Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na konci tmy: Epizoda první

Na konci tmy

Na počátku byla válka. Lépe řečeno, na počátku této civilizace byla válka. Na konci této války byla bitva, která vše definitivně rozhodla. A právě nyní doznívají poslední zvuky této poslední bitvy. Za posledních dvacet sedm let se toho hodně změnilo. Zatímco na začátku této války bylo železo tajemstvím obklopený materiál bohů, jehož výrobu znali jen nemnozí strážci tajemství a kněží železných chrámů. Dnes byla kovárna v každé vesnici a každý muž i žena měla doma velký železný dvouruční meč, ve většině případů doplněný i sekyrou a nějakým tím brněním.

A nebyla to jediná změna. Zatímco dříve existovala jen rozsáhlejší kmenová společenství, dnes už byly velká království, kterým vládli mocní králové, a jejich říše spravovaly rozsáhlá území a zajišťovaly život milionů lidí. Ještě před časem trpěli lidé hlady a jejich jídelníček byl značně sezónní a omezený. Díky správě vojsk, jejich zásobování a pochopení, že nenajedení voják má až obdivuhodné sklony ke vzpourám, se tak zlepšil systém pěstování potravin, jejich rozsáhlá a funkční distribuce, že nikdo netrpěl hlady a zároveň potravinářská výroba zaměstnala spoustu lidí, kteří se tak stali pro království užiteční a pro ně samotné to bylo výborné živobytí. Válka přinesla pokrok. Byla to však první válka a ty jsou důležité právě z těchto důvodů

Nyní však nastal mír a nikdo nevěděl, co si s ním počít.

Cesta společností k civilizaci byla ještě dlouhá. Podařilo se jim vytvořit krvelačné, odolné a silné obyvatelstvo, které však bylo vizi civilizace vzdáleno tolik, jako je táborák jadernému reaktoru.

warhammer_jedineka.jpg 

Epizoda první: Královské rozhodnutí

Palác krále Herodia v hlavním městě Herodské říše byl spíše než místem k bydlení a životu, místem ideálním k výchově tvrdých, nesmlouvavých a bezcitných vojáků. Nízké stropy v kamenných temných místnostech byly stejně nepohodlné, jako jen o málo větší kamenné komnaty královské rodiny. Světlo zde bylo takřka neznámým pojmem. Hrad byl postaven tak, aby když se do něj dostanou útočníci, byli naprosto ztraceni, zatímco obránci v naprosté tmě, znalí každé tajné skrýše, tím získali výhodu. Hrad byl plný úzkých a klikatých chodeb, slepých uliček, malých místností a velkých stájí pro bojové koně. Tato kombinace mu propůjčovala zvláštní pitoreskní proporce, zdobené mnoha křivými věžičkami, střechami, pokrytými různými materiály a vysokými křivolakými hradbami, plnými tajných propadlišť, střeleckých okýnek a nástrah.

Král Herodis seděl v trůnním sále, což byla největší místnost v komplexu, samozřejmě až po stájích, která se nacházela vykutaná hluboko ve skále. Kamenný trůn bez výzdoby, kamenné lavice rozestavěné tak, aby bylo dobře vidět na trůn a po stěnách rozvěšené různé druhy zbraní. To bylo srdce Herodské říše, zde vznikaly všechny plány na bitvy, zde kdysi došlo k prvnímu válečnému střetu, zde kdysi bylo centrum malého kmenového svazu, věčně trpícího hladem, který se v nových válečných podmínkách chopil iniciativy a zvítězil nad světem.

Herodis si staré časy pamatoval, pamatoval si je tak živě, jako byste sledovali film. Proud myšlenek, ukazující zbídačené tváře rodičů, umírající kamarády na neznámé nemoci, dlouhé a chladné zimy bez ohně, to vše v něm vyvolávalo strach. Byl to jediný strach, který kdy v životě pocítil a jediná věc, které se kdy bál. Nyní se bál ještě jedné věci a to té, že by se to někdy mohlo vrátit.

Do sálu vešel rychlý posel. Tradičně oděný do nenápadného oblečení, které zahalovalo takřka veškeré části jeho těla. Pouze jeho oči vykukovaly z roušky přes obličej.

Poklekl před králem a podal mu psaní.

Ještě před touto válkou bylo písmo a čtení takřka neznámé, ale během ní se kvůli rozsáhlosti bojů a náročnosti organizace rozvinula jednoduchá obrázková forma písma, se kterou se dalo lehce operovat, jednoduše jí užívat a byla lehce naučitelná.

Král vzal dopis psaný na březové kůře a prolétl pár obrázků.

„A co já s tím mám dělat!“ Rozčílil se a vztekle zahodil zprávu. Posel se kradmo otočil a dal se na ústup, to poslové uměli dobře. Za dobu války přinesli vládcům a generálům tolik špatných zpráv, že umění zmizet z blízkosti naštvaného muže znamenalo přežít.

Král se vydal spletí úzkých kamenných chodeb do místnosti, kde sídlil pro něj poněkud zbytečný, ale tolerovaný člověk, který se staral o všechny zprávy, které král dostával. Tento člověk je měl za úkol archivovat a vyznat se v jejich hledání. Říkali mu Spravovač a jeho práce se sem tam hodila pro dokazování spojenectví a dohledávání starých rozhodnutí, které se snažil někdo zpochybnit. Sám král neměl o tomto muži valné mínění, furt jen seděl, svaly žádné a furt něco četl, ale když bylo třeba učinit nějaké rozhodnutí, které bylo nad rámec válečné strategie, byl to právě on, který uměl králi dát zajímavou radu.

Těžké okované dveře do spravovačovi pracovny se rozletěly. Král byl známý tím, že ve svém paláci dával jasně najevo, že on na svůj příchod upozorňovat nemusí a proto vcházel kamkoli velice razantně. Což sice často mělo za následek pokaženou práci těch, kteří aktuálně něco dělali v místnosti, kam „vešel“ král, ale král to považoval za výborný prostředek jak lidem ukazovat, kdo je tu pánem.

Spravovač byl starý, možná nejstarší muž království. Měl dlouhé bílé vousy a místy ještě zhnědlé vlasy, které pozvolna přecházely v stříbřitou barvu stáří. Bylo mu kolem šedesáti, takový věk nikdo nepamatoval a vzhledem k válečnému stavu celé společnosti, se ho nikdo neměl ani moc šanci dožít. Tento muž hodně pamatoval. Viděl přijít a zemřít tolik lidí, že nějaký král ho už nedokázal rozházet. Poté, co se rozletěly dveře jeho pracovny, ještě chvíli pokračoval v třídění březových listů, než se konečně otočil k příchozímu a přitom rovnou promluvil.

„Přicházíš si pro radu, protože nevíš, jaký je teď smysl tvé existence?“

Král toho nabubřelého vychrtlého staříka neměl rád, vlastně ho nesnášel pro jeho zdánlivou zbytečnost a pro jeho auru toho, že si o sobě myslel, že je neuvěřitelně důležitý a nebál se to o sobě říkat. Jednou ranou by toho vetchého muže rozlomil vejpůl, ale byl přitom nepostradatelný a uměl to dávat najevo. Nyní však musel ustoupit. Nacházel se na rozcestí a žádná cesta, na kterou hleděl, se mu ani za mák nelíbila.

Zhroutil se na skřívanou dřevěnou lavici, na které se povalovaly hory starých zpráv.

„Připadám si zbytečný.“ Začal ze široka král a měl zavřené oči, protože to, co říkal, by dle svého přesvědčení nikdy říkat neměl a už vůbec ne takovému zbytečnému člověku. „Cítím, že všechno, co mi dělalo králem a v čem sem byl dobrý, skončilo s mírem, který teď nastal! Myslel jsem, že se tím všechno vyřeší, ale vůbec ne. Chodí mi zprávy o tom, že jednotky bojovníků dál požadují zásobování, ale přitom už není co dobíjet! Přemýšlel jsem o rozpuštění, ale co ti lidé budou dělat? Umí jen válčit, stejně jako já.

A pak jsem došel k závěru, že cena míru je zánik toho, za co jsme pokládali životy a vedli nekonečné bitvy. Že jediné vyústění nového míru je to, že se vrátíme do malých vesnic a budeme se lopotit za úrodou, abychom tak tak přežili zimu.“

Král ukončil svoji řeč a poprvé, co ho spravovač viděl, se mu v tváři objevil výraz strachu a odevzdání. Tato hora masa, muž, který vždy stál v čele svých armád, si skutečně nevěděl rady. A to byla chvíle, na kterou čekal. On totiž přesně věděl, co se má udělat a co bude následovat, ale potřeboval to králi podat tak, aby to bral jako cestu, jak si ještě vylepšit pozici, i když cílem byl přesný opak.

„Králi,“ začal, „nastává zcela jiná doba, kde armády budou důležité proto, aby mohly bránit, co bylo získáno a nikoli dobývat jiné. Musíme lidem zajistit dobrý život, aby pracovaly s přebytky, které uživí tuto armádu. Proto asi bude nutné, aby byla armáda zredukována a někteří z ní odešli pomáhat rolníkům. Jedině tak se udržíš v pozici krále a získáš novou moc, která už nebude měřena jen velikostí armády, ale také bohatstvím, které ti bude dávat tvé vlastní království.“

Král starého muže pozoroval s výrazem částečného nechápání a proto s velkým podezření. Naučil se, že věcem, kterým nerozumí, má postavit do cesty svůj meč, nebo jej ony postaví jemu mezi hlavu a krk. Ale něco mu říkalo, že se skutečně všechno změnilo. A ostatně smrtí tohoto muže by ničeho nedosáhl. Může být užitečný. Nicméně zajímala ho jedna věc.

„Kde bereš takovou jistotu, že to je správná cesta?“

„Z mnoha důvodů.“ Ihned odpověděl spravovač. „Předně proto, že mír byl uzavřen proto, že naše země jsou vyčerpané, dochází nám bojovníci a už není co dobývat bez toho, aby to znamenalo obrovské ztráty. Dostali jsme se do situace, kdy všichni zbylí nepřátelé i přátelé jsou stejně silní a nic jiného než mír nastat nemohlo. Začala nová válka, válka, kde je třeba více přemýšlet a více pracovat. Nyní bude silnější ten, kde bude lidem své země nabízet více. Spokojení lidé země budou svého krále podporovat a budou za něj bojovat dobrovolně. Ostatní králové to budou vědět, a proto se budou snažit udělat to samé, aby lidé jejich země nechtěli přejít k těm druhým a nepřevážili tak sílu jejich protivníka na jeho stranu. Rozumíš, králi, co tím chci říct?“

„Rozumím.“ Řekl král, ale vůbec tomu nerozuměl. Nicméně zazněla slova jako nová válka, silnější než druzí a to byly pojmy, kterým rozuměl a které by hodlal risknout.

„Dobře. Začni tedy tím, že nařídíš, aby lidé dále pěstovali potraviny a odváděli část vypěstovaného sem do hlavního města, kde budou tyto potraviny distribuovány lidem a armádě, která bude střežit hranice, abychom nebyli překvapeni, kdyby se někdo rozhodl překročit naše hranice.“

„Ale jak jim to vysvětlím, že se mají jen procházet po hranice a jak vysvětlím lidem, že mají část své úrody dávat armádě, která jen sedí u hranic a nic nedobijí?“

„To je jednoduché. Řekni lidem, že za hranicemi jsou stále nepřátelé, kteří se rozhodli, že zabijí každého, kdo není součástí jejich království. Dobře víš, že se objevily zprávy o tom, že v Arkadenské říši začali říkat, že jejich lidé jsou více, než jiní lidé. To lidem bude stačit. Půjde jim o život a ty jim za část jejich úrody dáš ochranu. A ta část nemusí být velká, aby nikoho moc nebolela a aby ji dávali všichni. Když jí budou dávat všichni, budeme mít dostatek pro naše armády i pro nás.“

Král mlčel. Přemýšlel, a když král přemýšlel, trvalo to většinou dlouho.

„Můžeme ale také neudělat vůbec nic a vrátit se tam, odkud jsme vyšli na začátku této války. Armády neudržíme, všechno se rozpadne a opět se budeme večer bát vyjít ze své chatrče.“ Dodal spravovač, protože věděl, co by mohlo královo přemýšlení urychlit.

Král se na něj úsečně podíval. „A co mám tedy udělat jako první.“

„Musíš učinit královské rozhodnutí. A to rozhodnutí musí být tvé a musí být dodrženo, pokud ne, bude následovat smrt toho, kdo jej porušil.“

„Takže něco jako válený rozkaz v bitvě?“

„Přesně tak.“

Král mlčel, ale spravovači bylo jasné, že už má vyhráno, uvedl věci, které se královi líbí, představa, že ho lidé dále následují i po té, co už nebojuje, byla lákavá, zvláště pro něj.

„Učiním tedy královské rozhodnutí!“ Řekl pevně král a zvedl se. Opět se tyčil do výše jako nepřekonatelná skála, opět to byl ten, kterého lidé rádi následují i na smrt. A to bylo správně.

Král odešel, sice ještě nevěděl, jaké rozhodnutí učiní jako první, ale to nebylo důležité, sémě společnosti a civilizace bylo zaseto a spravovač to věděl. Usmál se pod své vousy. Přešel po místnosti a vytáhl ze zdi jeden uvolněný kámen. Za ním ležela hranatá věc, taková krabička, která se však dala otvírat a odhalila mnoho listů tenkého papíru popsaných velkým množstvím pro většinu neznámých znaků. Jen spravovač je uměl číst. Ve schránce byla ještě jedna věc, malá plochá kartička, tu měl spravovač ještě raději. V těchto věcech se skrývala jeho moc, skrývaly se tam informace a on věděl, že informace mohou být silnější, než největší meč. Jeho plán konečně začal fungovat, po letech nenápadných kroků se konečně začal naplňovat. Co přinesou další roky, nevěděl, nevěděl to úplně, ale byl si jistý, že to dokáže do značné míry odhadnout a ovlivnit. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA