Lakely Dorton: Zápis osmý
Zápis osmý: Aurora
Stálost civilizací ve vesmíru je velice vratká. V počátcích takové civilizace ji ohrožují maličkosti. Dokud je na jediné planetě, neschopná evakuace v případě hrozby, tak to může být jakákoli přírodní katastrofa. Od dopadu meteoritu počínaje, pokračuje nebezpečným zářením z vybuchlé supernovy, konče nadměrnou vulkanickou aktivitou. Mnoho civilizací takto skonalo na svém počátku. Z mnohých z nich mohly být skutečně velké civilizace nedozírného významu, ovšem osud jim ukázal záda.
Když civilizace postoupí do kosmické éry, stává se že ji v těchto počátcích ohrožují ještě titěrnější problémy. Může narazit na nový druh, který si nebude rozumět s jejich imunitním systémem, a na svou rodnou planetu přenést vir, který vyhubí celou společnost.
Jedinou záchranou se tak stává to štěstí, že svůj druh rozšíří po velkém množství planet a tak si při příchodu katastrofy zajistí naději na přežití alespoň části populace.
V tomto období civilizace ohrožují jiné věci. Vyspělejší nepřítel, války a vnitřní rozepře, politici. Přílišná technologická vyspělost není výjimkou. Ovšem je pak těžší takový druh sprovodit ze světa a totálně jej zničit.
Co z toho vyplývá? Třeba to, že množství a kvantita je stále jedním z pravidel úspěchu, i přes všechny řeči filosofů. Dále pak také to, že ve vesmírném měřítku nezáleží na potenciálu, nezáleží ani na vyspělosti a ani ne předpokladech. Největším hráčem je zde štěstí a možná také osud.
Pojednání o původu bytí (7212 IE)
Balérie po několika hodinách poprvé promluvila. Její hlas zněl, jakoby byl zastřen pavučinou protkanou všemi smutky světa. Jejím očím scházela jiskra, už to nebyla ta Balérie, kterou Lakely znal. Každé její slovo řezalo jako smrtící laser a její výraz byl kamenný jako sochy dávných panovníků v Baretronské knihovně. „Náš osud je stejně už zpečetěn,“ řekla tiše a nespouštěla oči z přistávající kerenské lodi na obzoru. „Lakely,“ otočila na něj chladný pohled, „myslím, že bys měl jít do svého domu, není lepší místo na skonání.“
Lakely nevěřil tomu, co říká, a ani to nechtěl poslouchat. Otočil od ní pohled a promluvil na generála. „Není tu nikde jiný kosmodrom? Tajné vojenské základny, nebo tak?“
Generál se na něj podíval a porvé byl v jeho obličeji vidět nějaký čitelný výraz. Bylo to zklamání, rozhodně ne strach. Lakelymu pomalu docházelo, že tohle je skutečný voják. „Bohužel, pane, bojím se, že vojenské základy teď budou nebezpečná místa. Jedině kdyby někde byla nějaká dostatečně velká soukromá loď. Ovšem to už dnes stěží.“
Lakely pokýval, s tím souhlasil. Většina soukromých lodí už dávno odletěla. Bylo neuvěřitelné, že vláda všem doporučila utéct, místo aby bojovali za jejich nejdražší planetu. Ostatně bylo to od nich vstřícné gesto. Vládní špičky totiž zmizely jako první, jasná ukázka toho, že kerenská flotila je skutečně asi obrovská.
Kerenská loď na obzoru, co před chvíli přistála, byla teď zahalena paprsky plazmových děl a pušek. Zřejmě k ní dorazila Anotrepijská pozemní armáda. Lakelymu však proběhl hlavou záblesk vzpomínek. Podíval se na Balérii, která s neproniknutelným výrazem sledovala dění kolem kerenské lodě. Chytil ji za její studenou ruku a na obličeji se mu objevil tupý úsměv. „Je tu ještě jedna naděje.“
Balérie se na něj podívala s neproniknutelným výrazem a nic neříkala. Generál jen nadzvedl obočí.
„Myslím to vážně!“ Nedokázal krotit svou stoupající radost. „Musíme do mého domu!“
Balérie se studeně usmála. „Přeci jen mě poslechneš. Proč všichni nezemřít tam, načernalé zuby Kerenů nás odsoudí společně v honosném sídle vaší rodiny,“ řekla Balérie a otočila se na kerenskou loď, která teď byla zachvácena plameny.
Lakely zakroutil hlavou, musela být psychicky na dně. „Aurora.“ řekla stroze. Když nikdo z nich neprojevil zájem a generál se jen škrábal na hlavě, dodal: „Je to naše stará obchodní loď. Táta mi ji daroval k dvacátým narozeninám. Bohužel jsme se o ni moc nestaral, ale určitě bude ještě na svém místě!“
Balérie nezareagovala. Genrála však otočil vznášedlo a vyrazil. Lakelyho dům byl na konci této čtvrtě. Na samém okraji města. „Jen abychom to stihli.“ poznamenal.
Bylo to jako v katastrofické 3D projekci. Plno světel, výbuchů a poletujících kerenských lodí. Mezi těmito nebezpečenstvími kličkovalo jedno opuštěné nákladní vznášedlo, plné věcí, které se jen těžko daly použít k obraně, avšak věcí nedozírné hodnoty. Genrál Saren neřekl ani slovo, ale bylo na něm poznat, že se mu vůbec nelíbí to, co řídí. Byl zvyklý na stroje, se kterými může útočit, ale tohle nemělo ani jedinou zbraň.
Lakely se snažil komunikovat s Balérií, ale ta - jakoby odpojená od reality - ho vůbec nevnímala ani mu neodpovídala. Sám Lakely měl co dělat, aby překonal svůj strach a zachoval svoji rozvahu. Nyní, když projížděli přes malé návrší, kde nestály domy, viděl, jak na různých místech kolem města bojují jednotky Antorepije s Kereny. Nedalo se poznat, kdo vítězí, ale míst bylo tolik, že Lakely uvažoval, jestli pozemní armáda má dostatek sil k tak rozsáhlému boji. A to nemluvil o zbytku planety.
„Tamhle,“ ukázal prstem Lakely na blížící se známou siluetu. „Náš dům. Jeďte tou menší bránou a zamiřte rovnou k hangáru.“
„Jistě,“ odpověděl stroze generál.
Lakelymu v tu chvíli zapípal osobní komunikátor. Zamračil se a vysunul průhledný displej ze hřbetu ruky. Už předmět zprávy ho přimrazil k sedačce. „Píše mi otec,“ řekl. Potřeboval to vyslovit nahlas, protože se tomu dalo těžce uvěřit.
„Váš otec?“ divil se generál. „Neměl už dávno být v transportu z Antorepije?“
Samozřejmě že měl, pomyslel si Lakely a zběžně si přečetl zprávu. Obsah zprávy byl ještě více zarážející. „Můj otec je stále ještě na planetě. Píše, že pokud tu ještě jsem, tak mám přijet domů, míří pro Auroru.“
„Tak to máme stejnou cestu,“ odtušil Saren.
Můj otec? přemýšlel Lakely. Proč ještě není pryč? Měl už dávno letět se všemi ostatními obchodníky, kteří měli vlastní transportní loď. Aspoň že mají stejnou cestu. Jen aby dorazil včas.
Projeli malou bránou, umožňující vstup na velký pozemek Lakelyho domu. Vše vypadalo netknuté. Sem válka ještě nedorazila. Vše bylo na svém místě a nikde nic nenapovídalo, že by bylo něco jinak. Zastavili u hangáru. Spěšně vystoupili. Lakely požádal Balérii, aby tu chvíli počkala. Ta jen tiše přikývla a dál se dívala přes přední sklo na oblohu.
„Co je to vlastně za loď?“ ptal se generál, když otevírali hangár.
„Uvidíte.“
Po zadání správného kódu a odjištění několika zámků se ohromné dveře se zvukem železa posouvajícího se po železe začaly pomalu otvírat. Lakely s generálem proklouzli za vrata hned, jak jim poskytly dostatečný prostor. Stanuli na ochozu částečně do země zapuštěného hangáru, který poskytoval až čtyři místa pro otcovy obchodní lodě v případě nutných oprav. Bylo tu však ještě místo pro jednu loď. Auroru. Byla to osobní loď rodu Dortonů, kterou měl už jejich dědeček. Občas na ní proběhlo pár oprav, občas s ní letěli na dovolenou na jinou planetu a v posledních letech to byla první loď Lakelyho, kterou mu otec daroval. Lakely ji však sám nikdy neřídil.
„Poletí to?“ byla první reakce generála Sarena.
„To uvidíme,“ odpověděl Lakely, „já jsem s ní už dva roky neletěl. Naposled jsme s ní byli na dovolené na Haserttu. Ovšem tátovi technici jí pravidelně prováděli údržbu.“ Když Lakely viděl pochybovačný výraz v jinak neprostupné tváři generála Sarena, ještě dodal: „Dokáže cestovat hyperprostorem, má dostatečný nákladový prostor a nic jiného nemáme k dispozici.“ Generál jen přikývl.
Než se nalodili, museli přistavit můstek k nákladovému prostoru, aby se mohlo nalodit vznášedlo. Odjistili kotvy, které držely loď, a Lakely se vydal na palubu zprovoznit palubní počítač a nahodit motory. Mezitím stále vyhlížel, kdy se mu na komunikátoru objeví zpráva, že otec už dorazil. Popřípadě kdy mu promluví za zády.
Generál Saren na hangárovém jeřábu přisunul můstek a zajel se vznášedlem do nákladového prostoru. Balérii odvedl do obytné části lodi a odešel opět odsunout můstek. Mezitím se přiblížily zvuky zuřícího boje. Bylo jasné, že nemají dost času.
Lakelyho práce na počítači trošku drhla. Již nějakou dobu nebyl zapnutý a tak chvíli trvalo, než ho uvedl do provozuschopného stavu. S radostí zjistil, že loď je zásobena dostatkem trvanlivých potravin a energie mají více jak dostatek. Nakonec - to byla přesně ta práce, kterou zajišťovali tátovi technici.
„Jde to?“ Hlas, který za Lakelym promluvil, ho vylekal. Byl jiný, než si ho pamatoval, ale když se otočil, původce otázky se usmíval.
„Jistě. Co říkáš na loď?“
„Viděla jsem už lepší,“ řekla Balérie a poprvé od smrti ředitelky se chabě usmála. Poté se posadila do křesla, kde vždy sedávala Lakelyho matka, když ještě žila a létala s nimi na výlety. Lakely se s velkou úlevou otočil zpět k počítači a snažil se nastartovat motory. Balérie ho pozorovala.
Hangár i s Aurorou se mohutně otřásl. Lakely měl co dělat, aby nespadl. Do útrob lodi pronikly tlumené zvuky výbuchu. Lakely se otočil a rychle proběhl útrobami lodi k východu, kde ho zastavil Saren.
„Vraťte se k přípravě na vzlétnutí. Tohle stejně nebudete chtít vidět,“ řekl tvrdě.
„Co se stalo?“ dožadoval se však Lakely odpovědi.
„Byl zasažen váš dům. Nerozptylujte se, musíme letět.“
„Stejně musíme počkat na otce,“ řekl a spěšně zamířil zpět k můstku lodi.
Poslední připravy palubního počítače si Lakely vychutnával, respektive je zdržoval. Chtěl dát co nejvíce času jeho otci. Měl obavy, že generál Saren by je přinutil odletět i bez něj. Už si říkal, že mu snad půjde naproti, když se ozval jeho komunikátor. Spěšně vysunul displej a zkontroloval zprávu. Srdce mu poskočilo.
Odesílatel: Kentram Dorton
Zpráva: Jdu k hangáru. Díky za přípravu Aurory.
Lakely se usmál a vyrazil k východu z hangáru. Generál mu doporučil, aby si pospíšil. Vyběhl na zahradu domu. Lekl se, když spatřil několik sloupů, které dříve tvořily verandu jejich domu, které se momentálně válely vedle hangáru. Z domu zbyla stát polovina. Druhá byla srovnána se zemí a vycházel z ní černý kouř. Nechal dům však bez většího zájmu být. Už to bylo jedno. Rozběhl se k postavě na okraji pozemku. Otec musel přijít pěšky, nikde totiž neviděl žádné vozidlo.
Jak se blížil k k postavě otce, bylo vidět že kulhá. Když se dostal blíž, v jeho obličeji byla vidět spokojenost a jakmile Lakelyho doběhl s radostí ho objal, když k němu doběhl.
„Co se ti stalo?“ chtěl vědět Lakely a podíval se na otcovo lehce krvácející stehno.
„Napadli nás Kereni. Bránil jsem loď, aby mohla odletět. Já a ještě pár dalších, co umíme zacházet se zbraní. Nestačil jsem se už nalodit a tak jsem se musel prostřílet hordou Kerenů,“ řekl, jakoby to byla věc, kterou dělá každé ráno a strašně ho štve, že se dnes zranil. Lakely na něj nevěřícně zíral a jeho pohled žádal více podrobnosti.
„Myslím, že pospícháme. Dříve než nás doženou. Jdeme. Vše ti vysvětlím až na lodi.“
Lakely přikývl a společně se vydali zpět do hangáru. Lakely byl rád, že poletí s nimi. Měl svého otce rád a tak si i říkal, že je nakonec dobře, že poletí spolu, místo toho aby letěli každý jinou lodí. A navíc Kentram dokonale ovládal Auroru. Možná bude spokojený i generál.
Byli tak sto metrů od hangáru, když otec udělal podivný pohyb. Lakely se chtěl otočit, ale na svém krku ucítil studené, páchnoucí a chlupaté tlapy nějakého stvoření. Hned poté pocítil těžkou ránu do zad a o několik metrů proletěl dopředu. Když dopadl na zem, před očima se mu na chvíli zatmělo.
Rychle se však vyškrábal na nohy. Hned potom ho polil studený pot. Jeho otec byl obklopený dvěma Kereny, kteří se na něj drápali. Stačil však vytáhnout zbraň a Kerena, který napadl Lakelyho, zastřelit. Rudý záblesk plazmy však poskytl prostor druhému Kerenovi, který skočil po Kentramovi zbrani a srazil ho i s puškou k zemi.
Kentram mu však loktem uštědřil ránu přímo do ošklivého obličeje se spoustou zažloutlých zubů. Keren na chvíli ztratil rovnováhu. Toho Kentram využil a překulil se na něj. Snažil se ho dusit.
Vypadalo to, že vyhraje. Lakely se však podíval k bráně, kde zahlédl další pohyb. Snad celý kerenský prapor procházel branou a blížil se k nim. Kentram po Lakelyho pohledu vzhlédl k bráně. Hned potom zlomil vaz poloudušenému Kerenovi a těžce se postavil na nohy.
Otočil se na Lakelyho a podíval se mu do očí. Od sebe je dělily tři metry. Kentramovi se zablesklo v očích a řekl pouze: „Běž!“
Lakely se nemohl hnout z místa. Kentram mezitím zapnul osobní štít a mezi kerenským praporem a nimi se na chvíli rozestoupilo silové pole. Lakely věděl, že zdroje těchto polí poskytnou jen krátkodobou energii. Otec několikrát vystřelil skrz pole na Kereny, kteří opětovali jeho palbu. Jejich střely se však od pole odrážely.
„Vypadni, Lakely. Můžeš mi s Aurorou pomoc je postřílet!“
Nebylo na výběr. I když tento argument byl pouhou zástěrkou toho, že mu jeho otec právě obětuje život, Lakely se naposledy podíval do jeho zelených očí, které ho i v tento okamžik podporovaly a dávaly mu sílu. Pak se otec otočil a začal opět střílet na blížící se hordu Kerenů.
Cítil, jak mu jeho nohy udávají směr, kterým nechce jít. Cizí síla otočila jeho tělem a rozběhla se k hangáru. Lakely nevěděl, jestli to, co právě teď dělá, chce nebo ne. Poslední pohled zelených očí Kentrama mu utkvěl v paměti. Nevnímal nic jiného, než ten pohled. Nevšiml si, že vběhl do hangáru a nalodil se. Že bez rozmyšlení stiskl uzávěr a zavřel za sebou komoru Aurory, poslední možnost na záchranu jeho otce. Právě ho odsoudil k smrti, a on mu daroval život. Běžel, ale pohyb nevnímal. Nevnímal nic, měl kolem sebe jen pocity beznaděje a zbytečnosti. Toho pohledu se nikdy nezbaví. Stál uprostřed můstku. Generál k němu vzhlížel. Balérie byla po jeho pravici v křesle. On nebrečel. Jen mrtvým hlasem řekl: „Musíme letět. Před hangárem jsou Kereni, můj otec je chvíli zdrží. Postřílejte je, generále.“ Pak se zhroutil na podlahu vedle Balérie. Jako ve zpomaleném filmu vnímal, jak ona se zvedá a usedá k němu. Její vlasy mu zastínily pohled. On se ponořil do svého nitra. Nevnímal otřesy způsobené startem lodi. Nevnímal bezesmyslné střely, které zasáhly prapor Kerenů, beztak otci už muselo selhat silové pole.
Nedostatek síly a spánku, totální vyčerpání a strašné události posledních dní bušily na Lakelyho vědomí tolik, že byl rád, když jejich nápor nevydržel, zavřel oči a nechal ochabnout své zesláblé tělo. Na místě usnul, nebo omdlel, bylo to jedno. Poslední, co vnímal, bylo přední sklo můstku Aurory, které viděl přes vlasy Balérie. Za tímto oknem spatřil tisíce hvězd. Vesmír. Pak už jen tma.