FVD: Lakely Prezident a společnost
Demokracie je uspořádání, které klade poměrně velké nároky na společnost, která v ní žije. Lidé se v demokratickém uspořádání musí jednak naučit vážit, co vlastně opravdu chtějí, bojovat za své místo v životě a získávat na svoji stranu lidi, kteří jim pomáhají v jejich cestě. Demokracie je také o kompromisu a ústupcích, nemá ráda černobílé vyjadřování a vybízí k diskuzi, která je jedním z hlavních hnacích motorů jejího fungování a vývoje.
Naučit se žít v demokracii a pochopit její principy a fungování je běh na dlouhou trať a zdaleka ne všichni dokáží v takovém systému žít a pochopit jej. Vlastně, možná to nedokáže nikdo, protože i demokracie se neustále vyvíjí, jak přichází nové systémy a prostředky vládnutí, tak i demokracie získává stále nové rozměry. Zatímco v Řecku před dvěma tisíci lety byla demokracie výsadou vyšších vrstev a obsahovala v podstatě jen svobodu vyjadřování a vzdělání, dnes mnozí do demokracie implantují vše, od svobody projevit jakýmkoli způsobem svůj postoj až po nutnost, aby se měli stejně dobře, jako se mají ti bohatší. Tyto dva extrémy pak demokracii formují do nějakého kompromisu, který v ideálním světě funguje a extrémy zjemňuje.
Tohle vše je jen prostá definice toho, jak se věci, lépe řečeno, jak by se věci měly mít. Avšak, jako život člověka, není – a snad ještě nějakou dobu nebude - tvořen jen penězi a majetkem, je potřeba i ke státnímu zřízení přistupovat s jistou formou lásky, chcete-li, tak si slovo láska vyměňte za morálku, či lidské hodnoty. Vláda je totiž tvořena lidmi, kteří jí dávají vše, co uznají za vhodné a protože je demokratická vláda a společnost, vládou lidu, musí, nebo by se alespoň měla, do tohoto systému vkládat i jistá lidskost.
Minulá generace, alespoň se mi to zdá, považovala za hlavní artikl toho, co tvoří stát to, zda je po zemi rozeseto dostatek továren a zda si může postavit svůj vlastní dům a koupit své vlastní auto. Tehdejší vláda byla materiální, snažila se všem lidem zaručit jednotnou materiální úroveň, alespoň to hlásala, a protože je to nereálný a bláznivý cíl, vše se tomu muselo podřídit a obětovat něco z lidskosti, protože ta takový systém popírá.
Dnes stojíme na jistém rozhraní. Na jedné straně stojí dvě generace lidí, kteří v tomto byli vychováni a i přes svoji občasnou snahu to změnit, jsou povětšinou hlasateli starých pořádků neboli starého světa. Jako se v devadesátých letech nemohla společnost stát z ničeho nic jinou, tak ještě dnes se stále dělíme na ty, kteří hlásají materialistickou povrchnost a na ty, kteří se snaží ukázat svět, jako široký pojem souvislostí, kde vše je souvislé se vším, pravda není daná a síla ducha a morálky, je mnohdy mnohem důležitější pro překonání ekonomické krize, než plné obchody zboží.
Tímto sáhodlouhým obecným úvodem jsem chtěl pouze nastínit to, jak vnímám v kostce svět, co je pro mne důležité a jak složité je něco hodnotit. Teď už bych se rád přímo konkrétně podíval na jednu „oslavu demokracie“, kterou by volba prezidenta rozhodně měla být.
Po vyhlášení výsledků prezidentských voleb České republiky pro rok 2013 se strhla společenská lavina, která vyústila v mnohé oprávněné, mnohé neoprávněné, ale hlavně povětšinou velice emociální hodnocení lidí, kteří se na jedné straně cítili poškození a báli se o svoji budoucnost a na straně druhé oslavujícími lidmi, kteří konečně měli oprávněnou možnost si ukázat na své názorové protivníky a vysmát se jim do očí. V této napjaté chvíli jsem se nechal také strhnout a zhnuseně upustil jeden komentář o tom, že naše společnost je rozdělena na dva jasně vymezené tábory, kdy jeden tábor, ten který prohrál je tábor slušných a morálních lidí a tábor druhý je naplněný populismem, zlobou a hulvátstvím.
Oprávněná poznámka o tom, že takto to určitě není, mne v dané chvíli docházela jen z části. Ano, dnes po nějaké té chvíli, kdy jsem měl možnost, aby mi ochladla hlava, musím říci, že takto jednoduché, to rozhodně není a to z mnoha příčin. Už jen ten fakt, že by se osm miliónů voličů dokázalo rozdělit na pouhé dvě skupiny, hlásající stejné principy a názory, by svým způsobem byl velký úspěch, protože takové jednotnosti už naše společnost nedosáhla dlouho, dosáhla-li jí vůbec někdy.
Rozdělil jsem tedy bez velkého uvažování všechny voliče na dvě skupiny, vynechal při tom nevoliče a takto pokroucený bilaterární systém jsem pevně rozdělil i názorově. Jedněm jsem přisoudil roli zapšklých starých Čecháčků, prosazujících staré pořádky a nemajíc kousek morálky, úcty a historického povědomí, jsem je přiřadil k voličům našeho nadcházejícího prezidenta. Druhé jsem obdařil citem pro rozmyšlenou volbu, rozum, rozvážnost a velké morální hodnoty.
Dopustil jsem se tak jednoho ze svých největších názorových prohřešků. Nechal jsem se strhnout emocemi, hlásáním fanatických nadšenců jedné, či druhé strany a zapomněl jsem ne odstup a jistou velkou míru relativnosti, se kterou by se mělo vždy počítat.
Stalo se. Díky těm, kteří v těchto chvílích dokázali zůstat rozvážlivý a upozornili mi na velice pochybné konstatování. Nicméně, část mých názorů a pocitů z prezidentské volby přetrvala až doposud. Je však pravda, že nyní je obohacena o dostatečný odstup a velice rozvážné uvažování o tom, jak to tehdy opravdu bylo.
Pana Karla Schwarzenberga jsem volil z několika důvodů. Měl jsem totiž pocit, že po letech, kdy máme na hradě vystavěnou kamennou obranou zeď proti světu, abychom si hezky na Českém písečku mohli vytvářet svůj jediný dobrý vládní program, bych si přál, aby se naše země zase jednou trochu otevřela světu a vzala si zpět roli vůdce států bývalého východního bloku v Evropě. Mám totiž pocit, že zatímco ještě na počátku tohoto století, zastávala Česká republika roli jakéhosi mluvčího východních Evropských států, dnes její roli převzalo Polsko a náš význam a obecné povědomí okolních států se omezilo jen na „Tu malou zemi s protievropským prezidentem, kde mizí dotace.“ Zatímco v devadesátých letech a prvních letech dvacátého prvního století se u nás konaly takové události, jako zasedání Mezinárodního měnového Fondu, NATO, podepisovala se zde smlouva o nešíření jaderných zbraní, nebo třeba zde zasedala Mezinárodní astronomická unie, v posledních letech se nic takového neděje. Všechny velké události, když už se ději na východ od Německa, se dějí v Polsku. Na naši zemi se kouká dost s despektem a jistě není třeba dlouze vysvětlovat, jak jsme vnímání z pohledu EU. Proto jsem chtěl někoho jiného, někoho zásadně odlišného od pana Klause a někoho, koho bude okolní svět znát a bude vůči němu zaujímat už od počátku lepší postoje.
Pak tu byly důvody vnitřní. Pan Karel je mi blízko i jako člověk, cítím z něj jistou noblesu, lidskost, eleganci a jeho charisma, když se s ním bavíte osobně je silné, ale nevtíravé. Tohle jsou důvody irelevantní. Neměly by hrát hlavní roli v rozhodování, kterého kandidáta si vybrat, ale rozhodně by do toho rozhodování měly být započítány.
Důvodů bylo ještě mnoho, převážně se však týkaly pana Zemana a toho, proč je mi on tak nepříjemný a tolik s ním nesouhlasím, od společné minulosti s Václavem Klausem, přes opoziční smlouvu až po vystřídání na hradě – příliš přímočaré uspořádání dvou politiků, nezdá se vám.
Karel Schwarzenberg nebyl člověk, kterého jsem srdcem chtěl volit v prvním kole volby, byl volbou rozumu, zatímco v prvním kole jsem jej považoval za volbu kompromisní, v kole druhém se stal volbou jedinou.
A jak je to vlastně s tou společností a jejím rozdělením? To si povíme v nějakém dalším díle, který bude dělit delší časový úsek, abychom viděli, jak společnost zformoval Miloš Zeman, kam to vedlo a jak se vlastně ta společnost utvářela. Nakonec, na rozbory prezidentské volby jsou tu jiní a i tak jich bylo už příliš. P0rozatím zůstanu u konstatování, že současná společnost se mi vůbec nelíbí a to nejen ta, která volila našeho nového prezidenta s jeho první slečnou, ale tak nějak obecně.