Lakely Dorton: Zápis osmnáctý
Zápis osmnáctý: Nejistota
Tentokrát se Lakely probudil s podivným klidem. Mnohem horší byla ta hrozná bolest hlavy, jež ochromovala jeho myšlení. Snažil se rozpomenout, proč vlastně stojí na vysokém pilíři, nad temnou propastí, na jejímž dně rudě žhne něco tajemného a neznámého. Když mu přes všechnu bolest konečně došlo, co se vlastně stalo, zaplavil ho strach o Balérii.
„Balérie?“ zvolal do tmy. Za jeho zády se pohnula čísi ruka, ten, kdo mu však odpověděl, nebyla Balérie.
„Odvedli ji hned, co přivedli tebe,“ oznámil mu generál Saren. Jeho hlas byl unavený a zkreslený emocemi, což u něj byla věc, kterou Lakely ještě nezažil. „Jsi v pořádku?“
„Jo, celkem jo,“ řekl značně nepřesvědčivě Lakely, „doufám, že jí nic neudělají.“
„Co od tebe chtěli vědět?“
Lakely se snažil rozpomenout na detaily krátkého rozhovoru. První, co se mu však vybavilo, byla ta hrozná bolest, kterou mu způsobovali mučením, okamžitě si představil, jak stejným způsobem mučí Baléri a začal sebou trhat, což vedlo k tomu, že uklouzl z malé plošinky, na které stál a pouta, jimiž byl připoután ke sloupu a jak zjistil, i ke generálovi, se mu hluboce a bolestivě zařízla do rukou.
„Co se děje! Trháš mi ruce!“ zaúpěl generál.
„Balérie! Oni ji budou mučit,“ ignoroval bolest Lakely a dál se zmítal nad propastí visící na poutech, jež se mu zarývala až do masa.
„Takhle ji nezachráníš!“ poznamenal generál, „musíme být při smyslech a mít čistý rozum, abychom se osvobodili a všechny nás zachránili! Nejdřív se však zkus opět postavit na plošinu, nebo nám oběma amputuješ ruce!“
Lakely se snažil uklidnit a s velkou námahou se opět vyškrábal na plošinu. Cítil, jak mu po konečcích prstů stéká teplá tekutina, zřejmě krev.
„Omlouvám se, zpanikařil jsem,“ řekl omluvně generálovi.
„Můj milý Lakely, s tebou budeš ještě hodně práce. Musíš se naučit ovládat svoji mysl a být trochu nad věcí. Jak bys asi teď Balérii pomohl? Myslíš, že by ses holýma rukama, pokud bys je tedy ještě měl, vrhl na celou ozbrojenou armádu a vysekal jí z toho? Musíme hlavně myslet a zjistit kdo jsou a co chtějí vědět! Jedině pak můžeme podniknout něco, co povede k našemu osvobození.“ Generál si povzdechl. „Ber to jako první lekci nové výuky. V galaxii bez strategického a vojenského výcviku nepřežiješ.“
„Chcete mě učit vojenskou strategii?“
„Možná sis nevšiml, ale většina civilizovaného vesmíru padla. Pokud přežijeme, připomeň mi, že na tobě musím zapracovat, nebo všichni skončíme špatně.“
„Pokud přežijeme,“ poznamenal Lakely.
„Jistě,“ řekl suše generál. „Raději mi řekni, co do tebe chtěli vědět.“
Lakely mu tedy pověděl vše na, co se ho ptali. Myslí byl však stále s Balérií.
„Říkáš, že se divili, že neznáš Cestovní galaktický kodex?“ ptal se generál.
„No právě, jim přišlo naprosto nemyslitelné, že ho neznám. Když jsi jim řekl, že neplatí už skoro tisíc let, nastalo ticho. Je to celé nějaké divné.“
„Je dost možné, že už zde hodně dlouho neměli žádnou návštěvu,“ uvažoval generál.
„Také mě to už napadlo. Potkat tuto stanici musí být opravdu náhoda. Navíc, většinu času musela putovat meziplanetárním prostorem.“
Generál souhlasně zabručel, ale pak se zeptal ještě na jednu otázku: „Ona byla říše ve válce s Anotrepií?“
„Ano, když se Anotrepie oddělila od skomírající říše a utvořila pevnější svaz planet, který byl úspěšnější. Říše to samozřejmě brala jako zradu, protože s Anotrepií a zbytkem planet odešla i značná část říšské flotily. Avšak, to že jí vyhlásili válku, bylo jen gesto. Říše měla sotva sílu na odrážení kerenských vpádů. Co já vím, tak se neuskutečnila žádná oficiální potyčka mezi Anotrepií a starou říší. Byl sice plánován útok, který měl získat část původní flotily, ale pokud vím, žádný se neuskutečnil.“
Generál se pro sebe usmál. „Myslel jsem, že historie tohoto období je dost nejasná? Pořád někde čtu, že pro nedostatek informací nemůže být toto období zmapováno a vy mi to tu líčíte s takovými detaily.“
„Je to jako vždy v historii. Běžné fungování říše není zmapováno, ale válka a krveprolití se dochovalo až dodnes. Je to klasický odkaz minulosti. Sice jsme zapomněli spoustu pozitivních událostí, vědeckých postupů a filosofických pravd, ale válčení je zmapováno perfektně,“ odpověděl Lakely.
Tato debata ho od myšlení na Balérii na chvíli odvedla, když si na ni však nyní vzpomněl, byla bolest o to větší. Uvažoval o tom, jak je tam Balérie už dlouho. Neměl vůbec představu, jak dlouho trvalo jemu, než ho dovlekli do místnosti a jak dlouho zase putoval zpět, celou dobu byl v bezvědomí.
Nakonec Balérii přivedli. Jak ho upozornil generál, byla v bezvědomí. Opět si vzali generála znovu na výslech. Lakely zůstal s Balérií, která se po několika minutách probrala, avšak byla poměrně otřesena a moc se spolu nebavili. Když se opět otevřely dveře, bylo Lakelymu jasné, že přišel na řadu. Tentokrát ho po přisunutí lávky neomráčili. Nechali ho při vědomí a v poutech ho odvedli.
Jeho doprovod tvořili dva vojáci v šedých uniformách a helmách, které jim zakrývaly obličeje, neřekli ani slovo a odvedli ho.
Oslnivé světlo, jež ho oslepilo, jakmile opustil přítmí propasti, ukázalo vysokou, bílou a oslnivou chodbu vznosné architektury. Každých několik metrů podpíral strop vysoký štíhlý sloup s vysoký štíhlý sloup, jež byl po celé své výšce obklopen měkkým světlem. Strop pak tvořilo jednolité mléčně bílé světlo. Na rozdíl od míst, která navštívili při přistání, zde nebyl žádný prach ani známky po opotřebení.
Minuli několikery dveře, než zastavili u jedněch menších. Jeden z mužů stiskl tlačítko u dveří a po chvíli se otevřely. Šlo o výtah. Nastoupili do celkem prostorného výtahu a jeden z mužů vybral z dlouhé řady tlačítek. Lakely pocítil mírné přetížení a po chvíli výtah zastavil.
Dveře se otevřely do další chodby. Vyšli z výtahu a Lakely si tak mohl prohlédnout, jak vypadá. Byla skutečně široká, odhadoval tak patnáct metrů, avšak nejvíce ho zaujal strop, který ho dokonce přinutil se zastavit. Jeho doprovod zřejmě jeho obdiv nesdílel a celkem surově jej postrčil k další chůzi. Lakely však dále hleděl na strop, který ve výšce asi dvaceti metrů zastřešovalo průhledné, klenuté sklo. Chodba mohla mít na délku dobrých sto metrů a po celé délce se táhl tento gigantický výhled na hvězdy. První co ho napadlo bylo, že tohle je strašný hazard, žádný ze známých materiálu by nevydržel takový přetlak v takovém rozsahu. Bylo jasné, že vršek skla musí držet pohromadě nějaké energetické pole.
Došli až na konec chodby kde byly vysoké dveře. Jeden z jeho strážných přejel rukou před černým panelem, dveře se otevřely.
Postrčili Lakelyho, ten překročil práh a za ním se zavřely dveře. Stál v oválné místnosti, obložené zřejmě náhradou dřeva, klenutým stropem, obehnaným třemi římsami, které ho osvětlovaly a vytvářely tak v místnosti měkké a příjemné světlo, skoro až připomínalo světlo zapadajícího slunce. Vybavení místnosti bylo celkem jednoduché. Několik polic s dataknihami a uprostřed rozložitý stůl, taktéž provedený z napodobeniny dřeva. Za stolem seděl skloněn nad displejem zabudovaným v desce stolu muž s oholenou hlavou a oblečený v modré uniformě.
Lakely stál a čekal, co se bude dít. Cítil se jako nahý ve vesmíru, když tak mlčky pozoroval muže před sebou, jenž se ani neobtěžoval se na něj podívat, zřejmě jako důkaz toho, že on je tu pán a že si je jistý, že mu Lakely nemůže nikterak ublížit. Všude bylo čisto, Lakelyho boty spočívaly na měkkém koberci s ornamenty a nápisy z dob staré říše a on se tu se svým špinavým oblekem, který měl na sobě už od doby, co opustili Anotrepii, cítil dost nepatřičně.
Uběhly snad ještě dvě minuty, než se muž před ním konečně ozval a bez toho aby zvedl hlavu od laptopu, ho oslovil.
„Pane Lakely Dortone, jste si vědom svých přečinů a přestupků proti Říši?“
Lakely nadzvedl obočí a zatřásl hlavou, co mají stále s tím dodržováním fikce existence staré říše, a opatrně odpověděl. „Vlastně ani ne,“
Muž u stolu pomalu zvedl hlavu a zkoumavě se zahleděl na Lakelyho. Měl ostré rysy obličeje a hluboké hnědé oči, které jako rentgeny zkoumaly Lakelyho. Po chvíli si zkřížil ruce na stole a pomalu a zřetelně odpověděl: „Kde jste potom sehnal oprávnění řídit kosmickou loď? Základní znalost pravidel zákonů Říše je snad povinností, a to i pro zrádce říše, jakým je špión Anotrepie.“
„Co pořád máte se zrádci, tisíc let zaniklou říši a podivným lpěním na dávno neplatných zákonech?“ Lakely to ze sebe vychrlil i s patrnými známkami rozhořčení.
Muž se pomalu postavil a ukázal tak svoji čistou uniformu na urostlém, vysokém těle. Jistota a autorita z něj přímo sálala. Přešel před stůl a ležérně se o něj opřel. „Přestaňte prosím s tou hrou,“ řekl klidně, „jakékoli zastírání, že nejste z Anotrepie, je zcela zbytečné, záznamy vaší lodi mluví za vše. A pokud se chcete odvolávat na diplomatickou misi, tak to byste se nesměli vloupat do naší stanice a pak po nás střílet.“
„Já ale nepopírám, že jsme z Antrepie,“ snažil se oponovat klidným tónem Lakely, „a jak už jsem říkal, my jsme se k vám nechtěli dostat násilím, mysleli jsme si, že je stanice opuštěná. A pokud jde o špionáž, to má být vtip? Proč bychom měli být špióni? A proč bychom ksakru měli být špióni, kteří špehují říši? Není to poněkud prošlé pro zájem rozvědky?“
Muž si povzdechl a postavil se. O krok přešel blíže k Lakelymu a když promluvil, jeho hlas zněl poněkud rozladěně. „Proč si pořád hrajete na to, že nevíte, o co jde? V současné situaci je to přece naprosto bezpředmětné. Už několikrát jste vy a vaši přátelé upozornili, že nechápete, proč byste se měli zajímat o zaniklou říši. To je naprosto směšná přetvářka. Myslíte si snad, že když přeřídíte hodiny na Auroře na nějaký blíže neurčitelný rok, my vám uvěříme, že přicházíte odněkud jinud? Co je to za primitivní zástěrku? To anotrepijská rozvědka už nemůže vymyslet nic lepšího? A pokud jde o vaše brilantní předstírání, že říše už dávno padla, tak jak jste už mohli zjistit, stále máme dost síly vám ukázat opak!
Anotrepie se dopustila hrozné chyby, když opustila říši a založila si vlastní stát! Dobře víte, že to Říše nenechá bez odezvy, tato stanice si to už s Anotrepií vyřídí. Myslíte si snad, že když se pár dní před plánovaným útokem objeví anotrepijská loď u stanice, nám nedojde, že jde o špionáž? Možná jste už říši pohřbili, ale stále ještě existujeme, a dokud tady budeme, budeme trestat jakoukoli zradu!
A pokud se jedná o vás, pane Dortone, dopadnete jako vás předchůdce, špeh Anotrepie, který poškodil náš hyperpohon. Sice nás to zdrželo, ale stejně jako jeho mise i vaše bude neúspěšná.“
Muž se na chvíli odmlčel, Lakely, neschopný slova, ho pozoroval.
„A proto vás já, admirál Rantersin Kybrt, z moci, kterou mi dal císař Celestin druhý, odsuzuji,“ pokračoval muž, „za velezradu na Říši, špionáž a násilné vniknutí na výsostné území Říše a ozbrojené napadnutí stanice Říše k trestu smrti. Stejný osud potká i vaše společníky. Chcete ještě něco říct na svoji obhajobu?“
Lakely jen stál a naprosto nechápal, co se teď právě děje.
Autor: Lukáš Houška
korekce: Alissa