali z pohotovosti. Máme hromadnou nehodu mnoha osobních aut. Jsou zapotřebí orgány.“ A mimoděk sklouzne její pohled na lůžko pacientky. Rodiče na doktorův němý dotaz jen stejně němě přikývnou.

Během následujících šesti hodin je na šesti různých operačních sálech transplantováno šest orgánů šesti ženám různého věku a barvy pleti. Poslední transplantací je srdce, které dostává mladá, dvaadvacetiletá dívka se stejně tmavými vlasy jako má dívka z pokoje číslo 301. Doktor, který operaci provádí se podívá na svého kolegu neurologa, který doposud udržoval pacientku z pokoje č. 301 při životě. „Snad jí nikdo nezlomí srdce. Bylo by ho škoda, protože patřila opravdu výjimečné dívce.“ Chirurg se pod rouškou přidušeně zasměje a nevěřícně kroutí hlavou.

Když neurolog zůstane na operačním sále sám, podívá se znovu na stůl, kde pacientka z pokoje číslo 301 nehybně, poklidně leží, na tváři je sotva znatelný úsměv. Doktor ji pohladí po čele a rozčísne čupřinu neposedných havraních vlasů. „Už je dobře princezno, ničeho se neboj. Jsi DOMA.“

 

 Martina Kratochvílová

Napsáno v rámci prvního kola povídkové soutěže 2013

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA