Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje linka II

 

   Stálost civilizací ve vesmíru je velice vratká. V počátcích takové civilizace jí ohrožují maličkosti. Dokud je na jediné planetě, neschopná evakuace v případě hrozby, tak to může být jakákoli přírodní katastrofa. Od dopadu meteoritu počínaje, pokračuje nebezpečným zářením z vybuchlé supernovy, konče nadměrnou vulkanickou aktivitou. Mnoho civilizací takto skonalo na svém počátku. Z mnohých z nich mohly být skutečně velké civilizace nedozírného významu, ovšem osud jim ukázal záda.

   Když civilizace postoupí do kosmické éry, tak jí v těchto počátcích ohrožují ještě titěrnější problémy. Může narazit na nový druh, který si nebude rozumět s jejich biologií a na svou rodnou planetu přenést vir, který vyhubí celou společnost.

   Jedinou záchranou se tak stává to štěstí, že svůj druh rozšíří po velkém množství planet a tak si zajistí naději na přežití alespoň části populace, při příchodu katastrofy.

   V tomto období civilizace ohrožují jiné věci. Vyspělejší nepřítel, války a vnitřní rozepře, politikové. Přílišná technologická vyspělost, není výjimkou. Ovšem je pak těžší takový druh sprovodit z existence a totálně jej zničit.

   Co z toho vyplývá? Třeba to, že množství a kvantita je stále jedním z pravidel úspěchu, i přes všechny řeči filosofů. Dále pak také to, že ve vesmírném měřítku nezáleží na potenciálu, nezáleží ani na vyspělosti a ani ne předpokladech. Největším hráčem je zde štěstí a možná také osud.


Z filosofických zápisů Lakelyho Dortona. (úvod osmého pokrařování)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA