Lakely Dorton: Zápis dvacátý čtvrtý
Zápis dvacátý čtvrtý: Časy se mění.
Admirál Kybrt došel před dveře, které hlídali dva vojáci v plných uniformách. V okamžiku, kdy ho spatřili, se postavil do pozoru a polohou svých zbraní mu vzdávali čest. Admirál je po vojensku pozdravil a pokynul, ať mu otevřou dveře. Jeden z vojáků navolil bezpečnostní kód dveří a mávl rukou před zámkem. Dveře se okamžitě otevřely.
Admirál vešel a za jeho zády se dveře okamžitě zase uzavřely. Zastavil se a pohlédl na postavu sedící na posteli zády k němu. Široká ramena a mohutné tělo se ani nepohnulo. Vlasy, většinou pevně ulíznuté na pěšinku, byly nyní rozházené a odhalovaly malou plešku na temeni.
Admirál si povzdechl a došel si pro jediný další kus nábytku, který v místnosti byl. Vzal kovovou židli a posadil se naproti posteli. Postava na ní sedící se dál ani nepohnula. Nyní viděl muže z boku a sledoval, jak nervózně poťukává masitými prsty po svém koleni.
Když admirál promluvil, díky svému perfektně vycvičenému ovládání zněl jeho hlas velice nenuceně a i přes všechny starosti mluvil tónem, který by se hodil ke konverzaci o počasí.
„Tohle těžké období dělá z přátel nepřátele. V poslední době není čas mluvit o ničem jiném než o válce a ničení. Mnoho z nás to hodně změnilo.“
Muž na posteli se ani nepohnul. Jen jeho prsty začaly ještě rychleji bubnovat do velkého kolena. Admirál tedy pokračoval.
„Vzpomínáš, Berne, ještě někdy na to, jak nás nechala flotila na planetě, kterou jsme několik dní před tím dobyli? Myslím, že to byl Auremis, místní obyvatelé byli Koralané, zvláštní rasa. Nikdy jsem je neměl rád. Jejich tři oči mě vždy připadaly jako nepřátelské.“ Admirál se pousmál. „Nakonec, oni nás neměli rádi stejně tak jako my je. Občas se divím, jak je vůbec možné, že jsme ten měsíc, co jsme měli udržovat pořádek s dvaceti muži, mohli vůbec přežít.“
Muž dál seděl, a i když přestal bubnovat prsty, barva jeho vyprávěla cosi o spoustě krve nahrnuté vztekem do jeho obličeje. Admirál chvíli mlčel, když se nedočkal reakce, uvelebil se na židli a dál vyprávěl.
„Nebo bitva o Malkéskou hvězdokupu, tam jsi mi zachránil život. Vzpomínáš, jak-“
Admirál svou větu nedokončil. Muž se prudce postavil z postele a namířil svůj masitý prst na nos admirála Kybrta a rozezlený, přeskakujícím hlasem, začal na celou místnost řvát.
„Jo! Zachránil jsem ti život a tys mi to vrátil tím, že jsi zradil Říši a při mém pokusu ji a náš úkol chránit jsi mě zavřel do téhle díry! Možná by tehdy bylo pro celý náš národ lepší, kdybych tě nechal zemřít!“ Generál Bern Mortn stáhl svůj prst a začal rozezleně přecházet po malém prostoru cely.
Admirál se posunul na židli, ale v jeho obličeji byl dál klidný výraz. Když opět promluvil, jeho hlas zněl dál klidně, jakoby se nic nestalo.
„Berne, budu to brát jen jako tvé přepracování. Dobře víš, že bych byl nerad, kdybych ztratil tvoji přízeň a tvé služby.“
Generál se prudce zastavil a rozezleně se na admirála podíval. „Jasně. Potřebuješ někoho, koho budeš moct zavřít, až bude chránit Říši? Nebo někoho, koho budeš moct zesměšnit před celou posádkou? Vlastně ani nevím, proč se s tebou bavím. Měl bych tě zabít, jsi zrádce Říše!“
Po těchto slovech se admirál Kybrt postavil. Byl vyšší než generál a z jeho postoje nyní sálala autorita a odhodlání. Jeho hlas byl nyní strohý a první slova zaduněla místností, až rezonovaly kovové stěny.
„Genrále Mortne, začněte používat svůj mozek.“
Generál se překvapeně zastavil a chvíli trvalo, než mu prvotní překvapení na obličeji opět vystřídal výraz dušeného vzteku. Admirál pokračoval, už mírnějším tónem.
„Apeluji na tvůj zdravý rozum, Berne, vše, co jsme v posledních hodinách zažili, dost mění situaci. A my se buď přizpůsobíme a přijmeme pravdu, nebo naprosto zbytečně zahyneme, bez toho, abychom cokoli změnili nebo přišli na to, zda se dá Říše ještě zachránit.
Jedno však vím naprosto jistě, Berne, pokud budeme bezhlavě zavírat oči před fakty a pro lepší pocit ještě budeme střílet po lidech, kteří nám pomáhají zorientovat se a pochopit pravdu, tak nás to nikam neposune.“
Generál nic neříkal, jeho výraz byl však klidnější. Admirál po chvíli ticha pokračoval.
„Proč si tak bezhlavě střílel? Zrovna ve chvíli, kdy bylo dokázáno, že má aspoň v něčem pravdu.“
Generálovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Je z Anotrepie, jsem jen obezřetný. Klidně by tohle celé mohla být zastírací akce a my tu ztrácíme čas, zatímco se Anotrepie připravuje na náš útok.“
„Ale Berne, tohle už je skutečně stihomam, momentálně jsi svoji brilantní taktickou kalkulaci poněkud překalkuloval, nezdá se ti? Já chápu, že Anotrepii ze srdce nenávidíš, ale jsou fakta, které by ani jejich špióni nedokázali zfalšovat. Myslíš si snad, že by pro svoje konspirace změnili polohu miliard hvězd? A já za měření provedené naší technikou ručím. Měření probíhalo současně jak ze staničních senzorů, tak z několika raketoplánů, které jsem vyslal to prověřit.“
Generálův postoj se změnil. Ramena mu klesla a z jeho obličeje se pro změnu vytratila všechna barva.
„Tisíce let? Ale jak…“ Generálovi se zlomil hlas a on klesnul na postel.
Admirál se na něj smutně podíval. „Přijmout tuhle skutečnost bude to nejtěžší, co nás na naší cestě zatím potkalo. Každý může být velkým problémem. Potřebuji po svém boku schopné lidi. Máme před sebou své úkoly, musíme přijít na to, co bude dál. Nemohu si tě dovolit ztratit. Jsi nejlepší důstojník, s kterým jsem kdy sloužil.“
Generál se na něj podíval. V očích se mu mihl výraz zmatení. „Žádáš mě, abych se vrátil do služby?“
„A proč myslíš, že jsem přišel? Teprve teď jde o hodně,“ řekl admirál s úsměvem.
Generál se zatvářil smutně. „Má to ještě vůbec smysl?“
„Jistě. Jsme zřejmě poslední územím Říše. Máme před sebou křižovatku a po jedné z cest se musíme vydat.“
Generál mlčel. Admirál se otočil k odchodu a řekl. „Za hodinu tě čekám v konferenčním sále.“
Otočil se a šel ke dveřím. Generál vzhlédl a řekl.
„Co ten chlapec?“
Admirál se usmál a otočil se. „Měl štěstí, že tam byla taková tma a ty ses netrefil. Bude také na poradě.“ Zaklepal na dveře a voják z druhé strany mu je otevřel.
Jen co vyšel ze dveří, přikázal vojákům, aby už celu nehlídali. Sám se vydal na ošetřovnu. Musí si ještě promluvit s Lakelym. Hned poté musí napsat projev, dnes to bude potřeba, řekl si a zahnul do dlouhé chodby, lemované průhled, skrz které byl vidět neznámý vesmír plný hvězd.
Autor: Lukáš Houška
Korekce: Alissa
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář