Lakely Dorton: Zápis devátý
Část třetí: Cesta k minulosti
Zápis Devátý: Nový začátek
První, co vnímal, bylo tiché hučení. Neměnné, monotónní, ale dávalo mu pocit bezpečí a možná i domova. Vybavovalo se mu s ním mnoho vzpomínek z dětství. Nechal se unášet obrazy z mladých let a duší se mu linul klid. Napadlo ho, že už dlouho podobný klid nezažil, nevěděl, co ho o něj připravilo, ale o to více si ho teď užíval. Vzpomínal na prosluněné dny u domovního jezírka. Na prázdniny s otcem a matkou na nekonečných plážích San en Rouvery. Na zimní dovolenou na horské planetě Serton. A mnoho dalších zážitků z mládí. Někdo na něj mluvil, bylo to však z dálky a on to nevnímal. Znovu se ponořil do svých vzpomínek a vychutnával krásné chvíle.
Opět ten hlas. Zněl přidušeně a jakoby ze strašné dálky, ale poznal, komu patří. Balérie. Okamžitě si vzpomněl na jejich časté výpravy do opuštěných továren na okraji Baretronu. Na mnohé hodiny strávené ve velké knihovně. Dlouhé debaty o smyslu bytí a možné budoucnosti, o mytologii. Bylo krásné na to vzpomínat. Jenže nyní se mu do těchto krásných vzpomínek vkrádalo i něco jiného. Dvě zelené oči, plné odhodlání, avšak bylo tam ještě něco.
Znovu upadl do tmy. Když se probral, před očima mu problesklo několik okamžiků, které jeho apatickou náladu prudce proměnily. Záblesky na nebi, padající křižník, ohlušující rachot. Smrt ředitelky, psychicky psychicky na dně Balérie. Útěk, beznaděj a ty dvě zelené oči. Oči jeho táty. Ten poslední pohled, poslední před jistou smrtí. Naprostá beznaděj! Bolest, ta neskutečná bolest.
Lakely se prudce posadil na posteli. Balérie, která seděla vedle něj a zrovna něco ťukala na malém displeji na stolku vedle postele, se prudce otočila. Lekla se, ale její úlek hned vystřídal hřejivý úsměv. „Ráda tě vidím vzhůru,“ řekla přívětivě.
Lakely se podíval do jejích hlubokých hnědých očí a pokusil se usmát, ale v jeho hlavě to vířilo neustále posledním pohledem těch očí, které nechal zemřít. Padl zpátky na postel, otočil hlavu do polštáře a po strašně dlouhé době, nechal volný průtok svým slzám. Nebrečel už roky, ale události posledních dní ho úplně zlomily. Brečel jako malé dítě. Nic jiného už nedokázal. Pocítil objetí a vůni Balérie. Pevně ho chytila a dlouhou dobu ve svém objetí nepovolovala, byl za to vděčný. Aspoň někdo mu zůstal.
Byli spolu dlouho. Lakely čas nevnímal, ale po nějaké době se dohodli, že vstanou. Lakely si opláchl obličej a snažil se na události posledních dnů nemyslet. Alespoň nechtěl, aby to na něm generál Saren moc poznal. Potřeboval myslet na něco jiného a o posledních událostech na Anotrepiji se nechtěl už bavit.
Aurora byla poměrně malá loď. Její nákladový prostor tvořil největší část jejího objemu. Poskytoval místo pro několik tun nákladu, ale nebyl v porovnání s jinými obchodními loděmi nikterak velký. Vznášedlo, které se v něm nacházelo, zabíralo více jak polovinu objemu. Zbytek byl plný hermetizovaných beden s dlouho trvanlivými potravinami a náhradními díly.
Obytná část nebyla nijak velká. Hlavním prostorem byl samozřejmě můstek jakožto největší místnost na lodi. Krom mnoha přístrojů a displejů k ovládání lodi poskytoval šest křesel k usazení základní posádky. Protože Aurora byla vlastně spíše výletní a obchodní lodí, přední průhled poskytoval slušný panoramatický výhled do okolního vesmíru.
Z můstku vedla spojovací chodba. Tato chodba vedla středem obytné části a rozdělovala loď na dvě části. Na jedné straně byly dvě velké kajuty pro ubytování. Na straně druhé byl malý sklad, koupelna a ještě jedna malá místnost pro ubytování. Konec chodby uzavíraly velké kovové vzduchotěsné dveře. Za nimi klesal žebřík do dolního podlaží. Tam byly troje dveře. Jedny vedly do nákladového prostoru. Druhé do přístrojového a počítačového zázemí lodě a třetí vedly do přetlakové komory, ze které se dalo vystoupit z lodi.
Interiér Aurory byl střídmý a nevypadal příliš luxusně. Byl však útulnější než u běžných obchodních lodí. Obytné místnosti byli příjemně vybaveny a poskytovaly základní pohodlí.
Lakely vyšel na spojovací chodbu. Za jeho zády se zavřely dveře do koupelny. Balérie čekala u jedné z obytných kajut. Došel k ní. Několikrát se zhluboka nadechl a společně vešli do prostoru můstku.
Mezi rozzářenými displeji a tichým pípáním přístrojů na kapitánském křesle seděl generál Saren a hleděl skrz přední sklo do nekonečných hlubin vesmíru. Chvíli trvalo, než zareagoval na jejich příchod.
„Jsem rád, že jste vzhůru, pane Dortone,“ začal a otočil se na křesle čelem k nim. Jeho hlas byl vyrovnaný a Lakely si všiml, že ho docela uklidňuje. „Potřeboval bych pomoc s vaší lodí. Nemohu se dostat do hyperprostoru. Dalo nám docela práci vyhnout se bitvě a zmizet ve sluneční soustavě Anotrepije.“
Lakely byl strašně rád, že se ho neptá, co se stalo na planetě před tím, než odletěli. S úlevou přijal nabízený problém. Přešel ke křeslu navigátora sedl k terminálu. Otec ho s touto lodí učil létat a byla to zřejmě jediná loď, kterou Lakely perfektně ovládal. Netrvalo dlouho a usmál se.
„Víte, Aurora není zrovna nová loď. Pochází z doby, kdy ještě nebyly dostupné moderní navigační přístroje současné generace. Skok hyperprostorem se zde provádí pěkně starým ověřeným způsobem.“
„Můžete to upřesnit?“
„Na vojenské akademii vás neučili staré způsoby řízení lodí. V galaxii má ještě valná většina tento starší způsob. Jen lodě Anotrepije měly třetí generaci navigačních a výpočetních systémů, právě proto byly v cestování tak rychlé.“ podivil se Lakely a pokračoval ve vysvětlování. „Víte, nejsem fyzik ani navigátor. Ale jde o to, že skok hyperprostorem je velice náročná věc právě co se týká navigace. Musí se propočítat přesná poloha místa, kde loď vyskočí. I když je vesmír velice rozlehlé a převážně prázdné místo, může se stát, že se vynoříme příliš blízko nějakému slunci, zvláště když cestujeme mezi soustavami. Nebo nás může strhnout gravitace plynného obra. Popřípadě planeta. V horším případě pak černá díra může zkřížit naši cestu. Z tohoto důvodu vyskakujeme z hyperprostoru mimo sluneční soustavy. Zbytek cesty dolétáme.
Ovšem co se týká samotného startu skoku, musíme být také obezřetní. Jde o to, že gravitace velkých planet a hlavně centrálního slunce soustavy ovlivňuje své okolí. Je velice těžké, možná i nemožné, propočítat s tím, co máme, výsledné místo přesně, když gravitace okolních planet a slunce může pokřivit prostor tak, že se právě objevíme příliš blízko nějakého slunce či planety. Proto loď nejdříve odlétla z gravitačního vlivu soustavy na místo, odkud se dá bezpečně skočit. A proto Aurora odmítla provést výpočty pro skok, když byla ještě v gravitačním poli soustavy.“
„Hm,“ zamyslel se generál a podíval se zpět do průhledu. „Ti, co na Anotrepiji rozhodují, udělali velkou chybu, když své armády nenaučili používat starou techniku. Stovky lodí zůstaly v hangárech. Možná tady tkví důvod naší prohry.“
Lakely se podíval na tisíce hvězd v průhledu. „Člověk by řekl,“ zauvažoval, „že když nějaká mocná říše, jako byla ta, co nám předcházela, skoná na přílišnou důvěru sama v sebe a svůj nezničitelný potenciál a pýchu, tak ta, co jí následuje, se z ní poučí.“ Chvilku mlčel a pak ještě dodal: „Ale to by galaxii nesměli vládnout lidé. Někdy jsme strašně slepí a zapomínáme na moudrost věků.“
„Kam vlastně chcete letět?“ promluvila Balérie na generála.
„Původně jsme měli letět ke zbytku evakuovaných na planetu, kde je většina inteligence Anotrepije. Na Novou Perlu.“
„Tam ale nechcete letět, hádám,“ řekl Lakely
„Ne, to nechci. Zdá se mi to jako nebezpečný úkryt. Poslední zpráva, která přišla z velitelství, nebyla pro tuto cestu příhodná. K Nové Perle sledovala jedna z kerenských lodí jeden transport. Neví se, jak to bylo možné. V hyperprostoru není možné nikoho sledovat. Každopádně mi můj rozum říká, že bychom měli zmizet od všech známých planet. Jakékoli kumulace zbytků Anotrepijské populace je příliš nebezpečné.“
Balérie nic neříkala. Lakely musel uznat, že generál má pravdu. Bylo by nebezpečné, kdyby jednu z těchto planet našli Kereni. Už to, že každá skupiny přeživších dělená dle důležitosti směřovala na jinou planetu, byl problém. Teď mu došlo, že celé neslavné kastování společnosti povede akorát k vyvraždění kompletní inteligence, nebo jedné skupiny obyvatelstva. Bylo až hrůzné, jak Anotrepijská vláda byla krátkozraká. „Kam tedy poletíme?“ zeptal se Lakely nakonec.
Generál se otočil na Lakelyho a pohlédl mu do očí. „Myslím, že rozhodnout byste měl vy.“
Nečekaná otázka Lakelyho překvapila. Něco v generálově pohledu mu říkalo, že není vše jak se zdá.