Lakely Dorton: Vzkříšení
Lukáš byl takřka normální kluk, kterého byste na chodníku nepovažovali za někoho výjimečného. Doma sice prováděl věci, které v současné společnosti nebyly zrovna moc běžné a těmi, kteří ho znali, byl považován za poněkud bláznivého, ale jinak se ničím neodlišoval od ostatních. To si ostatně myslel i on sám a upřímně ho to poněkud štvalo, protože se mu zdálo, že jeho život je zvláštně nenaplněn a že současný svět nenabízí nic, co by ho mohlo naplnit, protože toužil po něčem velkém, globálním. Po roli vůdce a hrdiny, který b disponoval znalostmi a sílou, která by byla měřitelná se stejně silnou a mocnou druhou stranou, proti které by chtěl bojovat.
Skutečností však bylo, že současná společnost a civilizace byla až tristně nudná a na hranici pádu. Úpadek této společnosti už dávno začal a zhýčkané společenství konzumentů bez cíle a vizí bylo jen smutným předobrazem nehezkých událostí, které je čekali. Lukáš se snad i těšil, až nastane anarchie, až se obrovský a hutný systém začne hroutit a konečně vznikne místo pro hrdiny, kteří za dobrou věc budou moc položit život. Ale i tak se mu zdálo, že výsledek by nestál za nic. Přitom celý život si myslel, že je stvořen pro něco velkolepějšího, než je jen globální pád civilizace. Celý život snil o vesmíru a svými sny vesmírem naplnil i životy jiných.
Byl právě rok 2014. Na Zemi se pomalu, ale se stále zrychlující tendencí točila kola konečného pádu toho, co dnes už poněkud vyčpěle všichni nazývali Západní civilizací. Avšak dnes už po té dávné západní civilizaci mnoho nezbylo. Jen obrazy, kýčovité vzpomínky a nehmatatelné nejisté vzpomínky na něco velkolepého. Většina lidí dnes ztratila důvody k životu. Společnost neměla žádný cíl a existovala jen setrvačností. Tuto její slabinu dobře viděli ostatní menšinové společnosti, které tomu kolosu, který se ještě stále svoji vahou řítil někam dopředu, stavěly do cesty stále větší a komplikovanější překážky, které tu hlavní společnost vyvedly už dávno z její cesty. Nyní se chystaly na další úder.
Bylo parné letní ráno, které ve střední Evropě nebývá moc často. Byla polovina července a léto vrcholilo. Na hodinách tikaly poslední minuty před tím, než Lukášovi zazvoní budík a pošle ho na jeho prazvláštním starém kole do planetária, ve kterém pracoval. Celý život ho to táhlo k vesmíru a tak když se v jeho městě otevřelo planetárium, on tam nesměl chybět. Avšak v jeho životě přicházela změna, která měla zahájit změny, které se dotknou nejen jeho, ale i vesmíru.
Rychlý východ slunce, který procházel skrz hustou atmosféru planety Beltin, vytvořil na chvíli celou paletu rudých, oranžových a žlutých barev, které v polokruhu obepínaly planetu, po jejíž oběžné dráze se neslyšně pohyboval starý křižník řady MAX. Ostřílená loď, která byla vyrobena v době obchodních válek, se znovu musela vrátit do aktivní služby, protože planetární unie už neměla čas a ani prostředky na výrobu dalších nových lodí. Nepřítel, proti kterému tentokrát stáli, byl totiž poněkud silnější, než se čekalo.
Jen co odezněla chvilka barevné exploze nad planetou, vyšlo slunce, která aktivovalo přední filtry záření na čelní straně lodi. Můstek byl obsazený jen zpola. Navigátor, dva velitelé zbraňových systémů a kapitán. Muži, kteří by řídili lodě, byli v této době už vzácní, protože většina z nich padla v nerovných bojích.
Křižník doprovázelo sedm menších stíhaček řady SH-7. Ty byly pro změnu nové, avšak byly to takřka poslední stroje tohoto typu, protože většina z nich byla zničena při bojích na krajích planetární unie a zbytek, který byl schován na obranu hlavní planety, se vydal na svou cestu právě dnes. Zbylých sedm stíhaček, ponechaných na průmyslové planetě Beltin tvořily právě tyto stroje. Tak nějak se počítalo, že sedm jich ještě mohou obětovat, než postaví poslední obrannou linii u hlavní planety, která se postaví na odpor se vším, co ještě zbylo.
Nyní se malá obranná flotila nacházela nad už zcela osvětlenou polokoulí planety. Daleko před nimi se objevilo několik blikavých hvězd, které se zvětšovaly a nabíraly tvary nepřátelských lodí. Bitva byla neodvratitelná. Nepřátelé byli známí tím, že nikdy nevyjednávali, rovnou útočili a že jen málokdy prohrávali. Vleklá a náročná válka, při které nebyl zajat ani jediný živý nepřítel a doposud nebylo zcela jisté, o koho jde, udělala z nepřátel démony, kterých se všichni báli. To působilo velice neblaze na posádky vojenských lodí, které nyní zápasily alespoň o nějaké personální obsazení. Do bojů s nimi se tak výhradně vrhali už jen nájemní vojáci, nebo bláznivý hrdinové. Jedním z nich byl i Lakely Dorton, který kdysi pomáhal vydobýt slávu Planetární unie a nyní stál zřejmě i u jejího pádu.
Ve vesmíru probíhá všechno pomalu a můžete mít silné motory a vyspělé technologie, jaké chcete, ale stejně většinu času musíte trávit díváním se z okna na ubíhající nekonečný prostor kolem vás. Trvalo přibližně dvacet minut, než se obě flotily „setkaly“ Samozřejmě, že si neletěly naproti, ale ta vedená Lakelym putovala po nižší oběžné dráze, aby dohnala tu, která putovala po té vyšší. Nyní se dráhy vyrovnaly a flotily se ocitly proti sobě.
Nikdo nečekal jiný scénář než ten, který znali z většiny předchozích střetnutí. Neznámé technologie, kterými vládli nepřátelé, způsobovaly, že první vypálené salvy bez jakéhokoli dopadu explodovaly a ztratily svoji energii těsně před cílem, až ty další dokázaly poškodit nepřítele a v obzvláště výjimečných případech zničit i několik jeho lodí. Výhoda, kterou tak nepřítel měl, způsobovala, že drahocenné první okamžiky boje padly ve prospěch nepřítele a obránci ve chvíli, když už byly schopni překonat obranu nepřítele, měli značně poškozené své lodě a většinou tak prohráli. Byl to zkrátka nerovný boj. Lakely měl však tentokrát chuť vyhrávat a také měl jedno eso v rukávu.
**
Lukáš se probral. Posadil se v posteli a potřásl hlavou. Promnul si oči a z okna u postele se podíval ven. Svět venku vypadal normálně, nezměněně. Plzeň si žila dál svým poklidným až skoro provinčním životem a slunce venku říkalo, že přichází další horký letní den. Tyhle sny ho více vyčerpávaly, než mu dávaly odpočinek. Poslední dobou se mu sny, ve kterých létal kosmickou lodí, dobýval cizí svět a zachraňoval neznámé rasy, zdávaly stále častěji. Nebylo to však tím, že by se více díval na béčkové sci-fi seriály. Dokonce si ani nevzpomínal, kdy naposledy viděl film, ve kterém létají kosmické lodě. Krom toho v planetáriu, ale tam to se nemohlo počítat. Jeho mozek zřejmě toužil po dobrodružství, které mu zdá se scházelo.
Vstal, najedl se a udělal si svoji nutnou každodenní dávku kávy. Na internetu prošel aktuální novinky z kosmického snažení lidstva a znuděně konstatoval, že by se jako každý den dalo vše shrnout jako velký hon za alespoň nějakými penězi, aby se dalo ve vesmíru podnikat alespoň něco. Zavřel prohlížeč a zadíval se z okna. Po nebi plulo pár osamělých řídkých mraků. Dnes ho čeká ta dlouho připravovaná přednáška o budoucnosti kosmonautiky, kterou si v planetáriu vydobyl, a zdálo se, že si našla mnoho svých posluchačů. Devadesát připravených lístků bylo vyprodáno a s některými přáteli se dohodl, že tam dorazí zadním vchodem a posadí se alespoň na schodech. Lukáš v poslední době naplno pracoval, aby se z Plzně stalo hlavní vesmírné město České republiky. Jeho země, bez kosmických raket, avšak s bohatými zkušenostmi z minulosti, se nyní nacházela ve vleku ostatního světa a utápěla se ve vlastní malosti. Nápad vytvořit z Plzně hlavní české vesmírné město mu všichni ohodnotili jako bláznivý a hloupí, ale zdálo se, že se přeci jen vše někam hýbe.
Z Plzně se neměl stát nový kosmodrom, ani se zde neměli stavět kosmické lodě, ale lidé zde měli o vesmíru vědět více, než ostatní, což dle Lukáše pro začátek bohatě stačilo. Další práce bude už na dalších generacích.
Do práce jezdil zásadně na kole, protože auta považoval za hlučný a smradlavý přežitek, který se nemůže vejít na ulice měst. Navíc mu jízda na kole poskytovala čas přemýšlet o tom, co dnes vše řekne. Původně si chtěl přednášku připravit předem, ale nakonec po asi dvaceti pokusech o sepsání úvodu se rozhodl jít starou osvědčenou cestou. Prostě bude mluvit o tom, co ho zrovna napadne. Ostatně téma, které měl připravené, bylo tak rozsáhlé, že i když by měl úplný výpadek, vždy mu zbyde prostor alespoň na civilizační pomlouvání současného stagnujícího vývoje. A jak už si mnohokrát osvědčil rozporuplné téma a rozvášnění diváci jsou výborná kombinace, při které vznikají přednášky, na které se nezapomíná. Občas s boulí na hlavně, ale o tom už je život.
**
V operačním sále Deep Space Network v Canberře, která zajišťuje komunikaci s družicemi, které byly vyslány do vzdálených částí Sluneční soustavy, vládla pravá znuděná večerní atmosféra. Systém těchto sledovacích stanic tvoří tři stanoviště, jedno zde v Austrálii, druhé ve Španělsku a třetí ve Spojených státech, aby tak jak se postupně otáčí Země, mohlo být neustále udržováno přímé spojení se vzdálenými družicemi. Většina systémů probíhá automaticky. Operační týmy jednotlivých misí, posílají potřebná data k přeposlání na daná stanoviště, dle toho, jak bude které napojené na danou družici. Ta jim na oplátku pošle svůj souhrn dat, která se uloží někde v rozsáhlých počítačových pamětích, kde bude čekat na zpracování. Některá data jsou zpracována až roky poté, co dorazí od sondy, protože informací je většinou obrovské množství a jejich zpracování trvá dlouho.
Aktuálně Canberra komunikovala se sondou Cassini, která se nacházela na orbitě planety Saturn a už deset et tam prováděla průzkum. Informace, které docházely do Canberry od Cassini byly ze sondy odeslány před více jak hodinou a půl, tak dlouho trvalo signálu, než dorazil k Zemi. Mezi běžnými daty a fotografiemi však tentokrát dorazilo i měření, kterého kdyby si někdo včas všiml, mohl se stát velice slavným. Nicméně pro bezduchý počítač to byly jen další data určená k přeposlání k řídicímu týmu JPL, který sondu provozoval. Data byla standardně přeposlána a v diskových polích JPL uložena k pozdějšímu průzkumu. Takto začalo jedno z největších dobrodružství lidstva. Nenápadně, nezajímavě, bez zájmu uložené na jednom z mnoha pevných disků.
**
Lukáš dorazil do planetária a uklidil své kolo do jedné z mnoha skoro tajných místností budovy, o kterých věděl jen on sám. Zaběhl do kanceláře se podívat na pár posledních informací k připravované přednášce a převlékl se. V prostoru hlavního sálu planetária už finišovaly přípravy. Byl to krásný kruhový prostor s velkou kopulí, na kterou se dalo promítnout prakticky cokoli. Od noční oblohy po dobrý akční trhák.
Lukáš ani necítil trému, téma, o kterém měl mluvit, bylo jeho srdcové a věděl, že ho dokáže pojmout zajímavě. A pokud ne, tak sto lidí není mnoho, aby se musel bát o svoji reputaci.
Přednáška začala v daný čas. Lukáš si před plným sálem naplánoval nejdříve malý výlet na oběžnou dráhu pomocí technologie planetária a až potom začal s úvodem do tématu významu kosmonautiky. Avšak mnohem zajímavější věci se mezitím začaly dít venku.
Jako první se aktivovalo několik sledovacích teleskopů na Zemi, následovaly vojenské družice a další systémy, které zaznamenaly rychle se blížící předmět, který kolidoval s dráhou Země. Rychlost měl však natolik závratnou, že operačním týmům nezbyl ani čas na informování všech lidí, kteří by to dokázali distribuovat dalším lidem, kteří by s tím dokázali něco dělat. Objekt se totiž zcela nečekaně objevil za Měsícem a přelet k Zemi mu trval jen deset minut, z čehož se dá bez větších problémů dopočítat, že měl rychlost 2 400 000 km/h. Což naprosto vylučovalo, že by ho atmosféra dokázala nějak zbrzdit a zmírnit jeho pád. Lidé, kteří se o tom dozvěděli, tak bez většího šílenství konstatovali, že se nedá nic dělat a střet je nevyhnutelný.
O to větší bylo překvapení všech, když se objekt, který dle měření odpovídal rozměru přibližně sto krát šest set metrů, prudce vychýlil z dráhy, zpomalil a během minuty se usadil na orbitě Země. Tento manévr byl nad představy všech, kteří jen trochu rozuměli fyzice. Ale jedno bylo jisté, objekt je řízen inteligentními bytostmi.
Jak naložit s touto novou informací se názory lišily. Zatímco generální štáby zemí, které to už věděly, prosazovaly naprosté utajení, astronomičtí amatéři a civilní personál teleskopů a družic posla zprávu okamžitě na internet. V globálním propojeném světě tak za pouhých deset minut pobytu neznámého tělesa na orbitě planety, vysílali už všechny státní stanice neplánované zpravodajství o mimozemské lodi, která se usadila na orbitě Země. Děsivé však bylo zejména to, že loď od vstupu na orbitu neprovedla nic, co by prozradilo její úmysly.
**
„… čímž se sice potvrzuje, že kosmický výzkum je nákladný, ale v porovnání s vojenskými aktivitami je jeho podíl na státních rozpočtech naprosto zanedbatelný. Což mě přivádí…“ Lukáš byl nucen přerušit přednášku, protože jeho prezentace zhasla a na projektoru se objevila poněkud roztržitá moderátorka, která něco rychle říkala do kamery.
„Promiň, Lukáši, že tě přerušuji, ale tohle musíš vidět.“ Zaznělo z režie.
Konečně byl slyšet i zvuk přednášených zpráv.
„… není doposud známo, co to je, ani jak to mohlo takto rychle zpomalit. Dle průzkumu starších dat, byl už před týdnem zaznamenán objekt, který se pohyboval směrem ke sluneční soustavě, v té době však nebyl studován přímo vědci. Aktuálně se technici ze Země snaží získat fotografie objektu, který obíhá po kruhové oběžné dráze kolem Země ve výšce tří set padesáti kilometrů nad Zemí. Ve chvíli, kdy získáme více informací, vás budeme informovat.“
Reportérka zmizela z obrazovky, místo ní se však objevil moderátor, vedle kterého seděl ředitel České kosmické kanceláře. Moderátor vynechal dlouhé představování a rovnou se začal ptát.
„Mohl byste nám blíže přiblížit, co se děje. Dle posledních informací se zdá, že jsme právě navázali kontakt s jinou civilizací.“
„To není pravda. Zatím jsme s objektem, který se ocitl na oběžné dráze Země, kontakt nenavázali. Zatím jen víme, že jde zcela jistě o těleso, které bylo řízeno inteligentními bytostmi, protože způsob, jakým se usadilo na perfektní kruhové dráze kolem Země, zcela vylučuje to, že by se mohlo jednat o objekt přírodní.“
„Proč myslíte?“
„Jednoduše proto, že když něco letí přes dva miliony kilometrů v hodině směrem k zemi, tak se s ní musí nevyhnutelně střetnout a přitom by ani atmosféra nedokázala takový objekt zbrzdit. Avšak tento nejenže stačil zpomalit během jediné minuty na pouhých osm kilometrů za sekundu, ale i významně změnit dráhu navzdor gravitaci naší planety a navést se na zmiňovanou orbitu. Nic takového není zkrátka možné bez zásahu nějakého motoru.“
„Jak silný by musel být takový motor?“
„Nespočítal jsem to zatím, ale rozhodně silnější, než cokoli, co si zatím dokážeme představit. A to nemluvíme o neuvěřitelném přetížení, které by panovalo na palubě…“
Lukáš celou dobu stál a s otevřenou pusou pozoroval dění na promítaném obraze. Avšak necítil nic z toho, co by cítit asi měl. Žádný strach, žádnou nejistotu. Naopak se hodně divil tomu pocitu zadostiučinění a jistoty toho, že to tak má být. Krom tohoto pocitu však nevěděl vůbec nic, to bylo trochu zvláštní, protože by tyto pocity pak neměly z čeho logicky vycházet.
**
Na orbitě planety země se aktivoval jeden dlouho uspaný přístroj a vyslal signál. Tento signál směřoval přímo na jedno přesně určené místo, které se místopisně nazývá Sedmihoří. Nyní se daly do pohybu události, které změní jeden život a osud celého lidstva…