Wyrda
Moje první Fantazy povídka na pokračování. Ponořte se do světa, který skrývá mnohé, ale i hlavní hrdinka je tajemství samo. Co je to za svět? Kdo je Arwen? Od kud přišla a kam míří? Tajemný příběh právě ožívá!
Wyrda
I. Dívka z neznáma
Přes vzdálený obzor se prodraly první sluneční paprsky. Život, uvězněný tmou a chladnem, se zhluboka nadechl a vstřebal tyto první posli nového dne. Krajina potažená bílím závojem prvních podzimních mrazíků pocítila uvolnění chladného sevření. Ptáci se rozletěly po svých cestách a zvířata se probouzela ze svých snů.
Mladá dívka, ležící u doutnajícího ohně se s prvními paprsky probudila také. Byl čas opět vyrazit. Nejdříve však zažehla oheň, uvařila polívku a rychle se najedla. Do další cesty jí hnala touha toho, že se blíží ke svému cíli. Při jídle se její hnědé hluboké oči opět zadívaly do nekonečna. Zdálo se, že směr kterým se žene je správný. Bylo příjemné o tom uvažovat takto, protože už bylo jisté, že ten nereálný sen, za kterým před týdnem vyrazila, možná nebude jen snem.
Když dojedla letmo umyla nádobí v zurčícím potůčku, u kterého tábořila a okamžitě osedlala jejího černého koně. Krásné a majestátně zvíře, které s pýchou neslo jméno Černý Diamant. Tohoto koně dívka zbožňovala. Z míst odkud vyrazila to bylo to jediné co jí už od začátku provázelo její touhou dosáhnout jejího snu.
Okolní krajina se postupně začala měnit. Stepi, kterými už tři dny projížděla a ve kterých bylo složité narazit na jediný strom, začaly ustupovat. Přibývající stromy sebou nesly i zpěv ptáků a zvuky kypícího života. Na horizontu se objevil zářící pruh. Dívka nevěděla o co jde a snažila se zaostřit. Její oči se stáhly do úzkých štěrbin a snažili se prohlédnout oslnivé světlo. Když se to nedařilo, pokračovala v cestě.
Jela klusem a nevědomky zrychlovala. Něco jí říkalo, že je už blízko svému cíli.
Po poledni se konečně odlesky rozplynuly a dalo se rozeznat co je to na obzoru. Bylo to velké jezero. Sahala od hustých zelených lesů napravo, mnoho kilometrů až k velkým horám, které se pomalu rýsovaly nalevo. Dívka se usmála. Věděla, že jela správně.
„Jezero Wyrda...“ řekla zasněně dívka. Potřebovala to vyslovit na hlas, aby tomu všemu vůbec uvěřila. Byl to opojný pocit. Pobídla svého koně a vyrazila ještě rychleji.
Pod kokpity ubíhaly kilometry. Jezero se postupně přibližovalo a jeho lesklá plocha byla čím dál větší. Dívka si pomalu začala uvědomovat jeho obrovskou rozlohu. Věděla, že je velké, mnohokrát o tom slyšela, ale skutečnost jí uchvacovala. Celý obzor pomalu zaplnila hladina jezera. Na druhý konec nebylo vidět. Jen několik ostrovů na hladině rušilo stříbřitou plochu vodní masy.
Slunce se pomalu posouvalo po nebi. Stíny se začaly prodlužovat, přicházel večer. Právě v tu chvíli dívka zahlédla stoupající kouř. Zpomalila a dál jela opatrně. Jak postupovala, začali se objevovat stopy hospodaření a činnosti v jinak přírodní krajině. Malá políčka se pomalu zvětšovala a úzká stezka se brzy proměnila v cestu. K večeru zahlédla siluety nízkých stavení, které se rýsovaly na rudě zabarveném zabarveném pozadí jezera, odrážejícího poslední paprsky slunce.
Než dojela do vesnice, tak okolí pohltila tma. Před sebou viděla akorát zvětšující se okna domů, zalitá žlutou září z ohňů a svíček. Byla velice opatrná a odjistila řemínek, který držel její krátkou dýku, jedinou zbraň, kterou sebou měla. Minula první stavení, kde na ní zuřivě štěkali dva psi a pokračovala do centra vesnice. Většina obyvatel byla ve svých stavení. Než dorazila na náves, tak potkala jen jednoho opilce, který se potácel a zřejmě ani netušil, že někdo projel.
Náves byla osvětlena několika lampami, ve kterých hořel zřejmě olej. Neustále je obcházel lampář a doplňoval palivo ohně. Když vjela na prostranství, tak se na ni otočil. Chvíli si jí prohlížel a pak pokračoval ve své činnosti. Oddechla si, nevěděla totiž jestli oblečení, které zvolila, je dostatečně nenápadné.
Uprostřed návsi stál jen vysoký kamenný obelisk, u kterého bylo mnoho obětin, převážně květiny a barevné panenky. Sesedla ze svého koně a dovedla jej k místu, kde se dal uvázat. Stála přímo před hospodou, ze které vycházel tlumený hovor a občasné zacinkání nádobí.
Dívka se snažila uklidnit. Několikrát se zhluboka nadechla a rázným sebejistým krokem vešla do lokálu. Dveře šli otevřít lehce. Když je otvírala dýchl na ní teplý zatuchlý vzduch plný podivných pachů, ne však nepříjemných. Stalo se však přesně to, čeho se obávala. Všichni v hospodě utichli. I hostinský položil talíř, který leštil a zadíval se na cizinku.
Dívka se snažila uklidnit, nechtěla dát najevo své skutečné pocity, plné nejistoty a možná i strachu. Proto se znovu zhluboka nadechla a vyrazila přímo k baru.
„Mohu dostat něco k pití?“ řekla, když došla k baru. Hlas, se jí i přes její snahu poněkud třásl.
Hospodský si ji dál poněkud nedůvěřivě prohlížel. Pak položil masitou tlustou ruku na bar a těžkým dunivým hlasem odpověděl. „Pokud máte čím zaplatit, cizinko, tak vám mohu nabídnout medovinu, nebo víno.“ Velký důraz dal na slovo „cizinko“, mluvil s přízvukem, který dával hodně důraz na poslední dvě písmena ve slovech. Jinak mu bylo perfektně rozumět. To dívku potěšilo.
„Bude vám prozatím stačit tohle?“ řekla už sebejistěji dívka a vytáhle z malého váčku, který měla upevněný na pásku malou hrudku zlata.
Hostinskému se zajiskřilo v očích a popadl zlato. Prohlížel si ho a následně si ověřil jeho tvrdost mezi zuby Na jeho tváři se objevil laskavý úsměv.
„Rády bych také nějaké jídlo a nocleh na jednu noc,“ dodala ještě dívka, cítila se už sebejistěji.
„Jistě, jak si račte přát,“ uctivě se uklonil hostinský a schoval si zlato do kapsy. Mávl na jednu ženu, která o kousek dál zametala pod jedním stolem. Ta se okamžitě zvedla a přispěchala. Mohlo jí být sotva dvacet, byla tedy stejně stará jako sama dívka. Měla na sobě ušmudlanou halenku a kožené kalhoty.
„To je Marida, uvede vás do pokoje a ukáže vše co bude potřeba,“ řekl hostinský.
„Děkuji, přineste mi tedy do pokoje to jídlo a medovinu, nechci být rušena,“ řekla dívka a nechala se odvést Maridou do svého pokoje.
Pokoj byla malá místnost v prvním patře hostince. Byla zde postel s poměrně čistým povlečený, jeden stůl se židlí, truhla na věci a na dřevěné nenahozené stěně bylo malé zrcadlo, pod kterým bylo umyvadlo s vodou.
Marida se protáhla kolem dívky a otevřela okno na druhé straně pokoje. Pak zkontrolovala vodu v umyvadle a zastrkala roh prostěradla, které nezakrývalo slamník. Pak se postavila doprostřed pokoje a zdvořilým tónem se zeptala. „Budete ode mne ještě něco potřebovat, paní?“
„Říkej mi Arwen, Marido, děkuji za uvedení do pokoje. Mohla bych tě poprosit ještě o jednu laskavost?“ řekla Arwen a přátelsky se na Maridu usmála. Maryda se poněkud uvilnila a odpověděla. „Ano, pan, promiňte Arwen. Jistě, co si budete přát?“
„Mohla by jsi ráno přijít, někdy časně a probudit mě?“
„Jistě.“
„Tak dobře, teď můžeš jít, uvidíme se ráno.“
Arwen sledovala, jak se za služebnou zavřely dveře a doufala, že téhle dívce bude moc důvěřovat. Nutně potřebovala nějaké informace a Marida se zdála jako jedinečná příležitost. Nebude se vyptávat proč to chce vědět a nebude jí z ničeho podezřívat.
Odložila své věci na truhlu a s velkou úlevou dosedla na postel. Tohle potřebovala, konečně pořádná postel. Unaveně si lehla a nechala výřit myšlenky v její mysli. Jediné co jí ještě na chvíli vyrušilo, byl hostinský s jídlem a medovinou. Snědla pečené kuře a půl bochníku chleba. Napila se medoviny a konečně po několika dnech se cítila sytá a pohodlně. Zvyknout si na jízdu na koni, nebylo tak lehké, jak se ze začátku zdálo. Znovu si lehla a uvažovala nad tím, co udělá zítra. Hlavně musí získat nějaké informace, než pojede dál. Vůbec totiž netuší, co by jí mohlo potkat a její úkol musí být splněn.
S touto myšlenkou opustila tento svět a ponořila se do říše svých snů. Po několika nocích konečně tvrdě usnula.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak, jsem zvědavá na pokračování :) Ale nechám si to na zítra, dnes už sotva koukám ;o)
:)
(Kupcovka, 6. 5. 2011 21:30)