Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zooye Kayla Spack část VI.

 

Zooye Kayla Spack

Kniha druhá

zooye-kayla-spack.jpg

Kapitola XX.: Řazení figurek válečné šachovnice

Osmo Vlek


Druhá strana – náš rodný svět se za posledních několik tisíc let velice rozrostl. Je zajímavé, že prostor, který náš svět nabízí, není pevně daný. Na samém počátku to byla pouze snová krajina kolem hlavního města Novaste. Znal jí pouze zakladatel a jeho nejbližší. Byl to malý okruh, ohraničený horami Mladých bohů, které dnes v podstatě tvoří hranice současného Novaste (a jsou mimochodem příčinou toho, že se ve městě tak úzkostně drží všechna pára, kouř a zplodiny, které toto šedé a nuzné město vyplodí). Náš dnešní svět je pořádně rozsáhlý a od hranic hor Mladých bohů se značně rozšířil tím, jak objevitelé a nové skupiny samostatných tvorů, skupin a civilizací postupovali stále dál a dál za hranice již známého.

Známý filosof a první fyzik našeho světa, sir Ludvík Krásný Velchelsem mladší kdysi přišel s teorií, která se drží v obecném povědomí až doposud. Tato teorie hovoří o tom, že hranice druhého světa jsou tak konečné, jak konečná je touha jeho obyvatel objevovat. Tato obecně platná teorie, která zapříčinila už mnoho sporů, hezky popisuje, že místa je v tomto světě dostatek, přesto však v průběhu dějin docházelo k častým válkám a bojům, které mnohdy měly společného jmenovatele v tom, že nějaká skupina chtěla území skupiny jiné. Nejvíce se v naší historii samozřejmě bojovalo o Novaste a Novastské planiny, které kdysi byly obilnicí většiny známých civilizací našeho světa. Dnes jsou bijícím srdcem průmyslového a technologického pokroku Novastské civilizace, která je za neomezené drancování a devastování krajiny a zdrojů kolem historického středobodu našeho světa notně odsuzována a přinutila už mnoho pradávných ras, které kdysi žili v Novaste nebo v jeho okolí, hledat nová místa k životu, kde by mohli existovat dle starých kodexů samotného zakladatele, který dbal na to, že síla magie těch, kteří jí ovládat umí, je nutně spojena s čistotou jejich duše a krajiny kolem nich. Novasťané si s tím však hlavy příliš nelámali a díky svému technologickému pokroku získali přístup ke staré magii i bez dbaní na duchovní cvičení a pradávné řády.

Útěchou však může být, že ta pradávná nezměrně krásná krajina původního světa je stále přítomna, i když už není ve středu našeho světa, nachází všude tam, kde její obyvatelé chtějí, aby byla, anebo tam, kam ještě nikdo nedošel. Nesmíme však zapomínat na to, že technologický démon, který má místo rohů tovární komíny a místo ocasu potrubí parních kotlů, se pomalu ale jistě šíří i za hranice Novastského civilizačního okruhu a pomalu se začíná usazovat i tam, kde není dostatek těch, kteří ovládají magii, a hodně těch, kteří se potřebují bránit před Novastskými výpady, protože pokud má nepřítel technologickou výhodu, je mnohdy i magie jen bezzubou, a tak se mnozí snaží držet krok a připravovat se na případný konflikt.

Kapitola z Dějin druhé strany, od Maringoroda z království Lesů.

„Pojďte, Zooye, je to naprosto bezpečné. Na druhé straně nás čeká odvoz, na který jste zvyklá,“ profesor Alexavier se mne snažil přemluvit, abych přešla po lanovém zavěšeném mostě, který překlenoval hluboké říční údolí a vypadal, že poslední údržbu zažil v době, kdy ještě prezident Lincoln tahal kačera.

Jako by toho už nebylo dost, abychom se dostali k tomuto mostu, museli jsme přejít nevelké pohoří. Avšak co pohoří scházelo do výšky, to mělo navíc v nepohodlných cestách, velkých srázech a všudypřítomných podivných zvířatech, která byla podivná hlavně tím, že se vůbec nebála a člověka pozorovala, jako by to byl podezřelý tvor, vhodný k posouzení, zda bude dnes k obědu, či k večeři. Pro jednou jsem se zkrátka cítila jako myš, která prolézá chovnou stanicí koček.

„Profesore, vy jste se zbláznil! Na ten, ehm most, nevlezu, ani kdybyste mě kopal do zadku.“

„Kaylo, přestaň se chovat jako malá a jdi. Pokud zůstaneme tady, mohl by nás tu někdo potkat a ten někdo by se ti nelíbil, a co hůř, ty by ses nelíbila jemu a to ti přísahám, že by to bylo to poslední znelíbení, které bys mu mohla způsobit,“ naléhala Klarisa.

„Super. Jak už jsem říkala profesorovi, na pohádky jsem už poměrně stará.“

„To nejsou pohádky, jsi v nejjižnějším výběžku hor Malých bohů, tady zkrátka žijou stvoření, která…“

„Víte co, buďte zticha, já tedy jdu,“ mávla jsem rukou a s notnou dávkou nejistoty jsem stoupla na první prkno mostu. Drželo dobře, tak jsem začala nejistě postupovat za Alexavierem, který mi ukazoval cestu.

„Co jste to říkal o odvozu?“ zformulovala jsem otázku, ve chvíli, kdy jsme se nalézali asi v polovině mostu. Nehezky to s mostem kývalo a já chtěla myslet na něco jiného, než byla ta propast pod námi. Navíc jsem poněkud překvapeně zjistila, že Leoš, ani Klarisa nečekají, až přejdeme, ale vyrazili společně s námi. O tektonice mostů toho moc nevím, ale nosnost tohoto mostu byla určitě menší než čtyři lidé, tedy ehm, tři lidé a pták, který se zřejmě narodil v blízkosti Černobylu.

„Ano, na druhé straně na nás čekají Urpo, George a Komtesa, jedou v čakolokomotivě.“

Chvíli jsem se zamyslela a zkoušela nový hlavolam. „To je jako nějaké další zvíře, nebo je to třeba nějaká vaše návyková látka?“

Profesor se na chvíli zastavil a ohlédl se. Jeho pohled byl plný soucitu a účasti, zřejmě nad mojí neznalostí.

„To je něco, čemu vy říkáte auto, akorát tohle má styl.“

„A je více hlučné,“ dodal odněkud zezadu Leoš.

„Skvěle, auto bych tady nečekala.“

„A taky ho nečekejte, tohle je lepší, tohle je čakolokomotiva,“ řekl hrdě profesor.

Poté, co jsme opatrně, ale dostatečně svižně přešli lanový most, stanuli jsme na silnici, která vedla při kraji útesu, pod kterým se klikatila malá narudlá říčka. Kameny, které jí lemovaly, byly už z našeho zvýšeného pohledu dost ostré. Rozhodně bych si je nechtěla prohlédnout blíže. Jak jsem tak koukala z útesu, všimla jsem si, že na protějším břehu říčky je nějaká jeskyně, do které jsem velice nezřetelně viděla zajít nějakou malou bytost.

„Tam dole někdo bydlí?“ zeptala jsem se svých průvodců, kteří netrpělivě vyhlíželi to čakocosi.

Leoš se podíval z útesu na malou jeskyňku, na kterou jsem ukazovala.

„Sakra,“ procedil mezi zuby a upozornil Klarisu na jeskyni.

Klarisa se podívala směrem, kterým ukazoval Leoš a podrbala se ve svých lehce prošedivělých vlasech.

„Hm, to není nejlepší. To si toho nikdo nevšiml, když jste vybírali to místo?“ Klarisa se začala rozhlížet po okolí i po skalnatém srázu, od kterého jsme přišli my.

„Můžete mi říct, co se zase děje?“ řekla jsem poněkud rozmrzele a zcela intuitivně se začala rozhlížet také.

„Nic vážného, jen by nás mohl někdo vidět a říct to někomu jinému,“ odpověděl Leoš a se zájmem si prohlížel vchod do jeskyně v údolí.

„Fajn,“ řekla jsem a vstoupila Leošovi před pohled, což ho poněkud vyděsilo, protože jsme se tím ocitla dost na kraji útesu, ale pro upoutání pozornosti, to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

„Byla bych vážně ráda, kdyby se už konečně někdo z vás obtěžoval a alespoň zběžně mi vysvětlil, co se tu u všech bohů děje. Věřím ti už tedy historky o jiném světě, ještě jsem se sice psychicky nevyrovnala s existencí toho všeho, ani tím portálem, ani ptákem, který zde rozdává rozumy, ale bylo by fajn mi už něco říct, protože jestli se něco nedozvím, tak se asi definitivně zblázním a to ti přísahám, Leoši, že pokud se zblázním, zblázníš se i ty a nebude to vůbec, ale vůbec příjemné.“

Odpovědí mi byla chvilka ticha. Leošův nacvičený trpělivý výraz a zmatený výraz profesora Alexaviera, který se zřejmě ještě stále snažil pochopit, co jsem myslela tou poznámkou o ptákovi.

„Připomínáš mi Tuulu víc, než si jen dovedeš představit. Což znamená, že v téhle chvíli jí buď budeme muset něco říct, nebo jí musíme svázat, dát jí několik roubíků a tak s ní cestovat.“ Odpověděla mi Klarisa a pobaveně se na mě dívala, což mi začalo mírně vytáčet.

„Já nejsem moje matka, nevím, jaká byla, ale jsem horší, takže mluvte!“

„Podívej se Zooye,“ začal Leoš.

„Podívej se Leoši,“ přerušila jsem ho, „nerada bych ti připomínala, že jsem se s tebou vlastně rozešla kvůli tomu, že jsi mi toho spoustu tajil. Ber prosím na vědomí, že tě můžu třeba ještě skopat, pokud s tím chceš pokračovat.“

„Leoš má pravdu,“ řekla Klarsia pevně bez toho, aby vlastně Leoš cokoli řekl. „Tady ti nic říkat nebudeme. Budeme muset nejdříve někam, kde nás nikdo nemůže poslouchat, protože v těchto místech není bezpečno a zcela bez nadsázky platí, že tady skály mají uši.“

„Když jsem jela do dědových dolů, našla jsme si v seznamu velice dobrého psychologa. Možná byste ho mohla navštívit,“ navrhla jsem Klarise.

„Takže ty nedáš pokoj,“ odpověděla a podívala se na mě pohledem někoho, komu trochu dochází trpělivost, což už byla pro mé vyjednávací schopnosti pevná půda pod nohama. Lidé v rozčílení a ve chvílích, kdy se plně neovládají, jsou nejvíce argumentačně zranitelní. „Hele, slibuju ti, že ti vše řekneme, ale vydrž ještě chvíli, alespoň, než přijede čakolokomotiva.”

„Víte, Klariso, měla jsem těžké dny. Nejdříve zjistím, že všechno, co jsem si myslela o světě je špatně. Pak potkám stvoření, které by dle nejlepších předpovědí mělo očůrávat rohy sloupů, následované stvořením, které by správně mělo sedět někde na větvi a kálet lidem na hlavu. V důsledku čehož se rozjedu s mým přítelem, který se najednou - z ničeho nic - chová, jakoby utekl s přísně střežené psychiatrické léčebny. Pak jsem pod tíhou všech okolností nucena uvěřit tomu, že existuje jakýsi portál, za nímž je nějaký jiný svět, o kterém vím úplné houby. Jsem v tomto světě provázena svým podivínským ex-přítelem, vámi, která tvrdíte, že jste sestra mé mámy, která má být už dávno mrtvá, a tudíž mi to nemá jak kdo dokázat a ke všemu nám kryje záda opeřenec, který stále nechápe, proč se do něj navážím. Nacházíme se v nějakých divných horách, u útesu, vy vyvádíte, že skály mají uši, jste vyděšení k smrti z malých jeskyň někde v údolí a tváříte se, jako by právě měla začít válka. Připadá vám to normální a připadá vám, že bych měla být přístupná a hodná a bez otázek vás jen tak následovat? Pokud ano, tak věřte, že mám v hlavě mozek. Víte co je mozek?“

Leoš pomalým pohybem odstrčil Klarisu, která ztěžka dýchala, a vzal mi za rameno, aby mi kousek odvedl od útesu. Ruku jsem mu shodila s takovou silou, až zamrkal.

„Dobře. Máš naprosté právo vědět, co se tady děje, ale bude ještě příležitost, kde ti vše vysvětlíme. S tou poznámkou o válce totiž nejsi daleko a je toho hodně, co se musíš dozvědět, ale nejdříve tě musíme někomu představit.“

„Hele…“ začala jsem, ale nedokončila, protože se ozval divný zvuk.

Čak čak čak…

„Když jste říkal, že tyhle vaše čakocosi mají styl, představovala jsme si jej jinak,“ sarkasticky jsem poznamenala na adresu stroje, který nás vyzvedl u útesu. Bylo to… divné. Mělo to komín, očividně to prošlo slušnou bouračkou, protože to mělo některé plechy značně zprohýbané. Kouřilo to jako komín továrny na zpracování pneumatik a uvnitř nás sedělo sedm, ačkoli tam reálně bylo místo tak pro pět lidí.

„Nezlobte se, ale při odjezdu nás postihly jisté nepříjemnosti,“ omlouval se mi člověk, kterého ostatní nazývali George. Jediný z nich vypadal celkem normálně a vystupoval celkem příjemně, až na to, že mne furt po oku pozoroval.

Ve vozidle byl ještě ten divný tvor s psem místo hlavy, který se zdál, že je velice nečekaně nemluvný a po celou dobu se nezúčastněně díval z okna a s nikým moc nekomunikoval, jako by byl uražený.

„Řeknete mi alespoň, kam jedeme a kdy tam budeme?“  zeptala jsem se do nastalého ticha. V téhle namačkané pozici jsem ani já neměla chuť se vyptávat na věci, které mi tolik trápily, protože zběžné nastínění, které jsem dostala hned po nástupu, mi utvrdilo v tom, že to jen tak nepochopím, a tak jsem se nechala umluvit, abych si to vyslechla od nějakého vůdce, který mne prý dozajista přesvědčí. To bych teda chtěla vidět. Jestli se dostanu zase domů, tak udělám vše proto, abych na tohle zapomněla a začala žít zcela normální život se zcela normálními lidmi. Zatím mi totiž ještě nic nepřesvědčilo o tom, že tady by to bylo lepší.  Jen samé nejistoty, blázniviny a totální ignorace po mé snaze dozvědět se něco důležitého.

„Jedeme do království Lesů, budeme tam za hodinu,“ odpověděl Leoš.

V Novaste se začalo dít něco, co toto město už pěknou řádku let nezažilo. Mnozí to očekávali, ale každý se toho okamžiku nechtěl dožít. Nikdo nevěděl, kdy přijde, ale nyní se zdálo, že tomu již není vyhnutí. Malkronovo pořádkové jednotky začaly provádět všeobecnou mobilizaci a muži se museli hlásit v Malkronových kasárnách. Město se začalo opevňovat, vozy většiny obyvatel byly zabaveny a s naprostou jistotou se dalo říct, že se Malkron připravuje na válku. Mělo to však dva háčky.

Předně nikdo nevěděl, proč se bude bojovat. Zajisté, v poslední době se zdálo, že se vztahy s naprostou většinou vzdálenějších království, říší a zemí značně zhoršily, ale to byla tendence, která Novaste provázela nejméně jedno poslední staletí. Byl tu také problém s tím, že někteří mocní chtěli Malkrona zbavit jeho vedení Novaste a vrátit městu alespoň částečnou svobodu, jiní zase chtěli jeho všechnu moc. To vše bylo pádné, ale nikoli tak pádné, aby to zapříčinilo válku.

Druhý Malkronův problém byl ten, že s mobilizací začal bez vědomí Rady. A to špatně nesli právě ti, kdo skutečně Malkronovu snahu o mobilizaci mohli překazit.

„Řekl jsem, že k tomu jsou dostatečně pádné důvody! Cožpak to nechápete, že Kayla, dcera Tuuly se dostala do našeho světa? Nehodlám se s vámi přít,“ odsekával Malkron ostře. Byl naštvaný, jako už dlouho ne. Doposud se nesmířil se zradou Urpa ani s tím, že Kayla skutečně dokázala i přes všechna jeho opatření přejít, a teď ještě musel drahocenný čas, který by měl věnovat plánování války, věnovat hašteřící se radě a jejich nesmyslným požadavkům o obezřetnost a důkladné vysvětlení, proč by měla začít válka.

Kolem stolu rozhodně nebyli všichni zástupci Rady. Krom Urpa chybělo ještě mnoho zástupců národů, kteří se rozhodli raději okamžitě odjet do svých zemí, bylo jasné, že budou stát na straně, která bude chtít Novaste porazit.

„Nejsme na válku připraveni!“ rozčiloval se hlavní správce měst, které správně podléhaly přímo Novaste.

„Budeme,“ odpověděl mu Malkron a silně praštil do stolu. Nastalo ticho.

„Hádat se je zbytečné. Buď se připravíme na válku a zaútočíme, nebo budeme smeteni. My do války musíme, ostatní nás tak jako tak napadnou. Moc dobře víte, co pro ně Kayla znamená. Nehodlám zde dále ztrácet čas. Všichni víte, co máte dělat, tímto je rada na dobu konfliktu rozpuštěna a vlády se ujímá můj generální štáb!“

A tím skončila doba míru v Novaste.


fantasy_the_fortress_on_the_ruins_of_the_old_city_014272_.jpg

Kapitola XXI. - Nová království

Ten z lesa

              

Slunce zapadalo, město plné páry dostávalo zlatý nádech, než začalo padat do temnoty noci. Malkronův  krok se blížil k nádvoří, které se rozkládalo před Věží v Novaste, jeho plášť za ním vlál a černé oči se ve tmě leskly. Nádvoří nebylo veliké, mělo tvar půlkruhu a jeho zem byla tvořena kamennými kostkami, které bychom ale v této tmě a pod tolika nohami vojáků těžko hledali. Malkron stanul na schodech, které vedly od brány věže na nádvoří. Stál tedy teď dostatečně vysoko, aby měl celé nádvoří jako na dlani. Natáhl klíč a zlehka sním zakroužil - po obvodu nádvoří vzplanuly plameny a osvítili muže v rudých pláštích stojících v pozoru.

„Svolal jsem vás,“  začal Malkron mluvit k davu, „protože se může v nejbližších dnech, možná i v nejbližších chvílích stát, že naše milované Novaste bude v ohrožení. Braňte jej. Rozkazy dostanete od svých generálů.“

Deset mužů v světle zelených pláštích, kteří stáli před řadami vojáků, se uklonilo a svorně souhlasilo.

„Ano, pane!“

Malkron mávl klíčem, plameny zmizely, otočil se a zmizel v temnotě věže.

***

Poslíček uháněl  po severní straně poznaného světa, co mu nohy stačily. Hnal se vysokou trávou než doběhl k řece, která nesla název Unista . Poslíček jí přešel po chatrném provazovém mostě a tím se dostal z království Tří klíčů do říše císaře Sutara.  Dále putoval vyšlapanou pěšinkou až do lesa, za kterým se pěšinka napojila na širokou cestu k městu, které nejde s Novaste srovnat. Zde nebyla žádná pára, nad městem se tyčil velký hrad. Jen jedna věc tu Novaste připomínala a to byla zmenšená kopie Novastské věže trčící ze zmiňovaného hradu. Poslíček z neskrývanou úlevou pohlédl na hrad a dal se opět do běhu.

Asi o hodinu možná dvě déle se ozvalo zabušení na bránu hradu. Otevřelo se okénko, ve kterém se objevila neoholená tvář strážného.

„Co tu chceš?!“ řekl svým hrubým hlasem.

„Nesu list samotnému Sutarovi, poselství od Maribel, královny ze sousedního království,“ řekl poslíček a dal strážnému k nahlédnutí pečeť, na které byly vyobrazeny přes sebe ležící tři klíče.

„Vítej na hradě Drylu,“ řekl strážný a otevřel bránu.  Po pár minutách náš poslíček stál v dlouhé síni, na jejímž  konci byl trůn. Na zdi za trůnem visel gobelín, na kterém byl motiv zobrazující  člověka, rasu, ze které byl Urpo, a několik dalších ras stojících si po boku jako symbol spojenectví. Po stranách místnosti byla okna a mezi každým oknem byl obraz vyjevující dějiny tohoto světa. Byl tu obraz o slavném vítězství spojenectví ras  proti stínům z Nepoznaného lesa. Dále tu byl obraz ze dne, kdy v Novaste byla otevřela univerzita magie a mnoho dalších. Poslíček se však zastavil před obrazem, na kterém byla vyobrazena věž Novaste s nádvořím. Na schodech stál vysoký muž, měl proplešatělé bílé vlasy a bílý plášť. Nádvoří bylo plné lidí, kteří se mu klaněli a v jeho obličeji byl šťastný úsměv.

„Poslední známý obraz zakladatele,“  zazněl za poslíčkem hlas s neobvyklým přízvukem. Byl zvučný a hluboký. Poslíček sebou trhl a otočil se. „Nejsi prvn,í koho to ohromilo příteli,“ dopověděl  Sutar.

Sutar byl vysoký, měl široká ramena, dlouhé hnědé místy prošedivělé vlasy a dlouhý hnědý plnovous vyrůstající z brady a splétaný do copánku. Pod tímto drsným zevnějškem se ale smáli dvě hnědé laskavé oči.

„Můj pane Sutare,“ soukal ze sebe poslíček, „ nesu vám dopis od Maribel, mé královny.“

Předal dopis do Sutarovi obrovské dlaně, dopis rozlepil a otevřel. Sdělení bylo krátké, napsané krásným ženským rukopisem.

Přišel čas, můj bratranče. Sejdeme se u Novaste za 5 dní. Potomek zakladatele je zde.

                                                                                                                                     Maribel


Sutarovi zorničky se zúžily a bylo vidět, že text si  přečetl ještě několikrát.

„Takže se bude bojovat,” pronesl s nadějí v hlase.

Usadil se na trůn a zadíval se na poslíčka.

„Víš příteli, proč vůbec žiji já, nebo třeba tvoje královna a ještě pár dalších takhle odděleně?“

„Ne, to nevím, pane,“  odpověděl poslíček s očekáváním v hlase, že mu to jeho hostitel odvypráví.

„Když sem zakladatel přišel a založil Novaste, nevypadalo tak, jak jej znáš. Zakladatel byl mág  a lidé co nekouzlili, se živili lovem a nebo normálními zaměstnáními, které můžeš vidět zde v mé říši. Mám tu kováře, lovce, kuchaře a další, ale co je teď z Novaste? Z Krásného, dříve prosluněného města, které obklopovaly skály...“ Sutar se odmlčel, „ je z něho velká špína, samé doly a pára, cvrkot, hluk a zase pára. Tohle si zakladatel nepřál,“ pohlédl Sutar na obraz, který poslíček obdivoval.

„Požádej v kuchyni o něco k jídlu, příteli, já jdu svolat svou družinu, pozítří ráno musíme vyrazit včas,“ poplácal vládce říše poslíčka po rameni a zmizel v tajných dveřích za obrazem na stěně.


***




Kapky deště zvonily o skleněné tabule místnosti, ve které u krbu seděla Maribel a v rukou svírala dopis.


Drahá Maribel,

přivedli jsme ji sem, ale pořád nám nevěří, půjdeme do království Stromů. Kde, jak sama dobře víš, se toho nejvíce naučí a ze vzácných stromů tohoto hvozdu lze načerpat rychleji energii a větší sílu. Došlo k malé konfrontaci mezi mnou a Malkronem, po které jsem usoudil, že při našem dalším setkání si již nebudeme nejspíše vůbec povídat. Dej vědět Sutarovi, myslím si, že začíná přicházet čas, aby Novaste bylo tím, čím má být.


Urpo


PS: Kayla je Tuule strašně podobná, ale neříkej jí to. Doufám, že jí v klášteře dobře střežíš a nic jí nechybí. Zatím vůbec nechci, aby věděla že Kayla, už tu s námi je. Nechc,i aby se zbytečně znepokojovala.

Maribel seděla s dopisem v rukou a dívala se do plamenů, zatímco družina vojáků se připravovala k brzkému rannímu vstávání a odchodu směrem k Novaste.

***

Po pěti dnech  cesty dorazil Sutar se svojí družinou do  Maribelina tábora, který sídlil na úbočí severní části hor.

„Zdravím tě, Maribel,“ pokynul Sutar na dámu, která zrovna vylezla ze svého stanu.

„Ráda tě vidím, bratranče,“ odvětila královna. Přišlo upřímné obětí a pusa na obě tváře.

„Má paní, vrátil se váš zvěd,“ prozradil Maribel malý mužík, který s největší pravděpodobností vypadal na písaře či kronikáře.

„Moje milá Nina se vrátila,“ zaradovala se královna, pohlédla na bratrance, který si právě pěchoval tabák do své dýmky, a pokračovala, „je to moje nejlepší informátorka a navíc je krásná, takže muži ji podléhají sami a vyjevují svá tajemství, ale stejně dobrá je i při pátrání v terénu. Pojďme za ní.“

Po chvíli seděli Sutar, Maribel a Nina u malého stolu a každý měl v ruce sklenici tmavě modré tekutiny.

„Výborné tohle pití, sestřenko,“ prolomil Sutar ticho po prvním doušku ze své sklenice.

„Je z těch modrých plodů, které rostou na keřích na severu mé země, bohužel v mých zahradách se tomu keři nedaří,“ odpověděla Maribel.

Sutar kývl směrem k Nině: „Spatřila jste něco užitečného?“

Nina zpozorněla. Byla to černovlasá slečna s vlasy spletenými do copu. Její tmavé oči byly plné energie a toužící po nebezpečí a dobrodružství. V sedě se její výška dala těžko odhadnout, nicméně  kožené černé kalhoty a kožené vysoké boty k ní seděly velice hezky. A na její hrudi bylo patrné že je opravdu hezky vyvinutá.

„Ano,“ odpověděla skoro až uraženým tónem, dávajícím najevo nepochopení, jak je vůbec možné, že o jejích schopnostech někdo má odvahu pochybovat.  

Sutar se tázavě podíval.

„Po Maribelině popisu, co bych měla za těmito skálami najít,“ začala Nina vyprávět a usrkla ze své sklenice, „vám musím sdělit, že tam na nás nečeká žádný les a malebné vodopády. Jen co začnou hory řídnout, je všude hodně páry a hluku. Pak přijde ten pohled - samé komíny a stroje, zvuky a cinkání kovu o kov, zvuky odfukování páry, sem tam uvidíte uschlý kmen stromu. Na tomto kraji jsou jen doly, asi po pěti kilometrech se dostanete do okrajové části města, kde už lidé i bydlí. Po ulicích s kamennou zemí lidé jezdí v různých strojích. Někteří lidé jsou umounění a udření a jiní jsou úhledně oholení a oblečení do většinou nepochopitelně světlého oblečení a mají vlastní vozidla. V noci jsem poté temnými uličkami došla skoro až k Novastské věži, ale tohle centrum už je hlídané a vypadá to, že někdo tuší, že se něco chystá.“

„Malkron není hloupý a má své informátory. Ví, že když se začne plnit proroctví tak vypuknou nepokoje,“  řekl Sutar svoji myšlenku nahlas.

Nina si odkašlala a znovu si vzala slovo: „V jedné krčmě na kraji staré části města jsem vyslechla rozhovor dvou zjevně vlivných mužů.“

Rozhovor :

První muž: Je nás málo, snad nic velkého nevypukne, než dorazí naši spojenci.

Druhý muž: Slyšel jsem, že Malkron vůbec nevychází z věže, a taky, že minulý týden vypukl prý ve věži souboj mezi někým a Malkronem. Povídala to sestra mé ženy, pracuje tam v kuchyni a při tom souboji se právě do kuchyně propadl strop.

První muž: Tak to jsem vůbec neslyšel, jen vím, jak nechal zbičovat Revisovi syna a s ním i Senase. Celých sto ran.

Druhý muž: Jo, to byl krutý trest, Revis to však nese statečně, přeci jen pořád Armádě velí on.

První muž: Půjdeme? Máme chodit ulicemi, a ne sedět v hospodě, nechceme mít přeci záda také spráskané bičem.

„Ano, souhlasím s tím, že Revis je statečný muž, a jsem rád, že je pořád tam, kde být má. Jeho syna je mi upřímně líto. Ale přijde doba, kdy Malkron zaplatí za vše,“ pohlédl Sutar na Maribel.

Ta ze sebe dostala jen: „Sto ran?“ A v očích se jí zaleskly slzy: „Pamatuji si, jak malý Aranis běhal v mých zahradách. Byl to bystrý chlapec.“

„Aby taky nebyl, Revis je správný chlap, určitě ho vychoval, jak nejlépe uměl,”  upil Sutar dalších pár doušků ze své sklenice.

Nina byla trošku zmatená a zeptala se: „Takže člověk, ten Revis, velitel veškerých ozbrojených jednotek, co v Novaste jsou,  je bezva chlapík, když útok proti nám bude řídit on?“ na konci otázky už měla emocemi zvýšený hlas.

„Revisovo srdce tak trochu nepatří Malkronovi, i když si to myslí, ale tohle vše se ukáže až na konci. Revis je snad ještě pořád náš člověk,“ odvětil klidně Sutar.

Nina jen  udiveně koukala: „My máme lidi přímo v samotném srdci Novaste?“

„Pokud zůstali věrní, pár jich tam bude,“  promluvila Maribel, „na to, co teď tady začíná, čekáme několik let.“

„Proč jsem tedy nekontaktovala přímo někoho z nich o našich plánech?“ zeptala se Nina.

„Protože nevíme, jestli jim pořád můžeme věřit, a navíc vystavili bychom je tím nebezpečí prozrazení, kdyby si toho někdo všiml,“  odpověděl Sutar.

„Kdyby si toho někdo všiml,“ řekla Nina pohrdavě, „pořád o mně bude takhle pochybovat?“ Podívala se tázavě na Maribel.

Ta se jen konejšivě usmála.steampunk-landscape.jpg

Kapitola XXII. - Nové obzory


Létající ryba

Čakolokomotiva se šinula po silničkách a pěšinách. Cesta pomalu ubíhala a slunce se právě přehouplo přes polovinu oblohy.  Pevné a upravené cesty se pomalu stávaly kořenatými, děravými a celkově rozbitými, takže i vozidlo jako Čakolokomotiva mělo co dělat, aby si s terénem poradilo. Zato naše osazenstvo vozidla kolíbavý pohyb sem a tam velmi uvítalo. Po několika málo minutách si všichni uvnitř vychutnávali klidný spánek.

Jediný řidič vozidla zápasil s volantem. Pral se s ním o nadvládu nad vozidlem. Jeho zpocené čelo jasně říkalo, že o klidu se mluvit nedá.

I krajina měnila svou tvář. Na místě, kde celá partička nasedla, byly vysoké silné stromy a les byl hustý. Zatímco teď obklopoval naši partičku skalnatý terén stále se zvedajících hor. Nacházeli se vysoko v horách. Všude, kam se člověk podíval, byl kámen. Okolní srázy byly tvořeny hlubokými, několika kilometrovými trhlinami. V nich tekly řeky, které v kaňonech tvořily vysoké vodopády s tříštící se vodou o skalnatý terén. Vzduch zde byl čistý a řídký.

Právě když se naše skupinka blížila k cíli své cesty a vozidlo stoupalo do dlouhého a prudkého kopce, ozvala se krátká hlasitá rána z komína. Ta se s velkou zálibou šířila a odrážela o okolní skalky, takže tvořila dlouhoznějící ozvěnu. Čakolokomotivy pravidlené a rytmické čak, čak, čak se začalo protahovat a získávat nepravidelnost.

Čáák, čak, čaaak, čááák, čakčak.

Vozidlo začalo se škubáním zpomalovat. Pasažéři uvnitř vozidla byli ihned vzhůru a velmi poplašeně koukali z malých okének, co se děje.

Když s velkým drcnutím při vjetí do hluboké díry vozidlo zastavilo, naklonilo se. Ze vnitřku vozidla se ozýval nesouhlasný povyk.

„Bolí mě celá prdel!” skuhrala Zooe.

„Zato tvůj loket v mých žebrech je nekonečné labůžo...” nesouhlasně se přidával Leoš.

„Připadám si jako bych měla ruce místo nohou a naopak,” přidala se Komtesa.

„Zato já, se svým postřeleným ramenem si užívám pohodlí,” dokončil skučení posádky George.

A opravu. Vozidlo bylo nakloněno na pravou stranu, proto chudák Zooye sedící u pravých dveří nesla váhu všech spolusedících. George, který polo-seděl na druhé straně, byl tou dobou tedy na vrchu naší valné hromady.

„Vydržte, hned vám pomůžu ven,” ochotně se snažil Scott, velitel strážců.

V mezi čase, kdy se náš náklad dostával z vozidla ven a snažil se zachovat svoji jakost, využíval zbytek strážců čas k tomu, aby rozebral čelo Čakolokomotivy.

„Pane, máme natržený drážkový řemen a nemáme dostatek paliva,” hlásil strážce Constantin svému veliteli. Ten ho vnímal jen napůl. Stále se snažil urovnat jeho uniformu. Jeho boj mu znesnadňoval prudký studený vítr.

„Zahajte opravu!” křikl proti větru

„Ale pane… nemáme náhradní díly. Náhradní řemeny s sebou nevozíme,” odporoval mu.

„Nějak si sakra poraďte,” odpověděl směrem ke strážci. Pak se otočil na skupinku cestujících, která již drkotala zuby a pověděl: „Ostatní? Vezměte si všechno oblečení, schováme se do závětří”.

Skupinka vyrazila směrem po trase cesty, schovat se za nízkou skalku.

„Máte nějaký větší plán? Bojím, že je to na místě neopravitelné,” směřoval otázku George směrem k veliteli.

„Nemám. Přemýšlím. Vás něco napadá?”
„Ne. Bojím se, že výbuch poškodil vozidlo natolik, že nemá cenu ani se snažit to opravit.”

„Těmto technickým záležitostem příliš nerozumím, ale vím, že jsme přibližně 10 minut jízdy od cíle. Tedy cesta pěšky nám do království nemůže trvat déle než hodinu. Navíc jsme téměř na vrcholu pohoří. Cesta tedy bude již jen klesat do údolí,” přidal se do rozhovoru profesor.

„Máte pravdu. Není na co čekat. Řeknu strážcům, ať poberou vaše osobní věci, půjdeme pěšky,” ukončil diskuzi Scott.

„Jo!” křikla ironicky Zooye. „Místo toho, abych se snažila zajistit se na stáří, budu se pokoušet svůj život zkrátit hopsáním po skalách. Víte, to jsem si vždycky přála!” korunovala plán Zooye. Narovnala se a se vztyčenou hlavou vyrazila vpřed. Ostatní si jen vyměnili nechápavé pohledy.


„Zooye, ty jsi dnes nějaká nemluvná,” utrousil pobaveně Leoš ukusující jablko.

Skupinka posedaná po kamenech okolo už konečně hlinité cesty odpočívala se svačinou při sestupu z hor. Les zde byl nízký, ale zato hustý. V okolí se ještě občas vyskytovaly vysoké kleče.

„Člověk se probudí, nemůže si dát kafe a hned ho ženou jako nadmutou kozu skákat po horách. Nevím, co …” nenechal nabroušenou Zooye dokončit zvuk praskající větve z přilehlého křoví. Všichni se tímto směrem ihned podívali.

Dva ze strážců poté povstali a vydali se tímto směrem podívat.

„Vyskystují se zde docela často medvědi,” poučil přísedící profesor.

„Největší zvíře, které jsem cestou viděla, byla chcíplá veverka,” odpověděla mu nesouhlasně Zooye.

„Nedivil bych se, kdyby zde byli i nějací zbojníci. Přeci jenom, spousta lidí v sobě nenašla chuť uctívat nějakého krále. Raději přepadávají pocestné,” snažil se vyjádřit obavy Urpo.

„Něco na tom bude!” ozval se za jejich zády skřehotavý hrubý hlas. „Hoši? Na ně!”

Skupina přibližně deseti otrhaných chlapíčků s dýkami začalo házet sítě přes naše přátele.

„Dej ty ruce pryč! Ty křápe!” snažila se Zooye zapojit svou pusu do boje a prskala na jednoho z mužíčků.

Hned poté začali zbojníci velmi obratně svazovat sedící. V bitce jeden ku jednomu překvapenému, měli muži velmi navrch.

„Tááák jednoduchá léčka. Praskající větev,” křičel se smíchem hlasitě vůdce. „A copa to tu máme?” vytáhl Urpovi z kapsy klíč.

Ten mu věnoval jen pohled, říkající „pokoušu tě.”

Zbojnící postupně obcházeli skupinku a vytahovali skrz síť vše, co zahlédli. Kufry, klíče, pytle s věcmi, náhrdelníky, náušnice, ...

„No ale co teď s vámi?” ptal se řečnicky vůdce bandy, když už nevěděli, co by ještě zcizil.

Odpověď ale dostal záhy. Dva z jeho mužů se složili s rukami kolem krku na zem. Vypadali jako by se dusili. Chroptěli, kouleli očima, začínali červenat a žíly na čele jim začaly vystupovat.

Z poza jedné kleče se objevili dva strážci, kteří původně šli na průzkum. Vyvolávali kouzlo krátkými pohyby rukou, když se jen hodlali seslat na další zbojníky.

„Dost!” vykřikl vystrašeně vůdce. „Vezmem si věci a hned jsme pryč. Jen nás nechte být!”
Další dva ze zbojníků se složili k zemi.

Se slovy „Ááá … úprk!” se zbytek skupinky rozutekl mezi kleče.


„Už jsem myslel, že přijdu o své krásné hodinky,” dodal při nalezení svých věcí v křoví Leoš.

„Jo, přesně na ty je teď každej zvědavej...” zchladila Leošovy city Zooe.

Celá otřesená skupinka se oprašovala a hledala své věci v okolí. Strážci mezitím tahali mrtvá těla banditů do křoví.

„Berte to pozitivně. Máme krásné sítě navíc,” snažil se uvolnit napětí profesor.


„... když to shrnu, pokusím se fabriku rozjet tady. V Novaste je to teď nereálné. Malkron a jeho přívrženci si stejně udělají z mé fabriky zbrojní závod, tak nemá cenu tam ještě nasazovat svůj krk,” odpovídal George na dotaz Zooye.

„Opravu se tak snadno vzdáte svého milovaného dítěte?” udiveně se ptala dál Zooye.

„Ne, tak snadno ne. Neboj,” mrkl a usmál se na ní.

Po třech hodinách úmorné chůze skupina ucítila zápach kouře vonící po smole. Začalo se pomalu šeřit a tento okamžik velmi pozvedl morálku.

„Hurá! Profesore, měl jste tedy pravdu. Cesta byla správná a šli jsme správně. Omlouvám se za své pochyby. Ale moje polobotky už stejně stihly zcela přetvořit mojí nohu,” skuhrala Komtesa, která našlapovala již jen velmi opatrně. Nohy jí opravu bolely.

Za několik okamžiků spatřili palisády vesnice Zooye, George, Komtesa, sestřička, Leoš, profesor, Urpo, Scott, Constantin, Henry a nakonec i tři další strážci táhnoucí několik kufrů a  zavazadel.


steampunk-5.jpg

Kapitola XXIII. - Snad nikdy se nic nedovíš.

Doktor Gird

Konečně jsme došli do lesa. Nebo spíš do pralesa, už z dálky bylo vidět, že stromy jsou opravdu enormně vysoké. Na kraji lesa se skupinka zastavila. Les byl tak hustý, že nešel projít a nebylo, kam dál pokračovat.

„Jsme tu!” zakřičel George tak nahlas u mého ucha, že se rozhodlo spustit vlastní symfonii a začalo pískat.

„Díky, Georgi,” zavrčela jsem po chvilce, kdy nikdo neodpověděl a nic se nestalo, „Přesně tohle jsem potřebovala, neslyšet na jedno ucho.” Cesta od rozbití čakolokomotivy byla opravdu náročná. Procházet přes úpatí hor, když vás bolí za krkem od nekvalitního spánku, a scházet kopec v šatech, které vám nedovolí žádný větší krok, je totální sebevražda. Šaty jsem sice při první příležitosti od spodku až moc dobrovolně roztrhala, ale tím utrpěla zase moje estetická stránka. Jsem v divném světě, nikoho tu neznám, říkají, že jsem vyvolená, ale chodím v roztrhaných špinavých šatech a ještě, když přidám, že jsem se nevyspala, vypadám přesně jako zombík, který ještě k tomu neslyší na jedno ucho. Kdyby alespoň ti lapkové byli chytřejší a nenechali se pozabíjet, třeba by ukradli i ty šaty.

„Tak co jdeme zpátky?” zmohla jsem se na jedinou sarkastickou poznámku.

„Zooye, vždyť jsme právě došli do cíle, tady se všechno…” snažil se mě jako jediný uklidnit Leoš, ostatní koukali do korun a ani nedutali.

„Běž se zakopat do lesa,” přerušila jsem Leoše, který to nečekal, ztracený případ.

„Jo já, jasně, už jdu,” jen zablekotal a vydal se co nejdál ode mne.

Ještě slušnou chvíli bylo ticho, když se konečně začalo něco dít. Z koruny stromů k nám, v naprosté tichosti, začala padat dřevěná plošinka. Vypadala přesně, jako kdybyste v prvním světě řekli truhláři, ať vyrobí plošinu ze dřeva. Bylo však divné to, že se spouštěla jen tak vzduchem, žádná jistící lana, nic. Hned, co jsem si toho všimla, jsem začala prohlašovat: „Nemáte na to v plánu vlézt? Že ne! Já na to tedy nevlezu!” Když mi nikdo neodpovídal pokračovala jsem: „Požádejte je o nějaké to vaše vozítko, jedeme zpátky.”

„Je to zcela bezpečné,” konečně někdo reagoval.

„Bezpečné je to s jištěním a zábradlím,” odporovala jsem.

„Budeš stát uprostřed,” pronesl profesor klidně s pohledem upřeným na plošinku, která zrovna dosedala na zem.

„Co když budu hystericky mávat rukama a někoho shodím?”


***


Ani nevím, jak se jim povedlo dostat mi na plošinku. Asi jsem byla moc unavená. Zavedli mě přes velké množství lávek a mostů, okolo obrovských tlustých stromů, přímo do jednoho z nich. Vnitřek na první pohled vypadal docela útulně. Menší místnost vytesaná ve stromě působila teplým až uklidňujícím dojmem. Na zemi koberce a po stěnách obrázky stromů - jak jinak že? - a na jedné straně vytesané úzké schůdky do druhého patra, kde bylo útulné spaní se stropním výhledem do korun stromů. Celé království bylo osvětlené oranžovo žlutými světýlky, které byly nějak magicky napájené, jak konstatoval profesor. Nikde nejsou žádné židle či lavice, tudíž jsem usoudila, že se nejspíš sedí na zemi. Celý les byl krásně uklidňující, dokonce i na mě působil velmi pozitivně, opadlo ze mě to největší naštvání, ležela jsem na zemi, ve své přidělené stromové místnosti a odpočívala. Vlastně skoro spala, jen tak nechávala plout myšlenky.

„Ťuk, ťuk,” ozval se hlas psa a vytrhl mi z polospánku. S trhnutím jsem zvedla hlavu, až teprve teď jsem si všimla, že stromové obydlí nemá dveře. Pes to tedy vyřešil po svém, vlezl dovnitř a zahulákal na mě. Ještě, že jsem neměla sílu, abych se usnutím snažila převléknout.

„Co nějaké soukromí?” zavrčela jsem na psa ospale.

„Vím, že ti to nikdo neřekl, ale spí se o patro výš,” poznamenal pes, posadil se a zamával klíčem ve vzduchu, čímž vykouzlil jídlo. Tím se stránka obrátila, vlastně jsem mĕla docela slušný hlad.

„Díky,” řekla jsem prostě a začala se ládovat. Jídlo poletovalo vzduchem, ve formě zvláštních jednohubek, které chutnaly sice zvláštně, ale když má člověk hlad... „Asi jsi nepřišel jen mě nakrmit, že?” mumlavě, s plnou pusou jsem se zeptala psa.

„Přišel jsem ti konečně vysvětlit jak…” začal pes, větu kterou však nedokončil, přerušila ho rozžvejkaná jednohubka, která mu přistála na čele a pomalu začala kapat na nos.

„No nekecej. Fakt? Něco vysvětlit?” začala jsem sarkasticky, tentokrát s dokonale prázdnou pusou.

„Jestli to nechceš slyšet, odejdu.”

„No, tak teda povídej, mrzoute,” pronesla jsem a zase jsem se začala ládovat létajícími jednohubkami. Mám takový pocit, že kdybych ho poslala pryč, odešel by i s jídlem.


***

Pes začal s vysvětlováním, jak vznikla druhá strana, o zakladateli a pokračoval o kouzlení. Pravidla o energii, portálech a o spoustě dalších, stejně nudných kouzelnických pravidlech. Když však zmínil, že to bere jen okrajově, že profesor to zná lépe a že mi to vše naučí, musela jsem z toho na záchod a věřte nebo ne, záchody tady nikde nemají. Potřeba se vykonává nakloněním přes lávku, místní tomu říkají „hnojit les.” Když jsem se vrátila - sice se za to stydím, ale zkuste někdy čůrat z úzkého mostu do propasti v roztrhaných šatech - ne úplně suchá, pes mi vykouzlil nové šaty. Chvíli jsem na něj křičela a konečně jsem dostala normální oblečení. Potom pes vyprávěl o tomto světě, o Novaste, Malkronovi, Lize a o spoustě dalšího. Všechno jsem to poslouchala hlavně proto, abych na konci, už při svítání,  mohla říct jedno. „To je ale kravina!”

Pes na mě chvíli koukal, detailně si prohlížel můj obličej, přemýšlel a nakonec konstatoval, že už ví, proč si se mnou nechtěl povídat profesor. Raději mi TO ukáže, místo ukázky však začal povídat, že ví, jak udělat instantní portál do druhého světa. A to před chvílí říkal, že to nejde tak jednoduše. Nejvíc to celé korunoval, když pronesl, že jsem teprve druhá, kdo to ví, a ať to nikomu neříkám... Neumím si představit, jak tuto převratnou zprávu někomu říkám.


***

Pes mává svojí hůlkou a tvoří portál u mě doma, ve vykutaném stromě na podlaze. Prý mi TO chce ukázat co nejdříve, že na spaní bude času dost.

„Už to je? Nemohu se dočkat,” řekla jsem sarkasticky, ale když pes neodpovídal, dodala jsem, „plyšáčku ušáčku,” a čekala co se stane. Nic se nestalo, pes nereagoval.

„Hotovo,” řekl po chvilce mé nudy pes a ukázal na barevně pulzující kruh na zemi.

„Jasně a co ted?”

„Prostě tam vejdi. Asi takhle,” odpověděl pes, vkročil do kruhu a zmizel. Vlastně, už jsem si začínala zvykat na divné věci, jen jsem si zaťukala na čelo a do kruhu vkročila taky. Kruh mi vtáhl do sebe a po pocitu komprese a následné dekomprese jsem se objevila v menší betonové místnosti. Problém byl, že jsem se objevila ve vzduchu s počáteční silou, která mi vrhla na psa. Ten se válel v rozházeném nádobí a zrovna zmateně koukal, co se děje.

Řinčení nádobí bylo opravdu hlasité.

„Co to sakra...” klela jsem rozčíleně a pomalu se zvedala, „to už ani neumíš udělat kroužek na zemi?”

„Kroužek?” zeptal se zmateně pes.

„No to tamto. Jo, portál tomu říkáte,” prskala jsem naštvaně a už jsem se nadechovala na další nadávku, když v tom jsem poznala místnost, ve které se nacházíme. Je to tátovo důl, konkrétně kuchyně.

„Kdyby mi někdo neříkal, že jsem plyšák, možná to nespletu a neudělám to do vzduchu. Je to nesmírně ná…”

„My jsme doma?” přerušila jsem psa.

„Jen dočasně,” odpověděl zběžně pes a začal se prohlížet, jestli mu nic není.

„Jak dočasně?” reagovala jsem na odpověď a vyšla z kuchyně, “třeba tu někde bude táta.”

„Cestovat magicky na druhé straně je nesmírně náročné. Umí to jen pár lidí,” volal pes směrem ke dveřím a klíčem namířeným na sebe opravoval šrámy na oblečení, které utrpěl příchodem. „Tak jsem vymyslel vlastní způsob cestování. Z jedné strany na druhou se mohu přesunout, kam chci. Takže stačí dva po…” pes se zarazil, protože si všiml mého vražedného obličeje s vražedným výrazem, podnícený ďábelsky rozcuchanými vlasy, který vykoukl zpoza dveří. „Co se děje?”

„To jsi ty tupé psisko nemohl do toho hnusného lesa bez záchodů udělat portál rovnou?” vychrlila jsem vražedným tónem.

„Nooo,” protáhl pes slovo a rychle přemýšlel, jestli má odpovědět po pravdě, nebo si raději něco vymyslet. „Říkal jsem přece, že nikdo neví, že to umím ne?” rozhodl se pes nakonec pro pravdu.

„Víš, jak jsi říkal, že jsem vyvolená a půjde mi kouzlit?” změnila jsem přístup a otázku pronesla takovým tím vysokým tónem, který říká, nic se neděje, ale dej si pozor, co odpovíš, jinak jsi mrtvý, a pomalu vykračovala k psovi.

„Ási jsem to říkal?” rozhodl se pes být maximálně diplomatický. Zažil mnoho, ale taková situace pro něj byla nová.

„Tak bych to chtěla zkusit,” pokračovala jsem andělsky.

„Dobře?”

„A pak tě tou magií zardousím,” vykřikla jsem a dupla takovým způsobem, až se v podzemí propadlo několik štol.

***

Pes tvořil další portál a já ho zachmuřeně pozorovala. Nechtěla jsem s ním jít, ale byla jsem zvědavá na TO, co mi chtěl ukázat, že jsem poslechla. Tentokrát raději mlčím, snad bude po průchodu kruhem, chci říct, portálem hladké přistání.

Když měl konečně hotovo, já s napjatými svaly prošla portálem, připravená na náraz.

Komprese, dekomprese a do očí praštilo sluníčko. Bez nárazu z výšky na svých nohou a se stojícím psem vedle sebe, jsem stála na pevné zemi.

Když oči přivykly slunci, rozhlédla jsem se kolem sebe, vlasy mi cuchal lehký, teplý větřík. Asi o kilometrovém průměru kolem mě se rozprostíraly vysoké hory v dokonalé kružnici. Napravo ode mě se nacházel les, nalevo velká vilka a za mými zády hučel vodopád. K vodopádu od vilky vedla kamenná cestička a kde nebyla cesta či les, byla dokonale zelená tráva. Celkově okolí vypadá jako v pohádce.

„Nikomu o tom tady, taky nic neříkej. Královně Maribel jsem nakecal, že tohle je někde v klášteře,” řekl pes bez kontextu a sledoval postarší ženu, která přicházela jejich směrem.

„Tohle místo jsem speciálně navrhl, jde se sem dostat jen portálem z prvního světa. A to ještě musíš vědět, kam přesně ho chceš udělat,” odmlčel se pes a za chvilku pokračoval. „Zkráceně mohu sem jen já. Dokonalá skrýš,” na nic z toho jsem nereagovala. Neříkám to ráda, ale tohle místo mi dokonale okouzlilo. Přesně takhle jsem si jako malá představovala pohádkový kraj.

„Ahoj, Zooey,” pronesla postarší žena laskavě, když došla k nám.

„To je kdo?” zeptala jsem se.

„Přivedl jsem tě sem, abys mi uvěřila,” odpověděl pes strategicky a dodal, „tohle je tvoje matka. Tuula.”



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA