Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zooye Kayla Spack část IV.

zooye-kayla-spack.jpg

 

Kapitola XII. Z dolu do minulosti a pak zpět

Osmo Vlek

 

Jsou okamžiky, kdy si říkáte, že narodit se, byl ten nejhloupější nápad, jaký vás kdy mohl napadnout. Jsou okamžiky, kdybyste nejraději vzali tu praštěnou příliš aktivní spermii a podrobili ji záření ze středně velkého pulsaru. A jsou okamžiky, kdybyste si přáli být na jiném místě, v jiném čase, jiném vesmíru a jiné realitě… a pokud by to bylo jen trochu možné, tak i v jiném skupenství a formě života.

A přesně tohle vše si aktuálně přála Zooye, která se nacházela v zaprášené staré kuchyni, opuštěného dolu, mnoho metrů pod povrchem, v krajině, kde nejaktivnějším živočichem byl škorpión, který zde přežíval jen proto, že i smrt se bála sem jít, aby náhodou nepřišla k úrazu. K tomu všemu před Zooye stál - možná spíše stálo stvoření - jehož živočišné zařazení by přivodilo infarkt i tomu nejzkušenějšímu zoologovi planety. Zooye se momentálně nacházela ve velice nepohodlné pozici, kdy se snažila, jak už bylo jejím zvykem - když prožívala napjaté situace - vtěsnat do stěny za jejími zády, přičemž se mezi stěnou a jejími zády nacházela židle, kterou strhla při svém úleku, a ta židle vydávala zvuky, jako by ji přejížděl parní válec, což uznejme, je na organické stvoření typu homo sapiens docela úspěch.

„U všech ozubených kol, co to zase je?!“ protlačila jsem mezi zuby a snažila se vtěsnat moje záda skrz starou židli do stěny, která se nacházela za mnou.

Stvoření, na které jsem koukala, mělo velice podezřelý vzhled. Předně mne znervózňovalo to, že krom bederní roušky na sobě nemělo nic jiného. Možná to bylo proto, že zbytek těla mělo porostlé peřím v odstínech vybledlé oranžové a sytě černé. Hlava měla poněkud aerodynamický tvar, který se vyznačoval oranžovým, vystouplým nosem, který vystupoval do prostoru v délce dobrých deseti centimetrů. Oči byly hluboko zapadlé a vypadaly jako oči jestřába – ostražité, sytě žluté, s pohledem, který by dokázal propalovat pancíř. Ústa měl tenká, ohraničená jen úzkými pruhy tmavě rudých rtů, přičemž mu z nich vyčnívaly čtyři ostré zuby. Ruce, volně spuštěné podél těla měl také porostlé peřím a zakončené prsty s dlouhými drápy. V jedné z rukou svíral mezi drápy a dlaní tu věc, kterou se mi snažil vnutit Leoš. Usoudila jsem, že se svět definitivně zbláznil, zhodnotila své možnosti a omdlela…

Už jste se někdy probouzeli po dlouhém večírku, kde jste měli za úkol vyzkoušet všechny nápoje, co jsou na baru, pak vám hlavu přejel parní válec a jako třešničku na dortu jste zbytek noci prospali v malé bílé místnosti, kde celou noc křičelo malé dítě? Pokud ne, tak se těžko dokážete vžít do pocitů, které právě prožívala Zooye.

-

Pomalu jsem otevřela oči. Shledala jsem jako velice příjemný ten fakt, že nikde nesvítilo oslnivé světlo. V místě, kde jsem ležela, bylo příjemné teplo, bylo slyšet praskání ohně a na stropě neznámé místnosti se jen lehce mihotaly oranžové odlesky z ohně. Bylo by to krásné, kdyby mě nebolela hlava a záda takovým způsobem, že jsem měla chuť opět omdlít. A pak jsem si vzpomněla na události před tím, než jsem skutečně omdlela.

Urychleně jsem se posadila na posteli, což mělo velice krátkodobý účinek, protože má hlava a záda mi velice nehumánním způsobem přesvědčily, abych si opět lehla.

„Měla byste ležet,“ zazněl odněkud hlas, „když jste omdlela, praštila jste se do hlavy a tu židli, kterou jste tlačila do stěny při vašem úleku, budete mít asi značně obtisknutou do vašich zad.“

„Jo to mám…“ A pak mi došlo, že zde není něco v pořádku. Ztuhla jsem a uvědomila jsem si, že zřejmě mluvím s tou jedinou druhou osobou, která v době mého omdlení byla se mnou v místnosti.

„Ehm…“ řekla jsem duchaplně a intuitivně si sáhla do zadní kapsy.

„Pokud hledáte svoji zbraň, tak leží na stole.“ Dostala jsem odpověď.

Otočila jsem hlavu a skutečně, na masivním dřevěném stole uprostřed malé místnosti s nízkým stropem ležela moje zbraň. Mne však nyní zajímalo, kde je to stvoření. I když jsem si nebyla jistá, zda ho chci vidět znovu. Rozhodla jsme se nakonec, že ne. Ostatně, kdyby mě chtělo zabít, byla bych už mrtvá.

„Vy mluvíte?“ učinila jsem objev a přidala do toho prohlášení značnou dávku údivu a překvapení.

Odpovědí byla chvilka ticha, pak se ozval zadumaný hlas. „Co k tomu dodat, mám pocit, že kdyby tomu tak nebylo, tak máte zřejmě sluchové halucinace, nemyslíte?“

„Kdo jste?“ rezignovala jsem na naštvání a bezmocná na posteli jsem se rozhodla pro změnu zjistit nějaké informace. Zdálo se mi, že tenhle svět se již definitivně zbláznil.

„Jste nečekaně přístupná,“ zazněl hlas kdesi za mojí hlavou. „Slyšel jsem o vás, že jste vzpurná a cílevědomá žena. Stejně jako vaše matka.“

„Vy jste znal moji matku?“ vyhrkla jsem, až mi ze zad vystřelila silná bolest.

„Ano, znal jsem jí. Byl jsem jejím učitelem na mag..., ehm na univerzitě. Byla to skvělá žákyně, má nejoblíbenější, měla velký potenciál.“

„Nevěřím vám, pochybuji, že moji matku učil někdo, ehm, no jako jste vy.“

Chvíli bylo ticho.

„Hodně toho nevíte, slečno, hodně. A nechcete vědět, což je špatné. Sama dobře víte, že nebýt informovaná znamená nebýt v čele a vy přeci v čele chcete být.“

„Jak vám mám věřit? Jsem si jistá, že kdyby někdo jako vy učil na jakékoli univerzitě, bylo by o něm hodně slyšet.“

„No, má univerzita nepatří do vašeho světa…“

„A už je to tu zas, ulítlé světy, bláznivá stvoření, co mají strašnou potřebu obtěžovat můj život! Víte co vám řekmuhhuuuu...“ moje ústa najednou přestala vydávat zvuk. Už zase!

„Uděláme malou dohodu, co vy na to?“ ozval se hlas, „vy mě necháte chvíli mluvit a já vás pak nechám rozhodnout, zda budete chtít definitivní klid a odstřižení od našeho světa. Nebo se rozhodnete dozvědět se více o sobě, rodině a světu, kam patříte. A klidně mi odpovězte, už mluvit můžete.“

„A když se rozhodnu zůstat v realitě, už mě nikdo z vás nikdy nenavštíví?“

„Ano, zajistím vám klidné místo na klidný život mezi lidmi ve vašem světě.“

Chvíli jsem přemýšlela, no, nakonec se stejně nemohu moc hýbat, tak co mohu ztratit, pohádku mi na dobrou noc nikdo nevyprávěl už dlouho. „Tak tedy dobrá, mluvte, budu poslouchat,“ souhlasila jsem.

„Tak tedy dobrá. Začnu prvním setkáním s vaší matkou.

Byl jsem tehdy mladý učitel jednoho předmětu, o kterém byste neměla tušení, co znamená. A dostal jsem svoji první třídu. V první lavici seděla maličká, sebevědomá holčička s živýma zelenýma očima, co sledovala každičký můj pohyb a slovo, které jsem řekl. Jmenovala se Tuula Spack a byla to vaše matka. Vedle ní seděla její sestra Klarisa, která byla o poznání více uzavřená, ale to jí vůbec neubíralo na její geniální mysli a znalosti, které nasbírala, byly vždy o něco dál, než ty, které chápala vaše matka. Avšak Klarisa byla vždy v jejím stínu, protože vaše matka byla krásná a sebevědomá, neuvěřitelně se vám podobala a kdekoli se objevila, ovládla společnost, ať už se ta společnost skládala z kohokoli. Čekala jí velká budoucnost a možná i pozice v Lize zachování druhé strany světa, což je něco, jako je pro vás úřad nejvyšší rady státu.

Ale život se mnohdy mění mnohem rychleji, než by člověk chtěl a okolnosti se mohou rychle otočit proti vám. V době, kdy vaše matka dospívala, staly se v našem světě věci, které definitivně změnily osud mnoha lidí a mají na svědomí i nehezký osud vaší matky – i když by to tak ona nenazvala.

Zkrátka a dobře, situace v našem světě se dost zkomplikovala. A Tuula chtěla udělat něco, co by mohlo běh událostí změnit. Kamarádila se tehdy s jistým Malkronem, který s ní taky chodil do třídy a byl do ní zakoukaný, no, zkrátka asi tak, jako kluci milují své první lásky. Malkron je dnes zlý a chladný člověk, ale tehdy to byl mladý a hodně nadějný muž, který zvládal věci, které mnozí nezvládnou za celý život. Přirozeně s tím byl i přiměřeně ke své genialitě egoistický a nafoukaný. Ale Tuula ho uměla vždy zchladit. Tehdy spolu hledali řešení situace, která trápila náš svět. Schylovalo se k válce, lidé často umírali a tak dále. Oni to chtěli změnit tak, že po dlouhých staletích se pokusí o částečné propojení našich světů. Věc naprosto nevídaná.

Dnes by to Malkron popřel, ale tehdy se jim skutečně podařilo přejít do vašeho světa. Abyste to chápala, to není vůbec nic jednoduchého a Malkron patří k těm několika málo jedincům v historii, kteří dokázali vytvořit portál. Tehdy však svůj plán nedotáhli do konce. Tuule se totiž stalo něco, co se jí ještě nikdy před tím nestalo. Zamilovala se.

A zamilovala se nejhůře, jak to jen šlo. Zamilovala se do normálního člověka a jejich láska měla své následky.“

„Jistě, následkem jsem přirozeně já,“ řekla jsem ironicky.

„Nechte mne domluvit, slečno Zooye Kaylo Spack. Máte však pravdu v tom, že výsledek jejich zakázané lásky jste vy. A to je hlavní bod všeho, co se teď děje ve vašem i v našem světě. Netušíte, jak strašně moc jste důležitá a jak samotná vaše existence narušuje křehkou rovnováhu, kterou si náš svět udržel po více jak tisíc let! A logicky jste proto velice žádaná a mnoho významných bytostí a lidí by si přálo vaši smrt. Jiní vás uctívají, ale samozřejmě většina lidí o vaší existenci nemá ani ponětí, protože vaše zrození je největší tajemství našeho světa, které se Liga snaží tutlat, jak to jen jde…“

„Vyprávíte mi tu zajímavou pohádku, ale stále jste neřekl nic, co by mi dokázalo přesvědčit, nebo jen zaujmout a trochu vám uvěřit.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo zavrzání židle a několik kroků. Přede mnou stanul ten divný tvor, s dlouhým nosem, podobným ptačímu zobáku a pohledem, pod kterým se hroutil svět.

„Je to s vámi těžké, slečno, když ani má existence vás nedokáže přesvědčit. Jsem tak jiný, jak si jen vy lidé umíte představit jinou bytost. Ale počítal jsem s tím, jste stejná, jako vaše matka – potřebujete důkaz, smyslům nikdy nevěříte.“

„Smysly mohou klamat,“ řekla jsem suše.

Stvoření se usmálo, pokud se tomu tak dá říkat. „Tak tedy dobrá, mám pro vás poslední příběh. A pak vás nechám se rozhodnout.

Vzpomínám si na jisté léto. Budete si na něj vzpomínat i vy. Seděla jste s tátou u vašeho oblíbeného rybníka za městem a počítali jste ptáky na obloze. Bylo to poté, co jste se dozvěděla, že vaše matka nežije, přestože jste ji nikdy neviděla, jste byla velice smutná. Mohlo vám být tak šest let. Otec se vás snažil rozveselit a tehdy u toho rybníka za ním přišli divní lidé. Měli dlouhé černé pláště a nebylo jim vidět do tváří. Bála jste se jich a držela jste tátovi křečovitě nohu. Když odešli, poté, co se spolu bavili zvláštním jazykem, vám otec řekl něco, na co jste nikdy nezapomněla: Matka si přeje, abychom na ni zapomněli.

To bylo tehdy jediné, co vám táta řekl. Několik dní se s vámi nebavil a vy jste z toho byla strašně smutná. Až jednoho dne s vámi mluvit zase začal, choval se ale jinak, choval se tak, jak ho znáte teď vy. Začal jezdit na daleké obchodní cesty, vydělávat hodně peněz, ale o tom, jak je vydělává, nikdy nechtěl mluvit. Nechával vás často doma a přestal vám jednou pro vždy vyprávět jeho fantastické pohádky z jiného světa, které vám do té doby pravidelně vyprávěl a které jste milovala. Od té doby jste byla jen v zajetí reality, a tak jste se jí přizpůsobila, ale ve svém srdci jste stále chtěla vrátit ten tátovo svět, o kterém vám vyprávěl. Cítila jste, že je to ten svět, kam skutečně patříte, a kdykoli jste měla hlubokou depresi, bořila jste své zdi a utíkala do světa sebe v  šesti letech.“

„Dost!“ zakřičela jsem a z očí mi začaly téct slzy, „jak to víte!? To neví nikdo!“

„Ale ví, slečno Spack, ví to ještě někdo, a vy víte kdo.“

Ležela jsem na posteli, slzy mi stékaly po tváři a já se utápěla v nepřeberném množství protichůdných pocitů. Všechno bylo špatně, mé tajemství bylo prozrazeno a já jsem ztratila vše, co jsem si vybudovala na ochranu. Nenávidím svůj život! Ale už jsem začínala tušit, jak se rozhodnu...

„To brzy přejde,“ řeklo konejšivě stvoření a svojí částečně opeřenou rukou mne pohladilo po čele, bylo mi hned o trochu lépe…

 

steampunk-4.jpg

Kapitola XIII. Opeřený profesor

Ten z lesa

             „Co teď!?“ řekl Leoš, když se v hladomorně rozhostila tma a kroky věznitelů dozněly v dálce.

„Nevím,“ odpověděla Klarisa a z hlasu bylo poznat, že se třese zimou.

Hladomorna byla neútulná, páchla vlhkem, bahnem a rozléhalo se v ní rytmické klap, klap, klap, jak dopadaly kapky vody na kámen. Čas plynul pomalu, Leoš s Klarisou seděli v polospánku a objetí, aby se alespoň trošku zahřáli. Jejich rozjímání narušil zvuk, který byl nezřetelně slyšet přes kapající vodu. Byly to tiché kroky někoho, kdo za sebou zřejmě táhl plášť po vlhké trávě. Když kroky dozněly až k mříži hladomorny, ozvala se dutá rána s jemným cinknutím. Kroky se znovu ozvaly a začaly spěšně mizet, mnohem rychleji, než když Klarisa s Leošem slyšeli jejich příchod.

           „Muselo to spadnout někam sem dovnitř,“ řekl Leoš a už lezl po čtyřech v blátě hladomorny a snažil se nahmatat neznámý předmět, který ve tmě neviděl. Po chvíli jeho pátrání spočinula promrzlá dlaň na nějakém balíčku omotaném drsnou látkou. Rozmotal ji a uchopil předmět, který byl uvnitř a hladomornou se rozhostilo světlo.

„To je můj klíč,” zašeptal Leoš, posvítil do balíčku. „Je tu i tvůj a nějaký vzkaz,“ odkašlal si a přečetl lístek, „jsme vyrovnáni, Klariso.“ Podíval se po svou spoluvězeňkyni: „Tomu rozumíš?“

„Dlouhá historie,“ šeptla Klarisa tónem, kterým dala najevo, že teď to řešit nehodlá a sáhla po svém klíči.

Za pár chvil už kráčeli opuštěnou cestou v poli.  

“ Musíme přejít do prvního světa. Tady nás teď budou hledat.” Podotkla Klarisa

Leoš souhlasně přikývl.

           Ležela jsem na posteli, opeřený tvor u mě seděl a já jsem mu vyprávěla příběhy, které mi říkal otec. Vtom se otevřely dveře. Vstoupil Leoš a neznámá dáma, jen střídmě oblečená v otrhaných svršcích. Beze slova přešli místností k protilehlým dveřím a asi po hodině vylezli čistí. Leoš v tmavě modrém plášti, žena v krásných karmínových šatech. Leoš přistoupil k nohám postele a žena si přitáhla židli a posadila se k opeřenci.

            Bylo to zvláštní vůbec jsem na Leoše neměla vztek, ani jsem na něj nechtěla křičet, naopak jsem měla chuť ho obejmout. Byla jsem vážně šťastná, že ho vidím.

„Ahoj,“ řekla jsem až přesládle a utrousila omluvný úsměv.

„Jé, ona nekřičí všímáte si?“ řekl Leoš.

Opeřenec si odkašlal a vstoupil do hovoru.

„Takže Zooye, jak jsi se rozhodla? Teď je ten čas, kdy už mi to musíš povědět.“

„Zůstanu s vámi a chci vše vědět,“ odpověděla jsem po delší odmlce.

„Dobře, Leoše znáš, já jsem profesor Miras a tahle půvabná dáma je Klarisa,“ pokračoval opeřenec.

Klarisa mě chytla za ruku a její dlaně tak krásně hřály. Vzduch proťala další profesorova věta jako břitva, po které nastalo v mé hlavě pulzující ticho.

„Tvoje teta.“

Můj mozek tu větu opakoval pořád do kola.

„Stýskalo se mi,“ řekla Klarisa a po tváři ji stékaly slzy, „tolik se podobáš matce.“

Nebyla jsem ze sebe schopná vypravit ani slovo.

         Malkron přecházel po místnosti sem tam a tam a sem s dýmkou v ruce. Na obzoru začínalo vycházet slunce. Malkron se vypravil k hladomorně potají, dokud celé město ještě spalo. S jediným úmyslem - navždy umlčet Klarisu a Leoše. Překvapení, které nastalo, když nahlédl přes mříže do kopky, v něm spustilo záplavu panického vzteku. V dlaních přelomil svou dýmku napůl a horký tabák se mu vysypal na botu. Vrazil do strážnice, kde všichni samozřejmě podřimovali, a zakřičel.

„Kde máte vězně, holoto líná!“

Všichni byli skokem na nohou a v pozoru. Vzduch nabral takovou hustotu, že se dal krájet, když Malkron začal pomalu procházet mezi muži v rudých pláštích, kteří měli zajišťovat bezpečnost.

„Kdo měl noční službu?“ zeptal se pomalu, ale zřetelně. Přihlásilo se pět chlapů.

„S okamžitou platností zbaveni funkce a ode dneška je vaší pozicí tahač v dolech,“ Malkron zamířil k východu, ve dveřích se otočil na podpatku a dodal: „Sto ran bičem k tomu.“ Jeho plášť zavlál a zmizel v mlžném ranním oparu.   

 

steampunk-5.jpg

Kapitovla XIV. - Strážcův úkol

Létající ryba

 

“„Dámy, pane? Musíme ihned zmizet,” oznámil mladý hubený pán, který právě přiběhl do půlkruhové prosvětlené místnosti a překročil velké mrtvé tělo.  

Muž měl na sobě šedozelený dlouhý plášť a klobouk ve stejné barvě.

„Jmenuji se Scott a mým úkolem je chránit vás” vysypal ze sebe na stále nechápající publikum.

„Těší mě, mé jméno je Komtesa Kolbenová,” udělala paní krok vpřed, pořád lehce zaražena a s  milým úsměvem podala Scottovi ruku.

„Pane, o co se jedná?” zapojila se do hovoru sestřička.

„Není času nazbyt, ale tak tedy v krátkosti,” mluvil tak rychle muž, že se ženy začaly pomalu ztrácet ve slovech.

„Poslal mě jistý…“ muž se odmlčel, vytáhl ušmudlaný papírek z kapsy a přečetl z něj nahlas: „James Alexander Spack. Znáte ho?” zvedl oči od papírku a podíval se na ženy.

Obě bezeslov zakroutily hlavou.

„Ani pán ho nezná?” muž natočil hlavu na George.

„Ten je právě uspaný,” odpověděla mu sestřička.

Muž zpozorněl, pravou ruku si zasunul pod plášť a začal po místnosti pomalu chodit a pozorně se rozhlížet.

„Buďte v klidu. George má průstřel ramene, velmi ho to bolí. Stejně se nemohl pohybovat.”

„Každopádně, Scotte, proč jste přišel?” zeptala se sestřička.
„Ano!” ujal se opět slova velmi energicky, až při obcházení místností zapomněl koukat před sebe a vrazil do mrtvého těla hada, které viselo ze stropu. To se lehce rozhoupalo. Viselo totiž zavěšeno na železném nosníku typu I přibližně do půlky výšky místnosti. Vzhledem k nepořádku v ní, nebyl had z větší vzdálenosti vidět.

Vyděšený obličej, kterým Scott reagoval na velmi nečekanou situaci, by dokázal vystrašit i samotného mrtvého hada. Při spěšném couvání sám sobě šlapal na špičky bot a měl při tom co dělat, aby udržel rovnováhu.

„Pppproč to tu máte?” vykoktal ze sebe.

„Studijní účely,”  odpověděla mu z vesela pobavená sestřička, “věděl jste, že hadí jed je výborný na léčení ran?”
„Chcete mi tvrdit, že je jedovatý a jen tak se tu hou…” zarazil se, když se ozval kovový zvuk schodiště z chodby. Právě po něm někdo přicházel.

„Schovejte se!” sykl s důrazem. Sám si potom klekl na koleno a mířil právě vytáhnutým klíčem na dveře.

Do místnosti přiběhl druhý muž oblečen na chlup stejně co Scott.

„Pane, obkličují budovu. Musíme ihned zmizet. Haló? Je tu vůbec někdo?” mluvil do na první pohled prázdné místnosti.

„Rozumím,” odpověděl právě vstávající Scott.

„Constantine, vezměte pane Kolbena na záda, vezmeme to přes střechu. Dámy?! Za mnou!” Rozdal jasné úkoly a vyběhl z místnosti na chodbu. Ženy se velmi neochotně rozběhly za tímto mužem.

Chodba bylo vlastně jedno velké schodiště z mřížovaných zrezlých roštů. Nacházeli se ve výšce přibližně 20 metrů na rovné dlouhé podestě. Skrz rošty bylo však vidět až na spodek schodiště.

Scott minul odbočku doprava, kde točité schody vedly přímo dolů a běžel rovně. Vylezl po desíti zaprášených, léta nepoužívaných šprušlích žebříku. U stropu otevřel kovový zrezlý poklop, který protestoval svým vrzáním tak, že by tímto zvukem mohli vyhlašovat požární poplach celému kraji.

Když se jim povedlo bezvládné tělo George, které nesl Constantin, dostat na střechu, připojil se k nim průlezem ještě jeden strážce. Při zajišťování poklopu proti otevření pozdravil Scotta a Constantina pouze pohledem. Jeho obličej byl zamračený a velmi vážný.

Střecha rovná, ale s lehkým sklonem. Koukaly z ní kovové roury všech možných délek a tlouštěk. Z jedné utíkala pára, z druhé velmi kysele zapáchající pára, z další zas něco velmi hustě černého.

Při proplétání této šestičlenné skupiny mezi rourami je překvapil oslnivý záblesk z nedaleké střechy.

„K zemi! Schováme se za tamhlenstu zídku,” vykřikl Scott s rukou ukazující na cihlovou metrovou zídku v jejich blízkosti, ze které vykukovalo několik tenkých měděných trubiček.

„Vžum,” ozval se zvuk bílého světelného paprsku prolétajícího právě nad skrčenou skupinkou.

George ležel obličejem nepřirozeně natočeným k zemi s nohami bezvládně rozhozenými tak, jak ho strážci upustili. Ti, již také schovaní za silnějšími kovovými věcmi, mířili na druhou stranu střechu klíči.

„Bacha na toho vpravo,” křičel Constantin a vzápětí mávl nad hlavou klíčem tak, že se objevilo ohnivé zasršení a krátké prásknutí.

„Ááah,” ozvalo se s ozvěnou. Na druhé střeše se sesunul jeden z cizích útočníků.

„Jsou tam již jen dva,” pořvával Scott, „o co jim sakra jde?”

Několik minut se ozývaly nad střechami krátké výbuchy a svištění. Největší ztráty na životech měly však průmyslové budovy. Děravé komínky, prostřílené roury a očouzené části střechy vypovídaly vše o právě probíhajícím boji.

„Loyde, vezmi si toho vpravo, já s Constym si vezmu toho za tím komínkem,” rozdával bojové úkoly Scott.

„Loyde? Loyde?!!” křičel dál. V tom si všiml jeho bezvládného ležícího těla bez ruky a s ohořelou hlavou povalující se opodál.

„Loyd to dostal! Ale oni se stahují. Consti, pojď zmizíme.”

Několik metrů za skupinkou si to s klidem štrádovala po střeše bílá kočka s černými fleky bez jakéhokoli zájmu o právě bojující.

Strážci přeběhli ke schovávajícímu se zbytku skupinky se slovy: „Musíme na konec této budovy. Tam by nás mělo čekat vozidlo a posily. Pospěšme si!”

Při překlopýtání několika překážek na střeše došli k dlouhému žebříku vedoucímu přímo k patě budovy. Dole, o několik metrů dál, stálo dlouhé leskoucí se vozidlo, a v jeho okolí se daly zahlédnout čtyři postavy, krčící se v záhybech budovy.

Tělo George bylo spuštěno za několik chvil na laně. Celá otřesená ženská část se po náročném sestupu po žebříku, velmi ráda schovala do vozidla.

Vozidlo mělo komín, ze kterého se kouřilo, a celé bylo ze stříbrně leskoucího se materiálu. Stříbné pláty byly snýtovány. Vevnitř mělo 4 řady dřevěných sedadel. V první řadě bylo pouze jedno sedadlo s řidičem. Poháněno bylo párou, proto k ovládání sloužilo několik pák a dva velké otočné uzávěry.

Po dvojím cinknutí řidiče do zvonku, se seběhl i zbytek postav. Byli to strážci. Taktéž urychleně nasedli a vozidlo se dalo do pohybu.

 

sunset-steampunk-wallpaper.jpg

 

Kapitovla XV. - Magická univerzita II

 

Flashback.

Univerzita magie na druhé straně po hodině vyučování.

 

„Tuulo koukej,” zašeptala Klarisa Tuule do ucha, dloubla jí loktem do žebra, aby upoutala pozornost a nenápadně pokynula hlavou směrem k hloučku kluků stojícím na druhé straně chodby. Tuula s Klarisou právě dokončily jednu z prvních hodin na magické univerzitě a nyní se nacházely v prostorné chodbě. Chodba byla dlouhá, z jedné strany byly vchody do učeben a z druhé strany zábradlí, které bylo každé tři metry přetnuté sloupem, který majestátně stoupal ke stropu, kde byl ukončený vybíhající klenbou. Venek a vnitřek tedy oddělovalo jen zábradlí a sloupy, nikdy to však nevadilo, univerzita byla magicky upravena tak, aby uvnitř nikdy nebyla zima. Na stěně u strany učeben byly pověšeny různé obrazy, erby, emblémy a pochodně hořící magickým ohněm. Celkově byla chodba tak majestátná, že by se styděly i Bradavice.
    „Koukají na nás ty kluci,” opět nervózně zašeptala Klarisa Tuule do ucha, „určitě ten Malkron kouká zase na tebe. Mně se líbí ten George. Kterej tobě?” odpovědi se nedočkala. Když Tuula zjistila, že se na ní skupinka kluků dívá, nebojácně se rozešla jejich směrem.
    „Počkej, počkej,” vydechla Klarisa a rozcupitala se k Tuule, která získala náskok. „Co jim jako chceš říct?”
    „Seznámíme se, ne?” odpověděla Tuula. Klarisa na ní vytřeštila oči.

    „Tak to ale nefunguje. Nemůžeš tam jen tak nakráčet.”
    „Ahoj, kluci,” křikla Tuula směrem ke skupince tří kluků. „Já jsem Tulla a tohle je Klarisa,” kluky tím naprosto rozhodila.
    „Ehee,” protáhl Malkron jediné duchaplné citoslovce, na které se zmohl. Pokračoval. „Já jsem Malkron, tohle je George a tohle je Urpo. Co potřebujete?”
    „No, víte tooo,” tentokrát protáhla slovo Tuula, která nevěděla, co říct.
    „Já ti to říkala,” šeptla Klarisa.

    „Chtěli jsme se zeptat, zda s náma nepůjdete na oběd. Pořád se tu ztrácíme.”

 

O devět let později v hlavním sále magické univerzity.

 

K smrti vyčerpaný Malkron si otřel zpocené čelo. Sotva se držel na nohou, ale povedlo se. Dokázal vytvořit něco, co ještě nikdo jiný nezvládl. Nejspíš brzy omdlí, teď si ale musí vychutnat stále se zvyšující jekot, který vznikal v sále. Učitelé - kouzelníci - kteří jsou jedni z nejlepších poskakují po zemi a volají, že se zrodil nejmocnější kouzelník po samotném zakladateli. Blaho pro uši. Věděl, že na to má, je mnohem silnější, než všichni prašiví učitelé, kteří ho akorát obtěžovali.

Ještě nesmím omdlít, rozkročí se, aby lépe držel rovnováhu, a rozhlédne se místností. Sleduje krásnou Tuulu, jak pomalu vykračuje do středu portálu. Kdyby jen věděl, jak na ní, nikdy se k ní nedokázal dostat. Vyzkoušel snad už úplně všechno a skoro úplně všechno jí věnoval. Ona však na sobě nedala nic znát. Občas se chovala chladně, občas mile, snad i kvůli ní udělal tento portál, snad když ukáže, jak je mocný, konečně ji dostane. Díky tomu, že umí vytvořit portál, budou spolupracovat. Nastanou sice nebezpečné, ale krásné časy. Sledoval, jak Tuula prošla doprostřed portálu a zmizela. Celá místnost napětím utichla, ale on věděl, že to bude fungovat.

Místností se ozýval jen jeden hlásek, zaposlouchal se tedy do něj.

„Podle mága Hnačky, jak píše ve své knize, je samotné vykouzlení portálu bez pomoci nějaké externí magie nejnáročnější kouzlo vůbec. Jako fakt taky mluví i to, že ho zatím dokázal vytvořit jen sám zakladatel. Dokonce i dostat mrtvého mezi živé by nemělo být tak náročné, kdybychom ovšem věděli, jak na to. Podívejte na něj. Momentálně se zařadil mezi nejmocnější kouzelníky, a to jako úplně nejmocnější kouzelníky, jak současnosti, tak minulosti,” hlas se odmlčel a Malkron se ve svém sotva stání nadmul pýchou ještě více.

Protože v místnosti bylo opět úplné ticho, začal Malkron přemýšlet, jak to nandá těm ostatním mocným kouzelníkům. Co na tom, že svět je v krizi… Jeho velkolepé přemýšlení opět přerušil hlásek.

„Portál do prvního světa může vzniknout i pomocí nějakého magického zřídla. Zřídlo však musí být velice magicky aktivní. Pokud je, napájí portál. Známé jsou dvě zřídla s portálem. Jedno napájí velice starý, možná i nejstarší známý strom. Druhý napájí obrovský drahý kámen, který byl nalezen v hoře. Oba portály jsou střeženy Ligou o zachování světa a nesmí se používat. Ví se, že portálů je více, nejsou však známá jejich místa a podstaty. Používání portálu sebou nese veliká rizika, která všichni známe. Tento mocný kouzelník se stal členem Ligy o zachování světa. Proto mu je dovoleno portál používat.”

Hlas utichl a Malkron opět začal přemýšlet. Bude si muset sehnat nějaký zřídlo. Takovým vyčerpávajícím způsobem nelze pokračovat… Myšlenku nedokončil. Podlomila se mu kolena a s tvrdým nárazem do země konečně omdlel.

 

Po dlouhém úzkém točivém schodišti scházel pes Urpo. Byla středa a tedy čas na již už tradiční činnost. Došel do hlubokého sklepa, kde vytáhl klíč a začal kouzlit. Nejprve zažehl pochodně po stranách, poté zamával do vzduchu, kde vykouzlil tác, který s ladným pohupováním levitoval, a nakonec na něj vykouzlil talířky se sýrem, flašku zaprášeného vína a sklenici na víno. Rozhlédl se po místnosti. Vetší podlouhlá sklepní místnost, po okrajích tlusté kulaté nezdobené sloupy.

„Tak už vylez,” promluvil pes do místnosti a vyčkával. Po chvilce se za jedním sloupem objevila Tuuly červená tvář. Rukávem utřela slzy a pomalu se vydala směrem k Psovi.

„Když já jinak nemůžu. Já, já…”

„Dej si sýr, to prý pomáhá,” řekl pes a poslal vzduchem tác směrem k Tuule, „nalej si víno.”

„Potřebuji s tebou přecházet na první stranu,” řekla Tuula a ukousla si sýra. „Je tam takový muž. Asi jsem se…” hlas se jí vytratil. „Prosím.” Pes jen pokýval hlavou.

„Rizika znáš, budiž tedy.”

„S Malkronem máme na první straně jiné záležitosti a ubíjí mi, že za ním nemohu.”

„Jak říkám, budiž tedy. A teď prosím ustup,” pokynul pes do prostoru před sebe a začal kouzlit.

Za pár minut byl před ním v plné kráse pulzující portál, ale pes vypadal svěží, jako před kouzlením.

„Ty, ty ses ani neunavil. A vše bez zřídla,” koktala Tuula.

„Vždyt víš, že my to máme jinak,” řekl laskavě pes.

„Ale bez zřídla?”

„Trénink,” odpověděl pes bez jakýkoliv emocí, „jdeme?” Tuula jen kývla hlavou.

 

Od té doby byl sklep každou středu poctěn dvojicí návštěvníků. Sklepu bylo vcelku  jedno, co se v něm děje, ale být staletí vtesán na jednom místě je dlouhá doba. Proto vždy trpělivě čekal na Psa, který pronikal do druhého světa za obchodními záležitostmi, na Tuulu, která běhala za svojí láskou, a byl potěšen.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA