Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUÚ - Na vlastní kůži

11. 11. 2012

studenti-u-2.jpg

 

IV. Na vlastní kůži

 

Mnoho lidí si přeje cestovat časem. Často si přejí změnit něco v minulosti, aby jejich přítomnost byla lepší. Jsou to hlupáci a snílci, kteří nedomysleli všechny důsledky. Tedy, to by bylo příliš jednoduché, kdyby toto platilo obecně. Jsou i výjimky, kdy cesty do minulosti razantním způsobem vylepšily danou současnost. Například to s těmi dinosaury, no jen si to představte, že byste nakupovali v supermarketu, který by byl obehnán dvacet metrů vysokou betonovou zdí a nášlapnými minami a když byste chtěli jít ven na procházku, vaším nutným vybavením by bylo větší kapesní dělo. Toto byla jedna z těch výjimek, potvrzujících pravidlo, když se tehdy někdo rozhodl, že dinosaury vyvraždí řízeným dopadem 100megatunové atomové bomby v době, kdy následky výbuchu, nijak neovlivní lidstvo. Těžko mohl vědět, že díky tomu se vývoj lidského druhu opozdí o padesát miliónů let a že díky tomu bude lidem růst jen jedna hlava – ta hloupější., Ale kdo by se takovými detaily zabýval, že.

Nicméně, to jsme trochu odbočili. Podstatné je vědět, že cestovat časem by se nemělo. Bylo o tom popsáno už mnoho hektarů lesa a ještě mnoho stromů padne, nicméně hlavní problém je stále tak nějak opomíjený. Neustále totiž hrozí kolize vesmíru v případě, kdy nějakou drobností (Třeba zabitím svého předka) změníte i nezměníte minulost. Tkví to v tom, že když zabijte svého předka, automaticky tak neexistujete, nicméně, kdo by provedl případné rozhodnutí, že vyrazíte do minulosti a zabijte svého předka, když vy sami jste se zabili? Vesmír to párkrát ustojí a nějak to vyřeší, je v tom vážně dobrý, ale když je toho moc, tak se na to vesmír také může vykašlat a bude po srandě. Důsledky raději ani nedomýšlet.

Nyní se vraťme k příběhu a pamatujme na to, že vzhledem k událostem, se každým okamžikem může stát, že naši přátelé zapříčiní pád vesmíru.

 

„Tak jsou dvě možnosti.“ Promluvila Martina, ostatní mlčeli a s otevřenou pusou sledovali bizarní scenérii před jejich zraky. „Takže, buď jsme se tou chodbou procházeli vážně hodně dlouho a došli jsme až do Hollywoodu a právě jsme se ocitli v kulisách nějakého středověkého města, nebo od doby, co jsme byli dole, někdo zapomněl pročistit kanály.“

„Jo a k tomu si někdo dal velkou práci s nástupem zcela nové módy.“ Zauvažovala Katka.

Lukáš se zamračil a s ucpaným nosem huhlavě řekl: „V tom případě bych měl ze sklepa vyndat staré pytle, pokud je tohle nová móda, lidé mi utrhají ruce.“

 

Schody, po kterých se vydali, skutečně vedly na povrch. Prvotní nadšení z toho, že se konečně dostali ven, velice rychle polevilo hned v tom okamžiku, kdy otevřely rozvrzané dvířka, a ocitli se na, no pro nedostatek vhodných slov tomu říkejme třeba ulice, nějakého neznámého, hodně moc zanedbaného města, kde slovo kanalizace ještě nebylo vynalezeno, natož samotná kanalizace, důkazem tomu byl velice pronikavý a peprný zápach, při kterém Jana omdlela, Lukáš si málem rozmačkal nos a doktorka Vnímavá se obrátila a sešla pár schodů zpět do podzemí.

„Možná bychom se neměli moc ukazovat.“ Řekla Péťa a postoupila zpět do stínu východu ze sklepa. Lidé na ulici se totiž začínali po podivně oblečené skupince lidí, velice podezřele dívat.

Lukáš pomohl Janinu příteli přenést Janu zpět do sklepa, protože ještě stále nebyla moc schopná chodit.

„Vysvětlí mi někdo, co se to děje?“ Zachmuřeně se zeptala Zuzka. Její hlas byl dost rozrušený.

„To je přesně ta otázka, na kterou bychom chtěli znát odpověď všichni.“ Odpověděl Lukáš a dal Janě pod hlavu svoji mikinu.

„Tak či tak,“ ozvala se doktorka Vnímavá, která vyšla z jedné z postranních chodeb a v ruce nesla nějaké hadry, „našla jsem nějaké oblečení, ve kterém snad zapadneme. Mám ale jen tři.“

„Chcete se do toho obléct?“ Podivil se Lukáš.

„To se tak občas s oblečením dělá, Lukáši.“

Lukáš si pro sebe něco zabrblal.

„Potřebujeme zjistit, kde jsme,“ pokračovala doktorka Vnímavá, „a proto je nutné vyrazit na malou obhlídku. Skupinka tří lidí snad nebude vyvolávat takový zájem. Takže kdo půjde se mnou?“

Chvíle ticha dávala tušit, že se, zaprvé: Nikomu nechce mezi ty velice podivně se tvářící lidi, které viděli na ulici. Zadruhé se nikomu nechce do toho zápachu a za třetí, to oblečení vypadalo, jako by ho snědla kráva, vyzvrátila, opět snědla, pak byla poražena, její žaludek vyvrhnut, oblečení vhozeno do odpadní jímky, tam několik měsíců poklidně skladováno a následně ho někdo vytáhl a pro lepší pocit ho ještě protáhl domácím odpadem.

„Dobře, já půjdu.“ Ozval se Lukáš, který měl neodbytný pocit, že kdyby se na ulici objevila skupinka tří slečen, tak by to nemuselo dopadnout nejlépe. Velice úspěšně přitom zatlačoval poznatek, že skupinka dvou žen a jeho na tom není o moc lépe.

Vnímavá a Lukáš se s nadějí rozhlédli po skupince zbývajících studentů.

„Miláčku, už je ti lépe?“ Ozval se slabý roztřesený hlas Janina přítele, který v temném rohu stál nad Janou, a snažil se jí pomoci. Slečna Vnímavá si pomyslela něco o tom, že být na Janině místě, tak tato slova by jí mohla, jedině přitíží.

„Dobře, je dva raději necháme, ať se o sebe zkusí postarat.“ Řekl Lukáš a smířil se s tím, že druhý muž tu zkrátka na pomoc nebude.

„Já půjdu taky.“ Ozval se Katky hlas. „Ale chci ten nejméně smradlavý hadr.“

„No, pokud máte odvahu k nim čuchat, tak si vyberte sama.“ Doktorka Vnímavá jí je podala.

„Ok. Tak třeba tenhle.“ Vzdala to Katka a s odporem si to na sebe navlékla. Lukáš by se jí v duchu smál, kdyby ho právě teď nečekalo to samé.

 

„Miluju chodníky.“ Říkal zrovna Lukáš a znechuceně přeskočil velice nevábně vypadající hromádku čehosi, co se válela, jako mnoho jiných, u strany rozbahněné ulice.

Okolní domy byly nuzné a smutné, stejně jako lidé, kteří chodili před nimi. Malá okýnka vsazená do zšedlých fasád, sotva mohla dovnitř svádět nějaké uznání hodné množství světla. Vyšli právě před chvíli ze svého úkrytu ve sklepě a už toužili, aby se vrátili zpět.

Počasí bylo ucházející, bylo teplo – o to byly horší podmínky v tomto městě. Lidé navlečení do nikdy nepraného oblečení se potili a to, co se válelo po zemi, se zřejmě mnohem rychleji rozkládalo. Dohromady to vše tvořilo zápach, který Lukáš, Katka ani doktorka Vnímavá nikdy v životě necítili. Zapřísáhli by se, že jim pomalu začíná rozežírat slinivku.

A zatímco břečka na zemi místy ožívala vlastním životem, naše trojice došla na roh ulice.

A zastavila se.

Lidé mají hrozný zlozvyk, že když vidí něco, co nečekali, otevřou pusu a zírají, ani o věci příliš nepřemýšlí, pouze jejich mozek začne rychle prohledávat svůj pečlivě vedený archiv, nadává a přemýšlí, kde sekretářka udělala chybu, že záznamy neobsahují skutečnost, kterou právě spatřil.

„Nepřipomíná vám to něco?“ nadhodila po chvilce zírání Katka, hned potom se štípla.

„Ehm.“ Poznamenal Lukáš. Pro dnešek už na něj překvapení bylo až příliš.

„Půjdeme blíže.“ Navrhla doktorka Vnímavá a začali postupovat ulicí přímo na náměstí.

Město, ve kterém se ocitli, bylo jako vystřižené z učebnic středověku, tedy, těch velice naturalistických učebnic středověku. Například lidé. Jejich obličeje byli nějaké jiné, vždycky si historici mysleli, že zvláštní kresby lidí se zmučenými a unavenými obličeji v knihách, jsou pouhou stylizovanou ilustrací, nicméně kdyby zdejší lidé byli skutečně ti středověcí, mnoho ilustrací by se nyní jevilo jako velice romantických.

Mnoho lidí, kolem kterých procházeli, bylo značně zohyzděno, ať už velice nehezkými nemocemi, nebo prostě jen jejich obličej skýtal domov mnoha jizvám, různého stáří, zanícení, či hloubky.

Nicméně věc, které se tak podivili, stála uprostřed náměstí. Byla to rozestavěná katedrála. Lukášovi nejdříve zaplesalo srdce, protože přesně to chtěl někdy v životě spatřit, nicméně vzhledem k technice, která se při stavbě katedrály používala, mu hned došlo, že to napodobování středověkých technik je až příliš přesné. Další vadou na kráse této stavby bylo to, že mu nějakým neodbytným způsobem velice připomínala pro něj velice známou stavbu.

„Pokud je toto nějaký skanzen, nebo pokus o napodobení středověku, docela jim to jde.“ Poznamenal Lukáš a zíral na dřevěné lešení, stojící u průčelí místní katedrály. Lidé po něm nebojácně pobíhali, i když by Lukáš přísahal, že na mnohých místech lešení drží jen z nějakých neznámých magických příčin.

„Něco se mi nezdá,“ zamračila se Katka, „Nepřipomíná ti ten kostel něco?“

„Plzeň.“ Zaznělo dvojitě jak od Lukáše, tak od Vnímavé.

„Jen mu chybí věž.“ Řekla Vnímavá a uskočila před projíždějícím dřevěným vozem, který vezl něco velice odpudivého a smradlavého.

„Chybí mu i Šternberská kaple, jak koukám.“ Poznamenal Lukáš a pár skoky překonal něco, co zřejmě bylo také ulicí, i když to v současnosti byly jen ostrůvky bláta obklopené něčím, co pro nedostatek vhodných slov, budeme nazývat vodou.

Lukáš obdivoval hemžení na stavbě, zdálo se, že lešení je rozebíráno. Průčelí stavby bylo již hotové, všude kolem pobíhali lidé a spěšně odnášeli stavební materiál na přistavené vozy a odváželi je.

„Nezdá se vám, že je tu taková zvláštní tíživá atmosféra?“ Řekla Katka, když došla Lukáše.

Skutečně, lidé byli i na náměstí velice zachmuřelí, městem vládnul podivné hlasité ticho, to je takové to ticho, při kterém jsou sice slyšet zvuky, občas něco praští, občas někdo promluví nahlas, ale celkově je to velice zvláštní druh hluku, takový tiše tíživý a zněl by tak, i kdyby tady vybouchla atomová bomba.

„A taky je tady spousta vojáků.“ Rozhlížela se doktorka Vnímavá.

„Můžeme být rádi, že si náš ještě nevšimli.“ Zamračil se Lukáš a ještě jednou se rozhlédl po náměstí. To místo začínal až příliš dobře poznávat. „Pojďte.“ Řekl a odvedl Katku s Vnímavou do kostela.

Kostel byl otevřený, překvapivě v něm nebylo mnoho lidí. Vnitřek kostela byl jiný, než si ho pamatovali, scházely velké kulaté sloupy a strop byl tvořen jen dřevěnými překlady, přítomné lešení dávalo tušit, že stavba ještě zdaleka neskončila.

Sedli si do jedné z kostelních lavic a chvíli pozorovali nějaký tichý rituál, který probíhal vpředu.

„Čím dál více mi hlavě hlodá taková myšlenka…“ začala po chvilce ticha Katka, šeptala a snažila se, aby nebyla příliš nápadná. Nebyl to problém, v kostele potichu mluvili i jiní lidé.

„Myslíš ta o cestování v čase?“ Nadhodil Lukáš něco, co všem už stejně začínalo pomalu docházet.

„Ale to přeci není možné!“ Zamračila se Vnímavá, „Vždyť to Einsteine vyvrátil.“

„Znáte to, slečno doktorko,“ ironicky se usmál Lukáš, „vždycky se najde nějaký blázen, co neví, že některé věci jsou nemožné a udělá je.“

„Ale to přeci nemůže být možné. Nemůže to být jen nějaká kulisa, nějaký, ehm, velice nákladný vtípek?“ Nadhodila Katka a štípla se.

„Tím podzemím jsme se sice kroutili dlouho, ale pochybuj, že bychom došli na nějaké místo za Plzní, kde bychom my, ani nikdo jiný, nezpozoroval za celou dobu, co jsme v Plzni, že se tam staví kulisy středověké Plzně.“

„Hm,“ zamyslela se Katka, „Co se vrátit zpět ke stroji?“

„Taky mi to už napadlo, myslím, že to bude nejlepší. Přeci jen, minulost, asi bychom zde neměli nic dělat, ehm.“ Slečna Vnímavá vypadala velice nejistě, aby ne, právě říkala něco, co by za normálních okolností nikdy v životě neřekla.

„To vás ani trochu neláká se zde porozhlédnout?“ Řekl Lukáš, který zaujatě sledoval dění v presbytáři. Církevní obřady této doby byly mnohem propracovanější. Například ho zaujala socha Krista, která pomalu, ladným obloukem klesala od stropu, zavěšená na provazech.

„Ehm, náš znalče science fiction, sám asi dobře tušíš, jak nebezpečné je zůstávat v minulosti.“ Zasyčela doktorka Vnímavá.

„No jo, potomci, nezvratné změny událostí, dějiny, kolaps vesmíru a tak,“ mávnul rukou, „ale to je jen teorie. Přeci jen, pro nás, historiky by tohle byla neocenitelná studnice vědomostí!“

„Zapomeň na to, do bakalářky to stejně nebudeš moc nijak citovat a nehodlám tady být a riskovat, že chytnu mor, nebo nás odhalí a nechají pověsit!“ Zavrčela Katka a štípla se.

Lukáš něco zamručel a otočil se na Katku, „Proč se furt štípeš?“

„Snažím se dokázat, že je to jen sen, až to vzdám, zřejmě se zblázním úplně.“

„Pojďte zpátky, čím kratší dobu tady budeme, tím to bude bezpečnější.“ Řekla Vnímavá a vstala k odchodu.

 

Vyšli z kostela. Na náměstí přibilo mnoho lidí, kteří vzrušeně pozorovali ulici, odkud přišli Lukáš s Vnímavou a Katkou. Naše trojice se tím směrem také otočila.

„U všech ztrouchnivělých knih!“ Ulevil si Lukáš.

Za vydatného pokřiku rozjařeného davu špinavců v roztrhaných hadrech, šla skupinka zbrojnošů s lesknoucími se halapartnami a výrazem v obličeji, který dával okolí jasně najevo, že pojem diplomacie, vyjednávání a mír, rozhodně nepatří do slovníku těchto osob.

Tito zbrojnoši vedli skupinku velice odlišných lidí. Byli odlišní v mnoha věcech, nejviditelněji ale v tom, že byli oblečeni tak barevně, že za dosavadní historii tohoto města, ještě nikdy nebylo tolik barev na jednom místě a také velice nápadné bylo to, že byli až příliš čistí. To, že to byly samé slečny a vlastně jeden muž, už bylo na druhém místě, i když zájem okolních mužů byl velice zřetelný.

 

„Jsme vážení vyslanci z daleké země!“ Martina zkoušela přeřvat rozvášnění dav.

Bylo to zbytečné, stráže, které jí vedli, uměli ledacos, zvláště pokud se to týkalo dvaceti pěti způsobů jak zdlouhavě a bolestivě usmrtit člověka, nicméně diplomacie, empatie a všeobecně složitější mluva jim byla tak neznámá, jako je myši počítač.

„Přestaňte do mě furt bodat tou sekerou!“ Rozčilovala se Nela.

Její strážný byl typ „Bodák“ – tedy typ strážného, jehož jediným zaměstnáním bylo, že když někoho zajal, tak ho v pravidelných intervalech popoháněl středně bolestivými údery jeho halapartnou do zad. Když měl dobrou náladu, podkopával nohy a nutil své oběti klečet. Je zajímavé, že tento druh strážných, se pravidelně objevuje ve všech armádách, ochranných kordonech a v jakékoli době si jen pomyslíte.

V hloučku zajatců šli všichni, kdo zůstali ve sklepě. Jana už dokonce chodila, i když při každém nádechu zavrávorala a při každém doteku od lidí, kolem ní, se jí obličej zkřivil do tak odpudivé grimasy, že by se i ten nejošklivější had sbalil a zavrtal se někam hodně hluboko. Janin přítel jí občas neuměle přidržoval, sám měl co dělat, aby neomdlel. Na čele měl velkou bouli a jeho oděv byl poněkud pošramocen.

Péťa s Nelou šli hned za nimi, Péťa byla nezvykle zamlklá a Nela se čertila jako masařka uzavřená do malé skleničky, její odpor byl však zcela zbytečný.

Skupinku vedla Martina se Zuzkou. Martina rázným krokem nebojácně kráčela vstříc a několik strážných se dokonce drželo nějaký ten kousek od ní. Zuzka měla nasazený odhodlaný výraz.

 

„Nikam nechoďte.“ Zadržel doktorku Vnímavou Lukáš, už se chystala vyjít davu vstříc.

„Musíme něco udělat, přeci je v tom nenecháme. Lukáši!“

„A co chcete teď dělat. Jedinou šancí je získat co nejvíce informací a v případě potřeby využít momentu překvapení, který máme díky tomu, že si nás ještě nikdo nevšiml.“

„Lukáš má pravdu,“ přisvědčila Katka, „uvidíme, kam je odvedou.“

„Dobrá, ale stejně pojďte blíž.“ Zabručela Vnímavá a vydala se blíže davu, naštěstí to v tu chvíli činilo mnoho lidí z náměstí a naše trojice nebyla nijak nápadná.

Zajatci s vojenským doprovodem se přesunuli na náměstí, kde na improvizovaném pódiu stále nějaký muž. Měl poměrně čisté oblečení, které dokonce bylo děleno na kabát, košili a kalhoty, věc nevídanou v místním šatníku. Z muže sálala aura autority, měl malý knírek, jinak pečlivě vyholenou tvář, byl urostlý a při pohledu na zajatce se mu v obličeji nepohnul ani jediný sval.

Za malým pódiem stále šibenice. Fakt, že tam skupinka směřovala, nebyl zrovna ideální.

Zajatci se zastavili před pódiem. Lukáš s Katkou a Vnímavou se dostali do davu, kde dobře viděli i slyšeli, co se vpředu děje.

 

„Kdož jsou tito lidé?“ Zazněl uhrančivý hlas muže na pódiu.

„Můj pane,“ začal strážný, „objevili jsme je v jednom z měšťanských sklepů. Byli tam skryti a kladli odpor. Domníváme se, že se jedná o Zikmundovi vyzvědače!“ Řekl voják a několikrát se přitom uklonil.

„Nejsme žádní vyzvědači!“ Znělým hlasem se zvala Martina. Dav se na ní otočil, včetně muže na pódiu. „Přišli jsme z daleké země, jsme vážní páni! Totiž dámy!“

Muž na pódiu si Martinu chvíli prohlížel a pak klidným hlasem pravil: „Ženo, cožpak ve vaší zemi nemáte muže znalé svých práv, že za toho jediného, jenž vás doprovází, musíš mluviti ty!“

„U nás mají ženy stejná práva, jako muži! Odfrkla si Martina. Odpovědí jí byla vlna neřízeného smíchu z celého davu. Ve vlasech jí přistálo něco, co raději nebudeme blíže zkoumat.

„Váš šat je vskutku zvláštní, odkud jste a nechť promluví jediný to muž ve vaší skupině! Však střeste se, pokud budete lhát!“ Každé slovo, které muž na pódiu pronášel, bylo znělé a libozvučné. Byl to ten typ hlasu, který by klidně mohl pronášet ortel smrti, a vy byste mu stejně láskyplně naslouchali. Byl to typ hlasu, který burcoval davy a zahajoval revoluce. Martinu mezitím uchopili dva silní muži a obvázali jí pusu smrdutým hadrem.

Janin přítel se vystrašeně rozhlížel. Doposud držel Janě bundu a byl spokojený s tímto jediným úkolem, protože to, co se dělo kolem něj, už mu začalo poněkud přerůstat přes hlavu.

„Ehm já?“ Odhodlal se.

„Jistě muži! Nemám na tebe celý den! Kdo jsi?“

„Já já…“ Martina ho nenápadně kopla. Tak nenápadně, že zavrávoral. „Jsme šlechtici.“ Dostával se konečně do hry, „Přišli jsme z východu, chceme vyjednat obchodní spolupráci s tímto městem.“

„Od kdy šlechtici uzavírají obchody? Vaše země má vskutku zvláštní zvyky. Ženy rozkazující mužům, šlechtici na obchodní výpravě. Vskutku zajímavé. Z jaké země pocházíte?“

„Ehm.“ Zkusil to Janin přítel. „No, víte z, no z Byzance.“

Muž na pódiu si Janina přítele změřil od hlavy až k patě a pak ještě jednou.

„Mám takový pocit, cizinče, že v Byzanci se mluví řecky. Tož je to ještě zajímavější, cizinče, dal bych své boty za to, že v Byzanci mají mnoho věcí na práci, ale pochybuji, že by měli čas na obchodní výpravy. To spíše na protiturecké výpravy.“ Muž se rozesmál, dav mu odpověděl s rozjařeným smíchem, ze kterého však byl cítit chlad.

„Jsme výprava Byzantských Slovanů, chceme podpořit naše vážené přátele z Čech!“ Zkoušel to ještě Janin přítel.

Muž mávnutím ruky uklidnil dav. „Lžeš. Každý ví, že Byzanc je ráda, že je ráda, je to jen padlá modla! Ze mě si nebudeš tropit posměšky, cizinče! Prozraď čí si vyzvědač, neb skončíš na šibenici!“

„Nejsme vyzvědači.!

„To je lež, proč byste se jinak schovávali ve sklepích a lhali nám o svém původu! Schválně, jak zní tvé šlechtické jméno?“

„Já, ehm,“ rychle přemýšlel, „Já jsem Lukáš Krabanič z Čelákov a Stoda! A kdo si ty, že se semnou opovažuješ mluvit, jako rovný s rovným!?“ Pokoušel se hrát svou roli. Lukáš, kdesi v davu jen kroutil hlavu a přemýšlel, že je potřeba rychle něco vymyslet.

Muž na pódiu se začal smát, hrozivě a podmanivě.

„Potvrdil si svou lež, žádná Byzanc, žádný Stod! Všichni budete potrestáni oběšením! Bratři, připravte šibenici!“

 

„Teď je ideální chvíle něco podniknout… Lukáši?“ Doktorka Vnímavá sledovala Lukáše, jak se dere k pódiu, když v tom na pódium vystoupil starý muž, oblečený do drahých šatů.

„Zadržte!“ Pravil klidným, ale autoritativním hlasem.

„Královský správce přišel ze svého sídla mezi lidi?“ Posměšně se podivil muž na pódiu.

Správce se na muže studeně usmál. „Odveďte ty lidi do šatlavy, ve jménu krále, je budu chtít vyslechnout.“

„Král se o ně určitě zajímati nebude.“ Vzdoroval muž, ale ustoupil královským zmocněncům, aby se skupinky ujali. „Král je rád, že ho ještě nevyhnali.“

„Máš příliš proříznutou hubu, Korando, nech krále být, sám nic nevíš. A příště už nerozhoduj o osudu návštěvníků města, bez mého vědomí. Právo provádět popravy tu nemáš!“

Koranda se jen ušklíbl a otočil se zády.

 

Lukáš zůstal stát v davu. Sledoval, jak královští zbrojnoši odvádí skupinku z náměstí.

„Teď to bude složitější.“ Řekla Vnímavá, když se konečně protlačila k Lukášovi.

„Umíš osvobozovat z vězení?“ Nadhodila Katka.

„Václav Koranda!“ Docvaklo konečně Lukášovi, „Co jste říkaly?“

„On si to snad užívá.“ Zavrčela Vnímavá a společně se vydali za skupinkou, která směřovala k jednomu z domů.


Autor: Lukáš Houška

Předkorektura: Sára

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA