zde vám představuji přepracovanou verzi mého největšího díla Hvězdné Odysey. Je to však znovu jen první kapitola, kde jsme dořešil některé nesrovnalosti, které byly v předchozí verzi. Podívejte se sami.
Vesmír je nekonečný a realita zřejmě překoná veškeré naše představy.
Arthur C. Clark
Odlesky kovové konstrukce se zatřpytily a oslnily poslední skupinu lidí, která vycházela z motorového člunu, který kotvil u kovového mola. Lehký teplý vítr, plný mořské soli, vál přes kosmický ostrov v plném slova smyslu. Dal se obejít za necelou hodinku, a přesto byl zakreslený ve všech významných mapách. Byl malý, a přesto na něj lidstvo bylo hrdé jako na první kroky člověka na Měsíci, které se otiskly v dobách kosmického úsvitu, osmdesáti pěti lety. Černý úzký sloup se ztrácel v nekonečnu.
Bylo časné ráno 23. srpna roku 2054. John a Radek, dva vědci, kteří spolu už několik let spolupracovali, právě stoupali po rampě ústící u vstupu do cestovní kapsle a vášnivě debatovali. Dnešní den měl totiž vstoupit do historie nejen jako dílčí krok v objevování vesmíru, ale i jako velký mylník historie lidstva.
„Jseš si jistý s tím programem?“ zeptal se Radek a ohlédl se na zadumaného Johna, který obdivoval kapsli kosmického výtahu. „Při minulém pokusu to hlásilo zase tu chybu,“ dodal ještě.
„Jsem si naprosto jistý,“ odpověděl John, když viděl, že na něj Radek dál kouká a chystá se něco dodat. Neměl vůbec chuť zrovna teď zpochybňovat svůj úžasný výtvor. „Byla to malá chyba, vůbec to nestojí za přemýšlení, jen doufám, že při výměně toho motoru neudělali nějakou chybu, vždyť to byli jen obyčejní technici, kteří tomu jen stěží rozumí tak, jako já!“ odpověděl John, zamyslel se a zděsil se, když si představil obyčejné techniky v modrých uniformách, jak hrubě montují jeho chloubu do útrob technologické sekce.
„Ano, je pravda, že nemají stejné IQ jako ty,“ dodal ironicky Radek. „Ale to nutně nemusí znamenat, že neumí přendat motor. Ta maketa měla všechny propojovací prvky jako originál. Navíc to nebyli obyčejní lidé, ale nejlepší vědci této planety v tomto oboru.“
„Ale přeci jen, já si nejse...“ nedokončil John, Radek mu urychleně skočil do řeči.
„Jo, já vím! Když to neděláš ty, tak to znamená, že můžou udělat chybu,“ dodal trochu naštvaně Radek. „Nezapomeň, že ani ty nejsi neomylný, Myslím, že si moc dobře vzpomínáš na projekt Phoenix.“
„Hmm, na ten se špatně zapomíná. Po tom, co jsem tu chybu odstranil, tak to byl velký úspěch a tým za něj dostal ocenění,“ nenechal se z míry vyvést John, nakonec měl pravdu.
„Díky tvým nekonečným znalostem a malinké chybě strávil Petr tři hodiny kdesi v meziprostoru rozložen na molekuly a nebylo jisté, jestli, až se ho podaří složit, bude jeho tělo kompletní nebo jestli se nestane novým živočišným druhem, třeba úplně prvním, který bude mít nohy na hlavě a ruce volně kroužící okolo jeho těla.“ Radek si tu narážku, kterou měl již tehdy, nemohl odpustit.
„Nepřeháněj. Nakonec to nebylo tak zlé, chyba byla v konstrukci a já za to nemohl,“ bránil se John.
„Jasně, ale program, který jsi vytvářel, měl s takovou chybou počítat, sám jsi to říkal,“ nenechal se odbít Radek.
„Myslím, Radku, že teď není ideální doba mi nedůvěřovat. Prostě klid! Teď to bude určitě fungovat. Nakonec, ty jsi těch chyb taky udělal spoustu, mám ti připomenout Colorado? Nebo u vás při projektu minifůze?“ John samozřejmě nenechal nařčení jen na jeho straně a zaútočil.
„Ale to bylo dávno,“ bránil se Radek. „Navíc, neměli jsme zdaleka takové znalosti, vždyť nebyl ani dokončen ITER!“
„Ty možnosti dnes již jsou. Tak doufej, že nikdo z nás neudělal chybu nebo skončíme jako ten zkušební let před čtyřmi lety, pokud vím, tak zbytky toho stroje plují přes půl naší soustavy. Ale klid, to jsem na tom ještě nepracoval já, teď to bude naprosto v pořádku, nakonec, ta série testů dopadla skvěle.“
„Já vím, nemohl jsem si pomoci. To, co se teď chystá, je přeci jen něco, co se neděje každý den,“ uklidňoval se Radek.
Mezitím dorazili ke kapsli výtahu, která je měla vynést na orbitu. Kosmický výtah byl splněným snem mnoha generací. Byl to projekt, který ze začátku vyvolával úsměvy, nyní to však byla realita, která neskutečně zlevnila lety do vesmíru.. Když se usazovali na svá vymezená místa, většina kapsle byla již naplněna. Byli součástí poslední skupiny vědců a odborníků, kteří se měli účasnit tohoto experimentu. Oba sotva dosedli a z reproduktorů se ozvalo hlášení: ,,Vážení cestující, připoutejte se, příjemně se usaďte, za dvě minuty startujeme. Vypněte si veškeré komunikátory, mohlo by je ohrozit magnetické záření z motorů. Děkujeme a přejeme příjemný let.“
O dvě minuty později sebou kapsle mírně trhla a pomalu se vertikálně vznesla do výšky přibližně dvou set metrů, pak se zažehl hlavní motor a kapsle vyrazila kolmo na orbitu země. Nebyl to běžný postup při používání výtahu, ale nebylo dostatek času, a tak se používal tento zrychlený postup. Většina kapslí byla mnohem prostornější a jejich výstup trval o to déle. Tedy hlavně kvůli tomu, že byly poháněny jen elektrickými motory. Byly energeticky málo náročné, ale výstup na orbitu trval až osm dní. Při použití motoru speciálně zkonstruovaného na vesmírný výtah to zvládli za dvě hodiny.
Mezitím na geostacionární dráze Země kotvil klidně jeden z největších výtvorů lidstva za mnoho miliard dolarů. Gigantická kosmická loď, která v dějinách neměla obdoby. Desítky let vývoje a nekonečné množství financí se spojilo v USSpace Ship Prometheus, jak byla loď nazvána.
Na velitelském můstku bylo živo. Spousta vědců, techniků, obdivovatelů, pohlavárů, samolétajících kamer a uklízeček rychle dokončovalo poslední přípravy na premiérový let. A do toho všeho bez velké pompy, avšak s jasnou aurou autority, vešel generál Karl Silverhard se svým klasickým tvrdě řezaným skálopevným výrazem a pleškou na hlavě za doprovodu prvního důstojníka Mitchela, energického muže okolo čtyřicítky, který letmo házel náznaky úsměvu na okolní důstojnice a doktorky a nezřídka i na uklízečky.
„Tak doufám, že tenhle let ve zdraví přežijeme a dostaneme nějaké to vyznamenání,“ říkal zrovna Mitchel.
„Vyznamenání by nebylo od věci, akorát už nevím, kam je mám připínat,“ odpověděl s úsměvem Silverhard, a pak už vážně pokračoval. „Byl bych rád, kdyby už to bylo za námi. Říkali mi, že pokud vše dobře dopadne, tak další cíl bude Proxima Centauri, což už bude stát za ten zmatek, který tu vládne,“ odpověděl Karl.
„Proxima Centauri? Tak to zní o mnoho lépe! Doufám, že zůstanu v posádce jako stálý člen,“ řekl ledabyle Mitchel.
„Myslím, že jako můj první důstojník jste byl vždy schopný. Někdo by sice mohl mít námitky, že velet ponorce je něco jiného než velet kosmické lodi, avšak rád mu vysvětlím, že princip zůstává stejný. Spoléhám na vás a plně vám důvěřuji.“ ujistil Mitchela Karl.
Děkuji, generále! Toho si opravdu vážím,“ řekl poměrně vesele Mitchel. Raději však změnil téma.
„Víte, co mě zde nejvíce udivuje? Není to nic jiného, než že je tu plně funkční gravitace. Pamatuji na návštěvu ISS III, tam se o gravitaci také pokoušeli, ale jediné, kde se dalo nějak chodit, byl prstenec až na konci gravitačního zařízení, které bylo pořád porouchané,“ zavzpomínal nostalgicky Michel.
„Ano, na to si také vzpomínám. Byl jsem tam dvakrát a gravitace fungovala až při druhé návštěvě, a to asi jen dva dni.“ Generál se odmlčel. „Tady to funguje na zcela jiném způsobu, pokoušel se mi to vysvětlit John Kirs, ale od něj nikdy nic nepochopím. Povídal něco o generátoru umělé gravitace nějaké generace, ale nevěnoval jsem mu moc pozornost. Mimochodem, bude s námi absolvovat tento let, už je na cestě,“ dodal generál a Mitchel se bolestně zatvářil.
„Vážně? Tak to abych se začal pořádně ovládat, jeho arogance mě vždy naprosto vytáčí!“
„Je pravda, že jeho ego má trošku problémy s uznáváním jiných jedinců, ale je to nejschopnější vědec, kterého znám. Nakonec, pokud půjde vše dle plánu a vše dopadne dobře, tak jsme za necelé tři hodiny zpět.“
„To doufám, pane!“ odpověděl Mitchel.
Generál se posadil na své velitelské křeslo, které bylo takřka ve středu prostoru velitelského můstku, naproti průhledu z lodi. Mitchel hodil ještě jednou očkem na pohlednou důstojnici, která zakopla o povalující se kabel a urychleně opustila prostor můstku. Lodní senzory zapípaly a na průhledu z lodi se rozsvítil na zabudovaném displeji obraz. Ten ukazoval přibližující se kapsli.
„Poslední skupina žádá o přístup na loď,“ ohlásil Mitchel.
„Výborně, bylo na čase. Povolení uděleno. Otevřete jim spodní přechodový hangár,“ odpověděl generál Silverhard.
Kapsle vesmírného výtahu lehce zakotvila v přetlakovém spodním hangáru, který byl určen výhradně pro vesmírný výtah. Jako skutečné hangáry sloužily dva na bocích lodi. Lidé začali vystupovat. Mezi posledními vystoupili John a Radek. Radek se na chvíli zastavil a užasle se rozhlížel po hangáru, který sice nebyl ničím příliš zajímavý ani rozlehlý, avšak Radek se nemohl vynadívat. John se zastavil kousek před ním a podíval se na něj.
„Děje se něco?“ chtěl vědět
„Nic moc, jen jsem právě na opravdu unikátní kosmické lodi,“ odsekl mu Radek.
„Nechápu, co tím myslíš.“ John si ho prohlížel a říkal si, že některé blbosti příliš řeší.
„Pro tebe je to možná každodenní rutina, ale já se každý den nedostanu na něco tak unikátního. Při vesmíru, vždyť je to kosmická loď! Všude tu je gravitace! Kyslík! A ta konstrukce je neuvěřitelná!“ nechal se nadšením pohltit Radek.
Aha, hm,“ John jen kroutil hlavou. „no tak počkej na interiér lodi, tohle je jen hangár, není tady nic k vidění. Vážně jsi ve vesmíru poprvé? Hm, to by vysvětlovalo ten tvůj podivný výraz v obličeji, když jsi z okénka výtahu viděl zakřivení Země...“ John si doslova užíval Radkovu neznalost.
„No jasně! Ty sem lítáš každý den, já zapomněl,“ vytrhl se ze snění Radek. Chvilku čekal, že nastane nějaká reakce, ale když na něj John dál pobaveně koukal, tak se vydali na můstek.
Čím blíže byli můstku, tím více přibývalo pobíhajících členů posádky. Někteří lidé, kteří s nimi přiletěli, je už dříve opustili, malá skupinka však s nimi mířila na můstek. Na můstku generál Silverhard akorát dával instrukce lidem, kteří s nimi přiletěli na loď. Na oba vědce krátce pokynul, což byl signál, aby chvíli počkali. John s Radkem se tedy přesunuli do pozadí a pozorovali cvrkot na můstku. John zkoumal údaje na displeji počítače a srovnával je se svým laptopem, Radek mu koukal přes rameno, avšak udiven krásou lodi se několikrát rozhlédl po můstku. Generál Silverhard dal identifikační kartu poslednímu členovi posádky, který přiletěl s Johnem a Radkem a otočil se na oba vědce.
„Vítám vás, doktore Kirsi a doktore Malý, na palubě Promethea,“ uvítal vědce generál a zběžně si s nimi potřásl rukou. „Doufám, že ten váš výtvor bude funkční,“ přešel okamžitě k věci a otočil se na Johna. „Mám v živé paměti, jak dopadl první pokus, doufám, že jste si teď plně jistý s funkčností motoru, tentokrát jsou zde i lidé.“
„Jistě, generále,“ začal mluvit John dříve, než Radek cokoli řekl. „Můžete si být naprosto jistý, že vše poběží tak, jak má. Tentokrát to určitě vyjde.“ John se krátce odmlčel a pak z horlivostí jeho vlastní pokračoval. „Tento motor prošel všemi testy bez jakýchkoli potíží. Ovšem pokud chceme, aby byl co nejdříve dán do běžného provozu, musíme to vyzkoušet i s lidmi. Ale jak říkám, nemějte obavy, chyba, která zapříčinila neúspěch předchozího motoru byla odstraněna a tento typ už byl vyzkoušen bez problémů. Celý test odhaduji na dvě hodiny,“ dokončil sebevědomě John.
„To doufám, doktore,“ odpověděl krátce generál. Pokračoval už k oběma vědcům: „Takže vy, doktore Kirsi, zůstanete zde na můstku a budete řídit ten váš hyperpohon, zde máte identifikační kartu.“ Podal Johnovi malou černou kartu s modře svítícím okrajem, kterou si John strčil do svého laptopu. „Doktor Malý se přesune do strojovny přímo k hypermotoru,“ pokračoval generál „zde je vaše identifikační karta. Zůstaňte prosím v přímém spojení s můstkem.“ Podal i Radkovi kartu, který si ji zastrčil do svého laptopu. Radek zvedl hlavu ke generálovi s prosebným výrazem.
„Generále, mohu se zeptat? Toto je zobrazení mapy lodi?“ ukázal Silverhardovi displej svého laptopu.
„Ano. Nevíte, kde je Strojovna?“ usoudil generál.
„Ne, pane, to opravdu nevím, jsem zde poprvé.“ Generál se na něj na chvilku usmál, ale pak se jeho tvář změnila opět v kamennou.
„V pořádku, je přímo tady, použijte tento výtah, budete tam rychleji.“
„Děkuji, pane,“ poděkoval Radek a odešel z můstku. Major hodil významný pohled na Johna a odešel na své místo. John přešel na řídicí pozici hyperpohonu, usedl a pohlédl kousek před sebe k dalšímu řídicímu terminálu. Uviděl tam zády k němu sedící povědomou osobu.
„Hmm, zdravím tě, Mitcheli,“ řekl znechuceným hlasem a dodal ještě, „nevěděl jsem, že jsi opustil ponorku. Už tě omrzely podvodní hlubiny a šel jsi se ukázat důstojnicím ve vesmíru?“
Mitchel se otočil a s výrazným úšklebkem na tváři odpověděl: „Zdravím tě, Johne. Nemyslím, že bych všechny důstojnice z ponorek dostatečně seznámil se svojí podobou, ale svět si mě žádal zde.“ Když viděl jak se John nadechuje, raději dodal: „Mám návrh, Johne. Nechme pro tuto misi své neshody hluboko v oceánech a vše bude v pořádku, každý zde máme svoji práci.“
„Fajn.“ John však neodolal a ještě dodal: „Zvládneš uřídit tuto loď? Je skutečně velká.“
„Věř mi, já to zvládnu. Hlavně, aby fungoval ten tvůj hypermotor. Nerad bych, kdybych své tělo hledal po půlce sluneční soustavy,“ dodal Mitchel.
„Žádné obavy, to já jsem tady dodělal dvě vysoké školy a myslím...“ nedokončil John, protože ho přerušil generál.
„Uklidněte se, vy dva! Buďte profesionální, ať vše funguje. Za pět minut vyrážíme.“
Za planetou vycházelo Slunce, jeho rudá záře osvětlila Promethea a hra světla mu dala mnohem lidštější zevnějšek. Byla to skutečně nádherná loď, zářila z ní novota a odhodlání lidstva dostat se dál než kdy předtím. Podsvětelné motory začaly nabírat tah a celá loď se pomalu začala odpoutávat ze zemské gravitace, celý kolos lehce odplouval od mateřské planety a všem lidem na lodi i na planetě začala prudce bít srdce.
,,Podsvětelné motory?“ ověřoval stav lodi zrovna generál Silverhard.
,,Na čtyřiceti procentech výkonu a běží bez problémů,“ odpověděl plukovník Mitchel.
,,Vnitřní atmosféra a životní podmínky?“ ptal se dál generál.
,,Vše pracuje bezchybně, pane,“ zazněla odpověď.
,,Komunikace?“
,,Bez poruch a čistá,“ zaznělo ze zadní části můstku.
,,Subprstorová komunikace?“ znovu zazněla generálovým tvrdým hlasem otázka.“
,,Systém nehlásí chyby,“ odpověděla mladá doktorka Mantová.
,,Zbraňové systémy?“
,,Zatím nefunkční. Máme k dispozici jen klasické energetické zbraně třídy M12, ostatní zbraně budou doinstalovány po návratu, pane,“ vysvětlil situaci druhý důstojník.
,,Jen jsem to zkusil,“ řekl skoro pro sebe generál Silverhard.
,,A teď to hlavní. Systém hyperprostorového motoru?“ důrazně se zeptal generál.
,,Motor je na šedesáti čtyřech procentech výkonu, za dvě minuty můžeme skočit,“ hlásil John. ,,Radek mi ze strojovny hlásí, že subprostorová navigace je také funkční, vypočítávání už skončilo.“ Odmlčel se. „No prostě za dvě minuty to můžeme rozjet!“ ukončil s viditelnou trémou John.
,,Skvěle. Plukovníku Mitcheli, až dosáhneme oběhové vzdálenosti Měsíce od Země, dejte mi vědět!“
,,Ano, pane.“
Prometheus s novou generací podsvětelných motorů se k Měsíci blížil rychle. Jeho motory vydávající oranžovou zář pomalu pohasínaly, když dosáhly vzdálenosti od Země rovnající se orbitě Měsíce.
,,Připravit k hyperprostorovému skoku! Jsou inerciální tlumiče zapnuty?“ ptal se zrovna generál Silverhard.
,,Inerciální tlumiče na maximu,“ zněla odpověď.
,,Doktore Kirsi, je už vše připraveno?“
,,Vše by mělo být v pořádku, motor je na sedmdesáti osmi procentech výkonu, subprostorová navigace běží, systém nehlásí žádné chyby, myslím, že můžeme skočit, stačí jen dát rozkaz, generále,“ odpovídal trochu nervozním, ale pevným hlasem John.
,,Co se děje, doktore? Zníte trochu vystrašeně. Říkal jste, že tento motor je vaše nejlepší dílo a že bude určitě fungovat správně, tak proč ten divný hlas, Kirsi?“ zeptal se pobaveně generál.
,,Já nejsem vystrašený, pane! Jen prožívám tento jedinečný okamžik,“ odpověděl teď už pevně doktor John Kirs.
,,Tak dobře, doktore, v tom případě ukažte, co ten váš motor dovede,“ zazněl rozkaz generála Silverharda.
,,Ano, pane!“ odpověděl Kirs a na hlavním panelu před sebou zmáčkl několik tlačítek. Následně se podíval do průzoru v přední části můstku. Po hmatu našel největší modré tlačítko a zmáčkl ho.
Na můstku v tu chvíli panovalo naprosté ticho. Všichni zkoumali ruku doktora Kirse, jak mačká modré tlačítko, všichni jakoby přestali dýchat, ozývalo se jen pípání přístrojů. Jasný záblesk! Před Prometheem se rozevřela zelenomodrá anomálie, podobná velké chobotnici. Loď sebou trhla a velkou rychlostí se rozjela do této anomálie, v ní následně zmizela. Velké zrychlení však díky inerciálním tlumičům nebylo takřka znatelné. Přetížení nedosáhlo ani 2G. Zelenomodré světlo pohaslo a rozhostilo se jen ticho a tma. V řídicím středisku na Zemi okamžitě začali napjatě poslouchat výstup subprostorové komunikace. V nejbližších deseti vteřinách čekali, že se někdo ozve. Samotný let měl trvat jen necelou sekundu, ale ani po deseti vteřinách se nic neozvalo. Uběhlo dalších patnáct vteřin a mnozí začali nervózně pokukovat po ostatních, pak uběhlo ještě dalších dvacet vteřin a v řídicím středisku začal ruch a všichni začali pátrat, co se stalo.
,,Doktore, Kirsi! Kde to jsme?! Měl zde být vidět Saturn a je tu jen vesmír! A proč let trval skoro půl minuty, když měl trvat sekundu! Můžete mi to vysvětlit!? Snad by ten váš motor neselhal?!“
,,Ne, pane!“ začal velice rozhodně John. ,,V motoru určitě chyba nebyla, protože kdyby ano, tak už tu teď nestojíme a netlacháme! Muselo se stát něco s navigací, což je očividné, protože přímo před námi měl být Saturn, ale není tam. Takže jestli mi dovolíte pracovat na problému, tak bych ho šel řešit, ale jestli na mě chcete dál řvát, tak to můžete, ale asi se to samo neopraví!“ dokončil svoji řeč John s velice odhodlaným výrazem ve tváři.
,,Dobře, tak se do toho pusťte, doktore,“ pomalu, ale těžce oddechoval generál.
,,Už jste navázali kontakt se zemí?“ začal zjišťovat John.
,,Ne, hlásí to nedostatečný výkon,“ okamžitě odpověděla doktorka Mantová.
,,Nedostatečný výkon? To je divné, pusťte mě k tomu,“ podivil se John a odstrčil doktorku Janet Mantovou. Ta se mu postavila za záda a pozorovala ho. Po chvilce klikání a prohlížení dat se se znechuceným výrazem John postavil.
,,Skutečně je to nedostatečný výkon, což může znamenat dvě věci. Za prvé, jsme skutečně tak daleko od Země, že v současném nastavení není možné se Zemí navázat kontakt. Což má jednoduché řešení, prostě zvýšíme výkon,“ odmlčel se John a zamyslel se, při čemž vytvořil svůj klasický výraz naprostého odpoutání od reality. Janet ho pobaveně pozorovala.
,,A ta druhá možnost, doktore?“ zeptal se nedočkavě generál.
,,No a ta druhá možnost je,“ probral se John, „že výboj hypermotoru zničil zařízení pro komunikaci a je to rozbité a nemáme způsob, jak se se Zemí spojit, což je ale krajně nepravděpodobné, protože ochranu proti výbojům motoru jsem navrhoval já a je plně funkční!“
,,To, že jsi to navrhoval ty, neznamená, že je to funkční,“ dodal s úšklebkem plukovník Mitchel. John se na něj znechuceně podíval. Raději se odvrátil zpět ke generálovi.
,,Jdu do strojovny. Radek mě zmateně kontaktuje, co se děje, navíc tady nemám to správné prostředí na přemýšlení a lidé zde mi také zrovna nepomáhají.“ Hodil očkem po plukovníkovi.„Dejte si kafíčko, protože je to to jediné, co můžete teď dělat.“ Na to se otočil a odkráčel z můstku a zamířil si to do strojovny za Radkem.
Loď se vznášela v nekonečné prázdnotě. Nikde nebylo ani památky po nějaké planetě či větší hvězdě, která by určovala naše Slunce, byl zde jen tento malý ostrůvek dýchatelné atmosféry plný lidí, kteří s nadějí doufali, že ještě uvidí svou rodnou planetu.
,,Jo, já vím! Hned tam jsem.“ John si zdánlivě nadával sám pro sebe, když šel chodbou směřující ke strojovně a nahlas něco vysvětloval. Ale samozřejmě mluvil do svého komunikátoru směřuje za Radkem.
,,Ne, tím to určitě není, zkontroluj, jestli se třeba systém navigace nerestartoval nebo jestli jsme cestou hyperprostorem nenarazili na nějakou anomálii. Hele, počkej, hned tam jsem.“ John už byl kousek od strojovny a cestou míjel vyděšeně se tvářící lidi, kteří na něj koukali povětšinou nenávistným pohledem, protože věděli, kdo je. Avšak John byl na tyhle pohledy zvyklý a nic si z nich nedělal, momentálně měl hlavu plnou myšlenek, co to mohlo způsobit. Právě zahnul do vstupní haly strojovny, nedočkavě mávl před senzorem rukou, a když se dveře otvíraly s klasickým syčením, nebyly ještě ani v půlce a John už se rval dovnitř. Radek zrovna s rudým obličejem mlátil jednou rukou do obslužného pultu a druhou rychle mačkal příkazy na displeji.
,,Tak co, už jsi na něco přišel?“ začal okamžitě John „Ověřil jsi ten navigační systém a tu anomálii? Ještě mě napadlo, že by to mohlo třeba být tím, že jsme cestou narazili na nějaké silné energetické těleso, které nás mohlo vychýlit z dráhy nebo dodat nějakou energii navíc,“ obrovskou rychlostí ze sebe chrlil John.
,,O tom pochybuji, jediné vysokoenergetické těleso, přes které bychom mohli proletět, je naše Slunce. Vzhledem k tomu, že jsme letěli na druhou stranu, tak je to krajně nepravděpodobné. Je pravda že jsme letěli dál, ale stále jsme, alespoň to odhaduji, na půli cesty mezi naší sluneční soustavou a Proxima Centauri,“ vysvětloval Radek a stále při tom koukal na displej.
,,Jasně, to byla jen domněnka. Důležité je, jestli jsi zjistil něco o systémech lodi a tom, co se dělo při cestě hyperprostorem,“ pokračoval nedočkavě John a mezitím si našel místo u dalšího ovládacího pultu kousek od Radka, odkud vyhnal mladého, očividně vyděšeného, člena posádky.
,,Navigační systém běžel normálně, během letu hyperprostorem se nedělo nic výjimečného, alespoň pokud víme něco o normálním cestování hyperprostorem. A zdá se, že ani hypermotor nejevil žádné zvláštní odchylky a fungoval dobře.“
,,O tom nepochybuji, tenhle motor je naprosto v pořádku, za to ti ručím!“
,,Jo, jasně, já vím, stavěl jsi ho ty,“ dodal s výrazným úšklebkem Radek a protočil oči vsloup.
,,Samozřejmě,“ dodal nevzrušeně John.
Prometheus ladně plul černočernou tmou na pozadí miliardy hvězd. Na můstku lodi nedočkavě pochodoval generál Karl Silverhard, na jedné z ovládacích pozici seděl Mitchel a díval se z průhledu před můstkem. Okolo nich pobíhala spousta lidí, kteří se snažili zjistit, co se stalo.
,,Asi tak za hodinu jsem měl mít schůzku s jednou milou slečnou, kterou jsem potkal ve čtvrtek, byla opravdu hezká a velice vstřícná, to už asi nestihnu,“ poznamenal ironicky Mitchel.
,, No, tak to byste si měl dát náhradní termín, protože tady to vypadá, že si tu chvíli pobudeme,“ odpověděl major a zastavil se před průhledem. Zadíval se do dálky na spoustu hvězd.
,,Jen doufám, že se neporouchal ten jeho motor. Na druhou stranu bych měl dobrej pocit z toho, že neměl pravdu, chtěl bych zahlídnout jeho výraz v obličeji, až by velký doktor John Kirs přiznával, že něco udělal špatně,“ unášel se představami Mitchel.
,,Měl byste mu věřit, plukovníku. Je asi jediný, kdo nás může dostat zpět. Uznávám, že je trochu arogantní a řekněme, že mu nedělá potíže někoho urazit, ale na druhou stranu je skutečně elita naší vědy a podle toho, co jsme zažili bych řekl, že ten jeho motor fungoval, protože kdyby nefungoval, tak se tu teď spolu asi nebavíme.“
„Já mu neberu, že je geniální, ale mohl by být alespoň trochu shovívavý. Ale to už bych chtěl asi moc, dokonalost přeci neexistuje,“ ušklíbl se plukovník Mitchel.
„Generále? Můžete vyzkoušet komunikaci,“ ozval se hlas Kirse z generálova komunikátoru.
„Vy už jste to dali do provozu? To bylo rychlé, to by také mohlo znamenat, že víte, kde přibližně jsme.“
„Ano, víme, jsme, řekněme, hodně daleko od naší sluneční soustavy a nebylo by problém doletět zpět,“ odpověděl Kirs.
„Ale?“ zeptal se generál.
„Ale to, co se stalo teď, by se s největší pravděpodobností stalo znovu. My bychom mohli klidně skončit mnohem dál než teď, protože jsme stále nepřišli na to, proč jsme tak daleko. Co se týče té komunikace, tak stačilo trochu upravit software a zvýšit výkon, což nešlo rovnou, protože komunikace ještě nebyla připravena na tak daleký dosah.“
„Dobře. Tak pracujte dál na tom, proč jsme se dostali sem a já zavolám Zemi, aby věděli, kde jsme.“
Generál ukončil proslov s Kirsem a obešel řídicí pult, zastavil se na svém zřejmě oblíbeném místě u průhledu z lodi v popředí můstku, oddechl si a pozorován celým osazenstvem můstku, které nedočkavě čekalo na spojení se Zemí, zda bude fungovat, promluvil znělým a rozhodným hlasem.
„Tady kosmická loď třídy USSpace ship BX 301 Prometheus. Genrrál Karl Silverhard. Volám Zemi!“
Po těchto slovech následovaly jen snad dvě sekundy ticha, při kterých na můstku nikdo nedýchal a každý poslouchal ten zlověstný šum linoucí se z reproduktorů, napětí se v té krátké chvíli snad dalo krájet. A najdou se něco ozvalo.
„Kde jste, při vesmíru, byli! Mysleli jsme, že už je po vás! Co vám bránilo se alespoň ozvat! Počkat, teď mi hlásí, že k nám váš signál jde z velké vzdálenosti, stalo se snad něco s tím super motorem od Kirse?!!“ V reproduktoru se ozval excentrický major Hankins, který byl určen pro komunikaci s Prometheem. Byl to vtipný a rázný muž a většina posádky ho měla ráda.
„Také vás rád slyším,“ poznamenal ironicky generál Silverhard a po malé odmlce pokračoval. „Motor, zdá se, fungoval dobře, kdyby ne, tak jsme se vám už asi neozvali. Doktor Kirs na tom pracuje, až vyřeší problém s bezpečným návratem, hned se k vám vrátíme. Loď je v pořádku, a pokud jde o to, proč jsme se vám neozvali, tak to jedině z důvodu, který jste už asi sami zjistili. Jsme daleko, a tak nám chvíli trvalo, než jsme upravili subprostorovou komunikaci.
„Jak je možné, že jste tak daleko od plánovaných souřadnic? Měli jste být podstatně blíže...“
„Ano, to měli a je to záhada, na kterou se snaží přijít doktor Kirs. Tvrdí sice, že to s motorem nemá nic společného, ale řekl bych, že vzdálenost, kterou jsme urazili, přeci jenom na svědomí má tento motor...“ odmlčel se generál Silverhard. Kirs poslouchající vše ve strojovně se lehce pousmál, čímž dával obvykle najevo, že ten člověk o tom nemůže nic vědět. Generál po malé pauze pokračoval: „Doktor Kirs si myslí, že to má něco společného s navigací, tak to snad vyřeší. Každopádně, dokud to nebude vyřešeno, zůstáváme na místě.“
„Dobře, generále, informujte nás. Na jak dlouho vám zbývají zásoby jídla a podpora života?“
„Jak dobře víte, tato cesta měla trvat nanejvýš dvě hodiny, takže co se týče zásob potravin, tak to nebude nic slavného, ale životní podpora by neměla být problémem, jsou zde přeci zabudovány filtry pro čištění použité atmosféry, takže by to mělo vydržet dostatečně dlouho. Nicméně přesná čísla vám sdělí doktor Kirs. Kirsi, mohl byste sdělit, jak jsme na tom s životní podporou?“ zeptal se generál.
Kirs v technické místnosti vzal svůj laptop, několikrát hbitě projel po dotykovém displeji a odpověděl do komunikátoru.
„Zásoby atmosféry, tedy té čerstvé, máme na tři dny, avšak s plně fungujícími filtry by neměl být problém zde s celou posádkou přežít tak měsíc. Horší je to s potravou a vodou, které tu je přibližně na dva dny. Ovšem není nutné mít strach, já to vyřeším dříve, jen mi musíte dát klid na řešení problému,“ dokončil se svým obvyklým úšklebkem doktor Kirs svoji řeč a opřel se o jeden z panelů ve strojovně. Generál Silverhard nic neodpověděl a čekal na reakci ze Země. Zachoval si naprosto kamenný obličej, a i když určitě tušil, jak se asi teď tváří Kirs, nedával to najevo.
„Dobře, pane Kirsi, doufejme, že vše zvládnete. Každopádně, pokud to bude trvat déle, což se nedá vyloučit, měl byste, generále, přijmout spořící opatření tak, aby potraviny vydržely déle.“
„Samozřejmě, zrovna jsem se na to chystal.“ Generál se na malý okamžik odmlčel. „Dobře, budeme vás informovat o změnách. Generál Silverhard končí,“ dokončil svůj rozhovor generál.
„Dobře, hodně štěstí, řídicí středisko, Země, končí.“ Utichly reproduktory a pohledy na můstku teď směřovaly k Silverhardovi. Jen v technické místnosti John utrousil poznámku, že mu bylo sotva rozumět. „Prej my, cha, stejně to budu dělat jen já...“ Radek, který byl v místnosti s ním, se jen pousmál a zakroutil hlavou. Na můstku se generál otočil směrem k osazenstvu a naznačil, aby nechali zapnutý odposlech po všechny komunikátory na lodi, které do teď přenášely rozhovor ze Země. Doktorka Janet Mantová ucukla s rukou, kterou chtěla odposlech vypnout a vzpřímila se na svém místě.
„Posádko. Jistě jste slyšeli náš předchozí rozhovor,“ začal mluvit Silverhard „Nemusím tedy připomínat, jaké nastupují podmínky. Vyhlašuji poplach druhého stupně, a tak vyzývám všechny, aby šli do svých kajut. Denní příděly jídla se dělí na třetiny, plýtvání s vodou bude přísně trestáno. Vědci, které si vyžádá doktor Kirs, jsou mu k dispozici.“ Generál se odmlčel. „Nepodléhejte panice, jsou zde ti nejlepší vědci, určitě se brzo vrátíme domů. Generál Silverhard končí.“ Mávnutím naznačil Mantové, aby vypnula odposlech, ta provedla a generál se otočil k Mitchelovi.
„Myslel jsem, že poplach druhého stupně použiji až při první bojové akci,“ pousmál se a pozoroval, jak můstek opouští běžná osádka lodi a zůstávají jen důstojníci.
„Pane?“ ozvala se doktorka Janet Mantová sedící za jedním z řídicích terminálů na můstku.
„Ano, doktorko?“ vzpřímil se generál a zadíval se na ní.
„Lodní senzory zaznamenaly nějaký objekt přibližně patnáct tisíc kilometrů od lodi,“ odpověděla velmi zamyšleně s upřeným pohledem na monitor doktorka Mantová.
„To bude asi nějaký meteorit, předpokládám. Máte nějaké přesnější údaje?“ zeptal se generál.
„Data se zpracovávají pomalu, ale zdá se, že není moc velký. Každopádně to, co mě zaujalo je to, že to zřejmě vydává nějaký druh energie,“ stále velice zamyšleně odpověděla Mantová.
„Cože? Energii říkáte? Jak je to možné?“ podivil se Silverhard.
„Zkuste zvýšit výkon senzorů,“ ozval se Mitchel.
„Právě jsem to provedla, pane, čekám na výsledky,“ odpověděla Mantová, aniž by zvedla oči od monitoru.
Následovala chvíle ticha, na můstku už byli jen oni tři a dva důstojníci v zadní části, kteří na něčem pracovali. Doktorka Mantová jezdila prstem po monitoru, najednou protřepala hlavou a užasle sledovala monitor.
„Co se děje, doktorko,“ zeptal se generál, avšak doktorka nic neříkala a stále mačkala displej s užaslým výrazem v obličeji.
„Doktorko?“ zeptal se nedočkavým tónem generál a zvýšil hlas. Doktorka sebou trhla a stále bez toho, aby zvedla oči od monitoru, řekla: „Ono to zmizelo.“
„Cože, jak jako zmizelo?“ zeptal se Silverhard s užaslým výrazem.
„Já nevím, pane, prostě po tom, co jsem zvýšila výkon senzorů, tak mi začala přicházet data, a pak mi přišlo hlášení, že v daném sektoru nic není, prostě to zmizelo,“ zvedla konečně užaslé oči směrem ke generálovi. Chvíli panovalo ticho a nechápavé pohledy obou důstojníků umocňovalo i to, že na ně hleděl nechápavý pohled doktorky Mantové, která si jindy s takovými věcmi věděla rady.
„Pravděpodobně došlo jen k poruše senzorů, přeci jen je to jejich první nasazení, tak zkusím prověřit, zda nehlásí nějakou chybu. Nakonec ta chyba mohl být i ten objekt. Co by v tomhle prázdném prostoru asi dělal nějaký objekt, který se jen tak objeví vydává energii a zase zmizí,“ vtipně zakončila doktorka Mantová a zkoumala dál něco v počítači.
„Dobře. Pokuste se zjistit, zda jsou senzory v pořádku, také mi to připadá podivné,“ řekl rozhodně Silverhard.
„Pane, asi bychom měli dát nahraná data z této události k prozkoumání Kirsovi,“ navrhl Mitchel.
„Výborný nápad, plukovníku. Doktorko, oddělte všechna data z tohoto pozorování a připravte je pro doktora Kirse,“ pokynul na doktorku Silverhard a odešel ke svému oblíbenému průhledu z lodi.
„Ano, pane,“ řekla poněkud znechuceným tónem doktorka Mantová.
Doktor Kirs společně s Radkem byli v tu chvíli ponořeni do dat, které probírali na svých počítačových terminálech v technické místnosti. Radek si jako obvykle pohrával se stylusem mezi prsty a vypadal velice zadumaně. Johnovi hbitě jezdil stylus po displeji jeho přenosného počítače, přičemž porovnával data v hlavním počítači, u kterého stál.
„Doktorka Mantová mi poslala nějakou zprávu,“ zamumlal Kirs a prohlížel si displej svého počítače.
Radek zvedl obočí, ale neotočil se, bylo na něm trošku poznat, že ho to vyvedlo z míry.
„Johne, neříkej, že v téhle situaci řešíte s Mantovou své osobní vztahy?“ odpověděl nevěřícně Radek.
John chvíli stále četl zprávu a vypadalo to, že tuto poznámku ani nevnímal, najednou sebou trhl a zvedl oči od displeje. „Cože?“ zatvářil se zmateně „Jaké vztahy s Mantovou?!“
„No, teď jsi mi...“ nedokončil Radek.
„Jooo, ta zpráva, zrovna jsem ti chtěl říct, co mě píše.“
„Nemusíš mi to říkat, pokud je to osobní,“ poznamenal ironicky Radek a bylo vidět, že mu dává velkou práci tvářit se nezaujatě a nezačít se smát.
„Prosím tě, Radku, nech si ty tvé poznámky,“ odsekl rozmrzele John. „Doktorka Mantová mi poslala vzkaz s daty z pozorování, které před chvíli dělali,“ rozhodně dopověděl John.
Radek se zatvářil znuděně.
„Nemyslíš, že ne výzkum naměřených dat budeme mít dost času na Zemi? Pokud se tam ovšem dostaneme a nebudeš si psát s Mantovou,“ poznamenal ještě Radek.
John se jeho poznámku rozhodl ignoroval a pokračoval. „Tohle je ale celkem zajímavé, naměřili totiž nějaký objekt, který vydával energii a pak zmizel,“ dokončil už zase zadumaně John.
Radek zbystřil.
„Objekt, který vydával energii a pak zmizel?“ otázal se zmateně Radek. „To bude nějaká chyba senzorů, nemají za sebou ještě všechny testy,“ dokončil Radek už s menším zaujetím.
„Asi to tak bude, píše to tu i Mantová, ale ta data se zdají být zajímavá.“ Chvilku John mlčel, pak zavřel zprávu a narovnal si záda.
„ No, kouknu se na to až na Zemi,“ a pokračoval v práci.
Prometheus nehybně stál uprostřed prázdného prostoru, jen pár namodralých světel vycházejících z některých míst trupu, kde byly průhledy oken, dávalo tušit, že uvnitř této železné masy pulzuje lidský život. Uběhlo už šest hodin od vynoření se z hyperprostorového okna a na můstku lodi vládla celkem ospalá atmosféra. Plukovník Mitchel seděl u jednoho z řídicích terminálů a znuděně si pohrával s jedním tlačítkem, které při každém zmačknutí hlásilo, že systém nebyl ještě zprovozněn. Generál Silverhard stál u průhledu z lodi a nepřítomně, avšak s vážným obličejem, pozoroval nekonečný prostor.
„To je na ovládání klasických střelných zbraní,“ řekl náhle, ale nevzrušeně Silverhard.
Mitchel sebou lehce trhl a podíval se nechápavě na generála a chvíli mlčel.
„Jo, myslíte to tlačítko. Už ani nevím, co dělám, neměli bychom znovu kontaktovat Zemi, generále?“
„Kontaktovali jsme ji před hodinou, řekl jsem jim, že v rámci šetření energie jim nebudu volat tak často, příští kontakt uskutečníme za tři hodiny, pokud už nebudeme zpátky na Zemi.“
„To je teprve hodina?“ podivil se znuděně plukovník a protáhl se. „Co tam ten Kirs pořád dělá? Doufám, že měl pravdu a skutečně to je jen softwarový problém, nerad bych čekal, až postaví nový hypermotor,“ poznamenal ještě ironicky Michel.
„Já doktoru Kirsovi naprosto důvěřuji, jestli to má opravit někdo na této lodi, tak je to právě on,“ dodal nevzrušeně generál.
„V to doufám, pane, ale stej...“ nedokončil plukovník, protože se z komunikátoru ozval známý hlas.
„Generále, mám to!“ zněl rozhodný hlas doktora Kirse. ,,Můžete zavolat Zemi, že jsme tam za deset minut, pokud tedy hned vyrazíme.“
,,Počkat, počkat, mohl byste nám nejdříve vysvětlit, oč jde a proč návrat bude trvat deset minut?“ nenechal doktora domluvit Silverhard.
„Jistě, máte pravdu, počkejte moment, jsem na cestě na můstek.“
Doktor Kirs rychle postupoval po namodrale osvětlených chodbách Promethea, plně zamyšlen nad problémem, který právě vyřešil. Zahnul doprava u jídelny a zamířil si to k výtahu. Po stisknutí tlačítka se okamžitě otevřely dveře, zřejmě byl již na místě. Kirs nastoupil a dveře se za ním zavřely. Na dotykovém displej zvolil možnost ,,Centrální podlaží, můstek. Výtah sebou mírně trhl a alespoň, jak se dalo tušit přes gravitační vyrovnávač, jel opravdu rychle. Za necelé tři sekundy se výtah zase zastavil a rychle se otevřely dveře. Kirs vstoupil do větší haly, ze které vedlo osm východů. Uprostřed této osmiboké místnosti byl kulatý podstavec, na kterém stálo něco jako pomník, na němž bylo napsáno jméno lodi Prometheus, jména konstruktérů, byly tam vyryty i vlajky států, které se na projektu podílely a nějaký text, který Kirs ještě nečetl. Kirs však, zabrán do práce na svém laptopu, bez povšimnutí prošel okolo pomníčku a zamířil si to rovnou do dveří naproti výtahu, které se před ním okamžitě otevřely. Pokračoval přímou chodbou a modré světlo mu na jeho kulatém obličeji dělalo podivné stíny. Do této chvíle na chodbách nikoho nepotkal kvůli rozkazu kapitána, ale čím blíže byl můstku, tím více bylo slyšet lidské hlasy. Na konci chodby byly velké dveře, které byly otevřené a vycházel z nich hluk prozrazující přítomnost lidí. Kirs uspal svůj laptop s přilepil si ho pomocí suchých zipů na svá záda místo batohu. Pak vešel na můstek. Když ho přítomní lidé spatřili, okamžitě bylo na můstku ticho, všichni nasadili dychtivé pohledy a sledovali ho až na místo, kde byl jeden z řídicích terminálů. Generál Silverhard stojící u průhledu z lodi se pomalu otočil a jeho přímý pohled padl přímo na Kirse. Generál se zdál naprosto vyrovnán a nebylo na něm poznat, zda je nedočkavý, co mu doktor řekne. Doktor Kirs se posadil k terminálu. Podíval se na displej před sebou a jen tak mimochodem začal mluvit.
„No, jen jsem vám chtěl říci, že jsem měl opět pravdu a moje dílo, tedy hypermotor, fungoval, funguje a do budoucna určitě fungovat bude naprosto bezchybně.“ Doktor Kirs zvedl hlavu a podíval se na generála, jestli bude ohromen nebo jestli se třeba nebude chtít omluvit. Avšak ten se dál díval kamsi za něj. Měl ve tváři jakýsi výraz porozumění, díval se totiž na Janet Mantovou, která pohrdavě kroutila hlavou. Generál se podíval na Kirse a aniž by dal na sobě cokoli znát, promluvil.
„Ano, pane Kirsi, avšak tuto informaci jste nám již řekl. Mohl byste nás seznámit s problémem a zda bude možné se vrátit na Zem?“ Silverhard to řekl naprosto klidným tónem.
„Vsadím se, že doktor Kirs nemá vůbec nic společného s touto chybou a že za to mohou všichni, jen ne on,“ otočil se na své židli doposud zády sedící plukovník Mitchel a hodil na Kirse uštěpačný úšklebek. Doktor Kirs tomu nevěnoval pozornost a začal vysvětlovat.
„Problém byl, jak jsem již předpokládal, v navigačním systému, byla v něm jedna malá chybička, na kterou se přišlo již dříve, ale nikdo ji nedokázal asi opravit. Řekněme, že personál, který to měl na starosti, nám pěkně znepříjemnil cestu, ale tak co se dá očekávat od obyčejných techniků, kteří ner...“ nedokončil Kirs, protože plukovník Mitchel mu skočil do řeči „Tedy je chyba v navigačním systému, který jste měl zkontrolovat a schválit, nepletu-li se?“ Mitchel si tuto větu velice užíval a vychutnával Kirsův zmatený výraz, když větu dokončil. Zmatený výraz však z Kirsovy tváře rychle zmizel.
„Dobře tedy, při kontrole jsem tuto chybu také přehlédl, ale program pro navigaci je velmi složitý a ani já nejsme bezchybný...“ „To jsem rád, že to přiznáte, doktore,“ znovu mu skočil do řeči Mitchel a znovu si tu větu velice vychutnával, avšak nevychutnal si jí dlouho.
„Plukovníku, doktore?!“ řekl stále klidně, ale rázně generál Silverhard.
„Ano, pane?“
„Ano?“
„Uklidněte se, pánové, vím že se nemáte v oblibě, ale žádal bych plukovníka, aby nechal doktora Kirse vysvětlit problém. Doktor Kirs by mohl na oplátku co nejvíce zestručnit tento problém a vyhnout se narážkám na méně inteligentní lidi kolem sebe, souhlasíte s tím?“
„Ano, pane!“ řekl okamžitě Plukovník.
„Jistě, pane!“ odpověděl Doktor.
„Děkuji, pánové. Tak prosím, doktore, pokračujte.“
„Děkuji, generále.“ Doktor hodil na plukovníka ještě jeden vítězný pohled a po malé odmlce pokračoval. „Jak jsem již řekl, chyba byla v programu pro hyperprostorovou navigaci. V podstatě šlo o tom, že se nějakým způsobem opomnělo tam nahrát aktualizaci, která dopočítávala k uletěné vzdálenosti pohyb celé galaxie, což mělo za následek to, že se loď objevila na předem vypočítaném místě, ale to místo bylo již jinde, protože se mezitím posunula celá galaxie.“
„Jak se mohla posunout celá galaxie?“ zeptal se najednou nechápavě plukovník Mitchel.
„Hmm, to se dalo čekat, je vidět, že jsi chodil na vojenskou akademii, kde se neučí základy fyziky a troufám si říct, že tohle se učí už na základní škole,“ neodpustil si tuto poznámku doktor Kirs, ale viděl, že generál Silverhard má nebezpečný pohled a okamžitě pokračoval.
„Tedy, já to vysvětlím. Vesmír, jak známo, se neustále rozpíná a všechna tělesa v něm se neustále pohybují, neexistuje nic, co by stálo na místě. Okolo Země se točí Měsíc, Země sama také rotuje a ještě se točí okolo Slunce, které také nestojí a vlivem gravitací ostatních planet taktéž mírně rotuje. Navíc se celá naše sluneční soustava točí kolem středu naší galaxie a ještě k tomu se celá galaxie pohybuje vesmírem. Bohužel však při první verzi hyperprostorového navigačního systému nebyla započítána proměnná vznikající pohybem naší galaxie. Tuto změnu dodělával Radek a následně ji odeslal, aby se mohla nahrát do tohoto programu, avšak tak se nestalo, což mělo za následek velké vychýlení našeho cíle. Navíc tato událost byla umocněna ještě tím, že celý výpočtový cyklus programu se dělá nějakou dobu před uskutečněním skoku, což má za následek to, že výsledná chyba se vlivem časového rozestupu neustále zvětšuje. Takže se stalo to, že jsme skončili poměrně daleko od naší Sluneční soustavy, čímž jsme pořádně prověřili náš hypermotor, který fungoval na výbornou. Nicméně zpět k problému. Celý program zahrnující změnu polohy naší soustavy jsme s doktorem Malým museli znovu napsat, což nějaký čas zabralo, avšak teď je již nahrán do původního programu a můžeme začít s přípravou letu zpět k Zemi,“ dokončil doktor Kirs a zabral se zase do práce s terminálem, u kterého seděl.
„A co energie? Bude jí dostatek pro běh motoru, protože pokud to dobře chápu, tak zpět poletíme ještě delší dobu, než jsme letěli sem, a to nebylo plánováno,“ řekl zamyšleně plukovník Mitchel.
„No, tak teď jsem překvapen, plukovníku, takto inteligentní otázku bych od vás nečekal.“ Doktor Kirs udělal malou pomlku a pokračoval. „Plukovník právě narazil na problém, kterého jsem se také obával, ale já jsem se ho obával již na Zemi a na moje doporučení bylo zajištěno dostatek paliva pro fúzní reaktor. Tedy nečekal jsem, že výsledné odebrání energie bude takové, ale bude to stačit. Je důležité, generále, abychom začali ihned s přípravou návratu k Zemi, protože větší prodleva by mohla mít za následek právě nedostatek energie.“ Kirs se podíval na generála, který okamžitě otočil halvu k personálu na můstku a začal vydávat rozkazy.
„Doktorko Mantová, oznamte posádce lodi, ať zaujmou své pozice pro let hyperprostorem. Poručíku Havlete, začnete s výpočty pro let hyperprostorem k Zemi. Připravte mi spojení s řídicím střediskem. Tak, doktore Kirsi, uvidíme, jestli to váš motor zvládne a jak jste dokázal opravit program,“ podíval se na Kirse, který vzhlédl k němu a odpověděl.
„Nemějte strach, ten program i hypermotor fungovat bude,“ řekl rázně a sklonil se k displeji terminálu.
Na můstku začal panovat ruch a narušil tak klid, který panoval při vysvětlování doktora Kirse. Hlášení posádce zapříčinilo i to, že doposud opuštěné lodní chodby byly najednou plné lidí spěchajících na své pozice. Generál nahlásil Zemi, že se vrací zpět. Z řídicího střediska mu přišlo popřání šťastného letu. Za necelých deset minut seděli již všichni na svých pozicích a na Kirsovi bylo poznat, že je trošku nervózní, avšak snažil se to skrývat. Generál seděl na svém velitelském místě a ověřoval stav lodi.
„Průchodnost energetických cest?!“
„Vše funguje na sto procent, není hlášena žádná porucha,“ zazněla odpověď.
„Energetické zásobování hyperprostorového generátoru?!“ pokračoval generál.
„Bez poruchy.“
„Stav výpočtů letu zpět na Zem?!“ Při této otázce se major otočil na Kirse a ještě dodal: „Jak dlouho bude probíhat let?“
Nejdříve odpověděl poručík Havlet: „Výpočty právě dokončeny.“ A následně pokračoval Kirs.
„Let potrvá přibližně dvě minuty a deset sekund. Myslím, že tím překonáme i startovní časový paradox a poprvé uvidíme, plně při vědomí, hyperprostor.“
„Dobře, za deset sekund startujeme, poručíku, připravte motor k zapnutí.“
„Ano, pane.“
„Doktore Kirsi, můžete připravit loď ke startu.“
„Pracuji na tom, pane.“
„Tak, vše běží na sto procent, generále, teď je to na vás,“ vyzval Silverharda Kirs.
„Tak, ať už jsme doma,“ naprosto nečekaně řekl major Silverhard., nepoužil svoji obvyklou odměřenost a řekl to naprosto v klidu a jen tak ledabyle pohodil rukou a na jeho tváři se objevil náznak úsměvu, jako by si užíval překvapených pohledů posádky. Doktor Kirs pozvedl obočí, přejel prstem po dotykovém displeji a zmáčkl tlačítko.
Před lodí se objevil zelenomodrý energetický vír a vtáhl Promethea do sebe. Když loď vstoupila do víru, jako by se zastavil čas, pohyby všech se zpomalily na minimum a chvíli trvalo, přibližně patnáct sekund, než se postupným zrychlování pohybů vše vyrovnalo a čas začal plynout normálně. Ale hned, jak se tak stalo a všichni začali normálně vnímat, přestali se hýbat v užaslém pohledu z průzorů a oken na lodi. Z průzoru na můstku koukali všichni ven a pozorovali namodralé a nazelenalé energetické proudy plynoucí v něčem jako tunelu, obtékaje Promethea. První, kdo zareagoval, byl Kirs. Potřásl hlavou a sklonil ji k terminálu a začal sledovat data, která se mu objevovala a jen tak mimochodem prohlásil.
„Hmm, působivé, ale dalo se to očekávat. Doktorko Mantová, sledujte raději data, ať máme co nejvíce poznatků.“ Plukovník a generál si vyměnili významné pohledy a raději nic neřekli. Mantová hodila na Kirse nenápadný úšklebek a začala pracovat na svém terminálu.
Na palubě panovalo užaslé ticho, většina posádky pozorovala z oken proudící energii a jen těžko odtrhávala své pohledy od tohoto zajímavého jevu. Čas ubíhal rychle a po prvotním úžasu se všichni teď snažili nasbírat co nejvíce dat.
„Připravte se na vyskočení z hyperprostoru, stane se tak za patnáct sekund,“ řekl do ticha John Kirs.
„Dobře,“ odvětil generál a stiskl tlačítko na svém křesle. „Hlášení posádce, za přibližně deset sekund vyskočíme z hyperprostoru.“ Silverhard znovu stiskl tlačítko a upřel svůj pohled ven z lodi, vypadal velice vyrovnaně. O to méně vypadal vyrovnaně Kirs, který to však schovával pohledem na svůj displej.
Ozvalo se zapípání lodních systémů, Prometheus se mírně otřásl a prudce zpomalil, alespoň se to dalo soudit přes účinnost inerciálních tlumičů. Modré a zelené proudy energie najednou zmizely a Prometheus byl vržen do prázdného prostoru. Avšak prostor nebyl tak prázdný, jak by se na první pohled mohlo zdát. V průhledu z lodi bylo vidět nejdříve jen tmu, ale pak, jako kdyby vycházela, se od spodního okraje okna začalo objevovat nejdříve namodralé světlo atmosféry a pak i zakřivení tak dobře známé planety. Země stoupala průzorem a všem projela těly vlna úlevy a radosti. Prvních pár sekund užaslého ticha pak roztříštil spontánní potlesk. Dokonce i na doktoru Kirsovi bylo vidět, že se mu hodně ulevilo a pozvedl své ruce k potlesku, avšak netleskal dlouho, nahodil zase svůj kamenný výraz a začal něco dělat na svém terminálu.
„Johne?“ Nevěděl, kdy se tu ocitl, ale u jeho terminálu stál plukovník Mitchel a koukal na něj vlídným pohledem. John byl zaskočen a nevěděl, jestli ho má také oslovit jménem a ne hodností a příjmením. Nakonec se rozhodl pro jméno.
„Ano, Danieli?“
„Chtěl jsem ti jen říct, že jsi odvedl dobrou práci,“ odpověděl Daniel, pokynul hlavou směrem k Johnovi, otočil se a odešel zpět do přední části můstku. Najednou se z reproduktorů ozval hlas.
„Tady řídicí středisko Houston. Jste to to opravdu vy?“ zazněl nejistý hlas a odmlčel se. Generál hbitě zasedl do svého křesla a zmáčkl tlačítko.
„Zdravíme Zemi, jsme zpět.“ Odmlčel se jen na malinkou chvíli. „Prometheus opět sestoupí na Zem!“ dokončil s úsměvem na tváři generál Karl Silverhard.
V řídicím středisku meziplanetárních letů v Houstonu vypukl obrovský potlesk, všichni si podávali ruce a objímali se. První let Promethea byl úspěšně u konce. A nová etapa lidstva na svém začátku.
Silverhard se otočil k posádce na můstku a promluvil, když nastalo naprosté ticho.
„Děkuji všem za spolupráci. Bylo mi řečeno, ať si ověřím posádku, která dnes poletí a poté navrhnu změny v obsazení. Avšak myslím, že změn nebude třeba, všichni jste ukázali, že jste ti správní lidé na správných místech. Myslím, že let k Proxima Centaury proběhne se stejnou posádkou, jaká tu je!“ Generál se otočil zpět k průhledu a užíval si přibližující se Zemi, za jeho zády propukl ještě jeden potlesk, a pak už všichni zasedli na svá místa a přistáli s touto úžasnou lidí. Jejich přílet sledovali ve svých 3Dvizích snad všichni lidé planety...
Proxima Centaury- První kontakt