Lakely Dorton: Zápis čtvrtý
Část druhá: Konce a začátky
Zápis čtvrtý: Tajemství knihovny
V tuhle noční hodinu bývaly ulice Baretronu plné výrostků, hledajících otevřený klub, kde by vybili své přebytečné zásoby energie a kreditů, popřípadě zahloubaných mudrců, přemýšlejících o budoucnosti Anotrepije. Dnes bylo vše jinak. Na každém rohu stálo vojenské vznášedlo a ulicemi pochodovali čerstvě povolaní vojáci, maje ještě ospalky v očích. Mezi oddíly i jednotlivě pochodujícími vojáky byla spousta k smrti vystrašených žen a dětí, kteří s vyvalenýma očima a strachem, prostupujícím poslední kost jejich zkřehlých těl, pozorovali, jak jim odchází členové rodiny.
Pořádková služba nechala Lakelyho bez problémů všude projít. Patřil do skupiny lidí, kteří byli od povinné služby osvobozeni. Bylo to divné, když na to pomyslel, ale byl elitou národa. Nebylo to dlouho, co dokončil Baretronskou univerzitu, ale už za tu dobu stačil napsat několik prací, které ho do elitního kroužku filosofů hravě zařadily. Patřil proto k těm, kteří měli zůstat na planetě, popřípadě být zachráněni a odvezeni na jiné místo, kde by v případě nejhoršího scénáře založili novou Anotrepiji a zachovali kulturu původního národa. Lakely se tomu musel ušklíbnout. Připadal si jako starý děda, který má zachraňovat svět svými vědomostmi, přičemž byl mladý a v boji by mohl pomoct. Krom překážky jeho společenského statusu tu byl také problém ten, že nikdy neprošel vojenskou službou a tudíž by spíše překážel, než pomáhal v boji. Navíc teď se mu to hodilo. Mohl se aspoň bez problému dostat k Balérii.
Většina obchodů a kaváren byla zabezpečena a zavřena, některé obchody dokonce byly i zabedněné, zřejmě ze strachu z rabování. Lakelyho myslí procházela tíseň. Takhle vážné to nikdy nebylo. Pamatoval, že před osmnácti lety byla přijata podobná opatření jako teď. Tehdy větší horda potulných Kerenů zaútočila na obchodní stanici na planetě Sondarin na okraji Anotrepijské republiky. Byla přijata jistá bezpečností opatření i přímo na Anotrepiji, ale s těmi dnešními se to nedalo rovnat.
Minul Baretronský vládní palác, jehož vznosné věže byly lemovány desítkami vznášedel. U vchodu stálo několik bojových jednotek a ulice byla na několika místech zabarikádována obrněnými transportéry.
Park před Baretronskou knihovnou byl však naprosto prázdný. Když ho Lakely přecházel, tak se musel znovu zašklebit. Bylo přeci jasné, že se bude mnohem více bezpečí zajišťovat vládním špičkám, než největšímu pokladu na planetě a v širokém dalekém vesmíru. Vždyť přeci Baretronská knihovna zaznamenávala takřka celou historii Anotrepije a většiny známých světů, ve svých útrobách schovávala jen ta nejvýznamnější díla, která byla kdy napsána, a takřka celou filmovou tvorbu blízkého vesmíru. Tohle je strašná doba, pomyslel si.
Minul zavřený stánek, kde si často kupoval energetické nápoje s příchutí anoumerijského koření, které tak zbožňoval. Za ním už spatřil vchod do knihovny. Překvapivě tam stálo nákladní vznášedlo a okolo pobíhalo několik postav, které do něj nosily nějaké věci z knihovny. V první chvíli si pomyslel, že se zde rabuje, ale pak mu došlo, že běžný Anotrepijec by těžko šel rabovat do knihovny. Popoběhl a konečně začal rozeznávat ředitelku knihovny, několik zaměstnanců a dokonce i Balérii. Když ji spatřil srdce mu poskočilo. Ona však mezitím zmizela v hloubi knihovny. Doběhl ke vznášedlu a zastavil se u ředitelky Arentys Bantromové.
„Á, pan Lakely, vy tu nesmíte chybět,“ řekla odměřeně, ale s úsměvem. Měla na sobě opět ty hrozně formální modré šaty a na hlavě svoji oblíbenou čepici, která vypadala, jako by ji několikrát přežvýkal Keren. „Možná byste nám mohl pomoci,“ dodala ještě.
„Stěhujete dataknihy?“ otázal se podezíravě Lakely.
„To by byla ale zbytečná práce, viďte?“ zasmála se ředitelka a pokračovala: „Ne, stěhujeme to nejcennější, co naše knihovna má. Až přijde Balérie, tak vám ukáže, s čím byste nám mohl pomoct.“ Při posledních slovech na Lakelyho mrkla. Dobře věděla, co Lakely cítí k Balérii. Nevěděl, jak to ví, ale to nevěděl o většině vědomostí, která tahle žena v letech neustále šířila.
Balérie přišla během několika chvil a jakmile spatřila Lakelyho, tak oproti běžným zvyklostem mu skočila kolem krku a radostně ho objala. Obyčejně měla jen nějakou poznámku o tom, že je opět v knihovně, místo toho aby užíval života, načež jí Lakely oplácel stejnou mincí. Byl to skoro rituál a tento akt ho dost narušoval. Lakely nasál její vůni, tu neurčitelný příjemný odér, který měla jen Balérie a který v Lakelym vždy probouzel neznámé pocity. Objala ho však jen krátce. Po chvíli už opět stála na vlastních nohou a kriticky si Lakelyho prohlížela
„Odkdy nosíš batoh?“ poznamenala s úsměvem.
„Od doby, kdy mi výhled na hvězdy stíní kerenská bitevní flotila?“ odpověděl ironicky.
„Aha,“ zauvažovala, „a to ji chceš porazit batohem?“ Koutky už jí slušně cukaly.
„Jasně,“ začal ironicky, „až se objeví nejbližší kerenský bitevník, tak po něm hodím nějaké to jídlo, které tam mám, a on se vypaří.“
„V tom případě jsem ráda, že jsem se od tebe nikdy nenechala pozvat na oběd.“ vyplazila na něj jazyk.
Lakely chtěl ještě něco dodat, ale přerušil ho silný hlas ředitelky knihovny. „Děti! Nechtěly byste nám pomoc, místo toho špičkování?“
Balérie chytla Lakelyho za ruku a už mířili do útrob knihovny. „Tohle se ti bude líbit,“ oznámila mu, přičemž se jí snažil vyrovnat krok, když stoupali po schodech v hlavním sálu, „já jsem z toho byla úplně nadšená.“
Lakely nic neříkal, chtěl se jí zeptat, proč stěhují dataknihy - nebo co to vlastně dělají - ale Balérie už pokračovala sama, jakoby věděla, na co se chce zeptat řekla. „Všechny dataknihy mají svůj způsob záchrany. Okamžitě po oznámení vojenské blokády se zapnul hlavní ochranný systém a veškerý obsah dataknih začal odesílat na dvě kosmické data-lodě na oběžné dráze a na osm planet, kde jsou záchranné archivy. Prezident Karon, kdysi nechal tyto archivy a celý systém postavit pro případ, že by se naskytla podobná situace. Avšak jedná se o neskutečný objem dat, takže přenos potrvá několik hodin. Je to asi nejrychlejší přenos v dějinách všech přenosů, takže si dokážeš představit, kolik toho asi je. Každopádně v knihovně se nachází jisté knihy, které nejdou elektroniky odeslat.“
Lakely se zamračil. Za prvé nechápal proč používá jen půl slova pro označení dataknih. Nevěděl, jestli má slovo knihy nějaký zvláštní význam, ale on ho neznal. A za druhé, proč by neměly jít některé dataknihy - nebo knihy, jak chce - elektronicky odeslat. Všechny záznamy jsou přeci kopírovatelné, jsou to jen data. „Co jsou to knihy?“ vypadlo z něj nakonec.
Uvidíš, stejně bys mi neuvěřil,“ řekla jen a dál ho táhla hlubinami knihovny.
Minuli hlavní sál s nekonečnými řadami serverů plných dataknih a pokračovali dál vysokou chodbou. Chodbu lemovaly nejdříve projekce významných osobností Anotrepijské literatury a umění, posléze přešly v kamenné busty. Balérie vedla Lakelyho svižným tempem přímo k velkým kovovým dveřím, ze kterých akorát vyběhl jiný zaměstnanec knihovny a nesl několik papírů, což byla velká vzácnost. Lakely obyčejný papír viděl jedenkrát v životě. Připadalo mu to jako strašné plýtvání, když se tento papír dal použít jen pro napsání jediného textu, který tam pak zůstal navždy. Kdysi prý ani jiné záznamové formy neexistovaly, ale to bylo dost velké fantazírování, protože z té doby nikdo žádné záznamy nemá a proto to nemusí být vůbec pravda.
První kovové dveře byly pootevřené. Za nimi byly hned druhé, které se akorát zavřely. Balérie rychle zadala kód. Dveře se rychle otevřely. Za nimi byla dlouhá kovová chodba zakončená dalšími velkými dveřmi. Prošli skenem celého těla, než je systém pustil dál. Překonali další dvojité dveře a poté se Lakelymu zatajil dech.
„Co to je?“ vypadlo z něj, když konečně našel správná slova – tedy, alespoň nějaká slova.
„To je největší tajemství Baretronské knihovny,“ řekla pyšně, „knihovna císaře Monterona, původní knihovna.“
Lakelymu ještě více spadla brada. Tohle se přeci nedalo jen tak utajit. Zakroutil hlavou a pořádně si prohlédl celý prostor.
Stáli na vrcholu schodiště, ze kterého viděli obrovský prostor. Nacházeli se v obrovské místnosti, která by dokázala pojmout slušný bytový dům. Také že k něčemu podobnému byla určena. V jejích kovových útrobách stála kamenná stavba nezměrného stáří. Byla jako vystřižená z dávných mýtů a nejstarších vyobrazení hlavního města, které všichni zpochybňovali.
Architektura byla naprosto neznámá a tak starobylá, že se tomu nedalo ani věřit. Dvě vysoké kamenné věže, přičemž jedna značně poškozená. Tyto dvě věže spojovalo vysoké průčelí, plné vysokých štíhlých kamenných sloupů, které podepíraly trojúhelníkový štít, zdobený mnoha sochami, do kterých se zakousl zub času.
Není čas se kochat, musíme jít.“ řekla pevně Baléria. Lakelymu se nechtělo přestat se dívat na tu krásu z jiného světa a vesmíru. Avšak Balérie jej chytla znovu za ruku a táhla ho po dlouhém schodišti k úpatí schodiště knihovny.
Autor: Lukáš Houška
Korekce: Alissa