Skoro romantická báseň scifologa
27. 10. 2010
Skoro romantická báseň scifologa
Když ráno vesmírem slunce naše k obzoru doputuje,
když oči tvé světlo vstřebají.
Když planeta naše s ladností svojí k ránu dorotuje,
když oči mé tě hledají.
Tehdy cítím naději, víru a lásku v tebe,
tak nekonečnou, že soudnost mou mi veme.
Tehdy oči své upřeně hledím v nebe,
S nadějí, že obraz tvůj se zde klene.
Bývám nevrlý, šťastný i unavený,
záleží jen v čas, který od sebe nás dělí.
Záleží, jestli smyslu toho už jsem zbavený,
jestli přítomností tvojí nejsem obdarovaný.
Často tvrdím, že budoucností žiji,
Pravda však tkví ve tvé společnosti.
To proč budoucnost vyznávám a do hlavy si ji liji,
ta touha v to být s tebou dohání mě k této skutečnosti.
Být bez tebe jsou muka nekonečná,
avšak vydržet se dobře dají.
Vzpomínky naše jsou tou energií jako síla příslovečná,
co drží vše a ledy tají...
Když ráno vesmírem slunce naše k obzoru doputuje,
když oči tvé světlo vstřebají.
Když planeta naše s ladností svojí k ránu dorotuje,
když oči mé tě hledají.
Tehdy cítím naději, víru a lásku v tebe,
tak nekonečnou, že soudnost mou mi veme.
Tehdy oči své upřeně hledím v nebe,
S nadějí, že obraz tvůj se zde klene.
Bývám nevrlý, šťastný i unavený,
záleží jen v čas, který od sebe nás dělí.
Záleží, jestli smyslu toho už jsem zbavený,
jestli přítomností tvojí nejsem obdarovaný.
Často tvrdím, že budoucností žiji,
Pravda však tkví ve tvé společnosti.
To proč budoucnost vyznávám a do hlavy si ji liji,
ta touha v to být s tebou dohání mě k této skutečnosti.
Být bez tebe jsou muka nekonečná,
avšak vydržet se dobře dají.
Vzpomínky naše jsou tou energií jako síla příslovečná,
co drží vše a ledy tají...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář