Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zooye Kayla Spack část I.

Představujeme vám projekt, kdy čtveřice autorů píše po sobě příběh, jehož detailní směřování nebylo nikdy určeno. Na začátku byla určena jen hlavní postava, prostředí a základní pravidla. Pak každý autor, v závislosti na tom, co napsal ten předchozí, pokračuje v příběhu a snaží se dobrat cíle. My vám dnes přinášíme první část, kde jsou první kapitoly všech čtyř autorů. Přejeme příjemné čtení!

Zooye Kayla Spack část I.

zooye-kayla-spack.jpg

 

Kapitola I. V oparu páry a zajetí současnosti

Osmo Vlek

Prostorem se nesl vzdálený klapavý zvuk, který bez ustání a s železnou pravidelností odpočítával svůj cyklus. Klink, klink, klink… Okolí bylo zahaleno po spáleném uhlí čpícím oparem, který jen velmi nejasně dovoloval vidět kontury daného prostoru. Nedalo se jasně rozeznat, kde se aktuálně nacházíme. V dáli zářil chabý zdroj světla a celý prostor byl ponořen do studeného slabého šedého pološera. Jediný další jasnější objekt, který se dal zaznamenat, byla postava v dlouhém plášti, která na pozadí chabého světelného zdroje ztrácela své jasné obrysy. Místem se proháněl slabý vítr a krom fantaskních obrazců tvořených rozvířeným kouřem, který byl všude kolem, nepatrně nadouval lem pláště tajemné osoby.

Postava tak stála velice dlouho. Ubíhaly minuty, hodiny… Jediný pohyb, který postava za tu dobu učinila, bylo pomalé potahování z dýmky, od níž se jen občas odrazil slabý odlesk a vycházel z ní oproti okolnímu prostoru voňavý kouř, naplněný odérem vanilky a hřebíčku. Jinak se nic nedělo.

Klink, klink, klink…

Konečně se začalo něco dít. Jakoby snad ani nepřišla, jakoby se snad jen zjevila, za pokuřující postavou se objevila jiná postava. Kápi pláště měla plandající v nepřirozeném tvaru na svých prsou. Její plášť byl na okrajích značně potrhaný a v ruce svírala nějaký podlouhlý zahnutý předmět, který na svém předním konci slabě světélkoval. Chvíli jen tak stála, načež se s dlouhým povzdechem sesunula na kolena a ztěžka se rukou opřela o své koleno.

První postava jí zaznamenala a pomalu se otočila. Ruku spustila volně podél těla, svírala v ní svoji dýmku a s naprostým klidem se zadívala na zhrouceného člověka před sebou. Pak si ještě jednou potáhla z dýmky a promluvila.

„Tak co?“ řekl hluboký klidný mužský hlas. Bylo tedy jasné, že se jedná o muže.

Zhroucená postava se zřejmým vypětím svých sil pozvedla hlavu a odhalila rozčepýřené tmavé dlouhé vlasy a z polostínu vystupující postarší, jizvami zvrásněný ženský obličej. Ztěžka se nadechla.

„Splnila jsem svůj úkol,“ řekla roztřeseným hlasem a bylo zřejmé, že má co dělat, aby nezačala brečet.

„Výborně,“ řekl klidně muž a zastrčil si svoji dýmku do vnitřních záhybů svého pláště.

„Tak už to skonči! Dokonej svůj podělaný plán!“ zoufalým tónem vykřikla žena a pokusila se vstát. Její postava se jen těžko skládala do vzpřímené polohy, aby posléze zůstala ohnutě, ale s jasnými známkami vzdoru, stát nejistě před mužem.

Odhodila podlouhlý předmět, který doposud svírala v ruce. Při dopadu na zem kovově zazvonil a slabě svítící konec předmětu pomalu pohasl.

Muž ji se zájmem pozoroval. Pak sáhl pod svůj plášť a vytáhl podobný předmět. Jeho konec znatelně rudě zářil do okolí.

„Tak jednoduché to mít nebudeš.“

Klink,  klink, klink…

„Proč?“ zmohla se žena a zakroutila hlavou, „obětovala jsem pro tebe vše, zajistila ti budoucnost, dala ti svůj život! Splň mi mé poslední přání a ukončit to! Ty to musíš ukončit.“ A pak se opět neochotně sesunula na svá kolena. Hlavu však měla stále vztyčenou a prosebně zírala do stínů pod kápí tajemného muže.

„Věci nabraly jiný směr, Klariso. Tvá cesta ještě neskončila.“

Klarisa se zatvářila zmateně.

Než však stačila něco říct, muž se rozhodnou rychlostí napřáhl a pohaslým koncem jeho dlouhého předmětu jí tvrdě udeřil do hlavy. Žena se v bezvědomí svezla k zemi.

Klink, klink, klink…

Muž se ještě chvíli díval na ochablé tělo u jeho nohou. Pak přešel a sebral předmět, který žena zahodila. Rozhodným krokem pak zamířil do smrdutého šedého oparu, až zmizel.

Klink, klink, klink…

 

BÍP RÝP! BÍP RÝP! BÍP RÝP!

Postava na posteli se popuzeně otočila a s chutí a pořádnou silou uštědřila budíku takovou ránu, až odletěla jedna z nožiček a budík se sesul na zem.

„U všech železných monster,“ ulevila jsem si.

Tohle ráno přišlo poněkud moc brzy. No jo, ty dlouhé flámy jsou přeci jen už asi pro mladší.

Po této myšlence jsem se ne zrovna jemně pleskla přes tvář a zakroutila hlavou. Říkat si v den svých dvaadvacátých narozenin, že jsem stará, je snad poněkud předčasné.

Z postele se mi opravdu nechtělo, ale nedalo se nic dělat, dnes mi čeká náročný den. Rychle jsem se oblékla, namalovala a hodila do sebe nutné ranní kafe. Vystřelila jsem na nejbližší stanici metra, protože už nyní jsem nestíhala, a nějak se mi nedařilo sehnat taxík. V metru, jsem opět podléhala poněkud beznaději, protože bylo plné bezvýrazných znuděných lidí směřujících za svou prací. Nemám ráda lidi, kteří jen žijí, nelíbí se mi s nimi být v jednom prostoru, ale nedalo se nic dělat, a tak jsem se alespoň na všechny strany usmívala. Což uznejte sami, není ideální strategie pro cestování metrem, protože mnozí pánové si to vysvětlovali velice neoriginálním způsobem.

V devět jsem dorazila do práce mého táty. Samozřejmě táta tam zase nebyl. Celý rok trávil po obchodních cestách a v jeho kanceláři jsem ho zastihla jen málokdy, ještě méně se objevoval doma. Dnes by se však večer měl vrátit z Malajsie a oslavit se mnou narozeniny.

V podstatě nemělo ani jít o pořádnou oslavu, spíše jsme se těšila, že ho zase jednou uvidím. Poté, co se rozvedl s mámou, jsem ji už skoro nevídala, protože se dala dohromady s nějakým ujetým milionářem, který ji furt tahal na několikaměsíční plavby po Tichém oceánu na jeho jachtě, a tak zastihnout jí někde ve městě bylo skoro nemožné. Beztak to byla jen majetnická a hloupá nána. Nikdy jsem ji neměla ráda a nechápala, jak si ji táta mohl vůbec vzít, natož s ní mít děti. Já s ní rozhodně neměla vůbec nic společného. To táta byl jiný. Začínal jako malý obchodník s jablky a dnes vlastnil nadnárodní firmu s ovocem a zeleninou a většina těchto artiklů, které se prodávaly ve světových supermarketech, byla dovezena právě naší firmou. Táta tím žil, snažil se osobně znát většinu dodavatelů, ale už dávno se mu to nedařilo. Nyní jezdil hlavně domlouvat stávkujícím zemědělcům.

Každopádně dnes jsem ho chtěla překvapit, a proto jsem zašla za jeho asistentkou, aby připravila jeho kancelář, kde se vždy po své cestě stavěl jako první. Domluvily jsme se, že jí vyzdobíme v Havajském stylu, protože Havaj měl táta nejraději. Hned, co jsem to domluvila, vyrazila jsem nakoupit nějaké ovoce, aby s výzdobou pomohla. Pak jsem měla naplánováno, že se svým, hm, asi zřejmě přítelem, zajdu do kina. Toho jsem teď moc často nevídala, protože jsem měla poněkud moc vlastních záležitostí k řešení. To je tak, když se snažíte založit si vlastní společnost. Tomu jsem teď věnovala většinu svého volného času, protože žena, která dnes nemá dobrý business, je ženou zbytečnou a nemá šanci na pořádný život plný nakupování, spotřebního způsobu života a večírků. Můj přítel byl však poněkud zaostalý, co se týká tohoto pohledu na život. Měla jsme ho ráda, ale mnohdy se stával překážkou v mém podnikání a bral mi příliš času, a tak jsem se s ním stýkala méně. Nic mu tím neberu, naše setkání jsou alespoň intenzivnější.

V krámu s ovocem, které samozřejmě dodala naše firma, jsem nakoupila tolik pomerančů, kokosů a ananasů, že jsem měla co dělat, abych to vůbec unesla. Zavolala jsem si taxík a nechala se odvézt zpět do firmy. Táta měl kancelář v devatenáctém patře našeho věžáku. S jeho asistentkou jsme přichystaly vše potřebné a práci dokončily v ideálním čase. Zcela překvapivě jsem to kino s přítelem stíhala. Bude mít jistě radost, naposledy jsme se viděli před měsícem.

Měli jsme schůzku u starého zapadlého kina v ne zrovna výstavní části města. Neměla jsem ho za to ráda, tohle dělal furt. Snažil se mě dostat z dobře udržované části města sem, na periferii, kde by krásná žena, jako jsem já neměla vůbec nic dělat. Dorazila jsem jen s malým zpožděním, sotva patnáct minut. On tam už stál. Měl na sobě opět ty jeho obstarožní džíny a fialovou košili. V ruce držel květinu. Jak starosvětské.

„Ahoj Zooye,“ řekl klidně, když jsem k němu došla a podal mi kytku.

„Ahoj Leoši, tu kytku jsi mi dávat nemusel, šetři raději přírodu,“ řekla jsem mu a kytku dala nejbližší procházející dvojici. Ti ji poněkud překvapeně přijali.

„Jako vždy s nadhledem, že,“ řekl klidně a nabídl mi svoji ruku. „Pojď, začali před pěti minutami, takže si vyrazíme někam sednout, do kina už nás stejně nepustí.“

„Ale… Pokud nejdeme do kina, tak já ještě skočím něco připravit do tátovo kanceláře.“ Vzdorovala jsem, přeci nebudu ztrácet čas jen tak bezcílným posedáváním.

„Bla, bla, bla,“ řekl a chytil mi za ruku.

Procházeli jsme touto zasmrádlou čtvrtí, kde by se i bezdomovci cítili poněkud nejistě a společně trávili čas ve zbytečném rozhovoru o tom, co se nám za poslední měsíc stalo. Jak já nemám ráda tyhle zbytečné řeči, kolik peněz mezitím uteče!

„A byla ses už podívat v té nové galerii?“ vytrhl mi z mých myšlenek nečekanou otázkou. Na chvíli jsme se zatvářila pomateně a pak pomalu odpověděla.

„To jsou takové ty stavby se zbytečně prostornými chodbami, kde po stěnách visí nelogicky malé čmáranice těch, kteří si říkají umělci?“

Leoš se lehce usmál. „Jo, to je myslím velice originální definice. Také bych uvítal, kdyby tam bylo méně prostoru, člověk by pak ta díla mohl vnímat mnohem osobněji.“

„Ty si z toho děláš legraci, ale víš, jak jsou umělci neekonomičtí?“

„No, mám pocit, že v Hollywoodu by si o tom někteří ti multimilionáři, kteří na nich zbohatli, jistě rádi popovídali.“

„To je jiný případ,“ ohradila jsem se. „Já myslím ty, co se označují za skutečné umělce, ne hvězdy showbusinessu, ti jsou jiná a velice prospěšná kategorie.“

„Zajímavé. Víš, zdá se mi, že jsi za poslední dva roky neuvěřitelným způsobem změnila názory a ztratila pojem o normálním světě.“

Pustila jsem jeho ruku. „Ehm, cože? To mi říká ten, který hodiny tráví v knihách a galeriích, než aby začal pořádně vydělávat? Já jsem nucena se o sebe postarat, víš.“

Leoš se zastavil a smířlivě se otočil. „Nemyslel jsem to zle, jen se mi zdá, že jsi byla pohlcena proudem okolního, rádoby skutečného světa, a přestala si vnímat vše v kontextu.“

„A tím chceš říct co? Že jsme blbá a slepá?“

„Ne, tím chci říct, že tě mohu dokáza…“ Leoš svoji větu nedokončil, protože ho někdo tvrdě udeřil pěstí do obličeje a on se svalil k zemi.

„Dej sem peněženku, krásko! Nebo si to vyberu jinak.“ Svůj nevšední návrh k obchodu mi právě sdělil jeden nepřirozeně zarostlý a poněkud více špinavý muž s nožem v ruce.“

„Ale, další socka, co si myslí, že si jen tak zamává kusem železa a svět jí bude patřit. Odpal, nebo poznáš třicet osm lekcí karate, které mám za sebou,“ řekla jsem znuděným hlasem.

Muž se zatvářil nechápavě, zřejmě takový vývoj situace nečekal.

„Ehm...“ zkusil zformulovat odpověď.

„Beru to jako ne,“ řekla jsem a provedla dvojitý kop do míst, kde muži jsou poněkud přehnaně citliví. Muž se sesul s výrazem citrónu, který někdo poctivě vymačkal, a jal se hledat nejvhodnější zkroucenou polohu, aby mu bylo lépe.

Mezitím se trochu probral Leoš a po potřesení hlavou se urychleně sebral.

„Ehm, to jsi mu udělala ty?“

„Samozřejmě, ty se taky hned složíš.“ Chtěla jsem rychle odejít, ale narazila jsem do něčeho měkkého, páchnoucího a velkého.

„Tak tos neměla, krasotinko!“ řekl uslintaný tlusťoch v doprovodu dvou podobně uslintaných, ale velice silných, no, říkejme tomu kvůli nedostatku jiných slov, mužů.

Z kapsy vytáhli zbraně. Nikoli nože, ale palné zbraně, s tím jsem měla jistý problém. Navíc jsem měla pocit, že tito chlapíci mají svá citlivá místa úplně jinde a nikoli v dosahu mých kopů.

Leoš se však navzdory vší pravděpodobnosti postavil přede mne, což vzhledem k tomu, že jsem byla poměrně blízko vrcholu pupku prvního skoro-člověka, byl úctyhodný výkon a jal se ujmout role muže, což bylo velice vtipné. Tedy, pokud by současná situace nezahrnovala zbraně, namakané gorily a nejhorší část města.

„Nedělej to, nebo zemřeš,“ řekl tónem, který jsem u něj nezažila, Leoš.

Pupkatý hromotluk se samozřejmě začal smát, až nás břichem oba málem porazil. „A to jako ty zabiješ mě?“

Leoš, tak abych to neviděla, vytáhl něco z kapsy, bylo to dlouhé a zřejmě ze železa.

„Ano, já.“

Hromotluk si ho chvíli prohlížel, pak se však navzdory vší pravděpodobnosti mlčky otočil a společně se svými společníky urychleně zmizel.

Leoš se otočil a v ruce držel dlouhý zahnutý kovový předmět, který měl na svém konci nějaké modré světlo. Byl celý pokryt rytinami a na rukojeti z něj vyčnívalo několik kabelů. Když si všiml, že si to prohlížím, zastrčil ho zpět do kalhot a delší část zasunul, čímž se věc o něco zmenšila.

„Promiň, že jsem tě dnes vzal právě sem, bylo to nezodpovědné.“ řekl nakonec.

„Jak jsi to dokázal?“

„To je dlouhý příběh.“

„Aha,“ řekla jsem nasupeně, „v tom případě fajn. Už mi vážně štveš. Tvé nesmyslné chování, teď ještě tajemství! Já mám jiné věci na práci. Sbohem!“ Krve jsem měla v hlavě více, než bylo obvyklé. Odkráčela jsem urychleně pryč a Leoše nechala stát u svíjejícího se chlápka. V té chvíli jsem doufala, že už ho nikdy neuvidím, později jsem však litovala.

 

 

url.jpg

 

Kapitola II. První střípky zjištění

Ten z lesa

 

„S kým jsem to ztrácela čas. Sakra!"  mumlala jsem si pro sebe rozhořčeně. Přeběhla jsem ulici a odchytila první taxík, který projížděl kolem, a nechala se odvézt zpět do sídla otcovy společnosti. Prošla jsem vstupní halou po mramorové podlaze až k dvojici výtahů za recepcí. Stiskla jsem tlačítko pro přivolaní výtahu a pořád ještě naštvaná jsem sledovala šipku zobrazující informaci o tom, ve kterém patře se výtah nachází.  Dveře se otevřely a ozval se tlumený hlas z reproduktoru: „Přízemí”.

Vstoupila jsem a stiskla tlačítko se zlatou číslicí 19. Výtah zavřel dveře a dal se do pohybu.

Prásk! Ozvala se rána. Výtah zastavil mezi patry 10 a 11, zářivka zablikala a zhasla.

„Skvělý, fakt skvělý a teď jako co? Podělanej výtah. Otřesnej den! Todle mají jako bejt moje narozeniny?! To teda dík! Mnoho díků!!”

Nechala jsem volný průběh svému přetékajícímu vzteku. Vzápětí jsem se však zachvěla. Měla jsem divný pocit v naprosté tmě výtahové kabiny, nastal ten druh naprostého ticha, který je slyšet. Přitiskla jsem se tedy k jedné stěně výtahu a zírala jsem do neprostupné tmy se strachem. Zvuk jako když někdo popotáhne z dýmky a najednou jsem uviděla, jak rozpálený tabák osvítil část bledého ostře tvarovaného obličeje. Nic strašnějšího jsem nikdy neviděla, kolena se mi podlomila a srdce tlouklo dvakrát rychleji než normálně, strach mě naplnil až do konečků vlasů.

„Ááááááááá,” zavřeštěla jsem. Výtah se rozsvítil a dál stoupal jako by se nic nestalo. Stála jsem udýchaná, opřená o stěnu a nebyla schopna říci jediné slovo.

„Devatenácté patro - kancelář generálního ředitele.” ozvalo se z reproduktoru. Vysoukala jsem se z výtahu a otcova sekretářka se na mě usmála.

„Ty jsi ale zadýchaná, jsi běžela přes půl města?” otázala se mě.

V mé hlavě vznikl rychlý sled myšlenek.

„Když povím, co se skutečně stalo, budou mě mít za blázna. Nenene, to nesmím říct,” našeptával mi hlas mých myšlenek.

„Jojo, říkala jsem si, že je na čase se trošku proběhnout.” Odpověděla jsem lehce nepřesvědčivě na otázku. Prošla jsem chodbou a zavřela se v otcově kanceláři, kde jsem si patřičně oddychla. Luxus drahého dubového nábytku srážel na kolena havajský styl připravené oslavy.

Přešla jsem k oknu a čekalo mě další leknutí. Jen jsem stanula před oknem, začal o skleněné tabule bubnovat prudký déšť. Byl tak hustý, že nebylo vidět ani na deset metrů, natož dolů na ulici.

Posadila jsem se v otcově křesle, rozložila noviny ležící na stole na dvojstranu s akciemi.

Z mého hlubokého zabrání do myšlenek, které akcie se mi asi vyplatí koupit, mě probral hlas otcovy sekretářky z telefonu.

„Táta je ve výtahu.”

Stiskla jsem tlačítko a odpověděla: „Díky za info”.

Vyběhla jsem k výtahu a objala otce hned, jak z něho vystoupil.

„Zavři oči,” řekla jsem s dětskou nevinností a odvedla ho do kanceláře, kde je mohl otevřít a byl plný úžasu. Ten večer jsem si užila bez dalších záhad. Za to další den mně to plně vynahradil.

 

O okna místnosti, kterou kolem dokola obklopovaly knihovny plné zaprášených knih, se tříštily kapky deště. U mohutného stolu osvětleného plamenem ze zvláštního kovového zařízení seděli dva lidé naproti sobě. Přikrčená žena v tmavě vínových šatech, které odhalovaly výstřih, který před pár lety musel dozajista být velikou chloubou. Naproti ní mladý chlapec v tmavě modré kápi, kterou měl teď staženou z hlavy. Žena promluvila první.

„Dnes je jí 22 a bohužel to bude nevyhnutelné, Leoši,” povzdychla si Klarisa a sáhla do stolu pro otlučenou dřevěnou krabičku, než pokračovala, „zde je její klíč k moci a ty jí ho musíš předat a vysvětlit vše potřebné.”

„Já?!” zeptal se tak poplašeně Leoš, až plamínek hořící na stole zavrávoral, „vždyť mě ani nechce vidět.” Podotkl a zadíval se na dřevěnou krabičku na stole a neodolal: „Mohu se podívat?” a kývl směrem ke krabičce.

„Samozřejmě,” odvětila Klarisa a s bolestivým vzdychnutím přisunula krabičku blíže k Leošovi. Ten ji následně otevřel. Uvnitř ležel asi 30 cm dlouhý zahnutý předmět, byl celý ze zlata, nádherné rytiny obklopovaly vyryté jméno Kayla.

„Zlatý?” pronesl tázavě a ohromeně zároveň.

„Ano, dokonce jeden z posledních počinů nejvýznamnějšího výrobce klíčů za posledních 1000 let, Mistra Orbena. Než jej nechali zabít.” Mocně se zadívala na Leoše: „ Jediní lidé, kteří teď vědí, že klíč pro moji holčičku stihl vyrobit, sedí teď v této místnosti. To je důvod, proč ještě žije.”

„Chápu,” řekl Leoš, přehodil si kápi přes hlavu, tiše se zvedl od stolu. Dřevěnou krabičku zastrčil někam do záhybů svého pláště. A odcházel ke dveřím, kde se otočil na podpatku, a jen pronesl:

„Nezklamu Vás, Klariso.”

Klarisa přikývla a Leoš vstoupil do deště za dveřmi.

 

Ráno vypadalo normálně, po nočním dešti byly vlhké chodníky, ale mě probudily ranní sluneční paprsky. Z příjemného probouzení se mě vytrhlo dlouhé CCCCRRRRR! Došla jsem ke dveřím a podívala se do kukátka. Stál tam Leoš.

„Jdi pryč,” vyštěkla jsem bez pozdravu.

„Prosím otevři,” řekl hlasem, jako by se předešlého dne nic nestalo.

„Ani náhodou,” nezměnila jsem tón.

Zamumlal něco, co mi znělo jako: „Na tohle nemám čas.” Vytáhl ten divný předmět ze včerejška a mávl směrem ke dveřím, ty zmizely on vešel do mého bytu a vzápětí se zase objevily. To už tu ale nestál v potrhaných džínech a špatně padnoucí košili, ale v tmavě modrém plášti, který mu dodával mnohem větší vážnosti a respektu.

„Promluvíme si?” dotázal se mě, ale z tónu bylo patrné, že mi to spíše oznamuje.

Mávl tím svým předmětem a všechna okna se zatáhla.

„Co to sakra je?” vyštěkla jsem na něj.

„Klíč,” řekl ledabyle.

„Klíč?! Já klíčemi většinou odemykám dveře a nezatahuju okna!” pořád jsem křičela.

„Vždyť před chvilkou jsem ty tvoje v podstatě odemkl,” zašeptal se šibalským úsměvem. „Posaď se,” řekl klidným hlasem a ukázal směrem k židli.

„Nebudeš říkat v mém bytě, jestli si můžu sedn...” rozkřikla jsem se a vztek se mnou cloumal.

„Posaď se prosím,” zvolil poněkud vážnější tón a v jeho modrých očích se zalesklo. Mně došlo, že tohle je konec srandy a poslušně jsem se posadila a vztek vystřídal strach, co se bude dít.

Leoš začal přecházet před židlí sem tam se skříženými pažemi na prsou a přemýšlel, odkud začít. V místnosti bylo slyšet pouze mé zrychlené dýcháni a jeho pomalé kroky. Nedokáži odhadnout, po jak dlouhé chvíli sáhl do záchvěvů svého pláště, vytáhl omlácenou dřevěnou krabičku a položil ji na stůl.

„Otevři ji,” řekl pomalu.

Pomalu jsem  natočila krabičku směrem k sobě a otevřela ji, ležela tam fotografie krasné ženy s velkým výstavním výstřihem, která chovala miminko.

„Kdo je to?” zeptala jsem se.

„To není teď důležité. Důležité je to pod tím. Tvůj klíč,” Leoš naznačil, ať se podívám dovnitř.

„Můj co?” byla jsem vyvedená z míry, „píše se tam Kayla.”

„Ano, to jsi ty, Zooye Kayla Spack. Tam u nás tě jako Zooye znát nebudou, stejně jako tady nikdo neví, že jsi Kayla.”

„Kde u Vás?” nechápala jsem.

„U nás. A to ti vysvětlím později. Teď vem do ruky svůj klíč,” odvětil Leoš stroze.

Sáhla jsem tedy do krabičky a sevřela v dlani rovnou část záhadného předmětu. Cítila jsem se zvláštně, mé tělo zalil pocit zvláštní energie, nikdy jsem nic podobného necítila. Bylo to zvláštně přímé a také znepokojivé. Klíč se zaleskl a na zahnutém konci se rozsvítil jasně modrým světlem. Měla jsem tolik otázek.


steampunk-landscape.jpg

 

Kapitola III. -  Kašlu na Tebe!

Létající ryba

 

„Mohl bys mi vysvětlit … “ nestihla jsem doříct, když mě Leoš přerušil:

„Teď není čas na vyptávání ani vysvětlování. Vezmi si svůj klíč a pojď se mnou. Není na co čekat,” vyhrnul ze sebe Leoš netrpělivě.

Přešel ke dveřím a pohledem říkajícím „pospěš si ty káčo, nebo nám ujede vlak” mě začal probodávat.  

Měla jsem spoustu dotazů, ale nemělo cenu se ptát. Hodila jsem na sebe pár hadrů ze včera, narychlo se přečísla a vyrazila směrem z bytu.

Oblečení pořád zapáchalo smaženinou. A to jsem tam jen svižně projela! Včerejší cestu domů jsem si totiž zkrátila na kole přes čínskou čtvrť. Nevěřili byste, jak snadno načichnou agresivní smaženinou čínských nudlí s rádoby kuřecím masem. To však není čas teď řešit.

Popadla jsem klíč a klíče, práskla dveřmi a ve snaze šlapat příteli na paty jsem scházela schody po dvou.

„Stejně mi to nedá. O co vůbec jde? Primárně: Proč ten spěch?” snažíc se protlačit trochu vzduchu skrz hlasivky a zformulovat při tom zmatené myšlenky. Ještě nějaká 3 patra dolů. Už teď nemůžu. Nevím, kde v sobě ten Leoš bere tu fyzičku.

„Hele… , víš, … opravdu na to teď není dobrá doba ani místo… “ pokřikoval Leoš přeřvávajíc dupot našich nohou po schodech.

Ve chvíli, kdy se za námi zabouchly vchodové dveře domu a byli jsme na ulici, mě chytil za ruku a začal mě táhnout směrem do centra. „Tudy,” nezapomněl poznamenat.

To už jsem toho měla ale po krk!
„A dost! Jestli si myslíš, že sebou zas nechám tahnout skrz celé město k těm invalidům, co se povalují na druhé straně města, jsi na omylu.”

„Když, t…” snažil se Leoš.

„Nech mě to domluvit! Kašlu ti na nějakej klíč!” řvoucí na něj se stále zvyšující se hladinou hlasitosti a vyjadřující odpor rovnající se šlápnutí do hovna. “Přiběhneš si sem v pláštíku, máváš rukama, ničíš mi dveře a myslíš si, že za tebou poběžím?” pokračovala jsem jedním dechem. “Čekám, kdy vytahneš koště a já za tebou poletím, jak nějaká stará čarodějnice. Blééé! Trhni si!” velmi temperamentně jsem ukončila svůj monolog s vyplazeným jazykem.

Leoš v průběhu mého výlevu průběžně měnil barvy a skončil u lehce rudého, ale především vyděšeného obličeje. Velmi nedůvěřivě a řekla bych i trošku s úlekem se rozhlížel kolem sebe.

„Když mi dáš na chvilku slovo,” začal ze sebe pomalu a velmi zadrhávaně soukat, „rád ti vše vysvětlím. Bohužel si nejsem jist, že toto místo je vhodné. Tuším, že jsou zde okolo lidé, kteří by za ty informace trhali ruce. A za věc, kterou máš v kapse, potom vraždili,” dopověděl velmi tiše.

Snažíc se parodovat jeho šeptání jsem mu tiše, ale  rázně odpověděla: „Já zase tuším, že toto je tvoje”, podala jsem mu klíč a náš rozhovor uzavřela slovy, „běž to vysvětlovat Tam k vám.” Po delším pohledu do očí jsem se otočila na patě a otevřela dveře zpět do domu. Před jejich dovřením jsem dodala:

„Chlapče, ještě tuším jednu věc. A to, že jsem si změnila telefonní číslo. Nevolej mi tedy.”

Chudák tam stál a nevěděl, co má říct. Po chvilce ale se za ním zavlnil jeho krásný plášť a on spěšnými kroky vyrazil kamsi.

 

Sluníčko se ráno skrz šedý opar snažilo prosadit svou. Jestli je způsoben ranní mlhou nebo těžkým kovovým kouřem, posuďte sami.

Do tohoto, na místní poměry, krásného rána, se ozývalo:  „Kůůůptééé si nooovinyyy, nový model kiary vypuštěéén, stááárostááá odcházííí.”

Klink, klink, klink., ...

Skrz nevelké náměstí, nebo spíše větší křižovatku několika velkých dlážděných ulic, se proti sobě prodíraly davy lidí. Jedni sem, druzí tam. Pospíchající, šumící, zmateční - tak by je popsal nezasvěcený a prvotní pozorovatel.

Vysoký hubený muž středního věku, vychutnávajíc si svůj banán ke snídani ve stoje, vcelku nenuceně pozoroval tento systém. Jeho organizovanost, rychlost a harmonii, s jakým se lidé pohybovali. Pro něj to zmatek nebyl. On v něm viděl něco více.

Muž byl oblečen v nenápaditých černých kalhotách. Přes tmavě šedivou košili měl přetažen o něco světlejší pulovr. Fádní a neoriginální oblečení kompenzovala jeho sympatická tvář. Je to právě přesně ta, na kterou se stačí jednou podívat a vždy potom ji již poznáte. Strhané rysy obličeje, zarostlý krátce střiženým nahnědlý plnovous, ze kterého vykukovaly dvě bystré oči. Opřen o fasádu domu, stojíc na balkóně v prvním patře. Stál a koukal. Již několik desítek minut.

„George, pojď již dovnitř a nech lidi lidmi,” ozvalo se milým hlasem skrz bílé, industriálně zdobné balkonové dveře.

„Chceš mi snad sebrat - mou jedinou - zábavu z celého dne, má milá?” odpověděl neznámému hlasu bez jediného většího pohybu.

„To zajisté ne, však čekají nás nějaké úkoly,” švitořil hlas zevnitř.

Muž rychlým pevným krokem opustil svoji pozorovatelnu. Vstoupil balkonovými dveřmi do prostorné, místnosti.

Místnost byla prosvěcována lehkými paprsky slunce, jinak zde bylo vcelku šero. Uprostřed místnosti stál kulatý dubový stůl a přesně na jeho středu byla položena se dvěma hrnečky větší skleněná  konvice plná černého čaje. Muž si jen nalil a posadil se ke stolu. Do místnosti přiběhla žena, o něco mladší než muž. Světlé vlasy jí tvořili jeden velký, ale upravený šmodrchanec, přes sebe měla pouze bílé šaty bez jakýkoliv ozdob a kapes.

„Tadyhlens jsou smlouvy ze včera, v tutěch deskách máš od pana Volrába nějaké vylepšení pro kiaru a v těch třetích je jen jeden list o provozování povozu,” odříkala systematicky žena a opět odběhla do vedlejší místnosti.

Muž postupně procházel dokumenty. Nejvíce času však věnoval deskám věnujícím se kiaře. Mezi různými malůvkami střihu, technických specifikacích a haldě čísel, která Georga nezajímala, byl i jeden list popsán pouze textem.

„KIARA. Horní svršek obleční umožňující uchovávat energii. Energii ve formě magické. Lze přizpůsobit mužům i ženám, barvě, střihu. Jeho maximální kapacita 12 000 MA a efektivní … “

Ze čtení jen probudila velká rána ozývající se z venku. Následné postupné zpomalování a utichání zvonivého Klink, . ,Klink, .. , Klink, … , Klink, …. , Klink.

Muž zbystřil, pečlivě po sobě sklidil svoji práci, urychleně na sebe hodil kabát a houknutím zpět do bytu: „Jsem tu hned,” zmizel ve dveřích.

 

sunset-steampunk-wallpaper.jpg

 

Kapitola IV. -  V zajetí

Dr. Grid

 

„Mamíííí, ta polívka je hrozně slaná,” zaječel pištivým hlasem kluk směrem ke kuchyni. A opravdu, malý, celý umouněný kluk měl naprostou pravdu. V polévce bylo tolik soli, kolik se jen dokázalo rozpustit, a ještě nějaká na víc. V hlavním městě Novaste, kde se kluk nacházel, se vyrábí takové množství soli, že se dokonce platí celkem slušné peníze, když si jí někdo zbaví.

    Nás ovšem nezajímá na živobytí vydělávající klučina. Zajímá nás město, které podíváme-li se z veliké výšky, nebude přes černý kouř vidět. Budeme-li rentgenový zrak, spatříme… No další kouř, budeme-li mít však opravdu dobrý rentgenový zrak, spatříme obrovské přímořské město s obrovským množstvím komínů, kterému uprostřed dominuje tak vysoká a tlustá věž, jenž by byla vidět po celém kontinentě, kdyby se ovšem sama taky nehalila do neproniknutelného kouře.  Okolo věže jako malé mušky létají malá letadélka, dovnitř, ven, dovnitř, ven a tak pořád dokola - jakou to asi musí mít vyspělou navigaci, aby nenabourala v hustém kouři.

    V okolní krajině kolem města, kam až rentgenové oko dohlédne, se ze všech stran rozprostírají tři široké příjezdové cesty, mezi kterými leží naprosto dezolátní krajina, ve které se těží uhlí. Krajina je plná zvláštních pomalu pohybujících se strojů, které jsou plné uhlí a pomalu uráží směrem k městu nebo prázdné k úhelným dolům.

    „Třistapadesátádevátá lopatáá, hejhuláá, skřehotá malý zelený mužíček, snažící se zpívat. „Třistašedesátá lopatáá, hulahujá,” pokračuje v děsivém zpěvu mužíček a se spokojeným poskakování přihazuje do kotle uhlí, když zazní gong.

„Hurá,” zavřeští, popadne kotlík stojící opodál a běží k hromádce soli, která vypadla z pece a lopatičkou začne nakládat.
„Jedno kilíčko, druhý kilíčko,” opět prozpěvuje. „To bude penízků ze soli z mořskýý vodičky”.

    Zelený mužíček nás, ale také nezajímá. Nezajímá nás ani pára, co vyrobil. Zajímá nás věž, ve které malý Goblin páru vyrobil. Ovšem my se přesuneme do nejvyššího patra věže k jiným Goblinům. Nacházející se v malé místnosti s hromadou uhlí, kotlem a divným, velikým přístrojem, který na vrchu má jedno velké otáčející se kolo a uprostřed něco, co vypadá jako dalekohled.
„Dělej, přihazuj,” zavrčí Goblin, který vypadá jako šéf. Jako jediný nic nedělá. Zbylí dva Goblini se mohou přetrhnout. Jeden přikládá do kotle, co mu síly stačí, a druhý čímsi otáčí na velikém stroji.

„Za pět nádechů začínají,” řekne vzrušeně šéf Goblinů, „dělej, makej, dělej.”

    Nyní se konečně můžeme přemístit k nejdůležitější části věži a to největší kruhové místnosti v nejvyšším patře. Hned vedle Goblinů. Místnost je obrovská postavená z kamene. Strop je klenutý a celá místnost královsky zdobená. Všemožné malůvky od války bohů, kteří se perou o jakousi zahnutou podlouhlou věc, po malůvky obyčejných lidí, kteří po sobě metají blesky. Po obvodu místnosti jsou naskládané všelijaké sochy od starých poškozených po nové hezké hladké. Uprostřed místnosti vévodí obrovský kulatý masivní stůl z kamene, po jehož obvodu sedí přesně padesát dva tvorů. Někteří jsou lidské postavy, ostatní však neidentifikovatelné postavy. Většina postav má však společné to, že jsou oblečeny do podivných hávů s plášti.

    „Jako další bod k projednání je Hydra obtížná,” pronesl muž s vyšším hlasem sedící skoro v čele stolu.

    Chystáte-li se pozastavit nad tím, jak může být čelo u kruhového stolu, je zde jednoduchá odpověď. V čele sedí muž, který kolem sebe vydává tak charakteristickou auru, plnou respektu a moci, že by i mrtvý goblin, který byl celý život slepý, poznal, kdo je vůdce.

    „Kde je obrázek?” postaví se a řekne tiše muž z čela stolu. Muž je lidské postavy, na hlavě má nasazenou kápi, i tak lze poznat, že je kompletně holohlavý s obrovským nosem a vousy střiženými do tvaru mušky. Když promluvil, místností jakoby prolétl ostrý studený vítr. Osazenstvo místnosti jsou především mocní a vlivní tvorové, i tak někteří při zaznění hlasu přimhouřili oči. Tak moc je hlas mocný.
    „Dělej, makej, dělej,” ozvalo se tiše z vedlejší místnosti a na zdi vedle stolu se objevil obrázek.
    Na zdi se objevil promítaný, roztřesený obrázek - obličej mladé holky. Měla dlouhé, husté, mírně rozcuchané zrzavé vlasy, zelené oči a jemné obličejové rysy.

    „Jak již všichni víme, hrozí, že k nám pronikne další člověk z první strany,” pronesl vůdce. „Nikdy se nesmí dovědět o této straně a ani to, jak lze přejít.” V místnosti zavládlo hrobové ticho. „Přecházení s jedné strany na druhou je relativně normální záležitost,” začal vysvětlovat muž s vysokým hlasem sedící vedle vůdce, “ ale že by dokázal přecházet někdo narozen na první straně to ne.”

„No ano, proto jsme taky nechali zabít tu ženu, co to dokázala, ne?” ozvala se bytost hrubým až zvířecím hlasem z druhé strany stolu. Po tomto výroku začal sál celý šumět”.
„To bylo poprvé, co jsme nechali zabít člověka,” ozvalo se zleva šeptem.
„Chudák paní, kolik jí bylo?” řekl další.

„Něco kolem třiceti,” ozvalo se.

„Ano, byla to matka téhle slečny,” pronesl opět vůdce a celý sál jako mávnutím zakřivené hůlky utichl. „Bohužel stihla porodit dítě s někým z druhé strany”.
„Hrozné.”

„Neměli jsme jí zabíjet.”

„Ano, teď jsme jako zvířata,” začalo se sálem ozývat stále hlasitěji.

„Teď jsme vrazi.”

„Jo! Nikdy jsme nebyli ti špatní”.

„Nejsme ti špatní,” ozval se opět tiše vůdce a tím si znovu vyžádal ticho. „Pokud tahle holka zjistí, jak přejít, tak...”
„Kayla se jmenuje,” přerušil vůdce muž s vysokým hlasem. Vůdce se na něj obrátil zpražil ho pohledem. Muž v té chvíli málem spadl ze své těžké kamenné židle.
„... tak může naší stranu ohrozit,” klidně dokončil větu vůdce. „My nejsme ti špatní. My jsme ti, co drží tento svět  v chodu,” pronesl větu vůdce tentokrát nahlas a rozpřáhl ruce. „Vy jste vybraní zástupci všech nejmocnějších, kdo pochybuje o tomto rozhodnutí, nepa…” Rozražení velkých vchodových dveří přerušilo vůdce v epickém monologu. Dovnitř se vpotácel udýchaný muž, celý zakápěný s již vyhasínající dýmkou v ruce.

„Drahá rado, mám pro vás nepříjemné novinky,” zahřměl na celý sál takovým způsobem, že i sám vůdce ztichl. „Naše MAlamy zachytily obrovský proud energie vycházející od…” zarazil se muž a podíval se na obrázek holky na stěně. „… od ní, nějak se jí do ruky musel dostat klíč!” zakřičel.
„Myslel jsem, že jsi ten ztracený klíč dostal z tý sestry,” odpověděl vůdce a v sále opět začal tradiční šum.
„Jaký sestry?”

„Myslí ten Klíč od Mistra Orbena, co nikdy nevznikl?”

„Tak asi vznikl troubo, ne?”

„Jakej trouba, alespoň nevypadam jako houba.”
„Sestra Kaily matky, ne?”
„Ano, sestra Kaily matky, Klarisa se jmenuje,” opět vybojoval ticho v síni Vůdce. „Ty jsi ho ale měl získat, ne?” pronesl ještě po mírném zamyšlení.

„Pane…” zrozpačitěl nečekaný návštěvník, “dostal jsem falešnej. „Ale legenda je pravdivá, opravdu existuje, klíč který Mistr Orben stihl vyrobit před smrtí.”
„Dobře, ale předpokládám, že když jsi navštívil tuto místnost, je tvůj úkol hotový,” odpověděl vůdce spokojeně.
„Úkol, o kterým jsme se bavili,” konečně se vzpamatoval z vůdcova pohledu muž s vysokým hlasem. „Zabít Kailu,” horlivě vůdce uváděl na pravou míru.
„Ehm,” zarazil se zakápěný muž. „To je druhá nemilá zpráva,” odpověděl pomalu. „Už jsem se k ní dostal, do výtahu, jak bylo v plánu. Ale někdo mi v tom zabránil.” Odpověď tohoto kalibru vůdce zarazila. Kdyby bylo vidět lépe pod kápi, mohli bychom zahlédnout vůdcův zrudlý obličej vztekem.

„Rada je u konce,” zařval hlasitě vůdce. Proti tomu se nikdo neopovážil protestovat a bytosti se začaly rozcházet.
„Ke mě,” mávl vůdce na nečekaného návštěvníka s dýmkou, který se raději okamžitě rozběhl.

„Měl jsi jasný úkol,” zavrčel vůdce, když se k němu muž dostal.

„Ano, pane,” odpověděl.

„Zklamal si.”
„Ano, pane.”

„Spoj se s Georgem, vylepšete MAlam a najdi ten klíč!” zavrčel vůdce hrozivě.

 

„Takže Kaila žije,” pomyslela si bytost stojící přesně tak daleko, aby slyšela rozhovor a zároveň si mohla prohlížet psí sochu. „Skvěle, musím něco udělat.” Svižným krokem vyrazila ven z místnosti. Venku si konečně mohla sundat kápi.
Vžžžm. Prolétlo letadélko kolem její  hlavy, která vypadá jako velká psí hlava s obrovskýma ušima.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA