Jdi na obsah Jdi na menu
 


SUÚ - Záchrana

02. 12. 2012

studenti-u-2.jpg

 

 

VII. Záchrana

 

Víra, to není jen utrpení nevinných obětí, zatvrzelost, přebujelá církev, či doba temna. Takto jí rád popisoval jeden autoritářský režim, který potřeboval lidi, jež ztratí naději a oporu v něčem, co sám nedokázal ovlivnit, nebo zničit. Využil chyb minulosti a zatemnil jimi pohled na celek. Historie vytržená z kontextu a historie pouze telegraficky a dogmaticky prezentovaná na pár listech papíru je jen povídačka. Historie žije a historie církve je stále se přetvářející pohled, plný filosofie, osobních pohnutek a něčeho, co žádná kniha nikdy nedokáže kompletně a vyčerpávajíce popsat.

Člověk, který nevěří a přijímá pouze fyzickou podstatu svého okolí, je jen schránka, jež se neuvěřitelně dobře ovládá a slouží aktuálním zájmům vůdců. A není teď řeč pouze o dogmaticky popisovaném bohu, ale o víře celkově. Víra a naděje jsou stejně důležitými součástmi pro bohatý lidský život, jako zrak a sluch a stejně potřebnými pro život bez strádání, jako potrava a spánek.

Lidé by nikdy neměli dovolit, aby jim někdo naději, nebo víru bral, ať už věří v cokoli a používají víru, jakožto oporu naděje, nesmí nikdy dopustit, aby za pozlátkem účelového pokroku a bláznivých ideologií, ztratili svoji lidskost. A nakonec i dogmatická víra, je jen ideologie a ideologie rychle stárne.

 

Uběhl už týden, co skupinka studentů historie zmizela v temném podzemí, aby se opět vynořila v jiném čase. Čase, který dalo by se říci, byl dlouho předmětem jejich studia, nicméně pokud šlo o praktické zkušenosti, byli na tom dost bídně. Nyní se začínala jejich situace obracet.

„Potřebuju koupel.“ Zavrčela Jana a snažila se dýchat pouze pusou.

„Vždyť jste se koupala před třemi dny.“ Zamračil se Beneda a pozvedl nechápavý pohled, který doposud věnoval několika listinám na jeho velkém masivním stole.

„No právě.“ Zamračila se a odstoupila od okna.

Beneda jí chvíli zkoumavě pozoroval, pak jen zakroutil hlavou a opět se sklonil k papírům.

„Vraťme se k plánům. Zvládnete svoji úlohu? Nebylo by moudré uprostřed našeho snažení omdlít, ale vzhledem k vašemu vystupování, znalostem a jisté oblibě u konšela Závistivého, se jevíte jako nejlepší volba.“ Bedneda vzhlédl a podíval se na Janu, která se s otevřenou pusou, ovívala listem starého papíru. Při té příležitosti ještě více zapochyboval o tom, zda je Jana ideální volbou, pro tak náročný úkol.

„Já to zvládnu.“ Potvrdila spěšně Jana, „ovšem, kdyby se Závistivý před naší schůzkou umyl, vůbec bych se nezlobila.“ Dodala ještě.

„Co máte furt s tím mytím? Víte, že dnes panuje obecné přesvědčení, že čím více se člověk myje, tím je náchylnější k moru?“

„O tom bych se přela. Tam odkud pocházím, jsme vědecky došli k tomu, že je to právě naopak.“ Jana se zamyslela, „I když, kdyby se u vás myly i krysy, bylo by to možná účinnější.“

„Chcete mýt i krysy,“ Beneda se zatvářil jako někdo, kde je nucen se bavit s někým, kdo to nemá v hlavě úplně v pořádku, „no, zajímavý nápad. Ale, dobře tedy, budu s vámi počítat. Bažák vám už připravil lepší šaty, které si dnes vezměte.“

„Dobře.“ Souhlasila a znásobila rychlost ovívání.

„A ještě něco.“ Zamyslel se Benda a vstal ze židle.

„Ano?“

„Co váš manžel? Souhlasí s tím?“

„No, není to můj manžel, ještě jsme se nevzali…“

„Tak v tom případě je to v pořádku, nebudu ho řešit.“

„Ehm,“ zarazila se Jana, „Neznamená, že když jsme se nevzali, že to není můj přítel. Zkrátka a dobře, hlavní slovo mám já a tak to není třeba řešit.“

Beneda se zatvářil překvapeně, pak ale mávl rukou, „Vy jste hodně zvláštní, všichni. Zavolejte mi slečnu Martinu, prosím.“

Jana pokrčila rameny, pomyslela si něco o možnosti založit feministický klub, který by tomuto věku velice prospěl, a odešla z pracovny.

 

Beneda z Nečtin osaměl. Unaveně se opřel ve svém křesle a bolest mi zkřivila obličej. Je už příliš starý, dobře si to uvědomoval, příliš času mu nezbývalo. Byl si vědom svých chyb a toho, co neměl nikdy dělat. Musel však vykonat ještě jedno poslední bláznivé dobrodružství, aby se alespoň trochu, pokusil očistit svoji duši. Myslel si, že už je vše těžké za ním, že už bude moci v klidu umřít, ale pak se tu zjevili tito lidé. Hned věděl, o co jde. Byl to trest za jeho činy, kterými se pokoušel změnit svět. Neměl na to právo. Slíbil si sice, že už nikdy neučiní nic, co by mohlo změnit běh událostí, ale nyní musel naposledy učinit výjimku. Tentokrát naposledy

Na dveře někdo zaklepal.

„Vstupte.“ Po chvilce zaváhání promluvil a opět se napřímil na své židli. Nesměl na sobě dát nic vědět.

Do místnosti vešla Martina. Jak bylo jejím zvykem, okamžitě se místnost naplnila její přítomností. Byla to silná a sebevědomá žena, přesně taková, jakých bylo dnes málo a jaká by při střetu s muži venku skončila brzy na pranýři, ale až poté, co by všechny muže ve městě ponížila.

„Chtěl jste mě vidět?“ Zeptala se spíše za slušnosti.

„Ano, posaďte se, prosím.“ A ukázal na židli před svým stolem.

Na rozdíl od Jany, která se bála, co vše by mohlo být v polstrování židle skryto za nečistoty, Martina židli přijala. Jak jinak.

„Jsou všichni připraveni?“ 

„Jistě.“ Odpověděla stručně Martina a posadila se pohodlně na židli. Zatímco Beneda musel naproti ní sedět vzpřímený, aby byla poznat jeho autorita, naproti tomu Martina si mohla, sednou třeba na hlavu a šel z ní i tak respekt, hodný králi po vítězné bitvě. Beneda si bezděky pomyslel něco o tom, že kdyby ženy mohly mít vysoké funkce v královské správě, Martina by byla ta, která by řídila války.

„Pokud vy říkáte, že jsou připraveni, zřejmě to tak bude. V tom případě si ještě jednou projdeme vaši roli.“

„Budu vás doprovázet při schůzce s Korandou. Pokusím se odvést jeho pozornost, aby Nela s Péťou mohla nepozorovaně proniknout do sklepení. Janin přítel a Zuzka mezitím omráčí stráže povozů naším novým chemickým uspávadlem a připraví provaz. Janin přítel vypáčí mříže u okna cely. Péťa se Zuzkou mezitím odvedou pozornost stráží ve sklepení. A pak už stačí, aby Lukáš, Vnímavá a Katka vylezli ven a budou volní.“

„A dále?“

„Já mezitím nenápadně odvedu Korandu z dohledu ostatních hostů a takého omráčím. Jana se mezitím postará o zabavení a omráčení konšela Závistivého, který má být nasazený jako pozorovatel ve službách Korandy.

Až bude Koranda i Závistivý omráčený, zmizíme z domu a společně se vydáme ke sklepení, odkud jsme vyšli.“

„Výborně, tam se sejdete se mnou a vyrazme.“ Dodal Beneda.

Martina Mlčela a chvíli Benedu pozorovala, pak promluvila. „Už mi konečně řeknete, kdo doopravdy jste?“

„Až ve správný čas, slečno Martino, zbytečně by to ztěžovalo náš plán.“

„To, co se chystáme udělat, je dost náročné a vyžaduje to i vzájemnou důvěru a ta konkrétně mezi námi schází.“

„Bude vám muset stačit, že vám důvěřuji natolik, že tímto činem dávám vsázku svůj úřad a život.“

„Ano, o to je to podezřelejší. Co když nás ve skutečnosti chcete podstrčit Korandovi s cejchem viny, aby nás mohl neprodleně popravit.“

„Jste chytrá, slečno Martino, to se mi na vás líbí. Nicméně, budete mi muset pro jednou slepě věřit.“

Martina nic neříkala.

„Dobrá,“ řekl nakonec Beneda, „než odejdete, zde máte to nejdůležitější.“

Otevřel jednu ze zásuvek svého stolu, až to zacinkalo. Ze šuplíku vytáhl sedm malých lahviček, naplněných rudou tekutinou a postavil je před Martinu.“

„Bude to fungovat?“ Zeptala se Martina.

„Bude, pracuji na tom již dlouho a můj sluha Bažák už to párkrát vyzkoušel.“

„Ehm, to není příliš humánní.“

„Samozřejmě jsem to nejprve zkoušel na toulavých psech.“

„Chápu, tohle nemám říkat Janě.“ Usoudila Martina

„Buďte tak hodná, je poněkud přecitlivělá v některých věcech. Takže večer vyrážíme.“

 

Dům Beneda z Nečtin byl přímo na náměstí. Byl to starý gotický palác s velkými místnostmi, úzkými schodišti a spoustou prostor, které byly všechny k dispozici královskému zmocněnci a jeho družině. Výsledkem tedy bylo, že dům byl povětšinou prázdný. Se srovnáním s obydlími běžných lidí, či měšťanů to bylo nehorázné plýtvání s místem, ale toto plýtvání mělo v názvu královské, takže se dalo odpustit.

Václav Koranda poslední rok sídlil v domě, který byl postaven přímo na náměstí, hned vedle kostela. Dům byl původní církevní školou a farou, nyní pouze farností, kde Koranda ubytovával své stoupence a prováděl některá svá kázání. Dům byl plný malých místností a cel, které víceméně připomínaly spíše vězení, než faru. Jediná velká místnost byla v patře. Zde Koranda pořádal své kázání a občas i setkání chudších měšťanů a místních řemeslníků, kteří mu byli nakloněni. Vždy uspořádal velkou hostinu, sehnal hudebníky a často se stával středem pozornosti, když hudbu umlčel a sám začal vyprávět své příběhy a názory. Díky jeho uhrančivému hlasu a přesvědčivému vystupování mnohokrát přesvědčil celé osazenstvo, aby s ním hlasitě souhlasilo.

Nižší měšťanstvo tak získávalo pocit, že mají v rukou moc a že je potřeba ji těm bohatším vzít. Občas kázání strhlo davovou psychózu, která pravidelně končila vyrabovaným domem, některého z bohatých měšťanů. Mnoho bohatých měšťanů tak raději opustilo město. Královští vojáci jen stěží udrželi pořádek přes den. Poslední dobou Koranda pořádal velká davová kázání na náměstí, kde i té nejprostší lůze sliboval bohatství, boží spravedlnost, zrušení odpustků a mnoho dalšího, jen když budou vzývat pravého boha, který bude promlouvat skrze Korandu. Situace ve městě tak nebyla vůbec ideální.

O to větší překvapením bylo, že Koranda pozval na své kázání královského zmocněnce a ještě větším překvapením bylo, že Antonín Beneda z Nečtin pozvání přijal.

 

Městský osvětlovač unaveně rozsvěcoval několik venkovních loučí, které spoře osvětlovaly pár čtverečních metrů náměstí. Být městským osvětlovačem nebylo zrovna ideální povolání. Vaše směna začínala brzy ráno, kdy jste posekali nějaký ten menší les, abyste v noci měli co přikládat. Celý den jste dřevo sekali, tvořili louče a malá polínka, abyste to večer zapálili, sklidili mnoho nadávek od lidí, kteří v noci nechtěli být vidět a když jste měli štěstí, tak jste noc přežili i jste se občas trochu vyspali. Současný osvětlovač měl výhodu v tom, že byl hluchý, tudíž všechny ty nadávky, šouravé zvuky ve tmě a výhružky smrtí neslyšel. Díky noci toho ani moc neviděl a tak si místní zloději a pochybné existence na něj dokonce i zvykli a respektovali ho. On neodhaloval je, oni mu za odměnu nehrozili rozčtvrcením.

Výhodu jeho hluchoty právě úspěšně využila i Péťa s Nelou, které se ve skrytu stínu právě připravovaly na svůj úkol. Osvětlovač kolem nich prošel, zapálil blízkou pochodeň a odhalil jejich dočasný úkryt. Avšak ani se neohlédl, když se Nela lekla a vypustila z pusy pár nadávek.

Mezitím vyšel Beneda z Nečtin ze dveří, za doprovodu dvou dam, oblečených do šatů dle současné módy.

vrchgotika-14-.jpgMartina byla oblečena do oranžových, poměrně jednoduchých a pohodlných šatů, lemovaných jemnými krajkami. Jana naproti tomu měla poněkud robustnější fialové šaty s dlouhou vlečkou, kterou když poprvé spatřila, utrousila na její adresu několik poměrně faktických poznámek o její možnosti být prospěšná při rychlém útěku.

Beneda byl oblečen do úzkých kalhot a parádní vesty s výšivkami a odznaky královské moci. Nejzajímavější na něm byly dlouhé špičaté boty, které měly k praktičnosti také jisté výhrady. U pasu měl svůj ceremoniální meč.

U vchodu do Korandova domu je strážní zběžně prohledali. Po mírné slovní rozepři nechali Benedovi jeho ceremoniální meč. Vyšlo po úzkých schodech do patra, kde je překvapilo nečekaně mnoho světla, které ozařovalo poměrně prostornou místnost.

Vešli dovnitř. V místnosti bylo mnoho lidí, od nejchudších, po některé z majetnějších měšťanů. Hlasitý hlahol a hudba pomalu utichly, když Beneda za doprovodu dvou neznámých dam vešel. Dav se pomalu rozestoupil a nechal je projít až k hostiteli. Který seděl na vyvýšeném místě na zdobené židli. V ruce držel víno a po boku měl dva statné muže.

Beneda došel ke Korandovi a prkenně se uklonil.

„Podívejme se, lidé. Královský zmocněnec nás poctil svoji návštěvou. Vítejte příteli a připojte se k naší hostině.“

„Děkuji, Korando. Pevně věřím, že dnešní večer bude příjemný pro nás oba.“ Odpověděl klidně Beneda.

„Koho sis to s sebou přivedl, příteli? Snad to nejsou ty dámy, které jsem před časem potkal na náměstí a co se vloupali do sklepa jednoho z měšťanů?“

„Nevloupali se tam a jsou to skutečně vážené aristokratky z daleké země. Málem jsi svým nerozvážným činem zapříčinil válku.“

Koranda se nebezpečně usmíval, jakoby ho to vůbec nepřekvapilo. „Ale příteli, války jsou tu furt a vždy budou, a kdyby měly dámy pořádný doprovod, nemohlo se jim nic stát. Ale to nechme stranou. Je čas pořádně oslavovat.“

Jana mezitím našla konšela Závistivého, který plný odhodlání a přetékajícího ega seděl u stolu, obklopen dvěma ženami a hlasitě se smál.

Koranda vstal ze své židle a sešel k Benedovi. Přátelsky ho vzal kolem ramen a uvedl ho ke stolu.

„Příteli, rád bych ti představil běžné obyvatele města, s těmi se jindy moc nesetkáš. Ale já to chápu, královský zmocněnec přeci nemůže mít čas, stýkat se s obyčejnými lidmi, je jich příliš mnoho a bohatí měšťané si žádají svůj čas.“ Korandův jízlivý tón, okořeněný jeho znělým hlasem bodal jako ostrá šavle.

„Pan Korando, ještě že máme vás, abyste mi pomohl mít přehled i o těchto lidech.“

Koranda se zvesela zasmál. „Jistě, rád vám sloužím, vám a v zájmu Boha a lidu.“

„Myslím, že král by si občas vaši pozornost také zasloužil.“

Koranda poznámku ignoroval. „Podívejte,“ a ukázal na muže s černými zuby a jedním okem, který se nacpával pečení, „toto je pekař Bohumín, je to bystrý a zvídavý muž, který by se nebála dobrou věc nasadit i svůj život. No řekněte, kolik úřadníků a šlechticů, by bylo ochotno platit tak vysokou cenu?“

„Jistě bychom našli lepší řešení, než je pokládat život.“ Odpověděl Beneda a usmál se na muže, který ho stejně nevnímal.

„Nebo Lukáš z Touškova,“ pokračoval Koranda, „jistě bys ho rád poznal, je to neznámý cizinec, který přišel ve stejný den jako dámy.“

Koranda ukázal na malý hlouček mužů u okna. Z hloučku vyšel Lukáš. Martina upustila skleničku vína, ke které právě přičuchla a pozorovala jak Lukáš s lehkým úsměvem a bez jediného pohledu na Martinu míří ke Korandovi. Když k němu došel, Koranda ho vzal kolem ramen a otočil se s ním zpříma k Benedovi.

„Nebudeš věřit, co vše mi tento mladý muž pověděl.“

Beneda přestal sledovat zkoprnělou Martinu a prohlédl si Lukáše.

„Těší mě, pane Benedo.“ Řekl s úsměvem Lukáš.

Než stačil Beneda odpovědět, místností se ozvalo několik výkřiků a hluku. Beneda s Korandou a Lukášem se otočili ke dveřím. Tři strážní právě mezi sebou vlekli dvě mladé ženy – Péťu s Nelou. Došli s nimi až ke Korandovi.

„Bratře, našli jsme je na dvoře, pokoušely se zabít dva strážné.“ Oznámil jeden ze strážných.

„Drž hubu, ty tupče!“ Rozčilovala se Péťa, „Nechtěly jsme je zabít. Za pár hodin se proberou.“

„Ale, to jsou nám hosté.“ Korandův hlas zhrubl. Otočil se na Benedu.

„To jsou ale věci, že. Nejsou tyto ženy také součástí doprovodu dam?“

„Nech je být, patří do rukou krále.“

„Pokusili se zabít mé lidi, král s tím nemá nic společného. Odveďte je do cel a ty dvě ženy vezměte s nimi!“

„To ti nedovolím!“ Koranda vytáhl svůj meč a nečekanou obratností chytil ruku Korandy, přetočil mu ji za záda a meč umístil pod bradu. Poprvé po dlouhé době se Koranda necítil úplně pohodlně…

 

Pokračování příště!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA