Jdi na obsah Jdi na menu
 


FVD Lakely: Prostor kolem nás

FVD: Prostor kolem nás

 

 

25-porodnice-pruceli-kresba-979x1024.jpg

 

 

Vážení přátelé, moji milý čtenáři. Uvádím třetí sérii mých FVD, tedy filosofií všedního dne. Opět bude mít tři díly a bude naprosto jiná, než předchozí dvě. Tato FVD se bude poněkud odklánět od konceptu starých, ale stále to bude taková má filosofie všedního dne. V následujících třech pokračování vás seznámím s třemi mými názory na tři poměrně rozdílné věci, týkající se života a prostředí, ve kterém žijeme.

První z nich se bude zabývat urbanismem a architekturou. Ty, co jsem právě odradil, nechť zůstanou odrazeni, vy ostatní se však nebojte, nebude to nic až příliš odborného, bude to jen takový náhled do mého pohledu na svět a koncepci a vzhled dnešních měst.

 

Když procházím městem, musím působit trochu jako blázen. Zatímco všichni naprosto cíleně míří co nejkratší cestou ke svému cíli, zahleděni buďto sami do sebe, nebo počítajíce dlažební kostky, já neustále zpomaluji, zrychluji, zakopávám, narážím do sloupů a při tom všem mám hlavu stále zvednutou a zkoumám, jak který dům vypadá, z jakého je asi období, co je to za sloh, jakou hříčku kuriozit si na domě prosadil architekt, nebo jeho bláznivý majitel. Je to úžasné, divili byste se, co všechno je na běžných ulicích k vidění. Mnoha z vás by se jistě změnil náhled na město jako takové, kdybyste zvedli hlavu a pozorovali občas velice zajímavé způsoby, jakými architekti zejména v devatenáctém století zdobili obyčejné činžovní domy. O padesát let později už to samozřejmě bylo o dost horší, tedy o padesát let později už jste se neměli na co dívat.

Podle mě jsou města jednou z nejviditelnějších vizitek národa. První co turisté uvidí je úprava a architektura měst. O města by se mělo pečovat a to nejen o fungující infrastrukturu, to je přeci nutnost a samozřejmost, ale také o jejich vzhled, o jejich architektonickou a také urbanistickou řeč.

Právě proto se zdá, že náš národ dosáhl svého vrcholu na konci devatenáctého století. V té době byla Česká města asi nejhezčí. Výstavní bulváry, městské paláce, skrývající obyčejné byty, divadla, zeleň, cit pro celek. Každá budova byla navrhována tak, aby zapadala do celku, nikoli aby za každou cenu upoutala veškerou pozornost. Vše ladilo, opravovali se staré památky a všichni tak nějak podvědomě souhlasili s tím, že město musí vypadat hezky a musí se o něj lidi starat. Samozřejmě, existovaly i stinné stránky, jako vždy. Existovali velké dělnické čtvrti, které se však právě ke konci devatenáctého století začaly měnit v úhledné městské celky a i fasády dělnických domů reprezentativně promlouvaly se svým okolím. Nakonec i ty továrny tehdy vypadaly nějak lépe, industriální architektura konce devatenáctého století, byla jednou z posledních architektur průmyslu.

To, co se dělo s městy od šedesátých let raději ani nekomentujme, tehdy dle mého názoru dosáhl národ té nejhlubší černé propasti, kde naprosto ztratil své výrazové prostředky, svoji jedinečnost i sílu, samozřejmě v řeči urbanismu a architektury.

Ale co si budeme povídat, i dnešek má co dohánět, samozřejmě. Žijeme v době, která navazuje na předchozí dějinné zvraty a události a zdá se, že odkaz minulosti, kdy na prvním místě byla uniformita, brutalismus a důraz by kladen hlavně na účel, v nás stále zůstává a je to stále vidět na tváři našich měst. Architekti, tedy většina z nich stále nechápou pojem celku. Ač o tom mnozí mluví, všichni se napříč shodnou na tom, že budova má komunikovat s okolím a nebýt brutální, tak každodenní praxe ukazuje něco jiného. Není to tím, že moderní architektura nemůže ladit se starou architekturou, vůbec ne, i moderní pojetí dokáže naprosto v klidu zapadnout do celku a být vyváženou složkou okolí. Můžou za to hlavně developeři, tlačící na architekty, úplatní architekti, kteří na vzdor svému řemeslu a učení ustupují developerům a dnešní apatie národa, která se zuby nehty brání architektonickým výstřelkům, které však za něco stojí, ale mlčí a tupě si nevšímá brutálních zásahů do městských čtvrtí a ulic, které jako houby po dešti rostou pod názvy developerských projektů. Na jednu stranu se lidé bojí novot, na druhou stranu mlčky podporují cílené ničení tváře měst. Je to zvláštní.

To samé platí o urbanismu, uliční síti zejména. Kam se poděla městotvorná koncepce měst? Kde jsou ulice, kam by lidé rádi vyšli, nebo vůbec museli vyjít. Kolem měst rostou satelitní městečka, uzavřené obytné bloky, které taky nekomunikují s okolím, velká nákupní centra a z ulic se stal jen prostředek na přepravu z bodu A do bodu B, ale jen k tomu ulice nemá sloužit. Ulice má být komunikací, ale nejen dopravní, ale i osobní. Lidé se tam vždy potkávali, povídali si, nakupovali, seděli v kavárnách a díky tomu město žilo. Dnes je ulice jen asfaltovou spojkou, město v ní umírá a kolem ní existují jen bezduché, brutální obludy, které svými architektonickými výrazy dokáží fascinovat na první pohled, ale na druhý už nic ukázat nedokážou.

 

Města jsou naší vizitkou. Ukazují jak kulturně vyspělý je národ, který je obývá. Je to materiální zhmotnění umělecké úrovně národa. Vždy to tak bylo a je tomu tak i dnes, proto je na městě perfektně vidět, jak se naše společnost odcizuje, jak v ní vítězí osobní touha být pět minut ve světlu reflektorů, nad společným konceptem kultury, umění, rozvoje… Koukejme více kolem sebe, když procházíme městem, třeba časem architekti pochopí, že je třeba s lidmi komunikovat i po té, co dostanou za budovu zaplaceno. Třeba lidé budou chtít mluvit do toho, jak vypadají naše města. Třeba zase pochopí souvislostí vývoje architektury, třeba budou chtít, aby jejich město žilo, třeba..

 

Mimochodem, obrázek v začátku článku ukazuje porodnici, postavenou v devatenáctém století. Kýč? Třeba ano, ale byla postavena v Praze a zapadala do svého okolí. Mluvila řečí komunikace s předky architektů, kteří tvořili její okolí. :)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA