SUÚ - Vzhůru dolů!
28. října 2012
Druhé pokračování povídky Studenti Univerzity Útočí
Jakákoli náhodnost, či podobnost osob, míst a institucí v povídce, je čistě náhodná.
II. Vzhůru dolů
Největší problém ve studiu historie vidí současní historici v tom, že většina údajů se nedá prakticky ověřit. Často tak závidí svým šťastnějším kolegům z oborů jako je chemie, či fyzika, kteří nemusí dbát až tolik na svoji představivost a nekonečný obecný rozhled a když jim zkrátka něco nejde dopočítat, tak si to ověří v praxi a vědí. To zkrátka u historie ve většině případů nejde. Na historiky to tak klade ohromné nároky v jejich fantazii, znalostech, rozhledu a empatii. Nojo, ale vžijte se do role středověkého člověka, abyste pochopili, proč oddaně platili desátky a nechali se dobrovolně nahánět do bitev jejich pánů, o kterých nic nevěděli, když vy sami netušíte, jaké to je, bydlet v nevytápěné zasmrádlé chatrči, kdesi v pustině, nebo v zapáchajícím městě, plném zachmuřených lidí, kteří jedinou vidinu štěstí vidí v tom, že brzy umřou a dostanou se do ráje. Takových případů je ještě mnoho. Občas je zkrátka těžké být empatický, když si tehdejší situaci a poměry nemůžete vyzkoušet na vlastní kůži.
Jeden z historiků, který to, že je historik, dlouhodobě tajil, se o to pokusil. Dílem náhody při tom nevědomky objevil teorii relativity a prohlásil, že rychlost světla se nedá překročit, neměl z toho však radost. Jeho cíl – cestovat do minulosti a napsat obsáhlou historickou knihu o životě ve středověku – se mu nepodařilo naplnit a tak se včas prohlásil za fyzika a stal se uznávaným vědcem dvacátého století. A takových pokusů je historie bádání minulosti plná. Jeden z těchto pokusů kdysi probíhal i v přítmí Plzeňských sklepů. Moc se o něm neví, vlastně se nestalo nic převratného, jednoho dne, na konci devatenáctého století, vynalezl mimoděk jeden plzeňský historik ve svém sklepě reaktor, nevěděl sice, jak to udělal, ale věděl k čemu využít jeho přebytek energie. Svět se o tom však nedozvěděl, protože náš historik navždy zmizel. Nikdo si toho tehdy nevšiml, historici tehdy byli na každém rohu, a že se jeden ztratil, no, čert to vem, řekla si tehdejší vědecká obec, vždyť se tento historik zastával pravosti rukopisu Zelenohorského! Vědecká obec si tak i oddychla, že se ztratil.
V polovině dvacátého století však jeho sklep nalezla skupinka bláznů, kteří tehdy chtěli založit v Plzni univerzitu a co víc, dokonce se chtěli zaměřit na humanitní vědy. Jejich příběh je zajímavý, ale protože se autor nechce dostat do konfliktu s jejich světovou nadnárodní organizací, která nyní ovládá svět, nebude se o ní zmiňovat.
Nyní se vrátíme k našemu příběhu.
Skupinka zvídavých studentů pomalu a nejistě sestupovala, obklopena tmou hustou jako měsíc prošlé zakysané mléko, po strmém, točitém schodišti, vedena doktorkou Vnímavou. Do typické filmové scény chybělo už jen to, aby doktorka nesla svíčku. Tu samozřejmě nenesla, svůj osud svěřila do rukou vědecké revoluce a měla v ruce skutečnou baterku. Ostatní studenti si pomáhali chabou září jejich mobilních telefonů.
„Ještě pře pěti minutami bych vsadil svůj počítač na to, že takhle hluboké sklepy v Plzni nejsou.“ Poznamenal Lukáš tápající po dalším schodu.
„Ještě před pěti minutama, jsem tohle považovala za dobrý nápad.“ Ozval se Katky hlas kdesi zpředu.
„Už jen kousek.“ Nejistý hlas doktorky Vnímavé nebyl tolik přesvědčivý, jak asi očekávala.
Nakonec se však skupinka studentů historie ocitla u paty schodiště. Střídmí Lukášův odhad, který se snažil být aspoň trochu realistický, když se okolní svět snažil o opak, uvažoval, že jsou tak tři, čtyři patra pod zemí, avšak někde v temném zákoutí jeho mysli hlodalo dotěrné podezření, že to možná bude jednou tolik.
„Říká se, že s dolováním tohoto podzemí pomáhali Kutnohorští havíři.“ Řekla na vysvětlenou doktorka Vnímavá.
„A mají na svědomí i tu chodbu za vámi?“ Nadhodila Martina a kriticky nahlížela za záda doktorky.
Doktorka Vnímavá zakroutila hlavou, „Nikoli, to už je dílem prvních nadšenců, kteří se zde v Plzni ve skrytu podzemí pokoušeli vybudovat filosofickou fakultu Západočeské univerzity. Vzhledem k jejich nedostatečným fyzickým předpokladům, je však tato chodba vlastně jedinou velkou prostorou v celém podzemí. Říká se, že při ní zemřel první stínový rektor filosofické fakulty pan profesor Přemysl Hlubokomyslný, který je vlastně otcem myšlenky celé naší univerzity.“
Chodba za jejími zády vypadala rozhodně moderněji, než taková, jakou byste předpokládali od Kutnohorských havířů patnáctého století, nicméně vypadala taky mnohem archaičtěji, než chodba, jež byste očekávali od lidí poloviny století dvacátého. Nerovné a neumělé opracované stěny, kde se autoři snažili dodržet rovinu a přitom se pokoušeli o jakési rovnoměrné rozmístěný otvorů, jež asi měly být dveře, naznačovali, že zručnost mužů s humanitním smýšlením, se ani po více jak padesáti letech nezměnila. Jediné, co jasně říkalo, že chodba je novější, bylo poblikávající chabé elektrické osvětlení a na stropě vytesaný zvláštní znak s nápisem Stínová Západočeská Univerzita.
„Ehm,“ ozval se Janin přítel, což mělo za následek překvapené pohledy ostatních, včetně Jany, kteří zapomněli, že jde vlastně s námi, „Není tedy pravda, že filosofickou fakultu v roce 1991 založil profesor Budil?“
„Ve chvíli, kdy už bylo možné v industriální Plzni, pomýšlet na zřízení skutečné humanitně zaměřené vysoké školy a politické poměry to dovolily, mohla celá organizace oficiálně vystoupit ze stínu a začít působit veřejně. Nechtějte prosím vědět důvody, proč zůstala podzemní existence jejích zakladatelů utajena, pokud se chcete dožít vyššího věku. Podstatné je, že profesor Budil byl tehdy novým stínovým rektorem stínové univerzity a jako jeden z nejakčnější lidí, které se v této stínové univerzitě kdy objevili, byl přímo předurčen, aby na denním světle univerzitu na povrchu založil.“
„To je fantastické,“ Nadchl se Lukáš, „vlastně tím naše studium dostává úplně jiný rozměr! Tajemná podzemí, neobjevená tajemství…“
„A hrozba, že když se dozvíme něco více, tak nás to bude stát život.“ Poznamenala na okraj Martina, jež si vzpomněla na slova doktorky Vnímavé.
„Nebuď suchar,“ zatrpkle řekl Lukáš, „ke správnému dobrodružství trocha rizika patří.“
Káťa s Petrou, Martiny doprovod se na sebe podívaly pohledem, že ani jedna z nich si to rozhodně nemyslí.
„No, čas utíká, co takhle přejít k malé prohlídce?“ Nadhodila doktorka.
Společně vyrazili na obhlídku bývalých prostor, jakýchsi základů jejich současné školy. Doktorka Vnímavá jim přitom vyprávěla zajímavé historky, které provázeli tento zvláštní podzemní vzdělávací provoz a oni jen nevěřícně kroutili hlavou. Lukáše například nejvíce zaujalo, že se kdesi v těchto rozlehlých, těžko orientačně zpracovatelných prostorech nachází jedna z největších knihoven u nás. Říkalo se totiž, že zdejší profesoři sehnali mnoho tehdy nepohodlných knih z celé země a vytvořili pro ně zvláštní prostor. Bohužel však po roce 1991 a opuštění těchto prostor se zapomnělo na orientační plány a vzhledem k jisté proměnlivosti zdejší prostor se poloha knihovny už nepodařila dohledat.
Když padl dotaz, co mělo znamenat to, že jsou zdejší prostory proměnné, tak doktorka Vnímavá řekla jen něco ve smyslu toho, že bude lepší, když se o to nebude zajímat a bude se modlit, abychom si to nevyzkoušeli na vlastní kůži.
Po necelé hodině byla prohlídka základních prostor u konce. Doktorka Vnímavá studenty provedla vlastně jen po té hlavní chodbě a jejích vedlejších prostorech. Mnoho odboček na různá křivolaká schodiště, potemnělé místnosti a strach nahánějící propasti raději velice moudře vynechala. Už tak to byl velice zajímavý zážitek a všichni byli rádi, že se brzy budou moci podívat na denní světlo. Obzvláště Jana se těšila ven, protože okolními prostory se rozléhaly čas od času velice zvláštní zvuky, které byly všechno, jen ne příjemné. Ten poslední vyděsil i doktorku, protože zněl, jakoby se racek dostal mezi dvě ozubená kola a někdo mu k zobáku přiložil megafon.
„To se tady občas stává, ale není se čeho bát.“ Řekla doktorka po té, co se sama vzpamatovala ze šoku a přestala strachy objímat Janina přítele, který vlastně nevěděl, čeho se má více děsit, jestli zvuku, vlastních emocí, nebo vyděšeného a rozezleného pohledu Jany zároveň.
Všichni se tedy otočili a vyrazili chodbou zpět ke schodišti. První šli Martiny kamarádky Petra s Káťou, jež se těšily ven asi nejvíce. Doktorka se stále ještě omlouvala Lukášovi, Jana nevěděla, jak se má tvářit, Péťa s Nelou se snažili se nedívat do temných otvorů na stěnách chodby, Katka už si definitivně sundala své boty a Lukáš se cítil poněkud nesvůj, protože přes svoji galantnost pustil všechny slečny kupředu a ocitl se tak na konci, což v něm nevyvolávalo nejlepší pocity.
Petra s Káťou už stoupali po schodišti, zbytek zrovna přecházel přes malou křižovatku dvou chodeb, když se ozval zvuk, jako když něco těžkého dopadne na zem a rozsype se nějaký chrastivý obsah, pak se ozval zvuk posouvaného kamene, následovaný poněkud nečekaným pohybem podlahy.
Schodiště zmizelo z dohledu a studenti, včetně doktorky se ocitli na chvíli ve stavu beztíže, jak se jim podlaha ztratila pod nohami. Následně je podlaha přivítala zpět těžkým dopadem a nad hlavami se jim zavřel strop, jediný zdroj světla. Ticho, které je pak obklopilo, bylo natolik tiché, že doslova rvalo bubínky.
„Ehm?“ Pokusil se po chvíli Janin přítel a při té příležitosti se vyděsil ozvěny, která násobená tichem zněla jako výbuch parního kotle.
„Jste všichni v pořádku?“ Ozval se hlas doktorky.
Ozvalo se obecné mručení a přeříkání všech jmen, zdálo se, že všichni jsou v pořádku.
„Co se stalo?“ Nadhodil Lukáš.
„Nastala tma.“ Oznámila mu Katka, jež považovala tuhle zbytečnou otázku za poněkud hloupou.
Doktorka Vnímavá vytáhla svoji baterku a rozsvítila jí. Janino přesvědčení, že je možná lepší, že nic nevidíme, se poněkud uklidnilo - krom další, mnohem hůře opracované chodby nebylo vidět nic děsivého. Tedy krom toho, že chodba se ztrácela ve tmě a zřejmě nikdo z nich nevěděl, jak se dostat ven.
„Asi nemáte tušení, kudy vede cesta zpátky?“ Mnohem více oznámila, než se zeptala Martina, doktorky Vnímavé.
„Hm, hlavně musíme zachovat klid.“ Doktorka tuto větu považovala za nutné říci hlavně proto, že jí momentálně nenapadalo nic logičtějšího a protože ve filmech se to v podobných situacích říká nejčastěji.
Když se konečně všichni posbírali ze země, začal Lukáš prohledávat nejbližší stěny.
„O co se pokoušíš?“ Zajímala se Katka, který Lukáš s nedostatečným světlem z mobilu pomalu zkoumal nejbližší stěny, připadal poněkud komický.
„Třeba tu bude páka, nebo knoflík, nebo prostě něco, co nás vrátí zpět.“ Odpověděl nepřítomně Lukáš.
„Ty jsi prostě ztracený případ. Sázím svoje boty, že tu nic nenajdeš.“
Lukáš přestal zkoumat stěnu a kouknul se do tmy směrem, kde předpokládal Katku. Zaujala ho hodnota sázky a poněkud ho namíchlo, že Katka sází tolik, že neuspěje.
„Proč myslíš, pesimistko?“ Odpověděl nakonec.
„No, mysli trochu historicky. Navíc, dle zvuků, které předcházeli tomu našemu propadu, bych si tipla, že to není mechanismus, který funguje jako výtah.“
Lukáš nad tím chvíli uvažoval, nechtěl se tak rychle vzdát.
„Také si to myslím.“ Přidala se doktorka Vnímavá, „Předpokládám, že k propadu je potřeba méně úsilí a technického zázemí, než k vyzvednutí, co myslíte?“
„Asi na tom něco bude.“ Rozmrzele souhlasil Lukáš a strčil mobil do kapsy.
Chodba vedla jen jediným směrem. Péťa sice naznačila, že to vypadá jako past, ale vzhledem k poněkud omezeným možnostem jiných alternativ naší skupince nic jiného nezbylo a pomalu se vydali do tmy.
Šli dobrých dvacet minut a nenarazili na nic zvláštního, krom zvláštního stínu, který jim s pískáním proběhl přes cestu, několika odboček, jež většinou končili buďto u hluboké studny, nebo v místnosti s mnoha sudy, plnými neznámé látky.
Bylo to trochu nudné, takže abychom si ukrátili čas, kdy naše skupinka bloudí po rozlehlém podzemí Plzně, přiblížíme si, co za stín to před nimi proběhlo.
Kdyby doktorka Vnímavá čirou náhodou mířila svojí baterkou dále, než jen před své nohy, zřejmě by spatřila tvora, kterého žijící člověk ještě nespatřil. V dobách, kdy byly tyto sklepy ještě hojně využívané k uschovávání potravin, vaření a uskladnění piva, byl zdejší prostor poněkud živější. Krom lidí, zjistilo i několik zvířat, že zdejší prostředí je příjemným místem pobytu, hlavně díky tomu, že lidé tu nechávají dostatek výživné potravy a rozlehlost nabízela i mnoho míst, kde se mohlo takové stvoření nerušeně skrývat. Jednoho dne však lidé vstupy do tohoto podzemí zabezpečili a opustili je. Měli k tomu dobré důvody a krom těch ekonomických, by ty další většinu lidí vystrašili tak, že i žánr horor by si sbalil kufry a šel si hrát do lunaparku.
Při opouštění těchto podzemních prostor tam totiž lidé zanechali několik zvířat, ať už se jednalo o zatoulané psy, vypočítavé kočky, nebo nepřeberné množství druhů myší, které si za roky pobytu v těchto sklepech vypěstovali velkou náchylnost k chmelovým nápojům.
Zkrátíme to, co se asi tak stane s bandou věčně podnapilých myšáků, když potkají kočku. Vynecháme raději detaily a dospějeme k tomu, že myšáci nepotkali jen tu kočku, ale také několik psů, dva ježky, několik krtků a jednoho hada. A stalo se něco, co se mohlo stát jen díky tomu, ež tady všude byla taková tma, že i genetika neviděla, co se tu děje a dopustila tak stvoření zcela nového druhu živočicha, který si naštěstí za roky pobytu pouze v přítomnosti piva a plísní vypěstoval silné vegetariánské návyky. Nicméně vzhled, kterým disponoval, mohl existovat pouze v této tmě, protože kdyby ho vidělo světlo, zřejmě by pak mělo děsivé noční můry.
„A co jít tudy?“ Navrhla Nela, kterou už velice nebavilo jít pořád rovně, protože to znamenalo, že se vzdalují od jediného východu, o kterém věděla, že vede na povrch.
„Hm, buďte opatrná.“ Řekla doktorka Vnímavá, ale to už Nela vzala za kliku jedněch ztrouchnivělých dveří.
Po té, co jí klika zůstala v ruce, a dveře se se smutným zaskřípěním sesypaly k zemi, přeci jen zpomalila své pohyby, přeci jen, strop v této části chodby totiž také nevypadal nejlépe.
Nela si posvítila svým mobilem na kousek před sebou a vešla. Následně se ozvalo tiché zakřupání a Nela společně se svým křikem zmizela ve tmě.
Než stačila doktorka Vnímavá něco učinit, skočila za Nelou do tmy Péťa, následovaná Lukášem, který cítil, že je na čase, aby se v této skupině choval jako muž, což bylo mimochodem velice komické.
Pak bylo ticho.
Doktorka Vnímavá se pomalu přiblížila k díře, která byla za dveřmi a posvítila tam baterkou. Pod rozpadlou podlahou byla poměrně hladká, příkře se svažující skála a tma.
„Jste v pořádku?!“ Vyděšeně zakřičela doktorka.
Po chvilce studeného ticha, při kterém doktorce a všem přítomným tuhla krev v žilách, se ze spodu ozval vzdálený tlumený hlas.
„Možná byste měli skočit za námi.“
Když Lukášovu hlasu seshora nepřicházela žádná odpověď, doplnil ještě: „Musíte to tady vidět a taky je tu schodiště.“
„To je argument. Chce tu někdo zůstat?“ Zeptala se.
Výmluvné mlčení beze slov vyjadřovalo, že dělit se, není zrovna věc, kterou by kdokoli z přítomných preferoval, nehledě na to, že vidina osamoceného čekání uprostřed tmy, hluboko v podzemí je velice nehezká vyhlídka.
A tak se několik studentů historie a doktorka Vnímavá svezli po jedné z nejstarších skluzavek, které jsou v Plzni.
„Páni.“ Svorně řekli všichni, kteří dolů sjeli a spatřili nový prostor…
Autor: Lukáš Houška
Korektura: Zatím neproběhla