Jdi na obsah Jdi na menu
 


Skoro romantická báseň scifologa

27. 10. 2010
Skoro romantická báseň scifologa

Když ráno vesmírem slunce naše k obzoru doputuje,
když oči tvé světlo vstřebají.
Když planeta naše s ladností svojí k ránu dorotuje,
když oči mé tě hledají.

Tehdy cítím naději, víru a lásku v tebe,
tak nekonečnou, že soudnost mou mi veme.
Tehdy oči své upřeně hledím v nebe,
S nadějí, že obraz tvůj se zde klene.

Bývám nevrlý, šťastný i unavený,
záleží jen v čas, který od sebe nás dělí.
Záleží, jestli smyslu toho už jsem zbavený,
jestli přítomností tvojí nejsem obdarovaný.

Často tvrdím, že budoucností žiji,
Pravda však tkví ve tvé společnosti.
To proč budoucnost vyznávám a do hlavy si ji liji,
ta touha v to být s tebou dohání mě k této skutečnosti.

Být bez tebe jsou muka nekonečná,
avšak vydržet se dobře dají.
Vzpomínky naše jsou tou energií jako síla příslovečná,
co drží vše a ledy tají...
New_York_Midtown_Skyline_at_night_-_Jan_2006.jpg
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA