Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sedm minut

 Sedm minut

 

Je tomu už pár dní, co jsem poněkud nerozvážně vyrazil na autobus dříve, než je zdrávo. Prošel jsem rychle ulicemi vedoucím k autobusovému nádraží, protože prostě neumím chodit pomalu a ocitl se na bezútěšném prostoru místa, kde autobusy denně rozváží lidi po dalekém i blízkém okolí, či častěji je přiváží právě sem. Nemám to místo rád, kdysi tam stával čtvrť menších městských domů s vnitřními dvory, zahrádkami, svět plný příběhů, dětského křiku a klepání v malých dílnách. Tento živý prostor zmizel před více jak čtvrt stoletím kvůli potřebě centralizovat vše, i dopravu do jednoho místa. Prostor vytržený z kontextu. Místo autobusového nádraží tak působí neuvěřitelně nepříjemně, jako by ho ten prostor nikdy nepřijal, pokud bychom na takové věci věřili. Lidé se zdržují jen nejnutnější dobu a pak mizí pryč. Je to místo začátku cesty, taková místa bývají zajímavá, tohle však není a do značné míry tím utápí samo sebe. Sám odtud jezdím už skoro patnáct let a přesto, kdykoli se tam objevím, cítím, že zde nechci být.

Došel jsem tedy na autobusové nádraží a zjistil, že mi zbývá sedm minut do odjezdu autobusu. Zamračil jsem se, byl jsem zklamaný, že těch sedm minut budu muset strávit naprosto neproduktivně. A teď myslím jiný druh neproduktivity. Moje produktivita totiž neznamená jen čas strávený blázněním nad zkompletováním nějaké práce a nestíhání, produktivně se dá totiž i odpočívat. Sednete si do křesla u krbu, nebo si lehnete na louku za domem a přemýšlíte. Necháte si uklidnit blázinec ve vaší hlavě a poskytnete myšlenkám prostor, aby se mohly reorganizovat do jiných pozic, čímž občas přijdete na něco, co vám dlouho unikalo a teď vám pomůže vědět něco víc a to využít.

Neproduktivní trávení času je však právě čekání na autobus. Časově tak špatné, že nemáte čas ani otevřít ten notebook a něco napsat a to také kvůli tomu, že autobusové nádraží je plné nepříjemných lidí a pochybných existencí, který vidí ve vaší ruce prostředek, jak se lehce dostat k další denní dávce cigaret, či něčeho tvrdšího. Nemáte ani čas si sednout a odpočívat, protože okolní prostředí a místo samo vám tak tluče do hlavy a působí tak nepříjemně, že musíte furt hledat zdroj toho nepříjemného pocitu, který vás obklopuje. Napadlo mi proto, že jsem právě ztratil sedm minut z života. Sedm minut, které jsem využil naprosto v rozporu se vším, jak bych si představoval pojem života.

Život je totiž něco, co je neuvěřitelně krátké, máte striktně daný čas, kdy můžete na světě žít a potom… no, potom neví nikdo, co se stane, může to být lepší, nebo horší, každopádně to bude naprosto jiné a bude se to odehrávat někde jinde. Nebo to vůbec nebude a proto si člověk prostě nemůže dovolit s životem plýtvat. Každá sekunda má cenu milionu zlatých cihel, tisíců východů slunce, nebo všech znalostí lidstva. A každá promarněná minuta je neuvěřitelné plýtvání. Život může skončit každou chvílí, mohou se stát nehody, které vás připraví o ten váš neuvěřitelně omezený čas, který můžete žít a já jej musím ztrácet čekáním na místě, které mě nenávidí stejně, jako já nenávidím jej.

Nasupeně jsem se posadil na nepohodlnou lavičku a pozoroval rychle procházející lidi, kteří stejně jako já jsou naštváni, že zde musí být a už chtějí být na jiném místě. Seděl jsem a říkal jsem si, že pokud si člověk za něco zaslouží jít do pekla, tak je to za to, kolik času zbytečně promarnil ad věcmi, které ho nebaví, nebo mu nic nepřináší. Seděl jsem a v tom přišla kamarádka, nebyla to ani minuta, co jsem tam seděl. Sedla si vedle mě a podívala se na mě.

„Hrozné místo, že.“

„Jo.“

„Přinesla jsem ti knihu, která se ti určitě bude líbit.“

„Hm, děkuji, jak jsi věděla, že budu tady.“

„Nevěděla, šla jsme se projít, ale překopali mi mojí obvyklou cestu, tak jsem se vydala sem a narazila na tebe.“

„A to s sebou jen tak nosíš knihy na půjčení?“

„No, obvykle ne, ale dneska jsem si říkala, že by bylo vtipné, kdybych narazila na tebe a nemohla ti tu slibovanou knihu dát proto, že jsem si jí zrovna nevzala. Znáš to: Není čas ztrácet čas, jak rád říkáš.“

Podíval jsem se na ni a knihu a začal jsem přemýšlet o tom, zda tohle místo si přeci jen nezaslouží lidi, kteří o něm alespoň trochu přemýšlí.

Přijel autobus.

„Tak se měj a šťastnou cestu, aspoň budeš mít v autobuse co číst.“ Usmála se kamarádka a vyrazila dál, svoji cestou. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA