Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUÚ - Konfrontace

25. 11. 2012

studenti-u-2.jpg

 

 

VI. Konfrontace

 

Vyspělost společnosti se ne vždy měří pokrokem ve vědě a hygieně, i když by to mnohdy bylo minimálně příjemné. Zralost civilizace neurčuje počet levně vyrobených výrobků pro denní potřebu. Zvykli jsme si společnost a civilizaci vnímat pouze jedním způsobem a trochu zapomínat na alternativy. Lidé ve středověku možná smrděli a jejich domácnosti byly vskutku skromně zařízené, ale to neznamená, že by jejich existence byla přízemní, nebo mizivá. Dobře, středověk je zrovna velice rozporuplný případ, protože existence většiny lidí byla vskutku mizivá a nepodstatná. Tehdy se ještě každý nemohl jen tak vypracovat k lepší pozici, většina lidí měla svou životní úlohu danou svým narozením, ale i tak.

Vyspělost civilizace by se také dala měřit její vitalitou a odhodlaností ke změnám a žití. Nesmíme zapomínat, že ve vývoji je jen málokdy stav vyrovnání. V době stagnace není společnost ve vývoji vyrovnaná, naopak, společnost, která je unavená vývojem a stagnuje, je společnost dekadentní a zpátečnická a zřejmě se nalézá ve chvíli těsně před úpadkem.

Ale nepleťme si vývoj a vývoj. Nyní mám na mysli hlavně myšlenkový vývoj. Pokrok ve vědě je vždy trochu relativní a občas ne zcela reflektuje vývoj v myšlení většiny.

V mnoha ohledech byl středověk patnáctého století mnohem progresivnější, než současná doba. Byla to doba, kdy středověká společnost po mnoha stoletích stagnace a pomalému úpadku oproti okolnímu světu, najednou začínala chtít něco nového. Neprojevilo se to zakládáním manufaktur, ani vynálezem nějakého nového stroje. Projevilo se to hlavně touhou svobodně myslet.

Lidé spatřili trhlinu v systému a snažili se trhlinu využít k rozvoji jiným směrem. Ponechme stranou důsledky, které v pojetí Husitských válek nebyly vůbec tak dobré, ale zůstaňme u principu.

Najednou se společnost změnila. Uviděla, že proti zkostnatělému systému se dá vzepřít a lze myslet jiným směrem, než chtějí všichni okolo, abyste mysleli. Společnost, která dokáže v době úpadku pohřbít stará dogmata a vydat se na cestu hledání nových, je společnost, která se někam vyvíjí a to hlavně myšlenkově. V tomhle bychom se od středověku patnáctého a šestnáctého století mohli učit. Nakonec, oproti nim máme přeci jen lepší znalosti, více zkušeností, při společném sdružování se nemusíme bát moru a už také nemusíme pozvedat palcáty a stavět vozové hradby. Dnes by nám pouze stačila tehdejší odhodlanost pokusit se myslet jinak, pokud bychom to dokázali, třeba by se potom naše společnost pohnula z bodu myšlenkové stagnace.

Ale zpět k příběhu, který zdaleka není tak vážný, jako jeho úvod. To se jen autor podprahově snaží ve vás vzbudit pocit vážně psaného textu, aby následně jeho ne až tolik trefné poznámky, vám přišli mnohem zábavnější, než ve skutečnosti jsou.

 

Jana omdlela. Tentokrát to nebylo smradem, protože za doposud navštívená místa v tomto čase, bylo to, kde se zrovna nalézali asi nejčistší a v krizových limitech slova vonět, vonělo asi nejlépe. Tentokrát Jana omdlela z vyčerpání, protože už toho na ní za poslední den bylo trochu moc. Možná v tom jistou roli hrálo i to, že se probudila na velké posteli s nebesy, což by nebylo až tak zlé, ale zrovna v té chvíli jí místní sluha, který měl velký hrb na čele, popravdě řečeno ten hrb začínal na čele a končil někde v oblasti ledvin, pokoušel podložit hlavu dalším polštářem. Na vzhledu mu nepřidávalo ani to, že jediný poslední zbývající zub, který se mu vyjímal ve věčně pootevřené puse, byl černý jako noc. Vlastně, ani to oko, které měl srostlé do velice nehezky vypadajícího čehosi, co ponejvíce připomínalo růži, tvořenou strupy a špatně srostlými ránami. Jana zkrátka prožila malý šok, nemějme jí to za zlé, kdo z nás by to přežil, kdyby po probuzení spatřil, jak se nad ním sklání takovíto člověk.

Ani reakce zbytku skupiny nebyly zrovna nadšené. Zatímco Martina hrdinně vzdorovala a při příchodu sluhy zůstala sedět na svém místě a svůj výraz ve tváři změnila na neprostupný pohled plný podezření, zbylí raději zaujali strategičtější pozice, co nejblíže oknům a bylo celkem jedno, že ty okna měla mříže.

O pár minut později za sluhou, vešel do místnosti králův zmocněnec. V klidu zavřel dveře a posadil se na jednu z volných židlí. Vypadal unaveně, ale i tak z něj stále sálala jistota. Rozhlédl se po přítomných a pravil: „Omlouvám se, že jsem vás nechal celou noc bez pokrmu a pití. Pokud jde o kuchyni, je to teď poněkud složité. Snídaně se však již připravuje.“

Když zpozoroval, že jeho si moc nevšímají, ale stále se strachem hledí na sluhu, dodal: „Nebojte se ho, je to můj osobní sluha, jmenuje se Bažák a neublížil by nikomu. Bůh mu přidělil těžký osud, před rokem mi však zachránil život a já se ho jal chránit, protože mu hrozilo, že v této době bude jednou z dalších obětí nepokojů, které se už nějakou dobu šíří mezi lidmi.“

„Ehm, kdo vlastně jste a proč nás chráníte?“ Promluvila Martina, nabývající opět své autority.

„Já se vám nepředstavil, to se omlouvám. Jsem Antonín Beneda z Nečtin, toho času králův zmocněnec pro Plzeň a okolí. Zajišťuji tu trochu pořádku a královského dohledu v tomto jinak prohnilém a rozbouřeném městě.

To, proč vás chráním je však jiná věc. Jednak proto, že nemám rád věšení lidí na potkání. Pak také nevím, kdo jste a navíc, mám osobní zájem zjistit, odkud jste přišli a kdo doopravdy jste. Proto vám teď položím několik otázek, abych zjistil, zda vám mohu věřit. Takže začneme rovnou.

V této místnosti jsou všichni z vaší skupiny, nebo je vás po městě více?“

Martina zaváhala. Nejprve chtěl přistoupit k úloze o vzájemné důvěře, ale nakonec, Vnímavá s Lukášem a Janou byli jediný, kdo jim mohl v případě nouze třeba i pomoci. A navíc, k čemu by bylo, že by byli zavření všichni.

„Ano, jsme tu všichni.“

Muž si povzdechl a postavil se. Pohlédl na Martinu a zcela klidným hlasem řekl. „Dobře, nedůvěřujete mi. Ale měli byste. Vaši přátelé jsou teď ve špatných rukou a je jen v jejich zájmu, abyste mi vy, důvěřovali. Inu, jak chcete.“ Beneda z Nečtin se otočil a vyšel ke dveřím.

 

Lukáš si byl jistý tím, že když šel spát, že ta postel nebyla úplně pohodlná, ale určitě byla pohodlnější. Zavrtěl se, bolela ho strašně hlava a cítil se, jako by mu jeho vnitřnosti někdo chtěl podpálit a následně rozkrájet a sníst. Také byl všude kolem silný hluk, nedokázal přesně rozeznat, o co jde, ale nebyl s tím spokojen – jeho bolest hlavy to ještě znásobovalo. Pomyslel si, že už nikdy nebude pít a zásadně ne ve středověké krčmě. V jeho případě to zase nebyl až tak planý projev. Nakonec, zatímco on se takto cítil po jednom a půl pivě, jiní by k tomu potřeboval sud. Možná by mu spíše prospělo, kdyby občas přeci jen trochu pil, aby byl na podobné situace trochu připraven.

„Lukáši!“ Vedle něj zazněl hlas, chvíli přemýšlel, čí hlas to byl, pak mu došlo, že to je hlas doktorky Vnímavé. Zněl buďto naštvaně, nebo vystrašeně, to ještě nedokázal rozeznat a tak se rozhodl, že bude raději ještě mít zavřené a oči a bude se pokoušet spát, bdělí stav mu připadal jako špatný nápad, vzhledem ke stavu jeho těla.

„No tak, Lukáši!“ Tentokrát byl hlas silný a doprovázel ho kopanec do nohy, Lukáš usoudil, že je nebezpečné dále vzdorovat a otevřel oči. Být Janou, tak právě omdlel. Místo toho měl najednou nutkavý pocit se pokřižovat, ač to v životě neudělal, zdál se mu, že současný čas a okolnosti jsou pro to jako stvořené. Možná by to i udělal, kdyby ovšem mohl hýbat s rukama.

„Ehm.“ Zhodnotil situaci.

„Jestli se ptáš, kde jsme, tak nevím.“

„Uh.“

„Jestli tím máš na mysli, kde je Katka, tak to také nevím.“

„Au.“

„A nevím, jak jsme se sem dostali. Jo a také nás svlékli z těch hadrů, zřejmě díky našemu původnímu oblečení nás identifikovali. Probudila jsme se také až na tomhle, ehm, raději nebudeme domýšlet, na co jsme to připoutáni.“

Lukáš to také nechtěl příliš zkoumat. Faktem bylo, že byli ve stísněné, tmavé mastnosti, kde jediný zdroj světla tvořilo, velice podezřele vypadající rozžhavené uhlí s měchem. Krom toho byli za ruce pověšeni v nepohodlné poloze u nějaké dřevěné desky, která každá měla na okraji neuměle zhotovené dřevěné kolo a mechanismus, který byl jedním z těch, které už při pohledu vzbuzují nepříjemný pocit v žaludku. A nebudeme brát v potaz, že Lukáš by měl špatný pocit v žaludku stejně. Každopádně třetí deska byla prázdná.

„Myslíte, že je čas panikařit?“ Konečně zformuloval Lukáš smysluplnou větu.

„Mám pocit, že to přesně chtějí, takže si to nechme na vhodnější chvíli.“

Lukáš přemýšlel o tom, jak by vypadala vhodnější chvíle. Vůbec se mu to nelíbilo.

„Jo a myslím,“ řekla po chvilce ticha slečna Vnímavá, „že bys mi mohl tykat, vzhledem k okolnostem.“

„Myslíte, že je na tohle vhodná chvíle?“

„Pokud jde o vhodné chvíle, buďme rádi, že ještě nějaké máme a využijme je naplno.“

„Pravda, takže já jsem Lukáš. Podal bych ti, ehm ruku, ale…“

„V pohodě, já jsem Anna a neříkej mi Anno, nemám to ráda, prostě Ani, nebo Ančo bude stačit.“

Lukáš se zamyslel nad tím, kolikrát ještě bude mít možnost to jméno vyslovit a vzhledem k vyhlídkám se nedomyslel příliš vysokému číslu.

Ponuré dřevěné, vlhkostí nasáklé dveře se zprudka otevřely. Do místnosti se natlačili dva rozměrní muži v kožených uniformách. Mezi sebou vláčeli bezvládnou Katku. Byla rozcuchaná a na tváři měla několik čerstvých škrábanců. Muži ji hrubě přiložili ke dřevěné desce a přivázali jí ruce. Pak bez jediného slova odešli.

„Katko?“ Pokusil se roztřeseným hlasem zeptat Lukáš.

Katka jen vydala unavený vzdech, ale nic víc.

„Buďme rádi, že je na živu.“ Doktorka Anna se pokoušela najít aspoň nějaké pozitivum na situaci. Lukáš poprvé v životě chápal, jak nesnesitelní jsou věční optimisté.

Dveře se podruhé rozlétly. Do místnosti vešli opět oba strážní, tentokrát za doprovodu Korandy.

„Vezměte jí.!“ Rozkázal strážným a ukázal na Vnímavou.

„Vemte si raději mě!“ V Lukášovi se velice nečekaně zjevil rytířský duch.

Odměnou mu byla rána do břicha od jednoho ze strážných. Lukáš, dítě dvacátého prvního století, neuznávající jakýkoli sport, tak poprvé zažil, co to znamená dostat pořádnou ránu. Bylo na čase uznat, že vydržet jakékoli mučení bude dost náročné.

Doktorku Annu Vnímavou odvázali, popadli ji podpaží a odvlekli pryč. V místnosti zůstal sténající Lukáš a Katka, toho času v bezvědomí.

 

V čele skupinky šel Koranda. Za ním šli dva strážní a vlekli Vnímavou, která se pokoušela postavit na nohy a jít jejich tempem, vždy když se jí to podařilo, jí strážní podkopli nohy a vnutili jí tak setrvat v podřadné pozici pokořené.

Šli dlouhou klenutou chodbou, spoře osvětlenou několika pochodněmi, až došli ke schodům a vystoupali po nich. Zde vešli do další místnosti. Byla větší, než ta, ve které se probudili. Uprostřed stál dřevěný stůl s okovy, umístěnými přesně tak, aby připoutali člověka v nedůstojné pozici do X s rozevřenýma nohama a rukama.

I přes protesty Vnímavé jí strání připoutali na stůl. Následně stůl pootočili o devadesát stupňů vzhůru, takže nyní se Vnímavá nacházela bezmocně připoutaná obličejem přímo proti Korandovi, který v ruce držel krátký ohebný prut.

„Kdo jsi, ženská!“ Vyštěkl na Vnímavou a v ruce sevřel prut. Jeho hlas byl pevný, stejně uhrančivý, jako ho zaslechli na náměstí, jen v něm bylo mnohem více hrozby. Anna dobře věděla, kdo byl Koranda a jakými činy se proslavil. Aspoň si teď začala některé vybavovat. Ale stále před rozhodnutím, zda mu lhát, nebo ne. Lež možná pozná, ale pravdě nikdy neuvěří. Rozhodla se improvizovat.

„Jsem doktorka Anna Vnímavá.“

Koranda se zamračil a pak se uchechtl. „Další vzdělaná ženská, snad nejsi také šlechtična.“ Výsměch, který mu zněl v hlase, byl natolik silný, že doktorka Vnímavá, se svou vrozenou touhou stát si za svými právy se rozzlobila.

„Lepší vzdělaná žena, než nabubřelý buran, bez vzdělání, co si myslí, že spasí svět!“ Odsekla a tvářila se vzdorně.

Koranda neváhal a prutem jí šlehnul přes tvář. Vnímavá zaúpěla, ale ihned nahodila výraz vzdoru a odhodlaně se dívala do očí Korandy, který na chvíli ztratil výraz výsměchu a změnil jej na chladně vyrovnaný.

„Máš prořízlou hubu, ženo, to tady u nás nemáme rádi. Odkud jste přišli, a nelži, poznám to!“

„Zdaleka, Václave Korando, z místa, kde lidé, jako ty, nemají šanci!“

Koranda se napřáhl, ale zaváhal. Nakonec se otočil a začal procházet po místnosti.

„Asi jsme začali ze špatného konce. Co takhle udělat dohodu, ženo.“ Slovu ženo, dal takový znechucený podtón, že by i feministka na malý okamžik zaváhala, zda věc, za kterou bojuje je správná. „Ty mě řekneš, odkud jste přišli a pro koho pracujete a já vás nechám jít.“

„Tomu bys nerozuměl, Korando.“

„Jak chceš, třeba promluví ten nejslabší z vás.“ Koranda položil prut a otevřel dveře. Otočil se a kývl na stráže, poté odešel. Strážní se chopili zbývajících dvou prutů a promnuli si ruce.

 

„Katko, jsi v pohodě?“ Katka akorát pozvedla hlavu a bolestivě zasténala.

„Ne.“ Řekla prostě a snažila se najít pohodlnější polohu, vzhledem k jejímu připoutání, to nešlo a tak to vzdala.

„Mučili tě hodně?“ Lukáš asi netušil, že je to jedna z těch otázek, které se po mučení zásadně nepokládají. Ale nemějme mu to za zlé, žil v době, která se naprosto vymykala všem předchozím, jeho generace mučení ještě nezažila, tak vypadla ze cviku.

„Radši nemluv, Lukáš.“ Poradila mu Katka.

Lukáš tedy mlčel, až do chvíle, kdy se rozletěly opět dveře a opět dva strážní přivlekli unavenou Annu Vnímavou. Jako Katka, měla na obličeji několik čerstvých ran, ale jinak byla při vědomí a dokonce se pokoušela se strážnými prát. Nešlo jí to moc dobře.

Strážní opět odešli a nechali je všechny tři o samotě.

„Ehm, jste v pořádku?“ Zkusil to opět Lukáš.

„Ale jo. Koranda je ještě větší zmetek, než o něm říká historie.“ Prskala.

„Katka už je při vědomí.“ Oznámil Lukáš.

„Výborně, jste v pořádku?“

„Co myslíte?“ Nadhodila unaveně Katka. „Připoutaná k něčemu, co smrdí, jak by na tom byly prováděny porážky, zmlácená dvěma hromotlukama a ve společnosti ustaraného, vystrašeného kluka.“

Lukáš se zatvářil překvapeně, pak vzdorovitě a zakončil to výrazem pochopení. Umanul si, že pokud se z toho dostanou, bude pravidelně cvičit.

Dveře se znovu rozlétly. Být ty dveře trochu inteligentnější, tak už se dovolaly k odborům, za nešetrné zacházení.

Opět dva strážní, za doprovodu Korandy. Nepěkným způsobem sundali Lukáše a odvlekl ho pryč. Když se dveře zavřely, doktorka Vnímavá si povzdechla.

„Jestli ho zlomí a bude mluvit pravdu, tak ho rovnou upálí.“

„A nás s ním.“ Konstatovala Katka.

 

Být to za jiných okolností, tak Lukáš obdivuje křížové klenby v chodbě, kudy ho vlekli. Klenby to byly masivní a jistě velice staré i v této době. Díky tomu, že mohl na chvíli odvést své myšlení od skutečnosti, která se mu neobytně snažila naznačit, že následující minuty budou patřit k těm nejhorším v jeho životě, se trochu uvolnil. Zauvažoval nad tím, jakou by měl asi pravděpodobnost, že přežije, kdyby jim řekl, kdo skutečně je. Bylo potřeba vymyslet něco, co bude uvěřitelné. O Korandovi toho moc nevěděl, nicméně to, co o něm věděl, bylo hodně znepokojující, byl to člověk, který pojem presunkce neviny a jiný názor považuje za velice vybrané nadávky.

Nakonec ho odvlekli do výslechové místnosti, připoutali k nějakému stolu a zvedli ho přímo proti Korandovi. Koranda si ho chvíli prohlížel a pak otevřel jednu z truhel, která stále u stěny. Z truhly vytáhl zašedlý hadr, ve kterém bylo něco zabaleno. Přešel k Lukášovi a balíček před ním rozbalil. Byly v něm zabaleny jejich osobní věci. Tři mobilní telefony, několik klíčů, peněženky a foťák.

„Co to je?“ Zeptal se celkem logicky Koranda.

Lukáš chvíli mlčel, Katka, ani Anna Vnímavá zřejmě neřekli nic, co by jim zaručilo přežití, nebo svobodu, bude to muset zkusit s velkou lží.

„To jsou naše církevní pomůcky. Pomáhají nám připomínat utrpení svatých, představují stylizované atributy některých z nich. Cítíme se s nimi bezpečněji.“ Zkusil to Lukáš, při troše štěstí Koranda usoudí, že třeba ty telefony vypadají všechny přibližně stejně, tak by to tak mohlo být.“

„Aha.“ Řekl prostě a odložil věci zpět do truhly. „Když jsme začali tak dobře, co takhle mi říct, kdo jsi.“

„Jsem Lukáš, ehm Lukáš z Touškova.“

„Nejsi příliš mladý na výzvědnou činnost, Lukáši z Touškova.“

„Přiznávám, že pracuji pro krále Uherského – Zikmunda. Řekl nám pouze, ať mu podáme zprávu o stavu obyvatelstva v Plzni a jeho náladách. A samozřejmě, ehm o vás, pan Korando.“

Koranda se usmál. „To je zajímavé, víš, co čeká zrádce, kteří se snaží zničit naši snahu, ve jménu Jana Husa a lidu, abychom napravili církev?“

„Jistě pane a jistě si to zasloužíme. Ale považte, nehodil by se vám někdo, kdo by měl přístup k Zikmundovi?“

„No, chlapče, hraješ to dobře. Nevěřím však, že jsi tak jednoduše se nechal přesvědčit.“

„Nemám rád mučení.“

„Vidíš a to já zase ano.“ Koranda se znovu usmál, byl to velice chladný úsměv. „Ale budete se mi hodit živí, zdá se, že jste možná skutečně důležití.“

Koranda se obrátil a kývnul na stráže, poté vyšel z místnosti. Strážní už měli v rukou nachystané pruty.

 

„Jídlo, Jani.“ Zašeptal Janin přítel a pomohl se Janě posadit. Ta malátná hodila na talíř plný hrachové kaše pohrdavý pohled a s obezřetností čichla k jeho obsahu.

„Jen se toho neboj,“ promluvila Martina, sedící na okraji postele, měla pusu plnou jídla, „ač se to nezdá, chutná to celkem dobře.“

A skutečně, jídlo bylo chutné a více než jako hrách, chutnalo po neurčitelném koření. Chvíli poté, co se skupinka najedla, do místnosti opět vešel Beneda z Nečtin. Na tváři měl neurčitý výraz. Našel si nejbližší volnou židli a ztěžka se posadil.

„Vaše přátele zajal Koranda.“ Pravil a ignoroval Martino leknutí. „Kdybyste mi o nich řekli dříve, možná jsem je mohl přivést k nám. Takhle jsou v držení člověka, který zná velice účinné metody, jak je donutit se přiznat k čemukoli.“

„Jo možnost, je nějak zachránit?“ Zeptala se Nela a odložila prázdný dřevěný talíř.

„Musíte mi věřit. Jsme asi jediný, kdo vám může pomoci.“

„Stále nechápu, proč byste nám chtěl pomáhat.“ Nadhodila Martina.

„Vím, že nejste ani na jedné straně, nejste ničí vyzvědači, ani zloději, či uprchlíci. Mám pocit, že vaším jediným cílem je se dostat domů a když budeme spolupracovat, možná se nám to podaří, což bude výhodné pro vás, pro mě i pro toto město.“ Benedův přesvědčivý tón, byl dostatečně výmluvný. Nepokoušel se je ohromit, přesvědčit, ani nic jiného, prostě jen konstatoval obecně platné, to přesvědčilo Martinu.

„Co máme tedy dělat?“ Zeptala se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA