Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zooye Kayla Spack část II.

Druhá část povídky, kterou píší čtyři autoři, každý jednu kapitolu, vzájemně si půjčují své postavy, ale zachází s nimi s obezřetností k ději a jejich významu. Pojďte už podruhé nahlídnout do zvláštního světa, kde se prolínají dvě reality a naše mírně popuzená Zooye Kayla Spack pomalu zjišťuje, že normální život jí už asi nikdy nečeká, ale pro zatím se s tím rozhodně nehodlá jen tak bez odezvy vyrovnat.

Zooye Kayla Spack část II.

zooye-kayla-spack.jpg

 

 

Kapitola V. Z města ven, do podzemí žeň!

Osmo Vlek

Ne každý den se vám stane, že přijde člověk, kterého jste považovali za svého partnera, vypaří vám dveře od bytu, začne mávat nějakou záhadnou věcí a mluvit o tajemném světě. Kdyby to byl manažer, který pomáhá vést velkou firmu, tak to přijmete a řeknete si, že jste oba příliš přepracovaní. Dáte si pár panáků, obejdete pár barů a druhý den ráno je vše v pořádku. Když je to však někdo tak málo zaměstnaný jako byl Leoš, muselo to být zkrátka tím, že už naprosto ztratil přehled o realitě a totálně se zbláznil. Asi něco takového šrotovalo hlavou Zooye, když usínala.

Tu noc se za jejím oknem, které bylo mimochodem docela vysoko nad rušnou ulicí, dělo něco, co nebylo úplně standardní. Krom toho, že úplně normálně pršelo a zdálo se, že jen tak pršet nepřestane, se na okně posetém stékajícími kapkami, které byly stále doplňovány novými a novými z neutuchající zásoby mraků, tuto noc stávalo, že při dobrém úhlu pohledu jste mohli spatřit zvláštní stín. Bylo to pozoruhodné, protože okno nemělo parapet, ale přesto jako by za ním někdo spočíval, občas zmizel, občas vystoupil ze stínů a při troše vůle jste občas mohli zahlédnout i dvě lehce svítící oči. K dešti se přidala ještě bouřka, byla to bouřka vzdálená, blýskala po obloze jen záblesky světla a tu pravou show s rachotem a ohni si odbývala někde v jiné části krajiny. Silueta toho záhadného stínu za oknem neměla zcela jasný tvar a ani světlo, které ho z blesku občas osvítilo, neprozrazovalo nic konkrétního. Nevypadal jako člověk, ale ani jako zvíře. Kdyby Zooye nepřemýšlela před usnutím o nějaké vhodné psychiatrické léčebně pro svého přítele, možná by zahlédla něco, co by jí donutilo své závěry přehodnotit a hledat skutečně velice dobrou psychiatrickou léčebnu, kde by se líbilo i jí. Ale ona brzy usnula, a tak když se ráno probudila v mylné představě, že je svět už zase v pořádku, prožívala nastálý šok poněkud intenzivněji, než by se jí líbilo.

„A sakra! Sakra!!“ právě jsem se snažila vtěsnat do zdi za mnou a vůbec se nedívat před sebe, kde jsem na barové židli potkala něco, co jsem potkat nechtěla.

Zooye před chvílí vstala, byla poněkud unavena, protože vstala ještě dříve, než zazvonil budík. Lidé v takových chvílích nenávidí celý svět a celý den jsou pak nepoužitelní. Ráno se to vyznačuje mimo jiné tím, že nastartování do provozního stavu trvá člověku velice dlouho a zpočátku jen tak bloudí po bytě, dělá automatické úkony, jako je příprava hodně moc silného kafe, a ani při troše snahy mu nedochází věci, které by za bdělého stavu otřásly s jeho vědomím natolik, že by skutečně mohlo dojít i na tu psychiatrickou léčebnu.

Každopádně když podruhé procházela jídelním koutem, došlo jí, že je tam něco v nepořádku. Možná by bylo trefnější říct, že je tam někdo v nepořádku. Zkrátka a dobře, pro Zooye nevydařený den pokračoval i tento den.

„U všech ozubených kol, co tu chcete a proč máte na hlavě tu podělanou nepovedenou odpornou masku?!“ zmohla jsem se právě na jednu jedinou relativně jasnou větu.

Stvoření pozvedlo svou ochlupenou ruku a zamyšleně se podrbalo na krku. Pak zakroutilo hlavou a poněkud ublíženě promluvilo: „Ehm, to není maska.“ Hlas vycházel srozumitelně, ale skoro to vypadalo, jako by hlasivky měl až někde v žaludku, jak byl hluboký a skoro až dávivý.

Mne však takové malichernosti nezajímaly, když divná věc, která vypadala jak poněkud zarostlý člověk s obrovskou psí hlavou, promluvila, jala jsem se ještě více tlačit do zdi a začala vypouštět tak sprostá slova, že by se za ně nemusel stydět ani bulvární deník nejhoršího kalibru.

„Nepřehánějte to, slečno, buďte tak laskavá, tohle vůbec není taktní. Vyvádíte, jako kdybych měl místo hlavy sto chapadel,“ pokračovalo ublíženým tónem stvoření.

Přestala jsem se křečovitě vtlačovat do zdi a nabrala zpět trochu své standardní odvahy. V mých zelených očích se zablesklo.

„Máte místo hlavy psa. To je horší,“ řekla jsem poněkud roztřeseným hlasem, plným sarkasmu.

Zdálo se, že to nezvaného návštěvníka vyvedlo trochu z míry. Po chvilce ticha a napjatého prohlížení však raději změnil téma.

„Podívejte se, přišel jsem vás varovat, nebo vám spíše něco doporučit. Určitě vám už Leoš…“

Razantně jsem se odtrhla od zdi. Moje vlasy, zvlněné ranní únavou, se kolem mého protáhlého obličeje naježily, že jsem na chvíli vypadala jako lev, který se chystá zardousit nebohou laň. I tajemný návštěvník zpozorněl.

„Leoš!“ vyprskla jsem, jako by to bylo to nejodpornější, co můžete potkat jen v hluboké kanalizační stoce velice velkého a nepořádného města. „To je mi jasný, že patří do toho vašeho ujetého spolku! Už vím, jaké je vaše tajemství,“ dostávala jsem se do své provozní teploty a svého zdá se standardního rozpoložení, „máte společné to, že zásadně nectíte soukromí člověka! Jeden si odpaří dveře, druhý se ani neobtěžuje zazvonit a rovnou se usadí v kuchyni! Co jste zač?! Banda jehovistů, kterým nebyl dán příjemný vzhled, a tak se musí chovat jako agenti královského veličenstva?! Jděte k čertu! Je mi jedno, co po mě u všech zelených brambor s červem chcete, hlavně už vypadněte z mýho života a nechtě mě žít normálně! Já sakra nestojím o dennodenní překvapování, vloupání se do bytu a setkávání se s tvory, kteří jsou tak málo nápadití, že si místo ranního účesu rovnou nasadí psí hlavu. Jděte všichni… mhmmm!!!“ můj hlas se vypařil, ale ještě chvíli doznívala v prostoru jeho ozvěna. Zdálo se, že nemůžu mluvit a vůbec se mi to nelíbilo. Tak jsem jen v šoku pozorovala svého nezvaného návštěvníka.

„Tak to by stačilo,“ řeklo stvoření, které se konečně zvedlo z barové židle. V ruce drželo dlouhý zahnutý předmět, který na svém konci světélkoval matně modrou barvou.

„Zdá se,“ pokračovala bytost, „že má snaha odradit vás od pokusů dostat se do našeho světa není na místě. Proto vám jen řeknu, abyste lpěla na svém současném názoru a komukoli z nás, včetně Leoše se vyhýbala. Hrozí vám totiž smrt. Proto bych vám doporučil, abyste se nejlépe odstěhovala do jiného města a to rychle.“ Stvoření zvedlo z baru svůj kabát, který tam mělo přehozený, a obléklo si ho. Bylo na odchodu a Zooye ho stále jen nechápavě pozorovala, protože přišla o svoji největší zbraň – o svůj hlas.

Bytost se ve dveřích otočila: „A omluvte mé neomalené vniknutí do vašeho bytu. Celou noc jsem však čekal za oknem, dokud nevstanete. Být v našem světě, dal bych vám lekci slušného vychování. Ale to je fuk.“

Pak poněkud neočekávaně zcela normálně vzalo za kliku a otevřelo dveře. Před odchodem z bytu si nasadilo kápi tak, aby nebyl vidět ani jeden záhyb poněkud nápadného psího obličeje. Než za sebou tvor zabouchl, mávl ještě jednou jeho předmětem.

Jen jsem dál stála a nevěřícně zírala.

„Ehm …,“ zhodnotila jsem právě uplynulou scénu a poněkud překvapeně zjistila, že mám zpět svůj hlas. Z radosti nad tímto shledáním a také kvůli tomu, že jsem konečně byla v bytě sama, vzala jsem ten nejsilnější alkohol, který jsem našla, a nalila si pořádnou skleničku. Bez zaváhaní jsem pak vyprázdnila celý obsah do svého hrdla s myšlenkou, že je skutečně na čase si pořídit silná antidepresiva. Pak jsem se otočila, že půjdu dokončit ranní rituál.

„Do prdele!!“ zaječela jsem a skleničku, kterou jsem ještě stále svírala v ruce, jsem mrštila po novém nezvaném návštěvníkovi mého bytu.

„Ale už sakra! Co ty tu chceš?!“

Leoš se jen tak tak vyhnul letící skleničce, která se za jeho zády roztříštila o stěnu. Než stačil odpovědět, ujala jsem se opět slova.

„Vypadni, dělej, vypadni. Jestli ihned nevypadneš, přísahám, že si najdu ten nejdelší nůž a rozkrájím tě na tak malé kousky, že tě ani inženýři v Japonsku nesloží zpět do funkčního stavu! Už mám těch návštěv pro dnešek dost! To tady nikdo nezná zvonek a dveře, u všech oranžových shnilých pomerančů?!“

Leoš chvilku jen zkoprněle stál a pak, aniž by plánoval říct zrovna tohle, řekl: „On tu někdo byl?“

Zrudla jsem, pak zbělela a následně bez jediného slova obešla barový pult a otevřela jeden ze šuplíků. Jistým pohybem jsem vytáhla dlouhý keramický nůž a s výrazem lva, kterému právě došla trpělivost, zamířila k Leošovi.

„Počkej, já to tak nemyslel, počkej, já chtěl jen, hej!“

Leoš stačil jen tak tak uhnout před prvním výpadem Zooye. Urychleně vytáhl svůj zahnutý podezřelý předmět a obranně s ním švihl před dalším výpadem nože. Nůž Zooye vypadl z ruky.

„Hej, proč byl najednou tak horkej?“ rozčilovala jsem se a zírala na nůž na zemi.

„Podívej se,“ Leoš využil chvíli, kdy jsem byla zaujatá něčím jiným,než snahou ho probodnout nožem, a promluvil, „chtěl jsem se tě ještě jednou zeptat, zda nechceš přeci jen poznat můj svět. A zároveň se chci omluvit za včerejšek. „Leoš to vychrlil tak rychle, že jsem byla nucena chvíli přemýšlet, než jsem si to celé poskládala.

„Aha,” řekla jsem nebezpečně klidným hlasem, „víš, před momentem se v mém bytě zjevil divnej chlápek, který měl místo hlavy psa, a ten mi řekl něco v tom smyslu, že pokud chci přežít, neměla bych se pokoušet chodit do vašeho světa. Takže,“ udělala jsem dramatickou pauzu, během které Leošovi stekla kapička potu po čele, „co si mám asi teď myslet o tvé zoufalé snaze dostat mě tam?“

Leoš mlčel, načež jen rezignovaně dodal: „Na tom něco bude.“

„Vidíš, takže pokud chceš, abych ti ještě někdy řekla alespoň nějakou rozumnou slabiku, tak se otoč a vypadni z mého života. Na vždy!“ Tvářila jsem se co nejvíce kamenně, můj obličej byl naprosto bezvýrazný. „A pamatuj, že se stěhuju z města,“ dodala jsem ještě.

Leoš chvíli stál a pak se rezignovaně otočil a odešel z bytu… pozor, dveře použil zcela normálně.

Zakápený muž s dýmkou měl tuhle noc skutečně co dělat. Ještě před tím, než splní šéfův rozkaz a setká se s Georgem, musel jít na místo, kam za posledních tisíc let vstoupili jen blázni, on a smrt. Zrovna sbíhal prastaré schodiště, kde si mezi pavučinami již vytvořil svůj koridor. U paty schodiště se vydal dál velkou chodbou, tvořenou velkými žulovými kameny, ve které se mihotalo světlo nejasného zdroje, které dovolovalo vidět částečné obrysy prostoru. Na konci chodby se zastavil před velkým ostěním velkých dveří a uklidnil svůj dech. Dýmku zastrčil do záhybů svého pláště a sundal si kapuci.

Na jeho tváři se jako vždy na tomto místě objevila husí kůže, protože vítr, který vál z potemnělého prostoru za velkými dveřmi, byl stejně chladný a mrtvolný jako dech zborcené civilizace, která byla zničena mohutnou atomovou apokalypsou.

Muž se poklonil a poklekl na jedno koleno. Z kapsy vytáhl svůj klíč a položil ho před sebe. Následně se zvedl a vešel do tmy.

Byl ticho, v dáli kapala voda, občas se dal zaslechnout padající kus omítky, která věkem samovolně opadávala a tvořila jednu z mála zvukových kulis tohoto prostoru. Z temné místnosti, do které vešel zakápený muž, se po chvíli objevilo nejasné namodralé světlo. Svítilo jen chvíli, pak zhaslo.

Muž vyšel ze tmy zcela bílý. Uklonil se a sebral svůj klíč, který do té doby ležel před vchodem. Spěšně zamířil na povrch za Georgem, který na něj jistě již čeká.


 

 

steampunk-5.jpg

 

Kapitola VI.  Smrti o vlásek

Ten z lesa

Klap, klap, klap s dutou lehkou ozvěnou se ozývaly kroky kamennou chodbou, kterou zdobily klenby, sloupy a fresky, kde byly výjevy z dějin. Kroky patřily  zakápenému muži, který v jedné ruce pořád svíral svoji dýmku. Chodba byla chladná a halila ji tma, jen přes pár oken v pravidelných kuželech dopadalo měsíční světlo na kamennou podlahu. Noční ticho Novastské věže narušilo řinčení padajících plechových talířů. Muž se zastavil a pomalu pootočil hlavu do postranní chodby, popotáhl z dýmky a vyfoukl. Jeho obličej teď halil dým a přes jeho rameno osvětlovalo měsíční světlo služku, která sbírala upadlé talíře do zástěry. Zvedla své modré nevinné oči k muži, jehož výšku umocňoval ještě fakt, že ona klečela na zemi, on byl o tři schody výše a ještě za ním prosvítal měsíc velice podlouhlým oknem. Její obličej okamžitě zkřivila grimasa strachu a napětí, oči zalily slzy, ruce se rozklepaly, až z nich s dalším hlasitým řinčením vypadl talíř opět na podlahu.

„O-oo—omm-lou—vá—m se, sire Malkrone, o-m-lou-vám –se,“  vykoktala služka.

Malkron nemusel zvednout hlas, přesto jeho hluboký ledový hlas řezal vzduch jako břitva.

„Seber to nádobí a nedělej tu v noci hluk, ty náno pitomá. Seber ho a ztrať se.“

Služka rozklepaně přikývla a chodbou se začalo ozývat jen známe klap, klap, klap.

               Leoš byl do půl těla nahý a připoutaný za ruce v řetězech. Hromotluk s kovovým pásem kolem břicha, na kterém byl vypálen znak dýmky a písmena M, mu uštědřil další ránu do obličeje. Leoš vyplivl trochu krve. A spoře osvícenou mučírnou se rozlehl hluboký nepříliš chytrý hlas:

„Kde je ta holka a kde její klíč? řekni to, než z tebe vymlátím duši.“

„Volím druhou možnost,“ vysoukal Leoš ze sebe z posledních sil a pokusil se o posměšek.

Hromotluk se napřáhl, ale přerušil ho vrzající zvuk, otevírajících se dveří..

„Druhou možnost?! Zde není místo pro statečnost, hrdino!“ proťal vzduch Malkronův hlas před tím, nežli si popotáhl z dýmky.

„Sire Malkrone,“ uklonil se hromotluk.

„Zmiz!“ kývl po něm Malkron.

Ozval se šramot, spěšné kroky hromotluka byl ty tam.

Malkrone přistoupil k Leošovi velice blízko popotáhl z dýmky tak, že Leoš ucítil pronikavou vůni tabáku.

„Budu stručný,“ vyfoukl dým z úst, „z příběhů znáš způsob vyjednávání asi tak, že buď mi něco povíš, a nebo tě zabiju. V našem případě to upřesním budu tě mučit tak dlouho, dokud mi neřekneš vše, co potřebuju vědět, a pak tě zabiju. Výhodou je, že nemáš na výběr.“ Opět si popotáhl z dýmky. „Tvůj otec, Leoši, zemřel v těch samých řetězech, jako dnes zemřeš ty. Mojí rukou, stejně jako ty. A možná budeš škemrat o život jako ten největší zoufalec, jako on.“

Leoš se vzteky, pokusil trhnutím vymanit ze sevření řetězů, ale ty se ani nepohnuly. Zhluboka se nadechl a sípavým vyčerpaným hlasem začal.

„Myslíš po tom, co jsi se mému otci nedokázal postavit sám?! Potom co jsi na něj poslal 20 chlapů, kteří ho spoutali v těchto řetězech, aby ty jsi pak mohl přijít a povyšovat se nad mága, jehož úrovně nikdy nedosáhneš? Stejně jako jsi to udělal se mnou?“ Vyplivl další krev. „Akorát u mě jsi udělal chybu.“

„Jakou?“ uchechtl se Malkron velice posměšně.

„Pozapoměl jsi vyvraždit všechny moje spojence,“ nabral všechny síly a zakřičel, „Klaaariiissoo!!!“

               Zvedl se oblak dýmu, neznámá síla odhodila Malkrona na zem ke dveřím, z dýmu vystoupila nahrbená dáma chodící o hůlce, v druhé rozechvělé ruce svírající svůj klíč. Mávnutím uvolnila Leoše z pout, ten ze stolu sebral svůj klíč opřel se o Klarisu. A než Malkron stál zase na nohou, ztratili se spolu v oblaku dýmu a byli pryč. Malkron si přehodil kápi zpět přes hlavu, sebral ze země dýmku a začal ji pěchovat.

„Tohle je válka, Leoši,“ procedil si pro sebe přes zaťaté zuby.

               George se prodíral mezi lidmi na zastávce metra. Zastávku zaplnil hluk valícího se vzduchu z tunelu a o pár vteřin déle už tu stál vlak. Otevřely se dveře a pomalými kroky vystoupil muž v černém pruhovaném obleku, přes který měl dlouhý černý kabát, černý klobouk a do úst mu hned po vystoupení putovala dýmka.

„Ve stanici se nesmí kouřit, pane,“ zastavil jej strážník stojící opodál a obuškem v ruce ukázal na ceduli s přeškrtnutou cigaretou.

„Omlouvám se,“ řekl muž v černém nenávistně a začal se rozhlížet, dokud nespatřil George, který mu pokynul, ať jej následuje.

„Zdravím tě, Degane,“ začal George. „Co je tak naléhavého?“ dokončil větu po té, co Degan konečně roztahal dýmku.

„Ta holka,“ řekl jednoduše.

„Myslel jsem, že to už jsi vyřešil. Malkron přece řekl zabít,“ udivil se George.

„Byl jsem takhle blízko, takhle blízko,“  ukazoval Muž v kabátu škvírku mezi prsty.

Zabočili za roh a pokračovali méně rušnou ulicí, kde jen zdálky byl slyšet hlahol z restaurací a projíždějících aut. Za chvilku se dostali do městského parku, který byl u řeky, a posadili se na lavičku.

Degan promluvil:

„Někdo jí chrání, ví, že po ní půjdeme, ale bohužel nevíme, co všechno ví,“ odkašlal si a pokračoval, „Toudle tou dobou, už by měl být Leoš mrtvý a Malkron by měl vědět vše o tom, jak se k tomu malýmu zrzavýmu spratkovi dostat.“

George se zadíval na opodál pochodující kachny. Zhluboka si povzdechl a zkřížil ruce na hrudi.

„Neriskuj tím, že se ji pokusíš hned zabít,“ řekl moudře George, „nejprve ji sleduj, zjisti, jestli nezahlédneš nějakého jejího ochránce.“

„Vzpomínáš na její matku? Ten talent, to charizma a ty oči!“ řekl Degan.

George se pousmál: „Ano, vzpomínám, milovali jsme ji všichni.“


 

steampunk-4.jpg

 

Kapitola VII. Chemofyz Kolben

Létající ryba

 

„Jsme domluveni,” byla poslední slova, která zazněla před tím, než se George prudce zvedl z lavičky a ostrým krokem se vydal skrz park.

Park byl plošně velmi prostorný a stromy v něm byly již velmi řídké a staré. Ty také pamatují stovky rozhovorů. Od láskyplných řečí zamilovaných párů, přes přísně tajné obchodní domluvy až po nenávistné a často i smutné rozmluvy. Však i teď si vyslechly něco, za co by správný technologický špeh zabíjel.

    Degan dále vysedával na lavičce a s velmi zamyšleným pohledem dál sledoval ptactvo na rybníčku. Ve chvíli, kdy se z doutníkového porostu na rybníce začal ozývat šramot, zpozorněl. Nikde však nikoho ani nic neviděl. Nevěnoval tomu pozornost, ale uvědomil si, že slunce začíná zapadat. Pomalu, klidným krokem vyrazil směrem z parku.

 

    “CRRRRR!” ozval se drnčivý zvuk zvonku.

    George přizvedl hlavu a uskočil projíždějící tramvaji.  S naprostým klidem pokračoval a svižným krokem se proplétal skrz žijící město.  Jako by dokázal předvídat chování a jednotlivé kroky spoluobčanů. Velmi obratně kličkoval mezi lidmi a pozorným pohledem plánoval cestu skrze davy na ulicích. Jako by ho to bavilo. Jako by tancoval, tak na první pohled vypadala jeho chůze.

   

    „Dobrý večer, pane Kolben,” pozdravil vrátný podniku Chemofyz Kolben.

    George jen přikývl a dál pokračoval širokou chodbou vrátnice. Stavba, která vítala každého návštěvníka podniku, už sama o sobě působila velmi depresivně. Šedá, vysoká, se špinavými skly a bez známek jakékoli snahy o architekturu. Byla vstupní bránou do obrovského areálu na kraji města Novaste.  Zbytek budov v okolí, které tvořily tovární komplex, na tom nebyly o nic lépe. Většina z nich prožila více než jednu přestavbu. Byly tedy složité, nesourodé a sestaveny z různých druhů stavebních materiálů. Opravdu nebyla nouze o různé nesmyslně postavené sloupy, zídky, koleje, chodbičky mezi halami ani komíny a trubky, které se kroutily a snažily se protlačit tu svou k obloze.

    „Ťuk, ťuk,” krátce se ozvalo chodbou v druhém patře jedné z hal uprostřed areálu.

    George nečekal na odpověď a vstoupil. Tedy… rád by. Při pootevření dveří se zadrhly. Více než na prostrčení dlaně se místa nenašlo. Ať se snažil sebevíce, hromady papírů nedovolily nezvaným návštěvníkům vstupovat.

    „Pane Volráb, mohl byste…” ani se nesnažil dokončovat větu.

    „Už běžím...” ozval se zvesela vcelku mladě znějící hlas z místnosti za dveřmi.

    Po necelé minutě přemlouvání štosů papírů osobou za dveřmi, šéf firmy spatřil muže. Pán měl přes sebe hozený šedý pracovní plášť. Jeho vousy byly neudržované a sahaly až po jeho pupek, čehož si neměl šanci všimnout, přes jeho upatlané brýle.

    „Co byste rád?!” vyštěkl nevrle. Muž měl překvapivě mladý hlas na svůj věk.

    „Potřebuji s vámi mluvit o kiaře, Volrábe,” odvětil s klidem George.

    „Ó, to jste vy, pane. Zajisté, posaďte se,” lehce překvapen starý muž krotce odvětil.

    „To bude dobré,” usoudil George poté, co se rozhlédl po kanceláři.

    Ta byla vcelku prostorná, ale žádné místo k sezení. K chození se také ale v prostoru místa moc nenašlo. Venkovním oknem na levo dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce do místnosti a tvořily velké stíny na protější zdi. Všude byly rozházené papíry, pootevírané skříně, porůznu válející se baňky a zvláštní kovové věci. Pracovní stůl byste v místnosti hledali velmi těžko. Hned za dveřmi byla oblečena dřevěná panna v šedivé volné tunice. Přímo naproti dveřím byla prosklená široká tabule zvětšiny polepená různými schématy, malůvkami a texty. Kdyby tu však nebyla, dalo by se jí shlížet do jedné z výrobních hal. Největší dominantou místnosti však bylo několik tmavě zelených tabulí, popsaných a špinavých od křídy. Vodu nepoznaly několik dlouhých měsíců.

    „Tome,” oslovil George neformálně vědce, „potřeboval bych dále vylepšovat naší kiaru. Tentokrát trošku speciálně,” a dlouze se podíval na tuniku pověšenou na panně, stojící nakřivo a opírající se o zeď.

    „Pane. To by neměl být problém, o co konkrétně půjde?”

    „Zákazník požaduje sledování polohy jednotlivých kiar,” vyvětloval, „udělat to tak, abychom mohli zjistit polohu kiary, která bude takhle vylepšena.”
    „Složitý úkol… podívám se na to,” řekl drbajíc se rukou v plnovousu a obratně překračujíc rozházené a klouzající papíry. „Kdybychom však rozložili strukturální integritu molekulární hmotnosti na elektrony a vázali přes iontovou vazbu, možná bychom mohli dosáhnout jisté elektronegativivty. To bych však…” zamyšleně začal čmárat vědec na popsanou tabuli.

    To ho však již George přestal vnímat. Jaksi… se ztratil v jeho myšlenkovém proudu.

    „Stavím se za vámi zítra ráno. Probereme to,” snažil se ještě dodat. Informace se však neměla šanci protlačit na správné místo.

    George se nakláněl přes zábradlí před Volrábovo kanceláří. Přestože by mu rád dopřál klidu, dveře se Georgovi zavřít nepovedlo. Zábradlí patřilo ochozu druhé části haly. Při pohledu dolů se rozprostíral osvícený prostor sahající asi 100 m do dálky a široký půlku této vzdálenosti. V hale byly prapodivné stroje. Stály v řadách. Jedna řada u pravé a druhá u levé strany haly. Stroje byly připojeny přes kožené pásy k hřídeli, která se točila ve výšce 10 metrů u stěn haly. Halou se ozýval monotónní zvuk běžících parních motorů, který protínal kovový zvuk podobný tlučící velké kovové trubky.

Právě když George sledoval couvající vlečku s uhlím na druhém konci haly, ozvalo se zasyčení stoje blízko podesty, kde stál. Následné puknutí a hlasitý výbuch přehlušily veškeré zvuky.

    Ihned se rozběhl ke schodům, které ústily hned u ovládání poničeného stoje. Jeho obsluha ležela s popáleninami III. stupně pod pákami a ciferníky stoje. Její zčernalé a zuhelnatělé tělo vypadalo nehybně.

Než stihl George seskákat po schodech, začala se sbíhat celá hala.

„Zavolejte zdravotníky! Marie doběhni pro Rustyho! Zastavte parní stoj! Odvezte vlečku!” s křikem kolem sebe rozdával rozkazy George.

„Běžte si všichni po své práci! Zde není nic ke koukání!“ zadýchaně dál křičel kolem sebe.

Dobíhal k ležící ženě. Ležela na zádech, měla popálený obličej a část oblečení tak, že části kůže byly úplně zčernalé. Ztěžka dýchala a snažila se chňapnout po Georgovi. Klekl si k ní, ruce jí zklidnil k tělu a začal ji utišovat: „To bude dobré, nic Vám není. Jen v klidu ležte.”

Nalevo pod zvýšenou podlahou ovládací plošiny se mezi tím mihla osoba s krátkým světlem v pozadí. George si toho matně všiml, ale ve zmatku tomu nevěnoval větší pozornost. Jen do chvíle, kdy tato osoba stála těsně za ním na plošině.

Osoba byla malá. Nesahala by Georgovi ani po prsa. Měla na sobě tmavě modré pracovní věci z tuhé látky. Byl to muž s nedbale střiženým vousem. Z pod čapky vykukovaly rozcuchané hnědé vlasy.

Osoba nezahálela a snažila se George praštit klíčem přes hlavu, když seděl zády. George uhnul tím, že se svalil na stranu. Přitom se ale praštil kolenem o zábradlí.

„Co …” snažil se vyjádřit údiv George a urychleně se zvednout.

Poté se halou ozvala druhá rána toho večera. Kovová rána s cinknutím o plechovou nádrž parního ústrojí.

George se ani nestihl plně postavit na nohy, když se opět začal klátit k zemi. Poté už jen sledoval dírami v mřížové podlaze prachové chuchvalce a lesknoucí se kovové piliny.

 

 

sunset-steampunk-wallpaper.jpg


 

 

Kapitola VIII. - Po odboji

Dr. Grid

 

V malé místnůstce ve městě Novaste, kde překvapivě není žádný ,vůbec žádný kouř, sedí tucet dětí podél zdí a jeden starší pán uprostřed. V rohu místnůstky jsou malá kamínka, ve kterých žhne spálené uhlí, které vydává příjemné sálavé teplo. Do místnůstky vedou jen jedny kované dveře a protože zde není žádné okno, uprostřed svítí lucerna na uhlí. Před dávnými časy tuto místnůstku používal odboj - časy již vzdálené.

„... a taková je legenda o titánovi,” dopoveděl muž uprostřed, kterému děti říkají prostě - dědečku.
     „Dědo, dědo, a fakticky existuje ta první strana?” zažadonilo jedno z dětí.
    „Ano, ano,” zabroukal si děděček pod hustý plnovous a potáhl z dýmky. „To máte tak: legenda praví, že kdysi byl jen jeden svět. Byl však tak zkažený, že jeden moudrý muž, který oplýval nadpřirozenými schopnostmi, dokázal vytvořit bránu do jiného světa, kam utekl,” rozpovídal se a opět potáhl z dýmky, „utekl ze zkaženého světa jen se svojí manželkou a pár přívrženci. Proto světu, který vytvořil, říkáme druhá strana, byl vytvořený jako druhý. A zde milé děti založil rod. Říká se, že ten, kdo dokáže zacházet s klíčem, má v sobě krev samotného zakladatele světa. Ovšem i ti, co neumí zacházet s klíčem, musí mít krev jednoho z jeho přívrženců. Tak tak děti. Všichni jsme jejich krev. Tak praví, já bych řekl i pravdivá legen...”
    „A, dědo, dědo, jak se dostanu do prvního světa?” proneslo další z dětí.
    „To není tak jednoduché,” trochu se rozlobil deděček, „brána, kterou vytvořil sám zakladatel, je dobře hlídána. Ale plno mocných bytostí si našlo jinej způsob jak přecházet. Více či méně nebezpečný,” horlivě pokyvoval hlavou tak, že z dýmky, kterou měl v puse, začala vylétávat dýmová kolečka. „I já jsem to dokázal…” odmlčel se a zalesklo se mu v očích, „... ale pozor!” vykřikl, „přecházení obnáší zodpovědnost, vaše činy by mohly zničit tento svět.” Na chvilku se opět odmlčel a pak tiše pokračoval, „nesmíte se na první straně zamilovat.”
    „Proč, dědo?”
    „Přináší to problémy,” vzdychl si, „pokud do našeho světa přejde někdo narozený v prvním světě, hrozí, že zničí ten náš, i pokud byste se tam rozhodli zůstat. Přenesete-li geny zakladatele na potomstvo v prvním světě, hrozí, že ratolest přejde do našeho světa a svět zničí. A vy s tím nic neuděláte, protože už třeba budete staří.”
    „A dědo, jak se přenáší geny zakladatele?” vytrhlo dítě deděčka z hlubokých myšlenek.

„Ehm, no víš…” zakoktal se děda, „to je složitý proces.”
    „Vyprávěj,” ozvalo se sborově.
    „No, to, raději se zeptejte maminky,” začal se vykrucovat dedeček.
    „Ale dědó.”
    „Dneska konec,” pronesl děda rázně a vyskočil, „konec, zítra budu pokračovat.”
    „Ach jooo,” Začaly se děti se vzdychotem ubírat zpět do zakouřeného města.


Flashback - o pár let

„Setkali jsme se zde, v tomto omezeném počtu, abychom udělali zásadní rozhodnutí,” pronesl Malkron k pěti okolo sedícím lidem.
    Všech šest bytostí sedí okolo malého stolu,  stojícího vedle obrovského stolu, který se nachází v nejvyšším patře věže, ve městě Novaste.
    „Tuula Spack porušila základní pravidla, přešla na druhou stranu a tam porodila dítě.” Pokračoval dramaticky Malkron. „Dítě jménem Zooey. Podle mého průzkumu to vypadá, že bude schopna použít klíč. Musíme učinit opatření!”
    „Jaké pane?” ozvala se bytost vysokým hlasem hned vedle Malkrona.
    „Nikdy se k Zooey nesmí dostat klíč. Navrhuji jakýmkoliv způsobem znemožnit výrobu klíče a …,” hlas se v Malkronově hrdle na chvíli zadrhl, „a zabít Tuulu.”

    Bytost s hlavou psa se zamyslela. Pět bytostí okolo něj se hlasitě hádalo, zda zabít nebo ne, ona však jen seděla a přemýšlela.  Čas pro ni plyne jinak, rychleji nebo pomaleji, vlastně na tom nezáleží. Ona jediná ví, co je správné udělat. Pomalu výhružně se zvedla ze židle.
    „Pánové,” řekla prostě svým zapadlým hlubokým hlasem. V místnosti zavládlo ticho a všichni na ni upřeli zrak. „Postarám se o ní. Zabiju ji,” dva nádechy, dva výdechy. Nikdo nezaprostestoval,  ona bude ta, kdo se o to postará.
    „No tak všechno vyřešeno, nyní se můžeme rozejít,” řekl pomalu, opatrně ale pohotově Malkron, aby se nerozpoutala další hádka. Bytost s hlavou psa mu přesně nahrála do karet.

Bytost s hlavou psa se otočila na patě a vyrazila ke vchodu.
    „A Urpo,”
zavolal směrem na bytost s hlavou psa: „vykonej to prosím pořádně, bez důkazu a hlavně…,” odmlčel se, „... hlavně rychle”.

    Bytost s hlavou psa jménem Urpa se rychle zamyslela, nyní konečně události dostaly spád. První, co musí udělat, je najít Tuulu. Hledání nebude zdaleka nejtěžší část plánu, co ho čeká. Ani ukrývání Tuuly na nějaké bezpečné místo a ani falšování vraždy. Nejtěžší část plánu se týka Zooey, co s ní? Tato část plánu v sobě ukrývá mnoho a mnoho kombinací. Co s ní bude nejlepší udělat? Ještěže pro Urpa plyne čas jinak. Ještě bude mít dost času na přemýšlení.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA