Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naděje v samotě

V té nekonečné dáli zapadá slunce. Slabé paprsky dopadají na mou tvář, tak nicotnou a přehlédnutelnou z pohledu jen stěží pochopitelného Slunce. Snažím se zachytit poslední teplo, které se ke mně z té dály nese, dříve než okolí zahalí tma a vše obejme noční chlad.

Slunce pomalu mizí za vzdáleným kopcem, pokrytým lesem. Les na malý okamžik vypadá, jakoby vzplál, dříve, než slunce nadobro zmizí za okrajem kopce a jediné, co po něm zbyde, je pomíjivá oranžová záře na západě.

Sklopím hlavu k zemi a mám co dělat, abych únavou neklesl na kolena. Nejsem ani tak vyčerpán fyzicky, jako spíše psychicky. Má duše žízní po společnosti, po objetí, po cizím hlase. Avšak nic z toho není v současnosti v dosahu. Je to o to horší, že je pravděpodobné, že už to ani nikdy v dosahu nebude.

Jen tak stojím, nehýbu se, hlavu mám stále sklopenou k zemi. Zavírám oči a snažím se vybavit staré vzpomínky. Vidím tváře, rozmazané, nedokážu je přesně určit. Vybavují se mi také hlasy. Uvažuji o tom, nakolik je pravděpodobné, že se mi zdá, že všechny hlasy kdysi zněly rozdílně, že každý člověk měl svůj hlas. Je to maličkost, ještě kdysi tak jasná věc, nyní se to zdá pohádkové, nereálné. Lidí bylo tolik! A každý měl jiný hlas, muselo to být zvláštní.

Po těle mi začíná běhat mráz, v mém okolí poklesla teplota.

Povzdychnu si, nadchází podzim, teplých dní bude rychle ubývat a já opět budu bojovat se zimou. Nejhorší je však podzim z jiného pohledu. Se zimou se dá bojovat, ale s tou samotou už je to horší. Jakmile zežloutne listí a já jsem nucen se více a více zdržovat doma, protože musím řešit přípravy na zimu, nebo protože prší a nedá se nic dělat, do hlavy se mi stále více vtírá myšlenka, že jsem úplně sám, že vše, co dělám, je jen pouhou zbytečnou činností, posledním kvílením, jakého si vymřelého druhu. Vše, co dělám, jednou nadobro zanikne, nikomu se tím nezavděčím. Jsem ničím a to mně ničí.  

Přemýšlím proto vždy, proč ještě žiju. Proč si prostě neulehčím svůj život a neukončím jej. Mohu dělat cokoli, nikomu bych tím neublížil, nic bych tím nezměnil. A čím více se podzim mění v zimu, tím jsou tyto úvahy horší. Ve chvíli, kdy napadne sníh a přituhne, musím už jen sedět ve svém skromném domově a čekat. Jsem tam jen já, oheň a samota. Samota mi pak naplňuje do poslední buňky a každá minuta se vleče, jakoby trvala tisíc let. Občas se samotu snažím zničit křikem, nebo horečnou činností, abych si ty nekonečné zimní noci ulehčil. Každá zima je stále těžší a těžší, pokaždé se zdá delší a pokaždé jsou má muka úpornější a bolestivější.

Jenže pak se poprvé roztrhají mraky, vyjde slunce a zahřeje mi obličej. Ať už bych byl jakkoli odhodlaný ukončit svůj život, v tu chvíli všechno házím za hlavu. Při východu prvního jarního slunce se směji, je to snad jedinkrát za celý rok, co se zasměji, od srdce, zcela upřímně. V té chvíli chci žít, vím, že musím žít, že vzít si život, by bylo naprosto trestuhodné. Jen díky slunci pak načerpám energii na další rok života.

Otřesu se, už je mi skutečně zima. Nadešel ten správný okamžik. Zakloním hlavu k nebi a otevřu oči. Oranžová záře západu slunce je pryč, nebe potemnělo a vyšly první hvězdy. Vidím jen několik zářících bodů na temně modré obloze, jako bych ani nestál na zemi, všude kolem je vesmír, pluji nekonečnem, užívám si ten pocit. Takto nějak si představuji, že to bude vypadat, až umřu. Takto nějak by mohla vypadat poslední cesta.

A jako každý večer v tuto chvíli, začne od východu plout po nebi jedna jasnější hvězda. Rychleji, než se pomalu otáčí všechny zbylé hvězdy, se posouvá k západu. Když dorazí do středu oblohy, její zář se znásobí a po chvíli zase pohasne, až se na západě opět vytratí nad obzorem.

Tato hvězda je důvod, proč jsem ztratil veškerou naději na to, že ještě někdy uvidím lidi. Je to paradoxní, protože právě ta hvězda je místo, kde pravděpodobné lidé ještě jsou. Ale nikdy mi nespatří a nikdy nebudou mít možnost se sem vrátit.

Paradoxnější je to o to více, že oni vědí, že tu jsem. Mít nadosah ruky přátele, pouhých dvě stě kilometrů a nemít možnost je už nikdy v životě spatřit, to je něco, co vám slovo naděje, přesune do slovníku bezvýznamných slov.

Sklopím hlavu a vydám se do svého domu. Je na čase začít se připravovat na zimu. Ráno se vydám do lesa a nasekám dříví, letošní zima bude hodně tuhá…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA