Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lakely Dorton: Zápis dvacátý třetí

Zápis dvacátý třetí: Galaxie v temnotě.

 

Vesmír… v mnohém záhadný a vše skrývající a tak všudypřítomný stín vaší existence. Většina lidí jej nenávidí a mají z něj strach. Bojí se prázdnoty a věčně přítomného pocitu smrti. Bojí se ticha, které se nedá ničím přehlušit. Nejvíce se však bojí té nepředstavitelné prázdnoty. Vesmír při prvním poznání působí jako obrovská černá díra, která obepíná vše kolem a nemajíc konce vzbudí ve většině živých bytostí základní strach, ten strach, který už nemá ve své kompetenci mozek, základní pud.

Přes to vše, po bližším poznání, je to přece to místo, které umožnilo vznik života. Bez vesmíru bychom neexistovali. Nebyla by slunce ani planety. Život je tím nejkrásnějším, co nám vesmír dává a dovoluje dále rozvíjet.

Nesmíme však zapomínat, že je také tím, co dokáže život vzít…

Lorenso Bartiny Has 8915 IE

 

titansaturn_cassini_1018.jpgSvětelná koule uzavřená v iluminačním štítu osvětlovala měkkým nažloutlým světlem nevelkou místnost. Stěny byly vytesány do zvláštní skalnaté struktury nahnědlé barvy. Jen některá místa zakrýval umělý materiál a poskytoval tak prostor pro displeje obrazovek.

V místnosti byl stůl, vyrobený ze dřeva a opatřený mnoha vyřezávanými ozdobami. Před ním, po kamenné podlaze, přecházela bytost přibližně lidské postavy. Její tělesné proporce zahaloval dlouhý modrý plášť, který jemně šustil po podlaze.

Postava vzhlédla, když se u dveří, jediných viditelných v této místnosti, rozezněl akustický zvonek. Hluboké černé oči se k nim zahleděly. Postava tak odhalila svoji tvář. Vypadala skoro jako lidská, jen tmavé oči, nepřirozeně špičatý nos a našedivělá barva pokožky napovídala, že to člověk není.

Postava pokynula rukou se čtyřmi prsty ke dveřím. Dveře se bezhlučně otevřely. Stála za nimi další, stejná postava, která se lišila pouze tím, že plášť měla oranžový, lemovaný stříbrnými výšivkami. Oči, stejně černé a hluboké, jako ty první, se významně zahleděly do prvních.

„Tak je to potvrzené, Dárče,“ řekla postava ve dveřích hlubokým hlasem a mírně se uklonila na pozdrav.

Dárce, jak zněl titul majitele této jeskyně, přikýval a naznačil, aby jeho druh vešel. On sám obešel stůl a posadil se na malé křeslo, které se nadnášelo několik centimetrů nad zemí. Jakmile usedl, křeslo se trošku zvedlo, aby Dárce viděl dobře na svého druha.

„Anotrepie tedy padla?“ řekl Dárce ještě hlubším hlasem, než byl hlas prvního.

„Ano, ale zdá se, že náš hledač našel možného kandidáta,“ vzrušeně řekla druhá postava.

Dárce se se zájmem podíval na svého druha. Mlčel a zdálo se, že nad něčím přemýšlí,. Nakonec pomalu promluvil.

Anotrepijský hledač?“ položil řečnickou otázku a pokračoval klidným tónem, „myslíš, že bude schopen ho vést po jeho cestě?“

Druhý se zatvářil zamyšleně. „Nepatří k nejlepším hledačům, ale nyní nemůžeme s tímto faktem nic udělat. Hledač i s kandidátem jdou po cestě, které je náš řád nemůže následovat.“

Dárce se zkoumavě podíval na svého druha. Oba chvíli mlčeli, jen na sebe tiše hleděli, po chvíli Dárce pokýval hlavou a řekl:

„Chápu.“ Chvíli mlčel, než pokračoval. „Nakonec, i tato cesta vede k cíli. Bylo už načase. Galaxie se blíží k bodu, kdy už nebude návratu. Zlo se šíří rychleji, než jsme předpokládali, a náš řád jej už nemůže déle udržet.“

„Myslíte, že by to mohl být on?“ zeptal se druhý a pozoroval zkoumavě reakci Dárce.

Dárce ukázal na předmět ležící na kraji stolu. Byla to průhledná krychle o hraně dvacet centimetrů. V jejím středu se nacházel předmět zalitý průhlednou hmotou. Byl to nevelký úlomek nějakého zkorodovaného kovu. Byl popsaný dvěma řádky textu, špatně čitelného, ale místní lidé ty slova znali nazpaměť.

„Budoucnost nám napovídá,“ řekl dárce, prst měl stále natažený a ukazoval na tajemný předmět. „Zdá se, že se proroctví naplňuje. V knize El’sardar je vepsána pravda. Dobře víš, co tam stojí.“

Druhý se zahleděl na předmět uvězněný v průhledné krychli a po chvíli odcitoval úrivek z knihy El’sardar.

„Až temnota dosáhne devíti světů, zrodí se z rodu Chodců.

Až osamocen bude hledat cestu, minulost a budoucnost se spojí.

Až věky potkají se v prázdnotě, on nalezne svoji cestu.“

Dárce zvedl pohled a řekl: „Blíží se doba, kdy vystoupíme ze stínu. Snad nalezne svou cestu.“

 

Autor: Lukáš Houška

Korekce: Alissa

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA