Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUÚ - Den před bouří

16. 12. 2012

studenti-u-2.jpg

 

Rovnováha je křehká, je to prakticky jen stěží dosažitelný ideál vyrovnání dvou hmot v jejich nulovém bodě. Rovnováha je stejně křehká jako mír. Stejně jako rovnováhy i míru se dosahuje jen velkým úsilím a ideálně vyrovnáním obou stran a soustředěním se bez postranních úmyslů k jedinému cíli. Jakmile se jednou rovnováhy, nebo míru dosáhne, musí se o ně dál starat, jakékoli vychýlení může vést k definitivnímu přeskupení sil a pádu. A pád na jakoukoli stranu je vždy bolestivý a vyžaduje další pracné úsilí ke zpětnému urovnání.  U míru je to o to horší, že nastolení míru zpět většinou stojí mnoho ztrát, mnoho bolestivých a nevratných ztrát.

 

Tu noc se zatáhlo a mraky těžké jako přeplněný tanker ponořily krajinu do ještě větší tmy, než bývá běžně v noci. Byla to taková ta tma, kdy i netopýr bezmocně bloudí a nadává, že ho příroda neobdařila ultrazvukovými dálkovými světlomety.

A ještě ke všemu začalo pršet. Pršelo hustě, jakoby si příroda řekla, že všechny dosavadní vlahé letní noci musí nějakým způsobem vyrovnat. Řeky stouply, z polí unikal drahocenný humus a tiše mizel v potůčcích a řekách a zpočátku radostná zvířata, oslavující očekávaný déšť, se nyní pokoušely schovávat, kde se dalo.

A do toho začala bouřka. Stromy se klepaly strachy, že jim blesk vytvoří nový účes a lidé přemýšleli, proč se ještě nenarodil někdo, kdo by vymyslel jak blesky zkrotit. Jistý Přemysl Diviš, předek jednoho známého člověka té noci pociťoval podivné svrbění na zádech a hlavou se mu honily děsivé sny o jakémsi železném deštníku, který by rozháněl noční světla. Aby konečně usnul, dal si pořádnou porci teplého mléka a řekl si, že o tom raději už nikdy nebude mluvit.

 

Lukáš seděl v malém pokoji se zamřížovaným oknem. Byl tam sám. Tedy, až na dva strážné, kteří hlídali zvenčí dveře, ale jak Lukáš už zjistil s nimi se plodný a zajímavý rozhovor vést rozhodně nedal, byli poněkud rozumově přímočaří, aby tak řekl, ostatně tohle je přeci přesně to, co se do stráží očekává. 

Nemohl spát. Ne snad proto, že mu do postele poněkud zatékalo, to by se ještě dalo vyřešit, ani kvůli té bouřce a vědomí, že žádný z domů v okolí nemá hromosvod, ale tak nějak ho tížilo svědomí. Seděl a nervózně klepal prstem do hrubé desky stolu. Chyběl mu notebook, který se už vybil, a on už nemohl psát. Ale hlavní důvod, proč se cítil poněkud nesvůj, byl fakt, že všichni přátelé, které v současnosti na tomhle světě měl, buď seděli ve vězení, nebo v mučící místnosti a všichni do jednoho si mysleli, že je zrádce. Uznáte, to není zrovna příjemné pomyšlení, člověka to trochu rozhodí a brání mu to v klidu snít.

Lukáš tušil, že už zbývá jen nemnoho času, který bude muset přečkat. Nicméně i to málo, co zbývalo, ho poněkud děsilo. Koranda se nebude dlouho rozmýšlet s tím, jak naložit se zbytkem skupiny a momentálně ho nenapadalo, jak tomu rozumně předejít.

Přešel ke dveřím a otevřel je. Ze stínu se vynořila nerudná tvář jednoho ze strážných, který v ruce držel těžký železný meč.

„Chci mluvit s Korandou.“ oznámil mu Lukáš.

„Už spí, až zítra.“ Lukáš se nedal odbýt a nohou zatarasil dveře, které se strážný chystal zavřít.

„Ghrrr.“ Poznamenal strážný, což ve zkrácené verzi znamenalo zhruba to, aby se šel Lukáš připravit, že ho ke Korandovi dovede.

 

„Král je unaven, nicméně vás přijme. Nechte zde svůj plášť, ať vám král vidí dobře do tváře.“ Podával poslední instrukce plešatý muž.

Plešatý muž byl královský nejvyšší komoří. Dle starých zvyků to měl být nějaký vyšší šlechtic, nicméně Václav IV. už šlechtě dávno nevěřil. A dělal dobře. Nynější nejvyšší komoří byl syn jednoho kováře, kterého král znal. Byl to loajální a nyní i vzdělaný muž, který se nedal ničím zviklat. Sloužil králi a byl za něj ochoten položit život. Takových lidí bylo už v království hodně pomálu.

Jezdec si sundal svůj dlouhý černý plášť a neochotně jej podal komořímu. Ten jej přijal a povolil postoupit muži až do předsíně královi komnaty. Zde stáli dva strážci s meči v rukou. Muž byl nyní oblečen ve vojenském postroji a u pasu měl krátkou dýku. Strážný ho právě o tuto dýku požádal. Muž mu jí svěřil.

„Až vejdete, nechte krále mluvit jako prvního. Buďte trpělivý u jeho odpovědí a nerozčilujte ho. Vyřiďte jen nejnutnější a odejděte, král je unaven.“ Instruoval ho komoří.

Muž jen přikývl. V ruce pevně držel dopis s pečetí pána z Nečtin a věděl, že času nezbývá nazbyt. Dobře tušil, že král na tom není nejlépe, ale nyní bude muset ukázat, že je ještě stále králem.

Komoří přikázal, aby strážný otevřel nevelké, klenuté, dřevěné dveře. Nad dveřmi byl obraz Ledňáčka a lazebnice, muž se pousmál, byl to tehdy jeho nápad, ale to teď není podstatné. Dveře se otevřely.

Muž vešel. Ocitl se v přijímací síni krále. Byla to pečlivě vybílená klenutá místnost s dvěma gotickými okny na jedné ze stěn. Na podlaze ležely měkké koberce. Uprostřed stál masivní stůl a za ním trůnní židle, kde sedával král. Před stolem bylo místo, značené kulatou výšivkou v koberci, kde král přijímal hosty. Jediná potíž byla v tom, že král nikde nebyl.

Muž tedy vešel a opatrně šlápl na koberec před stolem. Bylo zvláštní jen tak v botách šlapat po něčem, tak pečlivě vyčištěném a tak měkkém.

Konečně se otevřela malá dvířka za trůnní židlí. V nich se objevila sehnutá postava, opírající se o hůl. Jen co král zavřel dveře, přehodil si přes sebe vladařské roucho a unaveně se vydal na cestu k trůnní židli. Jeho pohyby byly pomalé, ale celkem jisté. Chvíli trvalo, než se podíval na toho, kdo stál před stolem, když se konečně podíval, odhalila se jeho unavená a vrásčitá tvář. Kdysi husté a zářící vlasy nyní smutně splihly a docela zbělely. Královy oči byly zapadlé a bez života, nebyl na něj hezký pohled.

„Vítej, rytíři z Bubnu.“ řekl král. Jeho hlas se netřásl, byl stále jistý. Jen z něj vyprchal veškerý život a elán.

„Buďte zdráv, králi. Nesu vám naléhavé zprávy.“

„Jen pomalu. Naléhavé zprávy teď nosí každý, ale nikdo nepřijde, abych s ním mohl jen tak probrat situaci v zemi, nezávazně a bez formalit.“ Václav se ztěžka vyhoupl na trůnní židli. Až teprve nyní se poněkud narovnal a vyhlížel jako panovník. V jeho tváři byl stále náznak někdejší autority a velkého charisma, kterým se vyznačoval, když byl mladý, Nyní z něj zbyly jen občasné záblesky, pod náplavou vrásek, šrámů a citelného smutku, který se mu rozléval po obličeji.

Tak takhle vypadá poražený král, pomyslel si Jan, rytíř z Bubnu a snažil se tvářit tak, aby na něm tato pochybnost nebyla vidět.

„Jistě ti připadám už hodně starý, že, starý příteli.“ Pokusil se usmát král, ale jakmile to udělal, rozkašlala se. „Dnes už bych na hon nejel, dnes už bych ho nezvládl.“ Řekl, když dokašlal, „Pamatuješ ještě naše vyjížďky k Bubenským lesům a prohánění zvěře po lese, až jsme se ztratili a pak dlouho hledali cestu domů. To bylo krásné, kéž by se mi vrátilo mládí.“ Král se zasnil, snad i zapomněl, že je v trůním sále Nového hradu a myšlenkami se rozjel po vybledlých vzpomínkách jeho mládí.

„Vzpomínám králi“ řekl po chvíli ticha Jan, „snil jste tehdy o silné zemi a odkazu svého otce. Ale to už je dávno.“

Král procitl a mlčky kývl. „Dobrá tedy, nechme starých vzpomínek, co mi neseš?“

„Nesu vám dopis od pána z Nečtin. V Plzni se dějí zlé věci a prý vás to bude velice zajímat.“

Král popuzeně mávl rukou. „Plzeň! Tam je ten zloduch a kazatel lží, ten Koranda, který si myslí, že sjednotí lidi jen tím, že bude okatě vystupovat proti králi, ta opovážlivost! Nezná ani slušného vychování, vzývá jen násilí a slibuje chudým nemožné, aby je poštval proti sátu!“ Král se rozohnil.

„Nejde jen o něj,“ skočil mu Jan poněkud neomaleně do řeči, „týká se to i samotného Benedy, prý přišli hosté, jsou to hosté, kteří přišli ze stejné země, jako přišel on a oni jsou díky Korandovi v nebezpečí.“

Král ustrnul v půlce gesta a zadíval se na Jana z Bubnu

„Podej mi ten dopis, příteli.“

Jan mu s úklonou vložil dopis do rukou.

Král dopis vzal a ihned zlomil pečeť. Rozbalil pergamen a začal číst. Oči mu po papíru létaly stále rychleji, až dočetl, pergamen zmáčkl v ruce a zaťal jí tak v pěst. Nakonec vstal ze své židle a snad i trochu energičtěji s holí v ruce obešel stůl.

„Jane, tobě mohu věřit, potřebuji, abys pro mě něco udělal.“

„Jsem vám k službám, králi.“ Odpověděl Jan z Bubnu.

„Já vím, že ano. Hned ráno zajeď do Kutné Hory, navštiv starého přítele Přemysla z Olomouce a dej mu přečíst ten dopis.“ Král předal Janovi zmačkaný dopis. „Řekni mu, že potřebujeme sjednotit staré rytíře, naposledy. Já mezitím povolám loajální vojska a šlechtice. Nikdo se však nesmí nic dozvědět, musí to být v naprostém utajení, rozumíš, Jane?“

„Ano králi.“

„Příliš dlouho jsem byl v ústraní, kdybych teď zemřel, lidé by se mi smáli, jako bezmocnému králi! Je potřeba konečně sjednat pořádek. Když vše vyjde, budeme za tři dny schopni vyrazit k Plzni. Možná že potom se i Praha uklidní. Potřebují vidět, že král stále žije!“

Jan viděl, že se králi v očích objevil starý záblesk, snad i na chvíli začal věřit tomu, že se opět zmůže k odvážnému činu.

 

3954b.jpgJan, rytíř z bubnu nechtěl čekat, ale věděl, že vyjet dnes v noci by nebylo úplně bezpečné. Musí hlavně uchránit dopis. Vrazí hned zítra za rozednění. Když bude pospíchat, do poledne je v Kutné Hoře. Dobře tušil, co je v sázce. Když se vše podaří, možná se konečně karty, které této zemi nyní tak nepřejí, obrátí.

 

Strážný Lukáše dovedl až ke dveřím v prvním patře, hned vedle velké přijímací místnosti. Pod dveřmi prosvítalo slabé světlo, Koranda chodil spát velmi pozdě, celé noci seděl nad knihami a dopisy, nikdo přesně nevěděl, co studuje.

Strážný zaklepal.

Za dveřmi se ozvalo šramocení, následované několika těžkými kroky. Dveře se otevřely.

„Pan Lukáš, pojďte dál.“ Koranda pustil Lukáše a strážnému naznačil, aby počkal za dveřmi.

Lukáš vešel do Korandovi pracovny. Všude stáli porůznu dohořelé svíčky a u stropu se vznášel jemný kouřový opar spáleného vosku. Po stolech a truhlách byly porůznu naskládané knihy a na hlavním pracovním stole ležel rozepsaný dopis.

Koranda obešel Lukáše a posadil se za stůl. Uchopil brk a ještě něco dopsal na papír.

„Tak proč jste za mnou přišel?“ řekl konečně.

„No,“ začal velice přesvědčivě Lukáš, „chtěl jsem se zeptat, co chcete udělat s těmi, co jste dnes chytil.“ Lukáš se snažil tvářit tak, aby to vypadalo, že ho to v podstatě zajímá jen okrajově. Moc se mu to nedařilo.

Koranda vzhlédl a studeně se usmál. „Čekal jsem, že se zeptáte.“ Chvíli mlčel, pak dodal. „Dám je zítra v poledne oběsit. Pro výstrahu.“ Doplnil ještě.

Lukáš mlčel, snažil se zachovat klid. „Z čeho je hodláte obvinit?“

„Tak,“ zamyslel se Koranda, „klidně by stačilo obvinění ze sledování a pokusu o moji vraždu. Nicméně, přidal jsem k tomu i obvinění ze smilství, doslechl jsem se totiž, že Beneda z Nečtin si s nimi poslední dny dost užíval.“

„Aha.“ Zamračil se Lukáš.

„Ještě něco, byste chtěl vědět?“

Lukáš mezitím v místnosti hledal něco těžkého, ostrého a dostatečně blízkého, aby Korandovi vysvětlil jeho názor. Nic však nenašel.

„tam odkud pocházím, máme něco jako soudy.“

Koranda se uchechtl. „Ale jistě, já je zítra rozsoudím přímo pod šibenicí. Naneštěstí posledního královského soudce jsem pověsil před týdnem, chtěl mě obvinit na základě falešných pomluv, tak jsme udělali lidový Boží soud a ten rozhodl, že on neměl pravdu, že naopak se snažil jít proti Bohu a poškozovat jeho jméno.“

„Aha.“ Lukáš začínal být hodně stručný, jeho role se mu začínala vymykat z rukou, ale držel se. Stál nad rozhodnutím, zda dál hrát, nebos e pokusit o zoufalý čin, moc času totiž nezbývalo.

„Tak, teď když jsme si to ujasnili, zeptám se na něco já vás.“ Řekl Koranda a položil brk.

„Ano?“

„Nevěřím vám totiž ani slovo. A tím, že jste dnes večer přišel, dokazujete, že mé obavy jsou podložené. Uvažoval jsem proto, proč jste mi chtěl pomoct a proč jste dnes tak vehementně zastavil Benedův útok na mě. Proč jste mi radil, jak mám postupovat, abych přilákal Benedu do mého domu a nechal ho udělat chybu, a proč jste mi vyzrazoval tajné královské plány. Napadlo mi, že se možná jen snažíte dostat blíže ke mně, abyste ve vhodnou chvíli mohl zasáhnout. Nechal jsme vás proto dnes přijít až sem, nechal strážného za dveřmi a čekal, kdy zasáhnete, ale vy se stále nemáte k činu.

Jste slabý, hloupý a nerozvážný kluk, co neumí domyslet své plány. Kdybyste se o něco pokusil, tak by vás strážný samozřejmě zadržel, protože v otvoru ve dveřích má připravený samostříl, ale vy se skutečně k ničemu nemáte. A tak si říkám, jestli to děláte jen proto, abyste přežil vy sám a nechal tak své přátelé klidně kvůli tomu i zemřít.“

Lukáš mlčel. Cítil v zádech nebezpečí, které představoval samostříl a před sebou příležitost, protože Koranda vstal a přišel blíže k němu. Možná kdyby se rozběhl, tak by ho svojí vahou dostrčil a prohodil oknem, dříve, než by zemřel.

„Mlčíte. To bych nečekal. Tak mluvte, kdo ve skutečnosti jste! Pokud mi řeknete pravdu, tak vaše přátelé ušetřím, tedy pokud to bude dostatečně zajímavé, pokud ne, ušetřím aspoň některé z nich. Co vy na to?“

„Tomu byste nevěřil.“ Řekl celkem pravdivě Lukáš.

„Jak chcete, pokud mi neřeknete nic bližšího, dám vaše přátele oběsit a vás zbylé, včetně vás budu mučit tak dlouho, dokud mi pravdu neřeknete. A budu vás mučit pořádně, ne jako jsem doposud ukázal!“

„Již brzy vás stejně z Plzně vyženou.“

„Nepovídejte. Že byste přeci jen něco věděl. Mluvte!“ Koranda praštil knihou o stůl a postoupil blíže k Lukášovi. „Přestaňte si se mnou hrát a mluvte! Odkud jste a pro oho ve skutečnosti pracujete!“

„Věříte v Boha?“ Zeptal se poněkud nelogicky Lukáš.

Koranda se zatvářil překvapeně. Hned však na obličeji vykouzlil studený úsměv. „Co myslíte?“

„Kážete Boží zákony tak horlivě, že davy z vás pomalu šílí a jsou ochotny pro vás zemřít. Upravujete bibli tak, aby hrála na vaše karty. Vy nemůžete věřit v Boha.“

„No, prokázal jste, že jste celkem bystrý.“ Uznale pokýval hlavou Koranda a přešel za svůj stůl. „Samozřejmě, že v Boha nevěřím, kdybych věřil, nemohl bych dělat, to, co tady popisujete, to je jasné. Existuje však málo lidí, kteří to chápou.

Člověk jako vy, by se mi možná hodil, škoda, že jste tak zatvrzele proti. Teď jste dokonce nebezpečný, budu vás muset zabít.“

„Když ušetříte mé přátele, budu vám nápomocný, vím toho skutečně mnoho a mohl bych vám pomoct i ve vojenství.“

Koranda se zatvářil překvapeně. „Ale, zdá se, že víte ještě více, než jsem myslel. Tak vy chcete ušetřit své přátele a to vám stačí?“

„Ano, nic víc nechci, budu vám pak navždy sloužit a udělám vše proto, abyste dosáhl svých cílů. Mám znalosti a informace, které by vám mohli hodně pomoci.“

„A nějaký důkaz, to nemáte?“

„Vím třeba to, že Jan Žižka plánuje návštěvu Plzně, aby vám pomohl zvládat místní odpor vůči vám a že to, co leží u vás na stole, je zřejmě vaše odpověď, ať přijede co nejdříve. Pokud vím, o této korespondenci víte jen vy dva.“

Koranda se podíval na dopis, byl psaný malým písmem, přemýšlel určitě o tom, zda to Lukáš dokázal na dálku přečíst, došel k závěru, že nemohl. Dopis ještě nebyl dopsaný a z jeho řádek nevyplývalo nic určitého.

„Přesvědčil jste mě, prozatím.“

„Ušetříte mé přátele?“

„Uvidíme, rozmyslím si to, nyní běžte do své cely.“

Lukáš se otočil, ztratil sice příležitost, jak nejlépe se zbavit Korandy, ale nakonec došel k závěru, že by tím mohl příliš změnit dějiny a že to, by se asi dělat nemělo. Snad aspoň pro přátele získá trochu času. Ovšem hru, kterou začal hrát, musí rychle vyřešit, kdyby příliš zasáhla do chodu dějin, neznal důsledky, které by to mohlo zapříčinit. A protože znal mnoho sci-fi románu, začínal se obávat velkých mravenců, apokalyptické budoucnosti a konců světa. V lepším případě narušení matice vesmíru. Jejich výlet do minulosti začal být pomalu hodně nebezpečný a to nejen pro ně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA