SUÚ - Vánoční speciál
23. 12. 2012
Studenti Univerzity Útočí: Vánoční speciál
Jako každou neděli, i dnes vychází povídka Studenti Univerzity Útočí. Ano, přesně takto začíná každý můj mail, který vás informuje o novém pokračování, dalo by se určitě říci, naší povídky. Dnes to bude však jiný příběh. Říkal jsem si, že když už vyšlo vydání dalšího dílu na tak sváteční čas, jako je den před Štědrým dnem, že byste si jistě zasloužili něco navíc. Nakonec jsem se usmyslel, že vám sice dám něco navíc, ale na druhou stranu vás o něco ochudím – případné stížnosti zasílejte na studijní oddělení.
Dnes to bude kratší, alespoň doufám. Rád bych vám totiž řekl pár slov k důvodům, proč jsem tuhle povídku začal psát, na co jsem u jejího tvoření přišel a přidám i pár dalších drobností.
Bylo to jednoho čtvrtečního podzimního dopoledne, kdy listy stromů ve Smetanových sadech začínaly pomalu žloutnout, saxofonista vyhrával svoje skladby U branky a já mířil na dějiny 19. Století. Tehdy jsem na hodinu přišel asi o hodinu dříve. Výjimečně jsme totiž se spolužáky nebyli nikde na obědě a já jsem zrovna prožíval vzácný okamžik času, kdy nemám nic na práci.
Otevřel jsme okno ve třídě a usedl na svoji oblíbenou židli u zásuvky. Měl jsem před sebou prázdnou třídu a hodinu času. Z ulice ke mně doléhaly tlumené zvuky hrající saxofonisty, ruchu lidí a hádka nějaké matky se svým dítětem, které se nechtělo dát přesvědčit, že kavárna Cross cafe není nic, co by ho mohlo zajímat. Přede mnou stál vážnější problém: Co s hodinou volného času? Nejsme zrovna zvyklý jen tak promrhat hodinu času, přeci jen, času nám nepřibývá a člověk musí žít na plno, že. Otevřel jsme proto notebook a nacvičeným pohybem prstů jsem tak nějak automaticky otevřel textový editor.
Přemýšlel jsem, co bych mohl napsat, zda něco do školy, nebo pokračovat v některé ze svých povídek, ale nakonec mi napadlo něco úplně jiného. Ten den ráno na České společnosti na přelomu 19. a 20. století mi totiž Jana nevědomky vštípila nápad, který právě v tento okamžik vyklíčil. Říkala totiž něco o tom, že jí bude mrzet, až naše společné příběhy skončí, že se jí ve škole hrozně líbí a že je škoda, že to nejde nějak zaznamenat. Byl jsem rozhodnut. Napíšu povídku o svém univerzitním životě, přátelích a našich příbězích.
Ale o čem to bude? Martina mi ten týden vyprávěla o svém snu o tom, jak jsme v přibližně dost podobné sestavě studentů, které nakonec vydáváte v povídce, šli tajemnou a pohádkovou krajinou, každý byl napůl zvíře, které jej specifikuje, a šli jsme k panu Kodetovi, jakožto největšímu mysliteli této země, aby nás odčaroval a poslal zpět. Byl to fantastický sen a obdivoval jsem její představivost. Řekl jsem si tedy, že to musí být trošku netradiční, že nebudu psát o běžných dnech na univerzitě, ale že napíšu něco více dobrodružného. No a od studentů historie k cestě do minulosti to už byl jen pomyslný malý krůček. Martiny sen jsem nemohl zhmotnit jednak proto, že byl na mě až příliš fantazijní a jednak proto, že má fantazie ovládá spíše techničtější oblast představ, obecně nazývanou jako sci-fi. Vznikl tedy hybrid: Studenti Univerzity Útočí!
Na počátku byl plán napsat tři krátké příběhy, které nás trošku bláznivě provedou nestandardní situací, kdy se zadumaní studenti z 21. století ocitnou v době středověku. Nakonec mi trošku ujela ruka a příběh se nám natáhl. Nebudu zapírat, natáhl se, protože jsem se do toho neuvěřitelně vžil a začal příběh osobně prožívat, jako by to byly mé skutečné vzpomínky. Jednak to bylo dáno také tím, že se stal cekem oblíbeným a co bych svým přátelům nesplnil, že.
Na začátku však byla otázka, koho z přátel tam dát. První myšlenka byla, že prostě všechny, aby se nikdo necítil odstrkovaný. Po pár větách jsem, však pochopil, že to nepůjde, protože vytvářet příběh s deseti hlavními postavami ještě na hranici možností jde, s více, konkrétně s více jak dvaceti je to mimo mé pisatelské možnosti. Udělal jsem tudíž menší selekci. Postavy jsem nakonec vybral podle jednoduchého klíče. Postava musela splnit dvě základní podmínky. Za prvé musela být osoba v reálu něčím zajímavá a vyčnívat z davu a za druhé to musel být člověk, kterého aspoň trošku znám a dokáži jej trochu popsat. Zajímavých a nestandardních lidí je naštěstí v naší třídě dostatek a jsme za ně rád.
Velkým vítězstvím se stala postava Martiny. Martina je úžasně výrazný člověk, který se tak nějak stává přirozeně vůdcem davu. Právě ona byla jednou z prvních naprosto jasných voleb. Kdybyste chtěli psát knihu, kde bude hrdinná bojovnice, která se ničeho nezalekne, poblázní krále, svrhne vládu a začne kvůli ní válka, Martina by se stala bez jediného zaváhání, právě tím typem postavy, kterou byste tam zařadili. A také se tak stalo. Donutilo mi to dokonce k tomu, abych příběh rozdělil do dvou linií, kde jednu skupinku povedu já a druhou Martina, protože prostě pro oba by v příběhu nebylo místo a naše postavy by se zbytečně omezovaly na minimum a to by byla škoda. Dobře, hlavně by to mrzelo mne, protože jsem se chtěl stát také jednou z hlavních postav, ale to prostě proto, že se dobře znám a umí se sebou, jako postavou dobře pracovat. Mělo to za následek to, že se naprosto přirozeně vytvořily dvě vůdčí osobnosti, které vedou dvě hlavní dějové linie.
Další velice zajímavou postavou se stala Jana. Ta se zatím drží mého nalinkovaného scénáře a její postava dělá přesně to, co jsem od ní čekal. Vstoupila do příběhu jako slabá, křehká a mlžná postava, která však projde velkým vývojem. Mohu si s ní vyhrát, Jana má v sobě velký potenciál. Jednou se v příběhu její role projeví a zamotá kartami, ale nebudu příliš předbíhat.
Naproti tomu Katka je od počátku výraznou postavou. Je stejně výrazná jako v reálu. Připadla jí role té, která v nejistých chvílích dokáže bez váhání udělat rozhodnutí, které by jiní dlouho promýšlely. S Katkou se velice dobře pracuje, což je dáno hlavně tím, že v reálu jsem měl možnost jí v posledních dnech více poznat a tak i její postava se stále ještě profiluje, nutno říci, že se profiluje směrem, který je naprosto ideální. Můžete se těšit, že v příběhu jednou udělá velice zásadní čin a samozřejmě nezůstane jen u něj.
Postava doktorky Vnímavé je jiný oříšek. Když jsem tehdy seděl na dějinách 19. století a přemýšlel, jak dostat všechny postavy do minulosti, logicky jsem odvodil, že by nás tam měl doprovodit nějaký učitel. Nápad s tajemným podzemím univerzity a její tajemnou minulostí mi v hlavě vrtal už nějakou dobu a nyní jsme potřebovali průvodce, který nás k němu vezme. Přednášejících, doktorů a profesorů je u nás ve škole dostatečné množství a každý jeden je natolik výrazný, nebo něčím zajímavý, že vybrat mezi nimi by bylo hodně obtížné. Přesto mi na mysli vytanula právě doktorka Vnímavá, jejíž skutečná identita, i přes změnu titulu a jména vytanula na světlo světa tak nějak sama. Po dlouhé době jsem totiž zaznamenal přednášející, která dokázala žáky zaujmout a i u čtyř hodinové přednášky udržet pozornost celou dobu a neuspat studenty. Čest těm učitelům, kteří to dokáží také, na škole jich pár je, ale já seděl na 19. Století a tak jsem dlouho nevybíral. Nakonec kdo jiný, než doktorka Vnímavá, by měla teoretický potenciál v příběhu všechny postavy stmelovat a držet pohromadě v situacích, kdy to bude vypadat zle.
A samozřejmě jsem se trošku těšil na vývoj postavy Janina přítele, ale to je jen tak na okraj.
Postavy jako Nelča, Péťa a Zuzka na své větší zapojení do příběhu ještě čekají, ale věřte, že se je na co těšit, protože i ony jsou velice zajímavými osobnostmi, které ještě budou mít co říci v našem příběhu.
Příběh se nakonec odehrává v roce 1419. Nemusím nikomu z vás dlouze vysvětlovat, jak významný rok to byl. Stejně jako většina postav, které vystupují v povídce, i já nemám moc rád období Husitů a právě proto jsem jej zvolil jednak proto, že jsem ho chtěl ukázat tak, jak si ho představuji a jednak proto, abych se o něm dozvěděl něco víc, než jen to, co znám. Jako každá doba mělo své zápory, ale i klady, nikdy nic není černobílé a tak i v této době najdeme světlé chvilky, které bych bez podrobnějšího zkoumání asi nikdy neobjevil. Postupně je nastiňuji v těch krátkých úvahách, které jsou před každým příběhem. Třeba jednou dospěju k nějakému zajímavému poznání.
Příběh je na začátku, a pokud mi to vydrží, mám daleko vymyšlené, jak bud pokračovat. Zatím k pokračování mám ideální podmínky. Silnou dobu a perfektní postavy. Záleží tedy už jen na tom, jak budu schopen to dopsat, zda budu čitelný, zda omezím chyby a tak dále, abych si udržel čtenáře, že. Nyní mohu slíbit jen to, že se je skutečně na co těšit.
Závěrem bych rád poděkoval. Děkuji vám všem, kteří jste se stali předlohami pro postavy v mém příběhu, za to, že jste mě inspirovali natolik, že jsem se vrhl na psaní nového příběhu. Děkuji vám také za to, že to čtete a jste smířeni s tím, že si z vás občas dělám legraci, za to vám patří velký obdiv. A úplným závěrem vyslovím jedno malé přání: Snad spolu zůstaneme i v reálu ještě dlouho a naše přátelství přetrvají. Děkuji, že jste.
Přeji klidně prožité vánoční svátky. Hlavně nezapomínejte, že to jsou svátky klidu a míru. Dobře, Martino, ty máš povolení bláznit i během nich.