Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lakely Dorton: Zápis pátý

26. 10. 2010

Zápis pátý: Monterova knihovna

ruins_fog_oil_1200.jpg   V učebnicích dějepisu stálo: V dobách zahalených mýty, ve věku, kdy se ztrácí jakákoliv stopa jasných a ověřitelných dat, v době, kdy dataknihy byly pouhým snem budoucnosti, existoval náš svět ve své podstatě osamocen a jako jediný v dalekém širokém okolí.
   Je těžké tomu uvěřit, ale v těchto dobách bylo létání do kosmu novinkou a zaručeně existovaly doby, kdy ani to lidé nedokázali. Byla to doba, kdy Anotrepije byla jedinou planetou svého království. Ač se to zdá jakkoli neskutečně, ač budete argumentovat, že by stačila jedna velká pohroma a celé království by zaniklo, tak tomu skutečně bylo. Je to neuvěřitelné, ale v té době bylo skutečným dílem náhody, že se Anotrepije dočkala dnešních dnů.
   Dnes je těžké rozeznat mýty od pravdy, ale skutečnost může být mnohem záhadnější, než si dnes dokážeme představit. Lidstvo se nevyvinulo rovnou s vyspělou technikou, muselo projít stejným kulturním vývojem, kterým prochází různé jiné zaostalé kultury vesmíru, obývající převážně Druhé spirální rameno. Je to možná kacířské tvrzení, ale i lidé museli vzejít z něčeho nižšího. Z čeho? To je otázka, na kterou už dnes asi těžko nalezneme odpověď

   Čím blíže byl Lakely té záhadné budově, tím více se ho zmocňoval pocit, že se mu před očima zhmotňuje bájný a mýtický svět, o kterém četl v zatracovaných dataknihách, jenž nikdo nebral vážně. Bylo neuvěřitelné, že něco takového, důkaz, který hledaly generace a generace historiků, stojí přímo před ním a on k němu právě jde. Uprostřed hlavního města, přímo v Baretronské knihovně, nic takového nečekal. Jak se to jen mohlo utajit? Co to znamená? Jaký to má význam? Otázky mu vířily hlavou, ale na jejich zodpovězení nebyl vhodný čas.
„Pozor na ty schody!“ vytrhla ze ho ze snění Balérie. Sotva stačil zaregistrovat schody. Bez její opory by si je určitě prohlédl pěkně zblízka.
   Vystoupali kamenné schodiště a ocitli se před hlavním vchodem. Za nimi stála řada vysokých kamenných sloupů a před nimi otvor pro dveře. Vše bylo mohutné, drsné, ale přitom vznosné a mělo to kouzlo, které nedokázal popsat. Balérie jen na okamžik zaváhala a už postupovali budovou. Prošli vznosnou vstupní halou, kde bylo mnoho soch neznámých hrdinů své doby a také mnoho prachu. Následující dveře už však byly kovové a opět zabezpečené kódovým zámkem.
   Balérie vložila kód a dveře se okamžitě otevřely. Jen co jimi prošli, opět se rychle zavřely. Ocitli se v dlouhé hale a Lakelymu se zatajil dech. To, na co koukal, byly skutečné dřevěné zdobené regály. Taková vzácnost, jejíž cena se nedala vyčíslit, a tady toho bylo tolik, až oči přecházely. Na jednu stranu to zavánělo nechutným plýtváním, na druhou stranu to však plně zapadlo do kontextu vzhledu místnosti. Bylo až neuvěřitelné, jak bylo vše dokonale zachované. Vstupní hala byla pouhým torzem, ale zde bylo vše světlejší a vše vypadlo, že sem nevstoupil zub času.
   Lakely v tichém úžasu přešel k jednomu z dlouhých regálů, který byl plný neurčitelných, většinou stejně vyhlížejících věcí. Přejel prstem po regálu jenže zjistil, že nějaká síla mu brání dotknout se přímo dřeva. Pozorněji si prohlédl vše kolem sebe, při správném úhlu pohledu byla vidět takřka neviditelná namodralá záře, obepínající každý předmět v místnosti. Vtom mu to došlo. Už ve škole mu říkali, že dřevo má velice krátkou životnost, sotva pár staletí, takže muselo být vše obehnáno tímto polem, aby to dále nestárlo. Takto bylo v hlavním muzeu chráněno také několik exponátů, ale ještě neviděl, aby tak byla chráněna celá místnost, možná několik.
„Pojď mi pomoct, není čas na prohlížení!“ zavolala Balérie, která stále u nejzdobnějšího regálu a vyndavala z něj ty podivné předměty. Lakely se otočil a došel k ní.
„Co to stěhujeme?“ zeptal se, pozorujíc, jak Balérie nakládá do přepravní bedny neznámé předměty.
„To jsou ty knihy, ty filosofe, víš?“ ušklíbla se, „člověk by řekl, že alespoň budeš vědět, jak vypadají a o co jde. Prohlédneme si je ale až na lodi, teď mi pomoz odnášet ty naložené bedny, musíme zachránit co nejvíce!“

   Následující dvě hodiny strávil Lakely rychlým přenášením beden s knihami z knihovny do nákladního vznášedla. Nebyl zrovna typ člověka honosícího se svaly a proto po dvou hodinách vypadal dost špatně. Když se k tomu přidalo to, že už přes dvacet devět hodin vůbec nespal, reálně uvažoval o tom, že si ustele na nejbližším schodě a trošku se prospí. Jeho ospalý krok však oživil záhadný zvuk a silný otřes, až se málem neudržel na nohou. Vyběhl proto před knihovnu a hledal původce rozruchu. Jen co vyběhl před hlavní vchod, okamžitě se mu zatajil dech a po zádech mu přejel mráz.
   Obloha byla jako v jednom ohni. Bojovalo se zřejmě na oběžné dráze, ale díky noci bylo dobře vidět světelné záblesky vzdálené bitvy. Větší křižníky a mateřské lodě byly dobře rozeznatelné i z takové dálky. Média opět zklamala při odhadování začátku útoku Kerenů.
Lakely stál jak přikovaný. Nebyl schopný slova ani pohybu a uvažoval o tom, že by asi nejlepší bylo, kdyby tak už zůstal na vždy. Strach nahradil jeho krev a procházel každou částí jeho těla. Stál by tak dál, kdyby mu právě nezavibroval jeho komunikátor. S trhnutím ruky zapnul displej jeho komunikátoru, který měl zabudovaný v ruce. Stála tam krátká zpráva.

Kerenové útočí na Anotrepiji!
Všichni se okamžitě přesuňte do doku 17-56. Archa záchrany odlétá za 2 hodiny.

   Lakely si chvíli divil, jak nápaditě nazvali loď, která zajišťuje přesun společenské elity. Následně zaklapl displej a běžel zpátky do knihovny. Musel pro Balérii.
 

 Autor: Lukáš Houška

Korekce: Alissa

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA