Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUÚ - Před bouří

 

18. 11. 2012

studenti-u-2.jpg

 

 

V. Před bouří

 

Často si lidé myslí, že revoluce je naplněným snem. Popravdě řečeno, je to povětšinou naplnění osudu. Ale kdo pozná rozdíl mezi osudem a snem? Je totiž obecně známé, že lidé mají zvláštní zlozvyk, zaměňování osudu a snů, přitom jsou to dvě zcela rozdílné věci. Zatímco osud je poněkud nabubřelý aristokrat, který si povětšinou pevně jde za svým vlastním cílem, sny jsou jiné. Sny tvoří prostředí a život lidí. Zatímco osud je obecným hybatelem celku, sen je tvůrcem lidského života.

Role snů jsou často podceňovány, lidé občas ztrácejí naději a poddávají se mocnějšímu osudu v domnění, že jejich sny nikdy nic nezmění. Jak strašně se mílí, si většinou uvědomí až ve chvíli, kdy jim kněz křižuje nad pobledlým obličejem, což je malinko pozdě. V takových chvílích se osud směje, až se za břicho popadá, ovšem, kdyby nějaké měl.

Pravdou je, že sny jsou mocnější, než osud. Sen jednoho člověka, dokáže zbořit světový osud, tedy, popravdě řečeno, jen na nějaký čas vykolejit osudové počínání, lidé mají totiž jednu nevýhodu – nevyhnutelně stárnou a umírají. Když umře člověk s uměním snít, osud se opět ujme vlády nad světem. Ten svět je však už zcela jiný, protože sen jednoho člověka ho povětšinou změní natolik, že i osud musí trošku přepsat svůj prognostický plán.

Lidí, kteří dokáží snít je skutečně pomálu. Mnozí tvrdí, že třeba právě oni snít dokážou, ale nechápou, že sny se mají realizovat, čím silnější sen, tím větší má prostoupení do reality. Jistě si dokáže představit, co všechno byste se svým životem mohli udělat, kdybyste nalezli dost odvahy pro to, abyste věřili svým snům.

Je zajímavostí, že se v historii stala jedna zajímavá událost. Několik lidí se kdysi náhodně přeneslo ze svého času do minulosti. Museli projít zlem, těžkým strádáním a bolestí, aby poznali sílu svých snů a začali je realizovat. Ale když si to uvědomili, nadobro změnili svět a hlavně sebe. Byl to okamžik, kdy osud uznale pokýval hlavou a řekl: „Máte bod, smrtelníci.“

Nicméně, proč jsem na začátku mluvil o revoluci? Protože existovala jednou v dějinách revoluce, která nebyla naplněným osudem, ale jedním malým snem, několika bezvýznamných lidí.

 

Těžké kovové mříže s břinknutím zapadly na své místo. Několik klapnutí těžkého kovaného zámku dávalo tušit, že odsud se dostat, nebude jednoduché. Rozhodně by k tomu nestačil běžný pilník zapečený v chlebu. S takovým pilníkem byste se odsud dostávali pomocí dvaceti let usilovné, monotónní a nikým nerušené práce. Vzhledem k pravidlům vězenství je hlavním problémem hlavně to, že stráže mají ustálený zvyk pravidelného kontrolování svých vězňů.

Kobka, ve které se najednou ocitlo šest lidí, se nyní zdála ještě stísněnější, než když byla prázdná. Na místní poměry to byla však docela dobře zařízená cela. Odpad zde zajišťovala inovativní drážka, vytesaná do kamenné podlahy, která sváděla případný odpad na chodbu a odtud do odpadní jímky, která v okolí šířila teplo. Bylo to velice ekologické topení, protože nepotřebovalo nic víc, než pravidelnou dávku lidského odpadu. O následující rozklad a distribuci tepla se už postarala sama. Všudypřítomný zápach byl jen drobnou vadou, na jinak geniálně funkčním celku.

Dále se v cele nacházelo jedno malinké okno, kde by hubená kočka při útěku začala pomýšlet na hubnoucí kůru, přiměřené množství zatuchlé slámy, jež sloužila zároveň jako matrace na spaní, prostírání při jídle a prostředek pro osobní hygienu. Na svoji dobu příjemně multifunkční prostor.

Jana omdlela. Dávka zápachu, která se soustředila zde, se sice zdála o poznání čerstvější a přirozenější, nicméně byla o poznání intenzivnější.

„Pusťte nás ven! Jsme vážení lidé! Ve své zemi, no, ehm ne jako v Byzanci, ale ve své pravé zemi!“ Martiny snaha o trochu pozornosti a občanského práva obhajoby zde narazila na obdivuhodnou tupost jejího věznitele.

Muž, který hlídal toto vězení a dovedl naše přátele do cely, byl zářným příkladem jistých systémových chyb, které tehdy mělo základní středověké vzdělání. Tyto chyby se vyznačovaly hlavně tím, že byly tak velké, že většina společnosti jimi propadla bez jediné známky o pokus se něco naučit.

Strážný pouze nadzvedl jedno obočí, otočil se k nim zády a začal hlídat, což se projevovalo tím, že dokázal deset hodin denně stát, bez jediného hnutí a neusnout, kdykoli připraven zasáhnout proti jakémukoli pokusu o neschválené opuštění cely.

„My jsme fakt v minulosti, co?“ Zaúpěla Nela a svezla se po mokré kamenné stěně na slámu.

„Hm a ve velice blbé minulosti.“ Poznamenala Martina a vzdala pokusy o navázání dialogu se strážným.

„Já myslela, že cestování v čase je trochu sci-cf.“ Zabručela Zuzka a dál se mračila na malé okýnko u stropu cely. Byla trošku vyvedená z míry a naštvaná. Dnes večer měla jet domů a těšila se, jednak na svého přítele, jednak na rodinu. Tohle jí trochu komplikuje plány.

Její mozek schválně obcházel neodbytnou realitu kolem ní a důsledky, které to může pro ní mít. Byl to normální obranný mechanismus, který měl ještě mnohem lépe vycvičený Janin přítel, který se v tomto momentě soustředil jen na to, aby nemyslel na nic, co by ho mohlo nějak konfrontovat s aktuálním děním, možná proto jeho nynější činnost spořívala v tom, že seděl v rohu a držel Janě bundu.

Nejlépe na tom byla stejně Jana, dříve, než si dokázala vše správně vyhodnotit, omdlela a jako jediná nyní, spokojeně oddychovala, prožívala celkem příjemné snění.

„Co se pokusit utéct?“ Zašeptala Péťa a pokukovala po malém okýnku.

„Možná tak po kouskách.“ Zabručela Martina.

„měli bychom využít výhod, které nyní máme.“ Navrhla Nela.

Martina se znalecky rozhlédla po kopce, ve které se nenacházeli. Ať hledala, jak hledala, žádnou výhodu se jí nedařilo najít. Výsledkem byl velice ironický pohled na Nelu, která mu statečně vzdorovala.

„No vážně,“ nevzdávala to Nela, „jsme z budoucnosti, a pokud jsme ochotni přijmout fakt, že je tohle skutečně středověk, tak, no však sami víte!“ S nadějí se rozhlédla po okolí.

Odpovědí jí bylo několik velice znechucených pohledů.

„Lidi, vždyť jsme historici, tohle je přeci naše území, v tom budeme umět chodit.“

„Nemám ráda středověk.“ Vložila se do hovoru Péťa.

„Ale no tak, tak jinak.“ Nela se na chvíli zamyslela. „Podívejte se. Máme velkou výhodu v tom, že známe historii. Dokážeme v nějakém hrubém odhadu předpovědět, co by se tak mohlo stát. Což je výhoda, která se nám bude určitě hodit. Když zjistíme přesný rok, v jakém se nacházíme, dokážeme předpovídat události, které se stanou a přizpůsobit se jim.“

„Bez Wikipedie?“ Pochyby v Zuzky hlase byly více jak zřejmé.

„No dobře,“ nevzdávala se Nela, „Co takhle výhoda, že máme mnohem více znalostí, než většina obyvatel v okolí. Máme přeci vzdělání dvacátého prvního století!“

Martina se zamyslela nad základním a středním školstvím, kterým prošla. Napadlo jí mnoho přirovnání, které by se na vrub Českého školství daly přiřadit, žádné z nich však v sobě nemělo ani esenci čehokoli, co by si představovala pod spojením: Vzdělávání dvacátého prvního století.

„No nevím,“ zatvářila se Marina odmítavě, „mám neodbytný pocit, že naše znalosti z naší doby jsou nám ve většině případů úplně zbytečné. Přeci jen, jsme historici.“ Martina se odmlčela, a když jí odpovědí bylo několik ne úplně chápavých pohledů, tak dodala: „To znamená, že vzhledem k naší schopnosti rozumět jiným věcem, než je historie bych to neviděla tak nadějně. Kdyby se tady objevil třeba nějaký fyzik, chemik, možná by dokázala místní lidi ohromit. Ale jen si představte nás. Přijdeme před nějakého králova zástupce a budeme tvrdit, že známe historii, tedy pro ně budoucnost. S trochou štěstí nám uvěří, že jsme nějací šarlatáni a bude se námi bavit, ale mám pocit, že náš spíše dá popravit, jako někoho, koho posedl ďábel. Víte co mám na mysli. Když předpovíme králi jeho skon a příčiny smrti, nebude zrovna nadšeně poslouchat a když tak koukám kolem sebe. Nacházíme se ve středověku, to znamená, že konec vlády většiny panovníku nebyl zrovna příjemný.“

„Co jim poradit, jak se své smrti vyvarovat?“ Navrhl Janin přítel, který konečně zase dokázal dát dohromady větu.

„Změnit historii?“ Zamračila se Nela.

„To bychom asi neměli zkoušet.“ Odmítala Martina.

„Budeme to brát popořadě.“ Navrhla Nela. „Nejdříve zjistit rok.“

„Haló, pane strážný!“ Martina opět zkoušela strážného. Strážný se ušklíbl, což z jeho pohledu byl dostatečný argument, na jakoukoli případnou otázku.

„Počkej,“ Zadržela Martinu Nela, „měla jsem na mysli spíše trochu logiky.“

„Škoda, ten strážný vypadá jako celkem rozumný chlap.“ Hodnotila Martina záda strážného.

„No, pokud si vzpomínám, tak nám ten chlap na tom náměstí řekl, že jsme Zikmundovi špióni. To nám to dost omezuje.“

„To snad ne!“ Zamračila se Martina.

„Ehm, Husité?“ Nadhodila Péťa. „To je super.“ Dodala ironicky.

„Myslím, že máme jasno, hlavní je, dostat se zpět do tunelů a do toho stroje, vsadím se, že to byla ta věc, která nás sem dostala.“ Řekla Martina, ale její pozornost nyní zaujal stín, který se mihl u okna nad nimi.

U stropu se ozvalo neumělé pískání a hned na to dopadl kamínek na podlahu cely. Všichni se podívali k oknu.

„Ehm, kdo je tam?“ Zeptala se Zuzka.

„To jsme my, Lukáš, Katka a doktorka Vnímavá.“

„Já jsem na vás úplně zapomněla!“ užasle zašeptala Martina. Museli teď mluvit přiměřeně, protože by je strážný mohl slyšet.

„Pomozte nám ven!“ Navrhla Nela.

„No ehm, zazněl Lukášův tlumený hlas, „Zatím jsme si chtěli ověřit, že jste aspoň na živu, dostat vás ven, je další stupeň, který momentálně vymýšlíme.“

„Nemluvte, někdo jde.“ Procedila skrz zuby Zuzka. Ve dveřích vězení se objevilo několik nových strážných.

Za nimi šel starý muž, který je v podstatě zachránil před šibenicí. Došel až k jejich cele a nechal stráže odejít, včetně strážného, který je doposud sám hlídal. Ocitli se tedy s ním sami, dělila je jen mříž.

„Tak kdo jste?“ Řekl prostě. Byl vyrovnaný a v jeho tváři byste krom sálající autority nalezli i kousek vstřícnosti. Ze všech lidí, které doposud potkali, byl tento muž nejpřijatelnější. Dokonce ani tolik nepáchl.

Martina stále muži nejblíže a i kdyby nestála, stejně by byla bez jediného slova jmenována hlavním mluvčím této skupinky.

„Jsme cizinci, nemůžeme vám však říct, odkud pocházíme. Nejsme žádný vyzvědači, ani nechme nikomu ublížit, jen procházíme městem. Chtěli jsme se zde jen zastavit a odpočinout si.“ Řekla a snažila se být přívětivá.

Muž si jí zkoumavě prohlédl, pak přešlápl a začal pomalu přecházet před celou.

„Věřím vám, že nechcete nikomu ublížit, nejste zrovna skupina lidí, jež by byla schopna někoho zde ohrozit, chápejte, muži jsou zde silní a přeci jen, vy jste ženy…“

Nela kopla Martinu, aby nic nenamítala a nechala ho mluvit.

„…nicméně v jednom mi lžete.“ Muž se zastavil a podíval se na Martinu. „Nechal jsem si zavolat všechny strážné z městských bran. Díky vašemu oblečení jste nepřehlédnutelní. Neprošli jste ani jedinou branou. Pokud jste se nepodkopali, což bych si troufal tvrdit, byste nedokázali, tak nevím, co si o tom mám myslet. Navíc je tu ta věc s pánem Kralčíkem, kterému jste obývali sklep. Co jste vůbec dělali v jeho sklepě?“

Martina mlčela, přemýšlela, co v této chvíli by jim alespoň mohlo zachránit život. Když hned nedopověděla, muž pokračoval.

„Nacházíme se v těžké době. Jakékoli narušení bezpečí města je dnes trestáno hrdelním trestem. Dnes si nikdo nemůže dovolit být podezřelý, nebo se chovat podezřele. Sám král mi nakázal, abych se snažil alespoň tady udržet trochu pořádku. Vy mi to dost komplikujete. A zkomplikovali jste si to ještě více, když jste se pustili do křížku s Korandou. Znáte ho? Nepochybně jste o něm již slyšeli…“ Při těchto slovech si Martinu významně prohlédl, „… je známý svým zapálením, no, říkejme tomu nový pohled na církev. Nemá rád krále, nesouhlasí se Zikmundem a jeho snahou udělat v zemi pořádek a odstranit starého krále, nesouhlasí s Římem a má hlas, kterému podléhají davy. Když se jemu něco nelíbí, je i pro královského zmocněnce těžké, ubránit to před ním.

Kdybych vás teď pustil na ulici, rozlícené davy by vás zlynčovali, to si buďte jistí. Co s vámi tedy udělat. Když vás nepověsím, budou se snažit mě obvinit se spolčením se zrádci, když vás nechám jít, zabijí vás. Co s vámi?“

„Ehm.“ Ozvala se Nela, „nám by úplně stačilo, kdybyste nás zavedl zpět do toho sklepa a nechal nás chvíli o samotě.“ Nela se tím pouštěla na dost tenký led.

„Jistě.“ Muže to vůbec nepřekvapilo, „To jsem si mohl myslet. Bojím se však, že než bych vás tam dovedl, tak vy i já, bychom skončili špatně. Koranda má krom šibenice i jiné, velice přesvědčivé metody, jak si zjednat pořádek. A taky mám takový pocit, že by vám to stejně moc nepomohlo se do toho sklepa vrátit.“

Martina se zamračila. „Proč myslíte?“

„Řekněme, že mám občas takové tušení.“

Muž si naposledy prohlédl skupinku a dal se na odchod, u dveří se však zastavil a otočil se.

„Dám vám k dispozici jednu z mých komnat, kde si budete moct udělat větší pohodlí. Neposkytnu vám však azyl na dlouho, a protože mi stále nejste ochotni říct celou pravdu, tak do té doby vám ani já více nepomohu.

Jen co se ztratil ve dveřích, vešlo několik strážných a všechny dost nevybíravým způsobem vyvedli z cely.

 

„Odvádí je pryč.“ Řekl Lukáš. Doktorka Vnímavá se skláněla nad ním. Katka kontrolovala, zda nikdo nejde. To, že nalezli okno do cely, kde byli jejich přátele, bylo rovno malému zázraku. Ve chvíli, kdy to už zoufale chtěli vzdát, se nějaký opilí pobuda postavil před jeden z domů a s výkřikem o temných královských celách a nějakém tom sprostém slově na adresu krále, pomočil zeď tohoto domu.

Bylo výhodou, že vedle domu byla malá ulička, která přesně vedla k několika malinkým okénkům, kde v jednom z nich nalezli jejich přátele. Byli opravdu rádi, Katka už uvažovala o mučírně a kdykoli uslyšela nějaký výkřik, tak skákala metr nad zem.

„A co říkal ten královský zmocněnec?“ Zajímala se doktorka Vnímavá.

„Neslyšel jsem všechno, ale alespoň mají zajištěno kde spát, to u nás bude trochu horší.“

„Nezkusíme se vrátit do toho sklepa?“

„Ten muž říkal něco o tom, že by jim to stejně nepomohlo, ale já bych si to rád ověřil, třeba by se nám pomohlo sem dostat nějakou pomoc. I když, já bych nerad odcházel bez nich.“

„No nic, jdeme se tam aspoň kouknout.“

Jak už to tak bývá, naštvaní majitelé sklepů, kteří zjistí, že jejich sklep je poměrně jednoduše přístupný, přijmou jistá opatření, aby tomu příště předešli. Normální lidé by třeba zhotovili nová dvířka, když ta stará byla tak chatrná, jenže čím bohatší člověk, tím více komplikovanější řešení problému si vybere. Například náš pán Kralčík, ten k lepšímu zabezpečení svého sklepa nenechal udělat nové dveře, ani nápis „nevstupovat“ jak by se jistě stalo v normálních podmínkách. Tento bohatý měšťan si najal osm statných mužů v hnědých hábitech s kalichem vyšitým na jejich prsou. Lukáš zběžně zhodnotil své fyzické možnost a vyděšen výsledkem navrhl, že je ideální čas se poohlídnout po místu, kde by se dalo přespat.

 

„No, mohlo to být horší.“ Řekla Katka nakonec.

Už nějakou chvíli stáli před patrovým, polodřevěným stavením, ze kterého se linuli na střídačku velice příjemné a velice znepokojivé pachy. Nad nahrubo opracovanými dveřmi se ve větru se skřípěním houpala dřevěná tabulka s neumělým vyobrazením sekery a těžce čitelným nápisem „Hostinec u zaťaté sekery“.

„No, doufejme, že to přežijeme.“ Pokrčila rameny Vnímavá a vešla. Lukáš s Katkou za ní.

Středověká krčma byla velice, no, jak to nazvat, velice kulturně otevřeným místem, kde jste sice neměli na výběr z velkého množství jídla, ale zato se zde mohl najíst skoro každý, za skoro každou cenu a bez zbytečných otázek a přílišného vysvětlování. Museli jste však překonat jisté drobnosti, jakým byl fakt, že příbor byl určen pouze pro tekutá jídla, smrad a špína byly stejně běžné jako je dnes sůl a pepř a hostinský nikdy neprošel kurzem etikety a pojem PR, či heslo „Náš zákazník, náš pán.“ mu bylo stejně vlastní, jako jeho kuchyni pojem hygiena.

V této hospodě bylo příjemně plno, akorát tak, aby zde člověk zapadl. Panoval tu hluk, tvořený lidskými hlasy a fakt, že si si našich přátel nikdo při vstoupení příliš nevšímal, na ně působil příjemně.

Usedli u jediného volného stolu, který zbýval v temném rohu místnosti. Tedy, posadili se, spíše se přilepili. Katka už to vůbec neřešila, zřejmě se již smířila s tím vším okolo. Lukáš měl stále trochu problémy.

K jejich stolu se vypravil zdejší hostinský. Bylo zde vedro až k padnutí, ale on na sobě měl hnědou tlustou kožešinu, přepásanou hodně používanou utěrkou a na hlavě měl zvláštní železnou helmu, která mu však zakrývala sotva půl čela.

Jak se blížil, blížil se s ním i podivný nasládlý zápach. Došel k jejich stolu a svou vahou nejméně sto padesáti kil se těžce opřel o masivní dřevěný stůl, až to zapraskalo.

„Co si dáte, panstvo?“

„Něco bychom pojedli, popili a rádi u vás i přenocovali.“ Promluvila hranou staročeštinou doktorka Vnímavá.

„Hmm.“ Hostinský těžce pokýval hlavou, až mu z pod helmy vykoukla dvě malá černá očka. No, mít na hlavě myš přeci není nic špatného. „A budete mít čím platit?“

Doktorka Vnímavá si povzdechla. Sáhla si za krk a odepnula svůj zlatý řetízek. „Nemáme peníze, ale jak dlouho u vás s jídlem budeme moci být, když vám dám tohle?“

Svými masitými mastnými prsty si dlouhý zlatý řetízek vzal hostinský. Prohlédl si ho okem odborníka. Nejdříve ho promnul v ruce, pak jej zkoumal proti světlu svíčky, až ho nakonec strčil do kapsy a uznale pokýval.

„Týden ubytování v lepším pokoji s postelema a přehozem, společně s jedním jídlem denně.“

Nebyl čas nesouhlasit, či vyjednávat, obchod byl dohodnut.

O chvíli později jim na stole přistály tři korbele piva. Lukáš měl sice nějaké námitky, ale hostinský ho jen sjel pohrdavým pohledem a postavil před něj dřevěný talíř s dřevěnou lžící. Obsah talíře byly nějaké luskoviny s kousky uzeného a ovoce.

„Buď rád, že nepřinesl vodu.“ Usmála se na Lukáše doktorka Vnímavá. „tady máme aspoň šanci, že to naše zažívání přežije.“ A s chutí se pustila do jídla.

Bylo překvapivé, jak to bylo dobré. Nakonec Lukáš snědl i druhou porci, která byla tvořena obilnými plackami s nějakou pomazánkou, tvořenou přísadami, jejichž původ příliš nezkoumal.

Dokonce i pivo bylo chutné, zvláště na Lukášovi bylo poznat, že je i velice silné, co se alkoholu týká.

Ke konci večera se od vedlejšího stolu zvedl muž, který doposud nebyl skoro vidět. Vytratil se na ulici a zanechal za sebou jistou atmosféru nejistoty, ovšem, to by Lukáš, Katka i doktorka Vnímavá nesměli být v poněkud silnějším opojení alkoholem, aby jeho odchod zaznamenali, i to, že je celou dobu potajmu sledoval.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA