Jdi na obsah Jdi na menu
 


Studenti Univerzity Útočí!

Vážení čtenáři, představuji vám můj skoro smyšlený příběh, inspirovaný mým studiem a lidmi s kterými studuji. Co by se stalo s partou humánně zaměřených studentů oboru České dějiny, kdyby byli vrženi do poněkud nestandardní situace. Situace, kde místo knih jako štítu, budou muset získat pořádný kus dubového dřeva, kde znalosti jako zbraň, budou muset být nahrazeny jedním metrem dobře nabroušené oceli a kde vysoké podpatky znamenají pouze blíže k šibenici. Ale neberme to tak vážně, studenti historie to vše berou s nadhledem a nějaký ten přiškrcený krk je přeci nerozhodí.

Nuže, jdeme na to:

 

Studenti Univerzity Útočí!

 

 

Byl to den jako kterýkoli před tím. Lukáš se vydal ráno do školy, tedy ráno... Studium na vysoké škole bylo přeci jen ohleduplnější k režimu spánku. Ve většině případů odpadlo nehumánní vstávání brzy ráno, které není pro lidské tělo ideální. A dvakrát toto platilo o studium na humanitních oborech.

Lukáš studoval České dějiny, byl ve třetím ročníku a s několika málo spolužáky, nebo kolegy, chcete-li, utvářel malou skupinku do historie zapálených mladých lidí, kteří se vyznačovali tím, že furt něco vymýšleli, viděli optimisticky vizi svého života, pili spoustu kafe, znali význam Francouzské revoluce, a když si chtěli v pátek večer pořádně užít, vytáhli nějakou zajímavou knihu s více jak pěti-sty stránkami a dělali si z ní výpisky. Prostě se snažili, zapadnou do role historika.

 

„Střední vanilkové laté, s sebou, prosím.“ řekl Lukáš a zívnul si.

Zatímco se mu v jeho oblíbené kavárně tvořil nápoj, díky němuž si mohl dovolit spát jen pět hodin denně, navzdory tomu, že by mohl spát více, se vedle něj objevila další ospalá postava.

„Ahoj, potřebuju kafe.“ Zazněl unavený pozdrav od Jany, jeho spolužačky.

Janu doprovázel její přítel, Lukáš, pro změnu, který byl poněkud ojedinělým případem tvora, studujícího historii, který nepotřeboval pravidelnou dávku kofeinu. Ostatní kolegové na něj proto většinu času koukali s velkým podezřením a měli se před ním na pozoru.

„Tak jsem včera dodělala výpisky z té knihy o roli komunistické strany na odporu vůči okupaci vojsk varšavské smlouvy, pak jsem koukla na internet a uviděla výsledky voleb. Mám pocit, že je ideální se odstěhovat někam, kde lidé mají ještě mozek.“ Volně konverzovala Jana.

„Znám ten pocit.“ Odpověděl Lukáš a přijal své laté. Při té příležitosti si slečna, která jej obsluhovala poněkud hodně nápadně, zkoušela nenápadně sundat ten červený šátek, co měla uvázaný kolem krku. Lukáš se na ní usmál takovým tím smutným úsměvem, říkajícím, že na taková gesta už je trochu pozdě.

 

Lukáš s Janou a jejím přítelem seděli před posluchárnou. Byli tu první, patřili do té sorty smolařů, kteří bydleli v takové vzdálenosti od města, kde bylo ještě nevýhodné si pořídit ubytování na koleji a přitom už natolik vzdálené a tak špatně dopravně obsloužitelné, že byli na každé přednášce o hodinu dříve jen proto, že jim nic jiného nejelo.

Jana se napila své dvojité dávky presa a spiklenecky se podívala na Lukáše. „Měli bychom něco podniknout, poslední dobou se mi zdá, že zdejším studium poněkud postrádá, hm, šmrnc.“

Lukáš nasadil výraz typu „Ha! Bude se něco tvořit!“ Což byl výraz, který byl pro mnohé jasným varováním, že by se měli rychle ztratit, nebo je Lukáš namočí do nějakého bláznivého projektu a oni přijdou o veškerý volný čas. Byli však i tací, kteří se kolem Lukáše naopak drželi a pak trpěli dobrovolně nedostatkem času, ale o to více si užívali život.

„Hm.“ Zamyslel se, „Co takhle nějaká konference o historii. Ehm, třeba o zločinech komunismu, to by mohla být zábava, až to budeme někde veřejně přednášet a dav rozlícených důchodců a neúspěšných lidí středního věku nás bude lynčovat a honit po městě.“

„No.“ Jana se snažila zahnat myšlenku, že bude po městě běhat oblečena do svých společenských šatů a botách na vysokém podpatku, což se jí zdálo jako mnohem horší problém, než rozzuřený rudý dav, toužící ji zlynčovat, „Zní to zajímavě, ale nevím, chtěla bych podniknout něco zajímavějšího, možná i akčnějšího, prostě něco, kde nebudu muset před tím strávit měsíc v knihovně, ne, že bych knihovnu neměla ráda, ale jsme přeci mladí.“

Lukáš se zatvářil pochybovačně a podíval se na jejího přítele, který si raději otevřel tlustou knihu a momentálně si pohrával se zlatými cibulemi, tedy hodinkami, které o svém majiteli říkaly mnohé, jen ne to, že byl mladý a měl touhu po akčním dobrodružství. „Popřemýšlím o tom.“ Řekl nakonec a Janin nápad se mu začínal líbit.

 

Začala přednáška. Jejich malinká skupinka studentů, kteří v oboru České dějiny došli až do třetího ročníku, se v rozlehlé přednáškové místnosti vyjímala jako pár rozsypaných korun v největším sejfu Národní banky.

V přední lavici seděl Lukáš, který si neúnavně zapisoval poznámky do svého notebooku, vedle něj Jana se svým přítelem, jenž měl před sebou položený diktafon a nemohl spustit oči z přednášející, která tohoto zájmu často využívala a občas se ho povětšinou neúspěšně pokoušela zapojit do přednášky. Vedle Janina přítele seděla Martina, dalo by se jí říkat hlas třídy, protože když už promluvila, tak byla slyšet ona, ať už mluvil kdokoli jiný a když se mělo vyřídit něco důležitého, byla to právě ona, kdo lobboval u příslušných profesorů a úřednic studijního oddělení. Jejím poznávacím znamením byl drdol na hlavě, který den co den udivoval svojí komplikovaností a s poměrně velkou výškou své majitelky tvořil nepřehlednou dominantu v malém zástupu studentů. Její nejlepší kamarádky, momentálně sedící vedle ní, tedy Káťa a Petra byly povětšinu času v jejím stínu a mnoho lidí si myslelo, že většina přednášejících tuto skupinku nazývá prostě Martina, protože aura Martiny osobnosti je poněkud upozaďovala.

V druhé lavici seděla Katka, módní ikona třídy, která úpěnlivě dbala na to, aby den co den přišla v jiné kombinaci oblečení a nikdo tak neměl šanci jí víckrát v životě spatřit ve stejném modelu, jako ji už jednou viděl. Katka byla rázná a energická osobnost, která ráda uzemňovala Janina přítele a v dobré náladě dokázala uzemnit i Lukáše. Lukáš v ní kdysi spatřil ducha jistého bohémství a zasvětil jí do svých bláznivých nápadů, což pro Katku dopadlo tak, že měla momentálně méně času sledovat aktuální módní novinky.

Vedle Katky seděla Zuzka, nejlepší kamarádka Katky. Ony dvě byly myšlenkami jako Jing a Jang, rozdílné filosofie, pod kterými si představovali ideální státní uspořádání, oblíbené historické epochy a pojmy jako hezké a pohodlné oblečení, je však paradoxně vůbec nerušily při jejich nočních vycházkách nočním městským životem a těžko byste v této třídě našli oddanější přátelé. Nakonec, už příklad Jing a Jang ukazuje, že černá a bílá mohou existovat společně. Nakonec, potřebovali byste k pití drinku mít vyjasněno, zda ten, s kterým právě pijete, četl Budování státu a zda s ním souhlasí?

O pár řad dál seděly Péťa s Nelou, další dvě neoddělitelné kamarádky, jedna zajímavější než druhá. Zatímco Péťa byla ztělesněním slova alternativní a nestandardní, Nela byla povětšinu času klidná, velice vnímavá a nenápadná slečna, která však, když měla prostor, dokázala velice překvapovat. Péťa měla dlouho nepřehlédnutelnou pozici v našich řadách, když nás bylo ještě více, protože měla vlasy obarvené z části na modro. Mluvit s ní byl vždy zážitek, protože její postřehy a naprosto nestandardní náhled na prakticky vše, o čem se člověk může bavit, z ní dělalo někoho, kdo vám vždy dokázal rozšířit obzory.

Naproti tomu Nelu byste mnohdy i přehlédli. Povětšinu času seděla v tichosti se svým sešitem a zapisovala si své poznámky. Mezi hodinami mizela neznámo kam a zjevovala se vždy až na hodině. Těch pár šťastlivců, kteří měli možnost jí po škole spatřit s Péťou, se však hodně divilo, jak společenský a příjemný společník Nela je a jak moc dokáže být živá.

A to bylo všechno. Více lidí se dnes v posluchárně na předmětu Industriální století neobjevilo. Nakonec, byla to naprostá většina tohoto ročníku.

Vlastně to úplně všechno nebylo. Před třídou stála doktorka Vnímavá, jejíž jméno o ní hodně vypovídalo. Mladá, ani ne třicetiletá čerstvá doktorka, byla tak trochu dvorní přednášející pro České dějiny. Přednášela prakticky jen v tomto ročníku a tak se mezi studenty a jí vytvořila celkem příjemná spolupráce, která z jejích hodin dělal velice příjemné a informačně napěchované chvíle. Studenti na její hodiny rádi chodili, protože dokázala své nadšení z probírané látky dokonale efektivně předávat svým posluchačům. Mnozí starší pedagogové by jí zahrnuli poznámkami o tom, že j to jednou přejde, že by neměla studenty považovat za své přátele a že bude jednou znechucena. Ona však zastávala podobný názor jako Lukáš a to, že znechucený život, je život zbytečný a že když bude chtít, tak může jít všechno, třeba být i za dobře se studenty.

Jejím poznávacím znamením byl šátek orientálního vzoru, který si kolem krku a ramen ovazovala vždy originálním způsobem. Kdyby to viděl nějaký zapálený Skaut, jistě by ho to inspirovalo k sepsání nové knihy uzlů, protože doktorka Vnímavá už dalekosáhle musela překročit veškeré možné kombinace. Byl to jeden z těch úkazů, kdy si má fyzika a pravděpodobnost sbalit kufry a vyrazit na dovolenou.

 

„… a tak většina železnic v první polovině devatenáctého století v Rakousku-Uhersku byla v soukromích rukou, stát zdaleka neměl ve svém vlastnictví rozhodující většinu drah.“ Doktorka Vnímavá se rozhlédla po třídě. Venku svítilo slunce, jeden z posledních teplých podzimních dní působil trochu jako prášek na spaní. Třída, která se jí snažila vnímat tentokrát těžce bojovala s okolním počasím, s tím, že je pátek a že ještě neměli oběd.

„Dobře,“ řekla nakonec, „koukám, že už bylo pro dnešek až příliš průmyslu a vaše myšlenky spíše směřují k přírodě za oknem, než k mým slovům. Navrhuji proto poslední naší hodinu věnovat malé neplánované exkurzi do univerzitního podzemí, co vy na to?“

Lukáš zbystřil a upustil propisku, což probralo Janu, jenž měla dokonale nacvičeno psaní, u kterého mohla odpočívat, a to spočívalo v tom, že dokázala mechanicky měnit slova přednášející skrz propisku na papír a přitom vypnout většinu mozkových chodů. Zbytek třídy teprve hledal význam právě vyřčených slov, protože byl ve stejně ospalé náladě.

Doktorka Vnímavá kriticky zhodnotila stav třídy a po vyhodnocení svých možností strčila ze stolu své desky s jednou tlustou knihou a nechala je dopadnout na zem.

Po dopadu a nadskočení Katky se Zuzkou, které ještě stále nenavázaly s doktorkou kontakt, prohlásila: „Povídám, sbalte si věci, půjdeme se podívat tam, kam se většina studentů nikdy nedostane. Je to taková specialita pro historické obory, prohlédnout si podzemní prostory, které jsou pod naší školou.“

 

Všichni už pochopili, o co jde a sbalili si své věci. Za dveřmi posluchárny stál jako první Lukáš, který ve svém nitru pocítil ten známý pocit, že se bude dít něco, kvůli čemu šel studovat historii. Přidala se k němu Katka, jež kriticky hodnotila výšku svých podpatků a jejich průchodnost případným horším terénem.

„Hm, jakou pohádku na reklamaci si vymyslím tentokrát?“ Zauvažovala.

„Praktická výuka historičky, průchod starým archivem? To ti přeci musejí uznat.“ Řekla Péťa, která za doprovodu Nely zrovna vyšla ze třídy.

„To je fakt, nakonec, koupila jsem je v Praze, tam mi to určitě uvěří.“

„Tak jsme všichni? Výborně, tak jdeme.“ Zavelela doktorka Vnímavá a vyrazila k výtahu.

„Slečny v podpatcích jedou se mnou výtahem, druhou skupinku povede Lukáš, běžte s ním do sklepa, stále jen po schodech dolů.“

Lukáš pokrčil rameny a s Janiným přítelem, Péťou a Zuzkou vyrazil do sklepení.

Sklepení univerzity nebylo až tolik sklepením univerzity, jako spíše komplexem starých sklepů, kde podnikaví obyvatelé Plzně dlouho skladovali svá piva, než je napadlo je vynést, postavit jim vlastní pivovar a ovládnout svět. Poté, co staré sklepy osiřely, a ponořili se do temné bez-pivní historie, staly se domovem pro různé podzemní spolky. Z jednoho takového spolku později vznikla i Západočeská Univerzita, sice se o tom příliš nemluví, ale nejvyšší vedení a studenti třetích ročníků Českých dějin jsou o tom přesvědčeni.

 

„Nacházíme se… na střeše.“ Řekla doktorka Vnímavá a ignorovala pochybovačný pohled většiny studentů, kteří právě sešli do nejnižšího patra budovy a nacházeli se v potemnělém prostoru košťat, starých vyřazených lavic a stohů nevyplněných červených diplomů.

„Dobře, budu přesnější,“ pokračovala doktorka, „nacházíme se na střeše původních sklepů. Pod námi se rozkládá soustava prostor, které jsou skutečným rodištěm naší univerzity. Bylo to před vámi sice tajeno, ale je tomu tak. Právě jako studenti třetích ročníků oborů České dějiny, máte jedinečnou možnost tyto sklepy prozkoumat. Říká se, že je tam tolik skrytých a nenápadných místností, že dnes nežije nikdo, kdo by je všechny prošel, nebo o nich měl alespoň nějaký přehled.

Nyní se poprvé můžete přesvědčit o tom, co se vám snažili od začátku studia vyhnat z hlavy. A to totiž to, že studium historie není jako příběh Indiana Jonese, dnes se totiž jako on můžete klidně cítit a zvláště ti, kteří se oddělí od skupinky a dole se ztratí. Jejich náhodná cesta je může třeba dovést k zajímavému historickému objevu. S největší pravděpodobností však tento objev zůstane tajemstvím, protože se s ním už nebudete mít kde pochlubit, zkrátka nemáte za zády Hollywood, abyste nějakým zázrakem našli sami cestu zpátky.“

„Povzbudivá řeč.“ Poznamenala Martina.

Doktorka pokrčila rameny a mrkla na studenty. „Prostě se mě držte, doufám, že jsem tu cestu nezapomněla.“

Doktorka Vnímavá se jala odsouvat jednu těžkou krabici plnou nevyplněných červených diplomů, za ní se nacházela stará tiskárna obludných rozměrů se znakem právnické fakulty, i tu za pomoci Lukáše odsunula. Za tiskárnou se objevily malé kovové dveře, při zběžném pohledu byste je hádali na dvířka od rozvodné skříně. Při bližším pohledu byste objevili malý snímač karty JIS.

Vnímavá vytáhla svoji kartu a přejela s ní po snímači. Dveře s cvaknutím poodskočily. Lukáš je pomohl otevřít, za nimi se ve tmě ztrácelo dlouhé kamenné schodiště.

„Dobrodružství začíná, přátelé.“ Usmála se doktorka.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

odkaz

(Tomáš, 12. 3. 2013 20:57)

ještě bys vždy mohl na konec článku dát odkaz na další kapitolu ;)

Re: odkaz

(Lakely, 12. 3. 2013 21:01)

Výborně, to je konstruktivní nápad. Až bude chvilka, dodám ho ke všem dílům. :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA