Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zooye Kayla Spack část III.

Třetí část povídky, kterou píší čtyři autoři - každý jednu kapitolu, pokračuje v hledání odpovědi na to, co se to kolem Zooye děje a odhalí nám i složitý proces zákulisních příběhů, které se snaží mladou Zooye vtáhnout do světa, který nezná a nerozumí mu - a Zooye se tomu brání způsobem sobě vlastním.

zooye-kayla-spack.jpg

Zooye Kayla Spack, část III.

 

Kapitola IX. Cesta z města dolů do dolu

Osmo Vlek

 

„Kde je táta?“ poněkud příkřeji jsem vyštěkla na sekretářku, která sídlila před otcovou kanceláří.

Sekretářka, se kterou se dobře známe, se trochu lekla, nebyla zvyklá, že bych na ní štěkala. Možná ji trochu vyděsilo to, že jsem to vykřikla z výtahu, když byl ještě sotva otevřený a možná i to, že hned poté jsem se z výtahu vyvalila nejen já, ale i mých několik pomenších příručních zavazadel, která se do toho výtahu sotva vešla.

„Ahoj Zooye, ehm, myslím, že před chvíli odjel, musel pracovně do Evropy, bylo to velice nutné. Něco ti tu nechal, počkej,“ sekretářka se sehnula ke stolu a otevřela jeden ze šuplíků, chvíli v něm byla ponořena a následně vytáhla malý balíček ovázaný modrou stuhou: „Á tady to je, výborně.“ Balíček mi podávala.

Pustila jsem na zem několik svých kufrů a přešla k sekretářčině stolu.

„Ehm, ty se stěhuješ sem do kanceláře?“ opatrně se sekretářka zeptala a kriticky si prohlížela lavinu kufrů před jejím stolem. Ignorovala jsem ji a rovnou jsem začala otevírat balíček. Táta tu měl být, byla jsem naštvaná a tentokrát i kvůli tomu, že táta není schopen být doma aspoň dvacet čtyři hodin. Proto jsem stuhu s nečekanou rázností strhla a hodila po sekretářce, která se nakláněla, aby viděla, co tam je. Sama jsem pak malou krabičku otevřela. Nebylo v ní nic moc na to, jak byla těžká. Jedna GPS navigace a papírek s textem. Krabičku jsem opět zavřela a s pocitem, že je něco špatně, jsem opustila sekretářku a šla si sednout do tátovo kanceláře. Za jeho velkým stolem z masivního dřeva jsem sedávala ráda, člověk měl pak pocit, že má navrch nad těmi, kteří stáli před stolem.

Krabičku jsem postavila před sebe. Opět jí otevřela a položila na stůl GPS navigaci. Vzala jsem papírek a začetla se do textu.

 

Drahá Zooye,

musel jsem dnes nečekaně odjet, protože jsem se dozvěděl o věcech, které by mohly poškodit můj svět. Jsou zkrátka drobnosti, které nemohu vykonat, a i já musím na chvíli zmizet. Nebudu ti to tady vysvětlovat, ale dám ti jednu radu. Pokud máš potřebu opustit tohle město, učiň tak. Vlastně… já ti to přímo doporučuji.

V krabičce, kterou jsi právě otevřela, je navigace, která tě dovede na bezpečné místo. Budeš tam jen chvíli, co nejdříve tě navštívím a společně pak vyrazíme do našeho nového domova, který jsem právě do Evropy letěl zařídit – mimo jiné. Důvěřuj mi a ještě jednou se omlouvám, že tě na té cestě nemohu doprovodit.

Věř mi.

S láskou,

Táta

 

PS: Až ti bude nejhůř, odklop dno krabičky.

 

Vstala jsem od stolu, potřebovala jsem si uklidnit roj myšlenek. Pomalu jsem přešla k oknu, ze kterého byl vidět nekonečný ruch a cvrkot života města, ve kterém jsem vyrůstala. Když o tom teď tak přemýšlým, nikdy jsem to město neměla úplně ráda, nikdy jsem se v něm necítila dobře, jako bych měla patřit někam jinam. Samozřejmě o těchto pocitech jsem už dlouho nepřemýšlela, měla jsem na starosti důležitější věci. Zkrátka mi nyní nápad přestěhování se vlastně vůbec nevadil. Stejně už to chtělo nějakou změnu a třeba na novém místě budou lepší příležitosti.

A lepší kluci. Pomyslela jsem si zatrpkle, když jsem si vzpomněla na toho blázna Leoše. Možná, že nakonec on může za to, že já a můj táta teď máme problémy a musíme opustit toto město. Až ho potkám znovu, kopnu ho někam, kde mu to vůbec nebude příjemné.

Vrátila jsem se zpět ke stolu a s menší námahou vytrhla falešné dno krabičky. Ke svému velkému úžasu jsem zjistila, že v tajné skrýši je skryt malý revolver s několika náboji. Chvíli jsem se na to kriticky dívala, načež jsem pokrčila rameny, nabila revolver a strčila si ho do kapsy svých džínsů.

„Pro případ, že bych potkala zase nějakého pomateného jedince se psem místo hlavy, je to geniální věc,“ dodala jsem kriticky, sbalila navigaci, lístek od táty si strčila do kapsy a vyrazila jsem na svoji cestu…

Ujížděla jsem po dálnici s minimálním provozem. Auto jsem si půjčila v půjčovně, nechtěla jsem používat své, alespoň budu nenápadnější. Město jsem nechala za sebou už před dvaceti minutami. Navigace mě vedla na cestu, která měla trvat tři hodiny. To byl dostatek času k tomu, abych si mohla srovnat některé věci v hlavě.

Předně mi až nyní došlo, jak podivné věci se odehrály a jak těžce jsem je nedomyslela, když se odehrávaly. Ta příhoda s Leošem, jeho divnou zahnutou věcí, tím divným klíčem, jak tomu říká. Podivná bytost u mě doma, zdá se, že dokonce kouzla. Ó bohové, jak já nesnáším nenormální věci. Leoš se jistě namočil do nějakých mafiánských praktik, které experimentují s podivnými vědci a snaží se nějak ovládnout svět. Určitě to tak je. Jeho smůla, mě už nenajde, už ho nikdy nechci vidět!

Po hodině a půl na dálnici mne navigace svedla na místní prašnou cestu, po které jsem dál pokračovala. Byla nekonečně rovná a dlouhá, cesta proto ubíhala velice pomalu a měla jsem nutkání usínat, což nebyl dobrý nápad, protože se tu a tam na cestě objevil nějaký ten skot nebo ovce. Nenávidím volně pobíhající zvířata, mají sloužit lidem, ne si jen tak bez užitku běhat po cestách a obtěžovat lidi, když se snaží někam dostat! Leoš by mi jistě za takové myšlení dal dlouhou přednášku o tom, že příroda tu byla dřív a že bychom si jí měli vážit, že nemám ani tušení, jak by mohl vypadat svět, kde by se lidé naprosto vykašlali na přírodu. Ty jeho kecy o jeho snech plných kouře a mohutných strojů! Občas se zdálo, jako by těm svým snům věřil. Byl to blázen. Už na něj nemusím myslet!

Cesta ubíhala pomalu a teplota v autě rostla. Tomu křápu z půjčovny odešla klimatizace někde na půl cesty a otevřené okýnko moc nepomáhalo, bylo dnes nějak moc horko po té propršené noci. Už jsem se ale blížila k cíli. Marně jsem doufala, že to bude nějaké město, ale vzhledem k zabydlenosti krajiny se zdálo, že to bude spíše nějaká díra. No co, hlavně když tam bude sprcha a lednička.

„No to si snad dělá…“ ulevila jsem si, když jsem vystoupila z auta poté, co navigace nahlásila, že jsem v cíli.

Přede mnou stál jeden starý a rozpadlý dřevěný domek s vybledlým nápisem: „Vítejte v dolech O. J. Spacka”.

„Dědečkovy doly! No to snad ne!“ rozkřikla jsem se na okolní krajinu. Od doruda zbarvených pískovcových stěn v okolí se ozvěna mého hlasu několikrát vrátila. Usoudila jsem, že bych měla být více potichu.

Vzala jsem z auta jen batoh a kufr s hygienickými potřebami a vyrazila tedy dovnitř. Když jsem otevřela dveře do domku, dýchl na mě puch staroby. Světlo se sem dostávalo jen přes škvíry seschlého dřeva. Zcela paradoxně se však na druhé straně domku nacházely velké zrezlé kovové masivní dveře se zámkem, který na mě zeleně poblikával. Takže je tu elektřina, aspoň něco.

Přešla jsem ke dveřím a otočila jediným ovládacím prvkem, který na nich byl. Dveře se pomalu a s hrozivým vrzáním otevřely a odhalily dlouhou chodbu hrubě lámanou ve skále, která se pomalu svažovala. Osvětlena byla prastarými světly s železnou mříží na každém z nich. Dnes už mi nemůže nic překvapit. Vešla jsem proto dovnitř a vydala se dolů…

Dlouho jsem klesala, než jsem narazila na několik dveří, které byly vetnuty do stěn chodby. Na jedněch z nich bylo napsáno, že se jedná o kuchyni, na dalších byl nápis ubytovna. Otevřela jsme dveře do kuchyně. Kuchyň byla vybavena velice obstarožním nábytkem, ale byl tam stůl a židle. S úlevou jsem odložila kufr a sedla si na židli. Představa, že zde budu muset několik dnů čekat na otce, mě hodně děsila a byla jsem z toho značně nevrlá.

Letmo jsem prošla obsah skříněk. Bylo v nich povětšinou zaprášené nádobí, nějaké konzervy a hliníkové příbory. Ještěže jsem si s sebou přivezla i své jídlo.

Šla jsem prozkoumat i další dveře. Ubytovna byla jen větší místnost s několika palandami, které vypadaly, že už nebyly velice dlouho používány. Našla jsem i sklad plný dalších konzerv, různých zapečetěných beden a mnoho kanystrů benzínu. V další místnosti hučel velký agregátor, který byl napojen na soustavu několika skutečně velkých nádrží. Někdo to zde musel pravidelně udržovat, ale kdo?

Při této myšlence jsem si poprvé uvědomila, že bych se třeba mohla i bát, zatím jsem na žádný strach však nějak neměla čas. Vrátila jsem se proto do kuchyně a začala vybalovat své věci. To alespoň na chvíli zaměstná moji mysl.

V polovině vybalování se však za mými zády otevřely dveře do kuchyně.

Ztuhla jsem a urychleně nahmatala svůj revolver. Dříve než jsem se stačila ohlédnout, však návštěvník promluvil.

„Nezkoušejte po mne střílet, mohla byste toho litovat.“

Přišla jsem o moment překvapení. Pomalu jsem se ohlédla…

To, co jsem spatřila, mne donutilo, abych nad sebou ztratila kontrolu, a s velkým leknutím jsem odskočila dozadu, až jsem zakopla o židli a spadla na zem. V tu chvíli jsem byla přesvědčena o tom, že zemřu.

 

steampunk-4.jpg

 

Kapitola X.  Únik

Létající ryba

 

„Jaks to zvládla tak rychle?” zeptal se šeptem Leoš.

„Už jsem tě nějakou dobu postrádala,” odpověděla s úplnou samozřejmostí Klarisa, tisknoucí se na zeď a nevěnující mu větší pozornost.

Oba stáli opření o zeď velké kamenné chodby. Ta byla široká a velmi vysoká. Měsíční světlo do ní vnikalo velkými podlouhlými prosklenými gotickými okny. Jinak v chodbě byla úplná tma.

„Stejně ale ne…” nezvládl dokončit, když ho Klarisa přerušila

„Psst.”

Za rohem o chodbu dál zavrzaly tiše dveře. Pak se začaly ozývat svižné kroky tvrdé obuvi rozléhající se prostornými chodbami. Zvuk zesiloval. Klarisa s Leošem skoro ani nedýchali. Oba stáli s klíčem za zády připraveným na rychlou obrannou akci.

Postava prošla křížením chodeb o kus dál a pokračovala bez jediné změny tempa.

„Teď se musíme dostat ven. Mělo by to být tamtudy. Nejsem si takhle po tmě úplně jistá,” šeptala Klarisa a nedbale mávla rukou. „Potom bude čas si promluvit,” dodala.

Oba se pomalu začali tiše po špičkách sunout severní chodbou směrem k bráně místního kláštera.

„Ví o nás,” prohlásil po chvíli chůze Leoš, když v rychlosti nakoukl ven z obrovského okna. Klarisa netušíc, kde vlastně Leoš pořádně je, do něj vrazila. Přímo obličejem do jeho zad.

„Eguf,” ozval se prazvláštní zvuk deformujícího se obličeje.

„Zvedají bránu a na mostě se rozsvěcejí světla,” popisoval Leoš situaci venku stále šeptajíc s velmi vzrušeným hlasem.

    Chodbami se začal ozývat ze všech stran dupot běhajících osob. Zprava, zleva. Odevšad byly slyšet rychlé kroky.

    Než se Klarisa s Leošem rozhodli, zda budou pokračovat, nebo se vrátí, ozvalo se za nimi:

    „Tady jsou!”

    V tu chvíli bylo rozhodnuto. Nebylo na co čekat. Oba se okamžitě rozběhli směrem k bráně s pronásledovatelem v zádech.

    Klarisa na chviličku zastavila, otočila a soustředěně mávala v krátkých gestech pevně klíčem. Poté se objevil tenký paprsek světla rozšiřující se v kužel. Z něj pak vyvstala průhledná kolmá stěna kopírující řez chodby. Stěna byla lehce průhledná. Pohled přes ní byl lehce vlnitý.

„Hmm…” vydal souhlasně Leoš s úsměvem.

„To je na chvilku zpomalí,” řekla Klarisa.

Muž běžící za nimi pomalu přistoupil k vlnité průhledné zdi a studoval ji. Pak se jí dotkl. Ta se lehce zavlnila. Poté se přes ní pokusil projít. Zeď ho ale nepustila. Vypoukla se, ale poté ho jako žvýkačka opět odpružila zpět.

Dali se opět do běhu. Již byli ve vstupní věži u brány. Cestu ven jim křížila pouze obrovská dubová vrata.

„Co teď?” zeptal se Leoš obhlížejíc vrata zevnitř.

„Teď…” snažila se Klarisa.

Ozvalo se zarachtání řetězu a za několik málo vteřin se za nimi sesunula velká kovová mříž.

“... teď jste v pasti! Přátelé!” ozvalo se dříve, než se Malkron objevil na druhé straně mříže. „Klíče klidně zahoďte. Ty jsou vám teď k ničemu. Celá věž je nyní magicky pasivní. Nemůžete tedy v ní kouzlit. Stejný princip jako pro celý klášter. Důvod, proč jste se nemohli teleportovat z něj rovnou ven.”

Klarisa s Leošem se na sebe zoufale podívali. Poté zahodili klíče na zem.

„Vysvlíct a do hladomorny s nima!” vydal rozkaz Malkron. „Jako hezky ve středověku,” dodal k úšklebkem na tváři a mnoucí si ruce.

 

„Pane Kolben. Slyšíte mě?” tázal se mladý ženský hlas.

George vnímal pouze rozmazané fleky. Světlé a tmavé. Postupně se mu zrak zaostřoval.

Ležel v posteli málo prostorného pokoje. Po obvodu byly dřevěné zdobené regály s nakloněnými policemi, které přetékaly uskladněným materiálem. Dva stoly umístěné napravo a nalevo od dveří pouze zvětšovaly nekončící změť hadiček, stříkaček, velkých i malých baněk plných tekutin přírodních a pastelových barev, drátů, obvazů, krabiček a dalších věcí, které ani netušil, k čemu by tak mohly sloužit. Jeho černá kovová mřížovaná postel umístěná uprostřed této místnosti a nakloněná pod jistým sklonem byla ovládána velkou klikou. Na ní byl napojen systém ozubených kol a několika pák. Strop půlkruhové místnosti podepíral nýtovaný nosník držící skleněnou kopuli nad místností. V té díky tomu bylo dostatek světla.

„Haló, pane. Jaké je vaše křestní jméno?” dožadovala se slečna.

Měla na sobě tmavě šedivou skládanou sukni, hnědou koženou halenku a její světlé vlasy sepnuty tlustou křišťálově průhlednou sponkou světle červené barvy. Ta krásně odrážela světlo v místosti a po zdech se objevovala červená prasátka.

„Éh, George Kolben, bydlištěm Senovážné náměstí 8,” odříkal George strojově s pohledem zaměřeným daleko za slečnu.

„Můžete vstát?”

George se podepřel rukama a pokusil se slézt z nakloněné postele. Ruce se mu ale podlomily. Bolest v jeho levém rameni ho s křivým úsměvem a žuchnutím opět položila zpět na matraci.

„Nohy jsou v pořádku, ale rameno …” nesnažil se dokončit větu s nemohoucím pohledem na naklánějící se slečnu.

Při druhém pokusu o slezení se začal sunout z postele asi tak, jako když se vám ráno opravdu nechce do práce a snažíte se co nejpomaleji opustit postel a ztratit minimum jejího pohodlí a tepla.

Pohled to byl opravdu komický a slečna se začala opravdu nahlas smát.

„Padáte mi tu jako list papíru,” protlačující slova mezi záchvaty smíchu.

Vyhodila mu nohy zpátky na postel se slovy:

„Na chvilku si ještě zdřímněte. Až se probudíte zavolejte na mě. Ano?”

„Jak… Jak dopadla operátorka?”

„O tom si promluvíme později,” odpověděla mu slečna se značně opadlým usměvem.

Poté mu píchla přímo do žíly průhlednou, lehce nazelenalou tekutinu a hodila přes něj chlupatou deku.

 

Ozvalo se zaklepání na otevřené prosklené dvěře. Sklo uvnitř nich svým řinčivým zvukem velmi silně dávalo najevo, že i ono má svou hrdost.

„Dobrý den, jak se mu daří?” se smutným obličejem se zeptala Komtesa, Georgovo manželka.

„Právě se probudil, ale dala jsem mu opět něco na spaní. Bude v pořádku, ale bude si muset několik dnů odpočinout,” začala slečna příchozí ženu uklidňovat.

„Jsem Vám nesmírně zavázána, že se o mého manžela takhle staráte,” děkovala Komtesa slečně.

„Já jsem vám zas nesmírně zavázaný, že už tomu všemu je konec,” ozval se hrubý mužský hlas se dveří.

Ve dveřích stál prostorově náročný muž, mířící klíčem na ženy v místnosti. Špatně oholený páchnoucí pán, u kterého byste krk hledali marně. Otrhané věci pouze umocňovaly odpor k tomuto muži.

„Kdo jste?” vyslovila Komtesa snažící se předstírat naprosté nepřekvapení a klid. V obličeji ale měla křivou grimasu. Zápach jí opravdu nedělal dobře.

„Posílá mě Degan, musíte jít se mnou.”

„Nikdo s vámi nikam nejde!” se vřeskem mu odporující Komtesa.

„V tom případě to skončíme na místě,” vyslovil muž. Poté se ozval se svištivý zvuk a tlustý muž se sesunul k zemi.

 

url.jpg

 

Kapitola XI. - Magická univerzita I

Dr. Gird

 

Flashback.

Univerzita magie na druhé straně v hodině vyučování.

 

V místnosti, která vypadá unifikovaně jako každá jiná učebna kdekoliv na světě, vlastně by mohla sloužit jako vzor učeben pro ostatní učebny, stojí malý, podsaditý plešatý mužíček,  vypráví látku a děti sedící před ním v lavici dychtivě poslouchají. Učitel vypráví látku, jako by spolkl všechnu moudrost, při mluvení kouká do stropu, jako by tam děti vůbec nebyly. Vlastně jako by si povídal sám pro sebe.

„Pokud si myslíte, že prostě vezmete klíč, zamáváte s ním a budete kouzlit mocná kouzla,” řekl, uchechtl se a pokračoval, „tak rovnou můžete opustit tuto úvodní hodinu vyučování.”

„Nikdo?” dotázal se po delší chvilce, co se nikdo nezvedl, ani vyloženě neměl k odchodu. „Jaká škoda,” řekl mužíček smutně a zase vážně pokračoval. „Energie ke kouzlení třímá v nás. Stejně jako v samotném zakladateli. Jen samotný zakladatel měl tuto energii, kterou přenesl na vás. Na vás potomky. Klíč je až samotný nástroj pro přeměnu energie na kouzlo. Čím mocnější kouzlo, tím více energie…”
    „Pane učitel, mohu na záchod?” přerušil učitele klučina jménem Goerge Kolben.
    „... spotřebuje,” dokončil větu učitel, pomalu sklopil pohled ze stropu a podíval se na Goerge. „Na záchod opravdu nemůžeš, obzvlášť pokud se musíš zeptat,” pronesl skoro až krutým hlasem a zase obrátil pohled na strop.
    „A pane učitel, lze kouzlit i bez hůlky?” křikl znovu George, učitel opět pomalu sklopil pohled na George, pořádně si ho prohlédl, podrbal se v uchu a začal mluvit směrem k Georgovi. „Lze kouzlit i bez klíče, máte-li nějaké jiné ohnisko, které dokáže proměnit vaši energii na kouzla. Klíč byl však přesně navrhnut pro tyto účely a v normální magii neexistuje nic lepšího ke kouzlení,” odpověděl učitel na Georgův dotaz a pořád z něj nespouštěl zrak. Kdyby to bylo možné, George by se nejraději vpil do židle, jen aby nemusel snášet učitelův pohled. Byl však zvyklý pokládat otázky, nemohl si nikdy žádnou odpustit.
    „Snažíte-li se vykouzlit kouzlo mocnější než vy, mohou vyvstat tři důsledky,” pokračoval učitel ve výkladu. „Kouzlo se nepovede a vaše energie vám zůstane. Tohle umí jen ti nejmocnější a jen ti nejmocnější umí odhadnout, kolik je ke kouzlu potřeba energie,” pronesl a potutelně se usmál. „A jen ti úplně nejmocnější dokážou odhadnout, kolik mají energie,” usmíval se učitel a zasněně koukal do stropu, jako by byl v místnosti sám. „Druhá věc, co se může stát je, že se kouzlo nepovede a vy přijdete o svoji energii. To ale taky není váš případ,” uvedl se učitel opět do reality. „Váš případ je třetí varianta. Kouzlo se začne provádět, vysávat vaši energii a až dojde ...” skoro juchnul učitel. „Až dojde, zabije vás to a na mých hodinách bude méně zvědavých žáků,” vesele pronášel učitel. „Takže tímto vás varuju, dokud si nebudete jisti, raději nikdy neprovádějte nějaká silnější kouzla bez dozoru.”

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA