Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUÚ - Mezi časy

Třetí pokračování povídky o několika úplně normálních studentech univerzity, kteří se schodou okolností ocitnou v poněkud nečekané situaci.

 

III. Mezi časy

 

8-whirl-and-reach-out.jpgHistorie není daná, to ví každý, kdo se o historii někdy jen trochu zajímal. Historie je velice přizpůsobivá dáma, která se ráda podřídí aktuálnímu době, aby výborně módně zapadala a nebyla, jak se tak říká – out. Historik je proto také poměrně přizpůsobivý, i když by jen málokdo čekal od historiků, že budou flexibilní, mnohdy se ukazuje, že svůj vědní aparát často proměňují rychleji, než inženýři operační systémy na svých počítačích.

Takový historik musí být stále smířen s tím, že vše, co se doposud naučil, už zítra nemusí být pravda, že vše, co si myslí o tom, že ví, může být klidně jeden velký omyl, který se dříve, či později zhroutí a on se bude muset učit nové věci a zaujmout zcela nové postoje.

Je to dáno mnoha věcmi. Jedním z těch oficiálních je to třeba to, že z minulosti se nikdy nezachová vše a z nedostatku informací si tak každý historik musí složit nějaký základní obraz, do něhož jsou pak postupně přidávány nové idey, poznatky, ale také aktuální společenské teorie, nálady a v neposlední řadě politika. Historie se napříč generacemi kroutí tak moc, že by se žížala se studem zahrabal nejméně dvacet metrů pod zem. 

Občas se ozve někdo, kdo upozorní na to, že takhle jednou dospějeme do fáze, že už nebudeme schopni poznat pravou historii, od té překroucené. Nicméně, co je to překroucená historie? Je to historie taková, jakou jí vidíme z dnešní doby. Nakonec, my tím zanecháváme budoucím historikům své historické záznamy o tom, jak jsme mysleli a to je z pohledů budoucích historiků neocenitelný poznatek a v neposlední řadě jim tak také připravíme pár humorných večerů, až se nám budou smát, jak strašně jsme se mýlili. Ale můžeme být v klidu, oni se pravděpodobně budou mýlit ještě více.

 

Katka si znechuceně oprášila své oblečení, které momentálně perfektně ladilo s barvou všech kolem. Jistě by to byl zajímavý poznatek, kdyby ovšem v tom málo světle, které kolem vládlo, byly barvy vidět.

Vstala a zatřepala hlavou, aby se aspoň trochu zbavila pavučin, které se jí nachytaly na vlasy cestou po té kamenné skluzavce, „Už nikdy si do školy nevezmu lepší oblečení, to už bych …“

Katka se odmlčela úžasem, když se konečně rozhlédla. Stejně jako zbytek skupinky nevěřila vlastním očím.

Stáli ve velké kulaté místnosti, kde rozptýlené nazelenalé světlo ozařovalo prazvláštní ústrojí. Všude, kam se člověk podíval, byly vidět měděné trubky, ručičkové měřicí přístroje a všelijaké páčky a secesní ozdobné prvky. Z různých částí pomalu s tichým syčením utíkala nazelenalá pára a místností šuměl zvláštní poklidný syčivý zvuk.

„Ehm.“ Zhodnotila situaci doktorka Vnímavá, když konečně nalezla nějakou řeč.

„Neuvěřitelné, co?“ Nadhodil Lukáš a zhodnotil tak pocity většiny přítomných.

„Co to asi může být.“ Zajímala se Jana.

„Třeba je to nějaký inovativní pivovar, co jiného by se tady stavělo?“ Nadhodila Martina a odvážně přikročila o pár kroků blíže.

Nikdo neoponoval, protože nikdo netušil, co by to mohlo být. Kdyby to někdo jen trochu tušil, věděl by, že nejlepší činností, kterou teď můžou provádět, je vzít nohy na ramena a zmizet někam hodně daleko.

„Lukáši, mohl byste zkontrolovat ty schody?“ Navrhla doktorka Vnímavá, „A vy mi prosím podržte moji blůzu.“ Řekla Janinu příteli a začala se oprašovat. Upřímně všichni vypadali jako by právě prolezli komínem a přítomnost trochy světla zapříčinila, že se v přítomných slečnách probudil cit pro péči o svůj zevnějšek. Janin přítel se mezitím díval na blůzu ve svých rukou, velice zaujatým a procítěným výrazem.

Lukáš mezitím vystoupal po schodech do jakéhosi mezipatra. Schody totiž vedly do velice vkusně zařízené místnosti, plné budíků a páček. Jedna stěna byla prosklená a byl z ní výborný přehled o celé velké kulaté místnosti s obrovským přístrojem. Z tohoto nadhledu si Lukáš všiml točitého železného schodiště, které vedlo kamsi na vrchol stroje.

„Hm.“ Zhodnotil své možnosti Lukáš a pokrčil rameny. Už se chystal odcházet zpět dolů, když zavadil o jednu páčku a v leknutí zakopl o křeslo, které spočívalo v jednom ze stínů místnosti. Rozplácl se na přístrojové desce a ošklivě se praštil.

V závoji nadávek a klení přeslechl několik nenápadných cvaknutí, otevření jednoho ventilu a nevědomky tak spustil velice zajímavý řetězec událostí.

Lukáš slezl zpět ke skupince a pověděl jim, že schodiště nikam nevede, ale že je tu jiné, které stoupá k vrcholu místnosti.

„Hm, možná bychom se měli pokusit vylézt zpět po té skluzavce.“ Navrhla Nela, které se představa starého železného schodiště, stoupajícího do slušně výšky po velice podezřelém stroji, vůbec, ale vůbec nezamlouvala.

„Mám pocit, že by to trvalo hodně dlouho, než bychom se doplazili zpět nahoru po té hladké skluzavce, přeci jen, bude to dost klouzat.“ Poznamenala Katka.

„Jo a asi bychom se dost ušpinili.“ Řekla Jana, která měla jednu půlku obličeje tak černou, že to v přítmí vypadalo, jako že ji vůbec nemá.

„Taky se mi nechce lézt zpět nahoru, zkusíme schody, vrátit se můžeme vždycky.“ Rozhodla doktorka Vnímavá, a aby dodala všem odvahy, jala se stoupat jako první.

 

Kdesi v hloubi mechanismu stroje, pocházejícího z konce devatenáctého století, začal pomalu, ale velice jistě, stoupat tlak. Prastaré měděné trubky a zásobníky chladící vody začaly pomalu ožívat. Bylo tomu již přes sto let, kdy tento stroj naposledy pracoval, ale dílem náhody a také poměrně stabilního prostředí této velké jeskyně, začalo vše pracovat přesně tak, jak mělo.

Hodnoty, které nastavil jeho předešlý uživatel, byly stále pevně zaneseny v prvním mechanickém počítači, který byl v Plzni zkonstruován.

A hluboko pod podlahou a pod strojem začala po dlouhé době, velice nečekaně, probíhat řízená štěpná reakce. To, co mělo právě přijít, si totiž vyžadovalo veliké, skutečně veliké, množství energie.

Kdyby tohle všechno viděl nějaký náhodný pozorovatel, jistě by si klepal na čelo rychlostí šicího stroje, protože k tomu, aby tohle vše proběhlo, muselo vzniknout až příliš náhod. Nicméně, svět je plný nečekaných náhod a nepravděpodobných událostí a kdo to nepřijme, ten se z toho jednou zblázní.

 

„Nezdá se vám, že se ten stroj začíná chvět?“ Zeptala se s obavami Jana. Byli už skoro na vrcholu a při pohledu dolů se kroutil nejeden žaludek.

„Jo a taky se oteplilo, nezdá se vám?“ Přidala se Nela. Musela mluvit dost nahlas, protože kovové ozvěny kroků ostatních nadělaly dost hluku.

„To je tím, že jdete po schodech, naše kroky rozvibrovali ten stroj a teplo je vám protože už těch schodů bylo trochu moc.“ Řekl skepticky Lukáš a dál následoval doktorku Vnímavou, která vypadala poněkud nejistě.

„Achjo,“ řekla nakonec, „nečekala jsem, že ten výlet do podzemí dopadne takhle.“

Lukáš se usmál, „Z toho si nic nedělejte, aspoň budeme mít na co vzpomínat. Znáte to, mnoho učitelů projde vaším životem, ale jen s některými prožijete něco, na co nikdy nezapomenete.“

„To je hezká parafráze,“ řekla pobaveně doktorka a dál stoupala před Lukášem po schodech, „dala bych krk za to, že v původním znění tam byl místo učitele, rytíř Jedi. Ale takhle to taky nezní tak špatně.“

„Hm, nečekal jsem, že to budete znát.“

„Nikdy nepodceňujte učitele, Lukáši.“

Janin přítel, který celý rozhovor slyšel, se z nějakého neznámého důvodu tvářil poněkud uraženě.

Prostorem zaznělo několik velice znepokojujících a silných ran. Ovšem to horší se dělo dole u země.

„Co to bylo za rány!?“ Zajímala se Jana, která se momentálně krčila v mezeře mezi zábradlím.

Lukáš, který ve chvíli, kdy zazněly rány, koukal směrem dolů, se poněkud prkenně podíval na Katku, která to, co se dělo dole, viděla také a její výraz mu rozhodně odvahy nedodal. Není nic horšího, než zjistit, že to hrůzné, co jste právě viděli, viděl mimo vás i někdo jiný, protože to znamená, že jste se nezbláznili, ale že se děje něco hmatatelně skutečného.

„Ehm, Jani, soustřeď se prosím na ty rány a nekoukej se dolů.“

„Doporučila bych rychlejší tempo.“ Navrhla Katka a začala skupinku zezadu postrkovat. Janin přítel vypáčil Janu ze zábradlí a pokoušel se jí dodávat odvahu řečmi typu „To bude dobrý a neboj se.“ Je zajímavé, že tyto řeči jsou křišťálovou ukázkou takzvané absolutně obrácené účinnosti. Ta spočívá v tom, že to, co řeknete, má právě opačné důsledky, než jste zamýšleli. Občas se to projeví tím, že někomu řeknete, aby se nedíval za sebe, a on se za sebe samozřejmě ihned podívá a jindy to jsou tyto brilantní ukázky, kdy někoho uklidňujte ve chvíli, kdy jediné, co by mu mohlo skutečně pomoci a uklidnit ho, je buďto přítomnost teleportu, nebo těžká rána do hlavy a chvíle klidného bezvědomí.

„Už jsme skoro nahoře.“ Radostně zakřičela doktorka Vnímavá.

Lukáš se pokoušel moc nesledovat dění dole. Rány se začaly množit a poletujících blesků, které jakoby se stále přibližovaly, si již všimla i Jana.

„Co se to tam dole děje!?“ Křičela Péťa a snažila se držet krok s Nelou.

„vypadá to na Teslovi generátory.“ Snažil se uklidnit situaci Lukáš.

Nepovedlo se mu to.

„To znamená spoustu elektriky, která se vybijí do toho stroje!“ Zakřičela na něj Petra.

Lukáš pozvedl obočí a poněkud vyveden z míry se nezmohl na žádnou odpověď. Tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy i Lukáš raději mlčel.

 

„Lukáši!!“ Zazněl poněkud hodně zneklidněný hlas doktorky Vnímavé.

„Egrhh?“ Zmohl se Lukáš. Dobře věděl, že doktorka právě dospěla k vrcholu a její křik tak nemohl znamenat nic dobrého.

„Co se děje?“ Ptala se Katka.

„To schodiště tady končí!“ Odpověděl jí poněkud zneklidněný hlas doktorky. Lukáš v té chvíli měl pocit, že by pro něj bylo bezpečněji dole, mezi těmi elektrickými výboji.

„Zespod se zdálo, že to vede pryč, ne jen na vrchol.“ Řekl udýchaně Lukáš, když konečně dospěl za doktorkou. Stály na malém vrcholu stroje. Byl to v podstatě nevelký oválný závěr nějaké velké nádrže. Ke stropu zbývalo ještě dobrých pět metrů a jediné, co zde bylo zajímavé, byl železný poklop s kulatým uzávěrem.

Doktorka na Lukáše vrhla pohled, pod kterým by se i slunce raději schovalo za mrak.

„Mám právo vidět špatně! Všechny sloupy po Plzni by o tom mohly vyprávět.“ Rozhořčeně se ohradil Lukáš a chytil uzávěr poklopu. Několikrát jím těžce otočil, pod nohama jim to několikrát cvaklo a poklop odskočil.

„To si vážně myslíš, že polezu dovnitř?“ Zamračila se Katka.

„Napadá tě něco lepšího?“ zeptal se Lukáš a ignoroval propalující pohled doktorky, na jeho zádech.

„Ježíši! To jsi to neviděl odspodu. Já říkala, že jsme měli jít zpátky po skluzavce!“ To na vrchol akorát dorazila Nela.

„Případné připomínky a výčitky mi sdělte, až pokud to přežijeme. Nyní pojďme dovnitř, cítím, že nám stejně nic jiného nezbývá.“ Odsekl Lukáš a zmizel v otvoru.

„Já tam nevlezu!“ Trucovala Nela.

Asi tři metry od skupinky udeřil silný elektrický výboj, až se odštíplo kus skály a s rachotem spadl do hlubiny pod nimi.

„Dobře, rozmyslela jsem si to.“ A i Nela zmizela v poklopu.

 

„Hm, nečekané.“ Zhodnotil nový prostor Janin přítel.

A měl pravdu.

Ocitli se nečekaně v sice poněkud zaprášeném, ale velice vkusně zařízeném prostoru, který ponejvíce připomínal kavárnu z dob Rakouska – Uherska. V kulaté místnosti byla pohodlná kožená křesla, vyřezávaný nábytek a stolky, společně s perským kobercem, dávali celé místnosti velice pohodlný ráz. Jen zrcadla, která byla místo stěn, poněkud znemožňovala přesnou orientaci.

„Úžasné.“ Zamilovaně se rozhlédla doktorka Vnímavá. Tohle byla její káva, obliba devatenáctého století byla zakořeněna snad i v její DNA a zde to vypadalo jak zakonzervovaný prostor, jako stvořený pro ni. Díky tomu zapomněla i na rozhořčení, které ji připravil Lukáš.

Chvíli obdivu poněkud netaktně přerušila další velice silná rána a následný otřes.

„Navrhnul bych si sednout.“ Řekl Lukáš a zaujal místo v nejbližším křesle. Už jen tak pro sebe si zamumlal: „Lepší zemřít pohodlně v křesle, než ve stoje s dobrým přehledem.“ A zavřel oči.

 

Celý stroj se začal mohutně třást a rány elektrických výbojů byly stále častější. Hluk, který všechny obklopoval, byl už skoro neúnosný, když v tom se všem zvedly žaludky. Jakoby všechny někdo prudce zatlačil do jejich křesel a pak je v druhém okamžiku hned chtěl z křesla vytrhnout. Ozvala se poslední velká rána, všude se rozjasnilo oslňující světlo a byl klid.

Tedy až na skutečnost, že hned po té, se změnil odraz ve všudypřítomných zrcadlech. V jednu chvíli se totiž všichni odráželi v zrcadlech, jak vystrašeně sedí v křeslech a v druhé byly vidět pouze křesla a nikdo v nich. Po krátkém okamžiku se však odraz vrátil do normálu.

Bylo ticho.

„Žiju?“ zkusmo promluvila Martina a radostně shledala skutečnost, že slyší svůj hlas.

„Co teď?“ Nadhodila doktorka Vnímavá.

„Hm..“ Chtěl něco říct Lukáš, ale naštěstí byl přerušen klapavým zvukem.

Zvuk měly na svědomí doposud za zrcadlem skryté dveře, které se nyní pomalu otevřely a odhalily vstup na kamenné stoupající schodiště.

Katka vstala a kriticky si schodiště prohlédla. „Hm, sice to tady trochu páchne, ale zdá se, že to vede nahoru, což je příjemné.“

„Co to jako mělo být? To se člověk musí nejdříve strachy zbláznit, než ho místní prostory pustí ven?“ Rozhořčeně kroutila hlavou Petra.

„Tak tohle považuji za nejsložitější vstup do podzemí, jaký byl kdy stvořen.“ Zakroutila hlavou Vnímavá a následovala Katku po schodech.

Lukáš se podíval na roztřesenou Janu, která se momentálně snažila i přes své černé šmouhy, vykouzlit na svém obličeji ten nejbělejší odstín bílé, jaký jde.  

„Běžte oba první.“ Usmál se Lukáš a snažil se tvářit odhodlaně, což mělo za následek, že vypadal, že právě prožil měsíc trvající těžkou nemoc.

 

Nechali za sebou vkusně zařízený prostor záhadného stroje a stoupali po schodišti. Ve chvíli kdy uviděli první náznaky denního světla, zmocnila se všech úleva a radost a to i přesto, že čím blíže byly světlu, tím více to v okolí bylo cítit, jakoby se právě měli vynořit v septiku…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA